22 C 96/2020-153

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr Janem Lipertem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupen obecným zmocněncem [titul] [titul]. [jméno] [celé jméno žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] jednající [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o škodu 2 264 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění 120 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 2 264 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 14. 5. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 14 157 Kč od 14. 5. 2020 do 12. 8. 2020, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 000 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 14. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 85 000 Kč spolu s požadovaným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 14. 5. 2020 do zaplacení se zamítá.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 941 Kč k rukám zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

I. Vyjádření účastníků a průběh řízení

1. Žalobce se žalobou ze dne 16. 6. 2020, kterou v průběhu řízení doplnil a vzal částečně zpět, domáhal odškodnění za nezákonné trestní stíhání vedené u [název soudu] [anonymizována dvě slova] [spisová značka] zahájené policejním usnesením ze dne 7. 3. 2018.

2. Žalobce popsal průběh nezákonného trestního řízení, ve kterém byl uznán nepravomocně vinným trestním příkazem za ublížení z nedbalosti s trestem odnětí svobody v délce 4 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok a současně byl uložen zákaz řízení motorových vozidel po dobu 1 roku. Proti příkazu se bránil odporem a po provedeném hlavním líčení byl dne 25. 7. 2018 opětovně uznán vinným a byl mu uložen shodný trest. Odvolání žalobce dne 19. 9. 2018 bylo zamítnuto a až Nejvyšší soud dne 28. 5. 2019 zrušil předcházející rozsudky a věc byla dne 31. 7. 2019 postoupena na přestupek.

3. Žalobce žádal zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za nemajetkovou újmu odůvodněnou tím, že se obával o svou budoucnost, s trestním stíháním potřeboval pomoc rodiny, když jej manželka všude doprovázela, syn mu pomáhal se sepisy podání a žalobce se účastnil úkonů trestního stíhání. Žalobce zdůraznil, že trestní stíhání s prověřováním trvalo dva roky, nejednalo se o trestný čin a újmu prohloubilo pravomocné odsouzení, v rámci kterého vykonával zkušební dobu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a zákaz řízení. Žalobce trpěl poruchami nálady, nebyl schopen se zapojovat do běžného života, například navštěvovat příbuzné. Psychickou zátěž přenášel i na rodinu. Podání obžaloby a odsuzující rozsudek vedl u žalobce ke ztrátě důvěry ve spravedlnost a úzkostem. Žalobce trpí obavami při řízení. Žalobce byl bezúhonný.

4. Žalobci bylo podle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. uloženo dle výzvy soudu ze dne 14. 10. 2020, která byla žalobci zopakována při jednání dne 3. 2. 2021, aby konkrétně tvrdil a označil důkazy, jak bylo konkrétně zasaženo do žalobcovy osobnostní sféry, zejména do kterých základních práv žalobce bylo zasaženo, jakým konkrétním způsobem a intenzitou a současně doplnil srovnávací judikaturu obdobných případů.

5. Žalobce připomněl, že každé trestní stíhání představuje zásah do osobnostní sféry. Žalobce byl mlčenlivější a skoro neudržoval kontakt s přáteli. Prožívání trestního stíhání ovlivnil i předchozí syndrom vyhoření a úmrtí matky v době mezi vynesením odsuzujícího rozsudku a zamítnutí odvolání. O celé kauze věděli jen manželka a syn, ale žalobce vystupoval jako pravomocně odsouzený i ve vztahu k úřadům, když byl sledován jeho způsob života za podmíněného odsouzení. Trestnímu stíhání se žalobce věnoval na úkor osobního času s rodinou. Žalobce poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a ekonomický vývoj v zemi a poukázal na judikaturu odškodnění újmy za nezákonné věznění. Žalobce nabídl pro srovnání případ stěžovatelky projednávaný u Ústavního soudu I. ÚS 2394/15 pro nezákonné trestní stíhání pro podvod se sazbou až dva roky trestu odnětí svobody, účastnila se úkonů trestního řízení, které trvalo 1 rok a 5 měsíců, dotčeny byly vztahy v soukromí i na pracovišti bezúhonné stěžovatelky a Ústavní soud uvedl, že požadovaná částka 50 000 Kč se jeví jako zcela postačující. Dále žalobce nabídl ke srovnání nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3183/15 a II. ÚS 2175/16 s případy, kde byl profesně zlikvidován advokát, trestní stíhání probíhalo delší dobu. Omluva žalované není dostačující i s ohledem na skutečnost, že žalovaná stále kriticky upozorňuje na přestupkové řízení, kterému by mohl žalobce čelit.

6. Žalobce se dále domáhal náhrady škody ve výši 2 264 Kč jako uhrazeného povinného ručení v období od 19. 9. 2018 do 28. 1. 2019, kdy nemohl užívat vozidlo v důsledku zákazu řízení.

7. Žalobce se původně domáhal také náhrady škody za náklady obhajoby ve výši 15 642 Kč s příslušenstvím a 656 Kč uložených nákladů trestného stíhání, tyto nároky vzal žalobce žalobu zpět včetně příslušenství z rozdílu mezi žalovanou a zaplacenou částkou od žalované, řízení bylo v tomto rozsahu již zastaveno při jednání dne 3. února 2021.

8. Žalovaná se žalobě bránila tvrzením, že žalobce dostatečně odškodnila, když nárok žalobce projednala dne 10. 8. 2020. Škodu v podobě nákladů obhajobu uhradila v rozsahu 14 157 Kč a nemajetkovou újmu žalobce odškodnila vyslovením konstatování porušení práva a omluvou. Žalovaná upozornila na nutnost tvrdit a prokázat nemajetkovou újmu. Poukázala na velkorysý rozšiřující výklad zákona o odpovědnosti za škodu danou výsledkem trestního stíhání, které trvalo přiměřeně dlouhou dobu. Žalobce byl pravomocně odsouzen avšak jen k podmíněnému trestu, trestní stíhání trvalo kratší dobu, než tvrdí žalobce a zásahy do života žalobce nedoložil. Žalovaná měla za to, že ve věci stále probíhá přestupkové řízení vůči žalobci. Žalovaná se neocitla v prodlení u částky 15 642 Kč a 2 264 Kč. K náhradě škody za uhrazené povinné ručení a havarijní pojištění žalovaná uvedla, že zde žádná škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nevznikla, neboť důvodem, proč bylo nutné platit pojištění za automobil, byla samotná skutečnost, že žalobce vlastnil automobil.

9. Při jednání dne 3. 2. 2021 soud připustil změnu žaloby ze dne 17. 7. 2020, kterou žalobce upravil svůj žalobní návrh tak, že se domáhal zákonných úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 2 264 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 15 642 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení.

II. Sporné a nesporné skutečnosti

10. Účastníci při jednání dne 3. 2. 2021 učinili nesporným, že žalobce uplatnil nárok dne 13. 11. 2019 u žalované; průběh trestního stíhání, jak jej popsala žalovaná čl. 4 odst. 6 ve vyjádření ze dne 20. 8. 2020, na který soud ve stručnosti odkazuje; skutečnost, že trestním stíháním žalobce utrpěl újmu v osobním životě a úhradu žalované na náklady obhajoby v rozsahu 14 157 Kč dne 12. 8. 2020. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl bezúhonný.

11. Mezi účastníky zůstalo sporné, zda žalobci náleží peněžité zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, zda bylo trestním stíháním vážně zasaženo do jeho osobního a rodinného života, zda se tedy žalobce obával o svoji budoucnost, potřeboval pomoc rodiny, když jej manželka doprovázela, syn mu pomáhal se sepisy podání, žalobce se účastnil úkonů trestního řízení, dále zda žalobce trpěl poruchami nálady, nebyl schopen se zapojovat do běžného života, například navštěvovat příbuzné, a zátěž pak přenášel i na rodinu. Dále bylo sporu o tom, zda podání obžaloby a odsuzující rozsudek vedl u žalobce ke ztrátě důvěry ve spravedlnost a úzkostem, a zda žalobce tedy trpí obavami při řízení motorových vozidel.

III. Prokázané skutečnosti

12. Soud vzal za prokázané nesporná tvrzení účastníků. Dále má soud za prokázané, že trestním stíháním bylo zasaženo do života žalobce vážněji, zejména s ohledem na pravomocné odsouzení. Žalobce se obával o svou budoucnost, žalobce byl uzavřenější před okolím, úzkostný a pravomocné odsouzení otřáslo s jeho důvěrou ve spravedlnost. Žalobce po pravomocném odsouzení omezil řízení vozidel. Rodina žalobce aktivně podporovala. Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] [anonymizováno] [datum], celkem 1 rok a 4 měsíce, žalobci reálné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nehrozilo. V navazujícím přestupkovém řízení žalobce nebyl odsouzen, neboť věc byla odložena s ohledem na zánik odpovědnosti. Úbytek majetku v podobě úhrady povinného ručení a havarijního pojištění nezákonné trestní stíhání nezpůsobilo. Další skutečnosti soud za prokázané nevzal, neboť nevyplývají z provedeného dokazování, případně nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné.

13. V podrobnostech soud odkazuje na dílčí skutková zjištění v následující části odůvodnění.

IV. Důkazy a jejich hodnocení

14. Soud měl k dispozici výpověď žalobce, která byla podstatná pro posouzení intenzity a charakteru nemajetkové újmy.

15. Z výslechu žalobce soud zjistil, že nezákonné trestní stíhání na žalobce působilo psychicky velmi negativně, žalobce měl problémy komunikovat a bránit se. Při prvním výslechu na policii druhý den po nehodě v rámci prověřování mu bylo nepříjemné, že je mu naznačováno od vyšetřovatele, že má„ štěstí“ že je skutek posuzován jen jako lehká újma na zdraví z nedbalosti. Trestní oznámení byl šok, žalobce se jinak nesetkal s negativními reakcemi okolí, ale byl nešťastný z toho, že nemůže zabránit projednání nezákonného trestního stíhání v rámci hlavního líčení. Žalobci se ulevilo poté, co Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudky. Tyto rozsudky pak u žalobce vyvolaly úzkost z řízení motorových vozidel, předtím žalobce jezdil na nákup, zhruba jednou týdne, následně mu byl odebrán i řidičský průkaz. Na žalobce kromě hrůzy trestního stíhání dolehlo i úmrtí jeho matky v průběhu trestního stíhání. Žalobce špatně spal, trpěl úzkostmi, od obvodní lékařky pak dostal léky na uklidnění. Žalobce utrpěl syndrom vyhoření před rokem 2014, tato psychická indispozice žalobce v rámci trestního stíhání zahájeného v roce 2018 již neovlivňovala.

16. Žalobce vypovídala přesvědčivě a spontánně. Žalobce svou újmu nezveličoval, objektivně připustil, že zdravotní problémy s tlakem mohly být vyvolány i jinými okolnostmi než trestním stíháním. Soud věří žalobci, že trestní stíhání bylo pro žalobce hrozné, a že pravomocné odsouzení při přesvědčení, že se trestného činu nedopustil, žalobci způsobilo křivdu i žalobcem popsané úzkosti. Žalobce si v rámci výslechu vzpomněl, že byl více uzavřený, trestní stíhání mu však okolí nijak nevyčítalo, naopak ho v úsilí odklidit nezákonné rozhodnutí podporovalo. Výpověď žalobce soud hodnotí jako hodnověrnou a souladnou s podanou žalobou. Ostatně o přesvědčivosti výpovědi žalobce ve vztahu k některým zásahům neměla pochyb ani žalovaná, jak uvedla ve svém závěrečném návrhu.

17. Ze spisu [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [spisová značka] soud zjistil průběh řízení ve shodě s nespornými tvrzeními účastníků. Usnesením Magistrátu města Olomouc ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], bylo podezření ze spáchání přestupku odloženo, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Délka trestního stíhání byla přiměřená, byl zpracováván znalecký posudek, trestní stíhání trvalo od 7. 3. 2018, kdy bylo žalobci doručeno zahájení o trestním stíhání pro skutek, na základě kterého byla podána obžaloba, žalobce byl pravomocně odsouzen a následně byla věc pravomocně postoupena na přestupek dne 31. 7. 2019, celkem zhruba 1 rok a 4 měsíce. Orgány činné v trestním řízení postupovaly urychleně a koncentrovaně. Předcházející nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2017 bylo ke stížnosti žalobce zrušeno, tvoří proto samostatný odpovědnostní titul, jehož odškodnění se žalobce u žalované ani v řízení nedomáhal (viz reakce žalobce na výzvu soudu k odstranění vad žaloby ze dne 17. 7. 2020: vznik nemajetkové újmy je spojen s nezákonným trestním stíháním - tedy nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]). Žalobce nepatrně tratil na dobrém jménu cti a důstojnosti, když byly činěny trestním soudem pravidelné dotazy na způsob života žalobce v podmínce na pověst žalobce v bydlišti u Magistrátu města Olomouce a ve vztahu k pojišťovnám, které řešily nárok na náhradu škody. Žalobce byl stíhán jako důchodce a podezření ze spáchání trestného činu bylo liché, neboť jak uzavřel trestní soud v konečném rozhodnutí, žalobce při řízení pochybil, avšak řidičské selhání nebylo výsledkem bezohledného, riskantního nebo jinak nezodpovědného jednání obviněného, aby byla založena odpovědnost v trestní rovině.

18. Soud blíže nehodnotil některé provedené důkazy. Takovými důkazy byly faktury a potvrzení o úhradě nákladů obhajoby společně s osvědčením o DPH obhájce, neboť se vztahovaly k nároku nákladů obhajoby, který vzal žalobce zpět. Soud dále blíže nehodnotil důkazy týkající se nesporného předběžného uplatnění nároku u žalované (uplatnění nároku ze dne 10. 11. 2019 s dodacím razítkem 13. 11. 2018, doplnění žádosti o odškodnění ze dne 14. 5. 2020, akceptační dopis žalované ze dne 14. 11. 2019, upřesnění žádosti ze dne 7. 7. 2020, plná moc pro předběžné uplatnění nároku, přípis žalované v rámci předběžného uplatnění nároku dne 14. 4. 2020 a negativní stanovisko žalované ze dne 10. 8. 2020). Soud blíže nehodnotil ani usnesení [název soudu] č. j. [číslo jednací], neboť měl k dispozici spis posuzovaného řízení a o průběhu řízení nebylo sporu.

19. Soud podrobnější dokazování neprováděl pro nadbytečnost, neboť výše uvedené pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněném nároku plně postačující, když má soud dostatek skutkových zjištění k posouzení dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce i okolností případu. Z téhož důvodu soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí tvrzení účastníků a skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, která nebyla pro rozhodnutí podstatná, popřípadě by učinil opakovaně shodná skutková zjištění.

20. Účastníci řízení při jednání dne 3. 2. 2021 sdělili, že neevidují další a navržené neprovedené důkazy na dalších důkazních návrzích netrvali, sdělili, že navrhli veškeré jim známé důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Soud tak předmět možného dokazování zcela vyčerpal.

V. Závěr o skutkovém stavu

21. Lze shrnout, že nezákonným usnesením policejního orgánu ze dne [datum] o zahájení trestního stíhání, kterým byl žalobce obviněn z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku s hrozícím trestem odnětí svobody 1 roku, aby v navazujícím trestním řízení vedeném u [název soudu] [anonymizována dvě slova] [spisová značka], byla věc žalobce postoupena na přestupek, bylo citelně zasaženo do jeho osobního života a lehce do dobrého jména, cti, důstojnosti a pověsti a soukromí sledováním způsobu žalobce při jeho podmínečném odsouzení. Pochybení z nedbalosti při řízení motorového vozidla nepůsobí zpravidla takové společenské odsouzení jako je např. násilná trestná činnost. Jinak o trestním stíhání vědělo nejbližší okolí žalobce (manželka a syn). Nejvíce zasaženo bylo psychické prožívání žalobce, který byl nucen strpět úkony trestního stíhání, kterých se osobně účastnil. Žalobce se bál, jak trestní stíhání dopadne, i když věděl, že reálný trest odnětí svobody mu jako bezúhonné osobě a charakteru trestného činu nehrozí, což bylo v průběhu trestního stíhání akcentováno vydaným trestným příkazem a rozsudky ve věci samé. Okolí žalobce (syn a manželka) žalobce podporovali a újmu z trestního stíhání umenšovali. Délka trestního řízení (1 rok a 4 měsíce) byla přiměřená. Charakter trestné činnosti nepůsobí společenské odsouzení. Do společenského života se žalobce v průběhu trestního stíhání zapojoval méně. Důvěra ve spravedlnost, úzkosti a obava z řízení vyvstaly zejména po pravomocném odsouzení k podmíněnému trestu v rámci, kterého byl vysloven i zákaz řízení. V navazujícím přestupkovém řízení žalobce nebyl odsouzen, neboť věc byla odložena. Újmu žalobce je nutno nahradit v penězích, neboť danou újmu nelze nahradit jinak a konstatování porušení práva se soudu nejeví jako dostačující. Úbytek majetku v podobě úhrady povinného ručení a havarijního pojištění trestní stíhání nezpůsobilo.

VI. Právní hodnocení

22. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

23. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

24. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

25. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

26. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

27. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním vychází z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Současně ovšem platí, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva je tak namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

28. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1.2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, i v případě, kdy státní zástupce na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání a obsahu vyšetřovacího spisu nemůže posoudit, zda je trestní stíhání vedeno z důvodů či způsobem, který stanoví zákon, a rozhodnutí zruší a věc vrátí policejnímu orgánu, aby dále jednal a rozhodl, je naplněn znak nezákonnosti ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk.

29. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. [příjmení] zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

30. Při stanovení zadostiučinění lze přihlížet k jiným okolnostem provázejícím trestní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).

31. Soud posoudil nárok po právní stránce podle § 1 odst. 1 OdpŠk, § 5 písm. a) OdpŠk, § 7 odst. 1 OdpŠk, § 8 odst. 1 OdpŠk, § 31a odst. 1, 2 OdpŠk a dle shora uvedené judikatury, když se žalobce po žalované domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč za vydání nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání a náhradu škody v podobě uhrazeného pojištění.

32. V řízení bylo prokázáno vydání nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, když trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením, čímž mu vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy dle § 31a odst. 1 OdpŠk z titulu nezákonného rozhodnutí.

33. Pokud jde o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdila a prokazovala i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.

34. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

35. Soud neshledal za dostatečné konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu, kterou poskytla žalovaná. Ačkoliv povaha věci, délka trestního stíhání pro peněžité zadostiučinění nehovoří, žalovaná důsledně nezohlednila pravomocné odsouzení žalobce a již citelnější psychický následek vyvolaný trestním stíháním, kdy žalobce spontánně popisoval i s odstupem času trestní stíhání jako hrůzu. S hodnocením, že se jedná o zásah, pro který je dostačující konstatování vydání nezákonného rozhodnutí se soud neztotožňuje. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ze stejného důvodu nelze vycházet ze stanoviska NS Cpjn 206/2010.

36. Při právním posouzení soud vyšel z toho, že žalobce byl bezúhonný, ohrožen byl podmíněným trestem a zákazem řízení, který mu byl v trestním řízení skutečně uložen, Charakter nepůsobí společenské odsouzení a narušena byla zejména psychická pohoda žalobce, což se výrazně zlepšilo po zrušení odsuzujících rozsudků Nejvyšším soudem. Odsouzení trestním příkazem nelze přeceňovat, neboť zrušení tohoto rozhodnutí lze podat prostým podáním odporu, na který zákon klade minimální náležitosti. Profesní život žalobce neutrpěl, neboť žalobce byl v důchodu. Újma na pověsti v nejbližším okolí nenastala, avšak v úředním styku žalobce figuroval jako odsouzený. Rodinný život žalobce jistě trpěl tím, že žalobce byl z trestního stíhání nervózní. Újmu rodinných příslušníků žalobce však soud zohlednit nemůže, neboť nebyly účastníky řízení. Jejich újma je způsobena zprostředkovaně (blízkým vztahem k žalobci) a stejně tak zprostředkovaně (odškodněním žalobce) bude odčiněna. Rodinný život tak trestní stíhání zasáhlo lehce, když soud nemá pochybnosti, o tom, že žalobci se dostávalo podpory ze strany manželky i jeho syna, který mu s obhajobou pomáhal. Žalobce neztratil v důsledku trestního stíhání rodinu, přátele, zaměstnání, avšak trestní stíhání na žalobce doléhalo zvláště nepříznivým vývojem trestního stíhání v podobě pravomocného vyslovení viny žalobce. Řidičské pochybení žalobce, které shledal trestní soud, nedosahovalo vážnosti trestní roviny, žalobce nebyl potrestán ani za přestupek. Obvinění žalobce tak bylo liché. Soud vzal v potaz, že žalobce kromě trestního stíhání psychicky vyčerpala i smrt matky, žalobce tedy prožíval stres z nezákonného trestního stíhání tíživěji než osoba dalšími problémy nezatížená, na druhou stranu smrt blízké osoby v danou chvíli působila na psychiku žalobce jistě tíživě, a proto uzavření před okolím v tomto období lze dát do souvislosti i s jinými těžkými událostmi v životě žalobce. Nepříjemné narážky na policisty, že by žalobce mohl být obviněn přísněji, byly učiněny před naříkaným trestním stíháním, které soud projednává. Předcházející trestní stíhání pak tvoří samostatný titul (viz NS 30 Cdo 1771/2014). Soud při délce trestního stíhání dle ustálené judikatury nezohledňoval fázi prověřování, žalobce svou újmu dovozuje z nezákonného rozhodnutí (o nesprávný úřední postup se nejedná – viz NS 25 Cdo 1487/2001), toto nezákonné rozhodnutí bylo vydáno dne [datum] a nemohlo žalobci působit újmu ještě předtím, než bylo vydáno. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání nezákonného stíhání, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), soud proto nezohledňoval, že se žalobce bojí řídit vozidla i v současné době.

37. Soud při jednání dne 3. 2. 2021 provedl srovnání s případem, který nabídl žalobce (I. ÚS 2394/15) a dále strany informoval o případech z úřední činnosti, které dohledal (rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 14Co 15/2015 ve věci 15 C 217/2014, rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 122/2014 ve věci 10 C 158/2012 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 452/2015 ve věci 11 C 51/2014. Další dva případy nezákonně trestně stíhaných advokátů se ke srovnání nehodí, neboť žalobce byl obviněn z méně závažného trestného činu při kratší délce trestního stíhání a nebyl nijak profesně poškozen. Soud zdůrazňuje, že volba vhodných případů ke srovnání tíží žalobce, který byla o této povinnosti poučen včetně následků nesplnění výzvy, soud zvolil výše uvedené srovnání s nejpodobnějšími případy, které nalezl.

38. Případ projednávaný u Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2394/15 s poznámkou Ústavního soudu o adekvátnosti 50 000 Kč soud hodnotí jako závažnější než případ žalobce, neboť poškozená byla ohrožena vyšší sazbou, zejména došlo k profesnímu poškození i narušení vztahů s blízkými osobami poškozené. Poškozená pracovala jako úřednice a obviněna pro pojistný podvod, tedy závažnější charakter trestného činu než nedbalostní ublížení při dopravní nehodě. Žalobci lze přisvědčit, že jeho případ je závažnější pravomocným odsouzením. Soudu se jeví jako přiměřené, aby zadostiučinění žalobce bylo v horní polovině srovnávaného případu, neboť závažnosti srovnávaného případu se pouze blíží. Za přiléhavé se soudu jeví 70 %, tedy částka 35 000 Kč.

39. V případu Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 15/2015 ve věci 15 C 217/2014 soud odškodnil poškozeného za trestní stíhání pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, které trvalo 10 měsíců s hrozícím trestem odnětí svobody 6 měsíců až 4 roky, poškozenému též hrozil trest zákazu řízení motorových vozidel, přičemž poškozený pracoval jako profesionální řidič. V případě vyslovení zákazu by přišel o zaměstnání, což bylo umocněno nutností splácením úvěru. Poškozený měl obavy z budoucnosti, úzkosti a napětí, což se projevovalo i na vztazích s přáteli a rodinou. Přiměřené zadostiučinění bylo shledáno ve výši 10 000 Kč. Případ žalobce je méně závažný povahou trestné činnosti a skutečností, že na řízení motorových vozidel nebyl existenčně závislý jako poškozený. Případ žalobce je pak závažnější délkou trestního stíhání (o 6 měsíců delší doba) a pravomocným odsouzením. Oba případy jsou podobné povahou trestných činů. Soudu se jeví jako přiléhavé, aby zadostiučinění žalobce bylo vyšší než ve srovnávaném případu, neboť nezákonné trestní stíhání žalobce mělo zvláště nepříznivý průběh při odsouzení žalobce. Zadostiučinění, které je trojnásobné se v porovnání se srovnávaným případem jeví jako zadostiučinění štědré a dostatečné. Vyšší zadostiučinění by již bylo postrádalo ve srovnání s tímto případem na přiměřenosti.

40. V případu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 122/2014 ve věci 10 C 158/2012 trvalo trestní stíhání pro krádež 2 roky a 10 měsíců, s hrozícím trestem odnětí svobody až 2 roky. Trestná činnost poškozené měla souviset s jejím povoláním, a proto zde i ukončila pracovní poměr. Poškozená užívala antidepresiva na zhoršenou psychiku, trpěla nespavostí. Poškozená byla 9 měsíců pravomocně odsouzena k trestu 3 měsíců s podmíněným odkladem na 15 měsíců. Poškozená byla bezúhonná. Za přiměřené zadostiučinění bylo shledáno zadostiučinění ve výši 25 000 Kč. Soud provedl toto srovnání s ohledem na existenci společného znaku pravomocného odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody. Případ žalobce je méně závažný tím, že u něj absentují profesní zásahy, rovněž psychika žalobce byla narušena méně intenzivně. Případ žalobce je pak závažnější tím, že kromě podmíněného odsouzení byl žalobci uložen i zákaz řízení. Zadostiučinění, které zhruba o třetinu převyšuje zadostiučinění přiznané ve srovnávaném případu, se v porovnání se srovnávaným případem jeví jako zadostiučinění slušné a dostatečné. Porovnáním lze vysledovat, že ani pravomocné odsouzení neodůvodňuje přiznání statisícové částky, které se žalobce domáhá.

41. Konečně soud srovnal případ žalobce s případem Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 452/2015 ve věci 11 C 51/2014, kde trestní stíhání trvalo 1 rok a 5 měsíců pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti s hrozícím trestem odnětí svobody 6 měsíců až 4 roky. Psychický stav žalobce negativně ovlivňoval soužití s družkou, trpěl úzkostnými stavy, pocity frustrace a beznaděje, navštěvoval psychologa. Po poškozeném bylo vyhlášeno celostátní pátrání, ačkoliv policie disponovala údaji o pobytu žalobce, žalobce byl zadržen a byl též bezúhonný. Za přiměřené zadostiučinění bylo shledáno zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. Tento případ se jeví ke srovnání s případem žalobce jako nejvhodnější. Případy jsou srovnatelné zejména povahou trestného činu i délkou trestního stíhání. Případ žalobce je méně závažný v tom, že nebyl zadržen, netrpěl tak vážnými psychickými problémy. Žalobce byl též obviněn z méně závažného trestného činu. Závažnost případu žalobce [příjmení] zvyšuje pravomocné odsouzení. Žalobci by se však s ohledem na absenci omezení svobody a menší následky v osobním životě, když rodina žalobce byla podporující, mělo dostat o něco menšího zadostiučinění, než ve srovnávaném případu. Soudu se proto jeví jako adekvátní, aby zadostučinění žalobce dosahovalo zhruba 90 % srovnávaného zadostiučinění.

42. Soud s ohledem na veškeré okolnosti případu shledal za dostatečné zadostiučinění ve výši 35 000 Kč a to i s ohledem na vývoj ekonomické situaci v zemi. K tomu lze uvést, že dle Nejvyššího soudu se je třeba při odškodnění nemajetkové újmy vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Při odškodňování nemajetkové újmy v zásadě nemá vliv inflace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017) či změna životní úrovně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Soud považuje zadostiučinění za slušné i s ohledem na úctu státu k soukromému životu žalobce ve srovnání s přiznanými odškodněními. Naopak konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva se ve světle úcty státu s ohledem na konkrétní okolnosti případu žalobce jako dostatečné nejeví (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18). Měl-li žalobce, jak uváděl v závěrečném návrhu, za to, že za uspokojivou částku by mohla být považována i částka 50 000 Kč a žalovaná v závěru jednání uvedla, že by v případě peněžitého zadostiučinění uvažovala o částce 20 000 Kč, jeví se přiznávané zadostiučinění přiléhavé nejen ve srovnání s výše uvedenými případy, ale též ve vztahu k představám stran o výši případného zadostiučinění, byť mají každá rozdílné zájmy.

43. K požadavku žalobce na zaplacení částky 2 264 Kč jako pojištění vozidla, které nebylo v důsledku zákazu řízení provozováno, soud uvádí, že lze přisvědčit žalované, že nezákonné trestní stíhání vynaložení této částky nezpůsobilo, přičemž stát odpovídá pouze za následky vyvolané nezákonným rozhodnutím (§ 7 OdpŠk). Pro lepší pochopení lze uvést, že tyto prostředky musel žalobce vydat, ať už byl stíhán či nikoliv, neboť se k tomu smluvně zavázal v pojistné smlouvě. Skutečnost, že žalobce nemohl automobil provozovat, soud zohlednil v rámci nemajetkové újmy, když žalobci byl uložen i zákaz řízení. Je tedy pravdou, že žalobce byl omezen ve vlastnickém právu, ale takové škody žalobce nežádá, když žádá refundaci nákladů na pojištění, které však trestní stíhání nijak nevyvolalo, a je zcela mimo dispozici žalované ovlivnit, kde a za kolik žalobce své vozidlo pojistní. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

44. Žalovaná žalobci uhradila náklady právního zastoupení opožděně, neboť žalobce nárok u žalované uplatnil již dne 13. 11. 2019. Žalovaná tento nárok žalobce při jednání též výslovně uznala v závěrečném návrhu. Žalovaná se ocitla v prodlení s částkou 14 157 Kč uplynutím 6 měsíců dle § 15 odst. 2 OdpŠk dne 14. 5. 2020 do 12. 8. 2020, kdy požadovanou částku uhradila. Žalobci tak náleží dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. požadovaný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky z částky 14 157 Kč od 14. 5. 2020 do 12. 8. 2020, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

45. Soud žalobci přiznal přiměřené zadostiučinění ve výši 35 000 Kč za nezákonné trestní stíhání včetně požadovaného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 14. 5. 2020 do zaplacení, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.

46. Zbývající zadostiučinění včetně příslušenství soud jako nedůvodné zamítl, jak je uvedeno ve výroku IV. rozsudku.

47. Vzhledem k obsáhlé argumentaci účastníků soud pro úplnost dodává, že soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí ty dílčí argumenty účastníků, které jsou pro rozhodnutí ve věci nepodstatné a na rozhodnutí ve věci by ničeho neměnily. Žalobcem uváděná judikatura není v rozporu s výše uvedeným (viz např. III. ÚS 989/08, odst. 68).

VII. Náklady řízení

48. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení převážně úspěšný a neúspěšný byl žalobce pouze v nepatrné části (1 485 Kč + 656 Kč). Na úspěch ve věci se nemajetková újma podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. započítává částkou 50 000 Kč, plnění záviselo na úvaze soudu a žalobce byl částečně odškodněn. Žalobce pak vzal důvodný návrh v rozsahu 14 157 Kč zpět pro úhradu žalované.

49. Náklady žalobce jsou představovány soudním poplatkem (8a Sazebníku za 4 nároky) ve výši 6 000 Kč, kdy na dva nároky připadá částka 2 000 Kč a na dva zbývající, které vzal žalobce zpět před jednáním ve věci samé částka 1 000 Kč. Zbývající část soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč bude žalobci vrácena samostatným usnesením.

50. Náklady žalobce též představují hotové výdaje v podobě jízdného za cestu zástupce žalobce a žalobce k jednání ve výši 490 Kč a 195 Kč a cestě žalobce zpět (256 Kč), což žalobce doložil příslušnými jízdenkami.

51. Paušální náhrady podle § 151 odst. 3 o. s. ř. se zástupce žalobce při jednání v závěrečném návrhu výslovně vzdal.

52. Celkem náklady žalobce činí 6 941 Kč (6 000 + 490 + 195 + 256). Jejich zaplacení uložil soud neúspěšné žalované zaplatit k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku V. rozsudku.

53. Delší lhůta plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá podmínkám čerpání prostředků ze státního rozpočtu, žalovaná o tuto lhůtu požádala a žalobce nijak nepoškozuje.

54. V daném případě není odvolání přípustné do výroku I. a II. rozsudku, neboť soud rozhodoval o samostatných nárocích nepřevyšující 10 000 Kč. Soud pak připomíná, že dne 30. 9. 2017 došlo k novelizaci § 202 odst. 2 o. s. ř., které nově přípustnost odvolání zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně bez ohledu, že byly uplatněny v jednom řízení a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje 10 000 Kč.