18 C 208/2021-155

Rubrum

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Tihelkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o: náhrada nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 40.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40.000 Kč od 6. 12. 2020 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 90.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 90.000 Kč od 6. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 50.143,48 Kč, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 15. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 130.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 12. 2020 do zaplacení s tím, že na základě usnesení policejního orgánu ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, kterému se bránila stížností. Následně dne [datum] byla podána na žalobkyni a dalšího spoluobviněného obžaloba se stejnou právní kvalifikací a taktéž stejnou právní kvalifikací byla žalobkyně uznána vinou rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne [datum], který uznal žalobkyni vinnou znovu z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a dovolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] rozsudek obou soudů zrušil a věc postoupil [stát. instituce], protože skutek není trestným činem. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 19. 8. 2020. Je tak zřejmé, že vůči žalobkyni bylo vedeno nezákonné trestní stíhání a ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen zákona), za které je nutné považovat usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Trestní stíhání žalobkyně trvalo od 1. 6. 2018 do 19. 8. 2020, tedy více jak dva roky. Žalobkyni v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla nemajetková újma, a to v souvislosti s tím, že žalobkyně prožívala celé trestní řízení těžce, neboť se od začátku cítila nevinná, a kdy současně do té doby nikdy nebyla trestně stíhána ani přestupkově projednávána, a to včetně přestupků dopravních. Od začátku těžce pociťovala, že ji policie ČR bez jakýchkoliv relevantních důkazů označila za viníka dopravní nehody, a to na základě nepodložené a smyšlené domněnky o skutkovém stavu, který navíc presentovala v regionálních médiích, např. v [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok], kde je i vyobrazen automobil žalobkyně a skutek sepsán smyšleně. Žalobkyně nesla těžce celý průběh trestního stíhání, kdy zejména ze strany státního zástupce bylo líčeno její jednání jako velice nezodpovědné a žalobkyně byla stavěna do pozice pachatele trestného činu. V průběhu celého trestního stíhání žalobkyně pociťovala úzkost a obavy, které se promítly i do jejího osobního rodinného života. Žalobkyně uplatnila dne 2. 12. 2020 podáním u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 130.000 Kč. Po uplynutí 6 měsíční lhůty nebylo žalobkyní plněno a nebylo ani vydáno žádné stanovisko.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a uplatněný nárok neuznala. Ve vyjádření k žalobě ze dne 1. 11. 2020 uvedla, že z důvodu probíhajícího trestního řízení a následně přestupkového řízení, jí nebylo umožněno nahlédnout do spisu a proto dopisem ze dne 26. 8. 2021 bylo žalobkyni sděleno, že jejímu nároku nelze mimosoudně vyhovět pro absenci spisového materiálu. Také žalovaná resumovala celé trestní stíhání žalobkyně, kdy upozornila na to, že v průběhu celého trestního stíhání nedošlo ke změně právní kvalifikace skutku a i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sice vyplývá, že popisované jednání trestným činem, ale skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že NS ČR považoval zjištění soudů nižších stupňů za zcela správná a skutkové námitky žalobkyně jako neopodstatněné odmítl, ale věc posoudil právně jinak, když dospěl k závěru, že skutek tak, jak byl odvolacím soudem popsán, neodpovídá právnímu posouzení trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, a to z důvodu, že v něm nelze shledávat porušení důležité povinnosti uložené obviněným podle zákona. Žalovaná poté zjistila, že žalobkyně byla rozhodnutím [stát. instituce], odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok] [spisová značka], uznána vinou z nedbalostního přestupku proti zákonu o silničním provozu podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a pro porušení § 20 zákona o silničním provozu byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, na základě kterého došlo k dílčí úpravě skutkové věty, avšak jinak bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Žalovaná učinila nespornou existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998. Co se však týče nároku na náhradu nemajetkové újmy, není vznik nemajetkové újmě v tomto případě presumován a je na straně žalující, aby vznik újmy, jakož i její závažnost tvrdila a také prokázala. Pro závěr o vzniku újmy nepostačuje abstraktní právní kvalifikace újmy jako nemajetkové či právní kvalifikace, že došlo k zásahu do některého z ústavně garantovaných práv, neboť tím se jedná o možnou příčinu vzniku újmy, ale nikoliv již o újmu samotnou. V judikatuře NS ČR lze shledat závěr, že vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace, na druhou stranu však spravedlivé postihování činu nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu. Byť tedy stát odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nímž trestní stíhání neskončilo odpovídajícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. Odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do jejich života prostřednictvím trestního stíhání, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačí jiné než peněžní odškodnění. Žalovaná pak má za to, že mezi kritéria, ke kterým má soud dle NS ČR přihlížet, patří povaha trestní věci, přičemž v projednávaném případě byla žalobkyně ohrožována trestní sazbou tretu odnětí svobody až na jeden rok a fakticky žalobkyni nehrozil žádný nepodmíněný trest. V případě žalobkyně se jedná o nedbalostní trestný čin, s nímž není spojeno společenské odsouzení. Délka trestního řízení včetně přípravného a následně ve třech stupních soudní soustavy a s ohledem na nutnost vypracování znaleckých posudků byla přiměřená. Následky způsobené trestním řízení v osobní sféře poškozené osoby s poukazem na medializaci žalovaná považovala za menší, neboť z mediálních výstupů nijak nevyplývá, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily jakéhokoliv excesu. Navíc žalobkyni z článku nelze nijak identifikovat, neboť text je ryze obecný, nezmiňuje jméno žádného z aktérů dopravní nehody, ani podle fotografií vozidel, na níž nejsou vidět registrační značky, ani jiné identifikátory nelze ztotožnit s žalobkyní. Žalobkyně neprokázala závažnější negativní následky do jednotlivých složek osobnostních práv, které by měly vést k přiznání peněžité satisfakce. Navíc i v přestupkovém navazujícím řízení byla žalobkyně uznána vinnou ze způsobení dopravní nehody. Žalovaná tak má za to, že nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, zejména nebyla prokázána závažná majetková újma a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Žalovaná v neposlední řadě nesouhlasila s požadavkem na úhradu úroků z prodlení, kdy lze žádat úrok z prodlení nejdříve den následující po doručení konečného stanoviska, případně marným uplynutím 6 měsíční lhůty a pro případ, že by žalovaná byla zavázána k úhradě žalované částky, pak žalovaná požádala o prodloužení lhůty splatnosti na 15 dnů s ohledem na organizační podmínky k zajištění výplaty.

3. Žalobkyně k podání žalované uvedla, že vyjádření žalované zcela úmyslně popírá a ignoruje relevantní judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR z pozice těžko pochopitelné pro poškozenou. Základní premisou moderní společnosti je totiž moderní demokratický stát, který v případě škodné události poskytuje právní nápravu vycházející především z materiálního pojetí státu. Škůdce však popírá základní postupy pro náhradu jím způsobené škody a činí tak způsobem dehonestujícím nejen stát, ale především žalobkyni. Žalovaná odhlíží od toho, že Ústavní soud ČR se již mnohokrát vyjadřoval k podstatě náhrady nemateriální újmy za nezákonné trestní stíhání. Žalovaná ani v zákonem stanovené lhůtě neprovedla požadované mimosoudní vyřízení věci jako důležitou součást projednávání nároku a argumenty žalované považuje žalobkyně za oportunistické. Žalobkyně dále upozornila na omyl žalované ve vztahu k závěru o vzniku újmy, který je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR. Dle žalobkyně je totiž příčinou, resp. právní skutečnosti vzniku újmy právě zprošťující rozhodnutí v trestním řízení, tj. v projednávaném případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2020. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, dle kterých, pokud stát zasahuje do autonomní sféry jednotlivce restriktivním způsobem, může tak učinit pouze tehdy, je-li to nutné k ochraně důležitých společenských zájmů a jednotlivci pak nezbývá než takový zásah strpět. Poruší-li však přitom stát či jeho orgány sféru svobody a dobré pověsti, konkrétně člověka zjevně nepřiměřeným způsobem, je za to zásadně objektivně odpovědný a jedním z důsledků takové odpovědnosti je nutnost pečlivě zvážit výši následného zadostiučinění, aby nebylo nepřiměřené prožitým útrapám postiženého jednotlivce. Trestní stíhání negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí nutno pohlížet jako nevinného, ale zasahuje i do jeho cti a dobré pověsti i tehdy, není-li vazebně stíhán. Takový zásah je pak citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, kdy je konstatováno, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován se nestal, případně nebyl trestným činem. Existence samotného trestního řízení už jen tím, že vnáší do života obviněného značnou nejistotu, znamená pro něho významnou psychickou zátěž. Je zřejmé, že nezákonné trestní stíhání vedené vůči žalobkyni představovalo samo o sobě významný a výrazný zásah do jejího osobního života, negativně se dotklo její cti i dobré pověsti a vznik újmy je z pohledu relevantní nálezové judikatury postaven na jisto. Žalovaná svým postupem znemožnila možnost smírného řešení sporu. Výše odškodnění nemateriální újmy jistým způsobem vypovídá i o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí. Stát tedy nesmí závažnost nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním bagatelizovat přiznáním nepřiměřeně nízké nebo dokonce jen symbolické náhrady. Žalobkyně je důchodkyně, která se nikdy za svého života nesetkala s trestním obviněním, neměla s takovým řízením žádnou zkušenost, nemohla se naplno věnovat svým zájmům, přátelům, rodině, protože dlouhodobě na ni dopadla tíha vnitřního i společenského stigmatu státem tvrzeného a pravomocně stvrzeného pachatele trestné činnosti. Několikaletý stres z trestního řízení se pak podepsal na zdravotním stavu žalobkyně, která musela vyhledat lékařskou pomoc, byla nesoustředěná, měla bolesti hlavy, často trpěla nechutenstvím, podrážděním, poruchami spánku a motoriky. Několikrát se jí v průběhu trestního řízení udělalo nevolno a ztratila vědomí. To se projevilo i v jejím rodinném životě. Již od počátku řízení se u žalobkyně vytrácela důvěra ve státní instituce a stát jako takový. Žalobkyně se účastnila všech úkonů trestního stíhání, které pro ni byly fyzicky i psychicky vysilující a stresující, mnoho hodin trávila osobními i telefonickými poradami s obhájcem, jakož i se svou rodinou. Žalobkyně byla nucena se i finančně uskromnit s ohledem na náklady právního zastoupení, což zvyšovalo stres a obavy z finančních dopadů trestního stíhání, kdy musela uhradit tyto náklady svému právnímu zástupci. Žalobkyně byla pravomocně odsouzena a vykonávala podmíněný trest odnětí svobody po dobu 9 měsíců a trest zákazu činnost spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 8 měsíců a následně musela podstoupit veřejné soudní projednání o podmíněném upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti a ponižující přezkoušení z psychotestů. Zákaz činnost uložený soudem byl pro žalobkyni výrazně citelný, neboť žije v obci, kde pro vyřizování běžných potřeb života je nutné dojíždět a následně při vykonávání správního trestu zákazu činnost byla žalobkyně znovu nucena opětovně se podrobit ponižujícím psychotestům, když je už jednou podstoupila. Tím se znovu vytratila důvěra žalobkyně ve státní instituce. Žalobkyně musela dále zaplatit náklady trestního řízení ve výši 11.000 Kč, což znovu zvyšovalo stres a obavu z finančních dopadů a také byla ohrožována v průběhu trestního stíhání nárokovanou částkou za škodu na vozidlech přesahující 400.000 Kč s obdobnými důsledky. Nic takového by se nestalo, kdyby nebylo vedeno nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně k jednotlivým kritériím, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, uvedla, že bez ohledu na závažnost trestného činu i jakékoliv trestní stíhání představuje významný zásah do osobního života trestně stíhané osoby, zvláště pak u žalobkyně, která je důchodovém věku, neměla předchozí trestní zkušenost a omezení podmíněným trestem pro ni představovalo významný zásah do osobní sféry a nelze tak bagatelizovat povahu trestní věci pouze společenským odsouzením. Nelze tak pouze přihlížet k sazbě, která hrozila, ale i k trestu zákazu činnosti. Pokud jde o délku řízení, pak trestní řízení nebylo právně složité a bylo možné vycházet z všeobecně známého konstantní trestní judikatury a řízení mohlo být již v přípravném řízení zastaveno. Soudy ani státní zástupce však svou roli nesplnili. Žalovaná cíleně úmyslně devalvuje zásah trestního řízení pro člověka a popírá ji známou judikaturu. Žalobkyně znovu odkázala na relevantní judikaturu, kterou žalovaná zná, ale odmítá ji aplikovat a vnímat. Žalobkyně také odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, dle kterého ani v případě, kdy by jednání žalobce, pro které byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobkyni v trestním stíhání podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona, neboť zavinění trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán. Dle žalobkyně zákon o odpovědnosti státu za škodu zavazuje stát absolutně, objektivně a je nezbytné, aby tím pochybení vzniklé škody nahradil v maximálně možné míře. Žalobkyně upozornila na to, že je nutno pečlivě posuzovat postupy orgánu činných v trestním řízení, kteří nepostupovali, jak měli, když se neřídili od počátku všeobecně známou a konstantní judikaturou, kdy již samotné nezákonné zahájení trestního stíhání bylo vedeno zcela oportunisticky, nesprávnými závěry policejního orgánu, a to vše v rozporu se známou judikaturou.

4. Z usnesení č. j. [číslo jednací], z kopie [anonymizována dvě slova], z uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 2. 12. 2020, ze sdělení o ukončení mimosoudního projednání ze dne [datum], z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne [datum], z žaloby ve věci sp. zn. [spisová značka], z e-mailové komunikace, z faktury [číslo] [rok] včetně přílohy k faktuře, z dokladu o provedení úhrady obhaječného, z rozsudku sp. zn. [spisová značka], včetně odvolacího rozhodnutí, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. [číslo jednací], včetně odvolacího rozhodnutí, z usnesení č. j. [spisová značka], z žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ze dne [datum], z přípisu ze dne 21. 2. 2022, z lustrace žalobkyně, z obsahu spisu sp. zn. [spisová značka], z lékařských zpráv ze dnů 29. 5. 2018 a 19. 1. 2021 a z obsahu spisu [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] 2020 [jméno] soud zjistil následující skutkový stav věci, který považuje za prokázaný: [Obsah trestního řízení]

6. Žalobkyně v procesním postavení odsouzené byla rozhodnutím ze dne [datum] zavázána k zaplacení paušálních nákladů trestního řízení ve výši 11.000 Kč. Žalobkyně podáním ze dne [datum] požádala o podmíněné upuštění od zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel. O její žádosti bylo rozhodnuto dne [datum] tak, že došlo k podmíněnému upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel se stanovením zkušební doby v trvání jednoho roku. Usnesení nabylo právní moci téhož dne. Dne 14. 9. 2020 došlo k vrácení nákladů řízení ve výši 11.000 Kč na účet žalobkyně.

7. O dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud ČR ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušení došlo, pozbyla podkladů. Současně byl z podnětu odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a současně bylo rozhodnuto tak, že věc se postupuje [stát. instituce], neboť skutek popsaný ve výrokové části není trestným činem, avšak by mohl být posouzen jako přestupek. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvádí, že z hlediska zjištěných skutkových okolností lze dospět k odlišnému závěru, než jaký učinil odvolací soud, neboť ve způsobu jízdy obou řidičů nebylo shledáno jiné porušení pravidel silničního provozu a jejich jízda nevybočovala z běžného a standardního chování na pozemní komunikaci, a proto nelze v porušení ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. shledat závažnější situaci, při které by docházelo zpravidla k závažným dopravním nehodám s těžkými následky pro lidský život a zdraví, a tedy nejde o porušení důležité povinnosti, a to jak samostatně, tak ani ve spojení s dalšími okolnostmi, za nichž k dopravní nehodě došlo. Nejvyšší soud proto shledal, že byť lze vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním připustit, že obvinění porušili povinnost uloženou § 11 odst. 1 tohoto zákona spočívající v tom, že nejeli při pravém okraji vozovky, tak není možné dospět k závěru, že se za daných okolností jednalo o porušení důležité povinnosti. Nejvyšší soud konkrétně zdůvodnil, proč dospěl k tomuto závěru v podmínkách dané vozovky, kterou blíže popsal. Porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákoníku poté dle Nejvyššího soudu ČR nelze odvozovat ani z nedodržení zásad stanovených ustanovením § 18 odst. 1 téhož zákona, když dovolací soud dovodil, že rychlost obou vozidel v době nehody se pohybovala v době nehody nejméně v rychlosti 84 km/h. Nejvyšší soud věcně shrnul, že obvinění svou jízdu při středu vozovky dostatečně ovládali, nepočínali si riskantně, jeli povolenou rychlostí a v podstatě nezasahovali do prostoru, ve kterém se pohybovalo protijedoucí vozidlo, a proto se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o porušení povinnosti stanovené § 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Protože nejvyšší soud dovodil, že nebyla porušena důležitá povinnost, jako nezbytný znak skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákoníku, dovodil, že se tedy nemohlo jednat o trestný čin. Závěrem bodu 63 odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvádí, že z obsahu spisu lze konstatovat, že ke spáchání skutku došlo dne [datum], přičemž jednoroční promlčecí doba přestupku podle § 30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. začala podle § 31 odst. 1 citovaného zákona běžet den následující, tj. [datum]. Podle § 32 odst. 1 písm. a) téhož zákona se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. K zahájení úkonu trestního řízení policejním orgánem došlo dne [datum], čímž došlo k přerušení lhůty pro projednání přestupku. Nejvyšší soud pak dal správnímu orgánu pokyn zabývat se promlčecí dobou. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne [datum].

8. Po postoupení spisu Nejvyššího soudu ČR bylo dne 15. 12. 2020 vydáno oznámení o zahájení řízení a účastníci byli předvoláni k ústnímu jednání, které se mělo konat dne 18. 1. 2021. Toho dne také ústní jednání proběhlo a věc byla projednána. Dne 25. 1. 2021 bylo vydáno usnesením o vyloučení věci ze společného řízení, a sice správní orgán vyloučil ze společného řízení věc podezření spáchání přestupku proti [jméno] [příjmení]. Znovu pak bylo nařízeno jednání na 8. 3. 2021, které bylo z důvodu žádosti právního zástupce žalobkyně odročeno a další jednání mělo proběhnout dne 14. 4. 2021. Poškozená společnost se k přestupkovému řízení připojila s návrhem na zaplacení škody ve výši 71.600 Kč. Právní zástupce žalobkyně podal dne 25. 6. 2021 návrh na zastavení řízení z důvodu promlčení. K seznámení s poklady pro rozhodnutí došlo dne 29. 6. 2021 a dne 2. 7. 2021 vydal Městský úřad Rýmařov, odbor dopravy a silničního hospodářství pod [číslo jednací] rozhodnutí, na základě kterého byla obviněná [celé jméno žalobkyně] uznána vinnou z nedbalostního přestupku proti zákonu o silničním provozu podle § 125 odst. 1 písm. h) č. 361/2000 Sb. a za to jí byl uložen správní trest v podobě pokuty ve výši 25.000 Kč a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců s tím, že do doby zákazu činnosti se započítává doba zadržení řidičského průkazu, a to od [datum] do [datum], tj. ode dne nabytí právní moci rozhodnutí Krajského soudu [obec] ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka] do dne nabytí právní moci usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 7. 2020 o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti hradit náklady řízení. Poškozený [příjmení] [příjmení] byl se svým nárokem odkázán na příslušný soud nebo jiný orgán veřejné moci, stejně jako [právnická osoba] s. r. o. a [jméno] [příjmení] byli taktéž odkázáni na příslušný soud. V případě poškozené [příjmení] [jméno] nebyl nárok na náhradu škody přiznán z důvodu, že poškozenému byla škoda uhrazena v plné výši a tudíž nárok zanikl. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak poškozený [jméno] [příjmení], tak i obviněná [celé jméno žalobkyně] a o podaných odvolání bylo rozhodnuto Krajským úřadem [územní celek], odbor dopravy dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum] a kdy rozhodnutí prvního stupně bylo změněno co do úpravy skutkové věty, jinak však bylo potvrzeno. Pokud jde o námitku promlčení, pak odvolací orgán odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který se přímo v rozhodnutí, kterým postupoval věc správnímu orgánu, vyslovil tak, že trestní řízení bylo zahájeno dne 31. 7. 2017 a proto ani objektivní ani subjektivní promlčecí doba neuplynula.

9. Přestupkový orgán - [stát. instituce] vydal dne 25. 1. 2021 usnesení o zastavení řízení, kterým podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb. zastavil přestupkové řízení proti [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z důvodu, že odpovědnost za přestupek zanikla z důvodu prekluze.

10. Dle evidenční karty řidiče – žalobkyně je žalobkyně držitelkou řidičského oprávnění od 29. 11. 1983. Má zde dva záznamy o přestupcích, a sice na základě přestupku ze dne 30. 9. 2006 nahlášeného Městskou policií v [obec], kdy jí byla uložena pokuta ve výši 100 Kč a druhé na základě rozhodnutí v této věci, kdy je zapsáno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, které následně bylo zrušeno. Žalobkyně nemá žádný záznam v evidenci přestupků ani v rejstříku trestu.

11. V [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok] ze dne [datum] vyšel na straně 10 a 11 v rámci rubriky Policejní zápisník článek s titulkem: Střet tří aut s miliónovou škodou tohoto znění:„ Vysokou škodu si vyžádala dopravní nehoda, která se stala 17. května mezi [ulice] [anonymizováno] a [anonymizováno]. Střetl se tu jaguar a dva mercedesy. První kolize následovala poté, co řidička jednoho z mercedesů z nezjištěných příčin vjela do protisměru, přímo do cesty protijedoucího jaguaru. Mercedes po srážce vyjel ze silnice a jaguara náraz odmrštil do levé poloviny, kde se střetl s dalším mercedesem. Při nehodě byl zraněn 73 letý řidič jaguaru. Celková škoda na třech vozidlech přesáhla milion korun.“ Článek je doplněn třemi fotografiemi z místa nehody, přičemž všechny tři vozidla jsou viditelná z boční strany a na žádném vozidle není zřetelná registrační značka. Současně se jedná o fotografie černobílé barvy.

12. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce uplatnila nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. u Ministerstva spravedlnosti ČR dne 2. 12. 2020. Z odůvodnění tohoto nároku vyplývá požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 130.000 Kč. Nárok je svým odůvodněným srovnatelný s žalobu podanou u zdejšího soudu dne 15. 8. 2021.

13. Ministerstvo spravedlnosti reagovalo na toto uplatnění dopisem ze dne [datum], kterým právního zástupce žalobkyně informovalo o ukončení mimosoudního projednání se závěrem, že projednání jednotlivých nároků brání překážka spočívající v nemožnosti seznámit se se spisovým materiálem, který [stát. instituce] spravedlnosti ČR nezapůjčil z důvodu probíhajícího odvolacího správního řízení, proto rozhodnutí o uplatněných nárocích bude ponecháno na Obvodním soudu pro Prahu 2, kde je řízení o žalobě vedeno pod sp. zn. [spisová značka].

14. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne [datum rozhodnutí] (sp. zn. [spisová značka]) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 82.042,84 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od 6. 11. 2020 do zaplacení s tím, že se jedná o částku, která představuje tzv. obhaječné, které musela žalobkyně vynaložit v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním svému právnímu zástupci.

15. Z e-mailové komunikace mezi právním zástupce žalobkyně a právní zástupkyní poškozené společnosti vyplývá, že v prosinci 2019 a lednu 2020 tito zástupci mezi sebou řešili otázku pojistné události, kdy žalobkyně informovala svou pojišťovnu o výsledku řízení ve věci dopravní nehody v [obec] a zaslala zmocněnci poškozeného i údaje o evidenci pojistné události.

16. Právní zástupce žalobkyně vystavil dne 19. 8. 2020 fakturu [číslo] 2020, kterou vyúčtoval žalobkyni odměnu advokáta za zastupování v trestním řízení ve výši 82.042,84 Kč, zahrnující úkony uvedené v příloze faktury, která byla splatná dne 19. 10. 2020 a kdy žalobkyně provedla úhradu této částky dne 26. 10. 2020.

17. Z evidence systému ISAS plyne, že vůči žalobkyni nebylo u zdejšího soudu vedeno žádné řízení, které by mělo souvislost s probíhajícím řízení, případně trestním řízení ve věci sp. zn. [spisová značka]. [Zdravotní stav žalobkyně] [Zdravotní stav žalobkyně]

20. Z účastnické výpovědi žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně oznámila dopravní nehodu policii. Bylo jí sděleno, že bude volána do 14 dnů k výslechu. Její manžel proto urgoval policejní orgán, když v této lhůtě nebyla volána k výslechu. Od kraje začátku byla přesvědčena o své nevině a naopak o vině pana [příjmení], neboť poslední událost z doby těsně před střetem, kterou si pamatovala, byla, že se střetla jejich boční zrcátka. V den dopravní nehody jí navštívil doma soused a sdělil ji, že na internetu četl, že nabourala do jaguara. Již to se jí velmi dotklo, když jí bylo sděleno, že vrazila do auta, které jelo za ní. Doma si pak na internetu informaci také našla, ale už nebyla schopna uvést, na jakých webových stránkách to bylo. Už souseda přesvědčovala o tom, že to není pravda. Následně obdobná informace vyšla v [anonymizována dvě slova]. Překvapilo ji, že nedošlo k opravě údajů uvedených v tomto článku. Na tento článek ji někdo upozornil. Článek na ni působil negativně, protože obsahoval nepravdu, navíc zaštítěnou mluvčí policie. V obci, v níž žije, se tato událost mezi lidmi řešila. V souvislosti se zahájením trestního stíhání se pak obrátila na obhájce, neboť byla přesvědčena o své nevině a chtěla ji prokázat. Někdy v té době začaly její psychické problémy, kdy měla problémy s přijímáním potravy, spánkem, bušením srdce a s celou událostí se nemohla smířit. Byla nervózní, když měl volat její právní zástupce, a proto celou věc raději řešíval její manžel. Navíc celé řízení trvalo dlouho. Nechala si předepsat antidepresiva – [anonymizováno] a prášky na spaní. Antidepresiva se snažila nebrat pravidelně a zkoušela je vysazovat, ale opakovaně se k nim musela vracet. I prášky na spaní až do dneška užívá téměř denně. Psychiatrickou ani psychologickou pomoc nevyhledala, věc se snažila řešit sama se svou dcerou a manželem. Žalobkyně připustila, že vydáním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR se jí ulevilo, ale celá událost na ni stále působí a je už asi chronická. Nervozita z celé věci přetrvává taktéž dosud. Po právní moci rozhodnutí krajského soudu okamžitě přestala řídit motorová vozidla, ač řidičský průkaz odevzdala později. Protože nemohla řídit vozidlo, musela jezdit autobusem, případně ji vozil manžel nebo kamarádky. V té době byli oba s manželem ve starobním důchodu a měli pouze jedno auto. Museli si proto pořídit nové. Nákupy v [obec] nejsou možné, za vším, včetně lékařské péče, se musí dojíždět do [obec]. Řidičský průkaz jí byl navrácen ten den, kdy bylo vydáno usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu v zákazu činnosti. Tomu však předcházelo, že žalobkyně musela udělat psychotesty, aby vrácení řidičského oprávnění urychlila. Tyto psychotesty probíhaly v únoru nebo březnu 2020 a trvaly 30 minut až 1 hodinu. Testy zvládla, vnímala je tak, že se jedná o trest a že ho musí udělat. Když ji však byl v rámci správního řízení znovu uložen trest zákazu činnosti, musela znovu odevzdat řidičský průkaz a předpokládala, že po započtení a uplynutí doby ji bude řidičský průkaz vrácen. K jejímu překvapení však musela znovu dělat psychotesty a řidičské oprávnění tak dostala později o 2 – 3 týdny. Od doby nehody je v péči kardiologa, neboť má problémy s bušením srdce a bere léky na vysoký krevní tlak. Z pohledu finančního, s ohledem na skutečnost, že pobírá pouze starobní důchod ve výši 14.500 Kč a musela hradit náklady spojené s trestním řízením, představovalo to zásah do jejich rodinného rozpočtu. Náklady právního zastoupení pak hradili ze svých úspor. Žalobkyni vznikaly náklady v souvislosti s účastí u soudu. Povinnost k náhradě škody vnímala žalobkyně citlivě a vnímá ji tak dosud, přestože jí manžel přesvědčoval o tom, že by byla hrazena z povinného ručení. Do doby nehody auto používala aktivně. Jezdila do práce, na nákupy, v rámci okresu i nejbližších větších měst. V minulosti nikdy nebyla trestně stíhána. K osobě státního zástupce OSZ [obec] uvedla, že na ni jeho chování působilo tak, že vypadal, že je mu vše jedno, u toho se ironicky usmíval a její důvěru si nezískal. Na úhradu nákladů poškozeného by bez zákonného pojištění prostředky neměla. Zdravotní problémy má až od dopravní nehody, neboť do té doby nebrala antidepresiva ani pravidelně prášky na spaní. V souvislosti s nehodou se její zdravotní problémy prohloubily a zhoršily, když do té doby brala pouze prášky na vysoký tlak a byla v péči kardiologa. Zažívací a psychické problémy má už od roku 2017. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že za její zdravotními problémy může stres, který má původ v trestním řízení, neboť nikdy nebyly zjištěny jiné příčiny jejich zdravotních problémů. Fakticky žádnému z poškozených nemusela nic platit.

21. Svědek [jméno] [celé jméno žalobkyně], manžel žalobkyně, ve své výpovědi uvedl, že v době dopravní nehody manželky ještě nebyl ve starobním důchodu, ale manželka už byla. Před nehodou byla manželka zdravá, byl si jistý, že nebrala žádné léky. Po nehodě manželku ubezpečoval, že vše bude v pořádku, když nikdo neměl vážnější zranění. Trestní řízení se zdrželo z důvodu čekání na vyléčení pana [příjmení]. Následně se manželka dozvěděla, že je obviněna z těžkého ublížení na zdraví. Už ale v den nehody vyšlo v [anonymizováno] nebo [anonymizováno] časopise, že je manželka vinna z dopravní nehody, která byla popsána úplně jinak, než se stala. Svědek tvrdil, že tam bylo výslovně uvedeno, že 62 letá [anonymizováno] a že na fotografiích bylo jejich vozidlo. Nevěděl přesně, zda byla vidět registrační značka, ale nikdo v jejich okolí nemá vozidlo Mercedes Benz. V té době měli pouze jedno vozidlo. Automobil mají jako nezbytnost z důvodu nákupů i návštěv lékařů. Ke stupňování zdravotních problémů došlo u manželky v souvislosti s tím, že se dozvěděla, že je obviněna ze spáchání trestného činu. V tu chvíli vyvstala potřeba právního zastoupení a u manželky se začaly projevovat problémy v podobě nespavosti, průjmu, zvracení, nervových problémů a ty se poté prohlubovaly v souvislosti s úkony soudu apod. Svědek se proto domluvil s advokátem, že bude za manželku jednat on a tlumočit ji informace od něj, aby je lépe snášela. Manželka nebyla zpočátku schopna o událostech hovořit, vypadalo to, že nebude schopna vypovídat před soudem. Do doby nehody vedli relativně aktivní život, jezdili po dovolených, avšak od dopravní nehody nebyli nikde. Jednotlivá rozhodnutí, i ta pro ni příznivá, nevnímala pozitivně a naopak jakoby rezignovala a ztrácela víru v dobrý výsledek. Protože dcera žalobkyně je zdravotní sestra, domluvil svědek, aby bylo provedeno vyšetření manželky. Zdravotní problémy manželky přetrvávají, postačuje zmínka o právním zástupci a v manželce to vyvolává špatné pocity a dostavuje se nevolnost a průjem. I z tohoto důvodu nikam nejezdí. Manželka byla do té doby, pokud jde o řízení, soběstačná. Nyní jezdí pouze krátké vzdálenosti, v zásadě jen do [obec]. Když musela odevzdat řidičský průkaz v souvislosti s rozhodnutím krajského soudu, musela následně před vrácením udělat psychotesty, za které se hradil poplatek. V souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu ČR, musela znovu odevzdat řidičský průkaz a znovu udělat psychotesty a za ně zaplatit poplatek a zaplatit také pokutu, když takto rozhodl [stát. instituce]. Sám to vnímal tak, že manželka dostala dva tresty za stejný přestupek, protože kdyby nezaplatila poplatek za druhé psychotesty, tak by ji řidičský průkaz nebyl nikdy vrácen. Dvojí psychotesty vnímala jako nespravedlnost a takto to negativně vnímá celé dodneška. Z testů byla nervózní, ale udělala je. Manželka dosud trpí nespavostí, při vyšetřeních se dle svědka zjistilo, že zdravotní problémy mají původ v psychice žalobkyně. Náklady související s trestním řízením se projevily v majetkové sféře manželů, ale protože měli úspory, tak si nemuseli půjčovat. Do dnešního dne mají náklady v souvislosti s navazujícími řízeními. Nyní i jednodenní či dvoudenní výlety, které do té doby bývaly běžné, manželé neprovozují. Manžel byl manželce oporou po celou dobu probíhajícího řízení. O existenci článku v rýmařovských novinách se dozvěděli od souseda hned druhý den po dopravní nehodě, proto si noviny obstarali a překvapilo je tvrzení policejní mluvčí, která věděla, kdo je vinen, aniž by proběhlo vyšetřování. Na internetu byl uvedený údaj o věku manželky a iniciály ve spojení s fotografií vozidla.

22. Svědkyně [jméno] [příjmení], dcera žalobkyně, u jednání uvedla, že pracuje jako zdravotní sestra na interní akutní ambulanci nemocnice ve [obec]. Před dopravní nehodou matka neměla žádné výrazné zdravotní problémy s výjimkou vysokého tlaku, ale vždy byla vitální, pozitivně naladěná a vždy si se vším věděla rady. V souvislosti s dopravní nehodou se matka dle svědkyně změnila a nyní působí jako hromádka neštěstí. Bezprostředně po dopravní nehodě pozitivně vnímali, že se nikomu nic nestalo a proto i matka svědkyně brala věc lépe. Vždy byla opatrná a zodpovědná řidička, která do té doby neměla přestupky. K výrazné změně však došlo v souvislosti s obviněním matky z přečinu těžkého ublížení na zdraví, kdy začaly její psychické i zdravotní potíže, které se projevovaly úzkostnými stavy, třepáním, nevolností, zvracením, průjmy, nespavostí, depresemi v důsledku čehož žalobkyně i rapidně zhubla. Svědkyně proto matku častěji navštěvovala, aby ji psychicky podpořila. Protože její matka nepreferuje medikaci, zkoušeli nejprve řešit problémy bylinkami, což se ale ukázalo jako nedostatečné a musela začít brát léky. Svědkyně uvedla, že matka užívala na spaní Stilnox a dále Neurol a Lexaurin. Léky se však snažila nebrat pravidelně, aby si nevytvořila závislost a snažila se s tím vyrovnat sama. K prohloubení a zvýraznění jejich zdravotních problémů docházelo zpravidla při účasti u soudu, při kontaktu s právním zástupcem a proto věci většinou řešil manžel matky, neboť matka toho nebyla schopna. I protože nesměla řídit, byla odkázána na pomoc jiných, což ji způsobilo také problémy. Svědkyně poté zařídila na popud manžela matky různá vyšetření s ohledem na kolapsové stavy, které se projevovaly u matky. Výsledkem šetření bylo, že žalobkyně nemá žádnou orgánovou příčinu, že nejde o somatické onemocnění, ale že je psychického původu. Bylo ji proto znovu doporučeno užívat prášky na spaní a na zklidnění. V podstatě se tento stav dle svědkyně odráží v každodenních událostech celé rodiny až do dnešního dne. V souvislosti s medializací události, svědkyně věděla, že i jí samotné volaly kamarádky, které viděly článek v [anonymizováno] a pochopily, koho se událost týká, aniž by tam přímo bylo uvedeno její jméno. Trestní řízení vnímala hůře, neboť trvalo strašně dlouho, často se měnilo a nebylo nic jistého a bylo vydáno několik rozhodnutí. Z toho byla matka zmatená a špatná, když jí byl nejprve vrácen řidičský průkaz, aby ji byl znovu zabaven, aniž by cokoliv dalšího udělala.

23. Soud pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh výslechem právního zástupce žalobkyně, neboť skutečnosti, které měly být prokázány tímto výslechem, již vyplynuly z provedených listinných důkazů.

24. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

25. Podle ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

26. Podle ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena, rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

27. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

28. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

29. Podle ustanovení § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

30. Předpokladem pro vznik odpovědnosti státu za škodu jsou jednak existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi není. Jedná se o odpovědnost objektivní.

31. Je již ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Mezi účastníky tohoto řízení bylo nesporné, že je založen předpoklad v podobě nezákonného rozhodnutí zakládající právo na přiměřené zadostiučinění, a to v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 1. 6. 2018, neshodli se však již na jeho formě, natož pak konkrétní výši, když žalovaná zpochybňovala i příčinnou souvislost.

32. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi vznikem nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy má soud za to, že žalobkyni se tuto příčinnou souvislost podařilo prokázat především svou účastnickou výpovědí ve spojení se svědeckými výpověďmi svých rodinných příslušníků a zdravotními zprávami, kdy bylo prokázáno, že především ve vztahu ke zdravotním problémům tyto se u žalobkyně začaly projevovat, příp. prohlubovat teprve v průběhu trestního řízení, trvají do dnešního dne a současně se nepodařila zjistit žádná jejich somatická příčina.

33. Obecně lze konstatovat a opakovaně se takto vyjadřují vyšší soudy ve svých rozhodnutích, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí nutno pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná- li se obvinění„ liché“, které je posléze pravomocně stvrzeno rozhodnutím soudu, podle něhož skutek není trestným činem (viz ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 590/08 a sp. zn. I. ÚS 554/04).

34. V projednávaném případě soud neshledal za dostatečnou formu zadostiučinění konstatování vydání nezákonného rozhodnutí. Omluva ze strany žalované dosud nebyla poskytnuta.

35. Pokud jde o výši zadostiučinění, lze odkázat na vše, co bylo účastníky namítáno v rámci citovaných rozhodnutí vyšších soudů, a sice, že při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se vychází z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Současně platí, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (viz NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Zároveň však musí výše zadostiučinění odpovídat zadostiučinění přiznanému v případech, které se v podstatných znacích shodují, přičemž významnější odchylka je možná jen tehdy, pokud bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

36. Při úvahách o formě a výši zadostiučinění pak soud zohlednil především tyto skutečnosti: Žalobkyně byla do doby zahájení trestního stíhání netrestaná, s výjimkou jediného dopravního přestupku staršího data a zanedbatelného charakteru, také přestupkově neprojednávaná vitální důchodkyně s běžnými zdravotními problémy odpovídajícími jejímu věku. Žalobkyně byla stíhána za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, tedy přečin nedbalostního charakteru, s trestní sazbou do jednoho roku, kdy ji reálně nehrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, naopak mírného podmíněného trestu odnětí svobody, ale jednoznačně i uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v trestu zákazu řízení všech motorových vozidel, jehož minimální sazba činí 1 rok, který se z praktického pohledu jeví jako výrazně citelnější trest než trest odnětí svobody, a to zvláště v situaci, kdy osoba žije na vesnici, v níž nejsou dostupné základní služby, a je tak odkázána na pomoc jiných či veřejnou dopravu. Tento trest ji byl také uložen, tento trest vykonávala, což sebou neslo i povinnost podstoupení psychotestů. Přestože byl žalobkyni trest zákazu činnosti započten do trestu zákazu činnosti uloženého v rámci přestupkového řízení, musí být dle názoru soudu zohledněno, že žalobkyně musela v případě obou trestů vykonat psychotesty a související procedury, což s ohledem na její věk, i skutečnost, že tak dosud ve svém životě nemusela nikdy činit a neměla tak s tím žádnou zkušenost, naopak riskovala, že by snad těmito testy nemusela projít. Současně bylo prokázáno, že uložený trest zákazu činnosti ji fakticky ovlivnil, a nebyla tak již v této oblasti soběstačná. I způsob, jakým se ze strany soudů vykonává zjištění naplnění podmínek vedení řádného života v případě podmíněného odsouzení, tj. dotazy směřovanými vůči policejnímu orgánu, přestupkovému orgánu a obci, v níž odsouzený žije, představuje především u malých obcí do soukromí. Na druhou stranu lze ale konstatovat, že se v případě tohoto přečinu nejedná o trestnou činnost, která by byla i ze strany veřejnosti společensky odsuzována. Pokud jde o uloženou povinnost k náhradě škody v rámce adhezního řízení, mohlo být žalobkyni od začátku jasné, že tento nárok její finanční situaci výrazně neovlivní, neboť bylo možné předpokládat, že tyto nároky budou kryty z tzv. povinného ručení, a o této skutečnosti byla žalobkyně také ubezpečováno ze strany svého okolí i právního zástupce. V případě povinnosti hradit náklady trestního řízení ve výši 11.000 Kč šlo o položku, kterou byla žalobkyně a její manžel schopná uhradit ze svým úspor. Navíc je zřejmé, že ve velmi krátké době po zrušení rozhodnutí ji tyto prostředky byly ze strany soudu vráceny. Výše tzv. obhaječného pak byla na smluvní dohodě s právním zástupcem, dohodě o způsobu její úhrady, jakož i rozsahu pokynů, které byly tomuto zástupci ze strany žalobkyně, příp. jejího manžela dány.

37. O trestním stíhání žalobkyně se vědělo v rámci obce a rodiny. O dopravní nehodě taktéž vznikl novinový článek publikovaný v [anonymizována dvě slova], z něhož však dle názoru soudu nelze žalobkyni jakkoliv identifikovat, neboť není zde uvedeno její jméno, ani iniciály, ani věk, na černobílých fotografiích není viditelná [registrační značka] z vozidla, a pro nezaujatého čtenáře z tohoto článku nelze dovodit nic k osobě údajného viníka dopravní nehoda s výjimkou toho, že šlo o řidičku vozidla značky mercedes. Navíc k dopravní nehodě nedošlo v bezprostředním okolí bydliště žalobkyně, ale odhadem 10 km od její bydliště, proto soud zcela neuvěřil výpovědím snažícím se naznačit, že vozidlo značky mercedes vlastní v okolí [obec] toliko žalobkyně. Proto ani kritérium medializace soud neshledal za natolik významné, aby muselo dojít k navýšení zadostiučinění. I délku řízení soud shledal odpovídající okolnostem případu, nutnosti vyhotovovat znalecké posudky v přípravném řízení, stejně jako využití všech řádných i mimořádných prostředků, a není to tedy důvod, proč by mělo dojít k navýšení zadostiučinění. Svědeckými výpověďmi bylo naznačeno, že by snad měl existovat i internetový článek, řešící tuto dopravní nehodu, k jeho obsahu a umístění se však nic bližšího nepodařilo zjistit.

38. Za nejvýznamnější prvek soud shledal vliv trestního řízení na zdraví žalobkyně. Bylo prokázáno, že žalobkyně byla vitální energická žena, která již sice byla důchodového věku, byla však zcela soběstačná, nezávislá a s manželem žila aktivním životem. V souvislosti s trestním stíháním však u žalobkyně propukly zdravotní problémy nikoliv somatického původu, které přetrvávají dosud. Bylo prokázáno, že žalobkyně v průběhu řízení trpěla nespavostí, musela pravidelně užívat léky na spaní, trvala nevolnostmi, průjmy, citelně zhubla, měla psychické problémy, v důsledku kterých musela užívat antidepresiva. Její život společenský a rodinný život se v důsledku těchto zdravotních potíží změnil a v zásadě omezil na pobyt a pobyt v místě bydliště. Žalobkyně celé řízení a související okolnosti vnímala nezvykle citlivě a osobně. Na druhou stranu i zkušenost soudu je taková, že obviněný bez trestní minulosti vnímá trestní stíhání podstatně citlivěji, neboť jde u něj o novou zkušenost, že i samotné projednávání věci před soudem, je pro něj mnohem psychicky náročnější, i když mu nehrozí žádný výrazný trest, než pro recidivistu ohroženého uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody.

39. Ač tedy povaha trestní věci, jakož i délka trestního řízení by obecně k přiznání přiměřeného zadostiučinění nevedla, jsou dle názoru soudu skutečnosti uvedené výše v podobě citelnějšího zdravotního, především pak psychického následku vyvolaného trestním stíháním důvodem pro přiznání peněžního zadostiučinění. Popis ze strany žalobkyně a jejich rodinných příslušníků, byl velmi spontánní a bylo zřejmé, že s i časovým odstupem toto řízení nedělalo žalobkyni psychicky dobře a proto i po své výpovědi nechtěla být přítomna dalšímu průběhu jednání.

40. Při porovnávání podobných případů považuje soud za nejpřiléhavější rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2021, č. j. 22 C 96/2020-153, který se žalobce domáhal zaplacení zadostiučinění ve výši 120.000 Kč, soudem mu bylo přiznáno 35.000 Kč, kdy byl stíhán pro totožnou trestnou činnost, za kterou mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání 1 roku a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku. Obdobně nejvyšší soud zrušil dosavadní vydané rozsudky a věc postoupil na přestupek. Žalobce se nebyl schopen zapojovat do běžného života, trpěl poruchami nálad, úzkostmi, psychickou zátěž přenášel na rodinu, ztratil důvěru ve spravedlnost. Do té doby byl žalobce také bezúhonný. Oproti projednávané věci však žalobkyně měla větší zdravotní problémy, a to nejen psychického rázu, a měl by ji náležet vyšší zadostiučinění, ač žalobcovo přestupkové řízení bylo odloženo.

41. Při porovnání s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2020, č. j. 20 C 116/2019-174, kde bylo žalobci přiznáno 50.000 Kč a co do částky 70.000 Kč bylo řízení zastaveno v důsledku plnění ze strany žalované, se věc liší tím, že žalobce byl stíhán pro přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, kdy teprve v důsledku zásahu Ústavního soudu ČR došlo k následnému zproštění návrhu na potrestání a trestní stíhání tak trvalo 1439 dnů, tedy výrazně déle, bylo medializováno právě v důsledku projednání u Ústavního soudu, a žalobce zažíval stres a úzkost, když mu hrozil i nepodmíněný trest, navíc byla podána žaloba na náhradu škody na zdraví, což zvyšovala existenční obavy žalobce. Žalobce žalobou žádal částku 2.158.500 Kč. Intenzita zásahu zde tak byla dle názoru soudu vyšší než u žalobkyně.

42. Při porovnání s rozsudkem označeným žalovanou, a sice rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2020, č. j. 45 C 7/2019-127, ve spojení s odvolacím rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2021, č. j. 14 Co 305/2021-146, kdy žalobkyně žalobou uplatnila nárok na zaplacení částky 105.000 Kč a soudem prvního stupně ji byla přiznaná částka 40.000 Kč, kterou pak modifikoval odvolací soud na částku 20.000 Kč, šlo o trestní stíhání žalobkyně pro přečin dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, za který ji byl trestním příkazem uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zkušební dobou v trvání 18 měsíců, ale již soudem prvního stupně došlo po proběhlých hlavních líčení k vydání rozhodnutí o zproštění, na kterém nic nezměnilo ani odvolání státního zástupce, které bylo odvolacím soudem zamítnuto a trestní stíhání tak trvalo kratší dobu než v projednávaném případě, nebyl ukládán trest zákazu činnosti a žalobkyně především nebyla nikdy pravomocně odsouzena. Žalobkyně tak sice byla ohrožována vyšší trestní sazbou, avšak zásah do jejich práv byl menší a projevil se v oblasti volnočasových aktivit, tedy nikoliv ve zdravotní rovině jako v našem projednávaném případě, a proto lze dospět k závěru, že v nyní projednávané věci došlo k zásahu významnějšímu.

43. Posledním rozhodnutím, na které odkazovala žalovaná, bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 15 C 217/2014, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. 2. 2015, č. j. 14 Co 15/2015-73, se žalobce domáhal zaplacení částky 40.000 Kč, soud prvního stupně žalobu zcela zmítl, soud odvolací přiznal částku 10.000 Kč, přičemž vycházel ze skutkového stavu, dle kterého byl žalobce stíhán pro přečin ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za který mu byl uložen soudem prvního stupně trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců a trest zákazu řízení na dobu 2 let. Odvolacím soudem byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce však byl řidič z povolání, hrozila mu ztráta zaměstnání, nebyl schopen splácet úvěr na nákup vozidla. Délka trestního stíhání trvala necelých 11 měsíců, tedy méně než v projednávaném případě. Nikdy současně nedošlo k pravomocnému odsouzení žalobce, ač byl ohrožován vyšší sazbou než žalobkyně, ale taktéž byl netrestaný. Trestní stíhání se u něj neprojevilo ve zdravotní rovině. Zásah byl dle názoru soudu u tohoto žalobce mírnější než v nyní projednávané věci.

44. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že kritériu přiměřeného zadostiučinění v penězích odpovídá částka 40.000 Kč, k jejímuž zaplacení také zavázal žalovanou spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši, stanoveným nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro stanovení počátku prodlení vyšel soud z data uplatnění nároku u žalované, která měla k předběžnému projednání lhůtu půl roku, kterou však nedodržela, což bylo způsobeno objektivně, na druhou stranu však odpověď, kterou právnímu zástupci žalobkyně odeslala dne 26. 8. 2021, mohla zaslat i v době zákonem předvídané. Proto zcela výjimečně soud vyšel z takto stanoveného počátku lhůty.

45. S ohledem na závěr o výši zadostiučinění určeného úvahou soudu, musela být žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta, jak vyplývá z výroku II. tohoto rozsudku.

46. Žalovaná v průběhu řízení vznesla také námitku promlčení. Podle ustanovení § 32 odst. 3 věty první zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy dle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Zákonem stanovená subjektivní lhůta počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně. V projednávaném případě se o nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla poškozená nejpozději dne 19. 8. 2020, kdy bylo jejímu právnímu zástupci doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byly zrušeny dosavadní rozsudky s tím, že se nejedná o trestný čin a věc byla postoupena k posouzení přestupkovému orgánu. Od následujícího dne začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k předběžnému uplatnění nároku u příslušeného orgánu a i soudu. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 2. 12. 2020 Lhůta po dobu předběžného projednání neběžela, o výsledku předběžného projednání byla žalobkyně informována dopisem žalované ze dne 26. 8. 2021, tedy po více jak půl roce. Žaloba byla podána u soudu již dne 15. 8. 2021, tedy před uplynutím promlčecí lhůty a námitka promlčení proto není důvodná.

47. O nákladech řízení bylo rozhodováno podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, kdy však rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, a protože žalobkyně byla úspěšná co do požadavku na přiznání finančního zadostiučinění, byť v jiné výši, byla z tohoto pohledu úspěšná a náleží ji tak právo na náhradu nákladů řízení. Její náklady jsou pak tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000 Kč a náklady právního zastoupení za 10 úkonů právní služby po 3.100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby, replika ze dne 29. 11. 2021, účast u jednání soudu dne 29. 3. 2022, replika ze dne 25. 5. 2022, účast u jednání soudu dne 30. 5. 2022 - 3 úkony, účast u jednání soudu dne 23. 6. 2022 – 2 úkony) dle 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s ustanovením § 7 bod 5 téže vyhlášky a za 10 náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 téže vyhlášky po 300 Kč Náklady jsou tvořeny dále cestovním k účastem u jednání soudu na trase [obec] – [obec] a zpět o délce 176 km, průměrné spotřebě 6,3 l benzínu [číslo] km a základní sazbě 4,70 [spisová značka] a faktických cenách paliv 42,50 Kč, resp. 45,50 Kč, resp. 47,90 Kč v celkové výši 3.988 Kč (1.298 Kč + 1.332 Kč + 1.358 Kč) a náhradami za ztrátu času dle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za celkem 18 započatých půlhodin ve výši 1.800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH, náleží mu i alikvótní část 21% DPH ve výši 8.355,48 Kč Náklady řízení celkem činí 50.143,48 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., jsou náklady splatné k rukám právního zástupce žalobce.

48. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalované byla poskytnuta delší lhůta k plnění v trvání 15 dnů, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

Poučení