37 C 48/2023 - 57

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Ondřejem Šafránkem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0], 400 01 Ústí nad Labem pro zaplacení 80 370 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba se v rozsahu částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75% ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75% ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75% ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75% ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75% ročně od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši [částka] a dále smluvního úroku ve výši 64,64 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 64,64 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 64,64 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvního úroku ve výši 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento smluvní úroku za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném nároku, který dovozovala z titulu úvěrové smlouvy, kterou uzavřeli [datum] prostřednictvím internetové stránky provozované žalobkyní. Na základě této smlouvy si měl žalovaný coby spotřebitel půjčit částku [částka], kterou měl následně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Z důvodu prodlení s úhradou sjednaných splátek žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru a žalovanému vyměřila smluvní pokuty a poplatky sjednané ve smlouvě. Žalobou uplatnila a) aktuální jistinu úvěru v celkové výši [částka] včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení; b) smluvní pokutu ve výši [částka] ([částka] za každou splátku, s níž byl žalovaný v prodlení delším než 30 dnů); c) náhradu vzniklých nákladů ve výši [částka] ([částka] za každou ze čtyř splátek, u kterých se žalovaný ocitnul v prodlení o délce 15 dnů); d) smluvní pokutu 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění, a to za každý den prodlení s její úhradou počínaje dnem [datum] do dne vyhotovení žaloby – celkem [částka]; e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok od [datum] dosáhne [částka] – žalobkyně požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 64,64 % p. a. a za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od [datum]) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“ nebo „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové v nominální úrokové sazbě 11,75 % p. a.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, jehož se zúčastnila zástupkyně žalobkyně. Žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, a tak soud věc projednal v jeho nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní řádu (dále jen „o. s. ř.“).

4. Ve věci dne [datum] proběhlo ústní jednání, na němž soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

5. Žalobkyně je registrována jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů u ČNB a držitelkou povolení k této činnosti od [datum] (výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu ze dne [datum]). Žalobkyně s žalovaným dne [datum] sjednali elektronicky smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a to prostřednictvím internetové stránky žalovaného v klientské zóně nacházející se na adrese [Anonymizováno] a prostřednictvím emailové komunikace (předsmluvní formulář ke smlouvě č. [hodnota] ze dne [datum], fotokopie občanského průkazu č. [tel. číslo], popis uzavření smlouvy, návrh na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [Anonymizováno], oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum]). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne [datum], a to svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl za tímto účelem ze strany žalobkyně předem poskytnut (popis uzavření smlouvy na č. l. 28, záznam o uzavření smlouvy z klientské stránky žalovaného v systému žalobkyně). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka]. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne [datum] (doklad o vyplacení úvěru).

6. Z úvěrové smlouvy dále vyplývá následující. V části A smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] žalobkyně s žalovaným sjednali, že žalovaný bude splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši nominální úrokové sazby 64,64 % p. a., a to ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje červnem [Anonymizováno], to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit částku [částka]. Výše RPSN uvedená ve smlouvě byla 87,69 %. Ohledně úroků za poskytnutí úvěru bylo v čl. 2.2 úvěrové smlouvy sjednáno, že poběží i po zesplatnění úvěru a budou nadále přirůstat pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby jejího úplného splacení. V případě, že žalovaný bude v prodlení déle než 90 dnů, úrok bude ve výši dle § 122 odst. 4 ZSÚ, tedy ve výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 %. Dále strany sjednaly, že žalobkyně může po zesplatnění úvěru požadovat na úrocích částku v maximální souhrnné výši [částka], což představuje 120 % celkové částky, kterou se žalovaný zavázal zaplatit. Strany dále v čl. 6.1 úvěrové smlouvy sjednaly, že v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka], a to za každý jednotlivý případ. Souhrn veškerých smluvních pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat, činí maximálně [částka] za každý kalendářní rok. V čl. 6.2 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením, a to u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku [částka]. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této Smlouvě již právo na žádnou další náhradu těchto nákladů nevzniká. V čl. 6.3 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, tzn., že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů dle čl. 6.

2. úvěrové smlouvy. V čl. 6.4 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Novou jistinu úvěru je žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Poskytovatel je oprávněn požadovat, aby mu žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši až do jejího úplného zaplacení. V čl. 6. 5 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. V čl. 6.7 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že žalobkyně je oprávněna při prodlení žalovaného s hrazením jakéhokoliv peněžitého dluhu oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V čl. 6.9 úvěrové smlouvy strany sjednaly, že souhrn výše všech ze strany poskytovatele uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla [hodnota] a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka].

7. Žalobkyně si za účelem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vyžádala výpisy z jeho bankovního účtu č. [č. účtu] za období leden až duben [Anonymizováno] a dále výpisy z registrů SOLUS a NRKI (výpisy z účtu žalovaného za období leden až duben [Anonymizováno], výpis z registru SOLUS, výpis z registru NRKI ze dne [datum]).

8. Žalovaný nepravidelně splácel žalobkyni poskytnutý úvěr, a to od [datum] do [datum], přičemž za tuto dobu ji v celkem [hodnota] platbách poukázal částku ve výši [částka] (karta klienta ze dne [datum]). Konkrétně dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka].

9. Z dále uvedených výzev a oznámení žalobkyně soud zjistil následující: Výzvou ze dne [datum] byl žalovaný upomínán, že je v prodlení s úhradou splátek č. [hodnota] a [Anonymizováno], které byly splatné [datum], resp. [datum]. Dále byl touto výzvou žalovaný upozorněn, že může dojít k zesplatnění celého úvěru, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky déle než 65 dnů. Výzvou ze dne [datum] byl žalovaný upomínán, že je v prodlení s úhradou splátek č. [hodnota] a [Anonymizováno], které byly splatné [datum], resp. [datum]. Dále byl touto výzvou žalovaný upozorněn, že může dojít k zesplatnění celého úvěru, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky déle než 65 dnů. Výzvou ze dne [datum] byl žalovaný upomínán, že je v prodlení s úhradou splátek č. [hodnota], [Anonymizováno] které byly splatné [datum], resp. [datum] a [datum]. Dále byl touto výzvou žalovaný upozorněn, že může dojít k zesplatnění celého úvěru, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky déle než 65 dnů. Oznámením ze dne [datum] žalobkyně žalovanému oznámila, že dnem [datum] došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením – celkem [částka]. Předžalobní výzvou ze dne [datum] a dle předloženého podacího archu odeslanou téhož dne byl žalovaný vyzván k uhrazení částky vyplývající z nároků uplatněných touto žalobou, nicméně vyčíslených k datu vyhotovení této výzvy.

10. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce následovně.

11. Mezi účastníky byla sjednána úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která rovněž podléhá úpravě zákona o spotřebitelském úvěru coby zákona zvláštního. V daném právním vztahu je totiž bez pochyb, že žalobkyně v něm vystupuje jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel (srov. § 419 a § 420 o. z.). Soud tedy má za prokázané, že mezi stranami (účastníky) byla sjednána úvěrová smlouva, nicméně při přezkumu uplatňovaného nároku dospěl k závěru, že jde o smlouvu neplatnou, a to absolutně dle § 588 o. z. Závěr o absolutní neplatnosti, k níž soud přihlíží i bez námitky účastníků, učinil z důvodu, že znění smlouvy zakládá mezi účastníky takový nepoměr v právech a povinnostech, že je nutné ho označit za zjevně rozporný s dobrými mravy.

12. Zaprvé, soud považuje sjednanou úrokovou sazbu ve výši 64,64 % ročně samu o sobě za zjevně nemravnou. Pro srovnání lze přihlédnout k výši úrokových sazeb úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu bankovním sektorem v období, kdy byla smlouva uzavřena, tedy v květnu [Anonymizováno]. Podle databáze [jméno FO] národní banky činila průměrná úroková sazba u obdobných úvěrů jako v řešeném případě 6,96 % (u úvěrů nad 1 rok do 5 let, tedy obdobná kategorie úvěrů jako v řešeném případě, kdy žalovaný měl splácet 48 měsíců). Sjednaný úrok pak tuto průměrnou sazbu převyšuje více než devítinásobně. Lze dodat, že dokonce i nejvíce úročené úvěry poskytované na kreditních kartách byly v daném období úročeny „pouze“ 23,87 % (sjednaný úrok představuje 2,7násobek).

13. Soud pro úplnost uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku (případně existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z.). Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za nemravnou či lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99. Městský soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. [spisová značka] (na který navázal dalšími rozhodnutími např. sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) vyslovil přesvědčení, že „žalobce (společnost [Jméno zainteresované společnosti 0/0]; pozn. zdejšího soudu) jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobce by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytoval“.

14. Za této situace soud nemohl učinit jiný závěr, než že předmětná smlouva o úvěru je již z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná jako celek podle § 588 o. z. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96). Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil pojem „zjevně“, užitý v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné, resp. u adverbia „zjevně“ vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti.

15. Dobré mravy chrání vždy také obecný zájem, nikoli pouze zájem individuální. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, přičemž k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích Nejvyšší soud i Ústavní soud akcentují to, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů a dalším nepřímo navazujícím společensky nežádoucím jevům.

16. Touto optikou posuzoval soud rovněž obsah předmětné úvěrové smlouvy, přičemž, jak bylo naznačeno shora, dospěl k závěru, že výše smluvního úroku sjednaného za poskytnutí úvěru je v daném případě natolik očividně nemravná a vyšinutá z tržního normálu, že sama o sobě zakládá absolutní neplatnost sjednané smlouvy.

17. Soud při posuzování výše úrokové sazby vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zachycené mj. v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (publikovaném v souboru civilních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2006, pod zn. C 3171). V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „nepřiměřená, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček“. (Zvýraznění doplněno zdejším soudem.) V konkrétním případě pak vycházel ze zjištění, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, a následně shledal, že úrok 60 % byl v rozporu s dobrými mravy.

18. V řešeném případě pak soud vycházel ze statistických údajů shromážděných ČNB o bankovním trhu, přičemž jako relevantní pro srovnání použil průměrnou úrokovou sazbu poskytovanou bankami domácnostem (spotřebitelům) s fixací na dobu 1 až 5 roků. Ta činila v době sjednání smlouvy 6,96 % ročně. Soud si je vědom, že jde o průměrnou hodnotu, nicméně z povahy věci nelze očekávat, že nejvyšší úroková sazba v tomto segmentu úvěrů převyšovala uvedený průměr o více než několik jednotek procent. Podle statistik ČNB byla absolutně nejvyšší průměrná úroková sazba u úvěrů na kreditních kartách, což je segment, u něhož z povahy věci banky nastavují na jejich poměry extrémní úrokové sazby, neboť jde o úvěry se splatností v řádech týdnů či několika měsíců. Z tohoto důvodů soud nepovažuje za vhodné vycházet z této hodnoty, neboť jde o typově nesrovnatelný druh úvěru.

19. Rovněž je nutné poukázat na skutečnost, že z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nevyplývá, jakého druhu úvěrů se zjištěné bankovní sazby týkají. V projednávané věci tedy považuje soud za vhodnější vycházet z údajů o typově obdobných produktech (úvěrech) nabízených bankami v rozhodném čase. Dále je vhodné poukázat na skutečnost, že skutkový stav, z něhož vycházel Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, byl zasazen do října roku 1999 (uzavření posuzované smlouvy), kdy byl trh s kreditními kartami v zárodku a je tak více než pravděpodobné, že tyto hodnoty nebral při svém rozhodování do úvahy. O tom nepřímo svědčí i skutečnost, že ČNB v systému ARAD začala uvádět průměrné úrokové sazby z úvěrů na kreditních kartách až od ledna 2010.

20. Nad rámec uvedeného nicméně soud nemohl pominout ani další obsah smlouvy (vzájemná práva a povinnosti), který v kombinaci s již tak zjevně nemravným úrokem umocňuje nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného coby spotřebitele a slabší smluvní strany. Jde zejména o sankční mechanismy v podobě smluvních pokut, zesplatnění úvěru, přirůstání smluvních úroků k jistině a dalšího úročení, které ve svém úhrnu vedou k zjevně nemravným důsledkům. V daném případě žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka], za který měl zaplatit během 48 měsíců částku [částka]. Tato sama o sobě nemravně vysoká částka ve výši téměř trojnásobku poskytnuté jistiny měla být zaplacena, pokud by žalovaný splácel řádně tak, jak bylo předvídáno. Posuzovaná smlouva je ale navíc nastavena tak, že v momentě, kdy se úvěrovaný dostane do potíží se splácením, spustí se řetězec smluvních mechanismů a sankcí, které společným působením vedou k nemravným důsledkům.

21. Při aplikaci na řešený případ soud konstatuje, že žalobkyně poskytla žalovanému [částka], RPSN byla sjednána ve výši 87,69 % a celkem měl žalovaný za dobu 48 měsíců vrátit částku [částka]. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta [částka] za každou splátku či její část, s níž se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, maximálně v souhrnu [částka] za rok, náhrada účelně vynaložených nákladů u každé splátky, s níž se žalovaný ocitne v prodlení o 15 dnů, ve výši [částka], dále bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou splátky či její části o více než 65 dnů, a pro tento případ, nezaplatí-li žalovaný novou jistinu úvěru (sestávající z původní s přirostlými úroky) ve stanovené lhůtě, náleží žalobkyni též smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny, vedle toho bylo sjednáno, že žalobkyni náleží i zákonný úrok z prodlení z nové jistiny, a to vedle práva žalobkyně na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu. V čl. 6 smlouvy je stanoveno, že souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla [hodnota] a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka]. Všechny tyto smluvní mechanismy vedly v konečném souhrnu k tomu, že ač žalovaný žalobkyni splatil částku [částka] za období necelých 14 měsíců, žalobkyně v tomto řízení uplatňuje z titulu dlužné jistiny a smluvních pokut celkem [částka] a dále smluvní úrok až do maximální výše [částka] a zákonný úrok z prodlení. Soud má za to, že žalovaný jako spotřebitel nebyl schopný dohlédnout těchto zjevně nemravných a absurdních důsledků, byť z provedeného dokazování je zřejmé, že po dobu více než jednoho roku měl snahu poskytnutý úvěr splácet, byť nutno dodat, že nikoliv přesně ve stanovených termínech. Tímto soud rozhodně nemá v úmyslu podporovat či schvalovat nezodpovědný přístup k platební morálce úvěrovaných subjektů, ovšem důsledky zakotvené v posuzované smlouvě lze bez nadsázky označit za drakonické a praktiky žalobkyně coby silnější smluvní strany za predátorské, a tudíž zjevně nemravné.

22. Na základě výše uvedených úvah tedy soud dospěl k závěru, že smlouva je jako celek absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. K neplatnosti podle § 588 o. z., je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalovaného. Soud závěr o absolutní neplatnosti celé smlouvy učinil i s vědomím zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). V daném případě však nepoměr vzájemného plnění smluvních stran zejména z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru shledal natolik závažným a očividným, že shledal nezbytným korigovat princip autonomie vůle smluvních stran zásadou ochrany dobrých mravů.

23. V takovém případě již nebylo možno přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z., neboť důvod neplatnosti neshledal v nezákonném určení množstevního rozsahu, ale v celkové nevyváženosti práv a povinností smluvních stran. Pokud by soud přistoupil k moderaci úroku dle § 577 o. z., došlo by tím k setření rozdílu mezi smlouvou neplatnou pro nemravnost na straně jedné a ustanovením o ceně shledaným jen jako nepřiměřeného ujednání za podmínek § 1813 o. z. na straně druhé. Absolutní neplatnost právního jednání má charakter nejen sankční, ale i motivační a aplikace dispozitivní zákonné úpravy namísto nemravných ujednání by znamenala, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru a aplikace pravidla § 577 o. z. by zde nenaplňovala podstatu ochranného účelu. Naplňování motivační složky je pak důvodem, proč k moderaci nedochází v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 25 Co 64/2022-155).

24. Soud pro úplnost uvádí, že závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na § 1813 o. z., neboť rozdíl mezi použitím § 1813 o. z. na cenu hlavního plnění a nemravností smlouvy ve smyslu § 588 o. z. je nejen v tom, že ujednání o ceně podléhá kontrole dle § 1813 o. z. jen tehdy, není-li jasné a srozumitelné (přičemž soud považuje ujednání o úroku 64,64 % za jasné a srozumitelné), ale též v tom, že dle § 1813 o. z. jde jen o posouzení přiměřenosti konkrétního ujednání, zatímco při aplikaci dobrých mravů jde o posuzování celkové vyváženosti práv a povinností smluvních stran (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 913/16).

25. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení úroku z úvěru ani smluvních pokut, ale pouze právo na vrácení jistiny ve výši jím poskytnutého úvěru (po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení – vrácení plnění z neplatné smlouvy dle § 2991 a § 2993 o. z., jehož výše vyplývá z rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou, kterou žalovaný žalobkyni již zaplatil. Žalobkyně žalovanému poskytla částku [částka], žalovaný žalobci zaplatil ke dni podání žaloby částku [částka], tím pádem soud shledal důvodným nárok žalobkyně pouze na zaplacení částky [částka]. Co do této částky spolu se zákonným úrokem z prodlení z ní za dobu od [datum] do zaplacení soud žalobě vyhověl, co do zbylé částky pak byla žaloba žalobce zamítnuta. Při přiznání zákonného úroku z prodlení soud vycházel ze skutečnosti, že k úhradě dlužné částky byl žalovaný prokazatelně vyzván předžalobní výzvou odeslanou dne [datum]. Protože z důkazů nevyplynul okamžik doručení této výzvy, vyšel z tzv. domněnky doby dojití dle § 573 o. z., tedy doručení třetí pracovní den – [datum]. Následujícím dnem nastalo prodlení s úhradou přiznané částky.

26. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení