37 C 70/2022 - 170

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] zastoupená obecným zmocněncem [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobce A] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 2x 100 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali konstatování, že průtahy v trestním stíhání žalobců zahájeném na základě usnesení krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor [adresa], oddělení obecné kriminality č. j. KRPS – 54688–40/tč. – 2020–011271 ze dne [datum] a vedená u okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 1 T 111/2020 a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 155/2021 a nepřiměřenou délkou tohoto řízení došlo k zásahu práva žalobců na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. a) LZPS, se zamítá. [jméno FO]. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců a) a b) částku [částka], a to 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, kterou se každý z žalobců a) a b) domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhali konstatování porušení práva na spravedlivý proces, a to v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem, resp. nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] (dále též „OS“) pod sp. zn. 1 T 111/2020 (dále též „původní řízení“). Dále se domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené svým trestním stíháním, resp. nezákonným rozhodnutím usnesením ze dne [datum], č. j. KRPS-54688-40/TČ-2020-011271.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobců, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobcům mělo náležet.

3. Žalobci ve své žalobě tvrdili, že původní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. K tomu zdůrazňovali, že původní řízení trvalo od května 2020 do července 2021. S ohledem na význam věci přitom mělo být původní řízení rychlejší, resp. orgány činné v trestním řízení měli postupovat rychleji. Dále dotvrdili následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobci zdůrazňovali, že žijí na malém městě, kde se informace o jejich trestním stíhání rozšířila a z toho důvodu na ně všichni koukali divně. Zadruhé, dále uváděli, že byl zasažen pracovní život žalobkyně, která měla mále dostat výpověď ze své práce u společnosti [Anonymizováno] Zatřetí, trestním stíháním měla být zasažena i jejich podnikatelská činnost. Konkrétně mělo dojít k propadu poptávky. Začtvrté, žalobci tvrdili rovněž dopady do rodinného života. Konkrétně poukazovali na nepříznivý zdravotní stav svého syna. V této souvislosti žalobci poukazovali na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení měli syna žalobců nutit k výpovědím.

4. Žalovaná ve svém vyjádření namítla, že žalobci u žalované řádně a včas neuplatnili svůj nárok ve smyslu § 14 OdpŠk, neboť nedoložili plnou moc svého právního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO].

5. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

6. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalovaná obdržela dne [datum] podání od advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], kterým byl uplatněn tedy nárok žalobců jako v projednávané věci s tím, že toto podání bylo vyřízeno stanoviskem žalované ze dne [datum] ve kterém žalovaná poukázala na to, že žalobci přes výzvu tedy nedoložili oprávnění advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] zastupovat žalobce.

7. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce je společně s žalobkyní před rozvodem, neboť je původní řízení rozhádalo. Dále vypověděl, že na žalobkyni koukalo okolí divně. Dále žalobce vypověděl, že v průběhu původního řízení onemocněl jejich syn. K dotazu soudu žalobce uvedl, že žije ve [adresa], a to to po dobu více jak 20 let, přičemž tam bydlí se svými syny a manželkou. Žalobce dále vypověděl, že o jejich trestním stíhání věděl celý [adresa]. Žalobce dále vypověděl, že se jej na trestní stíhání ptala paní starostka. Žalobce rovněž uvedl, že trestní stíhání negativně ovlivnilo práci žalobkyně. Dále žalobce vypovídal, že pracuje pro společnost [jméno FO], když předmětem podnikání této společnosti je poskytování služeb v oblasti zámečnictví, instalatérství a topenářství. K dotazu soudu žalobce uvedl, že v současnosti má společnost obrat okolo 2 mil. Kč ročně. Na dotaz stran ziskovosti společnosti žalobce nicméně nebyl schopen konkrétně odpovědět. Pouze obecně uvedl, že je to složité, když společně s manželkou (žalobkyní) vkládali do společnosti prostředky, aby jí zhodnocovali. Žalobce konečně vypověděl, že na něj a manželku tlačil OSPOD, který usiloval o odebrání jejich syna. Rovněž zmínil, že i škola postupovala v jejich případě chybně, za což jí měla být udělena pokuta ve výši [částka].

8. Ze zdravotního záznamu ze dne [datum] soud zjistil, že [jméno FO] je veden v evidenci psychiatrické ambulance v [adresa] od [datum] pro hyperkinetickou poruchu chování. Má špatně usínat, někdy celou noc má i probdít, a proto má problémy s tím se probudit, a tím mělo docházet k porušování školní docházky ze zdravotních důvodů. Byla mu naordinována psychofarmaka na úpravu režimu chování a též byly opakovaně provedeny psychoterapeutické pohovory. V současné době se jeho duševní stav zlepšuje, ale přesto může docházet k výkyvům. Doporučilo se nevytvářet stresové situace, neboť by byly kontraproduktivní vůči psychiatrickému ambulantnímu léčení.

9. Ze zprávy FN [adresa], kliniky dětské neurologie, neurologické ambulance ze dne [datum] soud zjistil, že [jméno FO] měl první ataku onemocnění, kdy tedy mu je diagnostikována roztroušená skleróza, a ataka tohoto onemocnění měla být v dubnu roku 2021 a dále pak mělo docházet k progresi v červenci 2021 a v lednu 2022. Dále soud z této zprávy zjistil, že [jméno FO] trpí syndromem ADHD.

10. Z plné moci ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] udělil [Jméno žalobce A] plnou moc advokátovi [tituly před jménem] [jméno FO], aby ho ztupoval a obhajoval ve věci vedené u KŘ PČR územní odbor [adresa], OOK pod sp. zn. KRPS-54688/TČ-2020-011271 a ve věcech souvisejících.

11. Z plné moci ze dne [datum] soud zjistil, že dne [Anonymizováno] zmocnila [jméno FO] advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], aby ji zastupoval ve věci vedené u KŘ PČR policie Středočeského Kraje, územní odbor [adresa] OOK pod sp. zn. KRPS-54688/TČ-2020-011271 a ve věcech souvisejících.

12. Ze zprávy o šetření ve věci [jméno FO] Veřejného ochránce práv soud zjistil, že [právnická osoba] [adresa] pochybil ve věci preventivní a poradenské činnosti a vyhodnocováni situace nezletilého [jméno FO].

13. Z usnesení okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne [datum], č. j. Zt 87 2020-25, soud zjistil, že byla zamítnuta stížnost obviněných [jméno FO] a [Jméno žalobce B].

14. Z vyjádření ke stížnosti doručené dne [datum] [právnická osoba] v [adresa] ze dne [datum] soud zjistil, že dne [datum] byla [právnická osoba] [adresa] doručena stížnost [jméno FO], který si stěžoval na postup OSPODu ve věci jejich syna [jméno FO].

15. Z podnětu k dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne [datum] – vyrozumění podatele soud zjistil, že dne [datum] byla Krajskému státnímu zastupitelství v Praze doručena žádost o dohled nad Okresním státním zastupitelstvím v [adresa]. Krajské státní zastupitelství v Praze pak sdělilo, že neshledalo důvody k přijetí jakýchkoliv opatření.

16. Z vyrozumění k vyjádření o opravě zápisu z [datum] soud zjistil, že žalobci nesouhlasili s výslechem svého syna [jméno FO] v rámci trestního stíhání.

17. Ze spisu vedeného u MěÚ [adresa] pod sp. zn. SO02/39270/[adresa] soud zjistil následující. dne [datum] došel Krajskému ředitelství policie středočeského kraje OO [adresa] pokyn státního zástupce, aby zahájil úkony trestního řízení pro přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písmeno b),d), odst. 3 písmeno b) TZ ve věci podezřelých [jméno FO] a [Jméno žalobce A]. Dne [datum] byl vydán záznam PČR o zahájení úkonu trestního řízení ve vztahu k výše uvedenému podezření. Dne [datum] podal vysvětlení [Jméno žalobce A]. Dne [datum] požádáno [jméno FO] o opravu protokolu z podaného vysvětlení ze dne [datum]. dne [datum] [Jméno žalobce A] Vyrozuměn, že jeho žádost bude založena hned vedle protokolu o podaném vysvětlení. Dne [datum] podala vysvětlení [jméno FO]. Dne [datum] podal vysvětlení [jméno FO]. Usnesením ze dne [datum] zahájeno trestní stíhání podezřelých pro shora zvedený trestný čin. Dne [Anonymizováno] toto usnesení [jméno FO] a dne [datum] zásilka se závadou doručení [jméno FO] [Anonymizováno] na [Anonymizováno]. Dne [datum] podána stížnost obviněnými proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne [datum] stížnost předložena OSZ [adresa]. Usnesením státního zástupce ze dne [datum] zamítnuty stížnosti obviněných, neboť byly shromážděny dostatečné důkazy, které ve vzájemném kontextu zakládají potřebnou míru podezření. Dne [datum] obvinění vyslechnuti. Dne [datum] vyslechnut svědek. Dne [datum] došla Policii ČR lékařská zpráva o stavu [jméno FO]. Dne [datum] došla zpráva o školním prospěchu [jméno FO]. Dne [datum] bylo provedeno šetření ve škole [jméno FO]. Dne [datum] došla PČR zpráva OSPOD týkající s [jméno FO]. Dne [datum] došla Policii ČR zpráva o zjištění poměru mladistvého. Dne [datum] došla Policie ČR informace k pracovnímu poměru obviněné. Dne [datum] došla [adresa] ČR zpráva zaměstnavatele obviněného. Dne [datum] došla [adresa] ČR zpráva o pověsti obviněných. Dne [datum] došla Policii ČR zpráva OS v [adresa] k obviněným. Dne [datum] proveden opis z evidence přestupků a rejstříku trestů. Dne [datum] vydáno vyrozumění o možnosti prostudovat spis. Dne [datum] obviněnými prostudován spis. [datum] vydán Policií ČR návrh na podání obžaloby. Dne [datum] došla OS v [adresa] obžaloba. Dne [datum] vydán trestní příkaz. Dne [datum] podali obvinění odpor proti trestnímu příkazu. Dne [datum] voláno k hlavnímu líčení. Dne [datum] s ohledem na nemoc soudce dne [datum] odvoláno nařízené hlavní líčení a obžalováni vyzváni k vyjádření se k obžalobě ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Dne [datum] výzva doručena zástupci obžalovaných. Dne [datum] urgována odpověď zástupce obžalovaných. Dne [datum] došlo soudu vyjádření se k obžalobě. Dne [datum] voláno k hlavnímu líčení na [datum]. S ohledem na žádost obžalovaných hlavní líčení odročeno na [datum]. Na hlavním líčení dne [datum] hlavní líčení za účelem předvolání svědkyně a dokončení dokazování odročeno na [datum]. Na hlavním líčení dne [datum] vyslýchán svědek, prováděno dokazování. Hlavní líčení odročeno za účelem předvolání výchovné poradkyně a s výhradou dalšího dokazování na den [datum]. na hlavním líčení dne [datum] vyhlášeno usnesení č.j. 1 T 11/2020-296 v právní moci [datum], kterým se postoupila věc městskému úřadu v [adresa], neboť by se mohlo jednat o přestupek, neboť nelze souhlasit s tvrzením obžaloby, že obžalovaní zanedbávali řádnou přípravu na vyučování a povinou školní docházku nezletilého syna [jméno FO] a aktivně neřešili jeho poruchy spánku, soustředění a chování včasným zajištěním odborné pomoci. Dne [datum] byla předložena KS v Praze stížnost státního zástupce ze dne [datum] proti usnesení soudu o postoupení věci. Na neveřejném zasedání dne [datum] stížnost zamítnuta. Toto usnesení bylo žalobcům doručeno dne [datum]. Dne [datum] spis postoupen MěÚ [adresa]. Dne [datum] došel soudní spis MěÚ. Dne [datum] pověřena úřední osoba. Dne [datum] požádáno interním právníkem o nahlédnutí do spisu z důvodu získání informací a podkladů k tvrzenému nároku na náhradu škody a dne [datum] do spisu nahlíženo. Dne [datum] vydán příkaz MÚ, kterým se [jméno FO] uznává vinou ze spáchání přestupku a ukládá se ji pokuta ve výši [částka]. Následně tedy byl tento příkaz zrušen. [datum] vydán příkaz, kterým se [Jméno žalobce A] uznává vinným ze spáchání přestupků výrokem 1 proti školskému zákonu podle § 182a(1) písmeno a bod 3 školského zákona, výrokem 2 proti majetku podle § 8(1)a bod 4 přestupkového zákona, a ukládá se mu pokuta ve výši [částka]. Dne [datum] podán odpor proti příkazu [jméno FO]. Dne [datum] podán odpor [jméno FO]. přípisem MÚ ze dne [datum] sděleno [jméno FO], že její odpor byl podán opožděně. Dne [datum] předvolán obviněný [Jméno žalobce A] k ústnímu jednání. Dne [datum] k jednání předvolán také svědek. Na jednání dne [datum] vyslýchán obviněný a vyslýchán svědek. Rozhodnutím MÚ ze dne [datum] obviněný [Jméno žalobce A] prohlášen vinným a byla mu tedy uložena pokuta ve výši [částka]. Dne [datum] podáno odvolání proti rozhodnutí MÚ. Dne [datum] spis předán odvolacímu orgánu. Rozhodnutím KÚ Středočeského kraje z dne [datum] č.j. 072031/[adresa] v právní moci [datum] výrok prvního rozhodnutí správního orgánu změněn tak, že se řízení zastavuje, neboť skutek, o němž se vede řízení není přestupkem a výrok 2 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušen a vrácen k novému projednání, neboť odvolací orgán shledal, že odůvodnění správního trestu pokud není vyhotoveno v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 SŘ a § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky a je nepřezkoumatelné. Rozhodnutím KÚ Středočeského kraje v právní moci [datum] Bylo určeno, že příkaz MÚ ze dne [datum] se ruší. Dne [Anonymizováno] vrácen spis MÚ. Dne [datum] vypraven spisový materiál ministerstvu spravedlnosti. Dne [datum] spisový materiál vrácen.

18. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

19. Pouze pro úplnost pak soud uvádí, že neprováděl dokazování znaleckým posudkem, když tento se týkal posouzení způsobu vyhotovení a ověření případné shodnosti podpisů na třech výtiscích se závěry pohovorů s rodiči na [adresa]. Podle názoru zdejšího soudu totiž s ohledem na předmět řízení je irelevantní otázka, zdali skutečně [Anonymizováno] [adresa] falšovala záznamy či nikoliv.

20. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

21. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

22. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

23. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

24. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

26. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může u soudu domáhat náhrady škody pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

27. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

29. Jak uvedeno shora, žalobci se domáhala (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání ([částka] s příslušenstvím pro každého z žalobců) a (ii) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daného trestního stíhání (v podobě konstatování porušení práva). Ještě před vyhodnocením důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy, se soud zabýval argumentací žalované stran nikoliv řádného předběžného uplatnění ve smyslu § 14 OdpŠk. Předně soud uvádí, že sami žalobci na jednání dne [datum] dotvrdili, že i přes výzvu žalované plnou moc dosvědčující oprávnění k zastupování v rámci předběžného uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk žalobci nepředložili. I přesto má soud za to, že žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

30. Jak plyne z § 26 OdpŠk, samotný OdpŠk je lex specialis vůči zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“)(k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2722/2012). Dále platí, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena (§ 1 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 258/2015).

31. Zákon nepředepisuje náležitosti podání, kterým se poškozený na příslušný úřad obrací, a je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. Požaduje-li zadostiučinění v jiné formě, než v penězích, jako je konstatování porušení práva nebo omluva, je povinen tuto formu specifikovat i co do jejího obsahu. Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového návrhu na předběžné projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3021/2014).

32. Obě strany mimosoudního vyjednávání ve smyslu § 14 OdpŠk jsou nepochybně vázány zásadami právního jednání v soukromoprávním styku. Obě strany mají zásadně ve své moci (případně v možnosti) obstarání základních podkladů, jimiž dosvědčují své právní jednání (požadavky) nebo jimiž odporují požadavkům protistrany. Je též zřejmé, že s neformálním jednáním při předběžném uplatnění nároku u úřadu právní řád spojuje určité následky, např. v podobě promlčení práva, povinnosti k placení úroků z prodlení, (ne)splnění podmínek soudního řízení apod., a je tak důvodné očekávat od obou stran naplnění zásad poctivého a dobrověrného právního styku (srov. též § 545 a § 547 zákona č. 89/2012 Sb.) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2678/2020).

33. Ve vztahu k uplatnění nároku musí být tedy z právního jednání žadatele, obsaženého v podání, jímž se na příslušný úřad obrací, včetně všech jeho příloh, patrno, čeho se domáhá a z jakého důvodu. V případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy musí být z podání zřejmé, jaká újma a čím měla žadateli vzniknout a jak ji požaduje odčinit. Je přitom třeba mít na paměti, že jde ve své podstatě o předžalobní upomínku, u které se nepředpokládá právní zastoupení žadatele (neboť byl-li při něm poškozený právně zastoupen, nepřiznává mu zákon dle § 31 odst. 4 OdpŠk nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech zastoupení), a proto nároky na její formu nemohou být vysoké (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 579/2021).

34. Z § 441, § 561 odst. 1 a § 565 OZ lze přitom dovodit, že zmocní-li věřitel k převzetí dluhu od dlužníka jinou osobu, je dlužník oprávněn požadovat, aby věřitel nebo jeho zmocněnec prokázali pravost a správnost plné moci; do doby, než bude pravost a správnost plné moci prokázána, není dlužník povinen dluh k rukám zmocněnce věřitele plnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 1299/2019). Vztaženo do poměrů projednávané věci, není pochyb o tom, že žalobci řádně u žalované svůj nárok ve smyslu § 14 OdpŠk uplatnili; nedoložili-li však k výzvě žalované plnou moc. V rámci soudního řízení nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, že tyto plné moci existovali (viz body 10 a 11 tohoto rozsudku). Důsledkem nedoložení této plné moci však nemůže být neuplatnění nároků žalobců ve smyslu § 14 OdpŠk (jak mylně dovozovala žalovaná), nýbrž skutečnost, že žalovaná nemůže být v prodlení. Ze stejného důvodu pak nemohou být ani nároky žalobců promlčeny, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že původní řízení bylo sice pravomocně skončeno již [datum]. avšak rozhodnutí odvolacího soudu (vyhlášené v neveřejném zasedání) bylo žalobcům doručeno prostřednictvím jejich právního zástupce až dne [datum]. S ohledem na skutečnost, že žalobci uplatnili svůj nárok u žalované dne [datum], žalovaná pak vydala své stanovisko dne [datum] a žaloba byla podána u zdejšího soudu dne [datum], pak byla podána ve lhůta podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 1 OdpŠk.

35. Jak plyne ze shora citované zákonné úpravy, zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. Soud se proto dále zaměřil na naplnění splnění těchto podmínek. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 36. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 Odpšk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

37. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

38. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

39. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je však třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinila, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne [datum], sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. [jméno FO]. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

40. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobců neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

41. Nejvyšší soud dále dovodil, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci (dle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 tr. ř.). V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury je tedy nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, přičemž otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za způsobenou újmu. Důvodem pro uvedený závěr je dle Nejvyššího soudu skutečnost, že obě řízení (tj. jak řízení trestní, tak přestupkové) jsou samostatná řízení a podléhají odlišným procesním pravidlům, přičemž přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Proto ani v případě, kdy jednání účastníka, pro něž byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, není vyloučena odpovědnost státu za újmu způsobenou takovému účastníkovi trestním stíháním dle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 ze dne [datum]).

42. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení zahájení trestního stíhání ze dne [datum]), neboť usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 1 T 11/2020-296, byla věc postoupena [právnická osoba] v [adresa], neboť by se mohlo jednat o přestupek.

43. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

44. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

45. V daném případě byli žalobci trestně stíháni za spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobci byli trestně stíhaní ze spáchání přečinu, přičemž jim hrozil trest odnětí svobody až ve výši 5 let. Jednalo se proto svojí povahou o méně závažnou trestnou činnost, která zpravidla nepůsobí negativní zásadní společenské odsouzení stíhaných.

46. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 1 roky a 4 měsíce. K tomu soud poznamenává, že si je vědom toho, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v případech, kdy se žalobce domáhá zadostiučinění rovněž z titulu nepřiměřené délky předmětného trestního řízení, jakož i zadostiučinění z titulu samotného nezákonného trestního stíhání, soud při posuzování nároku z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání nemá přihlížet a hodnotit délku samotného trestního stíhání, neboť by tím došlo k duplicitnímu posouzení, a tudíž i odškodnění za totéž (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). S ohledem na skutečnost, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, pročež žalobcům nenáleží přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení (jak bude v podrobnostech osvětleno níže), má nicméně soud za to, že je namístě přihlédnout k délce trestního řízení, neboť v projednávané věci nemůže dojít k duplicitnímu odškodnění za totéž.

47. Žalobci dále dotvrdili následující dopady nezákonného trestního stíhání ve své osobní sféře. Zaprvé, žalobci zdůrazňovali, že žijí na malém městě, kde se informace o jejich trestním stíhání rozšířila a z toho důvodu na ně všichni koukali divně. Zadruhé, dále uváděli, že byl zasažen pracovní život žalobkyně, která měla mále dostat výpověď ze své práce u společnosti [Anonymizováno] Zatřetí, trestním stíháním měla být zasažena i jejich podnikatelská činnost. Konkrétně mělo dojít k propadu poptávky. Začtvrté, žalobci tvrdili rovněž dopady do rodinného života. Konkrétně poukazovali na nepříznivý zdravotní stav svého syna. V této souvislosti žalobci poukazovali na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení měli syna žalobců nutit k výpovědím.

48. Zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. [adresa]: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je „korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí „nějak vyspekulovat“ (JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1891/18).

49. Pokud pak jde o důkaz výslechem účastníka, nelze přehlédnout, že tento důkazní prostředek má subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott: „Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního [jméno FO]. [adresa]: Wolters Kluwer, 2012, s. 192). Jinak řečeno, jak bylo uvedeno shora, při hodnocení důkazů soud sice uvěřil svědeckým výpovědím, avšak tyto svědecké výpovědi byly dostatečné pouze potud, pokud jde o dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, resp. o stres, kterým měl žalobce v souvislosti s trestním stíháním trpět, jakož i dopady do profesního života (pokud jde o pokles zakázek v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobce). Soud dále vzal za prokázané (svědeckou výpovědí [jméno FO] a listinnými důkazy), že se trestní stíhání negativně projevilo na jeho zdravotním stavu. Pokud jde o další tvrzené dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce, soud nemohl vzít tyto dopady za prokázané pouze na základě účastnické výpovědi žalobce, neboť hodnotu účastnické výpovědi lze považovat pouze za mizivou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 1015/2018).

50. S výjimkou nepříznivé zdravotního stavu svého syna [jméno FO], pak žalobci na podporu svých tvrzení stran dopadů trestního stíhání do svého života soudu nabídli pouze účastnický výslech žalobce a). Podle názoru zdejšího soudu přitom neexistují důvody, proč by tvrzené skutečnosti nebylo lze prokázat jinak. Soud proto nemohl bez dalšího vycházet z výpovědi žalobce. Soud proto na základě provedeného dokazování nemá za prokázané, že by žalobci žili na malém městě, kde se informace o jejich trestním stíhání rozšířila a z toho důvodu na ně všichni koukali divně. Soud rovněž nemá za prokázané, že byl zasažen pracovní život žalobkyně i podnikatelská činnost žalobců. Žalobci – ač soudem opakovaně poučováni podle § 118a odst. 3 o. s. ř. – žádné další důkazy nedoplnili. Soudu proto nezbylo, nežli shora vypočtená tvrzení považovat za neprokázaná.

51. Na druhou stranu soud vzal za prokázané, že v průběhu trestního stíhání syn žalobců [jméno FO] trpěl velmi závažnou nemocí. Soud nemá nižádných pochyb, že trestní stíhání, které se rovněž týkalo i syna [jméno FO], který mimo jiné i v rámci trestního stíhání vypovídal, nemohlo mít pozitivního vlivu ani na jeho zdravotní stav, ani na rodinou atmosféru.

52. Lze proto shrnout, že soud s přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl k závěru, že žalobcům nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

53. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem pod sp. zn. v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 25 C 165/2016, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 30 Co 68/2017. V tomto řízení bylo trestní stíhání vedeno po dobu přibližně 38 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin § 201 odst. 1 písmeno d), odst. 3 písmeno a) ohrožení výchovy dítěte. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až pět let. Poškozený neprokázal, zásahy do profesního, do rodinného života, do sféry zdraví ani do sociálního života a soud mu nepřiznal žádné odškodnění.

54. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 17/2018, respektive u odvolacího soudu pod sp. zn. 16 Co 205/2020. V této věci bylo trestní stíhání vedeno po dobu 1079 dnů, bylo vedeno pro trestní čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2, písmeno b), d) tr. zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody osm let. Poškozený prokázal zásahy do sféry zdraví, konkrétně nespavost, změny nálad, hubnutí, musel vyhledat psychiatrickou pomoc a užíval léky na depresi a spaní. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

55. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 241/2019, respektive u odvolacího soudu pod sp. zn. 17 Co 273/2022, kdy trestní stíhání trvalo 282 dnů. Trestní stíhání bylo vedeno pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 198 odst. 1, 2, písmeno d) tr. zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody osm let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, zásahy do sféry zdraví, konkrétně tedy měl utrpět poškozeného pověst zaměstnání a měl trpět stresem a nespavostí, prokázal zásahy do své pověsti a soud rovněž přihlédl k tomu, že byl poškozený vykázán ze společného obydlí, byl jiné národnosti a jiného vyznání a bylo mu přiznáno přiměřené zadostiučiní ve výši [částka].

56. Vzhledem ke shora uvedenému tak lze shrnout, že soud se nedomnívá, že by poškození neměli mít nárok na jakékoliv zadostiučinění v penězích, jako tomu bylo ve věci 25 C 165/2016. V této věci sice trestní stíhání trvalo přibližně stejně a poškozenému hrozil i stejně vysoký trest, avšak poškozený neprokázal žádné dopady do svého života. Soud se přitom ani nedomnívá, že by žalobcům mělo náležet stejně vysoké odškodnění jako ve věcech 28 C 17/2018 a 12 C 241/2019. Je sice pravda, že v těchto věcech trvalo trestní stíhání kratší dobu, avšak na druhou stranu poškozeným v těchto věcech hrozil vyšší trest a především prokázali širší dopady trestního stíhání do svého života. Soud nakonec s vědomím shora uvedeného volil částku [částka] coby přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu pro každého z žalobců. Soud si uvědomuje, že tato částka je v zásadě pouze symbolická. Nicméně podle názoru zdejšího soudu věrně reflektuje přístup žalobců na jedné straně (kteří přes opakované výzvy nedoplnili své důkazní návrhy), a význam původního řízení a jeho délku, resp. dopady do rodinného života žalobců na straně druhé.

57. Soud tedy výrokem [jméno FO]. tohoto rozsudku přiznal každému z žalobců částku [částka] a ve zbytku výrokem III. žalobu zamítl. Soud nepřiznal žalobcům příslušenství (úroky z prodlení) z přisouzené částky, neboť jak bylo osvětleno výše (viz bod 34 tohoto rozsudku), tím, že žalobci na výzvu žalované nepředložili plnou moc opravňující jejich právního zástupce k zastupování, zapříčinili, že žalovaná nemůže být v prodlení. (ii) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního 58. Žalobci se dále domáhali přiměřeného zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva z titulu nepřiměřeně dlouhého původního řízení.

59. Jak bylo uvedeno shora k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

60. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

61. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

62. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

63. V dané věci začalo rozhodné období posuzovaného řízení běžet ve vztahu k žalobci a) dne [datum] (kdy mu bylo doručeno usnesení ze dne [datum]) a ve vztahu k žalobkyni b) dne [datum] (kdy jí rovněž bylo doručeno usnesení ze dne [datum]). Konec rozhodného období soud spatřuje v datu [datum], kdy bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Celková délka posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobců tedy činí cca 1 rok a 4 měsíce.

64. Dlužno poznamenat, že soud při posuzování přiměřenosti délky předmětného trestního stíhání nepřihlížel k té fázi trestního řízení, která předcházela zahájení trestního stíhání žalobkyně. Uvedený závěr soud opírá zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], dle něhož „[V] případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.)“.

65. Trestní stíhání probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, a předtím v rámci přípravného řízení u Policie ČR. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že již samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

66. Po skutkové stránce byla věc dle soudu standardně složitá. V daném případě bylo vyslechnuto několik svědků a provedeno několik listinných důkazů. Soud věc po stránce hmotněprávní hodnotí rovněž jako standardně složitou, neboť orgány činné v trestním řízení posuzovaly otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byli žalobci stíháni, a splnění podmínek pro vznik trestní odpovědnosti žalobců. Soud dále věc hodnotí jako standardně složitou po stránce procesní. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako standardně složitou.

67. Žalobci se na délce řízení nijak nepodíleli. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobkyně snažila o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

68. Pokud jde o význam řízení, vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako standardní. Sice se jednalo o trestní řízení, což dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR již samo o sobě povahou svého předmětu zakládá vyšší význam pro žalobce, jinými slovy zvýšený význam se presumuje (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum]), nicméně s ohledem na to, že soud rozhodoval rovněž o nároku žalobců na odškodnění za nezákonné trestní stíhání (tj. odškodnění zásahů do soukromé sféry žalobce), tak při posuzování nároku na odškodnění z titulu nepřiměřené délky již nelze přihlížet ke zvýšenému významu, neboť by šlo o duplicitní hodnocení téhož Uvedenou úvahu soud opírá o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, dle něhož: „[D]omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí, OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož. Obdobná korelace přichází do úvahy i při uplatňování obou zde uvedených nároků při posuzování kritéria délky trestního stíhání, jestliže ji lze mít zároveň za nepřiměřenou“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne [datum]).

69. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení nezaznamenal průtahy, resp. období nečinnosti. Postup orgánů činných v trestním řízení v původním řízení soud považuje za koncentrovaný a odpovídající okolnostem dotčené trestní věci. Podle názoru zdejšího soudu tak orgány činné v trestním řízení postupovaly v původním řízení plynule a činily příslušné úkony v přiměřených lhůtách.

70. Soud zhodnotil všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem, jak byly popsány shora, a k relevantním zákonným ustanovením i judikatuře, dospěl k závěru, že celková délka předmětného trestního řízení, resp. posuzovaného rozhodného období nebyla nepřiměřeně dlouhá.

71. Soud má tedy za to, že v dané věci nedošlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě a tudíž jí ani nevznikla nemajetková újma. S ohledem na uvedené ani není na místě konstatování porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu co do požadavku žalobců na konstatování porušení práva zamítl.

72. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

73. Žalobci byli pro účely posuzování otázky náhrady nákladů řízení zcela neúspěšní co do nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízení a naopak úspěšní co do nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. S ohledem na skutečnost, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že v těchto věcech je v případě obou nároků nezbytné vycházet z tarifní hodnoty [částka], platí, že žalobci byli se svojí žalobou úspěšní v rozsahu 50 % (resp. v rozsahu 50 % neúspěšní; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Proto soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

74. Lhůta k plnění byla ve výroku [jméno FO]. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení