37 C 97/2022 - 180

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované], o zaplacení 302 952,05 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u [Anonymizováno] [adresa] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] též „původní řízení“). Dále se domáhala zaplacení částky [částka] coby náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že ve svém stanovisku ze dne [datum] shledala nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky původního řízení, za což žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši [částka]. Toto zadostiučinění je přitom dle žalované zcela dostačující.

3. Soud ve věci rozhodl svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. 37 C 97/2022-84. Tímto rozhodnutím řízení částečně (v rozsahu zpětvzetí) zastavil (výrok I. tohoto rozsudku). Dále žalobu co do nároku na náhradu škody zamítl zcela (výrok II. tohoto rozsudku). Co do nároku na náhradu nemajetkové újmy soud konstatoval, že nárok žalobkyně je co do svého základu po právu. Nicméně s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná dobrovolně plnila přiměřené zadostiučinění v dostatečné výši, soud zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení další částky (výrok IV. tohoto rozsudku) a uložil žalované zaplatit pouze úroky z prodlení v zákonné výši (výrok III. tohoto rozsudku). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. 29 Co 308/2023-112, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. 30 Cdo 1256/2024-159, jako soud dovolací pak zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum] ve výroku IV. (a v odpovídajícím rozsahu rovněž zrušil potvrzující rozhodnutí dovolacího soudu). Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že soudy nesprávně hodnotily otázku tzv. souběžných řízeních (viz body 36-38 rozsudku dovolacího soudu).

4. Podstata projednávané věci tak spočívá toliko v posouzení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem OS spočívajícím v nepřiměřené délce původního řízení, a to prizmatem rozhodnutí dovolacího soudu.

5. Soud ve věci učinil následující skutkové závěry.

6. Z nesporných tvrzení účastníků a z předložených listin (žádosti žalobkyně o odškodnění, stanoviska žalované ze dne [datum], záznamu o vydání) vzal soud za prokázané, že žalobkyně podáním doručeným žalované dne [datum] uplatnila svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. [Anonymizováno] ve výši [částka], jakož i nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení ve výši [částka]. Žalovaná žalobkyni částečně vyhověla svým stanoviskem ze dne [datum] a vyplatila jí částku [částka] dne [datum].

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Z nesporných tvrzení účastníků a z předložených listin (stanovisko žalované ze dne [datum]) soud zjistil, že žalobkyně byla odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením vedeným u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Toto řízení trvalo od [datum] do [datum] a žalobkyni bylo za toto řízení přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

9. Ze spisu vedeného u [nebezpečný obsah].

10. Z listin založených ve spise vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno][Anonymizováno] soud zjistil následující. (i) Z návrhu na zahájení řízení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně [jméno FO] se domáhala mimo jiné proti [Anonymizováno] [jméno FO] a [Anonymizováno] [adresa] zaplacení částky [částka]. Ve své žalobě uváděla, že se dne [datum] stala vlastnicí nemovitosti, které se v roce [Anonymizováno] vzdala ve prospěch státu, a to pod nátlakem trestního stíhání svých rodičů. [Jméno žalobkyně] pak tyto nemovitosti nabyla na základě kupní smlouvy v roce [Anonymizováno]. Žalobkyně [jméno FO] přitom sporovala platnost této kupní smlouvy. Žalobkyně se proto domáhala po [Anonymizováno] ušlého nájemného. (ii) Z rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum] soud zjistil, že v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] došlo k rozšíření žaloby na celkem částku [částka] s příslušenstvím. Tato částka pak měla představovat nájemné za období od [datum] do [datum]. Procesním nástupce žalobkyně [jméno FO] se stal [jméno FO]. Podáním ze dne [datum] pak žalovaní v tomto řízení (tj. i [Jméno žalobkyně]) uplatnili nárok na zaplacení částky [částka] z titulu práva na úhradu nákladů, které do nemovitosti vložili, a z titulu náhrady škody. Tento nárok nicméně byl předmětem řízení vedeném u [Anonymizováno]. Nadto byla tato pohledávka postoupena na [jméno FO]. Soud proto k této obraně nepřihlížel.

11. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc následovně.

13. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

14. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

15. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

16. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

17. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

18. V dané věci začalo rozhodné období běžet dne [datum] (kdy podána v původním řízení žaloba), přičemž pravomocně skončeno bylo dne [datum] (rozhodnutím dovolacího soudu). Původní řízení tak trvalo přibližně 21 let a 4 měsíce.

19. Posuzované řízení probíhalo řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy (jedenkrát rozhodoval ve věci samé prvostupňový soud, jedenkrát rozhodoval ve věci samé soud odvolací. Dlužno poznamenat, že ve věci rozhodoval i soud dovolací, jednak o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a jednak o návrhu na delegaci vhodnou. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

20. Po hmotněprávní stránce soud hodnotí věc jako standardně obtížnou (resp. složitou). Po skutkové stránce podle přesvědčení soudu byla věc rovněž standardně obtížná (resp. složitá). Vysokou náročnost nicméně věc vykazovala po stránce procesní. Ve věci byla vydána řada procesních rozhodnutí, některá z nich byla předmětem přezkumu odvolacím soudem (usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce); bylo rozhodováno o místní příslušnosti, věc byla předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu na delegaci vhodnou, opakovaně bylo rozhodováno o návrhu na přerušení řízení. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako obtížnou (resp. složitou). K tomu soud odkazuje na bod 23 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 29 Co 308/2023-112.

21. Dále je třeba konstatovat, že žalobkyně se na celkové délce původního řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti.

22. Při posuzování významu původního řízení pro žalobkyni vzal soud do úvahy, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Význam řízení pro žalobkyni tak soud považuje za standardní. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobkyně žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, nedotvrdila.

23. Konečně pokud se jedná o postup soudů, coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, soud konstatuje, že v průběhu řízení nebylo shledáno výrazné období nečinnosti. Pouze na počátku řízení před datem jeho přerušení nebylo postupováno zcela koncentrovaně, nicméně nejednalo se o období nečinnosti, soud totiž v tomto období rozhodoval o místní nepříslušnosti, o návrhu na delegaci vhodnou, o prvním návrhu na přerušením řízení, o částečném zastavení řízení. Konečně nelze přehlédnout, že v této fázi řízení žalobci žádali o poskytnutí lhůty k mimosoudnímu řešení sporu s tím, aby nebylo nařizováno jednání.

24. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (ostatně o tomto nebylo ani mezi účastníky sporu). Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

25. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy. Bylo tudíž na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

26. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

27. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou [částka].

28. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 20 000 za každý další rok řízení (tj. za 21 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za další 4 měsíce řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nebylo na místě přiznat nižší základní částku; původní řízení totiž soud považuje za extrémně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

29. K tomu se dodává, že z ustálené judikatury plyne, že probíhá-li souběžně více soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, posuzuje se újma utrpěná jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení jako jediná újma, nikoli jako újma násobená počtem jednotlivých řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, nebo nověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 846/2021).

30. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní řízení bylo přerušeno od [datum] do právní moci řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Za řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] přitom byla žalobkyně již odškodněna. Soud I. stupně se ve svém rozsudku ze dne [datum] přiklonil k názoru, že původní řízení a řízení sp. zn. [Anonymizováno] jsou řízení souběžná ve smyslu shora citované judikatury. Jakkoliv toto právní posouzení bylo potvrzeno odvolacím soudem, soud dovolací se s tímto pohledem neztotožnil. Konkrétně v bodě 37 svého rozsudku konstatoval, že v případě původního řízení a řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] „zřejmě nejde o řízení souběžná, nýbrž […] o samostatných nárocích […] Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků […]“. Nadto dovolací soud zdůraznil, že tyto závěry není možné zpochybnit s poukazem na možnost uplatnit vzájemný návrh, resp. návrhy žalobkyně na přerušení řízení a tím, že nebrojila proti rozhodnutí, kterým bylo přerušeno řízení (viz body 38 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 30 Cdo 1256/2024-159).

31. K tomu zdejší soud dodává, že z provedeného dokazování vyplynulo, že nelze uvažovat o tom, že by splýval okruh účastníků původního řízení a řízení sp. zn.[Anonymizováno][Anonymizováno]. Dále nároky uplatněné v rámci původního řízení a řízení sp. zn. [Anonymizováno] byly nároky samostatnými, když rozhodnutí v rámci těchto řízení na sobě nebyla závislá. K tomu se podotýká, že z provedeného dokazování sice vyplynulo, že v rámci původního řízení byl mimo jiné projednáván nárok žalobkyně na zaplacení částky [částka] (představující úhradu nákladů, které byly vloženy do předmětné nemovitosti), avšak tento nárok nebyl nijak posuzován v rámci řízení sp. zn. [Anonymizováno], když [Anonymizováno] v [adresa] odkázal na řízení u [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] a postoupení pohledávky na [jméno FO]. Je proto namístě odškodnit žalobkyni za celou délku původního řízení.

32. Vypočtená základní částka ve výši [částka] byla ponížena o 20 % odpovídající tomu, že se na rozhodování podílely soudy třech stupňů soudní soustavy. Dále byla vypočtená částka ponížena o 30 % z důvodu složitosti původního řízení (zejm. s ohledem na vysokou procesní složitost věci). Vypočtená základní částka byla dále snížena o 10 % z důvodu sdílené újmy. K tomu soud uvádí, že žalobkyně byla v posuzovaném řízené na straně žalující společně s [jméno FO], kdy jako spoluvlastníci (byť nebyli příbuzní či společníci právnické osoby) tvrzeně nabyli nemovitosti v k. ú. [adresa] kupní smlouvou ze dne [datum], kdy rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] č. j. [Anonymizováno] bylo určeno, že vlastníkem zmíněných nemovitostí nejsou žalobci, ale [jméno FO], z těchto důvodů se v postavení žalobců domáhali náhrady škody po žalované České republice. Škodu dle jejich tvrzení představovaly investice do nemovitosti a ušlý zisk, kterého by žalobci dosáhli po dobu životnosti objektu (nemovitosti) po dobu 50 let. Jako spoluvlastníci nemovitosti tak z objektivního hlediska nemohli újmu vnímat každý individuálně, pokud oba uzavřeli zmíněnou kupní smlouvu ohledně předmětné nemovitosti, kdy bylo posléze určeno, že vlastníkem nemovitosti je třetí osoba a žalobci tvrzeně do nemovitosti investovali a očekávali zisk z nemovitosti (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3369/17 nebo rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu soud odkazuje na body 23 až 26 rozsudku [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a dále body 28 až 31 rozsudku ze dne [datum], č. j. 30 Cdo 1256/2024-159. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 60 %, tj. na výslednou částku [částka]. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni již zaplatila částku [částka], soud žalobu výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni částku [částka] a ve zbytku výrokem II. žalobu zamítl.

33. Pokud se jedná o úroky z prodlení, v souladu s § 15 odst. 2 OdpŠk nastalo prodlení žalované dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl nárok uplatněn dne [datum]. Poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 2 OdpŠk tak byl den [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši z přisouzené částky od [datum] (jak požadovala po svém částečném zpětvzetí žalobkyně) do zaplacení. Ve zbytku pak žalobu zamítl (srov. výroky I. a II. tohoto rozsudku). Výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena ve výroku I. tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Vycházel přitom z tarifní hodnoty [částka] (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Žalovaná přitom byla neúspěšná co do tarifní hodnoty [částka] (když plnila přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení po lhůtě stanovené v § 15 OdpŠk) a naopak úspěšná co do tarifní hodnoty [částka] (pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody). Žalovaná tak byla úspěšná v rozsahu přibližně 33,4 % (tj. 66,7 % - 33,3%). Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši [částka] odpovídající paušální náhradě za 5 úkonů (písemné vyjádření k žalobě, příprava na jednání a účast na jednání dne [datum], účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) x [částka] x 0,334. Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

35. Pouze pro úplnost pak soud dodává, že přiznal jako náklad řízení pouze jednu přípravu k jednání. K tomu soud odkazuje na smysl vyhlášky č. 254/2015 Sb., která byla přijata v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13, a který spočívá ve zrovnoprávnění nezastoupených účastníků s účastníky zastoupenými (nikoli jejich zvýhodňování). Novelizované ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s předmětnou vyhláškou mělo za cíl umožnit nezastoupeným účastníkům žádat paušální náhradu nákladů tak, jako je to možné u nákladů advokáta podle § 13 odst. 4 (dříve odst. 3) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.). Úkon „příprava účasti na jednání“ není mezi úkony vyjmenovanými v § 11 advokátního tarifu uveden. Výčet je sice demonstrativní, avšak standardně není v rámci náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem za tento úkon jako takový přiznávána náhrada nákladů, příprava na jednání není bez dalšího v rozhodovací praxi považována za úkon (jinak např. porada s klientem přesahující jednu hodinu). Není tak důvodu privilegovat nezastoupeného účastníka a automaticky považovat za úkon, který je spojen s paušální náhradou nákladů řízení, přípravu na každé jednání, tj. de facto za každé jednání přiznávat náhradu nákladů za dva úkony. Při respektování rovného postavení účastníků a se zohledněním geneze předmětné právní úpravy je namístě úkon „příprava účasti na jednání“ dle vyhl. č. 254/2015 Sb. vykládat ve světle úkonů podle § 11 advokátního tarifu. „Příprava účasti na jednání“ je takto svého druhu ekvivalent přípravy zastoupení (tedy přípravy na věc jako celek), jak je součástí úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. K tomu se dodává, že je logické, že ve vyhl. č. 254/2015 Sb. není vyjmenován úkon „převzetí zastoupení“. Nezastoupený účastník zastoupení pojmově nepřebírá. Ale stejně tak jako advokát se připravuje na zastoupení, připravuje se nezastoupený účastník na věc. Ve výčtu úkonů v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (základní) úkon označený jako „příprava na věc“ však uveden není. To jen podporuje výklad, že pod úkonem označeným jako „příprava účasti na jednání“ je třeba rozumět úkon „příprava na věc“. K tomu se odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1773/24.

Poučení