37 C 66/2025 - 192

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 90 967,14 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka], se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit na účet Obvodního soudu pro [adresa] doplatek soudního poplatku ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky. Konkrétně se domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v [adresa] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“) a náhrady nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání. [právnická osoba] nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalobce uvedl, že se domáhá zaplacení odměny za návrhy na doplnění vyšetřování ze dne [datum], [datum] a [datum], které kvalifikoval jako účelná písemná podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (eventuálně per analogiam dle § 11 odst. 3 AT), a proto požadoval odměnu za každý z uvedených úkonů v plné výši. Dále požadoval odměnu za komplexní podání ze dne [datum] obsahující námitku podjatosti, žádost o přezkum postupu a návrh na zastavení trestního stíhání, jež svým rozsahem a povahou podřadil pod písemné podání ve věci samé a uplatnil za ně jeden celý úkon. Domáhal se i úhrady za účast na jednání se znalcem ve [adresa] a za navazující poradu s klientem dne [datum], které v souhrnu přesáhly jednu hodinu a měly být honorovány alespoň jako jeden celý úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 3 AT. Za dva samostatné celé úkony považoval rovněž vyjádření na výzvu soudu ze dne [datum] a ze dne [datum], protože šlo o reakce doplňující důkazní návrhy a zodpovídající dotazy soudu, tedy o písemná podání ve věci samé. Nadto uplatnil odměnu za porady s klientem konané před hlavním líčením ve dnech [datum] a [datum], kdy každá z porad trvala více než dvě hodiny (13:00–16:00 a 11:00–15:00), a měly být proto hodnoceny jako dva úkony dle § 11 odst. 1 písm. c) AT, celkem čtyři úkony. Konečně požadoval náhradu i za studium rozsudku a protokolů z hlavního líčení a související právní rozbor dne [datum], za poradu s klientem dne [datum] a za sepis žádosti adresované Ministerstvu spravedlnosti dne [datum], které označil za účelně vynaložené náklady v přímé příčinné souvislosti s trestním řízením, kvalifikovatelné jako úkony podle § 11 odst. 1 písm. f), c) a d) AT.

3. K náhradě nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky původního řízení žalobce uvedl, že původní řízení bylo zatíženo průtahy. Žalobce namítal, že klíčové důkazy byly opatřeny až soudem a který kritizoval způsob, jakým byly znalci pokládány otázky ze strany policejního orgánu; vinu nebylo možné bez důvodných pochybností prokázat a důkazní návrhy, které policejní orgán odmítl, vedly po jejich dodatečném provedení ke zproštění. Těmito skutkovými a procesními vadami žalobce dovozoval, že průtahy nevznikly složitostí věci, ale nesprávným úředním postupem v přípravném řízení. Délku stíhání vymezil od zahájení dne [datum] do právní moci zprošťujícího rozsudku dne [datum] jako období čtrnácti měsíců a tvrdil, že takto dlouhá doba byla za daných okolností nepřiměřená, neboť při respektování jeho procesních návrhů mohlo být stíhání zastaveno již v přípravné fázi. V této souvislosti poukazoval na své průběžné podněty a stížnosti k postupu policejního orgánu, jež byly bez adekvátního odůvodnění odmítnuty, a na následné zjištění soudu, že otázky zadávané znalcům vycházely z dosud neprokázaných premis. [právnická osoba] náhradě nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním žalobce dotvrdil, že trestní stíhání zasáhlo jeho rodinný, pracovní a sociální život. Konkrétně tvrdil, že trestní stíhání představovalo pro žalobce psychickou zátěží. Žalobce byl osobou bezúhonnou. V důsledku trestního stíhání utrpěla jeho pověst mezi kolegy a nadřízenými; bylo zasaženo postavení žalobce v rámci kolektivu Městské [Anonymizováno] [adresa]. Žalobce přišel o pracovní pozici, ve které byl oprávněn zastupovat ředitele a měl obavu o své zaměstnání. Žalobce byl politicky aktivní osobu, když kandidoval v komunálních volbách na druhém místě a opětovná kandidatura mu byla znemožněna. Trestní stíhání negativně zasáhlo manželku, otce a další členy rodiny. V neposlední řadě žalobce tvrdil, že trestní stíhání negativně ovlivnilo i jeho finanční situaci, když si byl nucen půjčit peníze od svého otce.

5. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v projednávané věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného uvedla, že 6. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání žalovaná uvedla, že poskytla žalobci částku [částka], což je dle žalované zcela odpovídající. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání konečně tvrdila, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. K nároku na náhradu škody v podobě obhajného konečně uvedla, že část žalovanou nepřiznaných a neproplacených úkonů nejsou úkony podle advokátního tarifu. Část úkonů pak nepředstavuje účelně vynaložené náklady na změnu nebo zrušení nezákonného rozhodnutí.

7. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

8. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci svým podáním ze dne [datum]. Toto bylo vypořádáno stanoviskem žalované ze dne [datum]. Žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, přiznala částku 96 949, [částka] coby náhradu škody způsobené náklady vynaloženými na obhajobu a dále přiznala částku [částka] coby přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním. Obě tyto částky byly žalobci žalovanou vyplaceny.

9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

10. Z výslechu žalobce soud zjistil, že u [Anonymizováno] [adresa] působí od r. [Anonymizováno] (nástup jako strážník); přibližně v r. [Anonymizováno] byl fakticky pověřen funkcí „zástupce ředitele“ bez formálního výběrového řízení a bez formálního jmenovacího aktu. Ředitelem je [právnická osoba]. Žalobce vypověděl, že po zahájení trestního stíhání došlo bez předchozího vyrozumění k vystěhování kanceláře, setrvalému přesunu do směn a v únoru (následného roku) k jednostrannému zařazení na výkon pochůzkářské služby v rozporu s pracovním řádem městské policie (měsíc výkonu pěší služby, denní směny 6:30–15:00). Formální odvolání z pozice zástupce ředitele žalobci oznámeno nebylo. Žalobce po zahájení trestního stíhání písemně informoval zaměstnavatele o této skutečnosti. Následně měl na něj ředitel a tajemník města vyvíjet nátlak, aby jim umožnil nahlížet do trestního spisu; žalobce to po konzultaci s právním zástupcem odmítl. Odmítavá reakce měla podle něj eskalovat pracovní zhoršení (přesuny, změny zařazení). Žalobce vypověděl, že jeho základní plat je tabulkový a neměnný; proměnlivá složka tvořena příplatky (směnnost, noční) a mimořádnými odměnami, o nichž rozhoduje ředitel. Po změnách zařazení a ukončení poskytování odměn došlo dle žalobce k poklesu čistých měsíčních příjmů o cca 15–20 tis. Kč; v období pouze denních směn (únor) přišel o příplatky cca 3–4 tis. Kč. Od zahájení trestního stíhání nedostává odměny, které jiní kolegové nadále pobírají. Žalobce popsal výraznou psychickou zátěž (nespavost, pocity stigmatizace spojené s odběrem DNA apod.). Specializovanou zdravotní péči nevyhledal. Zvýšil frekvenci kurzů sebeobrany. Žalobce vypověděl, že splácí úvěr ze stavebního spoření/hypoteční úvěr ve výši 1,7 mil. Kč. V souvislosti s řízením čelil mimořádným výdajům (znalecký posudek cca [částka]) a půjčil si od otce přibližně [částka]. V průběhu řízení byl otec onkologickým pacientem. V rodině o trestním stíhání věděli primárně manželka a otec; děti informovány nebyly. Žalobce dále uvedl, že v malém kolektivu (cca 15 osob) se informace o trestním stíhání rozšířila; žalobce zaznamenal dotazy kolegů a příslušníků Policie ČR i rodinných příslušníků (uváděl i šíření konkrétních obvinění). Po zproštění obžaloby byl konfrontován dotazy typu „jak jsi to mohl vyhrát“. Žalobce popisoval zhoršení vztahů s ředitelem po odmítnutí zpřístupnit trestní spis; vnímá jednání ředitele jako snahu přimět jej k odchodu. Komunikace nadřízeného byla dle něj minimální; služební hodnocení neobdržel od doby založené v trestním spise. Před nástupem k městské policii působil jako auditor v automobilce a následně jako obchodní zástupce (zaměstnanecky i jako OSVČ/vedoucí pobočky). Veřejná či politická angažovanost u žalobce nebyla.

11. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že byla bez vědomí žalobce vyklizena jeho kancelář (v závěru července / počátkem srpna 2023) na pokyn ředitele; žalobci byl vyměněn zámek a nemohl se do kanceláře dostat. Současně mu byl odepřen přístup do interního systému „MP manažer“, což se projevilo ztrátou možnosti vykonávat úkony vyhrazené osobám s oprávněním (zadávání čísel bloků apod.). Ředitel přitom navenek „nic oficiálního“ neoznámil, avšak svědek vnímal postup vedení jako dehonestující a fakticky se opírající o probíhající trestní kauzu žalobce. Přestože trestní řízení skončilo pro žalobce příznivě (svědek časově rámuje „loni na podzim“), pracovní poměry se „nevrátily do původních kolejí“; žalobce nebyl vrácen na dřívější místo (zástupce ředitele), mj. s odůvodněním, že místo již obsadil nový pracovník. Ředitel městské policie podle svědka odmítl žalobce podpořit osobní účastí u hlavního líčení („[jméno FO] v životě ne“), a to jak v roli ředitele, tak soukromé osoby. Svědek tento postoj vnímal jako demonstraci, že vedení „nestojí za svými lidmi“. Podle svědka uvnitř sboru probíhala „šuškanda“ ohledně trestní věci; žalobce byl dle svědka v kolektivu spíše „bokem“ a kolegové se na něj obraceli selektivně „když ho potřebuji, zeptám se, jinak nekomunikuji“. Svědek nezaznamenal přímé konfrontace žalobce kolegy kvůli stíhání. Po pravomocném zproštění se přístup kolektivu vůči žalobci nijak nezměnil. Po dobu stíhání svědek vnímal žalobce jako uzavřenějšího a vyhýbajícího se hovoru o věci; po zproštění „jako by z něj spadl kámen“ a byl otevřenější v soukromé rovině. V profesní rovině svědek nezaznamenal změnu výkonu práce (pracovní projev „pořád stejný“).

12. Z výslechu svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že svědkyně je manželka žalobce, manželství trvá cca tři roky; ve vztahu spolu cca 12 let. Svědkyně vypověděla, že sdílí s žalobcem společnou domácnost; ve společné domácnosti žije i nezletilá dcera (9 let) a v rozhodné době též zletilá dcera svědkyně z předchozího vztahu. O trestním stíhání věděla starší dcera (s odstupem času), mladší nikoli; vztah starší dcery k žalobci to neovlivnilo. O trestním stíhání se svědkyně dozvěděla od manžela; s kolegy žalobce o věci nemluvila. Sama popsala, že žalobci bylo kladeno za vinu „ublížení bezdomovci“ a že mu dle jeho sdělení hrozila podmínka s dopadem na možnost výkonu práce a záznam v rejstříku trestů. Poznatky o právní kvalifikaci a hrozícím trestu pocházely výlučně z informací od manžela. Podle svědkyně byl žalobce v průběhu svého trestního stíhání více mlčenlivý, podrážděný, měl nespavost. Svědkyně uvedla vlastní psychickou zátěž; v rodině se omezily společné aktivity a výlety; zrušená každoroční dovolená v [Anonymizováno]. Svědkyně v průběhu trestního stíhání setrvala na straně manžela a negativně hodnotila přístup jeho zaměstnavatele (že se „nepostavil“ za žalobce). Svědkyně dále vypověděla, že náklady obhajoby hradili z vlastních společných prostředků (úspor) v řádu „desítek tisíc“, svědkyně konkretizovala cca [částka]. Dále uvedla nutnost půjčky od otce žalobce cca „pod 100 tis.“. Svědkyně tvrdila, že z příjmů žalobce jsou hrazeny bydlení/hypotéka a energie; svědkyně hradí stravu a ostatní. V průběhu trestního stíhání pak panovala obava z výpadku příjmu žalobce. Svědkyně vypověděla, že před obviněním byl žalobce zástupce ředitele [Anonymizováno]; po obvinění byl přeřazen na pozici „běžného“ strážníka, s odvozem věcí z kanceláře. Podle svědkyně neproběhlo výběrové řízení na původní post. Tyto skutečnosti měla nicméně svědkyně z informací od manžela; formální rozhodnutí o odvolání neznala. Svědkyně konečně vypověděla, že zaznamenala propad příjmů u manžela v rozsahu cca [částka]. Strukturu mzdy (pevná složka/příplatky) neznala.

13. Z výpovědi svědka [jméno FO] soud zjistil, že svědek je otcem žalobce; právního zástupce žalobce zná z profesionální spolupráce. O trestním stíhání žalobce se dozvěděl v práci v den převzetí obvinění ze strany žalobce; následně mu doporučil a zprostředkoval kontakt na [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, se kterým měl dobrou zkušenost. Svědek od počátku nevěřil pravdivosti skutků kladených žalobci za vinu. Žalobcově manželce původně nedoporučil informaci sdělit. Dle jeho slov o věci dlouhou dobu nevěděla. Svědek vypověděl, že žalobci poskytl jednu půjčku „kolem [částka]“ (spíše méně, ale určitě více než [částka]). Půjčka dosud nebyla splacena. V době zahájení trestního stíhání žalobce pracoval u [Anonymizováno] [adresa]; nastoupil jako strážník, později byl ředitelem pověřen funkcí zástupce ředitele. [jméno FO] této pozici již není; nyní je opět strážník. K ukončení funkce zástupce došlo „v průběhu soudního řízení“, přičemž svědek zmiňuje konflikt mezi žalobcem a ředitelem, podrobnosti však nezná. Svědek uvedl, že [Anonymizováno] [právnická osoba] [adresa] jej opakovaně (cca 2–3×) žádal, aby mu umožnil nahlédnout do soudního spisu přemluvil žalobce k jeho zpřístupnění. Důvodem mělo být, že tajemník je v přátelském vztahu s ředitelem městské policie (bývalí kolegové z [Anonymizováno]). Svědek žádosti odmítl s odkazem na souhlas žalobce. Ač měl spis od syna k dispozici, třetím osobám jej neposkytl. Svědek zaznamenal negativní dopad na rodinný život a ekonomickou situaci žalobce; specifické částky či položky však nezná. Popsal psychickou zátěž u žalobce i jeho partnerky ([jméno FO]) a u sebe samého (nespavost, nervozita). U žalobce došlo k poklesu zájmu o volnočasové aktivity (sport, lyže, kolo). O věci se nebavil s dalšími rodinnými příslušníky ([jméno FO], dcera [Anonymizováno]., nevlastní dcera [Anonymizováno].).

14. Soud hodnotil svědecké výpovědi [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jako věrohodné. Je sice pravda, že svědci [jméno FO] a [jméno FO] jsou rodinní příslušníci žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědeckou výpověď znevěrohodnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Ve výpovědi svědků přitom nelze nalézt rozpory. Všichni svědci vypovídali spontánně a soudu k jeho dotazu inter alia přiznali, které informace mají zprostředkovaně. Soudu rovněž nejsou známy žádné jiné skutečnosti způsobilé zpochybnit věrohodnost svědeckých výpovědí.

15. Ze spisu vedeného u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [podezřelý obsah].

16. Z faktury ze dne [datum] soud zjistil, že advokátní kanceláři [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] fakturována částka [částka] za znalecký posudek ze dne [datum], [Anonymizováno].

17. Z potvrzení účasti v kurzu soud zjistil, že žalobce se zúčastnil akreditovaného kvalifikačního kurzu – řidič vozidla zdravotnické záchranné služby, který byl zahájený [datum] a termín ukončení [Anonymizováno].

18. Z faktury č. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Anonymizováno] fakturovala žalobci dne [datum], datum splatnosti [datum] částku [částka] vč. DPH, a to sice za právní služby, právní pomoc, konzultace a hotové výdaje.

19. Ze zápisu o poskytnutí právní pomoci soud zjistil, že dne [datum] se konala porada mezi žalobcem a jeho advokátem s tím, že se konala v čase od 13 do 16:00 hod.

20. Ze zápisu o poskytnutí právní pomoci soud zjistil, že dne [datum] se konala porada mezi žalobcem a jeho advokátem, a to v čase od 11 do 15:00 hod.

21. Ze zápisu o poskytnutí právní pomoci soud zjistil, že dne [datum] se konala porada mezi žalobcem a jeho advokátem, a to v čase od 9 do 10:00 hod.

22. Z faktury č. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Anonymizováno] vystavila dne [datum], datum splatnosti [datum], žalobci fakturu na částku [částka] vč. DPH, a to sice za právní služby, právní pomoc a konzultace.

23. Z faktury daňového dokladu č. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Anonymizováno] fakturovala žalobci dne [datum], datum splatnosti [datum] částku [částka] vč. DPH.

24. Z faktury č. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Anonymizováno] fakturovala žalobci fakturou ze dne 15. 11. 24, splatnou [datum], částku [částka] za právní služby, právní pomoc a konzultace.

25. Z výpisu webových stránek [Anonymizováno] soud zjistil, že žalobce byl veden jako člen vedení [Anonymizováno], kdy konkrétně je u něho uvedeno, že zastupuje ředitele v jeho nepřítomnosti, kdy dále pak došlo ke změně a jako člen vedení je uveden [tituly před jménem] [jméno FO], který je oprávněn k zastupování ředitele v jeho nepřítomnosti.

26. Dále z výpisu z webových stránek [Anonymizováno] [adresa] soud zjistil, že byl publikován článek „[Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno],“ ke kterému je připojena fotografie žalobce ve služební uniformě a dále je v něm uvedeno, že strážníci [Anonymizováno] [adresa] vyjížděli na pomoc seniorce dne [datum]. Dále byl publikován článek „[adresa],“ kde je k němu připojena fotka žalobce ve služební uniformě a je tam konstatováno, že dne [Anonymizováno]. proběhla další z návštěv [Anonymizováno] [adresa] v rámci programu „[Anonymizováno]“. Dále článek [Anonymizováno] [Anonymizováno], kde k tomuto článku je připojena fotografie žalobce a je tam uvedeno, že dne [datum] přišly na exkurzi do prostor [Anonymizováno] [adresa] děti z [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Dále článek návštěva dětí z [Anonymizováno] [jméno FO], ke kterému jsou připojeny fotografie pana žalobce ve služební uniformě a k článku je konstatováno, že dne [datum] navštívily děti z [právnická osoba] [jméno FO] prostory [Anonymizováno] [adresa]. Dále článek „[jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno],“ ve kterém stojí a v tomto článku je opět připojena fotografie žalobce ve společnosti dalších osob a v tomto článku stojí, že dne [datum] nás v rámci programu prevence kriminality navštívily děti z příměstského tábora „[jméno FO] [Anonymizováno].

27. Pro úplnost se uvádí, že soud neučinil žádné relevantní skutkové zjištění z pracovního řádu [Anonymizováno] [adresa].

28. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl trestně stíhán v rámci řízení vedeného u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončeno bylo zproštěním obžaloby dne [datum]. Žalobce se v rámci toto trestního stíhání nechal obhajovat advokátem. Trestní stíhání negativně ovlivnilo rodinný a profesní život žalobce.

29. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

30. Žalobce se svojí žalobou domáhal zaplacení částky [částka] jako náhrady škody v podobě obhajného. Dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu vedení trestního stíhání ve výši [částka]. Oba tyto své nároky opíral o nezákonné rozhodnutí usnesení [Anonymizováno] ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno]. Konečně v neposlední řadě se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky původního řízení ve výši [částka]. Tento svůj nárok opíral o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno].

31. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). K nároku na náhradě škody v podobě obhajného 32. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

33. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu [adresa] zproštěn obžaloby. V řízení tedy bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby. V projednávané věci je tak dán odpovědnostní titul, nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, kterým je podle výsledku trestního řízení usnesení ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno].

34. Dále v projednávané věci platí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobci byla za poskytnuté právní služby fakturována částka [částka]. Současně přitom platí, že ke vzniku škody postačuje vznik dluhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2212/2022). S ohledem na skutečnost, že bylo prokázáno provedení tvrzených úkonů obhajoby (viz 15, 19-21 body tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu.

35. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl obviněn ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dle § 10 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu při obhajobě v dotčeném trestním řízení se za tarifní hodnotu považuje částka [částka] (ve znění advokátního tarifu platném a účinném v době vykonání úkon). Dle zmíněného ustanovení ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí [částka]. Obhájce žalobce byl a je rovněž plátcem DPH.

36. Podle soudu je namístě přiznat žalobci pouze doplacení úkonů v případě vyjádření na výzvu soudu ve dnech [datum] a [datum]. Podle názoru zdejšího soudu se totiž jednalo o úkony ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

37. Soud pak nepřiznal náhradu škody za následující úkony obhajoby.

38. Zaprvé, návrhy na doplnění vyšetřování ze dne [datum] a [datum] nejsou úkony účtovatelné podle advokátního tarifu. Z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Tyto závěry pak a maiori ad minus musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení, nejedná-li se o podání ve věci samé, resp. návrhy a vyjádření výslovně uvedené v § 11 AT.

39. Zadruhé, pokud jde o úkony žádost o přezkum ze dne [datum], podle soudu je zcela namístě přiznat za tento úkon náhradu škody ve výši úkonu dle AT (jak učinila žalovaná). Tento úkon je svou povahou procesní úkon, který se ve smyslu § 11 odst. 3 AT blíží úkonům v odstavci 2 a nikoliv odstavci 1 stejného ustanovení. Žádost o přezkum ani v nejmenším není možné považovat za podání návrhu ve věci samé. Lze jí však podřadit pod § 11 odst. 2 písm. d) AT (ve smyslu § 11 odst. 3 advokátního tarifu), a tedy za ní náleží pouze odměna ve výši jedné poloviny sazby za každý úkon.

40. Zatřetí, pokud jde o úkon dne [datum] (porada s klientem), z provedeného dokazování vyplynulo, že tato porada trvala pouze 1 hodinu. Porada přitom musí trvat déle jak jednu hodinu, tj. ani porada v rozsahu jedné hodiny není úkonem podle § 11 odst. 1 písm. c) AT (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. 4 To 43/2021). Dlužno poznamenat, že nelze přitom sčítat více kratších porad ani zvyšovat počet úkonů za situace, kdy jde o poradu mnohahodinovou, jak se mylně domníval žalobce. Soud proto nepřiznal nárok na náhradu škody v rozsahu 2 úkonu, pokud jde o porady dne [datum] a [datum].

41. Začtvrté, v případě úkonů učiněných po pravomocném skončení trestního stíhání žalobce není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a vzniklou škodou (úkony [datum], [datum] a [datum]). Nadto z provedení těchto úkonů ani nemohla vzejít ve smyslu § 31 odst. 4 OdpŠk škoda, jak přiléhavě argumentovala žalovaná.

42. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobci částku [částka] (tj. 2 x x 1500 x 1,21) a ve zbytku žalobu zamítl. Pouze pro úplnost soud dodává, že nepřiznal paušální rovněž paušální náhradu ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu, neboť tato byla za dotčené úkony žalovanou již uhrazena. K náhradě nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním 43. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

44. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

45. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.].

46. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že její jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne [datum], sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

47. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

48. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (nezákonném trestním stíhání), neboť žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby.

49. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

50. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

51. V daném případě pro přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Žalobci hrozil trest odnětí svobody až v délce 5 let. Jednalo se proto svoji povahou o méně závažnou trestnou činnost, která zpravidla nepůsobí zásadní negativní společenské odsouzení stíhané osoby jako např. drogová trestná činnost nebo trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

52. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 14 měsíců. K tomu soud nicméně poznamenává, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v případech, kdy se žalobce domáhá zadostiučinění rovněž z titulu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, jakož i zadostiučinění z titulu samotného nezákonného trestního stíhání, soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání nemá přihlížet a hodnotit délku samotného trestního stíhání, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). S ohledem na skutečnost, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, pročež žalobci nenáleží přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (viz níže), soud k délce samotného původního řízení při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním nicméně přihlížel. 53. [jméno FO] základě provedeného dokazování má pak soud za prokázané dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce, tak jak byly tvrzeny s výjimkou následujících.

54. Zaprvé, soud má za vyvrácené, že by žalobce byl politicky aktivní osobou a v důsledku trestního stíhání mu byla znemožněna opětovní kandidatura. V rámci svého účastnického výslechu totiž sám žalobce jednoznačně vypověděl, že nebyl politicky aktivní.

55. Zadruhé, soud nemá za prokázané, že by žalobce v důsledku svého trestního stíhání přišel o pozici zástupce velitele městské policie. Žalobce na podporu tohoto svého tvrzení nabídl účastnický výslech, ze kterého ovšem nelze bez dalšího vycházet. Svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] pak měli informace o žalobcově působení u městské policie pouze zprostředkované. Ani z jejich svědeckých výpovědí nelze vycházet. Svědek [jméno FO] pak vypověděl, že žalobce nebyl vrácen na dřívější místo s odvodněním, že místo již obsadil někdo jiný. Ani z předložených listinných důkazů nelze dovodit, že by skutečně žalobce přišel o místo zástupce městské policie v příčinné souvislosti se svým trestním stíhání. Podle soudu je tak stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné, že žalobce byl zbaven místa zástupce velitele v příčinné souvislosti se svým trestním stíháním. S ohledem na to, že žalobce – ač poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. – nedoplnil své důkazní návrhy, neunesl ve vztahu k tomuto svému tvrzení důkazní břemeno.

56. K tomu soud zdůrazňuje, že má naopak za prokázané zbývající zásahy do profesního života. Zvláště klíčová v tomto ohledu byla výpověď [jméno FO], z jehož výpovědi lze dovodit: (i) zásah do pracovních podmínek a důstojnosti – ztráta kanceláře a přístupu k systému, s dehonestujícím účinkem; (ii) sociální izolace v kolektivu bez otevřených konfliktů; (iii) psychická zátěž během stíhání s následným uvolněním po zproštění, aniž by se změnil postoj kolektivu. Vše dle bezprostředních pozorování svědka [jméno FO] v letech 2023–2024. Nadto nelze přehlédnout, že trestní bezúhonnost je zákonným předpokladem pro výkon funkce strážníka obecní ([Anonymizováno] – tedy i u [Anonymizováno] [adresa]. Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v § 4 odst. 1 písm. a) stanoví, že strážníkem může být pouze osoba „bezúhonná“, přičemž obsah pojmu bezúhonnosti je detailně vymezen v § 4a (taxativní výčet diskvalifikačních důvodů). Ověření bezúhonnosti se provádí opisem z evidence Rejstříku trestů, který si obec vyžádá elektronicky (§ 4 odst. 4 ve znění novely č. 261/2020 Sb.).

57. Soud z provedeného dokazování výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] má rovněž za prokázané, že trestní stíhání negativně ovlivnilo finanční situaci žalobce, jakož i jeho rodinný život. Soud má rovněž za prokázané, že trestní stíhání se negativně propsalo do psychiky žalobce.

58. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích.

59. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

60. Zaprvé, s rozhodnutím zdejšího soudu vydaném v rámci řízení vedeném pod zn. 22 C 25/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 365 dní a bylo vedeno pro trestný čin podle § 146 odst. 1 tr. zkn. Poškozenému v této věci hrozil trest odnětí svobody až na tři roky, poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně prokázal, že odsouzení by mělo vážné dopady na profesní život poškozeného, coby bezpečnostního pracovníka. V projednávané věci také soud vzal do úvahy, že trestní stíhání se vedlo pro nutnou obranu a v této věci soud přiznal odškodnění v penězích ve výši [částka].

61. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 19/2021, resp. u Městského soudu v Praze, coby soudu odvolacího pod sp. zn. 28 Co 400/2022. V této věci trestní stíhání bylo vedeno po 545 dnů, bylo vedeno pro trestní čin podle § 146 odst.1 tr. zkn. a § 354 odst. 1 písm. d) a § 184 odst. 1 tr. zkn. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až tři léta. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně nesoustředěnost, psychickou nepohodu, což vedlo pak k nemožnosti poškozeného se plně věnovat výchově a péči o nezletilé dcery. Poškozený prokázal zásahy do sféry zdraví, konkrétně zásahy do psychického zdraví, kdy poškozený trpěl stresem, nespavostí, nebyl soustředěný na práci a následně sám ukončil pracovní poměr dohodou. Poškozený prokázal rovněž zásahy do sociálního života, konkrétně částečně poškození cti a pověsti poškozeného v komunitě sousedů a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění v penězích ve výši [částka].

62. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu podpisovou značkou 14 C 205/2021, resp. Městského soudu v Praze coby soudu odvolacího pod sp. zn. 58 Co 131/2023. V této věci trestní stíhání trvalo 972 dnů a bylo vedeno pro trestný čin dle § 146 odst. 1 tr. zkn. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až tři léta. Poškozený prokázal zásahy do sféry zdraví, konkrétně výrazně zhubl, trpěl nespavostí a dlouhodobou nejistotou. V této věci soud rovněž přihlédl k tomu, že v době zahájení trestního stíhání bylo poškozenému 55 let a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

63. Soud rekapituluje, že ve všech případech hrozil trest srovnatelný s trestem hrozícím v projednávané věci. Dále řízení ve věcech 22 C 25/2022 a 14 C 205/2021 byla přibližně stejně dlouhá jako řízení v projednávané věci. Naopak ve věci 19 C 16/2021 řízení trvalo podstatně delší dobu. Nadto v tomto řízení byly prokázány i širší dopady do života poškozeného (částečné poškození pověsti v komunitě sousedů). Podle názoru zdejšího soudu proto není namístě žalobci přiznat přiměřené zadostiučinění ve stejné výši jako v dotčené věci. 64. [jméno FO] druhou stranu se soud domnívá, že oproti věci 22 C 25/2022 žalobce prokázal širší zásahy do svého života (rodinného), pročež by se mu mělo dostat vyšší zadostiučinění. Soud nakonec volil částku ve výši [částka], neboť považuje za nepřiléhavější srovnání s věcí 14 C 205/2021.

65. Jakkoliv soud nemá ambici bagatelizovat zásahy trestního stíhání do života žalobce, z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že tyto nelze považovat za zvlášť intenzivní. O trestním stíhání žalobce věděl relativně úzký okruh osob. Jeho rodinní příslušníci mu přitom vyjadřovali podporu. Profesní život žalobce sice byl negativně zasažen, avšak žalobce si podržel místo u městské policie a působí u ní doposud. Rovněž ani zásah do finančního života žalobce v podobě půjčky v řádech desítek tisíc Kč od rodinného příslušníka nelze považovat za zcela likvidační, a to s ohledem na výši žalobcových příjmů, jak vyplynuly z provedeného dokazování.

66. S ohledem na skutečnost, že sama žalovaná žalobci dobrovolně plnila částku [částka], přiznal soud žalobci výrokem I. tohoto rozsudku zbývajících [částka] a ve zbytku žalobu zamítl.

67. Pouze pro úplnost dodává, že nepovažuje za přiléhavé srovnání s případy, které navrhl sám žalobce. Dílem z tohoto důvodu, že žalobcem zmiňovaná judikatura se převážně týká náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Dílem z toho důvodu, že žalobcem zmiňovaná judikatura se týkala zcela jiné oblasti trestné činnosti, kdy trestní řízení trvalo podstatně delší dobu (sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

68. Pokud pak jde o srovnání provedené žalovanou, soud nepovažuje za srovnatelné s projednávanou věcí věc vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 146/2018 a sp. zn 44 C 38/2020. Ve věci 25 C 146/2018 totiž byly tvrzeny a prokazovány méně intenzivní zásahy do života poškozeného. Ve věci 44 C 38/2020 pak sice hrozil trest srovnatelný a trestní stíhání trvalo podstatně déle, avšak v projednávané věci žalobce tvrdil a prokazoval širší zásahy do svého života. Za srovnatelnou naopak považuje soud věc 20 C 98/2018, v rámci které bylo posuzováno trestní stíhání, které trvalo přibližně stejnou dobu, hrozil přibližně stejný trest a rovněž i tvrzené a prokázané zásahy byly srovnatelné, přičemž v této věci bylo rovněž přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] za trestní stíhání. K náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení 69. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

70. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

71. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

72. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet ve vztahu k žalobci dne [datum] (kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu [datum], kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce tedy činí cca 14 měsíců.

73. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobce. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], dle něhož „[V] případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

74. Trestní stíhání probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

75. Po hmotněprávní i procesněprávní stránce byla dle soudu věc standardně obtížná. Obtížnější byla věc po skutkové stránce, když soud musel vyslechnout řadu svědků a vypořádat se s 2 znaleckými posudky. V souhrnu proto soud hodnotí věc jako mírně složitější (obtížnější).

76. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobce snažil o urychlení řízení. Soud nicméně zdůrazňuje, že není povinností účastníka se o urychlení řízení shora uvedeným způsobem snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam). K tomu se zdůrazňuje, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností, neznamená automaticky, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně; tomu by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popř. výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

77. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní. Sice se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobce, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum]), nicméně s ohledem na to, že soud rozhodoval rovněž o nároku žalobce na odškodnění za nezákonné trestní stíhání (tj. odškodnění zásahů do soukromé sféry žalobce), tak při posuzování nároku na odškodnění z titulu nepřiměřené délky již nelze přihlížet ke zvýšenému významu, neboť by šlo o duplicitní hodnocení téhož Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož: „[D]omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne [datum]).

78. K tomu soud dále dodává, že jinak z okolností konkrétního případu nevyplývá jiný důvod pro zvýšený význam původního řízení pro žalobce. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Není ovšem rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšený či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V projednávané věci přitom platí, že stran individuálního významu žalobce žádnou konkrétní újmu, která by mu vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jeho života, netvrdil ani neprokazoval.

79. Konečně pokud se jedná o postup soudů (resp. OČTŘ) coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal období nečinnosti.

80. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk.

81. Soud proto výrokem II. požadavek žalobce v celém rozsahu zamítl.

82. K tomu se dodává, že žalobce poukazoval na postup orgánů činných v trestním řízení, který považoval za suboptimální. Konkrétně poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně hodnotily důkazy. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu (a jiných orgánů) či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Pokud se tedy jedná o žalobcovo tvrzení stran suboptimálního postupu orgánů činných v trestním řízení, soud nepovažuje tyto argumenty za relevantní. Nadto se k této otázce již pravomocně vyjádřil soud v rámci původního řízení, který jednoznačně dovodil, že jakkoliv bylo původní řízení stiženo chybným postupem policejního orgánu, rozhodně nebylo projevem svévole.

83. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce měl totiž úspěch jen v poměrně nepatrné části [v rozsahu cca 7,7 %, tj. v rozsahu [částka] z tarifní hodnoty [částka] ve smyslu § 9a odst. 2, písm. a) a b) advokátního tarifu]

84. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí [částka] za každý úkon.

85. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka] odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu ve dnech [datum] a [datum] a [datum] a 1x příprava k jednání). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

86. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že v případě žalované přiznal jako náklad řízení pouze jednu přípravu k jednání. K tomu soud odkazuje na smysl vyhlášky č. 254/2015 Sb., která byla přijata v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13, a který spočívá ve zrovnoprávnění nezastoupených účastníků s účastníky zastoupenými (nikoli jejich zvýhodňování). Novelizované ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s předmětnou vyhláškou mělo za cíl umožnit nezastoupeným účastníkům žádat paušální náhradu nákladů tak, jako je to možné u nákladů advokáta podle § 13 odst. 4 (dříve odst. 3) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.). Úkon „příprava účasti na jednání“ není mezi úkony vyjmenovanými v § 11 advokátního tarifu uveden. Výčet je sice demonstrativní, avšak standardně není v rámci náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem za tento úkon jako takový přiznávána náhrada nákladů, příprava na jednání není bez dalšího v rozhodovací praxi považována za úkon (jinak např. porada s klientem přesahující jednu hodinu). Není tak důvodu privilegovat nezastoupeného účastníka a automaticky považovat za úkon, který je spojen s paušální náhradou nákladů řízení, přípravu na každé jednání, tj. de facto za každé jednání přiznávat náhradu nákladů za dva úkony. Při respektování rovného postavení účastníků a se zohledněním geneze předmětné právní úpravy je namístě úkon „příprava účasti na jednání“ dle vyhl. č. 254/2015 Sb. vykládat ve světle úkonů podle § 11 advokátního tarifu. „Příprava účasti na jednání“ je takto svého druhu ekvivalent přípravy zastoupení (tedy přípravy na věc jako celek), jak je součástí úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. K tomu se dodává, že je logické, že ve vyhl. č. 254/2015 Sb. není vyjmenován úkon „převzetí zastoupení“. Nezastoupený účastník zastoupení pojmově nepřebírá. Ale stejně tak jako advokát se připravuje na zastoupení, připravuje se nezastoupený účastník na věc. Ve výčtu úkonů v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (základní) úkon označený jako „příprava na věc“ však uveden není. To jen podporuje výklad, že pod úkonem označeným jako „příprava účasti na jednání“ je třeba rozumět úkon „příprava na věc“. K tomu se odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1773/24.

87. Pro úplnost soud dodává, že výrokem IV. tohoto rozsudku soud rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku, a to podle Položky 8a Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce byl totiž chybně soudem vyzván usnesením ze dne [datum], č. j. 37 C 66/2025-117, k zaplacení soudního poplatku ve výši [částka], přičemž tento soudní poplatek skutečně zaplatil. V projednávané věci však má žalobce poplatkovou povinnost ve výši [částka], neboť svojí žalobou uplatnil tři samostatné nároky vůči žalované (k tomu viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. 93 Co 56/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2127/2019).

88. Lhůta k plnění byla ve výrocích III. a IV. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

89. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení