38 C 139/2018

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 93 960 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 93 960 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 93 960 Kč od 23. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se po změně žaloby podáním ze dne 25. 3. 2022 (č. l. 143) připuštěné usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 5. 2022, č. j. [číslo jednací], domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 93 960 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 5. 9. 2012 podal žalobce Finančnímu úřadu pro [část Prahy] („ správce daně“) žádost o přiznání úroku dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., Daňový řád, v platném znění („d. ř.“), coby příslušenství daně z přidané hodnoty. Správce daně tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 11. 10. 2012, [číslo jednací] („ rozhodnutí I. stupně“). Žalobce se proti tomu dne 15. 10. 2012 odvolal, ale odvolací orgán odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 18. 4. 2013, [číslo jednací] („ 1. odvolací rozhodnutí“). Posledně uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č.j. [číslo jednací] („ rozsudek správního soudu“). Následně bylo Odvolací finanční ředitelství v dalším odvolacím řízení nečinné. Žalobce proto podal dne 3. 1. 2018 podnět proti nečinnosti, na nějž Odvolací finanční ředitelství reagovalo vydáním rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018, [číslo jednací] („ 2. odvolací rozhodnutí“, společně s 1. odvolacím rozhodnutím též„ odvolací rozhodnutí“), kterým změnilo původní rozhodnutí I. stupně a přiznalo žalobci částku 13 833 Kč.

2. Celková délka výše uvedeného řízení činila 5 let, 4 měsíce a 20 dní. V řízení před správními orgány došlo k průtahům. Obě odvolací rozhodnutí byla vydána po marném uplynutí šestiměsíční lhůty podle Lhůtníku (Pokyn č. MF-1). O odvolání měl odvolací orgán dle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., Správní řád, v platném znění („s. ř.“) rozhodnout bezodkladně. D. ř. lhůty pro rozhodnutí prakticky neobsahuje, takže je třeba na základě analogie legis použít lhůty dle s. ř. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. [číslo jednací]).

3. Jde o dobu nepřiměřeně dlouhou, a proto je namístě přiznat zadostiučinění za takto vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“). Uvedené řízení spadá pod ochranu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („ Úmluva“), navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („ Listina“) a stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“). Žalobce na podporu této teze v průběhu řízení citoval obsáhlou judikaturu jak evropské provenience, tak i nejvyšších soudních orgánů České republiky (viz zejména podání žalobce ze dne 21. 1. 2019, 22. 10. 2020, 9. 6. 2021, 8. 9. 2021). Zmiňován je v tomto kontextu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, zejména pak bod 32 jeho odůvodnění:„ Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného plyne, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny“. Stejně tak je citován na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21.

4. Výši tohoto zadostiučinění žalobce stanoví v souladu se Stanoviskem při zohlednění kumulované inflace 20,5 % od doby jeho přijetí Nejvyšším Soudem následovně: a. 18 075 Kč za první dva roky b. 3* 18 075 Kč za další čtyři roky c. 4* 1506,25 Kč za zbývající čtyři měsíce.

5. Co se týče významu řízení pro žalobce, ten je starobním důchodcem ve věku 80ti let a předmětná částka 13 833 Kč se takřka rovná jeho měsíčnímu důchodu. Dále se ve věci s ohledem na standartní lhůty pro vyřízení odvolání dle Pokynu č. MF-1 (6 měsíců) jednalo o mimořádný průtah. Z tohoto důvodu žalobce zvyšuje částku odškodnění o 20 %, protože důchodci jsou citlivou sociální skupinou a nečinnost správních orgánů na něj měla zvlášť významný dopad v podobě nejistoty o výsledku řízení.

6. Žalobce u žalované uplatnil uvedený nárok žádostí ze dne 26. 1. 2018. Ta na ni reagovala přípisem ze dne 13. 7. 2018, v němž bez odůvodnění nárok žalobce odmítla. Žalobce proto požaduje i zaplacení příslušenství – zákonného úroku z prodlení, a to ode dne 26. 7. 2018, protože žalovaná je v prodlení po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti uplatňující nárok na zadostiučinění.

7. Žalovaná k žalobě uvedla, s žalobou nesouhlasí a odmítá argumentaci žalobce založenou na překonané judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Žaloba trpí zásadními nedostatky co do tvrzení a prokázání vzniklé újmy, neboť ji není možné presumovat. Žalobce žaluje žalovanou i s nárokem, za který ji není možné činit odpovědnou, a odpovědným je ve vztahu k tomuto nároku jiný ústřední správní úřad. Žalobci byl vyplacen úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 d. ř., který se ex lege započítává na přiznanou náhradu újmy a případná újma žalobce tak již byla reparována přímo v daňovém řízení.

8. Žalovaná dále stručně rekapitulovala průběh předmětného řízení: Správce daně vydal vůči žalobci dne 6. 10. 2005 řadu platebních výměrů na daňové penále na dani z přidané hodnoty. Žalobce podal proti těmto platebním výměrům odvolání, která odvolací orgán zamítl. Žalobce následně proti rozhodnutím o odvolání brojil podanou správní žalobou, přičemž soud dne 18. 8. 2011 napadaná rozhodnutí (včetně platebních výměrů) zrušil. Dne 5. 1. 2012 žalobce požádal o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 d. ř. Správce daně žalobce dne 25. 1. 2012 vyrozuměl, že mu nárok na úrok nevznikl. Žalobce následně dne 26. 1. 2012 podal námitku, v níž žádal, aby na jeho osobní daňový účet byl předepsán úrok ve smyslu § 254 d. ř. Správce daně dne 22. 2. 2012 tuto námitku zamítl. Žalobce podal proti rozhodnutí o námitce odvolání, přičemž Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu tomuto odvolání částečně vyhovělo a ke dni 27. 8. 2012 správce daně předepsal na osobní daňový účet žalobce úrok ve smyslu § 254 d. ř. ve výši 119 674 Kč. Žalobce o tomto postupu vyrozuměl dne 5. 9. 2012. Žalobci tímto postupem správce daně vznikl na osobním daňovém účtu přeplatek, který správce daně použil na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob (o tom žalobce vyrozuměl dne 17. 9. 2012).

9. Žalobce podal dne 5. 9. 2012 další námitku, kterou se opětovně domáhal úhrady úroku ve smyslu § 254 d. ř., tentokrát z důvodu, že v důsledku nezákonného rozhodnutí správce daně nemohl disponovat mezi 15. 11. 2011 až 5. 9. 2012 se svým výše uvedeným úrokem dle § 254 d. ř. ve výši 119 674 Kč. Správce daně dne 11. 10. 2012 vydal rozhodnutí (doručeno žalobci dne 15. 10. 2012), ve kterém požadovaný úrok žalobci nepřiznal. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž odvolací orgán toto odvolání zamítl. Žalobce napadl toto rozhodnutí o odvolání dne 11. 6. 2013 žalobou, přičemž Městský soud v Praze dne 28. 3. 2017 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství jako odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství rozsudek napadlo kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl a rozsudek Městského soudu dne 14. 12. 2017 potvrdil. Odvolací finanční ředitelství, vázané právními názory obou soudů, následně dne 24. 1. 2018 rozhodlo o odvolání tak, že změnilo rozhodnutí správce daně tak, že se žalobci přiznává úrok ve smyslu § 254 d. ř. ve výši 13 833 Kč. Dne 26. 1. 2018 podal žalobce další žádost o přiznání úroku ve smyslu § 254 d. ř. z důvodu pozdního předepsání výše uvedené částky. Správce daně pak dne 1. 3. 2018 tento úrok v požadované výši, tedy ve výši 10 553 Kč, žalobci přiznal jako saturaci vzniklých průtahů.

10. Daňové řízení (či jiné postupy při správě daní) nemá soukromoprávní povahu, z tohoto důvodu na něj nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko. V daňovém řízení se jedná o vertikální vztah mezi jednotlivcem a státem vykazující znaky mocenského rozhodování (jak vyplývá ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], či z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. července 2001 ve věci Ferrazzini proti Itálii). Žalobcem uplatněný nárok na náhradu újmy tak nelze hodnotit jinak, než jako sestávající ze samostatných dílčích nároků, tvořených jednotlivými fázemi výše popsaného řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít. Tyto jednotlivé dílčí fáze mají samostatný skutkový základ. Je povinností žalobce, aby tvrdil a prokázal jednotlivé nároky na náhradu újmy včetně jejich výše. Na výše uvedeném nic nezměnil ani nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. To potvrdilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020, v němž se mimo jiné uvádí:„ Námitka žalobce, že daňové řízení spadá pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v žalobcem namítaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. Ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, který navazuje na žalobcem citovaný nález Ústavního soudu, totiž vyplývá, že„ právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.“. Předmětem posuzovaného řízení však nebylo základní právo nebo svoboda garantované Ústavou či Listinou základních práv a svobod, ale v jeho rámci bylo rozhodováno o žalobcem požadovaném převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 14 773 Kč na daň z příjmu fyzických osob.“.

11. Soudní řízení (před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem) probíhající mezi dny 11. 6. 2013 až 14. 12. 2017, tedy v době přibližně čtyř a půl roku, nebyla a ani nemohla být ve sféře správce daně. Žalovanou tedy za případné průtahy v řízení není možné činit jakýmkoli způsobem odpovědnou.

12. Řízení o odvolání proti rozhodnutí o námitce vedené před odvolacím orgánem (Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu) probíhalo ve dnech 15. 10. 2012 až 18. 4. 2013 Lhůta stanovená vnitřním předpisem tak nebyla dodržena o tři dny. Dle § 13 odst. 1 z. o. š., nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Překročení lhůt určených pro procesně právní vztahy nevede bez dalšího ke konstatování průtahů ve smyslu z. o. š. Za nesprávný úřední postup by případně mohlo být považováno velmi podstatné překročení stanovené lhůty, což není uvedený případ.

13. Řízení o odvolání před Odvolacím finančním ředitelstvím navazující na zrušující rozsudek správního soudu probíhalo v období od 18. 4. 2017 do 24. 1. 2018, tedy v délce devíti měsíců a pěti dní. Lhůta stanovená pokynem MF – 5 tak byla překročena o tři měsíce a pět dní. V období od 18. 4. 2017 do 14. 12. 2017 však probíhalo řízení o kasační stížnosti. Zrušující rozsudek správního soudu v této době sice nabyl právní moci. Nicméně nelze Odvolacímu finančnímu ředitelství vytýkat, že s vydáním rozhodnutí čekalo na výsledek řízení před Nejvyšším správním soudem, neboť jeho jednání je v souladu se zásadou efektivity a hospodárnosti (§ 7 odst. 2 d. ř.). V případě opačného výsledku by správce daně vydal rozhodnutí, které by se na základě § 124a d. ř. stalo neúčinným a správce daně by pak musel odstraňovat jeho účinky v právní sféře žalobce.

14. O významu řízení pro žalobce (o kterém tvrdí, že byl vysoký) svědčí to, že proti průtahu v řízení nebrojil žádným z prostředků dle d. ř. Kdyby byl tento význam takový, jaký žalobce tvrdí, jistě by jich v průběhu řízení využil. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout uplatněné navýšení náhrady. Dále je nutné poukázat na zcela zjevnou nepřiměřenost částky, kterou žalobce v rámci imateriální újmy požaduje, v poměru k částce přiznaného úroku ve výši 13 833 Kč (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Dále je třeba upozornit, že v souvislosti s projednávaným řízením byl žalobci dne 1. 3. 2018 přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 d. ř., a to ve výši 10 553 Kč. Na základě § 254 odst. 6 d. ř. se tento přiznaný úrok započítává na přiznané zadostiučinění.

15. Byl zjištěn následující skutkový stav: Účastníci učinili na jednání dne 17. 6. 2021 vzájemně nespornými svá skutková tvrzení týkající se průběhu předmětného řízení (č. l. 62). Soud proto bez dalšího vycházel ze shrnutí průběhu daného řízení, jak je uveden v bodech 1, 8 a 9 odůvodnění tohoto rozsudku. Tento navíc vyplývá i ze spisové dokumentace finanční správy k předmětnému řízení, jak byla provedena k důkazu.

16. Dále soud zjistil, že žalobce uplatnil u žalované předmětný nárok na přiměřené zadostiučinění podáním ze dne 26. 1. 2018. Na něj žalovaná reagovala přípisem ze dne 13. 7. 2018, jímž žalobci sdělila, že uplatněný nárok nelze přiznat. (viz kopie žádosti o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne 26. 1. 2018 a kopie reakce žalované ze dne 13. 7. 2018, [číslo jednací])

17. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

18. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

19. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

20. Dle § 5 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

21. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

22. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: V prvé řadě bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny a jím zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zásadní je v tomto ohledu recentní judikatura Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, bod 48 odůvodnění, shrnuje, že„ (n) a správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.“. Ohledně aplikovatelnosti této judikatury na postupy správce daně se opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud. Jeho judikatura přitom nebyla v tomto ohledu na první pohled zcela jednoznačná. Na jednu stranu ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020, citovaném pod bodem 10 odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud naznačuje, že by se nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, nic neměnilo na dosavadním přístupu spočívajícím na zásadní neaplikovatelnosti práva na přiměřenou délku řízení při výběru daní. Zároveň ale Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, citovaném pod bodem 3 odůvodnění tohoto rozsudku poměrně jasně uvádí, že se daňové řízení včetně daňové kontroly je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž se uplatní i právo na jeho přiměřenou délku ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

24. Městský soud v Praze se k výše uvedené judikatuře vyslovil ve svém usnesení ze dne 13.12. 2021, sp. zn. 20 Co 415/2021. V něm mimo jiné uvedl:„ V intencích konstantních judikatorních závěrů mají právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, účastníci těch správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (srov. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 2402/2020). Odvolací soud se dále přidržel přesvědčivě na podkladě závěrů judikatury Ústavního soudu ČR argumentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30Cdo 3118/2020 ze dne 31.8.2021, podle něhož daňové řízení již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Kuse závěry usnesení sp.zn. 30 Cdo 3922/2020 nejsou blíže odůvodněny a rozhodnutí proto nemůže mít judikatorní přesah. Nárok na náhradu újmy, způsobené nepřiměřenou délkou řízení, vedeného před daňovými orgány a v navazující soudních řízení správním, se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srov. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. II.ÚS 570/20).“. S uvedenými závěry se zdejší soud plně ztotožňuje a nemá důvod se od nich jakkoli odchýlit. Je tomu tak tím spíše, že na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, zjevně navazuje i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21. Právo žalobce na přiměřenou délku předmětného řízení tedy je dáno.

25. Soud se proto dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

26. Žalobce uplatnil u správce daně žádost o přiznání úroku dle § 254 d. ř. dne 5. 9. 2012. Věc byla s konečnou platností vyřízena dne 24. 1. 2018 vydáním 2. odvolacího rozhodnutí, kterým Odvolací finanční ředitelství změnilo původní rozhodnutí I. stupně a přiznalo žalobci částku 13 833 Kč Celkem se tedy jedná o období dlouhé 5 let, 4 měsíce a 19 dnů.

27. Významnější materiální složitost řízení nebyla dána. Správce daně měl od samého počátku k dispozici všechny potřebné podklady, aby ve věci rozhodl. Ani z hlediska hmotněprávního posouzení (výpočet úroků dle § 254 d. ř.) soud nehodnotí věc jako jakkoli složitou. Z hlediska formální (procesní) složitosti řízení je namístě zohlednit dvojinstančnost předmětného daňového řízení a skutečnost, že ve věci probíhalo též dvojinstanční soudní řízení správní.

28. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobce, neshledal soud, že by tento řádnému průběhu řízení jakkoli bránil ani že by postup ve věci jakkoli jinak komplikoval. Ostatně ani žalovaná v tomto směru ničeho netvrdí. Pokud žalovaná uplatňuje, že se žalobce aktivně nezasazoval o rychlejší postup orgánů finanční správy, je třeba uvést, že toto nebylo povinností žalobce. Naopak to byly posledně uvedené orgány, kdo měl ve věci činit potřebné kroky tak, aby nedocházelo k průtahům. Uvedené tvrzení žalované navíc zcela neodpovídá skutečnosti, když žalobce podal dne 3. 1. 2018 podnět proti nečinnosti Odvolacího finančního ředitelství (viz bod 1 výše).

29. Pokud se jedná o postup příslušných orgánů státu ve věci, žalobce uplatňuje, že v řízení došlo k průtahům, neboť obě odvolací rozhodnutí byla vydána po marném uplynutí šestiměsíční lhůty podle Lhůtníku (Pokyn č. MF-1, viz body 1 a 2 odůvodnění tohoto rozsudku). Pokud se jedná o soudní řízení, žalobce žádné pochybení daného soudu vedoucí k nepřiměřené délce řízení neuplatnil.

30. Z nesporných skutkových tvrzení a ze spisového materiálu finanční správy provedeného k důkazu nevyplývá jakákoli aktivita orgánů finanční správy od podání odvolání proti rozhodnutí I. stupně dne 15. 10. 2012 do vydání 1. odvolacího rozhodnutí dne 18. 4. 2013, tj. v období více než půl roku. Danou skutečnost je třeba považovat za průtah v řízení. Obdobná je pak situace v případě 2. odvolacího rozhodnutí. V daném případě byly orgány finanční správy nečinné od zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č.j. 8 Af 34/2013-34 do vydání 2. odvolacího rozhodnutí dne 24. 1. 2018, tj. více než rok. Nelze souhlasit s argumentací žalované (bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku), že nelze Odvolacímu finančnímu ředitelství vytýkat, že s vydáním rozhodnutí čekalo na výsledek řízení před Nejvyšším správním soudem, neboť jeho jednání je v souladu se zásadou efektivity a hospodárnosti dle § 7 odst. 2 d. ř. V tomto ohledu lze plně odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49: „ I. Zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. II. I správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv. III. Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení, může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle § 79 a násl. s. ř. s.“ 31. Výše popsaný postup orgánů finanční správy nebyl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 7 d. ř.), jíž se žalovaná dovolává.

32. Pokud se jedná o význam předmětu řízení pro žalobce, nemá soud v obecné rovině s ohledem na ekonomickou povahu věci důvod o něm pochybovat. Předmětná částka (úroky ve výši 13 833 Kč) ovšem není nijak vysoká a blíží se částce, jež je v režimu civilního soudního řízení považována za bagatelní. Význam předmětu řízení pro žalobce proto soud hodnotí jako nižší.

33. Lze shrnout, že celková délka řízení 5 let, 4 měsíce a 19 dnů je sice a priori značná. Nelze však přehlédnout, že podstatnou část z ní tvořilo řízení před správními soudy probíhající od 11. 6. 2013 do 14. 12. 2017, tj. více než 4 a půl roku. Ohledně něj přitom žalobce neuplatňuje žádné pochybení, které by vedlo k nedůvodnému prodloužení celkové délky řízení. Ve věci sice došlo ke dvěma průtahům předcházejícím vydání obou odvolacích rozhodnutí. Jednalo se ale pouze o dva excesy v řízení, jehož předmět měl pro žalobce toliko nižší význam. Za daných okolností soud neshledává celkovou délku předmětného řízení nepřiměřenou.

34. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 000 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 3 000 Kč představující 300 Kč za každý z deseti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (vyjádření ze dne 17. 9. 2018, příprava na jednání 17. 6. 2021, účast na jednání 17. 6. 2021, vyjádření ze dne 7. 7. 2021, vyjádření ze dne 16. 3. 2022, příprava na jednání 25. 4. 2022, účast na jednání 25. 4. 2022, vyjádření ze dne 11. 5. 2022, příprava na jednání 19. 5. 2022, účast na jednání 19. 5. 2022).

Poučení