37 C 53/2025 - 93

Rubrum

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu [adresa] (dále jen „OS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „původní řízení“). Svůj nárok přitom odvíjel od nezákonného rozhodnutí usnesení Policie ČR, [název] ze dne [datum], č.j. [číslo jednací] (dále též „rozhodnutí ze dne [datum]“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání.

2. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 5 992 Kč. K tomu uvedl, že se domáhá zaplacení těchto úkonů obhajoby. Zaprvé, stížnost ze dne [datum], kdy žalobce požadoval doplacení hodnoty poloviny úkonu (odměnu ve výši jedné poloviny dle advokátního tarifu již přiznala a vyplatila žalovaná). K tomu zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke složitosti dotčeného úkonu. Dotčená stížnost nebyla žádným jednoduchým úkonem, nýbrž že se jednalo o složité podání. Zadruhé, návrh na doplnění dokazování ze dne [datum]. Zatřetí, žádost o odstranění protizákonně získaných osobních údajů ze dne [datum].

3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce ve své žalobě popsal původní řízení. K tomu uvedl, že v průběhu trestního řízení aktivně bojoval za svoji nevinu. Dále žalobce poukázal na následující dopady původního řízení do svého života. Žalobce byl provozovatelem občerstvení na ragbyovém hřišti, přičemž kvůli svému trestnímu stíhání měl obavu o ztrátu zákazníků. Žalobce měl obavy o další existenci své podnikatelské činnosti. Dále došlo ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Ten měl silné a hluboké obavy o svoji pověst v okruhu přátel, rodiny, známých a zákazníkům. Trestní stíhání žalobce rovněž vedla k častým hádkám v rodině, v důsledku čehož byla ohrožena stabilita manželství; manželka měla dokonce chtít rozvod. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztah žalobce s jeho dítětem; jediná dcera žalobce se s ním nechtěla vídat a komunikovat s ním. Konečně žalobce rovněž poukázal na obavu z náhrady škody (která mu hrozila v rámci trestního řízení), jakož i na povinnost podrobit se odebrání biologických stop, které byly zaneseny do policejních databází. Pokud jde o výši nárokované částky, žalobce poukázal na rozhodnutí ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka].

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalovaná uvedla, že nesporuje vznik škody minimálně ve vzniku dluh. Dále nesporovala provedení úkonu stížnosti dne [datum] a dne [datum] v podobě návrhu na doplnění dokazování. Žalovaná nicméně sporovala, že by za tyto úkony měla náležet odměna dle advokátního tarifu, respektive pokud jde o stížnost z [datum], tak tam žalovaná dle svého přesvědčení správně přiznala a vyplatila odměnu pouze ve výši poloviny tarifní hodnoty. Pokud jde o úkon z [datum], u něho žalovaná sporovala provedení tohoto úkonu.

5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že považuje za adekvátní zadostiučinění žalobci konstatování porušení práva a omluvy, které již bylo žalobci poskytnuté. K tomu žalovaná zdůraznila, že trestní stíhání trvalo cca 9 měsíců. Nadto nepřicházelo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že žalobce nijak neprokázal jím tvrzené dopady trestního stíhání do svého života.

6. Na jednání dne [datum] vzal žalobce co do částky 3 083 Kč včetně úroků z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení. Žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila.

7. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věta prvá o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle § 96 odst. 3 věta prvá o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

8. Procesní úkony žalobce, kterým došlo ke zpětvzetí žaloby ve věci samé, splňují veškeré právem požadované obsahové náležitosti a byly provedeny v zákonem požadované formě ve smyslu § 42 o. s. ř., přičemž žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas. Soud proto podle § 96 odst. 2 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí řízení o žalobě v rozsahu zpětvzetí zastavil.

9. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci svým podáním ze dne [datum]. Vypořádána tato žádost byla stanoviskem žalované ze dne [datum]. Žalovaná v dotčeném stanovisku konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí a přiznala žalobci nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 66 429 Kč. Tuto částku vyplatila [datum]. Dále žalovaná přiznala žalobci nárok na zadostiučinění z důvodu jeho trestního stíhání, a to ve formě konstatování porušení práva a omluvy.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že jej policie zadržela přímo na pracovišti před zraky kolegů a známých, což žalobce označil za „nepříjemné“ a zdůraznil, že jej „odevezli… takže spousta lidí to viděla“. Dále žalobce vypověděl, že manželka trpí od dob covidu akutní mánií a psychickými poruchami; oznámení obvinění (hrozba až 10 let odnětí svobody) u ní vyvolalo závažné psychické potíže a rodinné napětí. Dcera reagovala výčitkami a strachem o matku, což vytvářelo další emocionální zátěž; žalobce konkrétně vypověděl: „dcera mi začala vyčítat, co jsem to provedl, že máma je z toho na nervy“. Žalobce byl nucen měnit své každodenní návyky – dlouho setrvával v práci, aby doma „byla sama a měla klid“. Žalobce uvedl, že se obával, že v případě uvěznění by „přišel o podnikání“ a manželka „by přišla o práci“ v provozu občerstvení ve sportovním areálu. Žalobce uvedl, že „nejel ani na dovolenou s paní. Prostě ztracený skoro rok života“ kvůli průtahům v řízení. Podle žalobce průtahy v dokazování (nedostatečná snaha policie o získání relevantních kamerových záznamů) prodlužovaly nejistotu a způsobovaly „neustálý nervózní stav“. Žalobce vypověděl, že trpěl nespavostí a zvýšenou nervozitou. Žalobce nicméně nepodstoupil odbornou lékařskou péči, přestože se projevovaly akutní psychické potíže. K tomu zdůraznil, že doktora neřeší; nebyl u něho již 3 roky. V místní komunitě a mezi pravidelnými návštěvníky stánku se rozšířily pomluvy o jeho trestním stíhání, což žalobce označil za „malou vesnici“ s „pomluvami… tam jsou tam ti štamgasti“. Žalobce se musel vyrovnávat s otázkami okolí i správce areálu, od nichž se dozvídal o negativních reakcích a domněnkách kolem jeho obvinění.

7. Z výslechu svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že svědkyně je manželka žalobce. Žalobce po oznámení obvinění trpěl nespavostí; spal přímo v provozovně, nevracel se domů, byl podrážděný a nervózní, což se odrazilo i v jeho chování vůči svědkyni a dalším osobám. Svědkyně uvedla, že manžel „nebyl v normální psychické kondici“ a bál se reálné hrozby odnětí svobody. Svědkyně uvedla, že provozování kiosku ve sportovním areálu bylo jeho hlavní živností; po zahájení řízení zůstával žalobce v práci téměř neustále, aby chránil majetek, což ztížilo rozlišení pracovního a osobního života. Svědkyně vypověděla, že trestní stíhání poškodilo obchodní pověst žalobce (rozšířené odsouzení „bijec“, strach zákazníků, možné poklesy návštěvnosti), což přímo zasáhlo podnikatelskou činnost a mohlo ohrozit výdělečnou schopnost žalobce. Svědkyně popsala konflikty v rodině, kdy napětí doma kulminovalo hádkami o tom, že vše „je to kvůli tobě“, a dokonce padla i slova o rozvodu v letech [rok]–[rok]. Podle výpovědi svědkyně [jméno FO] se vztah mezi ní a žalobcem – jejím manželem – vyvíjel následovně. Manželé žijí ve společné domácnosti na adrese [adresa] a jsou manželé již přibližně 40 let. Od období bezprostředně po kovidu provozují společně kioskový provoz ve sportovním areálu, což prohloubilo jejich vzájemnou závislost, ale zároveň začalo stírat hranici mezi pracovním a soukromým životem. Ihned po incidentu, který vedl k zahájení trestního stíhání, manžel zůstal téměř výhradně v provozovně, aby chránil majetek, což svědkyně popsala jako „nekomfortní“ a negativně ovlivňující domácí soužití. V období [rok] až [rok] docházelo k vážným konfliktům, v jejichž průběhu pronesla slova o rozvodu (varianty „odpočinout si od sebe“ či „už je to dlouho“) – svědkyně uvádí, že o rozvodu se uvažovalo zejména v letech [rok]–[rok]. Blízkost se začala ztenčovat; kvůli vysokému pracovnímu nasazení žalobce se vzájemná komunikace omezila na SMS zprávy a příležitostné rozhovory, v nichž již nebylo „všechno v pořádku“. Po vyjasnění právního stavu a odeznění prvotní krize se komunikace mírně obnovila, ale proces „nápravy“ vztahu trvá a není černobílý. Svědkyně doslova vypověděla: „všechno se stane hrozně rychle, ale hrozně dlouho trvá, než to napravíte“. Pokud jde o vztah žalobce a jeho dcery, svědkyně vypověděla, že dcera s žalobcem komunikovala méně kvůli jeho pracovnímu vytížení, situace se zhoršila i emočními dopady stíhání. Byl zde vliv i na rodinnou soudržnost a péči o vnučku, jelikož svědkyně musela částečně převzít i tuto roli. Svědkyně dále uvedla, že obvinění se rychle šířilo v komunitě „[název]“ – mezi zákazníky i vedením sportoviště – což vedlo k obecnému nezájmu či obavám návštěvníků, a tím k dalšímu poškození dobrého jména žalobce. Svědkyně konstatovala, že obvinění se rychle rozšířilo mezi zákazníky i vedením sportovního areálu, což vyvolalo obavy návštěvníků a vedlo k poklesu zájmu o provoz kiosku. Tímto způsobem byla ohrožena důvěryhodnost a renomé žalobce v místní komunitě. Podle výpovědi svědkyně se podnikání pana žalobce vyvíjelo následovně. Žalobce podnikání provozuje již desítky let (přibližně 20 let), avšak kiosek se v průběhu výstavby a modernizace sportovního areálu opakovaně přemisťoval. Na současné lokalitě začal podnikat až po skončení pandemie COVID 19. Po kovidové přestávce se podnik rychle „rozjel“ – svědkyně potvrzovala, že podnik je v provozu v „plusu“, přičemž veškeré dosažené výnosy jsou opět investovány do nákupu zásob, obnovy vybavení a rozšiřování sortimentu. Svědkyně poukázal na stabilní, avšak marginální ziskovost se sezónními výkyvy. V posledních 2–3 letech zůstává podnikání převážně stabilně ziskové, nicméně marže jsou nízké a je nutné „hlídat každou maličkost“, aby se vybírání nájemného, energií a provozních nákladů vykompenzovalo tržbami. Zisky kolísají podle počasí a množství konaných sportovních zápasů. Svědkyně rovněž upozornila na negativní dopady krádeží, vandalismu a reputační újmy. Útoky vandalů a opakované krádeže vedly k dodatečným nákladům na opravy a zabezpečení. Následné trestní stíhání pana žalobce navíc poškodilo pověst podniku ve Vysočanech, odradilo část zákazníků a vyžádalo si další časovou a finanční investici do obnovy dobrého jména. Svědkyně konstatovala, že to „robustně zasáhlo“ i její vlastní sociální postavení a pocit bezpečí ve společné domácnosti na adrese [adresa].

8. Z výslechu svědkyně [jméno FO] soud zjistil, svědkyně je dcera žalobce. Sama nebyla přítomna posuzovanému incidentu, informace o trestním stíhání otce získala od své matky. Popsala, že pro rodinu bylo trestní stíhání psychicky náročné, způsobovalo rozpory mezi rodiči a pro ni samotnou bylo těžké smířit se s představou, že by otec měl být pachatelem násilného činu. Přestože měla pochybnosti, zda by její otec mohl někoho bezdůvodně napadnout, respektovala, že byl oficiálně označen orgány činnými v trestním řízení. Do zahájení trestního stíhání se s otcem vídala zhruba jednou za čtrnáct dní, poté se kontakt omezil, zejména z důvodu jejích emocionálních reakcí vůči otci. Před zahájením trestního stíhání se s otcem vídala přibližně jednou za čtrnáct dní, měla s ním i s rodinou dobré vztahy. Po zahájení stíhání došlo ke zhoršení kontaktu – sama připustila, že na otce reagovala emocionálně („řekla jsem vlastně jak něco takovýho může dělat, proč bije lidi“) a že jejich kontakt se omezil převážně na zprostředkované informace přes matku. Popsala, že vnímala otce jako osobu „označenou za agresora“ a pro ni samotnou bylo obtížné tuto skutečnost přijmout, což se odrazilo v jejich komunikaci. Po zproštění viny se vztahy částečně obnovily. Potvrdila, že její matka (manželka žalobce) nesla situaci těžce, měla pocit, že má „za manžela agresora“, a nebyla si jistá budoucností vztahu. Uvedla, že žalobce podniká v oblasti občerstvení (provoz stánku s grilovanými pokrmy), avšak nemá znalost o jeho hospodářských výsledcích. Popsala, že trestní stíhání se na otci negativně podepsalo: jinak optimistický a veselý člověk působil ustaraně, pokleslé nálady, a obavy z možného trestu byly zjevné, byť je s ní konkrétně nesdílel.

9. Soud hodnotil svědecké výpovědi všech svědkyň jako důvěryhodné. Je sice pravdou, že obě vyslýchané svědkyně jsou rodinnými příslušníky žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědecké výpovědi zpochybnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Soud neshledal ve svědeckých výpovědích zásadní rozpory. Svědkyně vypovídaly spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažily vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědkyně k dotazům soudu přiznaly, které informace mají zprostředkovaně a od koho se je dozvěděly.

10. Z vyúčtování odměny advokáta soud zjistil, že žalobci byla vyúčtována jeho obhájcem odměna advokáta ve výši 2 300 Kč za jeden úkon s tím, že se to týkalo trestného činu zahájeno pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví a následně tedy na základě upozornění ze dne [datum] změna právní kvalifikace na zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Celkem byla vyúčtována odměna advokáta žalobce ve výši 75 504 Kč včetně DPH.

11. Z žádosti o odstranění údajů ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce [tituly před jménem]. [jméno FO] [tituly za jménem]. obrátil na Policii České republiky s žádostí o vymazání všech osobních údajů získaných v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. s tím, že tyto byly Policií ČR získány v rámci trestního řízení zahájeného usnesením ze dne [datum] č. j. [číslo jednací].

12. Z doručenka datové zprávy k žádosti o odstranění údajů soud zjistil, že žádost žalobce o odstranění údajů ze dne [datum] byla Policii ČR doručena téhož dne.

13. Ze sdělení Policie ČR, respektive Policejního prezidia České republiky ze dne [datum] soud zjistil, že Policie ČR vyrozuměla žalobce zastoupeného právním zástupcem [tituly před jménem]. [jméno FO] [tituly za jménem]. o tom, že obdržela dne [datum] žádost o výmaz veškerých osobních údajů získaných podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb. v souvislosti s trestním řízením žalobce. Policie ČR žádosti žalobce vyhověla a osobní údaje, konkrétně získané popisy, fotografie, daktyloskopické otisky prstů a biologický materiál a s tím související osobní údaje, vymazala ze všech databází.

14. Z listin založených ve spise vedeným u OS pod sp. zn. [spisová značka], soud zjistil: Usnesením dne [datum], č. j. [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to pro spáchání zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Toto usnesení bylo doručeno žalobci dne [datum]. V průběhu trestního stíhání došlo k překvalifikování na zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Dne [datum] byla obhájcem žalobce podána stížnost proti usnesení ze dne [datum]. Dne [datum] pak byl podán návrh na doplnění dokazování. Státní zástupce navrhoval žalobci podmíněný trest odnětí svobody. Rozsudkem Obvodního soudu [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], byl žalobce podle § 226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak konstatováno, že k trestnímu řízení se řádně a včas nepřipojil žádný poškozený.

15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

17. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby (50 000 Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného (5 992 Kč s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

18. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 19. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

20. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

21. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

22. V projednávané věci je soud toho názoru, že si žalobce své trestní stíhání nijak nezavinil, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Z prováděného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých lze spatřovat liknavý či jinak negativní postoj vůči orgánům činným v trestním řízení. Ostatně žalovaná ani aplikací § 12 OdpŠk neargumentovala.

23. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesením dne [datum], č. j. [číslo jednací]), neboť žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle § 226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

24. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

25. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

26. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. V průběhu trestního stíhání došlo k překvalifikování na zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až do výše 10 let, resp. později až do výše 8 let.

27. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [datum] (tj. od doručení usnesení ze dne [datum]) do [datum] (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 9 měsíců.

28. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Žalobce byl provozovatelem občerstvení na ragbyovém hřišti, přičemž kvůli svému trestnímu stíhání měl obavu o ztrátu zákazníků. Žalobce měl obavy o další existenci své podnikatelské činnosti. Dále došlo ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Ten měl silné a hluboké obavy o svoji pověst v okruhu přátel, rodiny, známých a zákazníkům. Trestní stíhání žalobce rovněž vedlo k častým hádkám v rodině, v důsledku čehož byla ohrožena stabilita manželství; manželka měla dokonce chtít rozvod. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztah žalobce s jeho dítětem; jediná dcera žalobce se s ním nechtěla vídat a komunikovat s ním. Konečně žalobce rovněž poukázal na obavu z náhrady škody (která mu hrozila v rámci trestního řízení), jakož i na povinnost podrobit se odebrání biologických stop, které byly zaneseny do policejních databází.

29. Žalobce na podporu svých tvrzení navrhl výslech 2 svědkyň a svůj účastnický výslech. Všechny svědecké výpovědi má přitom soud za věrohodné, jak bylo odůvodněno shora. Z provedeného dokazování má pak soud za prokázané všechny žalobcem tvrzené dopady trestního stíhání do jeho života (s výjimkou obavy z náhrady škody, viz níže). K tomu soud uvádí v podrobnostech následující.

30. Zaprvé, z provedeného dokazování výslechem svědkyň má soud za prokázané, že žalobce byl provozovatelem občerstvení a měl obavu o ztrátu zákazníků. Svědkyně [Jméno svědkyně] vypověděla, že provozování kiosku ve sportovním areálu bylo jeho hlavní živností. Zároveň popsala poškození pověsti žalobce a strach zákazníků. Informace se měla šířit mezi zákazníky i vedením sportoviště. Svědkyně dále vypověděla, že po skončení pandemie COVID 19 se podnikání žalobce rychle „rozjelo“ Uvedla, že žalobce je „mírně v plusu“. Podle svědkyně žalobce dosahuje ve svém podnikání stabilní (i když marginální ziskovosti) se sezónními výkyvy. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že sice byla poškozena podnikatelská pověst žalobce, avšak žádné reálné negativní dopady do podnikání žalobce jeho trestní stíhání nemělo. Podnikání žalobce bylo a je ziskové a po skončení pandemie COVID 19 se vývoj tohoto podnikání nijak neměnil. Je sice pravda, že podnikání žalobce nepochybně negativně ovlivnily i krádeže, na které upozornila svědkyně [Jméno svědkyně], avšak tyto skutečnosti mají svůj původ mimo trestní stíhání žalobce a žalovaná za ně nemůže být činěna odpovědná.

31. Zadruhé, soud má rovněž za prokázané, že došlo v důsledku trestního stíhání ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Svědkyně [Jméno svědkyně] vypověděla, že nebyl v „normální psychické kondici“. Bál se reálné hrozby odnětí svobody.

32. Zatřetí, prokázány byly taktéž dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce. Svědkyně [Jméno svědkyně] vypověděla, že v průběhu trestního stíhání byl jejich vztah zatížen konflitkty a uvažovala o rozvodu. To potvrdila ve své svědecké výpovědi i [jméno FO]. Nicméně na druhou stranu nelze přehlédnout, že svědkyně rovněž poukázala na skutečnost, že domácí soužití bylo zatíženo konflikty již od roku [rok]. O rozvodu pak měla svědkyně uvažovat ještě před zahájením trestního stíhání. Svědkyně rovněž uvedla, že po zahájení trestního stíhání manžel zůstával téměř výhradně v provozovně, což se rovněž negativně podepsalo na společném soužití. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že trestní stíhání sice mělo negativní dopad na vztah žalobce a jeho manželky, avšak tento vztah byl zatížen dalšími negativními vlivy, a to ještě před zahájením trestního stíhání. Sám žalobce vypověděl, že rodinné napětí bylo vyvoláno i psychickým onemocněním jeho paní. K němu však nedošlo v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Vztah manželů byl rovněž poznamenán i skutečnostmi, které neměly svůj původ v trestním stíhání (krádežemi v místě podnikání žalobce).

33. Dále svědkyně [Jméno svědkyně] vypověděla, že vztah žalobce a jeho dcery byl negativně ovlivněn trestním stíháním. Dcera žalobce [jméno FO] vypověděla, že pro ni bylo těžké smířit se s představou, že její otec spáchal trestný čin. Popsala rovněž, že v důsledku trestního stíhání došlo k poklesu jejího styku se svým otcem (žalobcem). Svědkyně uvedla, že vnímala otce jako osobu „označenou za agresora“ a pro ni samotnou bylo obtížné tuto skutečnost přijmout, což se odrazilo ve společném komunikaci. Po skončení trestního stíhání pak došlo ke zlepšení (obnovení) vzájemných vztahů (i když nikoliv v plné míře).

34. Jakkoliv nemá soud ambici zlehčovat dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, nutno konstatovat, že ani tyto nelze považovat za zvlášť závažné. Je sice pravda, že z provedeného dokazování vyplynulo, že trestní stíhání se negativně podepsalo jak na vztahu žalobce s jeho manželkou, tak i dcerou. Rovněž nedošlo k obnovení vzájemných vztahů v plné míře. Na druhou stranu trestní stíhání nevedlo ani k rozvodu žalobce, ani k ukončení jeho vztahu s jeho dcerou svědkyní [jméno FO]. Dále nelze přehlédnout, že ve vztah žalobce a jeho manželky byl a je rovněž zatížen řadou okolností, které nemají původ ani souvislost s trestním stíháním.

35. Začtvrté, soud má za vyvrácené, že žalobce mohl trpět obavou z náhrady škody v souvislosti s trestním stíháním. Z rozsudku OS z dne [datum] totiž jednoznačně vyplynulo, že nikdo se řádně a včas s nárokem na náhradu újmy nepřipojil.

36. Zapáté, soud má za prokázané, že žalobci byly odebrány v souvislosti s jeho trestním stíháním biologické stopy a tyto zaneseny do policejních databází.

37. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. V souladu s ustálenou judikaturou přitom lze uložit povinnost omluvy a odškodnění v penězích vedle sebe. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

38. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 72/2021, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 13 Co 206/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 18 měsíců a bylo vedeno pro těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 10 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně v mysliveckém spolu vykonávala bez zbrojního průkazu více horších prací, které nebyly součástí honu a v dobrovolnickém hasičském sboru se probíralo, zda poškozeného vyloučí, nicméně k hlasování nedošlo. Poškozený prokázal rovněž zásahy do sociálního života. Řízení zasáhlo do jeho života v malé obci. Skutek se odehrál na místních hodech a v obci utrpěl ostudu a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 40 000 Kč.

39. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 59/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 15 měsíců. Bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života. Nezletilý syn poškozeného byl vystaven negativním reakcím ve škole a v rámci mimoškolních aktivit v obci. Trestní stíhání přispělo k rozpadu vztahu s manželkou. Dále prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně výrazný dopad na dobrou pověst na malé obci. Byl stíhán pro ublížení na zdraví osoby v seniorním věku starousedlíka a poškozený dostal přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.

40. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 70/2020, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 55 Co 111/2021. Délka trestního řízení byla v této věci 14 měsíců. Trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. V této věci poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně hůře se soustředil, nebyl schopen vyřídit tolik zakázek. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Špatně spal. Dále prokázal zásahy do sociálního života, méně chodil do společnosti, omezil koníčky. Dále prokázal i další zásahy, a to sice i po zahájení trestního stíhání. Byl aktivním podnikatelem na komunální úrovni, respektive soud přihlédl k tomu, že i po zahájení trestního stíhání byl aktivním podnikatelem na komunální úrovni a opakovaně byl zvolen do zastupitelstva a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.

41. Soud rekapituluje, že ve všech srovnávaných případech poškozeným trest hrozil srovnatelný. Ve všech srovnávaných případech pak trestní stíhání trvalo déle. Ve věcech 19 C 59/2022 a 28 C 70/2020 pak byly dle názoru soudu prokázány širší a intenzivnější dopady trestního stíhání do života poškozených. Ve věci 19 C 59/2022 pak oproti projednávané věci došlo k rozpadu manželství. Ve věci 28 C 70/2020 pak byly prokázány i dopady do sociálního života (na rozdíl od projednávané věci), kdy poškozený omezil své koníčky a méně chodil do společnosti. Soud proto věci 19 C 59/2022 a 28 C 70/2020 nepovažuje za plně srovnatelné s projednávanou věcí. Naopak i přes skutečnost, že ve věci 22 C 72/2021 trvalo trestní stíhání déle, považuje soud tuto za zcela srovnatelnou s projednávanou věcí. V obou případech byly prokázány srovnatelné dopady do profesního života a do pověsti. V projednávané věci pak žalobce sice tvrdil a prokazoval dopady do rodinného života. Tyto soud ovšem nepovažuje za zvláště intenzivní. Nadto posuzované řízení ve věci 22 C 72/2021 bylo delší. Jinak řečeno, i když žalobce tvrdil a prokazoval širší dopady trestního stíhání do svého života než ve věci 22 C 72/2021, i přesto soud považuje tato řízení za srovnatelná, a to právě s ohledem na delší délku trestního řízení posuzovaného ve věci 22 C 72/2021. Podle názoru zdejšího soudu je tak namístě odškodnit žalobce za jeho nemajetkovou újmu částkou 40 000 Kč.

42. Soud částku 40 000 Kč považuje za zcela odpovídající. Podle názoru zdejšího soudu je přitom při úvahách stran výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestní stíháním žalobce potřeba vzít v potaz i skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán jako osoba bezúhonná, byl zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu. Jak k tomu setrvale judikuje Ústavní soud, osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Tím spíše, jedná-li se o obvinění mylné, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně ani nebyl trestným činem (viz např. recentní nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1919/24).

43. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobce nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru zdejšího soudu přitom přiznání částky ve výši 40 000 Kč rozhodně není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění.

44. K tomu soud uvádí, že sám žalobce poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 51/2014 a 15 C 262/2016. V obou těchto případech přitom rovněž byla přiznána částka 40 000 Kč.

45. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadoval žalobce. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (kdy závěry z této judikatury vyplývající je podle názoru zdejšího soudu třeba mutatis mutandis vztáhnout i na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním), výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021 nebo nejnověji sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21)

46. Lze tak uzavřít, že na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 40 000 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku proto žalobci tuto částku přiznal a ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl. (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 47. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

48. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány (viz bod 10 tohoto rozsudku). Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z [datum]) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby na straně druhé (k tomu viz body 11-14 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu.

49. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno výše zmíněné právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013).

50. Žalobce se domáhal zaplacení následujících úkonů obhajoby. Zaprvé, stížnost ze dne [datum], kdy žalobce požadoval doplacení hodnoty poloviny úkonu (odměnu ve výši jedné poloviny dle advokátního tarifu již přiznala a vyplatila žalovaná). K tomu zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke složitosti dotčeného úkonu. Dotčená stížnost nebyla žádným jednoduchým úkonem, nýbrž že se jednalo o složité podání. Zadruhé, návrh na doplnění dokazování ze dne [datum]. Zatřetí, žádost o odstranění protizákonně získaných osobních údajů ze dne [datum]. Soud celý nárok žalobce výrokem III. tohoto rozsudku zamítl, a to z následujících důvodů.

51. Zaprvé, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle ustálené judikatury Ústavního soudu posuzována jako úkon odpovídající úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18, ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 a ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 293/15, sp. zn. III.ÚS 1123/19 ze dne 22. 6. 2021). Dlužno poznamenat, že přitom nelze přihlížet k rozsáhlosti ani k jiným okolnostem podané stížnosti proti zahájení trestního stíhání, jak navrhuje žalobce. Z uvedených důvodů tedy soud nepřiznal částku za další polovinu úkonu spočívajícího v podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání.

52. Zadruhé, z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Tyto závěry pak a maiori ad minus musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení, nejedná-li se o podání ve věci samé, resp. návrhy a vyjádření výslovně uvedené v § 11 AT. Z uvedených důvodů tedy soud nepřiznal částku za návrh na doplnění dokazování ze dne [datum].

53. Zatřetí, v souladu se shora citovanou judikaturou ani úkon v podobě žádosti ze dne [datum] o odstranění osobních údajů nelze považovat za úkon dle advokátního tarifu. Nadto tento úkon nebyl učiněn v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (tj. nezákonným rozhodnutím ze dne [datum]). Osobní údaje žalobce byly zpracované na základě § 65 zákona č. 273/2008 Sb. Jejich případné (další) zpracovávání v rozporu se zákonem by tak nutně muselo být nesprávným úředním postupem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022). Jinak řečeno, i kdyby za tento úkon bylo lze přiznat náhradu škody, neutrpěl žalobce tuto škodu v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (rozhodnutím ze dne [datum]). Žalobce pak netvrdil a neprokazoval existenci jiného odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu). Pokud by přitom soud pátral ve prospěch žalobce, dopustil by se porušení zásady nestrannosti.

54. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem III. tohoto rozsudku zamítl požadavek žalobce na náhradu škody ve výši 5 992 Kč s příslušenstvím.

55. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

56. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum]. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 454,58 Kč. Tato částka představuje 63,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,51 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,49 %). Soud při stanovení poměru úspěchu/neúspěchu ve věci vycházel z tarifní hodnoty 49 075 Kč (tj. 40 000 + 9 075). K tomu soud odkazuje na § 9a odst. 2, písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 59 075 Kč sestávající z částky 3 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 29. 7. 2024, z částky 3 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 3. 2025, z částky 3 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 6. 2025 a z částky 3 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 17. 7. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 650 Kč ve výši 3 286,50 Kč.

58. Soud zdůrazňuje, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16).

59. Dále z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004).

60. Lhůta k plnění byla ve výrocích II., IV. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobce byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). takto:

Výrok

Odůvodnění