25 Co 64/2022- 155

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] státní příslušník Ukrajiny v ČR hlášen bytem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 187/2020-125, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, co do částky ve výši [částka] a co do úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky [částka] spolu s 10% úrokem z prodlení p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 72,30 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však ve výši [částka] (výrok II.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Takto obvodní soud rozhodl o žalobě podané dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (součet„ nové“ jistiny úvěru, smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy a náhrad nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od [datum] do zaplacení, částky [částka] (smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy za dobu od [datum] do [datum]) a dále smluvního úroku v nominální roční úrokové sazbě 72,30 % z částky [částka] (tj. původní jistina) od [datum] do zaplacení, maximálně však ve výši [částka] s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za jeho poskytnutí ve výši efektivní úrokové sazby 101,79 % ročně splatit ve 36 měsíčních splátkách po [částka] (žalobkyně požaduje v nominální úrokové sazbě 72,30 %). Vzhledem k neplnění smluvních povinností ze strany žalovaného došlo v souladu s bodem 6.3 úvěrové smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum]. Podle bodu 6.4 smlouvy o úvěru se celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru (tj. [částka]) staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem [částka] byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Žalovanému dále vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy v celkové výši [částka], náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši [částka] a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z„ nové“ dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Podle bodu 2.2 smlouvy o úvěru je žalovaný povinen platit úroky za poskytnutí úvěru od data poskytnutí úvěru do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, přičemž nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté do„ nové“ jistiny úvěru.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil.

4. Soud prvního stupně zjistil, že se jedná o věc s mezinárodním prvkem představovaným ukrajinským státním občanstvím žalovaného. Obvodní soud uzavřel, že je mezinárodně příslušný k projednání a rozhodnutí věci, protože žalovanému bylo uděleno povolení k trvalému pobytu a přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území a od [datum] doposud je hlášen na adrese uvedené v záhlaví. Mezinárodní příslušnost českého soudu tak vyplývá z čl. 48 bod 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech vyhlášenou ministrem zahraničních věcí pod [číslo] Sb. m. s., která má dle § 2 zákoně č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém v platném znění, aplikační přednost, když bydliště žalovaného (§ 85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“) je v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 8.

5. Prvoinstanční soud zjistil tento skutkový stav: dne [datum] podal žalovaný žádost o poskytnutí úvěru (předsmluvní formulář na č. l. 15) ve výši [částka], návrh na uzavření smlouvy o úvěru byl potvrzen žalobkyní dne [datum] a byla uzavřena smlouva, ve které žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr [částka] a žalovaný se zavázal zaplatit částku [částka] v 36 měsíčních splátkách po [částka] se zápůjční úrokovou sazbou 101,79 % p. a. s tím, že RPSN rovněž činí 101,79 %. Podle článku 6.1 jestliže se klienti ocitnou v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká jim povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši [částka], a to za každou splátku, u které se ocitli v prodlení o délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut, které je poskytovatel oprávněn takto požadovat, činí maximálně [částka] za každý kalendářní rok. Smluvní pokuty dle tohoto bodu jsou v každém jednotlivém případě splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Podle bodu 6.2 poskytovatel má vůči klientům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jejich prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klienti ocitli v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku [částka]. Právo na zaplacení této náhrady nákladů vzniká u každé jednotlivé splátky 15. dnem trvání prodlení s její úhradou. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další náhradu těchto nákladů nevzniká. Náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Podle bodu 6.3 jestliže se klienti ocitnou v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, to znamená, že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy. Podle bodu 6.4 ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. [příjmení] jistinu úvěru jsou klienti povinni zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru. Poskytovatel je oprávněn požadovat, aby mu klienti v případě prodlení s hrazení nové jistiny úvěru platili úroky z prodlení v zákonné výši dle bodu 6.7 smlouvy z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Podle bodu 6.5 jestliže klienti po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jim povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně vyplatila žalovanému ze svého účtu číslo [bankovní účet] na účet žalovaného [číslo] [bankovní účet] dne [datum] částku [částka]. Ke dni zahájení řízení žalovaný žalobkyni zaplatil [částka] (a v průběhu řízení dalších [částka], o které žalobkyně vzala žalobu zpět). 6. [ulice] národní banka nedisponuje údaji z nebankovního sektoru, proto statistika úrokových sazeb vychází pouze z bankovního sektoru. Podle databáze časových řad [příjmení] v červnu 2018 činila obvyklá výše úrokových sazeb pro domácnosti na spotřebu celkem 8,15 %, domácnosti na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let 3,4 %, domácnosti, kreditní karty celkem 19,43 % a domácnosti úročený úvěr z kreditních karet 24,16 %.

7. Po právní stránce obvodní soud nejprve odůvodnil, že ve smyslu čl. 48 odst. 1 Smlouvy č. 123/2002 Sb. m. s. je rozhodným právem právo české. Následně ocitoval ustanovení § 573, § 580 odst. 1, § 588, § 1958 odst. 2, § 1970, § [číslo], § [číslo], § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, 2, § [číslo], § [číslo], § [číslo] odst. 1, 2, § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen„ o. z.“) § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a dále pak ust. § 75, § 76 odst. 1, § 86 odst. 1, § 87 odst. 1, 2, § 104 odst. 1, § 105 odst. 1, 2 a § 106 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

8. Pro rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zásadní, že faktický úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 101,79 % ročně (a RPSN ve stejné výši). Soud prvního stupně považoval smlouvu o úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a tudíž i absolutně neplatnou podle § 588 o. z. a to právě pro nepřijatelnou hranici úrokových sazeb, když poukázal na databázi [obec] národní banky [příjmení], z níž vyplývá, že v červnu 2018 (kdy byla smlouva mezi žalobcem a žalovaným uzavřena) činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných v bankovním sektoru domácnostem na spotřebu 8,55% p.a. (podle žalobkyně dokonce jen 8,15% p. a.). Žalobcem požadovaná úroková sazba 101,79% (ale i žalobcem tvrzených 72,30 % p. a.) tak přesahuje osminásobek obvyklé úrokové sazby, přičemž již v době před účinností současného občanského zákoníku za nepřiměřenou a tudíž odporující dobrým mravům byla zpravidla považována taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 1484/2004); za lichevní úrok je i podle jinak neustálené judikatury za mimo jakoukoli pochybnost považován již více než čtyřnásobek běžné úrokové míry.

9. Pokud jde o porovnávanou úrokovou sazbu, odkázal rovněž na další rozhodnutí Městského soudu v Praze týkající se žalobkyně (např. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 58 Co 100/2021-126, ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 22 Co 197/2019- 99, sp. zn. 18 Co 48/2021, sp. zn. 70 Co 89/2020), kde bylo vysvětleno, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a nelze tak učinit jiný závěr, než že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná, podle § 588 o. z. jako celek. Nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru je v posuzovaném případě natolik závažný a očividný, že soud shledal nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů, když zdůraznil, že ust. § 1813 o. z. neaplikoval (právě proto, že přezkoumával ujednání o ceně), přičemž § 1793 o. z. se v případě absolutně neplatné smlouvy neuplatní. Není možno přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z.

10. Vzhledem k uvedeným závěrům pak nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 - § 2993 o. z., žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jí poskytnutého úvěru [částka] po odečtení dosavadních plateb žalovaného [částka], tj. [částka] (když zaplacení částek po zahájení řízení ve výši [částka] soud opomněl zohlednit, což k odvolání žalovaného může napravit odvolací soud) a to s úrokem z prodlení za dobu od [datum] Kč.

11. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

12. Žalobkyně napadla výrok o nákladech řízení a část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, a to v rozsahu: (1.) 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně [částka], (2) rozdíl požadované jistiny [částka] a přiznané jistiny [částka] (tj. [částka]) a (3) částky [částka] jako součtu smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy ([částka]), nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ([částka]) a smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy [částka]. Má totiž za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] [anonymizováno] [rok], sp. zn. 8 Co 36/2018, vycházející ze skutkového stavu, že obvyklá úroková míra v době uzavření smlouvy činila 30 % a sjednaný úrok 109,46 %, tj. nedosáhl čtyřnásobku a proto není nemravný. K nutnosti zohledňovat nejvyšší úrokovou sazbu uplatňovanou bankami při poskytování úvěrů nebo půjček odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přitom nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami v červnu [rok] činily 24,16 % ročně. Sazba 72,3 % ročně je pouze 2,99 násobek a podle žalobkyně je nepřiměřená výše pouze pokud přesahuje obvyklou míru až 4násobně, neboť úrok za poskytnutí úvěru je nebankovními subjekty poskytován o něco vyšší než ze strany bankovních subjektů. Závěr o neplatnosti smlouvy považuje za narušující zásadu pacta sunt servanda. Má za to, že je třeba vycházet z premisy, že strany smlouvu uzavřely po pečlivém zvážení všech důsledků a jejich vůli jako projev smluvní svobody ctít a upřednostnit platnost smlouvy před neplatností v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Dále se pak žalobkyně dovolává ust. § 1813 o. z. s tím, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách vyloučena a odkázala na rozhodnutí Vrchního sudu v [obec] sp. zn. 46 Icm 2408/2017. Pokud již soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti, neměl smlouvu posuzovat jako neplatnou smlouvu jako celek, nýbrž měl aplikovat § 577 o. z. pouze nepřiměřenou výši sazby a tuto zmoderovat na výši přiměřenou v nebankovním sektoru. S ohledem na existenci institutu neúměrného zkrácení (§ 1793 o. z.) pak nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy. Má za to, že i pokud by sjednaný úrok byl příliš vysoký, jednalo by se jen o nezákonné určení množstevního rozsahu, což nezpůsobuje neplatnost právního jednání, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 a proto by dle žalobkyně měla být úroková sazba přiznána v plném rozsahu, žalobkyně však v odvolacím řízení požaduje již jen 20 %. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip a zanedbat tak zásadu proporcionality. Dále odůvodnila, že s možností sjednat smluvní pokuty pro případ prodlení počítá ust. § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., s právem na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením pak počítá ust. § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010). V závěru pak opět argumentovala tím, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje oddělit ujednání o úrocích od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). Nesouhlasí s tím, že je smlouva neplatná absolutně, podle žalobkyně by mohlo jít o neplatnost relativní či neúměrné zkrácení, avšak žalovaný se těchto institutů nedovolal. Následně pak poukázala na ust. § 3002 o. z. a právo žalobkyně na náhradu za užívání finančních prostředků ze strany žalovaného.

13. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. K odvolacímu jednání se žalovaný nedostavil, ač byl řádně předvolán, odvolací soud jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a podané odvolání neshledal důvodným.

15. Odvolací soud shrnuje, že odvoláním nebyl napaden vyhovující výrok I. a zamítavý výrok II. v části, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu co do úroku 52,30 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, co do úroku 20 % ročně z částky [částka] od 13. 4. do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a co do jistiny [částka] (v této části byla žaloba vzata zpět na č.l. 85, obvodní soud řízení sice nezastavil, ale protože se nikdo z účastníků do této části neodvolal, jedná se o věc pravomocně rozsouzenou a nelze tak zjednat nápravu ani v odvolacím řízení) a co do jistiny [částka] (žalobkyně po částečném zpětvzetí požadovala na jistině [částka], ale odvolání podala jen v rozsahu [částka]). V uvedeném rozsahu je tedy prvostupňový rozsudek pravomocný (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.) a zůstal stranou zájmu odvolacího soudu.

16. Není sporu o tom, že předmětem řízení je tzv. spotřebitelský vztah (§ 1810 o. z.), kdy žalobkyně uzavřela zkoumanou smlouvu jako podnikatel (§ 420 o. z.) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.). 17. [příjmení] snad ani připomínat, že právní úprava ochrany spotřebitele v o. z. vychází ze směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES, ze dne [datum], o smlouvě o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a proto lze judikaturu Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) považovat za pramen výkladu ustanovení implementovaných do českého právního řádu. Právní řád kumuluje několik právních prostředků na ochranu spotřebitele proti nepřiměřeným smluvním ujednáním, přičemž jednotlivé instituty se nevylučují, ale doplňují. Proti ani úvahy žalobkyně, že se ve vztahu ke spotřebiteli dopustila„ jen relativně neplatného“ neúměrného zkrácení (§ 1793 o. z.), nevylučují právní posouzení optikou dobrých mravů (§ 588 o. z.).

18. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

19. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne [datum rozhodnutí], sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil adverbium„ zjevně“, užité v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné, resp. u adverbium„ zjevně“ vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (v literatuře srov. obdobně např. [příjmení] [jméno], [příjmení], L. In: [příjmení], F., [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § [číslo] [obec]: Leges, 2014, s. 785; [příjmení], V. In: [obec], J., Výtisk, M., [příjmení], V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 653; [příjmení], J. In: [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ [číslo]). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]; relativní neplatnost právního jednání v rozporu s dobrými mravy dovozuje naopak M. [příjmení] [příjmení]: Švestka, J., [příjmení], J., [příjmení], J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. [obec]: [právnická osoba], 2014, komentář k § 580 o. z.). 20. [obec] mravy chrání vždy obecný zájem, nikoli pouze zájem individuální (shodně v literatuře [příjmení], J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19). Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích Nejvyšší soud i Ústavní soud akcentovaly to, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů.

21. Ke sjednané ceně plnění žalobkyně tvrdí, že ve smlouvě je sice uvedena úroková sazba 101,79 % (a RPSN 101,79 %), avšak má se jednat o efektivní úrokovou sazbu a nominální úroková sazba je„ jen 72,30 %“, což dokládá zprávou znalce z oboru ekonomika.

22. Podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

23. Podle § 106 odst. 1 písm. f) zákona § 257/2016 Sb. smlouva o spotřebitelském úvěru musí vždy obsahovat zápůjční úrokovou sazbu, podmínky upravující použití této sazby a popřípadě údaj o jakémkoliv indexu nebo referenční úrokové sazbě použitelné pro počáteční zápůjční úrokovou sazbu, jakož i o době, podmínkách a postupu pro změnu zápůjční úrokové sazby; uplatňují-li se za různých okolností různé zápůjční úrokové sazby, uvádějí se tyto informace o všech zápůjčních úrokových sazbách.

24. Z ustálené soudní judikatury vyplývá, že jednáním v zájmu spotřebitele ve smyslu § 76 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. se rozumí takové jednání, kdy jednající nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb (viz např. závěry Nejvyššího soudu České republiky v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 2322/2012, nebo v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 4647/2009). Povinnost sdělovat spotřebiteli jasné, pravdivé a nikoli zavádějící informace, ukládá Instituci zákon o spotřebitelském úvěru v § 77 odst. 1, podle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při komunikaci se spotřebitelem, včetně propagačního sdělení, nesmí používat nejasné, nepravdivé, zavádějící nebo klamavé informace. Podobně se vyjádřil též Nejvyšší soud k předchozí právní úpravě v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 4838/2015.

25. Srozumitelným a jasným způsobem byl spotřebitel informován jen o úrokové sazbě 101,79 %. Tvrzení žalobkyně je, že poskytnutá úroková sazba činí„ jen 72,30 %“ a pro potřeby soudů (aby soudci pochopili, že ujednání o úroku 101,79 %, pro spotřebitele znamená povinnost platit úrok 72,30%) předkládá odborná vyjádření znalce.

26. Za těchto okolností nelze předpokládat, že by průměrný spotřebitel porozuměl tomu, že v daném případě byla ujednána sazba jiná než ta, která je ve smlouvě skutečně vyčíslena a odvolací sodu též s odkazem na ustanovení § 1812 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že sjednaná úroková sazba činí 101,79 % Odvolací soud připomíná, že si účastníci skutečně dohodli měsíční přirůstání úroku k jistině a sama skutečnost, že žalobkyně nepožaduje v soudním řízení vše, na co by dle předložené smlouvy měla mít nárok, nelze považovat za výkladové hledisko. Pokud tedy obvodní soud používal ve svých právních úvahách úrokovou sazbu 101,79 % ročně, tak postupoval zcela správně a nelze mu v tomto směru nic vytknout. Odvolací soud vnímá snahu žalobkyně jako účelové vizuální ponížení sjednaného úroku, stejně jako kdyby pro účely soudního řízení sjednaný úrok matematicky následně převáděla na tzv. reálnou úrokovou sazbu apod.

27. Pokud jde posouzením míry a zjevnosti rozporu požadovaného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva, vycházel odvolací soud ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně (a tvrzených žalobkyní) o výši smluvních pokut, smluvním úroku včetně měsíčního připisování úroků a úročení nejen skutečně poskytnuté částky včetně deklarovaného příjmu žalovaného necelých [částka]. Žalobkyně poskytla žalovanému [částka], RPSN byla sjednána ve výši 101,79 % a celkem měl žalovaný za dobu 36 měsíců vrátit částku [částka]. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta [částka] za každou splátku či její část, s níž se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, maximálně v souhrnu [částka] [anonymizováno] [spisová značka], náhrada účelně vynaložených nákladů u každé splátky, s níž se žalovaný ocitne v prodlení o 15 dnů, ve výši [částka], dále bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou splátky či její části o více než 65 dnů, a pro tento případ, nezaplatí-li žalovaný novou jistinu úvěru (sestávající z původní s přirostlými úroky) ve stanovené lhůtě, náleží žalobkyni též smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny, vedle toho bylo sjednáno náleží žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z nové jistiny a to vedle práva žalobkyně na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu. V čl. 6 smlouvy je stanoveno, že souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka].

28. Odvolací soud ponechává stranou to, zda lze při úvaze o přiměřeném úroku vycházet jen z nejvyšších úvěrových sazeb, kterých se dovolává žalobkyně určených pro úročený úvěr z kreditních karet. Poukazuje však na to, že i v již opakovaně zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod označením SJ [číslo], vycházel soud z rozpětí sazeb 9 % až 15,5 % ročně (nikoliv ze sazby 15,5 % ročně) a sjednaný úrok 60 % ročně shledal jako rozporný s dobrými mravy (tedy úrok, ve výši 3,87 násobku horní hranice). Nejvyšší soud zde uzavřel, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček; není tedy pravdou, že by jako limitní hranici mezi„ mravným“ a„ nemravným“ úrokem určil na čtyřnásobek horní hranice obvyklé úrokové míry. Nejvyšší soud rozhodně za nepřípustné považuje podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v konkrétní věci sazbu, která přesahuje takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, vyhodnotil jako rozhodně nepřípustnou a celou smlouvu pro rozpor s dobrými mravy za neplatnou. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud upřesnil, že lze připustit, že u půjčky zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Argumentaci žalobkyně o judikatorně připuštěném čtyřnásobku horní limitní hranice úrokové sazby tak odvolací soud považuje za zcela vyvrácenou.

29. K námitce, že úrok z úvěru u nebankovních poskytovatelů je„ o něco vyšší“, než úrok z úvěru u bankovních subjektů, a to z důvodu vyšší rizikovosti úvěrů, lze dodat, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za nemravný a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). [obec] nemravnosti úroku s ohledem na shora popsanou kategorii dobrých mravů tak pro oba typy podnikatelů (bankovní sektor i nebankovní poskytovatele) musí být nastavena stejně.

30. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s obvodním soudem v závěru, že sdělení [právnická osoba] o úrokových sazbách v roce 2013 nemá pro posuzovanou věc žádný význam, stejně jako sdělení [příjmení] [příjmení] o obvyklém úročení v blíže neidentifikovatelném období, přičemž též skutková zjištění o obvyklé úrokové sazbě pro domácnosti vycházejí z důkazního návrhu žalobkyně. V tomto konkrétním případě se úrokové sazby pro domácnost v 6/ 2018 pohybovaly v rozmezí 3,4 % až 24,16 % (nejvyšší z vykazovaných úrokových sazeb patří k úvěru z kreditních karet), pak čtyřnásobek horní limitní úrokové sazby je 96,64 %. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků 101,79 % ročně přesahovala více než čtyřnásobně nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad [příjmení] zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak natolik podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 3071/2020, týkající se stejné žalobkyně). Jen pro úplnost pak lze dodat, že též trojnásobek maximální hranice úrokové sazby určené pro kreditní karty odvolací soud s ohledem na výše citovanou judikaturu považuje v tomto případě za nemravný, i když si je vědom nelze stanovit univerzální exaktní hranice mravnosti úroku a zásadní jsou individuální okolnosti případ.

31. K právní zásadě, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.) odvolací soud připomíná, že nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru a vysokými smluvními sankcemi v neprospěch spotřebitele je v souzené věci natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3308/16). Občanský zákoník považuje princip ochrany slabšího za jeden ze základních principů soukromého práva (§ 3 odst. 2 písm. c/ o. z.) a proto požadavek na smluvní spravedlnost může limitovat smluvní autonomii (stejně jako např. ústavní princip spravedlnosti a přiměřenosti), a proto soukromé právo zná i instituty, kdy je právní jednání z důvodu ochrany slabšího absolutně neplatné.

32. Skutečnost, že žalobkyně v odvolacím řízení již požaduje jen úrok 20 % ročně a že se žalovaný žádné ochrany nedovolává, nemá na rozhodnutí soudu žádný vliv, což výslovně uvedl SDEU v rozhodnutí C [číslo] pro případ zneužívajících smluvních ujednání a tento závěr lze vztáhnout též na úvahy stran úroku.

33. Závěr o neplatnosti úvěrových smluv, které žalobkyně uzavírá se spotřebiteli, pro rozpor s dobrými mravy lze považovat v judikatuře Městského soudu v Praze za ustálený, viz např. rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 334/2020, sp. zn. 13 Co 59/2021, sp. zn. 14 Co 100/2021, sp. zn. 17 Co 271/2020, sp. zn. 18 Co 48/2021, sp. zn. 22 Co 61/2022, sp. zn. 30 Co 61/2019, sp. zn. 62 Co 320/2021).

34. Soud prvního stupně tak správně uzavřel i to, že aplikace ust. § 588 o. z. není vyloučena existencí ustanovení § 1813 o. z. či § 1793 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 ICdo 56/2019, podle kterého korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany, například právní úprava ochrany slabší strany; shodně [příjmení], M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck: 2020, s. 225), a že zde nepřichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z. ani ohledně úroku ani ohledně smluvních sankcí. Podmínkou této možnosti je totiž právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy, v tomto případě však soudy dovodily absolutní neplatnost celé smlouvy.

35. Navíc podle § 2395 o. z. je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Odvolací soud jednak odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 9 tohoto rozsudku) s akcentací toho, že stanovení § 576 o. z. se na posuzovanou věc nevztahuje již jen proto, že s ohledem na podstatné náležitosti smlouvy o úvěru je vyloučeno, aby právnímu jednání došlo i bez neplatné části (zejména úroků).

36. K namítané aplikaci § 577 o. z., podle kterého je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas, odvolací soud znovu opakuje, že důvod neplatnosti neshledal v nezákonném určení množstevního rozsahu, ale v celkové vyváženosti práv a povinností smluvních stran. Pokud by soud přistoupil k moderaci úroku dle § 577 o. z., došlo by tím k setření rozdílu mezi smlouvou neplatnou pro nemravnost na straně jedné a ustanovením o ceně shledaným jen jako nepřiměřeného ujednání za podmínek § 1813 o. z. na straně druhé. Neplatnost právního jednání má charakter nejen sankční, ale i motivační a aplikace dispozitivní zákonné úpravy namísto nemravných ujednání by znamenala, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru a aplikace pravidla § 577 o. z. by zde nenaplňovala podstatu ochranného účelu. Naplňování motivační složky je pak důvodem, proč k moderaci nedochází v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (viz usnesení ze dne [datum], Pohotovosť, C [číslo] a tam citovaná judikatura; [příjmení], M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck: 2020, s. 19). Právě judikaturu SDEU zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit a přiznat například výši úroku obvyklou. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze [datum], Banco Espanol de [právnická osoba] proti [příjmení] [příjmení] [příjmení], C - [číslo]).

37. V tomto případě nedovodil obvodní soud neplatnost úvěrové smlouvy z aplikace ustanovení § 1813 o. z., a proto je v této části odvolání nedůvodné. Rozdíl mezi použitím § 1813 o. z. na cenu hlavního plnění a nemravností smlouvy ve smyslu § 588 o. z. je nejen v tom, že ujednání o ceně podléhá kontrole dle § 1813 o. z. jen tehdy, není-li jasné a srozumitelné (přičemž soudy shodně považují ujednání o úroku 101,79 % za jasné a srozumitelné), ale též v tom, že dle § 1813 o. z. jde jen o posouzení přiměřenosti konkrétního ujednání, zatímco při aplikaci dobrých mravů jde o posuzování celkové vyváženosti práv a povinností smluvních stran (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 913/16).

38. Předložená smlouva o úvěru je tak pro nemravnost absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. [jméno], kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci (srov. obdobně [obec], J. in: [příjmení], M. a kol.: Občanský 23 Cdo 2042/2020 17 zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1919 [číslo], dále též [příjmení], J.: Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. [číslo], nebo [jméno], J., [příjmení], H., [příjmení], L. in: Švestka, J., [příjmení], J., [příjmení], J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ [číslo]). Systém ASPI, Wolters Kluwer, komentář k § [číslo]; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 2042/2020).

39. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný se obohatil o finanční částku, kterou mu žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla ([částka]), přičemž vzhledem k tomu, že žalovaný žalobkyni již vydal částku [částka], měla být žaloba zcela zamítnuta (tuto chybu obvodního soudu však nelze nepravit, neboť žalovaný se do vyhovujícího výroku neodvolal a ten tak nabyl právní moci).

40. Podle § 3002 odst. 1, 2 o. z. užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu (2).

41. Ani odvolací argumentaci žalobkyně, že v případě bezdůvodného obohacení má nárok na úrok v obvyklé výši dle § 3002 o. z., neshledal odvolací soud správný. Uvedeným postupem by docházelo k obcházení ochrany spotřebitele, neboť moderace nemravného úroku na obvyklý úrok dle § 577 o. z. již byla shora vyloučena a žalobkyně by tak aplikací jiného ustanovení dosáhla v rozporu se shora uvedenými ideami téhož; rozhodování soudů by tak ztratilo sankčně motivační i preventivní charakter. Navíc podle odborné literatury by žalovaný coby poctivý příjemce měl poskytnout náhradu za užívání poskytnutých peněz jen do výše odpovídající jeho prospěchu a nikoliv ve výši obvyklé ceny užívání ve smyslu § 2999 o. z. (srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1980). Existenci majetkového prospěchu žalovaného a ani jeho rozsah však žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, když tento svůj požadavek poprvé uplatnila až v odvolacím řízení (v rozporu s ust. § 216 odst. 2 o. s. ř.).

42. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek v napadeném rozsahu. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, když převážně úspěšný byl žalovaný, ale tomu žádné náklady v řízení před soudem prvního stupně (§ 142 odst. 2 o. s. ř. a contrario).

43. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly ani v odvolacím řízení.

Poučení