37 C 251/2022 - 118

Rubrum

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného a náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u [Anonymizováno] (dále jen „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). Svůj nárok přitom odvíjel od nezákonného rozhodnutí usnesení Policie ČR, [Anonymizováno] (dále též „rozhodnutí ze dne [Anonymizováno]“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání.

2. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce se domáhal náhrady škody ve výši [Anonymizováno],3 Kč. Konkrétně se žalobce domáhal náhrady škody za úkon realizovaný ve dne [Anonymizováno] (účast u podání vysvětlení žalobce) včetně režijního paušálu a dále dne [Anonymizováno] (návrh na doplnění dokazování). Žalobce rovněž požadoval náhradu cestovného k úkonu dne [Anonymizováno], jakož i DPH.

3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce tvrdil, že jeho trestní stíhání mělo negativní dopad do jeho rodinného a sociálního života. Konkrétně žalobce poukazoval na skutečnost, že se s ním jeho manželka měla chtít v důsledku jeho trestního stíhání rozvést a jeho potomci žili ve strachu, že jejich otec půjde do vězení. Dále žalobce dotvrdil, že měl problémy se spánkem, opakovaně se budil a nemohl v noci usnout. Žalobce v průběhu svého trestního stíhání trpěl zvýšeným stresem, nechutí do života a podrážděností. V průběhu trestního stíhání měl žalobce rovněž utlumené své koníčky, konkrétně omezil své aktivity v podobě chození do posilovny a ježdění na výlety.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K úkonům ve dne [Anonymizováno] uvedla, že tyto nelze odškodnit, neboť byly učiněny před zahájením trestního stíhání žalobce. Úkon ze dne [Anonymizováno] je pak namístě odškodnit pouze ve výši jedné poloviny sazby dle advokátního tarifu, neboť se jednalo o návrh na doplnění dokazování. K požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmu žalovaná dále uvedla, že se žalobci nepodařilo tvrdit a prokázat takovou nemajetkovou újmu, která by ospravedlnila přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. K tomu zdůraznila, že žalobci již byla vyslovena za jeho trestní stíhání omluva. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby a požadovala náhradu nákladů řízení.

5. Na jednání dne [Anonymizováno] pak žalobce vzal svoji žalobu zpět co do částky [Anonymizováno] s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [Anonymizováno] do zaplacení.

6. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věta prvá o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle § 96 odst. 3 věta prvá o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

7. Procesní úkon žalobce, kterým došlo ke zpětvzetí žaloby ve věci samé, splňuje veškeré právem požadované obsahové náležitosti a byl proveden v zákonem požadované formě ve smyslu § 42 o. s. ř., přičemž žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas. Soud proto podle § 96 odst. 2 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí řízení o žalobě v rozsahu zpětvzetí učiněného na jednání dne [Anonymizováno] zastavil.

8. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

1. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce u žalované uplatnil dne [Anonymizováno] nárok ve výši a z důvodů jako v projednávané žalobě. Žalovaná pak žádost žalobce vypořádala svým stanoviskem ze dne [Anonymizováno], když mu přiznala nárok na náhradu škody ve výši [Anonymizováno], přičemž tato částka byla žalobci vyplacena dne [Anonymizováno].

2. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

3. Z vyúčtování a příjmové dokladu soud zjistil, že žalobce uhradil svému obhájci za obhajobu v rámci původního řízení částku 44 818 Kč.

4. Z listin založených ve spise vedeným u [Anonymizováno] soud zjistil následující. (i) Z usnesení ze dne [Anonymizováno] soud zjistil, že usnesením ze dne [Anonymizováno], bylo zahájeno trestní stíhání [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozeného [Datum narození zainteresované osoby 0/0], a to pro spáchání přečinů dle § 209 odst. 1, 3, tr. zákoníku s tím, že toto usnesení bylo doručeno [Jméno zainteresované osoby 0/0] dne [Anonymizováno]. (ii) Z úředního záznamu ze dne [Anonymizováno] podal žalobce vysvětlení s tím, že tomuto vysvětlení byl přítomen advokát [Anonymizováno]. (iii) Z obžaloby soud zjistil, že obžalobou ze dne [Anonymizováno] byla podána obžaloba na [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozeného [Datum narození zainteresované osoby 0/0], a to sice pro spáchání trestného činu pokračujícího podvodu podle § 209 ods. 1 a 3 trestního zákoníku. (iv) Z podání ze dne [Anonymizováno] zjistil, že obhájce žalobce se obrátil na soud dne [Anonymizováno] s návrhem výslechů několika svědků. (v) Z rozsudku [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobce byl zproštěn obžaloby ze dne [Anonymizováno], a to sice podle § 226 písmeno a) tr. řádu, toto rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne [Anonymizováno].

5. Z čestného prohlášení a z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce byl trestní stíháním stresován. V jeho průběhu pak omezil své koníčky (chození do posilovny, výlety). Rovněž trpěl nespavostí. Jeho potomci pak trpěli obavy z toho, že bude odsouzen. Trestní stíhání se negativně projevilo i na jeho rodinném životě, resp. vztahu s jeho manželkou, která se s ním chtěla rozvést.

6. Z výslechu svědků [Jméno zainteresované osoby 1/0], nar. [Datum narození zainteresované osoby 1/0], [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [Datum narození zainteresované osoby 2/0], [Jméno zainteresované osoby 3/0], nar. [Datum narození zainteresované osoby 3/0], a [Jméno zainteresované osoby 4/0], nar. [Datum narození zainteresované osoby 3/0], soud zjistil, že byl trestní stíháním stresován. V jeho průběhu pak omezil své koníčky (chození do posilovny, výlety). Rovněž trpěl nespavostí. Jeho potomci pak trpěli obavy z toho, že bude odsouzen. Trestní stíhání se negativně projevilo i na jeho rodinném životě, resp. vztahu s jeho manželkou, která se s ním chtěla rozvést.

7. Soud hodnotil svědecké výpovědi všech svědků jako důvěryhodné. Je sice pravdou, že všichni svědci jsou rodinní příslušníci pana žalobce, avšak soud neshledal v jejich svědeckých výpovědích zásadní rozpory. Všichni svědci vypovídali spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažili vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědci k dotazům soudu přiznali, které informace mají zprostředkovaně a od koho se je dozvěděli.

8. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

9. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

10. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

11. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

17. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby ([Anonymizováno] Kč s příslušenstvím) a (ii) náhrady škody v podobě obhajného ([Anonymizováno]). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

18. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 19. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

20. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

21. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

22. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly).

23. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady neminem leadere a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

24. V projednávané věci je soud toho názoru, že si žalobce své trestní stíhání nijak nezavinil, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Z prováděného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých lze spatřovat liknavý či jinak negativní postoj vůči orgánům činným v trestním řízení.

25. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí ([Anonymizováno]), neboť žalobce byl rozsudkem [Anonymizováno]) obžaloby podle § 226 písmeno a) tr. řádu zproštěn.

26. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

27. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

28. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle dle § 209 odst. 1, 3, tr. zákoníku, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody až ve výši 5 let.

29. Žalobce dále tvrdil a prokázal, že byl trestním stíháním stresován. V jeho průběhu pak omezil své koníčky (chození do posilovny, výlety). Rovněž trpěl nespavostí. Jeho potomci pak trpěli obavy z toho, že bude odsouzen. Trestní stíhání se negativně projevilo i na jeho rodinném životě, resp. vztahu s jeho manželkou, která se s ním chtěla rozvést.

30. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [Anonymizováno] (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 25 měsíců.

31. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. V souladu s ustálenou judikaturou přitom lze uložit povinnost omluvy a odškodnění v penězích vedle sebe. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

32. Zaprvé, v rozhodnutí vydaném v rámci řízení vydaném u zdejšího soudu podpisu značkou 11 C 30/2019 byla délka trestního stíhání tři roky a dva měsíce, trestní stíhání se vedlo pro trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4, písmeno d) tr. zákoníku. V dotčené věci hrozil trest odnětí svobody až 8 let a ve věci tedy byl poškozený vazebně stíhán. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně dotčením výdělkových poměrů, dále prokázal zásahy do rodinného života, narušení jeho vztahu s manželkou, což bylo tedy především důsledkem zadržení žalobce a jeho pobytu ve vazbě, kdy manželka zůstala sama bez prostředků a ve špatném zdravotním stavu v Dominikánské republice a poškozenému pak vyčítala, že neudělal dost pro možnost jeho návratu do ČR, a dále byly prokázána i narušení dalších vztahů se členy rodiny. Dále byly prokázány zásahy do sféry zdraví, konkrétně že poškozený trpěl psychickými problémy, kvůli kterým musel vyhledat pomoc psychiatra a léčit se, a to i za užití medikace. Psychické problémy byly vyvolány zejména zadržením žalobce a otřesnými podmínkami ve vydávací vazbě v Dominikánské republice a následným pobytem ve vazbě v ČR a s tím souvisejícím odloučením od manželky a starosti o ní s ohledem na její špatný zdravotní stav. Dále poškozený prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně narušení vztahů poškozeného s okolím, o jeho trestní stíhání se vědělo. Poškozený přišel o přátelé a pro přetrvávající nedůvěru se stáhl do ústraní, byť dříve byl hodně veřejně a společensky aktivní a v dotčené věci v neposlední řadě bylo i prokázáno, že trestní stíhání bylo medializováno a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 80 000 Kč.

33. Zadruhé, v rozsudku vydaném v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod spisovou značkou 14 C 217/2017, respektive u odvolacího soudu pod sp. zn. 13 Co 127/2019, byla délka trestního stíhání dotčené věci 14 měsíců. Poškozený byl stíhán podle § 209 odst. 1, 4, písmeno d) tr. zákoníku, a to sice za zločin podvodu spáchaný ve formě účastenství poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně o trestním stíhání věděla celá široká rodina poškozeného. Švagrová poškozeného dokonce byla svědčit. Rodina byla ekonomicky závislá na příjmech poškozeného, a v případě odsouzení by byl povinen nahradit škodu ve výši 1,5 milionů a měl manželku a tři děti. Poškozený dále prokázal, že trpěl depresí, měl strach o budoucnost rodiny v případě, že by přišel o příjem a práci a poškozený prokázal i zásahy do sociálního života, konkrétně byl bývalým policistou a poškození jeho dobré pověsti bylo tedy vnímáno ještě výrazněji, zejména s přihlédnutím k tomu, že žil na malém městě, a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 25 000 Kč.

34. Zatřetí, v rozsudku vydaném zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod spisovou značkou 31 C 617/2014, kdy v dotčené věci trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1, 4, trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně tedy poškozený prodával na trzích a někteří přátelé a rovněž prodávající na něho pohlíželi jako na podvodníka a tuto činnost by pak poškozený musel ukončit. A dále prokázal zásahy do sféry zdraví, konkrétně v průběhu trestního stíhání trpěl poškozený psychickými problémy, poruchami spánku, a uzavřel se do sebe. Dále poškozený prokázal zásah do práva na ochranu soukromého života, dobré pověsti a jména a soud rovněž přihlédl k vyššímu věku poškozenému a přiznal zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.

35. Začtvrté, v rozsudku vydaném zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod spisovou značkou 25 C 106/2015, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 64 Co 71/2016, trestní stíhání trvalo 11 měsíců, bylo vedeno pro přečin podvodu dle § 209 odstavec 1 a 3 tr. zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 5 let. Poškozený neprokázal zásahy do profesního rodinného života ani do sféry zdraví, ani jiné zásahy a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve formě omluvy.

36. Zapáté, v rozsudku vydaného v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 191/2019, respektive u odvolacího soudu pod sp. zn. 55 Co 128/2021, trestní stíhání trvalo 515 dní, bylo vedeno pro trestný čin podvodu podle § 209 odstavec 1, 4 písmeno d) tr. zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, bylo teprve rok v zaměstnání, zásahy do rodinného života, konkrétně tedy to poznamenalo jeho dceru, respektive vztah s jeho dcerou, která v tomto období zahajovala školní docházku. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví v podobě nespavosti, nesoustředěnosti a úzkosti, a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 30 000 Kč.

37. Zašesté, v rozsudku vydaného v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 12/2019, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 30 Co 127/2020, kdy v této věci trestní stíhání trvalo 47 měsíců, bylo vedeno pro podvod dle § 209 odst. 1 a 3, tr. zákoníku, poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 5 let. Poškozený neprokázal zásah do profesního rodinného života, do sféry zdraví ani do sociálního života, nicméně tedy poškozený byl v rámci trestního stíhání odsouzen soudem prvého stupně a dále mu tedy hrozila náhrada škody ve výši 400 000 Kč a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučiněný ve výši 40 000 Kč.

38. Soud rekapituluje, že ve všech shora uvedených řízeních se přiměřené zadostiučiněné pohybovalo v rozmezí od 25 000 Kč do 80 000 Kč. Soud přitom nemá za to, že by v projednávané věci bylo přiléhavé přiznat přiměřené zadostiučinění stejné nebo vyšší než 80 000 Kč, neboť ve věci 11 C 30/2019, kde bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 80 000 Kč, trestní řízení trvalo delší dobu (3 roky a 2 měsíce), poškozenému hrozil trest vyšší a dále prokázal podstatně širší a intenzivnější dopady trestního stíhání do svého života (zásahy do rodinného života, sféry zdraví a sociálního života, kdy poškozený se ocitl v důsledku svého trestního stíhání v péči psychiatra). Tyto závěry pak mutatis mutandis platí i ve vztahu k řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 617/2014.

39. Soud se naopak nedomnívá, že by žalobci mělo být přiznáno 25 000 Kč či méně, neboť ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 217/2017 sice hrozil vyšší trest, avšak trestní řízení trvalo kratší dobu a poškozený prokázal menší zásahy do svého života. Ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 106/2015 pak trestní stíhání trvalo kratší dobu, trest hrozil srovnatelný a poškozený rovněž prokázal menší zásahy do svého života.

40. Podle názoru zdejšího soudu by se tak zadostiučinění v projednávané věci mělo pohybovat v rozmezí od 30 000 Kč do 40 000 Kč. Soud nakonec volil částku 35 000 Kč, když ve věci 14 C 12/2019 trestní stíhání trvalo téměř dvojnásobně dlouhou dobu a navíc byl poškozený odsouzen soudem prvého stupně, pročež by v projednávané věci nemělo přiměřené zadostiučinění dosahovat stejné výše. Na druhou stranu soud nepovažoval za přiléhavou ani částku 30 000 Kč, která byla přiznána v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 191/2019, ve kterém sice hrozil trest vyšší, avšak zároveň trestní stíhání trvalo kratší dobu a žalobce v projednávané věci prokázal intenzivnější dopady trestního stíhání do svého života. Nadto je v projednávané věci podle názoru zdejší soudu rovněž třeba přihlédnout k tomu, že žalobce byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu.

41. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobce nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru zdejšího soudu přitom přiznání částky ve výši 35 000 Kč rozhodně není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění.

42. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že nepovažuje za přiléhavé žalobcovy odkazy na věci projednávané u odvolacího soudu pod sp. zn. 91 Co 22/2016, resp. zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 37/2015, a sp. zn. 69 Co 302/2016, resp. zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 93/2014. V obou těchto věcech totiž trestní stíhání trvalo delší dobu, poškozeným hrozil trest vyšší a nadto poškození prokázali podstatně intenzivnější zásahy trestního stíhání do svého života.

43. Lze tak uzavřít, že na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 35 000 Kč, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Ve zbytku výrokem III. tohoto rozsudku jeho žalobu zamítl. (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 44. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

45. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Žalobce se ve vztahu k původnímu řízení domáhal zaplacení následujících úkonů obhajoby ve dne [Anonymizováno].

46. K tomu soud uvádí, že je ve shodě s žalovanou názoru, že pokud byly úkony učiněny v době, kdy ještě nebylo ani vydáno nezákonné rozhodnutí, nemůže existovat ani příčinná souvislost mezi škodou spočívající v úbytku majetku žalobce v důsledku placení nákladů obhajoby v období před vydáním nezákonného rozhodnutí a nezákonným rozhodnutím. Jak totiž vyplývá z jazykového výkladu ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk, je nedostačující pouhá souvislost vynaložených nákladů obhajoby s nezákonným rozhodnutím. Tyto musí být vynaloženy přímo na odstranění či změnu nezákonného rozhodnutí.

47. Shora uvedené nemůže zvrátit ani úvaha, že v případě vedení trestního řízení je třeba často vynaložit finanční prostředky na právní zastoupení již v části před zahájením trestního stíhání, neboť takový postup je často potřebný k tomu, aby k vydání nezákonného rozhodnutí vůbec nedošlo. Ustálená judikatura totiž dovodila, že odpovědnostní titul je až samotné usnesení o zahájení trestního stíhání. V době předcházející policie věc pouze prověřuje a trestní řízení ani nesměřuje vůči konkrétní osobě.

9. Pokud pak jde o úkon dne 17. 9. 2019, návrh na doplnění dokazování, tak podle názoru zdejšího soudu tento úkon není vůbec úkonem dle advokátního tarifu, pročež za něj nenáleží náhrada škody. Z ustálené judikatury totiž plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Tyto závěry pak a maiori ad minus musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení, nejedná-li se o podání ve věci samé, resp. návrhy a vyjádření výslovně uvedené v § 11 advokátního tarifu.

10. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem IV. tohoto rozsudku žalobu co do částky 5 028,83 Kč zamítl.

48. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

49. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [Anonymizováno]. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta [Anonymizováno]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [Anonymizováno]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky 35 000 Kč od [Anonymizováno] do zaplacení. Soud dále rovněž přiznal nárok na úroky z prodlení v zákonné výši z částky 38 420,7 Kč, když tuto částku coby náhradu škody v podobě obhajného sama žalovaná dobrovolně plnila, přičemž z nesporných tvrzení soud zjistil, že se tak stalo až po uplynutí lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk. Soud proto přiznal úroky z prodlení v zákonné výši z této částky od [Anonymizováno] (tj. do doby, kdy žalovaná žalobci plnila). Ve zbytku pak žalobu soud zamítl (srov. výroky II., III. a IV. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem VI. podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části. Soud při posuzování otázky náhrady nákladů řízení vyšel z tarifní hodnoty sporu 94 818 Kč. Žalobce byl úspěšný co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000 Kč, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a co do požadavku na náhradu škody ve výši 38 420,7 Kč (když v tomto rozsahu vzal svoji žalobu zpět pro pozdější chování žalované, která plnila po lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk), celkem byl žalobce úspěšný co do tarifní hodnoty 88 420,7 Kč, tj. v rozsahu cca 93,3 % tarifní hodnoty sporu.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že přiznal žalobci na náhradu nákladů řízení v částce 53 022,09 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 94 818 Kč sestávající z částky 4 900 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4 900 Kč za účast na jednání soudu (dne 24. 8. 2023) dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a z částky 9 800 Kč za každý z dvou úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. (za účast na jednání soudu - dne 15. 1. 2024) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 4 714,12 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 24. 8. 2023 náhrada 2 335,37 Kč za 218 ujetých km v částce 1 735,37 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 1. 2024 náhrada 2 378,75 Kč za 218 ujetých km v částce 1 778,75 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 40 514,12 Kč ve výši 8 507,97 Kč.

52. Pouze pro úplnost se dodává, že soud žalobci nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení v podobě předžalobní výzvy (resp. uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk), jak požadoval svým podáním ze dne 17. 1. 2024. Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16).

53. Soud rovněž nepřiznal jako náhradu nákladů řízení úkony příprava na jednání dne [Anonymizováno], neboť úkon „příprava účasti na jednání“ není mezi úkony vyjmenovanými v § 11 a. t. uveden. Výčet je sice demonstrativní, avšak standardně není v rámci náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem za tento úkon jako takový přiznávána náhrada nákladů, příprava na jednání není bez dalšího v rozhodovací praxi považována za úkon (jinak např. porada s klientem přesahující jednu hodinu).

54. Dále se uvádí, že soud výrokem V. rozhodl v souladu s § 147 odst. 1 o. s. ř. o separaci nákladů. Podle § 147 odst. 1 o. s. ř. totiž může soud účastníku nebo jeho zástupci uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.

55. Usnesením ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] byla žalobci uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazů (výslech svědků). Podáním ze dne [Anonymizováno] žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], se žalobce neosvobodil od placení soudních poplatků, neboť nereagoval na výzvu soudu a svůj návrh nijak neodůvodnil. Obvodním soudem pro Prahu 2 bylo ve věci nařízeno první jednání na den [Anonymizováno]. Na jednání dne [Anonymizováno] byl žalobce výslovně poučen o tom, že pokud nebude záloha na provedení důkazů složena, tyto nebude soud moci provést. Žalobce se rovněž zavázal, že zajistí účast navržených svědků. Další jednání se konalo dne [Anonymizováno]. Na tomto jednání žalobce uvedl, že zálohu nesložil, na výslechu navržených svědků přesto trval a účast svědků nezajistil. Nadto opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků. Soudu proto nezbylo, nežli jednání odročit. V souvislosti s tímto vznikly žalované náklady ve výši 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ČR č. 254/2015 Sb., a to za úkon účasti na jednání před soudem a příprava na toto jednání. Jelikož bylo zapotřebí jednání vinou strany žalující odročit, rozhodl soud v souladu s výše uvedeným o separaci nákladů a o přiznání těchto žalované (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/10).

56. Lhůta k plnění byla ve výrocích II. a VI. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Délka lhůty k plnění byla ve výroku V. pro žalobce stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

Výrok

(i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání (ii) K náhradě škody v podobě obhajného Poučení: