37 C 241/2023 - 70

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 126 875 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši. Svůj nárok opíral o tvrzený nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro [adresa] (dále též „OS“) v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 28 C 145/2012 (dále též „původní řízení“). K tomu zdůrazňovala, že původní řízení nebylo doposud skončeno. Ke dni podání žaloby tak mělo trvat 11 let a 3 měsíce. Žalobkyně měla dne [datum] podat žádost u žalované o odškodnění ve výši [částka]. Žalovaná pak měla sama žalobkyni dobrovolně odškodnit částkou ve výši [částka]. Žalobkyně s touto výší nesouhlasila a uváděla k tomu, že posuzované řízení nebylo složité ani po skutkové ani po procesní stránce. Určité prodloužení sice mohlo být způsobenou potřebovat vypracování znaleckého posudku, ale průtahy řízení v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku zavinil soud I. stupně. Pokud pak jde o procesní složitost, dle žalované bylo pouze vinou soudu I. stupně, že řízen trvá 11 let. K tomu odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1303/21. Podle žalobkyně nadto nebylo namístě krátit přiznané zadostiučinění z důvodu sdílené újmy. Žalobkyně rovněž sporovala, že by bylo lze uvažovat o tom, že původní řízení trvalo ve vztahu k její osobě pouze 7 let a 6 měsíců. Upozornila na to, že jejím právním předchůdcem byl její syn. Žalobkyně tvrdila, že se původního řízení účastnila v podstatě od samotného jeho počátku, když musela dohledávat podklady pro svého syna, vystupovala v tomto řízení jako svědkyně. K významu původního řízení žalobkyně dotvrdila, že původní řízení je přímým důsledkem uplatněných restitučních nároků. Význam původního řízení je tak pro žalobkyni značný. Konečně v neposlední řadě žalobkyně poukázala na měnící se hospodářské poměry a uvedla, že by z tohoto důvodu mělo dojít k navýšení základní částky za každý rok, resp. měsíc řízení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a v původním řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Proto také žalobkyni plnila částku [částka]. S ohledem na to, že žalovaná považovala tuto částku za dostatečnou, navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně uplatnila svůj nárok projednávaný v tomto řízení u žalované dne [datum]. Žalovaná pak tento nárok vypořádala svým stanoviskem ze dne [datum], když konstatovala existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 28 C 145/2012 a žalobkyni přiznala nárok na přiměřené zadostiučiní za způsobenou nemajetkovou újmu tímto nesprávným úředním postupem ve výši [částka]. Tato částka byla žalobkyni vyplacena dne [datum].

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 28 C 145/2012 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení). [Jméno žalobkyně]

7. Dále ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 28 C 145/2012 soud zjistil, že ve věci se jednání konalo [datum] a žalobkyně se jej neúčastnila. Dále se jednání konalo [datum] a žalobkyně se jej rovněž neúčastnila. Dále se jednání konalo dne [datum] žalobkyně se jej opět neúčastnil. Dále se jednání konalo dne [datum] a žalobkyně se jej neúčastnila. Dále se jednání konalo [datum] a žalobkyně se jej neúčastnila. Dále žalobkyně svým podáním doručeným soudu [datum] sdělila, že došlo k postoupení spoluvlastnického podílu [jméno FO] na žalobkyni s tím, že ve spise je doložen výpis katastru nemovitostí, ze kterého je zřejmá, že žalobkyni nabyla svůj spoluvlastnický podíl na základě darovací smlouvy ze dne [datum] s tím, že zápis byl proveden [datum]. Dále se jednání konala v následujících dnech, přičemž žalobkyně se jich vždy účastnila. Konkrétně se jednalo o tyto dny: [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]. Přítomna naopak nebyla na jednání dne [datum], [datum]. Dále soud z dotčeného spisu zjistil, že žalobkyně nebyla vyslechnuta na žádném z jednání až do [datum], přičemž těchto jednání se nijak neúčastnila a rovněž ze spisu se nepodává, že by jakkoliv do tohoto řízení před tímto datem zasahovala nebo se jej účastnila.

8. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že se žalobkyně již od roku 1990 angažovala v uplatňování restitučních nároků. Dále žalobkyně uvedla, že to byla ona, kdo v roce 2012 podala žalobu. Rovněž vypověděla, že její syn se jmenuje [jméno FO]. K dotazu soudu pak nebyla schopná odpovědět, kdo je účastníkem řízení vedeného u OS pod sp. zn. [Anonymizováno] K doplňujícímu dotazu soudu uvedla, že ona sama není účastníkem dotčeného řízení. Dále žalobkyně vypověděla, že její syn [jméno FO] vystupuje v původním řízení jako žalobce. Žalobkyně rovněž vypověděla, že postoupila nároky projednávané v původním řízení na svého syna. Její syn jí pak rovněž postupoval nároky projednávané v původním řízení. Žalobkyně dále vypověděla, že od roku 1990 do roku 2004 se soudila o vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, o jejichž užívání v rámci sporu o vydání bezdůvodného obohacení jde ve věci vedené u OS pod sp. zn. 28 C 145/2012. Žalobkyně dále k dotazu soudu uvedla, že s žalovanými v původním řízení jedná již od roku 1990 a není schopná se s nimi dohodnout. Dále žalobkyně vypověděla, že z pozemků vrácených v rámci restituce nemá žádný užitek. Rovněž vypověděla, že v rámci původního řízení bylo vydáno nejméně deset rozsudků. K dotazu soudu pak uvedla, že v původním řízení mohlo být konáno přibližně 70 až 100 jednání. V neposlední řadě žalobkyně rovněž vypověděla, že žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] je její bratr.

9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

10. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

11. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

16. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se svojí žalobou domáhala částky [částka] s přísl. za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp zn. 28 C 145/2012. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

17. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

18. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

19. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

20. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

21. Posuzované řízení začalo běžet dne [datum] a ke dni vydání rozhodnutí zdejšího soudu nebylo pravomocně skončeno. Posuzované řízení tak trvalo přibližně 11 let a 6 měsíců. Ve vztahu k žalobkyni nicméně rozhodné období začalo běžet až s právní mocí rozhodnutí o procesním nástupnictví, tj. [datum]. Celková délka rozhodné období tak ve vztahu k žalobkyni byla přibližně 8 let a 2 měsíce.

22. Soud dospěl k uvedenému závěru o délce, resp. o začátku rozhodného období na základě úvahy, že účelem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Ve vztahu k rozhodné době soud uvádí, že žalobkyně se stala účastníkem původního řízení jako právní nástupce původního žalobce [jméno FO] až v průběhu řízení na základě usnesení ze dne [datum], a to jako singulární sukcesor na základě postoupení pohledávky.

23. Uvedený závěr o stanovení rozhodné doby pro odškodnění za nepřiměřenou délku řízení soud opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2439/2012 ze dne [datum], v němž Nejvyšší soud uzavřel, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka; musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení, a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, a tudíž sám satisfakci za takovou újmu nemůže vymáhat. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále v daném ohledu plyne, že singulárnímu právnímu nástupci se nepřičítá dosavadní doba nepřiměřeně dlouhého řízení, na rozdíl od nástupce univerzálního (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], Cpjn 206/2010, a shodně jeho rozsudky ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).

24. K tomu soud dodává, že je mu známo, že Nejvyšší soud judikoval, že: „[…] Jak vyplývá z výše citovaného § 13 odst. 2 OdpŠk, není pro odpovědnost státu významné, zda osoba, jež o sobě tvrdí, že byla poškozena nesprávným úředním postupem, byla účastníkem řízení, v rámci kterého došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž podstatné je pouze to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem (srov. Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. [adresa]: Wolters Kluwer, 2017, str. 119–126). Jestliže tedy osoba tvrdí, že jí vznikla v důsledku jakéhokoliv nesprávného úředního postupu škoda či újma, je na ní, aby prokázala, že daný úřední postup takovou škodu či újmu způsobil. Jak vyplývá ze stanoviska Cpjn 206/2010, je nutné vycházet ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Nevzniká ovšem pochybnost, že se tímto stěžovatelem míní účastník řízení, tedy osoba, jež má přímý a imanentní zájem na výsledku řízení. Každá jiná osoba musí skutečnost, že jí vznikla škoda či újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení, prokázat. Jestliže se dovolatel v této věci domáhá náhrady újmy, jež mu měla vzniknout v řízení, do nějž vstoupil na základě postupu podle § 107a o. s. ř., a neuvádí-li nic více, než že mu újma vznikla, staví svůj nárok právě na zmíněné silné a vyvratitelné domněnce. Za daných okolností, kdy je tvrzena tato (obecná) újma vznikající v důsledku nepřiměřené délky řízení, lze přihlížet pouze k délce řízení, po kterou byl poškozený účastníkem řízení. Tím se dovolatel stal až právní mocí usnesení, kterým soud vyhověl návrhu podle § 107a o. s. ř. Jestliže měl dovolatel za to, že mu újma začala vznikat již před okamžikem počátku jeho účastenství, měl povinnost takovou skutečnost tvrdit a prokazovat. Nevzniká pochybnost, že jelikož byl podán návrh podle § 107 a o. s. ř., v němž byl dovolatel označen za osobu, jež má do řízení vstoupit na místo žalobkyně, vznikla situace, kdy soud rozhodoval o právech a povinnostech (toliko procesních) dovolatele. Není ovšem žádného důvodu již od tohoto okamžiku žalobce považovat za účastníka řízení, jímž v té době nebyl (k tomu viz výše citované § 90 a 94 o. s. ř. a usnesení R 64/2007).“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).

25. V poměrech projednávané věci pak platí, že žalobkyně dotvrdila, že jejím právním předchůdcem byl její syn. Žalobkyně tvrdila, že se původního řízení účastnila v podstatě od samotného jeho počátku, když musela dohledávat podklady pro svého syna, vystupovala v tomto řízení jako svědkyně. Podle žalobkyně tedy platilo, že ta situace byla taková, jako kdyby ona sama byla účastníkem od samotného počátku. Jinými slovy řečeno, žalobkyně ve vztahu k původnímu řízení probíhajícím před právní moci rozhodnutí o jejím vstupu do řízení spojovala s újmou v podobě nejistoty spojené s výsledkem původního řízení, která je u účastníků řízení presumovaná. Z provedeného dokazování listinami založenými ve spise OS vedeného pod sp. zn. 28 C 145/2012 a z účastnického výslechu nicméně jednoznačně vyplynulo, že tato argumentace nemůže obstát. Žalobkyně se totiž až do rozhodnutí o svém procesním nástupnictvím jednání OS neúčastnila, nebyla ani vyslýchána v pozici svědka. Dotčené pozemky (resp. práva s nimi spojená) pak na ní byly postoupena až na konci roku 2015. Sama žalobkyně přitom k dotazu soudu nebyla schopna zodpovědět ani takové elementární dotazy, jako kolik jednání (řádově) bylo v původním řízení realizováno, kolik rozsudků bylo vydáno či kdo je účastníkem řízení. Žalobkyně se naopak ve svých úvahách neustále vracela k restitučnímu řízení a ke sporů, které má s manžely [Anonymizováno]. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že nejsou dány důvody proto, aby byla žalobkyně odškodněna i za dobu před pravomocným rozhodnutím o jejím procesním nástupnictvím podle § 107a o. s. ř., tj. před [datum].

26. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na 2 stupních soudní soustavy. Věc se dvakrát s odvoláním ve věci samé nacházela u odvolacího soudu. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010). Jiný případ je samozřejmě za situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

27. Původní řízení bylo dle soudu obtížnější jak po stránce skutkové, tak po stránce právního zhodnocení. V řízení byli vyslechnuti svědci, znalci, byly zpracovány dva znalecké posudky a provedeno dokazování listinami, což svědčí pro skutkovou náročnost věci. Rovněž i po stránce právního posouzení byla věc částečně obtížnější, neboť se soud musel vypořádat s posouzením uplatněného nároku na vydání bezdůvodné obohacení za užívání nemovitosti žalovanými stojící na pozemku žalobců a také s námitkou rozporuplnosti s dobrými mravy stran požadavku žalobců na plnění, kterou v rámci řízení vznesli žalovaní. Soud rovněž považuje původní řízení složitější po stránce procesněprávní, když soud v rámci původního řízení musel rozhodovat o procesním nástupnictví, jednání bylo opakovaně odročováno z důvodu žádosti účastníků řízení, soud opakovaně ustanovoval znalce a rozhodoval o jeho odměně. V souhrnu tedy soud hodnotí posuzované řízení jako složitější (obtížnější).

28. Žalobkyně se podle názoru zdejšího soudu na délce řízení nepodílela. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

29. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyně soud uvádí, že dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobkyně, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobkyně a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobkyně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Na tom nic nemůže změnit tvrzení žalobkyně, že původní řízení se týkalo pozemků, které žalobkyně získala v restituci. V rámci původního řízení totiž nebyly projednávány restituční nároky žalobkyně, nýbrž nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobkyně žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, nedotvrdila. U posouzení subjektivního významu řízení je nicméně třeba vnímat, že žalobkyně v řízení vystupovala jako osoba vyššího věku ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, podle kterého je třeba za osoby vyššího věku považovat osoby starší 75 let. Lze proto uzavřít, že s ohledem na věk žalobkyně mělo původní řízení pro její osobu vyšší význam.

30. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal, že se orgány moci veřejné podílely na celkové délce řízení. Jednak byly v řízení zjištěny opakované průtahy v období od [právnická osoba].2015 do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] a jednak se dalšího pochybení dopustil soud I. stupně tím, že jeho rozhodnutí bylo dvakrát zrušeno z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti (viz stanovisko NS Cpjn 206/2010). Soud také shledal postup podkladového soudu I. stupně jako značně nekoncentrovaný; spíše rozvleklý, kdy soud I. stupně mohl např. činit vždy rozsáhlejší dokazování v rámci jednoho nařízeného ústního jednání. Soud I. stupně také řádně nevykonával dohledovou (dozorovou) činnost nad znalkyní, neboť spis byl znalkyni soudem odeslán dne [datum], přičemž až do data [datum] se soud nijak o průběh znaleckého zkoumání, tedy vypracování znaleckého posudku nezajímal, znalkyni nedotazoval na průběh jeho vypracování, popř. ji neurgoval o jeho zaslání (k tomuto srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 3759/2009). U tohoto kritéria musí soud také poznamenat, že v průběhu řízení dne [datum] zemřela žalobkyně a), aniž by tuto skutečnost soud reflektoval přerušením řízení do pravomocného skončení dědického řízení a rozhodl o procesním nástupnictví po této žalobkyni až dne [datum]. Nečinnost soudu v popsaném období, pokud neměla oporu ve vydaném rozhodnutí o přerušení řízení, je třeba vnímat jako průtah.

31. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

32. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřenou délku řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Bylo tak na žalované, aby vznik újmy vyvracela; žalovaná tak však nečinila.

33. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

34. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou [částka].

35. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za každý rok řízení (tj. za 8 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za další 2 měsíce řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní částky, neboť původní řízení nebylo extrémně dlouhé, resp. původní řízení nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat (a to zejm. s ohledem na počet instancích, kterými byla věc v původním řízení projednávána). Na druhou stranu nelze přehlédnou, že podstatnou část řízení se konala před soudem I. stupně, přičemž tento soud zatížil řízení opakovanými průtahy a nekoncentrovaným postupem. Podle názoru zdejšího soudu tak nebylo namístě volit nižší základní částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Soud rovněž zdůrazňuje, že domáhá-li se právní nástupce původního účastníka řízení odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, není vůči němu důvod hodnotit první dva roky řízení částkou poloviční, vstoupil-li do řízení po více než dvou letech od jeho zahájení a že uvedené krácení není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3175/2015 a tam citovaná judikatura). V projednávané věci se přitom jedná přesně o tento případ, pročež soud nepřistoupil na krácení vypočtené základní částky za první dva roky řízení.

36. Vypočtená základní částka ve výši [částka] byla ponížena o 30 % z důvodu složitosti původního řízení. Soud rovněž ponížil vypočtenou základní částku o 10 % z důvodu sdílené újmy žalobkyně. K tomu se zdůrazňuje, že při posouzení otázky sdílení újmy dovolací soud v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). V projednávané věci přitom z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že účastníci původního řízení jsou osoby příbuzné (sourozenci), přičemž v rámci původního řízení jsou zastoupeni stejným právním zástupcem a v řízení postupují koordinovaně. Podle soudu je tak namístě krátit vypočtenou základní částku z důvodu sdílené újmy. Soud naopak navýšil vypočtenou částku o 25 % z důvodu podílu soudu na délce původního řízení. K tomu soud zdůrazňuje, že nevolil vyšší navýšení v rámci kritéria podílu soudu, neboť je sice pravda, že původní řízení bylo stiženo průtahy a nekoncentrovaným postupem, avšak odškodňuje se celková délka řízení, tedy i období, v němž k průtahům či nečinnosti nedochází. K tomu se zdůrazňuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Soud dále navýšil vypočtenou základní částku o 5 %, a to z důvodu vyššího významu původního řízení pro žalobkyni z důvodu jejího vyššího věku. Ve výsledku tak došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 10 % na částku [částka].

37. S ohledem na to, že sama žalovaná dobrovolně plnila žalobkyni částku [částka], soud výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni zbývající částku ve výši [částka] a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl.

38. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

39. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta dne [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum] (výrok I. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

40. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

41. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. [hodnota] ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka [částka] (z tarifní hodnoty [částka]). V daném případě byly provedeny 4 úkony právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) vyjádření ze dne [datum] a (iv) účast na jednání a dále 4 režijní paušály po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. [částka]. Celková částka byla navýšena o 21% DPH, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Celková částka nákladů řízení tak činí [částka].

42. Náklady žalobkyně byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

43. Pouze pro úplnost se dodává, že soud žalobkyni nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení v podobě předžalobní výzvy (resp. uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk). Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobkyně nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 445/16).

44. Lhůta k plnění byla ve výroku I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení