37 C 43/2023-65

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 32 063 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 7 763,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 54 637,00 Kč ve výši 8,05 % ročně od 26. 1. 2017 do 20. 3. 2018 ve výši 5 106,89 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 52 676,22 Kč ve výši 8,05 % ročně od 21. 3. 2018 do 24. 4. 2018 ve výši 412,26 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 52 412,61 Kč ve výši 8,05 % ročně od 25. 4. 2018 do 5. 6. 2018 ve výši 492,24 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 51 207,95 Kč ve výši 8,05 % ročně od 6. 6. 2018 do 15. 6. 2018 ve výši 114,51 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 48 944,68 Kč ve výši 8,05 % ročně od 16. 6. 2018 do 12. 7. 2018 ve výši 295,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 47 333,75 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2018 do 17. 8. 2018 ve výši 381,04 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 44 311,91 Kč ve výši 8,05 % ročně od 18. 8. 2018 do 13. 9. 2018 ve výši 267,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 42 673,43 Kč ve výši 8,05 % ročně od 14. 9. 2018 do 12. 10. 2018 ve výši 276,73 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 40 250,33 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 10. 2018 do 12. 11. 2018 ve výši 279,01 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 38 268,98 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 11. 2018 do 12. 12. 2018 ve výši 256,72 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 35 845,13 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 12. 2018 do 15. 1. 2019 ve výši 272,52 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 34 319,68 Kč ve výši 8,05 % ročně od 16. 1. 2019 do 14. 2. 2019 ve výši 230,23 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 32 288,32 Kč ve výši 8,05 % ročně od 15. 2. 2019 do 13. 3. 2019 ve výši 194,94 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 30 582,85 Kč ve výši 8,05 % ročně od 14. 3. 2019 do 12. 4. 2019 ve výši 205,16 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 25 712,88 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 4. 2019 do 27. 5. 2019 ve výši 258,74 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 25 407,75 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 5. 2019 do 28. 6. 2019 ve výši 181,81 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 25 099,41 Kč ve výši 8,05 % ročně od 29. 6. 2019 do 15. 4. 2020 ve výši 1 638,85 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 24 148,55 Kč ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2020 do 13. 5. 2020 ve výši 151,20 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 22 075,68 Kč ve výši 8,05 % ročně od 14. 5. 2020 do 10. 6. 2020 ve výši 138,22 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 327,26 Kč ve výši 8,05 % ročně od 11. 6. 2020 do 13. 7. 2020 ve výši 142,62 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 17 761,62 Kč ve výši 8,05 % ročně od 14. 7. 2020 do 12. 8. 2020 ve výši 119,15 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 16 269,19 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 8. 2020 do 9. 9. 2020 ve výši 101,86 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 742,80 Kč ve výši 8,05 % ročně od 10. 9. 2020 do 12. 10. 2020 ve výši 108,79 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 714,51 Kč ve výši 8,05 % ročně od 13. 10. 2020 do 29. 8. 2022 ve výši 1 490,18 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 680,25 Kč ve výši 8,05 % ročně od 30. 8. 2022 do 29. 9. 2022 ve výši 67,10 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 7 763,25 Kč ve výši 8,05 % ročně od 30. 9. 2022 do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 24 300 Kč a dále smluvní úrok ve výši 49,78 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 26. 1. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne 3. 1. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném nároku, který dovozovala z titulu úvěrové smlouvy, kterou uzavřeli v listinné podobě 27. 6. 2016. Na základě této smlouvy si měl žalovaný coby spotřebitel půjčit částku 50 000 Kč vyplacenou dne 7. 7. 2016, kterou měl následně splácet ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 699 Kč vždy k 22. dni kalendářního měsíce. Z důvodu prodlení s úhradou sjednaných splátek žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru a žalovanému vyměřila smluvní pokuty a poplatky sjednané ve smlouvě. Žalobou uplatnila a) aktuální jistinu úvěru v celkové výši 7 063,25 Kč včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení; b) smluvní pokutu 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění, a to za každý den prodlení s její úhradou počínaje dnem 26. 1. 2027 do dne vyhotovení žaloby – celkem 24 300 Kč; c) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 26. 1. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok od 26. 1. 2017 dosáhne 116 596 Kč – žalobkyně požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 49,78 % p. a.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, jehož se zúčastnila zástupkyně žalobkyně. Žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, a tak soud věc projednal v jeho nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní řádu (dále jen „o. s. ř.“).

4. Ve věci dne 29. 3. 2023 proběhlo ústní jednání, na němž soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

5. Žalobkyně je registrována jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů u ČNB a držitelkou povolení k této činnosti od [datum] (výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu na č. l. 9 ze dne 23. 5. 2018). Žalobkyně s žalovaným dne 27. 6. 2016 sjednali smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 9101035766 (předsmluvní formulář ke smlouvě č. 9101035766 na č. l. 10-12 ze dne 27. 6. 2016, smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru na č. l. 13-14 ze dne 27. 6. 2016, fotokopie [číslo obč. průkazu], oznámení o schválení úvěru k č. SRÚ 9101035766 na č. l. 21 ze dne 8. 7. 2016, včetně dodejky na č. l. 23, splátkový kalendář ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9101035766 na č. l. 22 ze dne 8. 7. 2016, smlouva o revolvingovém úvěru č. 9101035766 na č. l. 24-25 ze dne 27. 6. 2016, prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího na č. l. 26 ze dne 27. 6. 2016). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 7. 7. 2016 (doklad o vyplacení úvěru na č. l. 30 ze dne 7. 7. 2016).

6. Z úvěrové smlouvy dále vyplývá následující. V části A smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9101035766 žalobkyně s žalovaným sjednali, že žalovaný bude splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši úrokové sazby 62,87 % p. a., a to ve 36 měsíčních splátkách ve výši 2 699 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem 2016, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit částku 97 164 Kč. Výše RPSN uvedená ve smlouvě byla 62,87 %.

7. Z vyjádření znalce na č. l. 32-36 ze dne 25. 10. 2018 soud zjistil, že efektivní úrokové sazbě ve výši 63 % ročně, odpovídá nominální úroková sazba ve výši 49,8663 % ročně.

8. V části B čl. XVI. smlouvy o revolvingovém úvěru strany smlouvy sjednaly, že v dalším odkazují na úpravu obsaženou ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru (č. l. 13-14). V nich strany ujednaly následující. V čl. 4. strany sjednaly, že v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru běží sjednaný úrok až do data skutečného vrácení jistiny úvěru. V čl. 12 bylo sjednáno, že v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než a) 15 dnů vzniká žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 8 % z dlužné splátky b) 30 dnů vzniká žalobkyni nad rámec smluvní pokuty uvedené v předchozím bodě nárok na smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. V čl. 12 bylo sjednáno, že splatnost těchto pokut je deset dnů ode dne vzniku povinnosti k jejich zaplacení. Dále bylo v čl. 12 sjednáno, že jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou dvou splátek nebo se ocitne v prodlení s úhradou jedné splátky či její části o délce 60 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, tzn., že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými všechny dosud neuhrazené splátky až do konce splátkového kalendáře. V čl.

12. úvěrové smlouvy strany sjednaly, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Novou jistinu úvěru je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den následujícím po zesplatnění úvěru. Poskytovatel je oprávněn požadovat, aby mu žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši až do jejího úplného zaplacení. V čl. 12 strany sjednaly, že v případě prodlení s platbou nové jistiny úvěru delším než 10 dnů, je žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu 25 % z výše nové jistiny úvěru ke dni vzniku povinnosti uhradit tuto smluvní pokutu. Splatnost této pokuty byla sjednána v čl. 12 na den následující po vzniku povinnosti k její úhradě. V čl. 12 strany sjednaly, že v případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru řádně a včas, vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. To i v případě, že úvěrujícímu vznikne právo na pokutu podle čl.

12. V čl. 13 pak bylo sjednáno, že žalobkyně má právo v souvislosti s vymáháním dlužných částek z této smlouvy právo zveřejnit osobní údaje ve stanoveném rozsahu (zejm. jméno, příjmení, datum narození ad.), a to formou vylepení písemné výzvy adresované žalovanému. Tato výzva může být vylepena na jakémkoliv místě, kde se dlužník zdržuje; v případě, že nebude zastižen, může být vylepena na domovní dveře žalovaného, na jiné části nemovitosti či jiné vhodné místo.

9. Žalobkyně si za účelem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vyžádala výpisy z jeho bankovního účtu č. [bankovní účet] za období duben a květen 2016, jeho pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpisy z registrů SOLUS a NRKI (pracovní smlouva na č. l. 16-17, ze dne 30. 6. 2015, dohoda o změně pracovní smlouvy č. 1 na č. l. 18 ze dne 17. 6. 2016, výplatní pásky žalovaného na čl. 18 až 19, výpisy z běžného účtu na č. l. 20 ze dne 3. 5. 2016 a 3. 6. 2016, výpis záznamů z registru SOLUS na č. l. 29 ze dne 27. 6. 2016, výpis z registru NRKI na č. l. 31 ze dne 27. 6. 2016). Posouzení žalovaného pak žalobkyně zaznamenala v hodnocení klienta ze dne 7. 7. 2016 (č. l. 27).

10. Z karty klienta na č. l. 27 ze dne 2. 1. 2023 soud zjistil, že žalovaný splácel žalobkyni poskytnutý úvěr, a to od 22. 8. 2016 do 22. 9. 2022, přičemž za tuto dobu ji celkem zaplatil částku ve výši 54 970,75 Kč. První tři splátky uhradil řádně a včas v celkové výši 8 097 Kč (22. 8. 2016, 22. 9. 2016, 21. 10. 2016), další platby žalobkyni splatil až v rámci insolvenčního řízení o jeho oddlužení (platby v odlišné výši poukázané v období od 20. 3. 2018 až 22. 9. 2022).

11. Z dále uvedených výzev a oznámení žalobkyně soud zjistil následující: Výzvou ze dne 22. 12. 2016 byl žalovaný upomínán, že je v prodlení v délce 30 dní s úhradou splátky ve výši 2 699 Kč a v délce 0 dní s úhradou splátky ve výši 2 699 Kč. Dále byl touto výzvou žalovaný upozorněn, že může dojít k zesplatnění celého úvěru, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky déle než 60 dnů. Výzvou ze dne 23. 1. 2017 byl žalovaný upomínán, že je v prodlení s úhradou splátek č. 4, 5 a 6, které byly splatné 22. 11. 2016, resp. 22. 12. 2016 a 22. 1. 2017. Dále byl touto výzvou žalovaný upozorněn, že může dojít k zesplatnění celého úvěru, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky déle než 65 dnů. Oznámením ze dne 24. 1. 2017 žalobkyně žalovanému oznámila, že dnem 24. 1. 2017 došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, smluvních úroků přirostlých ke dni zesplatnění a smluvních pokut – celkem 54 637 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 14. 12. 2022 a dle předloženého podacího archu odeslanou téhož dne byl žalovaný vyzván k uhrazení částky vyplývající z nároků uplatněných touto žalobou, nicméně vyčíslených k datu vyhotovení této výzvy.

12. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce následovně.

13. Mezi účastníky byla sjednána úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která rovněž podléhá úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, coby zákona zvláštního. V daném právním vztahu je totiž bez pochyb, že žalobkyně v něm vystupuje jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel (srov. § 419 a § 420 o. z.). Soud tedy má za prokázané, že mezi stranami (účastníky) byla sjednána úvěrová smlouva, nicméně při přezkumu uplatňovaného nároku dospěl k závěru, že jde o smlouvu neplatnou, a to absolutně dle § 588 o. z. Závěr o absolutní neplatnosti, k níž soud přihlíží i bez námitky účastníků, učinil z důvodu, že znění smlouvy zakládá mezi účastníky takový nepoměr v právech a povinnostech, že je nutné ho označit za zjevně rozporný s dobrými mravy.

14. Zaprvé, soud považuje sjednanou úrokovou sazbu ve výši 62,87 % ročně samu o sobě za zjevně nemravnou. Pro srovnání lze přihlédnout k výši úrokových sazeb úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu bankovním sektorem v období, kdy byla smlouva uzavřena, tedy v červenci 2016. Podle databáze ARAD České národní banky činila průměrná úroková sazba u obdobných úvěrů jako v řešeném případě 10,59 % (u úvěrů nad 1 rok do 5 let, tedy obdobná kategorie úvěrů jako v řešeném případě, kdy žalovaný měl splácet 36 měsíců). Sjednaný úrok pak tuto průměrnou sazbu převyšuje téměř šestinásobně. Lze dodat, že dokonce i nejvíce úročené úvěry poskytované na kreditních kartách bankami byly v daném období úročeny„ pouze“ 24,09 % (sjednaný úrok představuje 2,6násobek).

15. Soud pro úplnost uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku (případně existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z.). Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za nemravnou či lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. [číslo jednací] Městský soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. [spisová značka] (na který navázal dalšími rozhodnutími např. sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) vyslovil přesvědčení, že„ žalobce (společnost [právnická osoba]; pozn. zdejšího soudu) jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobce by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytoval“.

16. Za této situace soud nemohl učinit jiný závěr, než že předmětná smlouva o úvěru je již z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná jako celek podle § 588 o. z. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96). Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil pojem„ zjevně“, užitý v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné, resp. u adverbia„ zjevně“ vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti.

17. Dobré mravy chrání vždy také obecný zájem, nikoli pouze zájem individuální. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích Nejvyšší soud i Ústavní soud akcentují to, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů a dalším nepřímo navazujícím společensky nežádoucím jevům.

18. Touto optikou posuzoval soud rovněž obsah předmětné úvěrové smlouvy, přičemž, jak bylo naznačeno shora, dospěl k závěru, že výše smluvního úroku sjednaného za poskytnutí úvěru je v daném případě natolik očividně nemravná a vyšinutá z tržního normálu, že sama o sobě zakládá absolutní neplatnost sjednané smlouvy.

19. Soud při posuzování výše úrokové sazby vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zachycené mj. v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (publikovaném v souboru civilních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2006, pod zn. C 3171). V něm Nejvyšší soud konstatoval, že„ nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. (Zvýraznění doplněno zdejším soudem.) V konkrétním případě pak vycházel ze zjištění, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, a následně shledal, že úrok 60 % byl v rozporu s dobrými mravy.

20. V řešeném případě pak soud vycházel ze statistických údajů shromážděných ČNB o bankovním trhu, přičemž jako relevantní pro srovnání použil průměrnou úrokovou sazbu poskytovanou bankami domácnostem (spotřebitelům) s fixací na dobu 1 až 5 roků. Ta činila v době sjednání smlouvy 10,59 % ročně. Soud si je vědom, že jde o průměrnou hodnotu, nicméně z povahy věci nelze očekávat, že nejvyšší úroková sazba v tomto segmentu úvěrů převyšovala uvedený průměr o více než několik jednotek procent. Podle statistik ČNB byla absolutně nejvyšší průměrná úroková sazba u úvěrů na kreditních kartách, což je segment, u něhož z povahy věci banky nastavují na jejich poměry extrémní úrokové sazby, neboť jde o úvěry se splatností v řádech týdnů či několika měsíců. Z tohoto důvodů soud nepovažuje za vhodné vycházet z této hodnoty, neboť jde o typově nesrovnatelný druh úvěru.

21. Rovněž je nutné poukázat na skutečnost, že z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nevyplývá, jakého druhu úvěrů se zjištěné bankovní sazby týkají. V projednávané věci tedy považuje soud za vhodnější vycházet z údajů o typově obdobných produktech (úvěrech) nabízených bankami v rozhodném čase. Dále je vhodné poukázat na skutečnost, že skutkový stav, z něhož vycházel Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, byl zasazen do října roku 1999 (uzavření posuzované smlouvy), kdy byl trh s kreditními kartami v zárodku a je tak více než pravděpodobné, že tyto hodnoty nebral při svém rozhodování do úvahy. O tom nepřímo svědčí i skutečnost, že ČNB v systému ARAD začala uvádět průměrné úrokové sazby z úvěrů na kreditních kartách až od začátku roku 2010.

22. Nad rámec uvedeného nicméně soud nemohl pominout ani další obsah smlouvy (vzájemná práva a povinnosti), který v kombinaci s již tak zjevně nemravným úrokem umocňuje nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného coby spotřebitele a slabší smluvní strany. Jde zejména o sankční mechanismy v podobě smluvních pokut, zesplatnění úvěru, přirůstání smluvních úroků k jistině a dalšího úročení, které ve svém úhrnu vedou k zjevně nemravným důsledkům. V daném případě žalovaný čerpal úvěr ve výši 50 000 Kč, za který měl zaplatit během 36 měsíců částku 97 164 Kč. Tato sama o sobě absurdně vysoká částka ve výši téměř dvojnásobku poskytnuté jistiny měla být zaplacena, pokud by žalovaný splácel řádně tak, jak bylo předvídáno. Posuzovaná smlouva je ale navíc nastavena tak, že v momentě, kdy se úvěrovaný dostane do potíží se splácením, spustí se řetězec smluvních mechanismů a sankcí, které společným působením vedou k navýšení dlužné částky do zjevně nemravné výše.

23. Při aplikaci na řešený případ soud konstatuje, že žalobkyně poskytla žalovanému 50 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 62,69 % a celkem měl žalovaný za dobu 48 měsíců vrátit částku 97 164 Kč. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 15, resp. 30 dnů, kdy vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 8 %, resp. 13 % z dlužné splátky. Dále bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou splátky či její části o více než 60 dnů, a pro tento případ, nezaplatí-li žalovaný novou jistinu úvěru (sestávající z původní s přirostlými úroky) ve stanovené lhůtě, náleží žalobkyni též smluvní pokuta 0,25 % denně z nové jistiny. Současně s již uvedenými pokutami má dle textu smlouvy žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 25 % z aktuální výše nové jistiny úvěru v případě, že je žalovaný v prodlení s její úhradou déle než 10 dnů. Vedle toho bylo sjednáno, že žalobkyni náleží i zákonný úrok z prodlení z nové jistiny. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně má právo v souvislosti s vymáháním dlužných částek z této smlouvy právo zveřejnit osobní údaje ve stanoveném rozsahu (zejm. jméno, příjmení, datum narození ad.), a to formou vylepení písemné výzvy adresované žalovanému. Tato výzva může být vylepena na jakémkoliv místě, kde se dlužník zdržuje; v případě, že nebude zastižen, může být vylepena na domovní dveře žalovaného, na jiné části nemovitosti či jiné vhodné místo.

24. Soud má za to, že žalovaný jako spotřebitel nebyl schopný dohlédnout těchto zjevně nemravných důsledků. V daném případě se žalovaný po třech řádných splátkách dostal do platebních problémů, které vyvrcholily podáním návrhu na jeho oddlužení, které téměř splnil (zbývající původní jistina nárokovaná žalobkyní činí 7 763 Kč). Poté, co z původní jistiny zbývá zaplatit přibližně jedna sedmina, žalobkyně se v tomto řízení stále domáhá zaplacení celkově více než 120 000 Kč (ke dni 2. 1. 2023 činila částka 123 315,62 Kč, jak vyplývá z karty klienta z téhož dne). Tímto soud rozhodně nemá v úmyslu podporovat či schvalovat nezodpovědný přístup k platební morálce úvěrovaných subjektů, ovšem důsledky zakotvené v posuzované smlouvě lze bez nadsázky označit za drakonické a praktiky žalobkyně coby silnější smluvní strany za predátorské, a tudíž zjevně nemravné. Nic na tomto závěru nemůže změnit ani skutečnost, že některé ze smluvních pokut nejsou v tomto řízení uplatňovány, či nejsou uplatňovány ve sjednané výši (smluvní pokuta dle čl.

12. úvěrové smlouvy je uplatňována ve výši 0,1 % denně namísto sjednané výše 0,25 % denně). Pro posouzení neplatnosti právního jednání, je rozhodný jeho obsah (práva a povinnosti vtělené do textu smlouvy), a nikoliv to, co je následně uplatňováno v řízení před soudem. Rovněž soud nepovažuje za rozhodné, že podle tvrzení žalobkyně byla úroková sazba ve výši 62,87 % sjednána jako tzv. efektivní úroková sazba, které odpovídá nominální úroková sazba ve výši 49,78 %, již žalobkyně uplatňuje v tomto řízení. Je pod rozlišovací schopnosti běžného spotřebitele činit rozdíl mezi zmíněnými druhy úrokových sazeb, obzvlášť v situaci, kdy tato skutečnost není nikterak zdůrazněna v textu smlouvy.

25. Na základě výše uvedených úvah tedy soud dospěl k závěru, že smlouva je jako celek absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. K neplatnosti podle § 588 o. z., je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalovaného. Soud závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy učinil i s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran zejména z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru shledal natolik závažným a očividným, že shledal nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů.

26. V takovém případě již nebylo možno přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z., neboť důvod neplatnosti neshledal v nezákonném určení množstevního rozsahu, ale v celkové nevyváženosti práv a povinností smluvních stran. Pokud by soud přistoupil k moderaci úroku dle § 577 o. z., došlo by tím k setření rozdílu mezi smlouvou neplatnou pro nemravnost na straně jedné a ustanovením o ceně shledaným jen jako nepřiměřeného ujednání za podmínek § 1813 o. z. na straně druhé. Absolutní neplatnost právního jednání má charakter nejen sankční, ale i motivační a aplikace dispozitivní zákonné úpravy namísto nemravných ujednání by znamenala, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru a aplikace pravidla § 577 o. z. by zde nenaplňovala podstatu ochranného účelu. Naplňování motivační složky je pak důvodem, proč k moderaci nedochází v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 25 Co 64/2022-155).

27. Soud pro úplnost uvádí, že závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na § 1813 o. z., neboť rozdíl mezi použitím § 1813 o. z. na cenu hlavního plnění a nemravností smlouvy ve smyslu § 588 o. z. je nejen v tom, že ujednání o ceně podléhá kontrole dle § 1813 o. z. jen tehdy, není-li jasné a srozumitelné (přičemž soud považuje ujednání o úroku 62,87 % za jasné a srozumitelné), ale též v tom, že dle § 1813 o. z. jde jen o posouzení přiměřenosti konkrétního ujednání, zatímco při aplikaci dobrých mravů jde o posuzování celkové vyváženosti práv a povinností smluvních stran (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 913/16).

28. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení úroku z úvěru ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jím poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení – vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 2991 a § 2993 o. z., jehož výše vyplývá z rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou, kterou žalovaný žalobkyni již zaplatil. Žalobkyně žalovanému poskytla částku 50 000 Kč, žalovaný žalobkyni zaplatil ke dni podání žaloby částku 54 970,75 Kč, tedy více než o kolik se obohatil. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

29. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.