37 C 39/2021-253

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 99 109,54 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 41 000 Kč, se zastavuje.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 17 109,54 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % z částky 17 109,54 Kč od 30. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 121 038,94 Kč od 30. 3. 2021 do 19. 10. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 41 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 56 838,7 Kč k rukám právního zástupce žalobce, advokáta JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky 99 109,54 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (po částečných zpětvzetích ze dne 14. 11. 2021 a 16. 5. 2022, o kterých soud rozhodl usnesením ze dne 13. 7. 2022, č. j. 37 C 39/2021-215). Svůj nárok co do výše 17 109,54 Kč s příslušenstvím přitom opíral o tvrzené nezákonné rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání), když uváděl, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla škoda ve výši 4 151,84 Kč v podobě nákladů na obhajobu v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále (dále též„ OS“) pod sp. zn. 2 T 22/2019 (dále též„ původní řízení“) a ve výši 12 957,70 Kč v podobě amortizace, když žalobce cestoval k úkonům orgánů činných v trestním řízení osobním automobilem Mercedes [registrační značka]. Dále svůj nárok do výše 82 000 Kč opíral o tvrzené nezákonné rozhodnutí, když požadovaná částka podle žalobce představovala přiměřené zadostiučiněné, kterého by se mu mělo dostat za způsobenou nemajetkovou újmu nezákonným trestním stíháním.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároků žalobce, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, resp. náhrady škody, které by žalobci měla náležet.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení a průběh řízení

3. Žalobce ve své žalobě uvedl, že uplatnil u žalované své nároky z důvodu a ve výši jako v projednávané věci. Dále žalobce zdůraznil, že dne 1. 6. 2018 mu bylo sděleno podezření ze spáchání přečinu podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ trestní zákoník“). V rámci trestního řízení vedeného u OS pak byl žalobce odsouzen, přičemž Krajský soud v Ostravě sice rozsudek soudu I. stupně zrušil, avšak nově rozhodl o vinně žalobce a uložil mu zákaz řízení motorových vozidel. Tento zákaz trval od 21. 11. 2019 do 1. 7. 2020. Dne 11. 3. 2020 Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc byla postoupena příslušnému správnímu orgánu, neboť by skutek mohl být posouzen jako přestupek.

4. K náhradě majetkové újmy žalobce inter alia uvedl, že se domáhá náhrady škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu. Dále se rovněž domáhal náhrady škody v podobě amortizace, když se v rámci trestního řízení žalobce musel účastnit celé řady úkonů, ke kterým jezdil osobním automobilem. K náhradě nemajetkové újmy žalobce tvrdil, že jeho případ byl velmi složitý. Postup orgánů činných v trestním řízení pak pro žalobce představoval velikou psychickou zátěž. K tomu žalobce poukázal na svůj vyšší věk, jakož i na skutečnost, že žije v obci, kde nejsou žádné služby a veřejná doprava je nevyhovující. Veškeré záležitosti svoje a své manželky musí vyřizovat za pomocí motorového vozidla. Uložený zákaz řízení motorových vozidel mu ovšem toto znemožnil a on tak musel využívat pomoci přátel a rodiny.

5. Žalobce se svoji žalobou domáhal částky 144 023,40 Kč s příslušenstvím coby náhrady majetkové újmy a částky 82 000 Kč coby náhrady nemajetkovém újmy.

6. V podání ze dne 2. 9. 2022 (nazvaným jako doplnění žaloby) pak žalobce zopakoval tvrzení a argumenty obsažené v samotné žalobě.

7. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 18. 10. 2021 uvedla, že žalobce u ní uplatnil dne 28. 9. 2021 nárok na náhradu újmy způsobené mu v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 22/2019. Žalovaná věc vyřídila svým stanoviskem ze dne 12. 12. 2020, kterým žalobci přiznala náhradu škody ve výši 121 038,94 Kč. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním, žalovaná považovala za plně dostačující přiměřené zadostiučinění omluvu. S ohledem na to, že žalovaná považovala přiznané odškodnění za adekvátní, navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

8. Podáním ze dne 14. 11. 2021 vzal žalobce svoji žalobu co do částky 124 554,36 Kč zpět.

9. Dne 16. 5. 2022 se ve věci konalo jednání. Na tomto jednání žalobce upřesnil, že se domáhá náhrady újmy z důvodu nezákonné rozhodnutí. Rovněž upřesnil, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (a nikoliv samotnou délkou dotčeného trestního stíhání). Na tomto jednání vzal dále žalobce svoji žalobu zpět co do částky 2359,50 Kč s příslušenstvím. Žalobce konečně specifikoval, že po částečných zpětvzetích se domáhá zaplacení škody v podobě nákladů na obhajobu za následující úkony: 24. 6. 2018 - stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání; 17. 12. 2018 - žádost o změnu místa; 1. 8. 2019 a 21. 8. 2019 blanketní odvolání a doplnění odvolání s tím, že mu sice žalovaná vyplatila již odměnu za tyto úkony ve výši odměny za jeden úkon dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), avšak podle žalobce by odměna měla být ve výši 1,5 násobku odměny dle advokátního tarifu; 1. 7. 2020 - zaslání vzdání se práva stížnosti, přičemž v případě tohoto úkonu se žalobce domáhal zaplacení náhrady škody v podobě 0,5 násobku odměny dle advokátního tarifu. Na tomto jednání byla žalobci dána výzva dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

10. Usnesením ze dne 13. 7. 2022, č. j. 37 C 39/2021-215, soud rozhodl dle § 96 odst. 2 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu žalobcem učiněných zpětvzetí.

11. Podáním ze dne 17. 7. 2022 žalobce doplnil své důkazní návrhy.

12. Další jednání se ve věci konala ve dnech 8. 8. 2022 a 26. 9. 2022. Na těchto jednáních bylo prováděno dokazování a žalobci byla dána opakovaná výzva dle § 118a odst. 3 o. s. ř., na kterou žalobce reagoval svým podáním ze dne 17. 10. 2022. Rozsudek byl vyhlášen na jednání dne 31. 10. 2022.

III. K částečnému zpětvzetí a změně žaloby

13. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř., může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věta prvá o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle § 96 odst. 3 věta prvá o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

14. Na jednání dne 31. 10. 2022 vzal žalobce svoji žalobu co do částky 41 000 Kč zpět (pokud jde o jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním; nadále se tak domáhal zaplacení částky 41 000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním). Žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila. Soud proto podle § 96 odst. 2 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí řízení o žalobě v požadovaném rozsahu zastavil.

IV. Skutková zjištění

15. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce u žalované uplatnil dne 28. 9. 2020 nárok ve výši a z důvodů jako v projednávané žalobě. Žalovaná pak tuto žádost vypořádala svým stanoviskem ze dne 18. 10. 2020, když konstatovala, že bylo v řízení vedeném u OS pod sp.zn. 2 T 22/2019 vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 Odpšk. Žalovaná se za toto žalobci omluvila a přiznala mu náhradu újmy ve výši 121 038,94 Kč, která mu byla vyplacena dne 19. 10. 2021.

16. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

17. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 2 T 22/2019 byly provedeny následující úkony obhajoby: dne 24.6.2018 – stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 17.12.2018 - žádost o změnu místa (kdy z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že se jednalo pouze o jednovětnou žádost), dne 18.1.2019 – stížnost proti zamítnutí návrhu na doplnění dokazování, dne 1.8.2019 – odvolání blanketní a 29.1.2019 - doplnění odvolání a dne 1.7.2020 zaslání vzdání se práva stížnosti. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud rovněž za prokázané, že došlo k zaplacení těchto úkonů právní služby ze strany žalobce jeho advokátovi.

18. Z nesporných tvrzení účastníků a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, č. j. 8 Tdo 432/2020-623, soud zjistil, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie ČR, KRP Moravskoslezského kraje, Územního odboru Bruntál, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 1. 6. 2018, č. j. KRPT-110928-85/TČ-2017-070171, pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 11. 2. 2019 byla v dané věci Okresním státním zastupitelstvím v Bruntále podána na žalobce a druhou obv. N. R. k Okresnímu soudu v Bruntále obžaloba ze dne 7. 2. 2019, sp.zn. 1ZT 120/2018 (právní kvalifikace skutku zůstala nezměněna). Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2T 22/2019-369, byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, č. j. 6To 303/2019-542, byl zrušen v celém rozsahu rozsudek okresního soudu a nově bylo rozhodnuto tak, že byl žalobce uznán vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 1 roku. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, č. j. 8 Tdo 432/2020-623, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, č. j. 6 To 303/2019-542, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 6. 2019, č. j. 2T 22/2019-369, a současně bylo Nejvyšším soudem nově rozhodnuto tak, že se věc postupuje Městskému úřadu v Rýmařově, neboť skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.

19. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce vykonal na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno dovolacím soudem v řízení vedeným pod sp. zn. 8 Tdo 432/2020, ve dnech 21. 11. 2019 až do 1. 7. 2020 trest zákazu řízení motorových vozidel.

20. Výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], a svědkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], soud zjistil, že [role v řízení] [anonymizováno 7 slov] [role v řízení] [anonymizováno 8 slov] ([role v řízení] [příjmení] [příjmení] [anonymizováno 17 slov]). [anonymizována čtyři slova] [role v řízení] [anonymizováno 7 slov] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. [anonymizováno 13 slov].

21. Soud zhodnotil výpovědi svědkyň [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako věrohodné. Je sice pravdou, že svědkyně [jméno] [příjmení] je manželka žalobce a svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že je dlouholetou přítelkyní žalobce, avšak soud neshledal v jejich výpovědích žádné nesrovnalosti. Naopak soud má za to, že obě svědkyně vypovídaly spontánně, vypovídaly pravdu.

22. Z lékařské zprávy ze dne 30. 12. 2019, z lékařské zprávy ze dne 23. 8. 2021, z lékařské zprávy ze dne 20. 1. 2020, z lékařské zprávy ze dne 22. 6. 2022, z propouštěcí zprávy ze dne 17. 1. 2020, z propouštěcí zprávy ze dne 28. 5. 2022, z lékařské zprávy ze dne 23. 1. 2020, z lékařské zprávy ze dne 8. 6. 2021, ze zprávy o předoperačním vyšetření před plánovanou operací žlučníku ze dne 18. 5. 2020, z lékařské zprávy ze dne 14. 6. 2017 a z lékařské zprávy ze dne 20. 2. 2020 soud zjistil, že žalobce trpěl v průběhu trestní řízení problémy se zažíváním, měl zánět žlučníku, přičemž tento byl operativně odstraněn.

23. Z výpisu z webových stránek prodejny [anonymizováno] a z výpisu z webových stránek obce soud zjistil, že se v obci, kde žalobce bydlí, nachází prodejna [anonymizováno 5 slov].

24. Z ostatních provedených důkazů (z jízdního řádu [anonymizováno] – [obec] – [obec] – [obec], platný od 23. 12. 2021, jízdního řádu [obec] – [obec] – [obec] – [anonymizováno], platný od 23. 12. 2021, jízdního řádu MHD [obec], linka 9, [obec] nádraží – banka – nemocnice, platný od 1. 9. 2021 do 31. 1. 2022, a z jízdního řádu MHD [anonymizováno], linka 9, nemocnice – banka – nádraží [obec], platný od 1. 9. 2021 do 31. 1. 2022) soud žádné relevantní skutkové okolnosti nezjistil (tyto jízdní řády se totiž týkají období po skončení trestního stíhání žalobce).

25. Zdůrazňuje se, že soud neprováděl důkaz čestným prohlášením starosty [územní celek], a to za situace, kdy tento důkazní návrh byl učiněn až po koncentraci řízení a nikoliv jako reakce na výzvu soudu. Soud rovněž nepřistoupil k účastnickému výslechu, a to s ohledem na jeho subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.).

26. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

V. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

27. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

28. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

29. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

30. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

31. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

32. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

34. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

35. Podle § 31 odst. 3 OdpŠk náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

36. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

VI. Právní posouzení projednávané věci soudem

37. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání (41 000 Kč) a (ii) náhrady škody v podobě obhajného a amortizace (4 151,84 Kč + 12 957,70 Kč s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

38. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 39. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

40. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

41. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením (dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012) či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného (§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.).

42. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne 19. 3. 2008).

43. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

44. Nejvyšší soud dále dovodil, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci (dle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 tr. ř.). V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury je tedy nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, přičemž otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za způsobenou újmu. Důvodem pro uvedený závěr je dle Nejvyššího soudu skutečnost, že obě řízení (tj. jak řízení trestní, tak přestupkové) jsou samostatná řízení a podléhají odlišným procesním pravidlům, přičemž přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Proto ani v případě, kdy jednání účastníka, pro něž byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, není vyloučena odpovědnost státu za újmu způsobenou takovému účastníkovi trestním stíháním dle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 ze dne 18. 10. 2016).

45. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (nezákonném trestním stíhání), neboť usnesením Nejvyššího soudu 15. 7 2020, č. j. 8 Tdo 432/2020-623, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 6 To 303/2019, a věc byla postoupena příslušnému správnímu orgánu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). Ostatně o existenci odpovědnostního titulu ani nebylo mezi stranami sporu.

46. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

47. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

48. V daném případě byl žalobce stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobce byl obžalován (resp. trestně stíhán) ze spáchání přečinu, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody až ve výši 1 roku. Nejednalo se proto svoji povahou o závažnou trestnou činnost, která by působila negativní společenské odsouzení.

49. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 2 roky a 1 měsíc. K tomu soud poznamenává, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé (konečně ani sám žalobce toto netvrdil). Na druhou stranu nelze odhlédnout od toho, že ve věci byl žalobce pravomocně odsouzen, přičemž ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud. Původní řízení tak nebylo ani nikterak extrémně krátké.

50. Žalobce dále tvrdil dopady nezákonného trestního stíhání ve své osobní sféře a ve sféře zdraví. Soud má za prokázané dopady trestního stíhání do sociálního života žalobce. Žalobce totiž žil se svoji manželkou v malé obci, která byla hůře dopravně dostupná, přičemž žalobce byl v důsledku pravomocného zákazu řízení motorových vozidel odkázán na pomoc přátel při vyřizování svých záležitostí. Zákaz řízení motorových vozidel se pak rovněž negativně projevil v jeho společenském životě. Podle názoru soudu by přitom rovněž mělo být přihlédnuto k tomu, že žalobce byl v době trestního stíhání vyššího věku.

51. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že žalobce rovněž tvrdil, že v důsledku nezákonného trestního stíhání trpěl zdravotními potížemi, a to sice problémy se zažíváním a zánětem žlučníku, kdy tedy mu měla hrozit sněť a měl mu být tento žlučník odebrán. Toto své tvrzení žalobce prokazoval řadou lékařský zpráv. Z těchto zpráv lze podle názoru zdejšího soudu ovšem toliko dovodit, že žalobce skutečně v průběhu trestního stíhání zdravotními obtížemi trpěl (a to sice problémy se zažíváním, zánětem žlučníku, který mu byl dokonce operativně odebrán). Toto pak ve svých svědeckých výpovědích potvrdily i svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Jakkoliv soud rozumí tomu, že každé trestní stíhání je z podstaty věci spojeno se stresem a nejistotou osob, proti kterým se toto trestní stíhání vede, podle soudu ovšem ze samotné existence zdravotních potíží nelze dovodit, že újma skutečně vznikla. Podstatné je totiž zkoumat, zdali k těmto zdravotním potížím došlo v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. To přitom nelze z předložených lékařských zpráv (ve kterých se o trestním stíhání pana žalobce nic nepíše), resp. provedených výslechů vůbec dovodit (svědkyně [příjmení] [příjmení] vypověděla, že v průběhu trestního stíhání došlo ke zdravotním problémům žalobce, avšak zároveň zdůrazňovala, že neví, jestli tyto zdravotní obtíže byly způsobeny trestní stíháním, když rovněž poukazovala na vyšší věk žalobce; svědkyně [jméno] [příjmení] pak žádné podrobnosti o zdravotním stavu pana žalobce neznala, pouze uvedla, že měl operaci žlučníku). Soud proto žalobce na jednání dne 26. 9. 2022 opakovanou vyzval podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění jeho důkazních návrhů. Na to žalobce zareagoval pouze tak, že navrhl účastnický výslech. Jak k účastnickému výslechu ovšem přiléhavě zdůrazňoval významný český procesualista E. Ott:„ Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního Díl II. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 192). Jinak řečeno, s ohledem na princip subsidiarity účastnického výslechu, resp. jeho mizivou hodnotu (viz § 131 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018) soud k účastnickému výslechu nepřistoupil, když bylo lze tvrzení účastníka prokazovat i jinak (např. stanoviskem odborného lékaře). Jiné důkazy žalobce soudu nenabídl, ač soudem řádně vyzván a poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud proto nemá za to, že by v řízení byly prokázány dopady nezákonného trestního stíhání do zdraví žalobce.

52. I tak ovšem soud s přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Nelze totiž přehlédnout, že ze svědecké výpovědi manželky žalobce totiž jednoznačně vyplynul negativní dopad nezákonného trestního stíhání do žalobcova rodinného života. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. Soud se nemohl v tomto ohledu ztotožnit s argumentací žalované, podle které mělo být dostatečné přiměřené zadostiučinění v projednávané věci omluva za nezákonné trestní stíhání. Podle názoru zdejšího soudu totiž okolnosti projednávané věci jednoznačně svědčí o tom, že poskytnutí pouhé omluvy by se vzpíralo obecně sdílené představě spravedlnosti (zejm. s ohledem na vyšší věk žalobce, jakož i skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzena a svůj trest vykonal).

53. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

54. Zaprvé, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 22 C 170/2018, kdy posuzované trestní stíhání trvalo 1 rok a 5 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví, žalobce v této věci, respektive poškozený v této věci prokázal zásahy do profesního a rodinného života a byla mu přiznáno zadostiučinění ve výši 20 000 Kč, tj. přibližně ve výši 1200 Kč za měsíc nezákonného trestního stíhání.

55. Zadruhé, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 14 C 122/2015, kdy posuzované trestní stíhání v dané věci trvalo 11 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví, poškozenému hrozil trest až 3 roky odnětí svobody, a poškozený prokázal zásahy do profesního života, ale neprokázal zásahy do rodinného života, do sféry zdraví, do sociálního života, a neprokázal ani žádné jiné zásahy a byla mu tedy přiznána částka 20 000 Kč. Dlužno poznamenat, že soud v této věci vyčíslil odškodnění ve výši 2000 Kč za měsíc trestního stíhání, avšak limitován žalobním návrhem přiznal pouze 20 000 Kč coby přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.

56. Zatřetí, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 22 C 96/2020. V rámci tohoto řízení bylo posuzováno trestní řízení v délce 1 rok a 4 měsíce, toto trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, trest hrozil 1 rok. Dále žalobce neprokázal zásah do profesního života, ale prokázal zásah do rodinného života, do sféry zdraví, do sociálního života a dále prokázal újmu na pověsti v nejbližším okolí, když žalobce v úředním styku figuroval jako odsouzený. V této věci bylo přiznáno odškodnění ve výši 35 000 Kč, tj. ve výši přibližně 2100 Kč za měsíc trestního stíhání.

57. Začtvrté, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 407/2013. V rámci tohoto řízení bylo posuzováno trestní řízení, které trvalo 2 roky a 4 měsíce, trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví a nebezpečného vyhrožování. Žalobce neprokázal zásahy do profesního života, do rodinného života, ale prokázal zásahy do sféry zdraví a do sociálního života. Také bylo důležité, že proti žalobci byla vedena další 2 trestní stíhání a bylo mu přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, tj. ve výši přibližně 1000 Kč za měsíc nezákonného trestního stíhání.

58. Zapáté, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 177/2017 Trestní stíhání v dotčené věci trvalo přibližně 14 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví. Poškozenému v této věci hrozil trest v délce trvání odnětí svobody od 6 měsíců do 3 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, do rodinného života, do sféry zdraví, neprokázal zásahy do sociálního života a bylo mu přiznáno zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, tj. přibližně ve výši 2100 Kč za měsíc trestního stíhání.

59. Zašesté, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 26 C 69/2015. V rámci tohoto řízení bylo posuzováno trestní řízení trvající přibližně 1 rok, který bylo vedeno pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti. Poškozenému hrozil trest až 2 roky odnětí svobody. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, byl bezúhonný, a byl zároveň aktivní sportovec. Poškozený neprokázal zásahy do rodinného života, do sféry zdraví a do sociálního života. Poškozenému bylo mu přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 20 000 Kč, tj. ve výši přibližně 1600 Kč za měsíc trestního stíhání.

60. Zasedmé, s případem vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 173/2018 Trestní stíhání v této věci trvalo přibližně 2 roky, bylo vedeno pro ublížení na zdraví a výtržnictví. Poškozenému hrozil trest 6 měsíců až 3 roky odnětí svobody. Poškozený neprokázal zásahy do rodinného života, do sféry zdraví a do sociálního života, ale prokázal zásahy do profesního života, kdy poškozený byl v postavení policisty a v důsledku trestního stíhání či odsouzení pro něj byly případně zásadnější. Poškozenému bylo přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč, tj. přibližně ve výši 1250 Kč za měsíc nezákonného trestního stíhání.

61. Soud rekapituluje, že s výjimkou řízení vedeného pod sp. zn. 41 C 407/2013 všechna posuzovaná trestní řízení trvala kratší dobu. [příjmení] řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 96/2020 hrozil všem poškozený trest vyšší. Soud je toho názoru, že přiznané odškodnění by nemělo dosahovat výše jako ve věci 22 C 96/2020. I když dotčené trestní stíhání trvalo kratší dobu a hrozil trest stejný, v této věci byly prokázány širší dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce (dopady do rodinného života, sféry zdraví a sociálního života), což zdejší soud považuje za rozhodující. Naopak se soud nedomnívá, že by přiměřené zadostiučinění mělo být tak nízké jako ve věci 41 C 407/2013. Podle zdejšího soudu totiž v projednávané věci žalobce prokázal širší a intenzivnější dopady do svého života. Nadto oproti věci 41 C 407/2013 byl žalobce v projednávané věci pravomocně odsouzen (byť k podmíněnému trestu odnětí svobody), vykonal zákaz řízení motorových vozidel a navíc byl vyššího věku. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že nepovažuje za přiléhavou argumentaci žalované, která opakovaně poukazovala na to, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně plyne, že skutek se stal a byl přestupkem, přičemž v rámci přestupkového řízení by byl žalobci rovněž uložen zákaz řízení motorových vozidel. Dlužno poznamenat, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že dotčené přestupkové řízení bylo zastaveno, neboť odpovědnost za spáchání dotčeného přestupku byla prekludována. Soud proto považuje argumentaci žalované za pouhé spekulace. Nadto z ustálené judikatury plyne, že přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání; výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním nerozhodný, resp. je nerozhodný i pro stanovení případného odškodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). Podle soudu je naopak rozhodující, že žalobce vykonal svůj trest na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Nebylo tak namístě uvažovat o přiměřeném zadostiučinění v tak nízké výši, jako ve věci vedené u zdejšího soudu po sp. zn. 41 C 407/2013.

62. Dále soud má za to, že by přiznané zadostiučinění nemělo rovněž dosahovat výše, jako ve věci 15 C 177/2017. V této věci totiž sice posuzované trestní řízení trvalo kratší dobu, avšak poškozenému hrozil vyšší trest a navíc prokázal širší dopady nezákonného trestního stíhání do svého života (dopady do profesní sféry, rodinné, zdraví, přičemž rovněž i v této věci byl poškozený pravomocně odsouzen a dotčený rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem). Tyto závěry pak platí mutatis mutandis i na řízení ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 122/2015. I v této věci totiž trestní stíhání trvalo sice kratší dobu, avšak poškozenému hrozil trest vyšší. Dopady do jeho života navíc byly intenzivnější (poškozený opakovaně v důsledku nezákonného trestního stíhání přišel o své zaměstnání). Není tak namístě uvažovat o výši odškodnění jako ve věci 14 C 122/2015. Podle názoru zdejšího soudu by se tak přiměřené zadostiučinění blížit přiměřenému zadostiučinění ve věcech 26 C 69/2015, 22 C 170/2018 a 10 C 173/2018. Za nejpřiléhavější pak soud považuje srovnání s věcí 26 C 69/2015. V této věci sice trestní stíhání trvalo kratší dobu, avšak hrozil trest nepatrně vyšší a poškozený prokázal podobné dopady jako žalobce v projednávané věci. Ve věcech 22 C 170/2018 a 10 C 173/2018 pak považuje soud za rozhodující, že v těchto případech byly prokázány dopady do života poškozených v menší intenzitě, než tomu bylo v projednávané věci.

63. Lze tak uzavřít, že v projednávané věci považuje soud za odpovídající finanční zadostiučinění ve výši 41 000 Kč, tj. ve výši přibližně 1600 Kč za měsíc trestního stíhání. Soud k této výši zadostiučinění dospěl za zohlednění shora citované judikatury, jakož i při zvážení následujících skutečností: (i) žalobce byl v průběhu trestního stíhání osobou vyššího věku; (ii) žalobce byl pravomocně odsouzen a svůj trest i vykonal; (iii) žalobce prokázal zásahy do sociálního života. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal svojí žalobou právě částky 41 000 Kč, soud výrokem IV. tohoto žalobě v celém rozsahu vyhověl (pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním). (ii) K náhradě škody v podobě obhajného a škody v podobě amortizace 64. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

65. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno nezákonné trestní stíhání. Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody ve výši 4 151,84 Kč s přísl., která mu měla vzniknout v důsledku uhrazení odměny za právní zastupování obhájcem v daném trestním řízení. Dále se domáhal náhrady škody v podobě amortizace ve výši 12 957,70 Kč s příslušenstvím.

66. Pokud jde o obhajné, zdůrazňuje se, že v projednávané věci na straně jedné byla nesporná existence odpovědnostního titulu a nesporného provedení úkonů právní služby, jakož i nesporného zaplacení těchto úkonů žalobcem na straně druhé. K tomu soud uvádí, že v souladu s § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je advokátní tarif (§ 31 odst. 3 OdpŠk).

67. Náklady musejí být přitom vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí. Nepostačuje, pokud byly vynaloženy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (NS sp. zn. 30 Cdo 594/2013). Obecně sice platí, že advokát je vázán pokyny a přáními svého klienta, nicméně toto ještě nezakládá účelnost a důvodnost všech realizovaných úkonů (vč. porad) a přiznání vícero dalších porad by mělo být jen výjimečné, vždy odůvodněné konkrétními okolnosti vyžadujícími nezbytnost toho konkrétního úkonu za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí. O účelně vynaložené náklady právního zastoupení nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům (NS sp. zn. 30 Cdo 3190/2014). Zásadní je tedy to, že náklady lze považovat za odškodnitelné jen v případě, kdy šlo o náklady vynaložené účelně a účelnost vynaložení nákladů řízení je třeba posoudit podle okolností konkrétního případu. Soud má přitom za to, že v projednávané věci je namístě celý žalobcův nárok zamítnout (pokud jde o jeho nárok na náhradu škody v podobě obhajného), a to z následujících důvodů.

68. Zaprvé, pokud jde o úkon dne 24. 6. 2018 (stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná již žalobce za tento úkon odškodnila, a to sice ve výši jedné poloviny odměny vypočtené dle advokátního tarifu. Takovéto ohodnocení přitom považuje zdejší soud s ohledem na ustálenou judikaturu za přiléhavé a nedomnívá se, že by bylo namístě jakékoliv navýšení. Platí totiž, že v § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ve kterém jsou taxativně vypočteny opravné prostředky, u nichž obhájci náleží mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby, není uvedena stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Za tento úkon proto náleží odměna jen ve výši jedné poloviny úkonu, neboť se zřetelem na § 11 odst. 3 advokátního tarifu jde svou povahou a účelem o úkon nejbližší úkonům právní služby uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006)

69. Zadruhé, pokud jde o úkon dne 17. 12. 2018 (žádost o změnu místa), již ze samotné textace 31 odst. 3 OdpŠk plyne, že je možno přiznat nárok na náhradu škody v podobě nákladů na obhajobu pouze v těch případech, kdy by bylo lze dotčený úkon považovat za úkon, za který náleží odměna ve smyslu advokátního tarifu. Podle názoru soudu ovšem prostá jednovětná žádost o změnu místa konání není takovýmto úkonem (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.9.2004, sp. zn. 2 To 28/2004).

70. Zatřetí, pokud jde o úkon dne 1. 8. 2019 (blanketní odvolání), resp. dne 21. 8. 2019 (doplnění odvolání), mezi stranami bylo nesporné, že žalovaná již žalobce za tento úkon odškodnila, a to sice ve výši odměny za jeden úkon vypočtené dle advokátního tarifu. Soud má přitom za to, že již není na místě odškodnění navyšovat. Blanketní odvolání a doplnění tohoto odvolání totiž nelze považovat za dva samostatné úkony, nýbrž se jedná o jeden úkon ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu.

71. Začtvrté, pokud jde o úkon dne 1. 7. 2020 (zaslání vzdání se práva stížnosti), ani tento úkon nelze považovat za úkon obhajoby, za který by měla náležet odměna ve smyslu advokátního tarifu.

72. Co se týče amortizace požadované na vozidle za vykonané cesty, která byla odmítnuta ze strany žalované, pak soud nemohl vyhovět s ohledem na skutečnost, že amortizace není nárokem, které bylo možné žalobci přiznat (k tomuto srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 152/2014 - 163, ze dne 28. 1. 2015, č. j. 28 Co 437, 438/2014-109, ze dne 22. 5. 2019, č. j. 62 Co 134/2019 -163). Zákon č. 262/2006 Sb., resp. jeho § 157, který se vztahuje k tzv. amortizaci, se použije výhradně na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců případně osob samostatně výdělečně činných, jenž použili k pracovní cestě vlastní motorové vozidlo se souhlasem zaměstnavatele. V nyní projednávaném případě se však jedná o takovou situaci, kdy soukromá osoba, tedy žalobce, použil motorové vozidlo nikoliv z důvodu plnění úkolů pro žalovanou a rovněž bez vědomí žalované. Žalobcem požadovaná částka tak není škodou, která by vznikla žalobci a která by navíc byla odškodnitelná dle OdpŠk.

73. S ohledem na shora uvedené shrnout, že soud neshledal nároky žalobce na náhradu škody ve výši 17 109,54 Kč s příslušenstvím důvodnými, pročež je výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

VII. K úrokům z prodlení

74. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

75. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 28. 9. 2020. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta v pondělí dne 29. 3. 2021; v prodlení se tak žalovaná ocitla v úterý dne 30. 3. 2021. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z částky 121 038,4 Kč od 30. 3. 2021 do 19. 10. 2021 (kdy byla dotčená částka žalovanou uhrazena; viz výrok II. tohoto II. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

VIII. K nákladům řízení

76. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť převážně úspěšný byl žalobce. Žalobce byl úspěšný co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000 Kč, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a co do požadavku na náhradu škody ve výši 121 038,94 Kč (když v tomto rozsahu vzal svoji žalobu zpět, a to pro plnění žalovanou), celkem byl žalobce úspěšný co do tarifní hodnoty 171 038,94 Kč. Žalobce byl naopak neúspěšný co do požadavku na náhradu škody ve výši 22 984,46 Kč (když v tomto rozsahu byla žaloba částečně zamítnuta a částečně žalobce vzal svoji žalobu zpět, avšak nikoliv pro chování žalované, pročež jej nelze považovat za procesně úspěšného). Celkem tedy byl žalobce neúspěšný co do tarifní hodnoty 22 984,46 Kč. Po zohlednění úspěchu a neúspěchu žalobce (resp. úspěchu a neúspěchu žalované) proto žalobci náleží náhrada účelně vynaložených nákladů v rozsahu zhruba 76,4 %.

77. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 10 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Tarifní hodnota sporu činila do rozhodnutí soudu o zatavení řízení z důvodu částečného zpětvzetí (o kterém soud rozhodl usnesením ze dne 13. 7. 2022, č. j. 37 C 39/2021-215) 193023,4 Kč; advokátu tak náleží odměna ve výši 8 860 Kč za každý z úkonů učiněných v řízení před rozhodnutí o částečném zpětvzetí. Poté tarifního hodnota sporu činila částku 67 109,54 Kč; advokátu tak náleží odměna ve výši 3820 Kč za každý z úkonů učiněných v řízení po rozhodnutí soudu o částečném zpětvzetí.

78. V daném případě byly provedeny 4 úkony v tarifní hodnotě 193023,4 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci, (ii) podání žaloby, (iii) zpětvzetí ze dne 14. 11. 2021 a (iii) účast na jednání dne 16. 5. 2022. Dále byly provedeny 4 úkony v tarifní hodnotě 193023,4 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) podání ze dne 17. 7. 2022 (reakce na výzvu soudu), (ii) účast na jednání dne 8. 8. 2022, (iii) účast na jednání dne 26. 9. 2022 a (iv) účast na jednání dne 31. 10. 2022 Celkem tak bylo provedeno 8 úkonů právní služby v celkové hodnotě 50 720 Kč (tj. 4 x 8860 + 4 x 3820). Dlužno poznamenat, že advokátu žalobce rovněž náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu. Jednání dne 31. 10. 2022 totiž bylo nařízeno na 15:00, avšak z důvodů na straně soudu bylo zahájeno až v 15:

34. Dále je součástí nákladů na zastoupení advokátem i náhrada hotových výdajů ve výši 2400 Kč § 13 odst. 4 advokátního tarifu (tj. 8 x 300). Celková částka 53 220 Kč pak byla navýšena o 21% DPH, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Celková částka nákladů řízení tak činí 74 396,2 Kč. Po zohlednění částečného úspěchu žalované náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 56 838,7 Kč (74 396,2 Kč x 0,764).

79. Pouze pro úplnost soud dodává, že nepřiznal jako náklad řízení podání žalobce ze dne 2. 9. 2021 (doplnění žaloby). Soud totiž toto podání po žalobci nevyžadoval a toto již nic dalšího nad rámec samotné žaloby nepřineslo.

IX. Ke lhůtě k plnění

80. Lhůta k plnění byla ve výrocích III., IV. a V. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení