30 Cdo 1256/2024-159

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně E. S., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 97/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112, ve výroku II v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84, a ve výroku III, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84, ve výroku IV a V se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. .

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 25/2002 – dále jen „posuzované řízení“, v němž žalobkyně společně s B. L. požadovali náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem žalovaného Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí, Ministerstva vnitra a Města Ostrava. Dále se domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2023, č. j. 37 C 97/2022-84, řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 97 047,95 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 400 000 Kč od 29. 9. 2022 do 20. 10. 2022, s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 97 047,95 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 100 000 Kč za den 29. 9. 2022, zastavil (výrok I); žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 30. 9. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 500 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Dále žalobu v rozsahu, jímž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 302 952,05 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 202 452,05 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022 a úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 302 952,05 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok IV) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 29 Co 308/2023-112, odvolání žalobkyně proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I), ve výrocích I, II, IV a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93 – dále jen „souběžné řízení“, částkou 186 000 Kč. Souběžné řízení trvalo od 21. 1. 1994 do 15. 10. 2015 a po tuto dobu bylo posuzované řízení přerušeno. Žalobkyně podáním doručeným žalované dne 16. 12. 2021 uplatnila žalovaný nárok. Žalovaná žalobkyni částečně vyhověla svým stanoviskem ze dne 20. 10. 2022 a vyplatila jí dne 24. 10. 2022 částku 100 500 Kč. Posuzované řízení trvalo od 28. 11. 2000 a bylo pravomocně skončeno 8. 4. 2022, trvalo tak přibližně 21 let a 4 měsíce. Probíhalo na třech stupních soudní soustavy (jedenkrát rozhodoval ve věci samé soud prvního stupně a jedenkrát rozhodoval ve věci samé odvolací soud) a ve věci rozhodoval i soud dovolací (o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a o návrhu na delegaci vhodnou). Po hmotněprávní i skutkové stránce soud zhodnotil věc jako standardně obtížnou. Vysokou náročnost věci ovšem vyhodnotil po stránce procesní, neboť ve věci byla vydána řada procesních rozhodnutí, přičemž některá z nich byla předmětem přezkumu odvolacího soudu. Bylo také rozhodováno o místní příslušnosti a bylo opakovaně rozhodováno o návrhu na přerušení řízení. V celkovém souhrnu proto soud vyhodnotil věc jako obtížnou (složitou). Dále konstatoval, že žalobkyně se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinností a v průběhu řízení neshledal ani výrazné období nečinnosti ze strany soudu. Význam řízení pro žalobkyni pak vyhodnotil jako standardní. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, tudíž v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Splněním kumulativních podmínek vznikl žalobkyni nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva by bylo zcela nedostatečné.

5. Soud na základě kritérií stanovených § 31a odst. 3 OdpŠk shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou 90 667 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 846/2021, uvedl, že probíhá-li souběžně více soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém řízení, posuzuje se újma utrpěná účastníky v důsledku nepřiměřené délky řízení daných řízení jako jediná újma. Protože posuzované řízení bylo přerušeno od 7. 11. 2006 do 15. 10. 2015, kdy pravomocně skončilo souběžné řízení, za jehož nepřiměřenou délku již žalobkyně odškodněna byla, nebylo na místě za toto období žalobkyni opětovně odškodnit. Soud tedy pro účely výpočtu náhrady nemajetkové újmy vycházel z délky posuzovaného řízení 12 let a 4 měsíce. Při stanovení výsledné částky vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“. Za první 2 roky řízení přiznal celkem částku 20 000 Kč, za každý další rok řízení 20 000 Kč (tj. za 12 let řízení 220 000 Kč), a za každý další měsíc řízení 1 667 Kč (tj. 6 667 Kč za další 4 měsíce řízení).

6. Základní částku 226 667 Kč pak soud ponížil o 20 % z důvodu, že se na rozhodování podílely soudy třech stupňů soudní soustavy. Dále základní částku ponížil o 30 % z důvodu zejména procesní složitosti posuzovaného řízení a o dalších 10 % z důvodu sdílené újmy. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 60 % na výslednou částku 90 667 Kč.

7. Protože žalobkyně podáními ze dne 28. 11. 2022 a ze dne 14. 6. 2023 vzala částečně žalobu zpět, soud výrokem I v tomto rozsahu řízení zastavil.

8. Výrokem II pak soud zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 100 000 Kč jako náhrady nákladů právního zastoupení, když z § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk plyne, že taková náhrada škody zahrnuje pouze náklady právního zastoupení vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného předního postupu. V projednávané věci přitom žalobkyně ani netvrdila existenci nezákonného rozhodnutí a existence takového rozhodnutí ani neplyne ze spisu vedeného v posuzovaném řízení. K tomu soud dodal, že je vyloučena náhrada škody v podobě náhrady nákladů řízení civilního řízení sporného, protože této náhrady je možno se domáhat dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“.

9. Pokud se jedná o úroky z prodlení, v souladu s § 15 odst. 2 OdpŠk nastalo prodlení žalované dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl nárok uplatněn dne 16. 12. 2021. Poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 2 OdpŠk tak byl den 16. 6. 2022. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne 17. 6. 2022 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Z uvedeného důvodu soud rozhodl výrokem III tak, že přiznal žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z žalovanou vyplacené částky ve výši 100 500 Kč, a to od 21. 10. 2022 (jak žalobkyně požadovala po částečném zpětvzetí žaloby) do 24. 10. 2022 (kdy byla žalovaná částka žalobkyni vyplacena). Ve zbytku pak žalobu zamítl (srov. výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně).

10. Výrokem IV konečně soud žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl, protože v řízení bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni již zaplatila částku 100 500 Kč.

11. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho posouzením věci po právní stránce.

12. Odvolací soud též neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu majetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za náklady na právní služby vynaložené v souvislosti s posuzovaným řízením. Přiznání náhrady těchto nákladů se měla a mohla žalobkyně domáhat v posuzovaném řízení, avšak jen do výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Žalobkyně však v posuzovaném řízení nebyla úspěšná, proto jí tato náhrada nemohla být přiznána.

13. Odvolací soud také zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně stran vyčíslení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Zde je třeba konstatovat, že nezohlednění doby 9 let, po které bylo posuzované řízení přerušeno do skončení souběžného řízení, je zcela namístě, neboť v opačném případě by došlo k duplicitnímu odškodnění. Odvolací soud uvedl, že v souběžném řízení byly řešeny vzájemné finanční vztahy mezi žalobkyní a B. L. a právními nástupci původní vlastnice předmětných pozemků. Žalobkyně se přerušení posuzovaného řízení domáhala opakovaně, a pokud nebylo přerušeno, do zamítavých usnesení se odvolávala. Do usnesení, jímž pak bylo posuzované řízení přerušeno, se naopak neodvolala a ani po celou dobu trvání přerušení nenavrhla pokračování v řízení, ať již z jakýchkoliv důvodů. Je tedy zřejmé, že pro ni významné otázky byly řešeny právě v řízením souběžném a řízení posuzované pro ni po tu dobu nemělo význam (nedomáhala se pokračování), bylo by proto nelogické, aby byla za obě řízení duplicitně odškodňována.

14. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se snížením základní částky o celkových 60 %.

15. Závěrem odvolací soud uvedl, že si je vědom rozhodnutí zdejšího soudu vydaného pod č. j. 58 Co 119/2023-87 ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy za posuzované řízení, kde na straně žalobce vystupoval B. L. (který byl společně se žalobkyní na straně žalující v posuzovaném řízení). Jmenovaný byl žalovanou dobrovolně odškodněn také částkou 100 500 Kč a v uvedeném řízení mu byla přiznána další částka ve výši 121 534 Kč s příslušenstvím. Senát zdejšího soudu uvedenou věc projednávající odškodnil žalobce i za 9 let přerušeného řízení, a také snížil základní částku pro složitost jen o 30 %, což senát tuto věc rozhodující odmítá, neboť by se jednak jednalo o duplicitní odškodnění, a za druhé okolnosti průběhu posuzovaného řízení odůvodňují vyšší snížení základní částky pro složitost. Odvolací soud tuto věc rozhodující má tedy za to, že jeho úvaha při stanovení přiměřené výše zadostiučinění je přiléhavější okolnostem případu, proto se se závěry jiného odvolacího senátu neztotožnil a trvá na svých závěrech.

II. Dovolání a vyjádření k němu

16. Proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, přičemž pokud jde o výrok II rozsudku odvolacího soudu dovolání směřuje pouze do části tohoto výroku, jímž dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (kterým byl zamítnut nárok žalobkyně na zaplacení 302 952,05 Kč s úrokem z prodlení z částky 202 452,05 Kč od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022 a z částky 302 952,05 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení).

17. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 3. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 846/2021, ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, žalobkyně uvedla, že se soudy vůbec nezabývaly otázkou souvislostí posuzovaného řízení a souběžného řízení, přičemž dle žalobkyně se nejednalo o řízení související, ale o řízení o dvou samostatných nárocích a je proto nepodstatné, že ve věci vedené na základě souběžného řízení byla žalobkyně odškodněna. Argument soudů obou stupňů o případném duplicitním odškodnění je tedy chybný a nezohlednění doby 9 let do délky posuzovaného řízení v rámci určení základní částky je nesprávné.

18. Odvolací soud se dále při zkrácení základní částky o 30 % z důvodu procesní složitosti nijak nevypořádal s tím, proč má být nárok žalobkyně z tohoto důvodu zkrácen. Tím se odchýlil od Stanoviska, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, a ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, když dle této judikatury stát odpovídá za škodu podle OdpŠk i tehdy, jestliže sice k průtahům v řízení nedošlo neodůvodněnou činností soudu, ale řízení bylo i přesto nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že soud by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem.

19. Rozsudky soudů obou stupňů jsou dále nepřezkoumatelné, neboť v nich není řádně odůvodněno ani krácení základní částky odškodnění z důvodu, že ve věci bylo rozhodováno ve třech stupních soudní soustavy, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13.

20. Také důvody, pro které odvolací soud zkrátil základní částku odškodnění o 10 % z důvodu sdílené újmy, jsou zcela v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (konkrétně rozsudku ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5252/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18).

21. Závěrem žalobkyně uvedla, že závěr rozsudku odvolacího soudu uvedený pod bodem 27 jeho odůvodnění je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Pan L. a žalobkyně se soudili za průtahy v identickém řízení, jejich argumentace byla shodná, a proto zde nejsou důvody, které by vedly k tomu, aby byl srovnatelný případ rozhodnut rozdílně.

22. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku III a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV a V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

23. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

25. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

27. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

28. Námitky dovolatelky týkající se snížení základní částky odškodnění z důvodu složitosti řízení nesměřují k vymezení konkrétní a uchopitelné právní otázky ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. Jejich obsahem je totiž prakticky výhradně citace četných rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, a dále judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“, s nimiž má být dovoláním napadený rozsudek podle žalobkyně v rozporu. Nevymezení dovolacího důvodu přitom Nejvyššímu soudu brání se námitkou dovolatelky zabývat, protože není jeho rolí za dovolatelku formulovat adresnou a relevantní právní otázku, kterou by měl zodpovědět (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1355/2023, či ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023). Uvádí-li žalobkyně, že „odvolací soud…se nijak nevypořádal s tím, proč má být nárok žalobkyně z tohoto důvodu krácen, když ani žalovaný ve své procesní obraně takovéto krácení nenavrhoval a soud prvního stupně v rozsudku v části týkající se krácení základní částky za procesní složitost o 30% o původní věci v odůvodnění rozsudku mj. napsal, že jde o věc standardně složitou“, pomíjí, že odvolací soud v odstavci 23 dovoláním napadeného rozsudku podrobně popsal procesní okolnosti, na jejichž základě přistoupil ke 30 % snížení základní částky pro procesní složitost. Tato výhrada žalobkyně se tedy míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozhodnutí, a proto nezakládá přípustnost dovolání. Kromě toho odvolací soud akceptoval jako správné závěry soudu prvního stupně uvedené v jeho rozsudku v odst. 25 a 26 týkající se předmětného snížení základní částky odškodnění.

29. Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil krácení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu, že v posuzovaném řízení rozhodovaly soudy ve třech stupních soudní soustavy, čímž napadený rozsudek zatížil deficitem nepřezkoumatelnosti a zasáhl tak do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Dovolací soud však má na rozdíl od žalobkyně za to, že odvolací soud sice stručně, ale dostatečně popsal, co jej k tomuto krácení vedlo, uvedl-li, že „odhlédneme-li od řešení výše popsaných procesních rozhodnutí i ve stádiu odvolacího řízení, samotná doba, po kterou byla po věcné stránce řešena odvolání a dovolání, dosáhla cca 2 let; lze tedy souhlasit s ponížením základní částky za počet soudních instancí o 20 %.“. Proto se dovolací soud neztotožňuje s náhledem žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu v této části, protože je z něho patrno, které základní úvahy odvolací soud k jeho úsudku vedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1720/2023).

30. Dovolatelka taktéž pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož může ke sdílené újmě (a tím pádem i ke krácení základní částky pro existenci sdílené újmy) dojít i v případě, že na postižené straně vystupovali nikoliv příbuzní, ale pouze dva údajní spoluvlastníci nemovité věci, k níž se vztahuje předmět sporu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, žalobkyně dovozuje, že krácení z důvodu plurality účastníků by mělo přicházet v úvahu jen u velkého počtu účastníků a pouze v odůvodněných případech. Žalobkyně však pomíjí, že právě v uvedeném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že „členství ve skupině osob, které zahájily řízení na základě stejného skutkového nebo právního základu, má za následek, že výhody i nevýhody společného řízení jsou účastníky sdíleny. Mezi výhody společného řízení, které je třeba zohlednit, patří obvykle nižší náklady řízení pro každého z účastníků, zastupuje-li je společný zmocněnec nebo společný zástupce; společné řízení rovněž umožňuje spojit související řízení a usnadnit řádný výkon spravedlnosti. V případě většího počtu účastníků lze výši přiměřeného zadostiučinění přiznaného jednotlivým účastníkům přiměřeně snížit s ohledem na to, aby celková částka přiznaná všem účastníkům byla přiměřená závažnosti porušení práva v konkrétní věci. Výrazné snížení částky však bude na místě jen v případech s větším počtem účastníků, jako ve shora citovaných věcech“ (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021). Z právě odcitovaného plyne, že koncept sdílené újmy je dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obecné rovině (a po zvážení okolností případu) aplikovatelný i na situace, kdy pluralita účastníků neplyne z jejich příbuzenství a není ani omezena na případy, kdy na postižené straně vystupuje vysoký počet osob. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by jeho právní závěr o možné existenci sdílené újmy na straně údajných spoluvlastníků nemovité věci, k níž se vztahuje předmět sporu, neobstál ve světle rozhodovací praxe dovolacího soudu.

31. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, není případný, protože v něm Ústavní soud v obecné rovině dovodil, že k závěru o sdílení újmy účastníky stojícími na jedné straně sporu nemá docházet mechanicky, ale jen s přihlédnutím k okolnostem případu. Závěr odvolacího soudu o sdílení újmy však nebyl mechanický a odvolací soud jej odůvodnil konkrétními okolnostmi případu s tím, že „pokud žalobkyně spolu s B. L. koupila předmětný dům, musela si být vědoma toho, že jako spoluvlastník bude s druhým spoluvlastníkem řešit problémy týkající se vlastnictví a správy domu, tj. včetně problémů týkajících se právní vady domu, která později vyvstala. B. L., přestože nebyl s žalobkyní v příbuzenském poměru, měl s ní shodné zájmy ve vztahu k řešení problému s předmětným domem, nejednalo se o náhodné společenství, jako tomu může být u poškozených připojených k trestnímu řízení.“ Výše uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku, a proto rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobkyně a B. L. sdíleli újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení proto, že jimi společně vedený spor byl vyvolán problémy plynoucími z vlastnictví a právních vad domu, jehož měli být podílovými spoluvlastníky, takže měli v řízení společný základní zájem a nejednalo se o náhodné společenství, koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž zásadním kritériem pro identifikaci sdílené újmy u pluralitních účastníků je existence společného zájmu v řízení (zde fakt, že skutkové a právní otázky, zda žalobci mají jako původně evidovaní podíloví spoluvlastníci právo na náhradu prostředků, které do nemovité věci vložili, a právo na náhradu zisku, který jim měl ujít následkem jejich nesprávné registrace jako vlastníků), a z tohoto plynoucí fakt, že výhody i nevýhody společného řízení jsou účastníky sdíleny, což jim usnadňuje řádný výkon spravedlnosti (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Ani naposledy uvedená námitka žalobkyně tedy nezakládá přípustnost dovolání, neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2763/2022, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1956/2019, a ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2078/2020).

32. Poukazuje-li dovolatelka „Závěrem“, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo proto, že B. L. v řízení, v němž uplatnil požadavek na nemajetkovou újmu za nepřiměřeně dlouhou dobu soudního řízení v téže věci, byl úspěšnější, než žalobkyně, pomíjí, že senát odvolacího soudu, jenž vydal dovoláním napadený rozsudek, není rozhodnutím jiného odvolacího senátu téhož odvolacího soudu vázán, i když se jedná o rozhodnutí v němž se za prakticky totožné skutkové situace řeší tytéž právní otázky (srov. s ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, na něž žalobkyně poukazuje, plyne pouze to, že nastane-li taková situace, odvolací soud rozhodující později má k námitce účastníka odůvodnit, proč dospěl k jiným skutkovým či právním závěrům. Této povinnosti přitom odvolací soud dostál v rámci odst. 27 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Právo žalobkyně na spravedlivý proces tedy ani v těchto konotacích nebylo porušeno a ani tato její námitka přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3307/2023).

33. Žalobkyně má konečně za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu došel k právním závěru, že žalobkyni nepřísluší odškodnění za období, kdy současně s nyní posuzovaným řízením probíhalo souběžné řízení, za jehož nepřiměřenou délku již žalobkyně byla odškodněna. Naopak se domnívá, že posuzované a souběžné řízení byla sice vedena žalobkyní a panem B. L., ale na straně žalované vystupoval vždy někdo jiný, předmět řízení a jeho skutkový základ nesplývaly. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že předmětnou situaci dovolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

34. Dovolání je důvodné.

35. V posuzovaném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 25/2002) žalovala žalobkyně společně s B. L. Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo financí, Ministerstva vnitra a Město Ostravu a požadovali náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem žalovaných; žalobkyně se domáhala zaplacení částky 9 447 407,30 Kč s příslušenstvím a B. L. částky 9 945 440,80 Kč s příslušenstvím. V souběžném řízení (vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93) pak na straně žalobce vystupoval Ing. Jiří Symon (právní nástupce původní vlastnice předmětných pozemků) a na straně žalované žalobkyně společně s B. L. J. S. pak po žalovaných požadoval zaplacení částky 5 024 682 Kč s příslušenstvím zřejmě z titulu náhrady škody.

36. Za dané situace měl odvolací soud vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, podle něhož účelem náhrady nemajetkové újmy je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně závislý na druhém řízení a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).

37. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když měla být žalobkyně (podle ne zcela zřetelně artikulovaných zjištění odvolacího soudu; srov. odst. 22 napadeného rozsudku) odškodněna za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v době od přerušení posuzovaného řízení dne 27. 9. 2006 do pravomocného skončení souběžného řízení dne 15. 10. 2015 již v rámci předchozího kompenzačního řízení týkajícího se nepřiměřeně dlouhého souběžného řízení, dosavadní skutková zjištění odvolacího soudu nasvědčují tomu, že šlo o jiné řízení, než nyní posuzované. V intencích shora zmiňované judikatury zřejmě nejde o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je proto namístě držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta s přihlédnutím k výsledku souběžného řízení a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

38. Uvádí-li odvolací soud, že žalobkyně mohla v souběžném řízení vůči právním nástupcům původní majitelky předmětných nemovitostí uplatnit vzájemný návrh o zaplacení částky zhodnocení předmětné nemovitosti ve výši částky, již po státu požadovala jako náhradu škody v posuzovaném řízení, toto potenciální procesní oprávnění žalobkyně mohla, ale nemusela využít; i kdyby jej však využila, předmět obou řízení ani okruh účastníků by nesplýval a šlo by o zásadně odlišné procedury, jež není na místě pro účely posouzení duplicity odškodnění pokládat za jediné řízení. V posuzovaném případě nelze přisvědčit ani argumentaci odvolacího soudu, že sama žalobkyně opakovaně navrhla přerušení posuzovaného řízení do skončení posuzovaného řízení (nebylo jí vyhověno) a že se posléze do usnesení o přerušení řízení neodvolala a nenavrhla pokračování v řízení, takže se chovala tak, jako by šlo o reálně jediné řízení. Je to totiž soud, který je odpovědný za rychlost řízení a pouze soud posuzuje, zda řízení má či nemá být přerušeno (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).

39. Dospěl-li tedy odvolací soud na základě jím prezentovaných skutkových zjištění k závěru, že po dobu trvání těchto řízení (jejich částí) vznikla žalobkyni jediná nemajetková újma, je jeho úsudek prozatím předčasný (viz odst. 36 a 37 shora).

40. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud neshledal.

41. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) vrátil k dalšímu řízení.

42. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu