37 C 20/2021-49

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 384 616 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 384 616 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal zaplacení částky 210 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě (dále též„ KS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“) a zaplacení částky 174 616 Kč coby majetkové újmy, kterou mu měl KS způsobit tím, že upřel žalobci zákonný úrok z prodlení, jakož i tím, že jej v původním řízení krátil na nákladech řízení.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v (i) v posouzení důvodnosti nároku žalobce stran tvrzené nepřiměřené délky původního řízení a v (ii) posouzení důvodnosti nároku žalobce na náhradu majetkové újmy jemu způsobené rozhodnutím orgánu moci veřejné (tj. soudu).

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření

3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že původní řízení bylo zahájeno dne 10. 1. 2010 a ukončeno dne 11. 6. 2020. Původní řízení tak mělo trvat celkem 10 let a 5 měsíců. K tomu žalobce zdůraznil, že v průběhu celého řízení vystupoval přímo jako účastník, nebo jako zástupce účastníka (jako společník, či později jako akcionář a předseda představenstva). Dle svých tvrzení byl žalobce přítomen všem jednáním i úkonům. Navíc bylo původní řízení velice jednoduché. Soud I. stupně postupoval podle žalobce velice neodborně, čímž zapříčinil průtah řízení. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že soud I. stupně nevydal žádný rozsudek, který by následně nebyl odvolacím soudem zrušen; dále pak přestože žalovaná v původním řízení neprokázala žádné ze svých tvrzení, nebyl soud I. stupně schopen řízení ukončit v krátké lhůtě a žalované dával další a další možnosti vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným v žalobě. Celý průběh řízení tak žalobce vnímá velmi osobně a nespravedlivě. Z celého řízení má totiž pocit, že soud nadržoval straně žalované, místní veliké realitní společnosti. Navíc se žalobce cítí podveden jednáním Vrchního soudu v Olomouci. K požadované částce 210 000 Kč pak žalobce uvedl, že požaduje 20 000 Kč za každý rok řízení a částku 10 000 Kč za 5 měsíců řízení.

4. Ke svému nároku na náhradu majetkové újmy žalobce zdůraznil, že v původním řízení soud I. stupně ve svém rozhodnutí č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením č. j. [číslo jednací] bez jakéhokoliv odůvodnění upřel žalobci nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 110 239 Kč. Tuto chybu dle žalobce nezhojil ani odvolací soud. Navíc byl žalobce podle svého přesvědčení v průběhu původního řízení 100 % úspěšný, co se týče nároku na úhradu jistiny pohledávky. Žádný ze soudů v průběhu řízení nikdy nezdůvodnil, proč byl žalobci upřen nárok na náhradu části zákonných úroků z prodlení. Tím došlo ke zlovůli soudu a žalobci byla způsobena škoda ve výši 110 239 Kč na zákonných úrocích z prodlení a dále v souvislosti s nepřiznáním těchto zákonných úroků z prodlení byl žalobce zároveň krácen na právu žádat 100 % náhrad nákladů původního řízení, protože mu pro neúspěch ve věci byla náhrada nákladů řízení snížena na 71 %, tj. o částku 64 377 Kč. Tímto jednáním soudů obou stupňů tak byla žalobci způsobena majetková újma ve výši 174 616 Kč.

5. Konečně žalobce ve své žalobě tvrdil, že se dne 16. 7. 2020 obrátil na žalovanou s žádostí o přiznání náhrady újmy ve stejné výši a ze stejných důvodů jako uplatňuje projednávanou žalobou. Do dne podání žaloby pak dle žalobce nebylo žalovanou na jeho žádost nijak reagováno.

6. Závěrem proto žalobce navrhl, aby soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit částku 384 616 Kč a rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobce.

7. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 9. 9. 2021 uvedla, že neuznává žalobou tvrzené nároky co do důvodu ani co do výše. Dále uvedla, že žádost žalobce ze dne 16. 7. 2020 byla žalovanou stanoviskem ze dne 24. 9. 2021 zamítnuta jako nedůvodná.

8. K věci samé pak uvedla, že ve vztahu k žalobci činila délka původního řízení 2 roky a 7 měsíců, tj. od podání jeho návrhu na vstup do řízení. Navíc zdůraznila, že dle ustálené judikatury soudů nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení může vzniknout pouze účastníku řízení, a to bez ohledu na vztah zastupující osoby k účastníkovi. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015. Podle žalované přitom lze délku původního řízení po dobu účasti žalobce považovat za přiměřenou.

9. Pokud jde o nárok na náhradu tvrzené majetkové škody (nepřiznaný úrok z prodlení a část nákladů řízení), tento považovala žalovaná za zjevně nedůvodný. Poukázala přitom na absenci odpovědnostního titulu, když v daném řízení nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

10. Žalovaná tak navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

11. Dne 24. 1. 2022 se ve věci konalo jednání, na kterém strany setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních a na kterém byly rovněž provedeny navržené důkazy, jakož i vyhlášen rozsudek.

III. Skutková zjištění

12. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce podáním doručeným žalované dne 16. 7. 2021 uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 174 616 Kč a na přiměřené zadostiučinění ve výši 210 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná o této žádosti rozhodla svým stanoviskem ze dne 24. 9. 2021, když žádost žalobce jako nedůvodnou zamítla.

13. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

14. Ze spisu vedeného u KS pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení): -) Dne 14. 1. 2010 byla podána žaloba o zaplacení částky 520.000 Kč ke Krajskému -) soudu v Ostravě. Žalobkyní byla [právnická osoba] a. s. (zastoupená JUDr. [jméno] [příjmení]) a žalovanou [právnická osoba] -) Dne 13. 12. 2016 obdržel KS plnou moc udělenou žalobkyní v původním řízení [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození]. -) Dne 21. 12. 2016 vydal KS rozsudek, kdy výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalované v původním řízení zaplatit žalobci částku ve výši 280 000 Kč a úroky z prodlení a výroky II., III. a IV. rozhodl o zamítnutí dalších požadovaných úroků z prodlení a nákladech řízení. -) Dne 3. 2. 2017 vydal KS opravné usnesení, kterým opravil chybné znění výroku I. rozsudku ze dne 21. 12. 2016. -) Dne 7. 2. 2017 podala žalovaná odvolání proti rozsudku ze dne 21. 12. 2016. -) Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 12. 10. 2017 výrok I. rozsudku ze dne 21. 12. 2017 potvrdil ohledně jistiny ve výši 280 000 Kč. Ve zbývající napadené části, to je v odstavci I. výroku ohledně příslušenství a v souvisejících odstavcích III. a IV. výroku o nákladech řízení byl rozsudek zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. -) Dne 1. 2. 2018 KS vydal rozsudek, kterým rozhodl o zbývající části sporu, tj. o příslušenství pohledávky žalobkyně v původním řízení jako úrok z prodlení v zákonné výši z částky 330 000 Kč od 21. 12. 2009 do zaplacení, jakož i o náhradě nákladů řízení. -) Dne 3. 4. 2018 podala žalobkyně odvolání proti rozsudku KS ze dne 1. 2. 2018. -) Dne 6. 4. 2018 podala žalovaná v původním řízení odvolání proti rozsudku KS ze dne 1. 2. 2018. -) Dne 16. 4. 2018 vyzval KS žalovanou k odstranění vad jejího odvolání a téhož dne vyzval žalobkyni v původním řízení o zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. -) Dne 2. 5. 2018 obdržel KS podání žalované, kterým odstraňovala vady svého odvolání. -) Dne 3. 5. 2018 obdržel KS žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty k úhradě soudního poplatku z omluvitelných důvodů a žádost o vrácení přeplatku na soudním poplatku. -) Dne 14. 5. 2018 rozhodl KS o zamítnutí žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty. -) Dne 18. 5. 2018 podala žalobkyně odvolání proti usnesení KS ze dne 14. 5. 2018. -) Dne 1. 6. 2018 byla věc předložena odvolacímu soudu. -) Dne 19. 6. 2018 potvrdil odvolací soud rozhodnutí KS ze dne 14. 5. 2018. -) Dne 19. 6. 2018 podala žalobkyně v původní řízení návrh na záměnu účastníka řízení. V tomto návrhu uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 6. 2018 přešla k tomuto dni pohledávka žalobkyně za žalovanou v původním řízení na [celé jméno žalobce], [datum narození]. -) Dne 22. 6.2018 obdržel KS souhlas [celé jméno žalobce] se svým vstupem do původního řízení namísto žalobkyně [právnická osoba] -) Dne 20. 7. 2018 byla odvolacím soudem věc vrácena KS bez věcného vyřízení, neboť žalobkyně zaplatila vyměřený soudní poplatek z odvolání po stanovené lhůtě dále vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, kdy bylo třeba, aby se soud I. stupně zabýval důsledky této procesní situace ve smyslu zákona o soudních poplatcích. -) Dne 24. 7. 2018 žalobkyně [právnická osoba] sdělila KS, že jejím obecným zmocněncem je i nadále [celé jméno žalobce]. -) Dne 13. 8. 2018 požádala žalobkyně o vrácení soudního poplatku za podané odvolání. -) Dne 22. 8. 2018 soud zastavil odvolací řízení ve vztahu k původní žalobkyni, a to pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. -) Dne 30. 8. 2018 bylo soudu doručeno odvolání původní žalobkyně proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. -) Dne 6. 9. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 18. 9. 2018 odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (nebylo rozhodnuto o návrhu na vstup [celé jméno žalobce] do řízení). -) Dne 24. 10. 2018 soud I. stupně usnesením připustil vstup [celé jméno žalobce] do řízení na místo dosavadní žalobkyně. Toto rozhodnutí bylo doručeno žalobci [celé jméno žalobce] dne 13. 11. 2018. -) Dne 3. 1. 2019 soud I. stupně zastavil odvolací řízení ve vztahu k žalobci (pro nezaplacení -) soudního poplatku). -) Dne 15. 1. 2019 žalobce podal odvolání proti usnesení ze dne 3. 1. 2019 a zároveň požádal o vrácení zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání. -) Dne 19. 2. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. -) Dne 26. 2. 2019 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že odvolací řízení se nezastavuje. -) Dne 30. 5. 2019 soud I. stupně zrušil své dřívější usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku a rozhodl o vrácení částky části zaplaceného soudního poplatku žadateli. -) Dne 22. 7. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání proti rozsudku. -) Dne 22. 11. 2019 byl spis vrácen soudu I. stupně, neboť v odvolání žalobce mohla být obsažena námitka podjatosti. -) Dne 2. 12. 2019 soud vyzval žalobce, zda v odvolání vznesl námitku podjatosti soudce. Dne 6. 1. 2020 bylo soudu doručeno sdělení žadatele, že námitku podjatosti nevznáší. -) Dne 3. 2. 2020 byl spis znovu předložen odvolacímu soudu. -) Dne 11. 2. 2020 vyzval odvolací soud žalobce a žalovanou v původním řízení, zda souhlasí s tím, aby bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. -) Dne 21. 2. 2020 obdržel odvolací soud souhlas žalobce s projednáním věci bez nařízení jednání. -) Dne 14. 4. 2020 odvolací soud v meritu potvrdil rozsudek soudu I. stupně. -) Dne 15. 7. 2020 podal žalobce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. -) Dne 19. 8. 2020 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání, ten byl uhrazen dne 25. 8. 2020. -) Dne 7. 10. 2020 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. -) Dne 28. 1. 2021 Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce (právní moci nabylo usnesení dne 16. 2. 2021).

15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

16. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

17. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

18. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

20. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

24. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobce se domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, a dále (ii) náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, v důsledku něhož byl krácen na svém právu na náhradu nákladů řízení a v důsledku něhož mu byl upřen nárok na úrok z prodlení v zákonné výši. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu škody či nemajetkové újmy.

25. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). K nemajetkové újmě způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením 26. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

27. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

28. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu původního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

29. V dané věci začalo rozhodné období původního řízení ve vztahu k žalobci běžet dne 13. 11. 2012, kdy bylo žalobci doručeno usnesení KS o procesním nástupnictví a žalobce se tak stal účastníkem původního řízení. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 16. 2. 2021, kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolaní. Celková délka původního řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 2 roky a 3 měsíce.

30. Soud dospěl k uvedenému závěru o délce, resp. o začátku rozhodného období na základě úvahy, že účelem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Ve vztahu k rozhodné době soud uvádí, že žalobce se stal účastníkem původního řízení jako právní nástupce původní žalobkyně až v průběhu řízení na základě usnesení ze dne 24. 10. 2018, a to jako singulární sukcesor na základě postoupení pohledávky.

31. Uvedený závěr o stanovení rozhodné doby pro odškodnění za nepřiměřenou délku řízení soud opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2439/2012 ze dne 20. 3. 2013, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka; musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení, a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, a tudíž sám satisfakci za takovou újmu nemůže vymáhat. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále v daném ohledu plyne, že singulárnímu právnímu nástupci se nepřičítá dosavadní doba nepřiměřeně dlouhého řízení, na rozdíl od nástupce univerzálního (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, a shodně jeho rozsudky ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, či ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).

32. Z uvedeného důvodu je třeba při posuzování nemajetkové újmy žalobce vycházet pouze z té části namítaného řízení, jíž se žalobce účastnil, přičemž se nezapočítává ta část řízení, kdy byl účastníkem právní předchůdce žalobce.

33. V této souvislosti považuje soud za důležité zdůraznit, že na shora uvedených závěrech nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobce vystupoval v původním řízení po určitou dobu jako obecný zmocněnec, resp. že dle svých tvrzení měl být společníkem, resp. jednatelem nebo předsedou představenstva žalobkyně v původním řízení. Soud k těmto skutkovým tvrzením neprováděl žádné dokazování, resp. žalobci nedával výzvu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť to považoval za nadbytečné. Platí totiž, že nemajetková újma (ve smyslu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením) nevzniká zástupcům účastníků, neboť předmětem řízení nejsou jejich práva, ale práva osob jimi zastoupených (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015). Stejně tak nelze odvozovat vznik újmy členů právnické osoby od újmy vzniklé samotné právnické osobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Tyto závěry pochopitelně platí a maiori ad minus i ve vztahu k osobám vykonávající funkci statutárního orgánu dané právnické osoby.

34. Pokud jde o samotné posuzované řízení, to probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

35. Po skutkové, hmotněprávní stránce i procesní stránce byla věc dle soudu standardně složitá.

36. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Soud zároveň zaznamenal, že o urychlení posuzovaného řízení nijak aktivně neusiloval podáním stížnosti, resp. žádostí o odstranění průtahů ve smyslu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

37. Pokud jde o význam řízení, soud konstatuje, že jej hodnotí jako standardní. Jednalo se totiž o spor majetkové povahy, u něhož se standardní význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů presumuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud si je přitom vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. V projednávané věci ovšem žalobce ani netvrdil (a logicky ani neprokázal), že by zde byly skutečnosti, které se vymykají obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů“ řízení či typových okolností na straně účastníků. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

38. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že ve věci neshledal průtahy. Mírně nekoncentrovaný postup KS lze sice shledat v tom, že předložil soudní spis odvolacímu soudu dne 22. 7. 2019, aniž by se vypořádal s možnou námitkou podjatosti. Nicméně nejedná se o pochybení nijak zásadní, kdy je zejm. třeba uvážit, že ze samotného podání žalobce nebylo zcela zřejmé, zdali námitku podjatosti uplatňuje, či nikoliv (konečně sám žalobce se v původním řízení vyjádřil, že námitku podjatosti nevznáší). Navíc v každém případě toto pochybení znamenalo zdržení maximálně několika mál měsíců. Nad rámec uvedeného byly úkony soudů v původním řízení činěny střídavě obratem či v přiměřených lhůtách a procesní postup byl relativně plynulý.

39. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že délka původního řízení je vzhledem k okolnostem případu tak, jak byly popsány shora, přiměřená, a tudíž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

40. Z uvedeného důvodu tedy soud uzavřel, že v dané věci ani nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci tak nemohl vzniknout ani nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou újmu. Z uvedených důvodu bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. žaloba byla co do částky 210 000 Kč požadované žalobce zamítnuta. Ke škodě způsobené nezákonným rozhodnutím 41. Žalobce se dále domáhal náhrady majetkové škody, kterou spojovala s nezákonným rozhodnutím KS, konkrétně rozsudkem ze dne 21. 12. 2009, č. j. [číslo jednací], ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 2. 2017, č. j. [číslo jednací].

42. V této souvislosti soud připomíná, že jak plyne ze shora citovaného § 8 OdpŠk, aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů). Zdůrazňuje se, že zdejší soud však v nadepsaném řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím (či naopak nezrušeným pravomocným rozhodnutím) je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Žalobce se přitom de facto v nadepsaném řízení domáhá právě takového věcného přezkumu. Je totiž sice pravdou, že rozsudek ze dne 21. 12. 2016 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 2. 2017) byl částečně zrušen odvolacím soudem dne 12. 10. 2017, avšak jak vyplynulo z prováděného dokazování, o žalobcem zmiňovaných otázkách bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem KS rozsudkem ze dne 1. 2. 2018. Řízení o náhradě škody však není řízením revizním, a tudíž nemůže docházet k přezkoumávání obsahové správnosti či zákonnosti rozhodnutí vydaných v namítaném řízení. Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem pak Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).

43. Jinak řečeno platí sice, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007), nicméně nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost, resp. pro nepřezkoumatelnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V projednávané věci přitom žalobce spojuje vznik tvrzené škody s rozhodnutími soudů, které sice byly zrušeny, avšak nebyly zrušeny jako pravomocné (resp. vykonatelné); žalobcem uváděná rozhodnutí, kterým měla být žalobci způsobena škoda, proto nemohou představovat nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, která by byla způsobilá vyvolat vznik odpovědnosti státu za škodu (jinými slovy, nejsou titulem pro vznik odpovědnosti na straně státu).

44. Ze shora uvedené plyne, že v dané věci absentuje odpovědnostní titul k náhradě škody, pročež soudu nezbylo než žalobu výrokem I. co do částky 174 616 Kč jako náhrady majetkové újmy v plném rozsahu zamítnout, aniž by bylo potřeba zkoumat další podmínky vzniku odpovědnosti žalované).

VI. K nákladům řízení

45. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., dle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o.s.ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

46. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o.s.ř. činí 300 Kč za každý úkon.

47. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 900 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

VII. Ke lhůtě k plnění

48. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Poučení