38 C 265/2020- 225

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], Mexico zastoupený advokátem Mgr. Janem Táboříkem sídlem [adresa] proti žalované: ESTEL Europe GmbH, reg. č. HRB 32341 (Amtsgericht Leipzig) obchodní adresa Handelsstr. 3, 04420 Markranstädt, SRN zastoupená advokátem Mgr. Janem Pavlíkem sídlem [adresa] o zaplacení 18 000 USD s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 38 C 265/2020-155 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá návrh na přiznání nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 216 711,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 18 000 USD spolu s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 6 000 USD od 31. 3. 2020 do zaplacení, z částky 6 000 USD od 1. 5. 2020 do zaplacení a z částky 6 000 USD od 1. 6. 2020 do zaplacení, a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 215 888 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce po původní žalované ESTEL Cosmetics Development, s.r.o., domáhal shora uvedené částky s příslušenstvím na základě Smlouvy o poskytování služeb ze dne 16. 4. 2019 (dále jen„ Smlouva“), s tím že žalovaná žalobci nezaplatila sjednanou odměnu za poskytování služeb 6 000 USD měsíčně za měsíce únor, březen a duben 2020. Žalovaná namítala, že smlouva je zdánlivým právním jednáním, neboť v ní absentuje vymezení povinností žalobce, žalobce navíc fakticky žádnou činnost dle Smlouvy nevykonával, žalovaná má proto právo plnění odepřít, navíc žalovaná od Smlouvy dne 17. 3. 2020 odstoupila pro neplnění povinností žalobce.

3. Soud I. stupně shledal, že jde o řízení s cizím prvkem, když žalobce má bydliště ve Spojených státech mexických, pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána dle čl. 4 a násl. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ nařízení Brusel I bis“), když žalovaná má sídlo na území České republiky.

4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 16. 4. 2019 Smlouvu na dobu určitou do 30. 4. 2020, na jejímž základě měl žalobce pro žalovanou působit jako mezinárodní provozní ředitel, měl zřídit provozní kanceláře a poté řídit strategické trhy jako je Mexiko, Jižní Afrika, Írán a Vietnam. Jednotlivé činnosti měly být blíže popsány v příloze č. 3: pracovní nabídka. Žalobce měl po prvním, nejméně tříměsíčním období zavádění a školení v Mexiku zahájit provoz s nově založenými organizacemi v Africe, na Středním východě, v Asii a v Latinské Americe. Svou činnost měl žalobce koordinovat s kanceláří mezinárodního rozvoje v Praze a měl se starat o administrativu (zasílání úplných informací žalované) a logistiku svých aktivit. Žalobce měl zadávat dílčím dodavatelům úkoly, zajišťovat a pomáhat při náboru a zaškolení místních provozovatelů, sepisovat pravidelný harmonogram, přehled úkolů dílčích dodavatelů a zaměstnanců a navrhnout změny, které mají být předloženy generálnímu řediteli. Činnost žalobce měla být hotova do 30. 4. 2020. Žalovaná se zavázala žalobci zaplatit měsíční odměnu ve výši 6 000 USD. Jednotlivé úkoly žalobce měl činit a činil v souladu s pokyny žalované, konkrétně bývalého jednatele žalované [příjmení] [jméno]. V rozmezí listopadu 2019 až ledna 2020 žalobci zadávala úkoly prostřednictvím e-mailů rovněž paní [příjmení], resp. paní [příjmení], žalovaný minimálně na některé z těchto e-mailů reagoval a snažil se jim vyhovět. Žalobce vypracovával a v rámci e-mailů předkládal velké množství reportů a prezentací, vyhotovil požadované návrhy rozpočtů, kvůli své činnosti též cestoval do Evropy, v Mexiku se účastnil výstav. Žalobci byla vyplácena pravidelná měsíční odměna 6 000 USD od června 2019 do února 2020. Žalovaná listinou označenou jako„ Termination notice“ ze dne 17. 3. 2020 přistoupila s okamžitou platností k ukončení Smlouvy a odstoupila od ní z důvodu závažného porušení smlouvy, jež mělo spočívat v tom, že žalobce nevybudoval žádnou relevantní zákaznickou síť, díky níž by se v Mexiku zvýšil prodej výrobků skupiny ESTEL; nebyly zavedeny žádné procesy týkající se prodeje výrobků v Mexiku; tržby neodpovídaly výši finančních prostředků, které byly žalobci poskytnuty; v souvislosti s naprosto neuspokojivým rozvojem zákaznické sítě a následně neuspokojivým objemem prodeje v Mexiku vypršela doba použitelnosti významné části výrobků žalované a skupiny ESTEL; žalobce neposkytl žádné zprávy v podobě, kterou žalovaná požadovala, a opakovaně ignoroval žádosti žalované o opravu anebo doplnění zpráv; mexická kancelář skupiny ESTEL čelila soudním sporům zahájeným některými bývalými zaměstnanci z důvodu neoprávněného ukončení jejich pracovního poměru; dohody týkající se řešení skladování pro mexickou kancelář skupiny ESTEL poškozují její zájem; v důsledku výše uvedené situace nebyla mexická kancelář skupiny ESTEL schopna žalované splácet půjčky s úvěry. Toto oznámení bylo žalobci doručeno e-mailem dne 17. 3. 2020. Žalobce zaslal žalované dne 30. 4. 2020 předžalobní výzvu.

5. V právním hodnocení se soud I. stupně nejprve zabýval otázkou rozhodného práva. Shledal, že dle čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („ nařízení Řím I“) je rozhodným právem právo české, když žalobce měl sice činnost vykonávat pro žalovanou v Mexiku, nicméně žalovaná je právnickou osobou se sídlem v České republice a užitek z této činnosti měl plynout žalované právě do České republiky. Žalobce navíc svoji činnost konzultoval se zástupcem žalované v České republice.

6. Dále soud I. stupně shledal, že mezi účastníky byla uzavřena Smlouva dle § 1724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.), na jejímž základě měl žalobce vykonávat shora popsané činnosti a žalovaná se zavázala platit žalobci odměnu ve výši 6 000 USD měsíčně, což až do února 2020 pravidelně činila. Splatnost jednotlivých plnění byla dle § 1963 odst. 1 o. z. vždy do 30 dnů ode dne poskytnutí služby, tedy nastala za služby vykonané za určitý měsíc vždy nejpozději do 30 dnů od konce tohoto měsíce. Žalovaná nezaplatila sjednanou odměnu za poskytované služby za měsíce únor až duben 2020, do prodlení se dle § 1968 o. z. dostala ohledně odměny za únor 2020 dne 31. 3. 2020, ohledně odměny za březen 2020 dne 1. 5. 2020 a ohledně odměny za duben 2020 dne 31. 5. 2020, od těchto dní vzniklo žalobci právo na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K námitce, že Smlouva je zdánlivým právním jednáním, soud uvedl, že dle § 574 o. z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, rozhodující je zejména úmysl jednajících stran a je třeba přihlédnout rovněž k následnému chování stran. Přestože obsah Smlouvy působí na první pohled neurčitě a někdy je nesrozumitelný, je možné obsah dovodit z následného jednání stran, kdy žalobce vykonával velké množství činností, zejména na základě úkolů ze strany žalované. Žalobce řádně vykonával činnost mezinárodního provozního ředitele a žalovaná žalobci řádně platila pravidelnou měsíční částku, účastníci se tedy cítili být Smlouvou vázáni a chovali se podle ní. Sama žalovaná ve veškeré komunikaci vycházela ze Smlouvy a její zdánlivost prvně namítla až v reakci na předžalobní výzvu. Na Smlouvu je proto dle § 574 a § 1726 o. z. nutno nahlížet jako na platně uzavřenou, když mezi účastníky došlo k projevení vážné vůle být Smlouvou vázáni a případná neurčitost a nesrozumitelnost Smlouvy byla zhojena následným jednáním stran. Opačný výklad by byl ústavně nekonformní (viz nálezy Ústavní soudu ČR ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, či ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10). Námitka, že ze strany žalobce absentovalo jakékoliv plnění, je nepravdivá, když bylo prokázáno (zejména listinnými důkazy), že žalobce požadovanou činnost vykonával. K expanzi na ostatní trhy uvedené ve Smlouvě mělo dojít až po nejméně tříměsíčním období zavádění a školení v Mexiku, tedy mohlo k ní dojít i později. Žalovaná nebyla oprávněna odmítnout plnit žalobci, když se v daném případě nejedná o synallagmatický vztah, a plnění odměny nebylo závislé na plnění žalobce. Námitka založená na § 1912 o. z. není relevantní, neboť toto ustanovení se týká případů, kdy se plnění obou stran časově rozcházejí a jedna strana má povinnost plnit napřed, a to nebyl tento případ. K odstoupení od Smlouvy ze dne 17. 3. 2020 soud poukázal na ust. § 2002 odst. 1 o. z., a konstatoval, že nedostatečné zvýšení prodeje výrobků není možné považovat za porušení povinností žalobce plynoucí ze Smlouvy, neboť závisí na mnoha dalších faktorech, s nižšími prodeji souvisí i expirace některých výrobků. Rovněž skutečnost, že mexická kancelář čelí soudním sporům, je zapříčiněna vnějšími faktory nezávislými na plnění povinností žalobce. Za jediný oprávněný argument by soud v případě jeho prokázání považoval neposkytování zpráv žalobcem k výzvám žalované, k tomuto porušování povinnosti však mělo docházet v období od listopadu 2019 do ledna 2020, přičemž odstoupení od Smlouvy bylo učiněno teprve dne 17. 3. 2020, což není bez zbytečného odkladu, navíc i kdyby žalovaná od Smlouvy odstoupila včas, několika e-maily bylo prokázáno, že žalobce se snažil požadavkům žalované vyhovět a na e-maily paní [příjmení] a paní [příjmení] reagoval. Smlouva tak zanikla teprve uplynutím sjednané doby, ke dni 30. 4. 2020. Jelikož soud nepovažoval odstoupení za včasné, neprováděl již výslechy paní [příjmení] a pana [příjmení], kteří měli porušení povinností žalobce prokazovat. Soud I. stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a na základě § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v částce 215 888 Kč, když odměnu advokáta za jednotlivé úkony dle advokátního tarifu stanovil vždy na základě aktuálního devizového kurzu USD, a u písemných podání žalobce zohlednil jejich náročnost (k jejich přípravě bylo nutné projít a vyhodnotit rozsáhlé materiály v anglickém a španělském jazyce a probíhala též rozsáhlá komunikace mezi žalobcem a jeho právním zástupcem v anglickém jazyce) a navýšil odměnu advokáta dle § 12 odst. 1 a. t. na dvojnásobek. Součástí nákladů žalobce byly též doložené hotové výdaje za překlad listiny do českého jazyka ve výši 16 335 Kč.

7. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné odvolání žalovaná. Namítla, že soud špatně posoudil již otázku rozhodného práva. Soud neodůvodnil, proč aplikoval právě odst. 3 čl. 4 nařízení Řím I (tzv.„ únikovou doložku“), nevysvětlil, proč právě k České republice se daný smluvní vztah váže natolik úzce, že soud upustil od aplikace odstavce 1 písm. b) daného článku. Pravidlo„ nejužšího vztahu“ je v režimu nařízení Řím I záměrně upozaděno. Žalobce má obvyklé bydliště v Mexiku, žalovaná je součástí ruské skupiny, jednateli v rozhodném období byl francouzský občan pan [příjmení] a ruský občan pan [příjmení]. I ve Smlouvě je žalovaná označena jako společnost náležející k mezinárodní skupině, zaměřená na expanzi na zahraniční trhy. Žalobce poskytoval své služby v Mexiku a z Mexika, komunikoval prostředky dálkové komunikace, Českou republiku navštívil pouze jednou, cestou do Ruska. Žalobce měl být angažován právě z důvodu, že se trvale zdržuje v Mexiku a zná tamní trh. Na vztah se proto má aplikovat právo mexické a soud pochybil, když si nevyžádal stanovisko z hlediska mexického práva k platnému uzavření Smlouvy, k důsledkům neplnění smluvních povinností a možnosti ukončení Smlouvy. Soud též nepřihlédl k tvrzením žalované, že žalobce porušoval své smluvní povinnosti podstatným způsobem a opakovaně, a že žalovaná se snažila dosáhnout nápravy. Mj. k prokázání těchto skutečností žalovaná navrhla soudem neprovedené výslechy svědků. Soud nedostatečně zohlednil obchodní realitu, žalovaná nevytýkala žalobci jen nedostatečné prodeje, ale celkovou liknavost a selhání při zajištění expanze na zahraniční trhy, což se projevilo ekonomickými výsledky skupiny žalované. Výtky ohledně expirace směřovaly k tomu, že žalobce nechal navézt zásoby ve zcela neadekvátním množství, skladoval je v nepřijatelných podmínkách, neinformoval včas žalovanou o nízkých prodejích a hrozící expiraci a neučinil žádné opatření ke zmírnění negativních ekonomických důsledků. K údajné opožděnosti odstoupení od Smlouvy žalovaná uvedla, že závěr o neuspokojivé ekonomické situaci a související zjištění o porušení povinností žalobce mohly být učiněny až po uzavření účetního období roku 2019. Kromě toho žalobce neposkytoval žalované informace v potřebném rozsahu, dokonce je tajil. Od dubna do října 2019 žalobce pracoval, aniž by odeslal jediný e-mail, připravil jediný výstup své činnosti či analýzu, přitom při normální činnosti by těchto dokumentů musely být stovky. Žalobce v průběhu řízení do spisu založil množství prezentací a podobných dokumentů, u nichž nelze ověřit skutečné datum vzniku a žalobce neprokázal jejich doručení žalované. Tím, že soud neprovedl navržené výslechy svědků, znemožnil žalované bránit řádně její práva. Soud se měl zabývat tím, zda a s jakou četností došlo k porušení Smlouvy, výslech svědků [příjmení] a [příjmení] měl sloužit i ke zpochybnění věrohodnosti svědka [příjmení]. Z provedených důkazů nelze učinit závěr, že se žalobce požadavkům žalované„ snažil vyhovět“, navíc„ snaha“ nebyla předmětem Smlouvy. Žalobce přes žádosti žalované nevypracoval žádné rozpočty, pouze žádal o další finanční prostředky. Závěr o účasti žalobce na výstavách není správný, šlo jen o tvrzení žalobce, navíc ani účast na výstavách neprokazuje, že žalobce plnil své povinnosti ze Smlouvy. Z rozsudku není zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl soud ke kterému skutkovému závěru, rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Otázku„ bezodkladnosti“ odstoupení od Smlouvy vyhodnotil soud nesprávně, žalovaná je součástí mezinárodní skupiny, proto je pro ni posouzení takových otázek časově náročné. Závěr soudu, že odstoupení bylo opožděné, je překvapivý a nepřezkoumatelný. Pokud by bylo na místě aplikovat české právo, měl soud zohlednit též § 2003 o.z., dle nějž není třeba se zabývat závažností porušení Smlouvy, ale pouze tím, zda k porušení docházelo opakovaně. Soud též neměl přihlížet k tvrzením žalobce uplatněným až po koncentraci řízení, dne 7. 6. 2021. Bez těchto tvrzení by přitom nemohl dospět k závěru, že smlouva byla platně uzavřena, co bylo jejím obsahem, a zda byla žalobcem plněna. Nesprávné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, soud neměl žalobci přiznat náhradu za vyjádření ze 7. 6. 2021, jež bylo nadbytečné a opožděné, žalobce též zavinil, že celkový počet jednání narostl na čtyři, neboť kdyby plnil řádně své povinnosti, byla by maximálně dvě jednání, soud měl proto žalobci uložit dle § 147 o.s.ř., aby žalované nahradil náklady, které by jí jinak nevznikly. Nesprávné je i mimořádné zvýšení náhrady nákladů za užití cizího jazyka, a zároveň přiznání náhrady nákladů na překlady cizojazyčných listin. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení, zároveň uvedla, že vady řízení byly tak podstatné, že je třeba napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k novému projednání.

8. Žalobce uvedl, že odvolací námitky žalované jsou nedůvodné. Oba účastníci po celou dobu trvání smluvního vztahu a následně po celou dobu řízení v prvním stupni nepovažovali otázku rozhodného práva za nejistou a za rozhodné považovali právo české, vzhledem k evidentní úzké logické vazbě na ČR. Různými ustanoveními českého práva též v řízení argumentovali. Daný smluvní vztah má mnoho mezinárodních prvků, dominantní je však prvek český, neboť expanze na trhy uvedené v textu Smlouvy i řízení činnosti a úkolů žalobce probíhalo z ČR. Žalobce byl najat k plnění pracovních úkolů po celém světě a jeho činnost neměla mít k žádné zemi působení nijak úzký vztah. I kdyby zde nebyly předpoklady pro aplikaci tzv.„ únikové doložky“ dle čl. 4 odst. 3 nařízení Řím a smlouva měla být materiálně posouzena jako určitý smluvní typ, nejblíže připomíná smlouvu pracovní (jedná se o výkon kontinuální práce na pozici mezinárodního provozního ředitele žalobcem – fyzickou osobou nepodnikatelem, vztah je definován povahou nadřízenosti a podřízenosti, je stanovena pravidelná pracovní doba, dovolená, měsíční odměna s ročním bonusem, atd.). Pokud by Smlouva měla být takto posouzena, šlo by o individuální pracovní smlouvu ve smyslu čl. 8 nařízení Řím I, a vzhledem k tomu, že žalobce měl plnit pracovní úkoly v několika jurisdikcích (Mexiko, JAR, Vietnam, Írán), bylo by dle čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení Řím I na daný vztah nutné aplikovat české právo, protože rozhodné právo nelze určit dle odst. 2 a žalovaná sídlící v ČR je„ provozovnou, která zaměstnance zaměstnala“. K věcným námitkám žalované se žalobce již vyjádřil v dřívějších podáních, výpověď Smlouvy ze 17. 3. 2020 je v rozporu se zákonem i textem Smlouvy, jež umožňuje výpověď jen s dvouměsíční výpovědní dobou, žalovaná navíc neprokázala doručení této výpovědi žalobci. Důvody výpovědi jsou smyšlené a irelevantní, když žalovaná se v lednu 2020 rozhodla žalobce vyhodit a žalobce byl vykázán ze své kanceláře, následně byly vymyšleny důvody pro předčasné ukončení Smlouvy. Nevyslechnutí svědci byli navrženi pouze k prokázání neplnění reportovacích povinností žalobce, vzhledem k opožděnosti výpovědi však tyto skutečnosti nejsou relevantní. K údajným porušením mělo dojít na přelomu listopadu a prosince 2019, výpověď datovaná dne 17. 3. 2020, doručená poštou v dubnu 2020, tak vůbec nemohla být včasnou. Provádět zbytečný výslech svědků formou dožádání do Ruské federace by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Odvolací argument, že odstoupení bylo provedeno„ bez zbytečného odkladu“ neodpovídá skutečnosti. Z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná již v lednu 2020 byla rozhodnuta dát žalobci výpověď, není pravda, že by muselo docházet k nějakým„ vyhodnocováním“. Až nyní žalovaná argumentuje § 2003 o.z., s tím, že mělo dojít k nějakým„ opakovaným porušením“, to by ale muselo odstoupení proběhnout bez zbytečného odkladu po onom„ obdobném jednání“. Žalobce veškerá rozhodná tvrzení uvedl před koncentrací řízení (v žalobě a v podání z 15. 3. 2021), následně toliko reagoval na vyjádření žalované a na provedené dokazování. Vyčíslení náhrady nákladů řízení soudem I. stupně je správné, k důvodům navýšení žalobce odkazuje např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, č.j. 101 VSPH 612/2017-366. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. V průběhu odvolacího řízení bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č.j. 17 Co 376/2021-219, že v řízení bude na místě žalované pokračováno se společností ESTEL Europe GmbH, neboť jde o nástupnickou společnost původní žalované v důsledku přeshraniční fúze sloučením.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a po doplnění dokazování úplným výpisem z obchodního rejstříku společnosti ESTEL Cosmetics Development, s.r.o. shledal, že odvolání je převážně nedůvodné.

11. Úplným výpisem z obchodního rejstříku společnosti ESTEL Cosmetics Development, s.r.o. bylo prokázáno, že tato společnost (původní žalovaná) zanikla ke dni 8. 12. 2002 přeshraniční fúzí sloučením se společností ESTEL Europe GmbH, jež je její nástupnickou společností.

12. Soud I. stupně zcela správně uzavřel, že ve věci je na základě čl. 4 nařízení Brusel I bis dána mezinárodní příslušnost českých soudů.

13. Pokud jde o otázku rozhodného práva, soud I. stupně správně vycházel při jejím posouzení z nařízení Řím I. Z textu Smlouvy i z vyjádření stran na dotaz soudu v průběhu tohoto řízení (při jednání soudu I. stupně dne 12. 5. 2021) vyplývá, že mezi smluvními stranami nedošlo k jednoznačné volbě rozhodného práva ve smyslu ustanovení čl. 3 nařízení Řím I. Odvolací soud se s ohledem na charakter uzavřené Smlouvy zabýval tím, zda se skutečně jedná o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 4 nařízení Řím I, a zda nejde o některý ze smluvních typů, pro něž nařízení Řím I v čl. 5 – 8 obsahuje speciální úpravu rozhodného práva.

14. V úvahu připadalo – přes výslovné označení smlouvy jako„ Smlouvy o poskytování služeb“ - zejména posouzení uzavřené Smlouvy jako (zastřené) smlouvy pracovní, neboť s tímto smluvním typem uzavřená Smlouva obsahovala několik podobností: žalobce se ve Smlouvě zavázal vykonávat osobně pro původní žalovanou po dobu jednoho roku činnost souhrnně označenou jako„ mezinárodní COO (provozní ředitel)“, za pevně sjednanou měsíční částku, zavázal se též, v jakém čase bude původní žalované k dispozici. V žalobě žalobce požadoval náklady spojené s uplatněním pohledávky dle nařízení č. 351/2013 Sb. (jako kdyby byl podnikatel), v odvolacím řízení však sám uvedl, že Smlouvu v pozici podnikatele neuzavíral. Odvolací soud dospěl k závěru, že se v daném případě o smlouvu pracovní nejedná, neboť vůle smluvních stran nesměřovala k tomu, aby se žalobce stal zaměstnancem původní žalované, žádný z účastníků netvrdil, že by za žalobce jakožto za zaměstnance bylo hrazeno sociální či zdravotní pojištění, postavení žalobce ve vztahu k žalované též nebylo charakterizováno takovou mírou závislosti, aby se jednalo o pracovněprávní vztah, když žalobce měl svou činnost se žalovanou (kanceláří mezinárodního rozvoje v [obec]) koordinovat, své konkrétní aktivity však měl organizovat sám. Žalobce též nikdy nejednal jménem žalované a nebylo sjednáno ani místo výkonu práce (činnosti) žalobce. Jediné upřesnění v tomto směru bylo, že počáteční„ zaváděcí období“ proběhne v Mexiku, služby poskytované žalobcem se však měly týkat činností„ organizací“ (ať už organizačních složek žalované nebo samostatných subjektů) v různých zemích. Z výše uvedených důvodů bylo na místě hodnotit uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 4 nařízení Řím I.

15. Podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, se smlouva o poskytování služeb řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Podle čl. 4 odst. 3 nařízení Řím I vyplývá-li ze všech okolností případu, že smlouva je zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odst. 1 n. 2, použije se právo této jiné země.

16. Služby žalobce se měly týkat obchodních aktivit v různých (ve Smlouvě jen příkladmo uvedených) zemích, přičemž Mexiko je jen jednou z nich. Dosavadní obvyklé bydliště žalobce v Mexiku mohlo mít význam pro první fázi plnění Smlouvy (kdy mělo právě v Mexiku proběhnout zaškolovací období), ale nikoli z hlediska celkového rozsahu a obsahu sjednaných služeb. Smlouva zároveň neurčuje místo, kde nebo z nějž by žalobce měl své služby poskytovat, země (trhy), jichž se měly služby žalobce týkat, se v průběhu trvání Smlouvy měly měnit (služby též mohly být zaměřeny na několik zemí současně). Smlouvu žalobce neuzavřel se společností E se sídlem v Mexiku, ani s jinou společností sídlící v některé ze zemí, na jejichž trhy měla probíhat expanze skupiny ESTEL, ale se společností sídlící v České republice, jež měla za úkol řídit mezinárodní expanzi celé skupiny, a bylo jednoznačně sjednáno, že žalobce bude svou činnost po celou dobu trvání Smlouvy koordinovat s kanceláří mezinárodního rozvoje v [obec]. Lze tedy uzavřít, že Smlouva byla nejúžeji spojena právě s Českou republikou, neboť zatímco strategické trhy, na něž měl žalobce svou činnost zaměřovat, se měly po dobu trvání Smlouvy průběžně měnit, spojení s Českou republikou, odkud byla činnost žalobce koordinována, mělo být zachováno po celou dobu trvání Smlouvy. Tento úzký vztah si zřejmě uvědomovaly i smluvní strany, když veškerá jejich právní hodnocení Smlouvy v rámci řízení před soudem I. stupně vycházela výhradně z českého práva (ač strany netvrdily a ani ze Smlouvy nevyplývá, že by pro smluvní vztah rozhodné právo zvolily). Poukazovali-li účastníci v odvolacím řízení na další mezinárodní prvky, související s daným smluvním vztahem (např. státní příslušnost jednatelů žalované, na to, že žalovaná je součástí„ ruské skupiny“ atd.), tak tyto další skutečnosti se v obsahu předmětné Smlouvy neprojevily a pro její plnění neměly žádný význam, nejsou proto významné ani pro určení rozhodného práva a nemohou zpochybnit závěr o nejužším vztahu Smlouvy k České republice. Ze shora uvedených důvodů shledal odvolací soud správným závěr soudu I. stupně, že rozhodným právem bylo dle čl. 4 odst. 3 Nařízení Řím I právo české.

17. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, učinil správné závěry o skutkovém stavu, a danou věc též v zásadě správně posoudil. Rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný, u skutkových zjištění je v odůvodnění rozsudku podrobně uvedeno, z jakých důkazů (např. z jakých konkrétních e-mailů) soud to které skutkové zjištění učinil, v žádném případě skutková zjištění soudu I. stupně nejsou založena výhradně na výpovědi svědka [příjmení].

18. Procesní námitku, že soud I. stupně nebyl z důvodu nastalé koncentrace řízení oprávněn přihlédnout k podání žalobce ze dne 7. 6. 2021, neshledal odvolací soud důvodnou. Tvrzení žalobce o obsahu Smlouvy a o plnění poskytovaném žalobcem byla obsažena v žalobě, a podrobně potom v písemném podání žalobce z 15. 3. 2021. Při jednání dne 19. 3. 2021 soud poskytl žalobci poučení dle § 118a o.s.ř., aby doložil, že (původní) žalovaná žalobci hradila odměnu za služby do ledna 2020, a jaké služby měly být žalobcem poskytovány, a dále aby dotvrdil a doložil, jaké činnosti byly ve skutečnosti žalobcem poskytovány. Účastníkům byla zároveň poskytnuta lhůta 30 dnů od jednání (poslední den této lhůty připadl v souladu s § 57 odst. 2 o.s.ř. na pondělí 19. 4. 2021), s tím, že jejím uplynutím nastanou účinky koncentrace řízení. Z obsahu spisu (včetně jeho příloh) vyplývá, že žalobce na tuto výzvu reagoval předložením řady listinných důkazů, které byly soudu doručeny do datové schránky dne 19. 4. 2021, avšak bez průvodního podání. Průvodní podání ze dne 19. 4. 2021 bylo soudu předloženo až následně, společně s vyjádřením žalobce ze dne 7. 6. 2021, důkazy předložené žalobcem dne 19. 4. 2021 byly soudem provedeny při jednání dne 23. 6. 2021 Odvolací soud konstatuje, že těžiště procesního poučení poskytnutého žalobci dne 19. 3. 2021 spočívalo v poučení o povinnosti důkazní dle § 118a odst. 3 o.s.ř. (vše, co bylo žalobci uloženo„ doložit“, měl žalobce v terminologii občanského soudního řádu„ prokázat“) a poučení o důkazní povinnosti žalobce včas vyhověl, když důkazy předložil v poskytnuté lhůtě. Soud I. stupně proto nepochybil, jestliže tyto důkazy provedl a přihlédl k nim ve svých závěrech o skutkovém stavu (zejména o tom, jaké služby žalobce žalované poskytoval a co bylo obsahem e-mailové komunikace účastníků). Jak dodatečně předložené podání datované 19. 4. 2021, tak část podání ze dne 7. 6. 2021 týkající se důkazů předložených žalobcem dne 19. 4. 2021, potom nelze hodnotit jako nepřípustná nová tvrzení žalobce, když jde o vysvětlující vyjádření žalobce k předloženým důkazům, které byl žalobce v souladu s § 123 o.s.ř. oprávněn učinit i po provedení těchto důkazů (tedy po nastalé koncentraci řízení). Další část písemného podání žalobce ze dne 7. 6. 2021 je reakcí na výzvu soudu učiněnou při jednání dne 12. 5. 2021 a vyjádřením k již dříve provedeným důkazům, nejedná se o nová tvrzení.

19. Smlouva uzavřená mezi žalobcem a (původní) žalovanou není smlouvou pracovněprávní ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (viz výše) a neodpovídá ani žádnému ze smluvních typů upravených v o.z. Jedná se o nepojmenovanou smlouvu, jejíž uzavření umožňuje § 1746 odst. 2 o.z. Při hodnocení platnosti uzavření této Smlouvy soud I. stupně správně vycházel ze zásady priority takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (§ 574 o.z., nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, a další), a dospěl ke správnému závěru, že výkladem lze obsah smluvních povinností žalobce dovodit. Zcela případně soud I. stupně poukázal na to, že smluvní strany se po uzavření Smlouvy touto Smlouvou cítily vázány, po řadu měsíců nevyjadřovaly žádné pochybnosti o její platnosti či obsahu, a jednaly podle ní. Žalobce pro původní žalovanou poskytoval sjednané služby, původní žalovaná nejen že žalobci po 9 měsíců platila sjednanou měsíční odměnu, ale (jak vyplývá z vyjádření žalované i z provedeného dokazování) též na žádost žalobce poskytovala finanční prostředky k postupnému financování činností, jež na základě poradenství žalobce vykonávala společnost ESTEL Mexiko. Jak přitom bylo prokázáno, platby sjednané měsíční odměny žalobci ze strany původní žalované probíhaly i poté, co žalobce ohledně služeb poskytovaných na základě Smlouvy začal komunikovat (kromě bývalého jednatele původní žalované pana [příjmení]) též s paní [příjmení] (byly prokázána např. osobní schůzka žalobce s paní [příjmení] dne 8. 11. 2019, následně v průběhu listopadu 2019 až ledna 2020 intenzivní e-mailová komunikace mezi žalobcem a paní [příjmení]) a s paní [příjmení] (od níž průběžně požadoval schválení plateb a převody částek ve prospěch společnosti ESTEL Mexico). Nelze proto vycházet ani z toho, že jedinou osobou, která na straně původní žalované považovala Smlouvu za platně uzavřenou a jednala v souladu s ní, byl pan [příjmení].

20. Soud I. stupně správně vysvětlil, že Smlouvou nebyl založen synallagmatický vztah (vzájemně závislá plnění) ve smyslu § 1911 o.z., ani nepřicházelo v úvahu odepření plnění podle § 1912 o.z., neboť nebyla stanovena povinnost původní žalované plnit napřed.

21. Pokud šlo o ukončení Smlouvy úkonem„ Termination notice“ ze dne 17. 3. 2020:

22. Podle § 2001 o.z. lze od Smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon. V daném případě Smlouva odstoupení neupravuje, ani nevylučuje - obsahuje pouze ujednání o možnosti výpovědi Smlouvy kteroukoli ze stran s výpovědí 60 dnů, pokud Smlouva není řádně plněna. [příjmení] Smlouvy tedy bylo možno odstoupit v případě naplnění zákonných důvodů odstoupení, na základě ustanovení § 2002 – § 2004 o.z.

23. Podle § 2002 odst. 1 o.z. poruší-li jedna strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. Podle § 2003 odst. 2 o.z. mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a nevyužila své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany. Podle § 2004 odst. 2 o.z. zavazuje-li smlouva dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen s účinky do budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění sama o sobě pro věřitele význam.

24. Důvodem odstoupení od Smlouvy tedy nemohlo být jakékoli porušení povinností smluvní strany, ale pouze porušení podstatné (to platí i při odstoupení podle § 2003 odst. 2 o.z., jež upravuje odstoupení od smlouvy v případě opakovaného podstatného porušení smlouvy). Při nepodstatném porušení Smlouvy měly smluvní strany možnost využít výpověď Smlouvy s 60 denní výpovědní lhůtou, upravenou ve Smlouvě. 25. „ Termination notice“ ze dne 17. 3. 2020 je dle svého obsahu odstoupením od Smlouvy, nikoli výpovědí, neboť je v něm výslovně uvedeno, že jím původní žalovaná ukončuje Smlouvu s okamžitou platností a z důvodu závažného porušení Smlouvy žalobcem. Odvolací soud však souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že většinu skutečností, jež původní žalovaná žalobci vytýká (pod body (i) až (vi) odstoupení od Smlouvy), nelze považovat za porušení povinností žalobce plynoucích ze Smlouvy Smlouva především nestanovila žalobci žádnou povinnost v určitém časovém období dosáhnout či přispět k dosažení konkrétních hospodářských výsledků skupiny žalované (určité výše tržeb či zisku, určitého počtu nových zákazníků, maximální hodnoty expirovaných výrobků, atd.), ať už v Mexiku či v dalších zemích. Z hlediska Smlouvy mohly být hospodářské výsledky dosažené s přispěním žalobce společnostmi skupiny ESTEL významné pro výplatu bonusu za dosažené výsledky, sjednaného nad rámec pravidelné měsíční odměny (ani zde nebylo kvantifikováno, jaké hospodářské výsledky původní žalovaná očekává či považuje za úspěch, výplata bonusu tak byla závislá na její úvaze a rozhodnutí), nejedná se však o porušení povinností žalobce, jestliže původní žalovaná s hospodářskými výsledky, dosaženými s přispěním žalobce, nebyla spokojena. Se soudem I. stupně lze souhlasit i v tom, že další skutečnost vytýkaná žalobci, tedy že mexická kancelář skupiny ESTEL čelí soudním sporům zahájeným některými z bývalých zaměstnanců, není závislá na plnění povinností žalobce, neboť jde o rozhodnutí osob, jež podaly příslušné žaloby. Jediným konkrétním porušením povinností žalobce stanovených Smlouvou mohlo být neposkytnutí požadovaných zpráv (důvod uvedený v bodě (iii) odstoupení od smlouvy), které by mohlo odůvodnit odstoupení od Smlouvy tehdy, pokud by tím žalobce porušil své smluvní povinnosti podstatným způsobem, a původní žalovaná by k odstoupení přistoupila bez zbytečného odkladu.

26. Lhůtou„ bez zbytečného odkladu“ je třeba v souladu s konstantní judikaturou (např. rozsudek Nejv. soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012) rozumět velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.

27. Odvolací soud zcela souhlasí s tím, že mělo-li k neposkytování požadovaných zpráv docházet v období od listopadu 2019 do ledna 2020 (kdy tyto zprávy či jejich doplnění opakovaně vyžadovala od žalobce paní [příjmení]), případně dle tvrzení žalované i dříve (v období, kdy se žalobcem komunikoval jednatel [příjmení]), nelze odstoupení od Smlouvy učiněné dne 17. 3. 2020 považovat za učiněné bez zbytečného odkladu. Námitky, že původní žalovaná musela vyčkat na hospodářské výsledky za rok 2019, případně že je součástí mezinárodní skupiny, kde je rozhodovací proces časově náročný, neshledal odvolací soud důvodnými, když povinnost žalobce poskytovat informace s dosaženými hospodářskými výsledky nesouvisela a reakce žalobce na žádosti o informace byly paní [příjmení] známy nejpozději do konce prosince 2019 (v lednu 2020 s tím paní [příjmení] vyjadřovala svou nespokojenost, 17. 1. 2020 v e-mailové komunikaci mezi paní [příjmení] a panem [příjmení] byla řešena otázka ukončení Smlouvy se žalobcem, v únoru 2020 sám žalobce kontaktoval v této věci jednatele žalované pana [příjmení]).

28. Jelikož tedy odstoupení od Smlouvy nebylo učiněno bez zbytečného odkladu, nemohlo nabýt právních účinků, a bylo nadbytečné se dále zabývat otázkou přesného data doručení odstoupení žalobci (s ohledem na ust. § 2004 odst. 2 o.z. a na charakter uzavřené Smlouvy mohlo mít odstoupení účinky pouze do budoucna, tedy v každém případě nejdříve počínaje datem 17. 3. 2020) i hodnocením toho, zda došlo k takové intenzitě porušení sjednané informační povinnosti žalobce ve vztahu k žalované, již je možné hodnotit jako porušení podstatné. Bylo proto nadbytečné provádět další dokazování ohledně neuspokojivých výsledků činnosti žalobce a plnění jeho informační povinnosti, včetně navržených výslechů svědků [příjmení] a [příjmení].

29. Odvolací soud tedy shledal správným závěr soudu I. stupně, že nedošlo k platnému odstoupení od Smlouvy, Smlouva zanikla uplynutím doby, na niž byla sjednána (dnem 30. 4. 2020) a žalobci vzniklo vůči původní žalované právo na sjednanou odměnu za celou dobu trvání Smlouvy, tedy rovněž na částky 3 x 6 000 USD za měsíce únor, březen a duben 2020, splatné podle § 1963 o.z. do 30 dnů od skončení příslušného měsíčního období. Vždy počínaje dnem následujícím vznikla (původní) žalované též povinnost platit žalobci z dlužné částky dle § 1970 o.z. úrok z prodlení v zákonné výši, tak, jak jej specifikoval soud I. stupně.

30. K datu rozhodnutí odvolacího soudu je v řízení pasivně věcně legitimována namísto původní žalované žalovaná nynější, neboť je nástupnickou společností původní žalované na základě přeshraniční fúze sloučením, vstoupila tak dle § 61 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, do právního postavení původní žalované, a přešla na ni práva a povinnosti původní žalované, včetně povinnosti poskytnout žalobci plnění z předmětné Smlouvy.

31. Nedůvodným však shledal odvolací soud požadavek žalobce na přiznání nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, neboť dle § 3 nařízení č. 351/2013 Sb. náleží náhrada v této (minimální) výši žalobci pouze tehdy, jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli. Žalobce přitom v odvolacím řízení vyjasnil, že ve smluvním vztahu jako podnikatel nevystupoval.

32. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil výrok I. napadeného rozsudku jen tak, že zamítl návrh na přiznání nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, jinak tento výrok podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný.

33. O nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř., tedy přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, když žalobce byl procesně neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části sporu. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly náklady řízení v celkové výši 191 930,80 Kč: zaplacený soudní poplatek 15 900 Kč, hotové výdaje za překlad listin do českého jazyka 16 335 Kč, odměna advokáta dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (a.t.) stanovená z tarifní hodnoty 18 000 USD, vždy dle devizového kurzu platného ke dni učinění příslušného úkonu právní služby, za 10 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t.: 2 x 10 140 Kč za převzetí a přípravu zastoupení a kvalifikovanou předžalobní výzvu (tarifní hodnota 450 324 Kč, kurz k 29. 4. 2020 25,018 Kč/USD), 19 960 Kč za sepis žaloby (tarifní hodnota 414 144 Kč, kurz k 22. 9. 2020 23,008 Kč/USD; zvýšeno dle § 12 odst. 1 a.t. s ohledem na užití cizího jazyka na dvojnásobek), 19 800 Kč za písemné vyjádření ze dne 15. 3. 2021 (tarifní hodnota 395 532 Kč, kurz k 15. 3. 2021 21,974 Kč/USD; zvýšeno dle § 12 odst. 1 a.t. s ohledem na užití cizího jazyka na dvojnásobek), 9 900 Kč za účast na jednání soudu dne 19. 3. 2021 (tarifní hodnota 395 550 Kč, kurz k 19. 3. 2021 21,975 Kč/USD), 19 640 Kč za účast na jednání soudu přesahující dvě hodiny dne 12. 5. 2021 (tarifní hodnota 379 134 Kč, kurz k 12. 5. 2021 21,063 Kč/USD), 19 640 Kč za písemné vyjádření ze dne 7. 6. 2021 (tarifní hodnota 375 876 Kč, kurz k 7. 6. 2021 20,882 Kč/USD; zvýšeno dle § 12 odst. 1 a.t. s ohledem na užití cizího jazyka na dvojnásobek), 9 860 Kč za účast na jednání soudu dne 23. 6. 2021 (tarifní hodnota 382 752 Kč, kurz k 23. 6. 2021 21,264 Kč/USD) a 9 900 Kč za účast na jednání soudu dne 25. 8. 2021 (tarifní hodnota 391 338 Kč, kurz k 25. 8. 2021 21,741 Kč/USD), 10 paušálních náhrad výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. (10 x 300 Kč) a 21% DPH z nákladů právního zastoupení (z částky 131 980 Kč), tj. 27 715,80 Kč. Zvýšení odměny za užití cizího jazyka dle § 12 odst. 1 a.t. na dvojnásobek u některých úkonů právní služby bylo odůvodněné okolnostmi případu a souladné s judikaturou (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 101 VSPH 612/2017). Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce směřující proti přiznání odměny za písemné vyjádření ze dne 7. 6. 2021, neboť toto bylo učiněno na výzvu soudu, aby se účastníci písemně vyjádřili k provedeným důkazům. Naproti tomu odvolací soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení za písemné vyjádření ze dne 19. 4. 2021, jež nelze považovat za účelný úkon, když nebylo soudu ve stanovené lhůtě zasláno a svůj účel tak nesplnilo (vyjádření bylo soudu předloženo až dodatečně, společně s podáním ze dne 7. 6. 2021, s jehož obsahem se zčásti překrývalo). Též nebyly shledány důvody pro separaci nákladů dle § 147 o.s.ř., neboť skutečnost, že ve věci proběhlo několik jednání, nelze klást k tíži žalobce (žádné z nařízených jednání nebylo žalobcem zmařeno, při prvních třech soudních jednáních bylo prováděno rozsáhlé dokazování, na čtvrtém jednání došlo k přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku).

34. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části odvolacího řízení. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 24 780,80 Kč: odměna advokáta dle § 7 a.t. za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (vyjádření k odvolání ze dne 30. 11. 2021 - tarifní hodnota tarifní hodnota dle kurzu 22,465 Kč/USD 404 370 Kč, účast u jednání odvolacího soudu dne 24. 3. 2022 – tarifní hodnota dle kurzu 22,389 Kč/USD 403 002 Kč) ve výši 2 x 9 940 Kč, 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH z nákladů právního zastoupení 4 300,80 Kč.

35. Za řízení před soudy obou stupňů proto náleží žalobci náhrada nákladů řízení v celkové výši 216 711,60 Kč.

Poučení