37 C 3/2019 - 618

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobců: [Jméno žalobce], narozená [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 16 190 500 Kč a omluvu takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uveřejnit na vlastní náklad v celostátním denním tištěném periodiku a dále na zpravodajských serverech [Anonymizováno], [Anonymizováno], omluvu následujícího znění: „Omlouváme se [tituly před jménem] [jméno FO] (známému také jako „[jméno FO]“) za nezákonné trestní stíhání jeho osoby ode dne [datum] do [datum] pro trestný čin podvodu ve stadiu pokusu, kterého se [tituly před jménem] [jméno FO] měl dopustit tím, že se dne [datum] v [Anonymizováno] vědomě pokusil prodat zájemci o koupi 6 ks padělků obrazů světově známých malířů s tím, že se jedná o originály obrazů. [tituly před jménem] [jméno FO] byl dne [datum] pravomocně zproštěn obžaloby, neboť v trestním řízení vyšlo najevo, že se takového trestného činu nedopustil. Za újmu způsobenou [tituly před jménem] [jméno FO] v důsledku narušení jeho rodinného a profesního života a za veškeré další příkoří způsobená nezákonným trestním stíháním se mu omlouváme.“, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu separovaných nákladů řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání jejího zesnulého manžela [tituly před jménem] [jméno FO]. Toto trestní stíhání bylo vedené u Krajského soudu v [adresa] (dále též „KS“) pod sp. zn. 34 T 6/2010 (dále též „původní řízení). Žalobkyně se konkrétně domáhala vyslovení ve výroku II. tohoto rozsudku citované omluvy a dále přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši [částka] za trestní stíhání jejího manžela, náhrady nemajetkové újmy za čas strávený zesnulým manželem žalobkyně ve vazbě ve výši [částka] a dále náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu v rámci tohoto řízení ve výši [částka].

2. Žalovaná vznesla proti nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání a za čas strávený ve vazbě námitku promlčení. K nároku na náhradu škody žalovaná uvedla, že se žalobkyni nepodařilo prokázat vznik škody.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] doručil žalované svoji žádost o odškodnění dne [datum].

5. Z žádosti o přiznání nároku na náhradu škody a zadostiučiní za újmu způsobnou při výkonu státní moci v trestním řízení soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] podal žádost o odškodnění v celkové výši [částka] s tím, že byl zastoupen advokátem [Jméno advokáta] a žádost má 24 stran, s tím, že v této žádosti jsou podrobně pospány nároky pana [tituly před jménem] [jméno FO] a rovněž jsou tam označeny i důkazní návrhy.

6. Z odpovědi ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] [tituly před jménem] [jméno FO] odpověděl na přípis žalované ze dne [datum], kdy k dotazu žalované sdělil podrobnosti stran vyúčtovaní obhajného obhájkyní paní [jméno FO] a rovněž učinil důkazní návrh zprávou [tituly před jménem] [právnická osoba].

7. Ze stanoviska ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná vypořádala žádost [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] svým stanoviskem ze dne [datum], kdy mu přiznala přiměřené zadostiučiní ve výši [částka] za čas strávený ve vazbě a ve zbytku jeho nárok zamítla.

8. Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že stanovisko žalované ze dne [datum] bylo právnímu zástupci [tituly před jménem] [jméno FO] doručeno téhož dne.

9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

10. Z listin založených ve spise vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. 34 T 6/2010 soud zjistil následující. (i) Z snesení ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum], [tituly před jménem] [jméno FO] doručeno téhož dne, bylo zahájeno trestní stíhání [tituly před jménem] [jméno FO] a to pro trestný čin podvodu dle § 8 odst. 1 písmeno k, § 250 odst. 1 odst. 4 trestního zákona. (ii) Z usnesení KSZ v [adresa] ze dne [datum] soud zjistil, že usnesení ze dne [datum] KSZ v [adresa] zrušilo usnesení policejního orgánu PČR, krajské ředitelství policie Severomoravského kraje, OOK v [adresa], č.j. KRPT-35061-22/TČ-2009-070072 ze dne [datum]. (iii) Z usnesení ze dne [datum] soud zjistil, že usnesením Policie české republiky, krajské ředitelství severomoravského kraje, OOK ze dne [datum], č.j. KRPT-35061-22/TČ-2009-070072, bylo zahájeno trestní stíhání [tituly před jménem] [jméno FO], a to pro pokus podvodu spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 1 trestního zákona a § 8 odst. 1 písmeno k, § 250 odst.. 1, odst. 4 trestního zákona. (iv) Z obžaloby soud zjistil, že dne [datum] byla doručena KS v [adresa] obžaloba ze dne [datum], kterou byl obžalován doktor [jméno FO], a to sice z trestného činu pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 odst. 5 písmeno a) trestního zákona formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákona. (v) Z rozsudku KS v ze dne [datum] soud zjistil, že podle § 226 písmeno b) trestního řádu byl obžalovaný [tituly před jménem] [jméno FO] zproštěn obžaloby s tím, že tento rozsudek ve vztahu k [tituly před jménem] [jméno FO] nabyl právní moci dne [datum]. Dotčený rozsudek byl doručen obhájci obžalovaného dne [datum].

11. Z výslechu svědka [jméno FO] [Anonymizováno] soud zjistil, že tento svědek společně se svojí maminkou a s panem [adresa] uhradil náklady za obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci původního řízení částku [částka]. K dotazu soudu pak svědek uvedl, že tyto prostředky hradil přímo obhájkyni [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO]. Rovněž vypověděl, že mezi svědkem a [tituly před jménem] [jméno FO] existovala nepsaná dohoda, na základě které svědek [tituly před jménem] [jméno FO] finanční vypomáhal. [tituly před jménem] [jméno FO] nikdy částku zaplacenou za obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] svědkovi nevrátil a svědek se rozhodl tuto částku nevymáhat.

12. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že náklady na obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO] byly ve výši nejméně [částka]. Svědek dále vypověděl, že jezdil společně s [tituly před jménem] [jméno FO] za [tituly před jménem] [jméno FO], kde jí měli v hotovosti předávat peníze. K dotazu pak nicméně uvedl, že neviděl, že by [tituly před jménem] [jméno FO] peníze [tituly před jménem] [jméno FO] předával, pouze to předpokládal. Rovněž vypověděl, že mu je známo, že si [tituly před jménem] [jméno FO] půjčoval peníze na obhajobu u nějakého lékárníka v [Anonymizováno].

13. K tomu se zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. [adresa]: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je „korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí „nějak vyspekulovat“ (JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1891/18).

14. Soud na základě provedeného dokazování přitom dospěl k závěru, že žalovanou částku [částka] (resp. [částka]) za obhajobu namísto [tituly před jménem] [jméno FO] uhradil jeho přátelé [jméno FO] a [jméno FO] a maminka [jméno FO]. Soud hodnotí v tomto ohledu výpověď svědka [jméno FO] jako věrohodnou, když svědek vypovídal spontánně a soud neshledal v jeho svědecké výpovědí rozporů. Soud naopak neuvěřil výpovědi [jméno FO], který sice vypověděl, že měl nějaké částky předávat v hotovosti za obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] i [tituly před jménem] [jméno FO], avšak k doplňujícím dotazům jednoznačně uvedl, že nikdy předání peněz neviděl a že se jedná pouze o jeho předpoklad.

15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

16. K tomu soud zdůrazňuje, že z řady provedených důkazů žádné relevantní skutkové zjištění neučinil. Soud tyto důkazy prováděl pouze s ohledem na uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za trestní stíhání [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž s ohledem na žalovanou uplatněnou (důvodně) námitky promlčení na jednání dne [datum] toto dokazování ztratilo svého smyslu.

17. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

18. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

19. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo.

20. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk platí, že promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

21. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

22. Žalobkyně požadovala odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním v podobě omluvy a dále ve výši [částka], náhradu nemajetkové újmy .za vykonanou vazbu ve výši [částka] a náhradu škody v podobě obhajného ve výši [částka].

23. Žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k požadované omluvě a náhradě nemajetkové újmy za vykonanou vazbu již ve svém vyjádření k žalobě, resp. na prvním jednání ve věci. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání v penězích namítla žalovaná promlčení až na jednání dne [datum].

24. Soud má proto za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk (pokud se jedná o samotný žalovaný nárok) je nejprve nezbytné zabývat se námitkou promlčení tvrzených nároků, kterou vznesla žalovaná. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše.

25. Ze shora uvedených zákonných ustanovení (§ 32 OdpŠk) plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

26. Z provedeného dokazování a z nesporných tvrzení účastníků jednoznačně vyplynulo, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl zproštěn obžaloby rozsudkem KS ze dne [datum]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Nejpozději dne [datum] se tak dozvěděl o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání a nezákonným pobytem ve vazbě a od tohoto dne také začala běžet zákonná 6měsíční promlčecí lhůta (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2371/2009). Dlužno poznamenat, že nárok byl uplatněn u žalované dne [datum] (tj. v poslední den lhůty podle § 32 OdpŠk), přičemž promlčecí doba neběžela do skončení předběžného projednání nároku, tj. do [datum], kdy žalovaná vydala své stanovisko a toto doručila právnímu zástupci [tituly před jménem] [jméno FO]. Poslední den promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk tak byl den [datum]. Pokud přitom byla podána žaloba až dne [datum], žalovanou vznesená námitka ve vztahu k požadavkům žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v podobě omluvy a přiměřeného zadostiučinění v penězích za trestní stíhání a náhrady nemajetkové újmy za vykonanou vazbu je důvodná. Soud proto výrokem I. a II. tohoto rozsudku žalobu zamítl, co do částky [částka] s příslušenstvím a co do požadavku na omluvu.

27. K tomu soud zdůrazňuje, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je tak jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka civilního řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, a to včetně námitky promlčení. OdpŠk (č. 82/1998 Sb.) je ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Soud tedy považuje speciální právní úpravu zákona za vyváženou. Jakkoliv lze zákonem stanovenou subjektivní promlčecí lhůtu v délce 6 měsíců považovat za relativně krátkou, nelze pominout skutečnost, že dané ustanovení (tj. § 32 odst. 3 zákona) obstálo v testu ústavnosti, když Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne [datum] dospěl k závěru, že: „[…] ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění“ (zvýraznění doplněno). Dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1532/16 Ústavní soud potvrdil, že: „[J]de sice ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu neobyčejně krátkou, nikoliv však protiústavní. […] Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil […]. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu“.

28. Obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2011 ze dne [datum]: „Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 992/1999)“.

29. Námitka promlčení tedy dle soudu může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků. Dlužno poznamenat, že úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). V projednávané věci přitom nejsou dány žádné natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly či ospravedlňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení. Z žádného tvrzení žalobkyně totiž neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo podat žalobu včas či že by jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch strany žalující.

30. V této souvislosti se uvádí, že žalobkyní závěry plynoucí z žalobkyní zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3391/15, nelze bez dalšího na projednávanou věc vztáhnout. Je sice pravda, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno, a s nimi spojené okolnosti, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. Na druhou stranu v Ústavním soudem posuzované věci se jednalo o situaci, kdy poškozený se musel vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. Nadto poškozený v této věci uplatnil svůj nárok u příslušného orgánu ještě v průběhu trestního stíhání (předčasně).

31. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že její zesnulý manžel [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl ke dni doručení stanoviska dne [datum] s ohledem na svůj zdravotní stav sdělit svému právnímu zástupci všechny informace tak, aby mohla být žaloba podána včas. Poukazovala přitom na zprávu ze září roku 2018, kdy měl [tituly před jménem] [jméno FO] trpět psychickými obtížemi. Nicméně z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že ještě [datum] strana žalující odpovídala na dotazy ministerstva a činila důkazní návrhy. Nadto z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že samotné podání, které bylo uplatněno u ministerstva, bylo velmi rozsáhlé a obsahovalo všechna relevantní tvrzení a důkazní návrhy. Koneckonců toto podání se v zásadě shoduje s podanou žalobu. Jinými slovy řečeno, po [datum] ze strany žalující nebylo třeba nijak zvlášť rozsáhle žalobu doplňovat. Žalobci nadto nic nebránilo v tom, aby svoji žalobu podal ještě před vyřízením jeho žádosti žalovanou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3226/2013).

32. Podle názoru zdejšího soudu platí, že z obsahu spisu a z provedeného dokazování je zřejmé, že žaloba byla podána za mylné interpretace § 35 OdpŠk. Tomu svědčí i závěrečný návrh žalobkyně, která sama uváděla, že dotčené ustanovení může evokovat dojem, že se přerušuje na 6 měsíců (tj. promlčecí lhůta je 6 + 6 měsíců). Nicméně nelze odhlédnout od toho, že strana žalující byla po celou dobu (tj. i v rámci uplatnění u příslušného orgánu i před soudem) zastoupena právním profesionálem, tj. advokátem. Jakkoliv je přitom omyl stran interpretace § 35 OdpŠk politováníhodný, sám o sobě nemůže stačit k tomu, aby soud konstatoval nemravnost vznesené námitky promlčení ze strany žalované.

33. Soud připomíná rozhodovací činnost Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1532/16, uvedl, že nelze akceptovat případnou námitku promlčení ze strany státu pro rozpor s dobrými mravy, jestliže poškozený před uplynutím promlčecí lhůty neměl k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby a skutečnost, že potřebné informace k uplatnění nároku (odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí) poškozený získal až po uplynutí šestiměsíční lhůty, byla zapříčiněna výlučně státem (za současného splnění předpokladu uplatnění nároku po obdržení potřebných informací v přiměřené lhůtě). Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že straně žalující bylo dotčené rozhodnutí doručeno dříve, než nabylo právní moci. Ani z tohoto důvodu tak nelze uvažovat o nemravnosti vznesené námitky promlčení.

34. Za nemravnou nelze ani považovat vznesenou námitku promlčení z toho důvodu, že byla vznesena po 4 letech řízení a po provedení rozsáhlého dokazování, resp. sdělení předběžného právního názoru soudu, podle kterého bylo namístě stranu žalující odškodnit za nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním v penězích. Platí totiž, že námitku promlčení lze vznésti až do rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Odo 879/2002). Z pouhého časového okamžiku, kdy došlo k uplatnění námitky promlčení, tak rozhodně nelze dovozovat její nemravnost.

35. Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] coby škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení platí, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s jistými výjimkami) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

36. Žalovanou stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk). Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání), neboť [tituly před jménem] [jméno FO] byl obžaloby zproštěn. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná.

37. Zákon (č. 82/1998 Sb.) blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně platném znění (dále jen „o.z.“). Podle § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, totiž platí, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Jelikož trestní stíhání právního předchůdce žalobkyně bylo zahájeno v roce 2009, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud posuzoval nárok na náhradu škody dle předchozí právní úpravy.

38. Podle § 442 odst. 1 o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne [datum] či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne [datum]).

39. V projednávané věci platí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že náklady na obhajobu hradil nikoliv právní předchůdce žalobkyně (tj. [tituly před jménem] [jméno FO]), nýbrž jeho přátelé [jméno FO] a [jméno FO] a maminka [jméno FO]. Sama žalobkyně přitom nesporovala, že by k tomuto došlo. Dokonce sama uváděla, že žádná z těchto osob se zaplacení této částky po ní nebo jejím manželovi nikdy nedomáhala. Podle názoru zdejšího soudu tak platí, že žalobkyni (resp. jejímu manželovi [tituly před jménem] [jméno FO]) nemohla vzniknout škoda, když oproti současné právní úpravě o.z. vyžadoval ke vzniku škody uhrazení příslušné částky a nepostačoval tak pouze vznik dluhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2212/2022). Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu zamítl i co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím představující nárok na náhradu škody v podobě obhajného vynaloženým v rámci původního řízení.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. tohoto rozsudku v souladu s § 150 o. s. ř., pode kterého platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

41. V projednávané věci tak platí, že zcela úspěšná žalovaná by měla mít nárok na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud nicméně postupem podle § 150 o. s. ř. tuto náhradu nákladů žalované nepřiznal. Soud si je vědom mimořádnosti moderačního práva zakotveného právě v § 150 o. s. ř., avšak podle soudu existují důvody zvláštního zřetele hodné, které takový postup ospravedlňují. Mezi tyto důvody patří majetkové, sociální a osobní poměry žalobce. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že po smrti svého manžela má žalobkyně příjmy pouze z invalidního důchodu a sociálních dávek. Nadto má žalobkyně nepříznivý zdravotní stav, který jí brání v získání zaměstnání. Z toho důvodu byla i odvolacím soudem zcela osvobozena od placení soudních poplatků (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 17 Co 178/2023-463). Žalovaná je naopak veřejnoprávní korporace (stát), kdy žalovaná sama na jednání výslovně uvedla, že nepřiznání náhrady nákladů řízení je pro ní otázkou marginální.. Podle názoru zdejšího soudu tak nemůže být pochyb o tom, že by rozhodnutí podle § 150 o. s. ř. mělo na žalovanou nepřiměřené dopady, se kterými by si nedokázala poradit (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 191/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1526/12). Pouze pro úplnost pak soud dodává, že se zamýšleným postupem podle § 150 o. s. ř. účastníky řádně předem seznámil (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 814/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 899/15).

42. Konečně výrokem III. rozhodl soud v souladu s návrhem žalobkyně a s § 147 odst. 1 o. s. ř. o separaci nákladů. Podle § 147 odst. 1 o. s. ř. totiž může soud účastníku nebo jeho zástupci uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.

43. K tomu soud v podrobnostech uvádí, že separovanými náklady jsou náklady, které žalobkyně vynaložila na překlady jí předložených listinných důkazů. Soud si je vědom toho, že je v zásadě jeho povinností zajistit překlad cizojazyčných listin, pokud je jejich obsah sporován účastníky řízení (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2237/2021). V projednávané věci přitom žalobkyně předložila několik listin v jazyce anglickém, které navrhovala v rámci provádění dokazování ke svému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná přitom na zajištění překladů do českého jazyka trvala. K žádosti soudu pak tyto překlady zajistila sama strana žalující. Soud nakonec tyto důkazy neprováděl, resp. z nich nevycházel, neboť s ohledem na skutečnost, že žalovaná na jednání dne [datum] vznesla námitku promlčení, pozbylo dokazování těmito listinami smyslu. Jistě je právem žalované vznést námitku promlčení kdykoliv v průběhu řízení. Na druhou stranu zvoleným postupem žalovaná podle názoru zdejšího soudu způsobila vznik nákladů (na překlady), které by jinak nevznikly. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku uložil povinnost žalované nahradit tyto náklady v celkové výši [částka] (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2502/10).

44. Lhůta k plnění byla ve výroku III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náhrada separovaných nákladů řízení byla přisouzena na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení