37 C 39/2023 - 230

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 2 606 988,17 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [jméno FO]. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

V. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

VI. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky. Konkrétně se domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady škody v podobě nákladů spojených s cestami k úkonům trestního řízení, náhrady škody v podobě ušlého zisku, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze (dále též „MS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“) a náhrady nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání. [právnická osoba] nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalobce uvedl, že na nákladech zastoupení v rámci původního řízení vynaložil celkem částku [částka]. Žalobce rovněž dotvrdil k opakovaným výzvám soudu konkrétně provedené úkony. S ohledem na částečné plnění žalobkyně na tento nárok, žalobce požadoval zaplacení částky ve výši [částka].

3. K náhradě škody v podobě nákladů spojených s cestami k úkonům trestního řízení, žalobce uvedl, že požaduje doplatit částku [částka]. Tato částka má představovat náklady na 50 cest na trase [adresa] a zpět. K uvedeným cestám byl využit autobus a MHD. 4. [právnická osoba] v podobě ušlého zisku žalobce dotvrdil, že mu nebyl doplacen plat za dobu ve vazbě, tj. za období od [datum] do [datum]. Z tohoto důvodu se domáhal částky [částka]. Dále uvedl, že mu v důsledku trestního stíhání nebyly vypláceny kázeňské a pracovní odměny. Konkrétně tvrdil, že takto přišel o částku [částka].

5. Náhradě nemajetkové újmy způsobené vazbou žalobce zdůraznil, že byl vzat do vazby jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] celorepublikového útvaru [Anonymizováno] [Anonymizováno] v hodnosti [Anonymizováno]. Omezení osobní svobody tak pro něho bylo zvláště zatěžující. Požadoval proto zadostiučinění [částka] za každý den strávený ve vazbě. výše [částka] za den je odůvodněna specifikami osoby pana žalobce, kdy k tomu poukazuje na to, že pan žalobce byl dlouholetým příslušníkem [Anonymizováno], resp. [právnická osoba]. S ohledem na částečné plnění žalované na tento nárok, žalobce požadoval zaplacení částky [částka].

6. K náhradě nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky původního řízení žalobce uvedl, že původní řízení bylo zatíženo průtahy. S ohledem na částečné plnění žalované na tento nárok, žalobce požadoval zaplacení částky [částka].

7. K náhradě nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním, že trestní stíhání s ním bylo zahájeno jako s naprosto bezúhonnou osobu a představovalo zásadní dopad do jeho osobní a pracovního života. K tomu zdůrazňoval, že trestní stíhání s ním bylo vedeno jako s policistou, přičemž byl obviněn a vzat do vazby. Žalobce konkrétně dotvrdil následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobce poukázal na zpřetrhání kontaktů s kolegy; žalobce byl v důsledku původního řízení odtržen od kontaktů s přáteli a známými. Žalobce poukazoval na specifické prostředí příslušníků policejního sboru, kteří nemají zájem na tom, stýkat se s osobou, která je vyšetřovaná v rámci trestního stíhání. Zadruhé, žalobce měl mít sníženou životní úroveň. Byl postaven mimo službu; po dobu trestního stíhání pobíral pouze polovinu svého platu a nemohl vykonávat svoji práci [Anonymizováno] a vykonával práci [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Zatřetí, žalobce poukázal na medializace svého trestního stíhání. Začtvrté, žalobce byl v důsledku trestního stíhání postaven mimo službu. Dále byl ostrakizován. Žalobce taktéž poukázal na poradu, která se měla konat s [Anonymizováno] [Anonymizováno] a na této poradě měl být žalobce označen za osobu [Anonymizováno]. Nezákonné trestní stíhání tak mělo velmi silné dopady do pracovní sféry pana žalobce. Zapáté, v důsledku původního řízení došlo k rozpadu manželského života. S ohledem na částečné plnění žalované na tento nárok, žalobce požadoval zaplacení částky [částka].

8. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v projednávané věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného uvedla, že na tento nárok plnila částku [částka], což považovala za částku dostatečnou. Nárok na náhradu škody v podobě nákladů na jízdné žalovaná sporovala vznik škody. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání žalovaná uvedla, že poskytla žalobci částku [částka], což je dle žalované zcela odpovídající. Stejně tak žalobci poskytla [částka] za nepřiměřenou délku původního řízení. I v tomto případě se jedná dle žalované o adekvátní částku. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou žalovaná uvedla, že plnila částku [částka], tj. [částka] za 1 den vazby. Žalovaná tak ve smyslu ustálené judikatury civilních soudů plnila maximální možnou částku. Konečně k nároku na náhradu ušlého zisku žalovaná uvedla, že pracovní a kárné odměny jsou nenárokovou složkou platu. Jejich výplatu žalobci tak nikdo nemůže zaručit. Žalovaná proto sporovala příčinnou souvislost a výši požadované náhrady.

9. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svoji žádost o odškodnění za trestní stíhání vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [Anonymizováno] dne [datum], kdy uplatnil nárok na náhradu nákladů obhajoby ve výši [částka], náhradu cestovného ve výši [částka], náhrada nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši [částka], náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši [částka], náhradu nemajetkové újmy za vazbu ve výši [částka] a náhradu ušlého zisku ve výši [částka]. K projednání žádosti došlo ve dnech [datum] a [datum] s tím, že žalovaná přiznala svým stanoviskem ze dne [datum] částku [částka], a to sice na náklady obhajoby ve výši [částka], náklady cestovného ve výši [částka], náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši [částka], náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši [částka] a náhradu nemajetkové újmy za vazbu ve výši [částka]. Dále svým stanoviskem ze dne [datum] přiznala částku [částka] představující zbytek nákladů obhajoby. Celkem tedy žalovaná přiznala žalobci náhradu újmy ve výši [částka]. Částka ve výši [částka] byla připsána na účet žalobce dne [datum] a pokud jde o částku [částka], ta byla připsána dne [datum].

11. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

12. Z nesporných tvrzení účastníků soud dále zjistil, že původní řízení bylo po celou dobu dlouho a intenzivně medializováno.

13. Z přípisu ze dne [datum] soud zjistil, že svým přípisem ze dne [datum] ředitel útvaru [podezřelý výraz] [Anonymizováno] [právnická osoba] sdělil žalobci, že za období [Anonymizováno]. – [datum], kdy byl žalobce ve výkonu vazby ve [Anonymizováno] [adresa] mu nebyla mzda ze strany [právnická osoba] doplacena, a to právě z důvodu jeho vazby. Dále mu sdělil, že žádost o doplacený je potřeba směřovat na Ministerstvo spravedlnosti.

14. Z rozhodnutí [Anonymizováno] [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce byl zproštěn výkonu služby podle § 40 zákona č. 361/2003 Sb., a to sice dnem doručení tohoto rozhodnutí. Současně bylo rozhodnuto, že žalobci, podle § 124 odst. 6 zákona č. 361/2003 Sb., náleží služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak píše, že toto rozhodnutí bylo přijato s ohledem na to, že proti žalobci bylo usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro [adresa] ze dne [datum] ve věci [Anonymizováno] zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu.

15. Z odpovědi na žádost podle zákona č. 106/1990 Sb. ze dne [datum] soud zjistil, že [Anonymizováno] za poslední čtvrtletí roku [Anonymizováno] tvořila podle § 49 zákona č. 361/2003 Sb. částku [částka] a podle § 123 zákona č. 361/2003 Sb. částku [částka]. Dále průměrná výše pracovních odměn a kázeňských odměn policisty na pozici [Anonymizováno] za období od [datum] až do zániku útvaru k [datum] tvořily tyto částky: Podle § 49 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2014 částku [částka], v roce 2015 částku [částka] a v roce 2016 částku [částka]; a dále podle § 123 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2014 částku [částka], v roce 2015 částku [částka] a v roce 2016 částku [částka]. Dále průměrná výše pracovních odměn a kázeňských odměn policisty v přímém výkonu službu v IX. tarifní třídě na [Anonymizováno] v období od [datum] až do zániku útvaru k [datum] v jednotlivých letech byla taková, že podle § 49 zákona č. 361/2003 Sb. v letech 2014 částka [částka], v roce 2015 částka [částka] a v roce 2016 částka [částka]; podle § 123 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2014 odměna ve výši [částka], v roce 2015 odměna ve výši [částka] a v roce 2016 odměna ve výši [částka]. Dále průměrná výše pracovních odměn a kázeňských odměn policisty na pozici vedoucího odboru či vedoucího expozitury [podezřelý výraz] za období od [datum] do [datum] v jednotlivých letech činila: Podle § 49 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2016 částku [částka], v roce 2017 částku [částka], v roce 2018 částku [částka], v roce 2019 částku [částka], v roce 2020 částku [částka], v roce 2021 částku [částka] a v roce 2022 částku [částka]; dále podle § 123 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2016 částku [částka], v roce 2017 částku [částka], v roce 2018 částku [částka], v roce 2019 částku [částka], v roce 2020 částku [částka], v roce 2021 částku [částka] a v roce 2022 částku [částka]. Dále průměrná výše pracovních odměn a kázeňských odměn policisty v přímém výkonu služby v IX. tarifní třídě [Anonymizováno] za období od [datum] do [datum] činila: Podle § 49 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2016 částku [částka], v roce 2017 částku [částka], v roce 2018 částku [částka], v roce 2019 částku [částka], v roce 2020 částku [částka], v roce 2021 částku [částka] a v roce 2022 částku [částka]; dále podle § 123 zákona č. 361/2003 Sb. v roce 2016 částku [částka], v roce 2017 částku [částka], v roce 2018 částku [částka], v roce 2019 částku [částka], v roce 2020 částku [částka], v roce 20201 částku [částka] a v roce 2022 částku [částka]. K tomu v tomto přípise stojí, že k datu [datum] bylo na [Anonymizováno] na služební místo [Anonymizováno] ustanoveno celkem [hodnota] příslušníků. Z těchto [datum].

16. Z přehledu nápočtů pro pracovně právní průměry za období [datum] – [datum], ze kterého soud zjistil, že průměrný výdělek žalobce byl v rozhodném období hodinový [částka], denní pak [částka] a měsíční [částka], resp. měsíční čistý [částka].

17. Z výpisu z účtu [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobce uhradil na advokátních službách dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

24. Ze smlouvy o poskytování právní pomoci soud zjistil, že žalobce uzavřel s advokátem, [Jméno advokáta], dne [datum] smlouvu o poskytování právní pomoci s tím, že se zavázal v článku IV. odst. 1), že uhradí zálohu na odměnu ve výši [částka]. Ve smlouvě je rovněž uvedeno, že právní zástupce převzal při podpisu této smlouvy zálohu [částka] a doplatek bude uhrazen bezhotovostně.

25. Z výpisu z personální evidence žalobce ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce působil u [Anonymizováno], a to sice po dobu [Anonymizováno] s tím, že součástí je i výpis ze služebního hodnocení, v rámci kterého je konstatováno, že žalobce patří mezi příslušníky odborně zdatné, své povinnosti plní odpovědně a kvalitně.

26. Z přehledu o odměnách a trestech soud zjistil, že žalobce byl dne [datum] písemně napomenut pro přestupky proti bezpečnosti dle zákona o bezpečnosti silničního provozu. Dále byl žalobci dne [datum] poskytnut peněžitý dar za aktivní a příkladné plnění služebních úkolů; dále dne [datum] peněžitá odměna – zdaněná, za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu; dále dne [datum] odměna ve výši [částka], peněžitá odměna – zdaněná, za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu; dne [datum] mu byla poskytnuta peněžitá odměna – zdaněná za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkonu; dále dne [datum] mu byl poskytnutý dar ve výši [částka] za aktivní a příkladné plnění služebních úkolů; dále dne [datum] peněžitý dar ve výši [částka] za aktivní a příkladné plnění služebního úkolu; dále dne [datum] peněžitá odměna – zdaněná ve výši [částka] za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu; dále dne [datum] peněžitá odměna – zdaněná ve výši [částka] za splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu; dále dne [datum] částka peněžitý dar ve výši [částka] za aktivní a příkladné plnění služebního úkolu a dále dne [datum] peněžitý dar ve výši [částka] za aktivní a příkladné plnění služebních úkolů.

27. Z e-mailové komunikace ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] se na žalobce obrátila paní [jméno FO] s tím, že mu poděkovala za zájem o zaměstnání ve skupině [Anonymizováno] na pozici [Anonymizováno]. I když si dotčená společnost váží znalostí a zkušeností uvedených v životopise pana žalobce, rozhodli se, po pečlivém zvážení, v dalším kole výběrového řízení pokračovat s relevantnějšími uchazeči. Vzhledem k povaze pozice totiž bohužel není možné, aby byl vhodný kandidát aktuálně trestně stíhán. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

35. Soud hodnotil svědecké výpovědi [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] [Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] jako věrohodné. Je sice pravda, že svědek [jméno FO] uvedl, že sám sebe považuje za přítele žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědeckou výpověď znevěrohodnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Ve výpovědi svědků přitom nelze nalézt rozpory. Soudu rovněž nejsou známy žádné jiné skutečnosti způsobilé zpochybnit věrohodnost svědeckých výpovědí. Tyto závěry pak mutatis mutandis platí i na svědky [jméno FO], [jméno FO] [Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO].

36. Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil, že dne [datum] se konala porada v rámci [Anonymizováno], kde vedení informovalo o trestním stíhání žalobce.

37. Z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] soud zjistil, že Ústavní soud ve svém [Anonymizováno] konstatoval, že postupem OSZ pro [adresa] a MSZ v Praze bylo porušeno právo žalobce, tj. pana [jméno FO] na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. [Anonymizovaný odstavec]

39. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento skutkový závěr. Žalobce byl ve vazbě [Anonymizováno] – [datum]. Za toto období mu nebyla mzda ze strany [adresa] ČR doplacena. Trestní stíhání, kterého bylo zatíženo průtahy, mělo významné dopady do profesního i osobního života žalobce. Žalobce byl trestním stíháním velmi stresován, dokonce se rozvedl se svojí ženou. V průběhu trestního stíhání byl žalobce postaven mimo službu a příležitostně si přivydělával jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] a na brigádách. Žalobci nebyly vypláceny odměny (pracovní, kázeňské), které jinak v obdobných pozicích byly standardně vypláceny. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum].

40. Ke shora uvedenému soud dodává, že pokud jde o průběh původního řízení, jakož i průběh porady dne [datum], soud odkazuje v podrobnostech na protokol z jednání dne [datum], který je součástí utajované části spisu. K tomu se zdůrazňuje, že právo na odůvodnění rozhodnutí a zákaz svévole orgánů veřejné moci plyne z práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Je nepřípustné, aby se stát dopouštěl autoritativních zásahů do právní sféry jednotlivce, aniž by tento zásah odůvodnil. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, vyjádřená v odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 5/16). Tomu pak plně odpovídá textace § 157 odst. 2 o. s. ř. Nicméně jistá omezení rozsahu odůvodnění orgánu, který pracuje s utajovanými informacemi, jsou nezbytná, plynou z povahy věci a odpovídají ústavně chráněným hodnotám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. 10 Azs 438/2021). S ohledem na skutečnost, že část důkazů, které soud prováděl v rámci projednávané věci jsou utajovanými informacemi ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., soud v souladu se shora uvedeným zestručnil odůvodnění tohoto rozsudku při současném respektu k požadavkům plynoucích z práva na spravedlivý proces.

41. Pro úplnost se uvádí, že soud nijak nevycházel z přípisu [Anonymizováno] ze dne [datum], z potvrzení o provedených poradách, z velkého technického průkazu vozidla registrační značky [SPZ] a z protokolu o předání datového nosiče. Soud totiž neměl za prokázaný vznik samotné škody, pročež posuzování vykonání jednotlivých úkonů obhajoby ztratilo svého smyslu (k tomu viz níže).

42. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

43. Jak je uvedeno shora, žalobce se svojí žalobou domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě obhajného. Dále se domáhal náhrady škody v podobě nákladů spojených s cestami k úkonům trestního řízení ve výši [částka] s příslušenstvím. Dále se domáhal náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši [částka] s příslušenstvím. V neposlední řadě se domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu vykonané vazby ve výši [částka], z důvodu vedení trestního stíhání ve výši [částka] s příslušenstvím a z důvodu nepřiměřené délky původního řízení ve výši [částka] s příslušenstvím.

44. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). K nároku na náhradě škody v podobě obhajného 45. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

46. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] zproštěn obžaloby. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem Vrchním soudem v Praze dne [datum]. V řízení tedy bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby. V projednávané věci je tak dán odpovědnostní titul, nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, kterým je podle výsledku trestního řízení usnesení ze dne [datum].

47. Zákon (č. 82/1998 Sb.) blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně platném znění (dále jen „o.z.“). Podle § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, totiž platí, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Jelikož trestní stíhání žalobce bylo zahájeno, tj. před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud posuzoval nárok na náhradu škody dle předchozí právní úpravy.

48. Podle § 442 odst. 1 o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). [jméno FO] je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne [datum] či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne [datum]).

49. V projednávané věci platí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce uhradil jako náklad obhajoby částku [částka] (z faktur č. [hodnota] a č. [hodnota], kde je uvedeno, že žalobce uhradil zálohu ve fakturované výši ve dnech [datum] a [datum]) a dále částky [částka], [částka], [částka] (tj. celkem [částka]; z výpisu z [Anonymizováno]) a částku [částka] (z smlouvy o poskytování právních služeb, kde je uvedeno, že v této výši byla advokátem převzata záloha). Mezi účastníky pak nebylo sporu o tom, že sama žalovaná žalobci na náhradu škody v podobě obhajného uhradila částku [částka] (tj. [částka] a [částka]).

50. Zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. [adresa]: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je „korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí „nějak vyspekulovat“ (JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1891/18).

51. Soud uvádí, že jakkoliv jinak hodnotil výpověď [jméno FO] jako důvěryhodnou, nepovažoval její výpověď za dostatečnou k prokázání, že bylo zaplaceno na obhajobu [částka] v hotovosti. Soud považuje svědkyní popsané okolnosti předání hotovosti za krajně nestandardní. Podle názoru zdejšího soudu by jistě bylo lze tvrzené skutečnosti (tj. celkovou výši zaplacenou za poskytnuté advokátní služby) prokázat i jinak, např. výslechem dotčeného advokáta nebo zaměstnanců příslušné advokátní kanceláře, popř. např. výpisy z účtů nebo daňovými doklady (jako se tomu stalo v případě faktur č. [hodnota] a č. [hodnota]), popř. dalšími dokumenty, neboť je zřejmé, že advokátem přijaté částky byly zdanitelnými plněními.

52. Soud si je rovněž vědom toho, že ve věci vypovídal i žalobce, avšak s ohledem na subsidiaritu účastnického výslechu není možné bez dalšího z výslechu žalobce vycházet (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott: „Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního [jméno FO]. [adresa]: Wolters Kluwer, 2012, s. 192).

53. Soud sice rozumí argumentaci žalobce, který poukazoval na plynutí času, a v zásadě ani nemá ambici jednoznačně zpochybnit, že žalobce skutečně tvrzenou částku ve výši [částka] za obhajobu v původním řízení zaplatil. Jinak řečeno, podstatné je, že žalobce stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní. V řízení pak nebylo prokázáno (ani vyvráceno), že tato částka byla žalobcem skutečně zaplacena. Je tak stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že k tomu došlo. I přes opakované výzvy podle § 118a odst. 3 o. s. ř. však žalobce své důkazní návrhy nerozhojnil. Soud proto výrokem VI. tohoto rozsudku žalobu co do částky [částka] včetně příslušenství zamítl, neboť žalobci se nepodařilo prokázat vznik škody nad rámec toho, co sama žalovaná dobrovolně plnila.

54. K tomu soud dodává, že neměl vznik škody prokázány ani fakturami č. [Anonymizováno], když oproti současné právní úpravě o.z. vyžadoval ke vzniku škody uhrazení příslušné částky a nepostačoval tak pouze vznik dluhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2212/2022). K náhradě škody v podobě nákladů spojených s cestami k úkonům trestního řízení 55. V rámci svého nároku na náhradu škody v podobě nákladů spojených s cestami k úkonům trestního řízení, žalobce požadoval doplatit částku [částka]. Tato částka má představovat náklady na 50 cest na trase [adresa] a zpět. K uvedeným cestám byl využit autobus a MHD. Ačkoliv byl žalobce opakovaně vyzýván postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k tomu, aby navrhl důkazy k prokázání vzniku této škody, žádný konkrétní důkaz soudu nenavrhl. Žalobce na jednání dne [datum] uváděl, že již nemá k dispozici žádné doklady. Nicméně s ohledem na místo svého bydliště a místo, kde se úkony trestního řízeny konaly, je podle žalobce nabíledni, že musel tyto náklady vynaložit. Soud se s touto argumentací žalobce neztotožnil.

56. Podle názoru zdejšího soudu je stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že žalobci škoda skutečně vznikla. Žalobce totiž nutně nemusel vynaložit žádné náklady na tyto cesty, když mohl cestovat např. společně se svým obhájcem nebo jej mohla svézt bezplatně třetí osoba. Sám koneckonců připouštěl, že část cest byla vykonána zapůjčeným automobilem. Soud si je vědom toho, že sám žalobce vypověděl, že k úkonům trestního stíhání cestoval převážně hromadnou dopravou, avšak s ohledem na subsidiární povahu účastnického výslechu soud nemůže vycházet pouze z tohoto provedeného důkazu. Soudu pochopitelně nepřísluší spekulovat o skutečném průběhu dotčených cest, avšak břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží žalobce. Nenabídl-li soudu žádný důkaz, ze kterého by bylo lze jeho tvrzení dovodit, ačkoliv byl soudem opakovaně vyzván postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř., soudu nezbylo než jeho požadavek výrokem VI. tohoto rozsudku včetně žalovaného příslušenství zamítnout. K náhradě škody v podobě ušlého zisku 57. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v rámci původního řízení pravomocně zproštěn obžaloby. Rovněž bylo prokázáno, že ve dnech [datum] až [datum] byl ve vazbě (prokázáno listinami založenými ve spise MS [Anonymizováno]). V projednávané věci je tak dán odpovědnostní titul ve vztahu k oběma nárokům v podobě ušlého zisku ve smyslu § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 OdpŠk.

58. Z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že poškozenému náleží ztráta na výdělku v důsledku rozhodnutí o vazbě. Účelem a smyslem relevantní právní úpravy je nahradit tomu, kdo byl nucen podrobit se vazbě, ztrátu vzniklou tím, že v důsledku omezení osobní svobody byl připraven o příjem, jehož by jinak dosáhl vlastní výdělečnou činností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, nebo nověji rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 248/2013).

59. Pokud jde o způsob určení výše ušlého zisku, zákon preferuje doložení ztráty před subsidiární paušální náhradou (viz § 28 a 30 OdpŠk). Cestou doložení ztráty se vydal rovněž žalobce. V projednávané věci bylo přitom prokázáno, že žalobce byl zproštěn výkonu služby a pobíral 50 % svého průměrného služebního příjmu (viz bod 14 tohoto rozsudku). Rovněž bylo prokázáno, že žalobci nebyl doplacen příjem za období od [Anonymizováno] do [datum] (viz bod 13 tohoto rozsudku). V neposlední řadě bylo prokázáno, že jeho průměrný denní výdělek činil v době před vzetím do vazby (tj. v období od července do konce září [Anonymizováno]) částku [částka] a měsíční [částka]. Podle názoru zdejšího soudu tak žalobci náleží náhrada škody ve výši [částka] (tj. [částka] za měsíc listopad a dále částka [částka] za den [datum] a částka [částka] za deset pracovních dnů v období od [datum] do [datum]). S ohledem na to, že žalobce požadoval zaplacení pouze částky [částka], přičemž soud je tímto návrhem žalobcem vázán, přiznal žalobci tuto částku výrokem VIII. tohoto rozsudku.

60. Dále se žalobce domáhal náhrady škody ve výši [částka] v podobě ušlého zisku. Přitom – stručně řečeno – tvrdil, že pokud by nebyl trestně stíhán, pobíral by kázeňské a pracovní odměny alespoň v průměrné výši.

61. Z provedeného dokazování vyplynulo, že průměrná výše kázeňských a pracovních odměn byla na obdobné pozici (jakou zastával žalobce) v roce [částka], [částka] v roce 2014, [částka] v roce 2015, [částka] v roce 2016, [částka] v roce 2017, [částka] v roce 2018, [částka] v roce 2019, [částka] v roce 2020, [částka] v roce 2021 a [částka] v roce 2022 (viz bod 15 tohoto rozsudku). V řízení bylo rovněž prokázáno, že v období před zahájením trestního stíhání žalobce pravidelně pobíral pracovní a kázeňské odměny; tyto odměny pak pobírá i po skončení původního řízení (viz bod 26 tohoto rozsudku). Žalobce byl rovněž hodnocen kladně – jako pracovitý a odborně zdatný příslušník bezpečnostního sboru (viz bod 25 tohoto rozsudku). Tomu pak odpovídají i svědecké výpovědi svědka [jméno FO] (který označil žalobce za velmi pracovitého).

62. V obecné rovině platí, že ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poškozený musí prokázat, že nezákonné rozhodnutí bylo jedinou, případně zásadní příčinou poškozeným tvrzeného ušlého zisku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 528/2008). Musí zde existovat vysoká pravděpodobnost, že by k tomuto rozmnožení majetku došlo, nestačí pouhá neodůvodněná naděje. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Zároveň je poškozený povinen vznik škody na své straně prokázat, a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 28 Cdo 4734/2008).

63. V projednávané věci je soud toho názoru, že je namístě požadavku žalobce vyhovět. Jinými slovy řečeno, usnesení ze dne [datum] je zcela jistě condicio sine qua non způsobené újmy v podobě ušlého zisku, která je přičitatelná škůdci (tj. žalované), a to v souladu s teorií adekvátní příčinné souvislosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2478/2015, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 883/2021). Při obvyklém běhu věcí by totiž žalobce nepochybně pobíral kázeňské a pracovní odměny alespoň v průměrné výši, jak jsou popsány v bodě 61 tohoto rozsudku.

64. Soud si je vědom toho, že z relevantní právní úpravy plyne, že odměny nejsou nárokové a vždy záleží na rozhodnutí konkrétního služebního funkcionáře. Soud si je rovněž vědom toho, že svědek [jméno FO] vypověděl, že odměny nejsou vždy automatické a musí být řádně zdůvodněny. Tento svědek zároveň nicméně vypověděl, že většina policistů ([Anonymizováno]) dostává odměny relativně pravidelně, i když existují určité výjimky. Podle názoru zdejšího soudu tak bylo dostatečně prokázáno, že k pravidelnému běhu věcí patří pravidelné pobírání kázeňských a pracovních odměn ([Anonymizováno]). [Anonymizováno]. [Anonymizováno] Podle soudu tak existuje vysoká pravděpodobnost, že kdyby nedošlo k trestnímu stíhání žalobce, tento by setrval na srovnatelné služební pozici po celou dobu trestního stíhání a pobíral by kázeňské odměny. Soud si je vědom toho, že právní posouzení žalobcem uplatněného nároku vyžaduje konstruování alternativní reality. V rámci této konstrukce pak jenom stěží lze dojít k naprosto nezpochybnitelnému výsledku; z podstaty věci se soud vždy pohybuje do určité míry v rovině menší, či větší pravděpodobnosti. V poměrech projednávané věci je ovšem soud pevně přesvědčen, že žalobci zisk v podobě nevyplacených odměn skutečně ušel. Stanovení výše tohoto ušlého zisku dle průměrných odměn reálně dosahovaných v rozhodném období na srovnatelných pozicích je pak dle soudu možný a rozumný přístup zcela v souladu s § 136 o. s. ř. a ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 418/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 12 Cmo 67/2014-283).

65. Má-li proto zdejší soud postupovat v souladu s principem plné náhrady újmy, je povinován přiznat žalobci žalovanou částku (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2410/23, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], I. ÚS 2859/23, a dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1156/2020). Soud proto výrokem VIII. tohoto rozsudku přiznal částku [částka].

66. Pouze pro úplnost soud dodává, že si je vědom poukazu žalované na práci, kterou žalobce vykonával během svého trestního stíhání. Žalovaná tak naznačovala, že žalobce nahradil výpadek ve svých příjmech jinou činností. Takováto úvaha je jistě v obecné rovině přípustná (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1509/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4293/18). Ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Nelze přitom přehlédnout, že si lze představit situaci, kdy sice dojde k vydání nezákonného rozhodnutí (nezákonného trestního stíhání), v důsledku něhož je pozastaven výkon určité činnosti, avšak osoba, které byl výkon této činnosti pozastaven, si najde např. zaměstnání, které by jinak s výkonem dotčené činnosti nebylo slučitelné, přičemž v tomto zaměstnání bude dosahovat vyšších zisků, nežli by byla bývala dosahovala. Tato představa pak plně odpovídá povinnosti (resp. obecnému principu) každého počínat si tak, aby bylo předcházeno hrozícím škodám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 3156/2017).

67. Jakkoliv přitom bylo shora naznačeno, že si lze představit situaci, kdy by bylo lze odečítat skutečně dosažený zisk (jinou činností, které by se žalobce nebýt svého nezákonného trestního stíhání) od toho ušlého, žalovaná ani netvrdila (vyjma poukazů na činnost žalobce v rámci [Anonymizováno]), že by se žalobce v době svého trestního stíhání věnoval takové činnosti, které by se jinak nevěnoval a věnovat nemohl. Soud proto nemá za to, že by bylo namístě mechanicky odečítat žalobcovy tvrzené zisky z jiné činnosti v rozhodném období od vypočteného zisku ušlého. Jinak řečeno, jakkoliv si lze představit situaci, kdy se poškozený věnuje v důsledku svého trestního stíhání jiné činnosti, které by se jinak nevěnoval a věnovat nemohl (např. pokud mu byl pozastaven výkon advokacie; k tomu viz § 5 zákona č. 85/1996 Sb.), podle názoru soudu nic takového z provedeného dokazování nevyplynulo a ani žalovaná nic takového netvrdila. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce mohl těchto výdělků dosahovat paralelně s výdělky ze své činnosti v rámci Policie ČR (viz výpověď [jméno FO] a [jméno FO]). K náhradě nemajetkové újmy způsobené vazbou 68. Žalobce požadoval odškodnění za vazební stíhání částku [částka] za každý z (nesporných) [Anonymizováno] dní omezení osobní svobody vazbou. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je dán odpovědnostní titul, když žalobce byl obžaloby pravomocně zproštěn, soud se dále zabýval otázkou výše zadostiučinění za nezákonný výkon vazby.

69. Při stanovení formy a výše odškodnění soud vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, dle něhož je při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: (i) povaha trestní věci, (ii) celková délka omezení osobní svobody a (iii) následky v osobní sféře poškozené osoby. Nejvyšší soud dále konstatoval, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby (srov. např. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 či např. ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 914/2011). Z uvedeného plyne, že vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Žalovaná však vznik újmy nevyvracela.

70. Soud dále v daném ohledu zdůrazňuje, že vazební stíhání vždy představuje významný zásah do osobnostních práv obviněného, který je vystaven zátěži pramenící z omezení jeho osobní svobody, a to navíc v zařízení, které jako institucionalizovaný prostředek státu slouží především k nápravě pachatelů trestné činnosti, tedy v zařízení pojmově spojeném s prvkem represe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3545/2010 ze dne [datum]). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR dále plyne, že adekvátním odškodněním za nezákonnou vazbu představuje částka v rozmezí [částka] až [částka] za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne okolnosti svého posuzování. Ke zmíněnému rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje (srov. např. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 či např. ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 914/2011). Z uvedeného plyne, že je zdůrazněna zásada finančního odškodnění nemajetkové újmy, neboť bez dalšího dochází k zásahu do vůbec nejzákladnějších práv (jako je zejména omezení svobody pohybu a práva na soukromí), pročež samotné konstatování porušení práva se bez dalšího jeví jako zcela nedostatečná forma odškodnění.

71. V této souvislosti se uvádí, že nemajetková újmy způsobená nezákonným výkonem vazby se v první řadě odškodňuje započtením vazby na výkon trestu odnětí svobody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2486/2013). Vzhledem k tomu, že k takovému odškodnění v projednávané věci nedošlo, je namístě odškodnit újmu způsobenou nezákonně vykonanou vazbou finanční satisfakcí.

72. Žalobce byl stíhán pro spáchání trestného činu [Anonymizováno] [podezřelý výraz]

73. V řízení bylo konkrétně prokázáno, že žalobce vazba velmi stresovala (výslechem žalobce a svědka [jméno FO], svědka [jméno FO] a svědkyně [jméno FO]). Soud má rovněž za prokázané, že vazba negativně ovlivnila rodinný život žalobce (viz bod 29 tohoto rozsudku, resp. výpověď [jméno FO]). Soud rovněž přihlédl k tomu, že žalobce byl vzat do vazby jako [Anonymizováno].

74. Soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) provedl srovnání s jinými obdobnými případy odškodnění, a to konkrétně s odškodněním, jež se dostalo poškozenému v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 62/2015, resp. v navazujícím řízení u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. 51 Co 342/2017, kdy poškozenému hrozil citelný trest odnětí svobody ([Anonymizováno]), nebyl prokázán zásah v osobnostní sféře a poškozený měl trestní minulost, a bylo mu poskytnuto zadostiučinění ve výši [částka]/den. V jiném řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 274/2014, resp. v řízení u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. 19 Co 334/2016, kdy hrozil poškozenému rovněž citelný trest odnětí svobody ([Anonymizováno]), byl prokázán zásah v osobnostní (rodinné) sféře, poškozený byl omezen jazykovou bariérou, prokázal psychické a fyzické problémy z výkonu vazby a nadto nikdy nebyl soudně trestán, bylo poškozenému poskytnuto odškodnění ve výši [částka] za den výkonu vazby. Dále soud provedl srovnání s rozhodnutím zdejšího soudu ve věci 12 C 13/2019, kdy byl žalobce ve vazbě po dobu 219 dní, tj. déle než žalobce, vazba probíhala za mimořádně přísných bezpečnostních opatření, kdy u žalobce byly denně prováděny osobní prohlídky, byl převáděn spoutaný na rukou i na nohou za přítomnosti několika ozbrojených příslušníků vězeňské služby, od přijetí do výkonu vazby byly u zdejšího žalobce prováděny vizuální kontroly v nepravidelných intervalech do 30 min., a poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši [částka]/den. V neposlední řadě soud provedl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 138/2020. V této věci vazba trvala 100 dní a poškozený prokázal, že byl opakovaně během vazby eskortován k lékaři, přičemž byl poután pomocí pout s poutacím opaskem. Dále byl žalobce v cele držen společně s kuřáky; dealerem a násilníkem. První návštěva mu byla povolena po měsíci. Poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši [částka] za každý den vazby.

75. Ke shora uvedenému soud zdůrazňuje, že ve všech věcech trvala vazba násobně déle. Ve věcech 12 C 274/2014 a 12 C 13/2019 pak poškození prokázali podstatně hlubší zásahy vazby do svého života. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že ve věci 12 C 62/2015 sice vazba trvala delší dobu, avšak nebyly prokázány zásahy do osobnostního života poškozeného a nadto byl poškozený osobou již trestanou. Podle názoru zdejšího soudu by tak v projednávané věci mělo náležet vyšší odškodnění nežli [částka] za den vazby. Naopak projednávanou věc soud považuje za plně srovnatelnou s věcí 23 C 138/2020.

76. Na základě provedeného dokazování, provedeného srovnání s obdobnými případy, jakož i posouzení individuálních okolností dané věci pak soud dospěl k závěru, že žalovanou poskytnutá částka přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] za den (tj. celkem [částka]) je zcela přiléhavá. Proto také výrokem V. tohoto rozsudku zamítl požadavek žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím.

77. K tomu se dodává, že sám žalobce vypověděl, že s ním ve vazbě bylo zacházeno korektně a v souladu s předpisy. Necítil, že by mu byla způsobena nějaká zvláštní újma. Je pochopitelné, že pro žalobce jako pro [Anonymizováno] byla vazba mimořádně nepříjemný zážitek (tomu odpovídají i svědecké výpovědi, kdy se všichni svědci shodli na tom, že vazba je pro policistu vždy nepříjemná). Soud rovněž rozumí tomu, že žalobce lidsky vnímal procedury, kterým se musel ve vazbě podrobit, jako ponižující. Nicméně tato samá skutečnost je již dle názoru zdejšího soudu dostatečně reflektována tím, že byla zvolena částka na horní hranici toho, co se v podobných případech standardně přiznává. Lze si sice představit i situaci, kdy by soud šel nad tuto hranici, avšak pro takový postup by musely existovat náležité důvody. Ty v projednávané věci absentují. K náhradě nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním 78. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

79. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

80. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.].

81. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že její jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne [datum], sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. [jméno FO]. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

82. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

83. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (nezákonném trestním stíhání), neboť žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby.

84. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

85. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

86. V daném případě pro spáchání trestného činu [podezřelý výraz]. Jednalo se proto svoji povahou o závažnou trestnou činnost, která zpravidla působí negativní společenské odsouzení stíhané osoby, byť ne tak významné jako např. násilná trestné činnost.

87. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 8 let a 6 měsíců. K tomu soud nicméně poznamenává, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v případech, kdy se žalobce domáhá zadostiučinění rovněž z titulu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, jakož i zadostiučinění z titulu samotného nezákonného trestního stíhání, soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání nemá přihlížet a hodnotit délku samotného trestního stíhání, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). S ohledem na skutečnost, že původní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež žalobci nenáleží přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (viz níže), soud k délce samotného původního řízení při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním nijak nepřihlížel.

88. Na základě provedeného dokazování má pak soud za prokázané dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce, tak jak byly tvrzeny (viz 7 tohoto rozsudku). K tomu soud odkazuje zejm. na svědecké výpovědi [jméno FO], [jméno FO] Kobrleho, [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] (viz body 29 až 34 tohoto rozsudku). Soud považuje za podstatné, že všichni svědci potvrdili, že žalobce nesl trestní stíhání velmi těžce, potvrdili zásah do sociální a pracovní sféry žalobce.

89. Dále soud poukazuje na skutečnost, že trestní stíhání žalobce bylo široce medializováno, jak bylo mezi účastníky nesporné a vyplynulo i z provedeného dokazování (když medializace původního řízení byla zmiňována i svědky). K tomu soud poznamenává, že si je vědom judikatorních závěrů, podle kterých medializace trestního stíhání, je-li prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, aniž se orgány činné v trestním řízení dopustily neodpovídající medializace případu, nelze přičítat k tíži státu odpovědného za újmu trestním stíháním způsobenou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3870/2012). Nicméně soud nepřičítá k tíži žalované samotnou okolnost, že bylo trestní stíhání žalované medializováno. Podle soudu je ovšem třeba vnímat samotný rozdíl mezi medializací, tj. tím že se jméno a podobizna žalobce se objeví v mediích, a to právě ve spojení s původním řízení, a faktem, že nemůže být pochyb o tom, že o trestním stíhání žalobce se prostřednictvím medializace dozvěděla řada osob, přičemž s ohledem na charakter trestné činnosti, která byla žalobci kladena za vinu, jenom stěží tato vědomost mohla vyvolat kladné smýšlení ve vztahu k osobě žalobce. K tomu soud odkazuje např. na výslech [jméno FO].

90. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích.

91. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

92. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeným u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 C 155/2017 a u odvolacího soudu pod sp. zn. 91 Co 120/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 5 let a 3 měsíce, bylo vedeno pro trestný čin podle § 256 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, zločin z jednání výhody při zadávání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě, v souběhu s § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, zločin zneužití pravomoci úřední osoby ve spolupachatelství, poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, kdy poškozený vykonával pozici náměstka primátora a trestnou činnost měl páchat v souvislosti s výkonem úřadu, nebyl poškozený z důvodu trestního stíhání nominován do žádných funkcí, tak tedy byla ukončena jeho dlouholetá rozvíjející politická kariéra. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně manželka poškozeného se na základě nepřesného vyjádření policie měla důvod domnívat, že poškozený udržuje mimomanželský vztah, což musel poškozený manželce vysvětlovat, dcera poškozeného ve škole čelila poznámkám, že její otec ukradl peníze. Poškozený dále prokázal zásahy do sociálního života, byl ve městě známou osobou, všeobecně byl považován za korupčníka, a proto se i s rodinou stáhl ze společenského života a soud rovněž přihlédl k tomu, že řízení bylo medializováno na lokální úrovni, kdy žalobce byl na základě výkonné funkce obecně známou osobou v [adresa], kde tímto bylo poškozené dobré jméno žalobce a soud poškozenému přiznal částku [částka].

93. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeným u zdejšího soudu pod sp.zn. 19 C 107/2019 resp. odvolacího soudu pod sp. zn. 35 Co 60/2021. V této věci trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody 5 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, kdy ukončil služební poměr na vlastní žádost s ohledem na jeho výkon služebního poměru u Policie ČR, odůvodňovali obavu poškozeného následnou nemožnost setrvání v řadách Policie ČR po pravomocném odsouzení. Dále poškozený prokázal zásahy do rodinného života, celá rodina sice poškozeného podporovala jak psychicky, tak finančně, nicméně došlo k rozpadu vztahu poškozeného s přítelkyní, s ohledem na jeho změnu chování, přetrvávající nervozitu a nejistotu kvůli trvajícímu trestnímu stíhání. Poškozený prokázal zásahy do sféry zdraví, a to sice změny v chování, nervozitu a s tím související psychické stavy, poškozený prokázal zásahy do sociálního života, a pověsti, soud rovněž přihlédl k tomu, že v této věci byl poškozený zproštěn až Nejvyšším soudem ČR. Poškozenému byla přiznána částka [částka], coby přiměřené zadostiučinění za jeho nemajetkovou újmu.

94. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 9/2015, resp. odvolacího soudu pod sp. zn. 69 Co 103/2018. V této věci trestní stíhání trvalo téměř 3 roky. Bylo vedeno pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 trestního zákoníku, vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. b) odst. 3 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu, zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), písm. c) odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Poškozenému hrozil v této věci trest odnětí svobody až 12 let, poškozený byl vzat v průběhu trestního stíhání do vazby, nicméně za to byl odškodněn zvlášť, dále poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně došlo k profesní likvidaci poškozeného, který byl osobou ve vysoké policejní funkci, byl propuštěn od Policie ČR, nemohl nalézt práci, trpěl nedostatkem financí, poté se k policii vrátil, je však vyloučeno, aby budoval nějakou podstatnější kariéru, prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně byl prokázán dopad na jeho dceru a manželku, dále soud přihlédl k tomu, že poškozený byl bezúhonný, čestný, pracovitý, velmi dobře hodnocený, mediální výstupy, které provázely jeho trestní stíhání jsou stále dostupné a dohledatelné, poškozený byl mediálně spojován trestnou činností i po skončení svého trestního řízení, bylo poškozeno dobré jméno poškozeného nejen u veřejnosti, ale v řadách Policie ČR a důvodem zproštění bylo, resp. poškozený byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

95. Začtvrté, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 305/2016, resp. odvolacího soudu pod sp. zn. 53 Co 33/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 1 rok 4 měsíce, bylo vedeno pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 5 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně byl policistou a po dobu trestního stíhání byl postaven mimo službu a byl mu snížen plat. Byl vystaven odsudku kolegů a předsudků při hledání nové práce. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, ekonomické problémy rodiny, s partnerkou odložili založení rodiny a pořízení vlastního bydlení. Poškozený dále prokázal zásahy do jeho sociálního života, bylo poškozeno jeho dobré jméno, když na malém městě o stíhání poškozeného, coby policisty, lidé věděli. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši [částka].

96. Soud rekapituluje, že ve věcech sp. zn. 10 C 155/2017, 19 C 107/2019 a 12 C 305/2016 poškozeným hrozil trest nižší. Ve věcech 12 C 305/2016 a 19 C 107/2019 pak byly prokázány méně intenzivní dopady do života poškozených. V obou případech se sice jednalo o příslušníky Policie ČR a byl zasažen profesní život poškozených, avšak v projednávané věci soud přihlédl k tomu, že žalobce byl [Anonymizováno] a o toto své místo přišel. Nadto (jak je patrné z výslechu [jméno FO]) dodnes čelí nedůvěře spojené s trestním stíháním, která mu v zásadě brání dosáhnout stejné pozice, jako před zahájením trestního stíhání. Zásahy do rodinného života pak soud považuje ve věcech 12 C 305/2016 a 19 C 107/2019 za srovnatelné s projednávanou věcí. Širší dopady nicméně soud vidí v oblasti sociální, kdy žalobce tvrdil a prokazoval ztrátu přátel (viz výslech [jméno FO]). Nadto bylo jeho trestní stíhání široce medializováno. Pokud pak jde o věc 10 C 155/2017, v této věci jsou sice s projednávanou věcí srovnatelné dopady do profesního a sociálního života, avšak žalobce v projednávané věci tvrdil a prokazoval intenzivnější dopady v oblasti rodinného života (rozvod). Pokud jde o věc 11 C 9/2015, v této věci hrozil trest vyšší. Zásahy v oblasti profesního, sociálního a rodinného života soud považuje za srovnatelné s projednávanou věcí. Poškozený byl rovněž zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu. Poškozený ve věci 11 C 9/2015 nicméně prokázal oproti žalobci i zásahy do zdraví (byl v péči psychiatrické ambulance).

97. S ohledem na shora uvedené tak lze shrnout, že žalobci by nemělo náležet tak nízké odškodnění jako ve věcech 10 C 155/2017, 19 C 107/2019 a 12 C 305/2016. Na druhou stranu výše přiznané přiměřeného zadostiučinění by ani neměla dosahovat výše jako ve věci 11 C 9/2015. Jinak řečeno, podle zdejšího soudu je namístě odškodnit žalobce částkou v rozmezí [částka] a [částka]. Soud nakonec volil částku ve výši [částka]. Soud si je vědom toho, že trestní stíhání bylo pro žalobce mimořádně stresující. Je si rovněž vědom toho, že zásah do profesního, rodinného, osobního života byl značný. Nicméně zvolená částka věrně reflektuje výsledky provedeného dokazování, jakož i ustálenou judikaturu civilních soudů opírající se o myšlenku, že v obdobných případech by mělo být přiznáváno obdobné přiměřené zadostiučinění.

98. Pouze pro úplnost soud dodává, že nepovažuje za přiléhavý žalobcův poukaz na rozhodnutí vydané v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 304/2011 a 23 C 185/2020 (resp. odvolacího soudu Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 273/2021). Ve věci 19 C 304/2011 sice hrozil nižší trest, avšak poškozený byl pravomocně odsouzen a zproštěn až po zásahu Nejvyššího soudu. Nadto oproti žalobci poškozený v tomto řízení prokázal i zásahy do sféry zdraví (užíval léky, měl sebevražedné sklony). Pokud pak jde o věc 23 C 185/2020, ani tato není srovnatelná s případem žalobce, když v ní došlo k zaviněnému porušení ze strany orgánů činných v trestním řízení (informování o kauze poškozeného v rozporu s § 8a odst. 1 trestního řádu). S poškozeným byl v důsledku toho veden paralelní „mediální proces“. Navíc i dopady trestního stíhání do života poškozeného v tomto případě soud považuje za intenzivnější, když poškozený ve věci 23 C 185/2020 čelil široké společenské dehonestaci, poškození pověsti a společenského postavení.

99. Ani žalovaná však nevolila správně, když odkazovala v rámci srovnání na věc vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 23 C 135/2013. Je sice pravda, že v této věci hrozil poškozenému trest vyšší (až 12 let odnětí svobody), avšak žalobce tvrdil a prokazoval podstatně intenzivnější dopady trestního stíhání do svého života (zejm. v oblasti profesní).

100. Na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již plnila částku [částka], soud žalobci přiznal výrokem III. tohoto rozsudku částku [částka] a ve zbytku žalobu výrokem IV. zamítl. K náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení 101. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

102. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

103. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

104. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet ve vztahu k žalobci dne [datum]. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu [datum], kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce tedy činí cca [Anonymizováno].

105. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobce. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], dle něhož „[V] případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

106. Trestní stíhání probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

107. Po skutkové, hmotněprávní i procesněprávní stránce byla dle soudu věc standardně obtížná. Ve věci nebylo prováděno velké množství důkaz a orgány činné v trestním řízení se ani nemusely vypořádat se složitou hmotněprávní otázkou. Z hlediska procesního sice platí, že řízení bylo komplikováno skutečností, že jeho část byla vedena v režimu utajení, avšak tato okolnost sama o sobě nemůže vést k závěru o vysoké složitosti (obtížnosti) původního řízení.

108. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

109. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní. Sice se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobce, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum]), nicméně s ohledem na to, že soud rozhodoval rovněž o nároku žalobce na odškodnění za nezákonné trestní stíhání (tj. odškodnění zásahů do soukromé sféry žalobce), tak při posuzování nároku na odškodnění z titulu nepřiměřené délky již nelze přihlížet ke zvýšenému významu, neboť by šlo o duplicitní hodnocení téhož Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož: „[D]omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne [datum]).

110. K tomu soud dále dodává, že jinak z okolností konkrétního případu nevyplývá jiný důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobce. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V projednávané věci přitom platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, netvrdil ani neprokazoval.

111. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal období nečinnosti, a to opakované během přípravného řízení (vyšetřování). Věc byla dále např. vrácena MS k došetření, neboť řízení bylo stiženo závažnou procesní vadou. Soud rovněž poukazuje na průtahy se zpracováním znaleckých posudků v letech [Anonymizováno]. K tomu soud rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1881/21.

112. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (ostatně o tomto nebylo ani mezi účastníky sporu). Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

113. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy.

114. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

115. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou [částka].

116. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 19 000 za každý další rok řízení (tj. za 8 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za dalších 6 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat vyšší ani nižší základní částku. Původní řízení totiž soud sice nepovažuje za extrémně dlouhé, avšak nelze přehlédnout, že za podstatně delší jej lze považovat, kdy se na jeho celkové délce promítl i suboptimální postup orgánu moci veřejné. Jinak řečeno, v projednávané věci lze uzavřít, že původní řízení bylo podstatně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat, i když se nejednalo o extrémně dlouhé řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

117. Vypočtená základní částka ve výši [částka] byla zvýšena o 30 % z důvodu postupu orgány moci veřejné, které se na vyřizování věci podílely. Zdejší soud přitom nevolil vyšší procentní ohodnocení na tomto kritériu, neboť platí, že žalobce je odškodňován za celou dobu trvání původního řízení, nikoliv jen za období nečinnosti, resp. nekoncentrovaného postupu. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy nedošlo k modifikaci základní částky.

118. S ohledem na to, že žalovaná sama dobrovolně plnila žalobci částku [částka], přiznal soud žalobci výrokem I. tohoto rozsudku zbývající částku [částka] a ve zbytku žalobu výrokem [jméno FO]. tohoto rozsudku zamítl.

119. K tomu soud uvádí, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry (jak požadoval žalobce) a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne [datum].

120. Pro úplnost soud dodává, že v souladu s § 15 odst. 1 OdpŠk nastalo prodlení žalované dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl nárok uplatněn dne [datum]. Poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk tak byl den [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Soud proto výroky I., III., VIII. tohoto rozsudku přiznal žalobci i nárok na úroky z prodlení z přiznaných částek od [datum] do zaplacení, a to v zákonné výši. Soud rovněž přiznal žalobci požadovaný úrok z prodlení z žalovanou vyplacené částky [částka], a to za období od [datum] do [datum] (viz výrok VII. tohoto rozsudku). Výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

121. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom přihlédl k tarifní hodnotě sporu, která se skládala z následujících částek: náhrada nemajetkové újmy v důsledku délky řízení ([částka]), náhrada nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ([částka]), náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ([částka]), obhajné ([částka]), náhrada škody v podobě ušlého zisku ([částka]) a náhrada škody v podobě nákladů vynaložených na cestovné ([částka]), tj. celkem [částka]. Žalobce pak byl úspěšný co do nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky, co do nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, co do nároku na obhajné ve výši [částka] (když tuto částku žalovaná plnila po uplynutí lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk) a co do nároku na náhradu ušlého zisku ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Žalobce tak byl úspěšný v rozsahu cca 55,7%. Podle názoru zdejšího soudu byl tak žalobce přibližně stejně úspěšný, jako neúspěšný, pročež rozhodl o nákladech řízení výrokem IX., jak je uvedeno shora.

122. Lhůta k plnění byla ve výrocích I., III., VII. a VIII. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení