38 Co 195/2024 - 778

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Jitky Levové a JUDr. Ireny Vitovské ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: 1. [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa] 2. [Jméno žalované]., IČ [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o určení vlastnického práva o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 22 C 313/2023 - 669 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba o určení, že žalovaný 1. je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. a v obci [obec], zapsaného na LV č. [číslo] evidovaném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj – Katastrálním pracovištěm [obec] se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1. náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 8.948 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2. náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 209.467 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, že žalovaný 1. je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. a v obci [obec], zapsaného na LV č. [číslo], evidovaném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj – Katastrálním pracovištěm [obec] (výrok I.) a žalovaným společně a nerozdílně uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 290.869,76 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (výrok II.).

2. Soud I. stupně shledal ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2694/2018, naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalovaného 1. k předmětnému pozemku. Po vyřešení otázky naléhavého právního zájmu byl předmět sporu redukován na právní hodnocení, zda proces prodeje pozemku městem [město] předem vybranému zájemci dostál zákonným požadavkům, konkrétně ustanovení § 38 a § 39 zákona o obcích. Jako předběžnou otázku řešil soud platnost kupní smlouvy ze dne [datum], kterou město [město] uzavřelo se společností [právnická osoba] v režimu § 2079 a násl. občanského zákoníku o prodeji předmětného pozemku. Co se týče dodržení pravidel postupu podle § 39 zákona o obcích, soud konstatuje, že žalovaný 1. formálně dostál všem povinnostem v tomto ustanovení zakotveným a záměr prodeje pozemku předem vybranému zájemci řádně vyvěsil na úřední desku, a to v období od [datum] do [datum], tj. po dobu [číslo] dnů. Ani pochybení spočívající v nepravdivé či neaktualizované informaci na webových stránkách města o tom, že se ke zveřejněnému záměru nikdo nevyjádřil, ač tak ve skutečnosti dne [datum] žalobkyně učinila, by svou intenzitou a dopady, dle mínění soudu, neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 39 odst. 1 zákona o obcích, izolovaně (samo o sobě), založit nemohlo. V průběhu řízení nezazněly ani námitky, že by snad předmět prodeje nebyl označen údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejnění záměru. Konečně město [město] dostálo i povinnosti zakotvené v ustanovení § 39 odst. 2 zákona o obcích, neboť při úplatném převodu pozemku kupní smlouvou sjednalo kupní cenu vyšší než tu, která je podle odborného posouzení znaleckým ústavem [právnická osoba]. v posudku č. [číslo] v daném místě a čase obvyklá. Soud nicméně dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť město [město] při jejím uzavírání porušilo ustanovení § 38 odst. 1 zákona o obcích a nedostálo povinnosti nakládat s obecním majetkem s péčí řádného hospodáře. Soud v řízení procesně směřoval žalovaného 1. ke splnění povinnosti tvrdit a prokázat, že zájem na vybudování vaskulárního centra, resp. rozšíření kapacity zdravotní péče v oblasti kardiovaskulární medicíny skutečně v době schválení záměru prodeje existoval, že tento zájem převažuje nad jinými zájmy (v oblasti poskytování zdravotní péče), a že jej město [město] také jasně deklarovalo. Provedené dokazování nicméně soud v žádném výše uvedeném směru nepřesvědčilo. Absentující (veřejná) deklarace zájmu na vybudování vaskulárního centra či i jen rozšíření kapacity lékařské péče v oblasti vaskulární medicíny, by tedy sama o sobě a bez dalšího nemusela být důvodem pro závěr, že takový zájem neexistuje nebo v neexistoval v době, kdy se o prodeji pozemku rozhodovalo, a to nikoli pouze proto, že obec skutečně žádnou zákonnou povinnost definovat a zveřejňovat „důležité zájmy“ nemá. V souzené věci by nicméně opačná situace postavila město [město] do zcela jiné polohy, ať už z hlediska důvěryhodnosti, tak z hlediska důkazní pozice v tomto řízení. Jinak řečeno, pokud by město [město] otevřeně a veřejně takový zájem deklarovalo, a navíc by tak učinilo s dostatečným předstihem před schválením a zveřejněním záměru žalované společnosti [právnická osoba]., předešlo by spekulacím nad neodbytnou otázkou, co existovalo dříve. Snadno by tedy rozptýlilo pochybnosti, zda onen „důležitý zájem“ nebyl dodatečně účelově „dotvořen“ tak, aby se potkal se záměrem naposledy uvedené společnosti, k němuž se však následně objevil záměr konkurenční. Vzhledem k tomu, že proces schvalování záměru není ani tolik „(izolovaným) momentem“ jako spíš „(časovým) úsekem“, z pohledu soudu by postačovalo prokázat existenci tohoto zájmu k jakémukoli okamžiku v rámci tohoto úseku. Tak ostatně znělo i procesní poučení [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 téhož zákona], kterého se při soudním jednání dne [datum] žalovanému 1. dostalo ze strany soudu; to nehovořilo o (okamžiku) zveřejnění záměru, ale o (procesu) schválení záměru. Žalovanému městu [město] se však existence jiného důležitého zájmu nepodařilo prokázat ve vztahu k žádnému z dílčích momentů procesu schvalování záměru. Výše popsaná pochybnost tedy přetrvává a je umocněna i celkovým kontextem věci, v němž některé specifické okolnosti lze jen stěží ignorovat. V prvé řadě se soud nemůže ubránit konstatování (jakkoli si je vědom, že v tomto směru již jde nad rámec přezkumné pravomoci), že ačkoli rozhodnutí města [město] prodat pozemek společnosti [právnická osoba]. formou tzv. adresného záměru předem vybranému zájemci, není bez dalšího nedovoleným postupem, jako právní nástroj pro prodej dotčeného pozemku se mu nejeví jako vhodný. Uvažuje-li město [město] o prodeji pozemku, který lze bez pochybnosti označit slovem „lukrativní“, mělo by mít jasnou představu o prioritách pro jeho využití, tedy o tom, co by se mělo na pozemku vybudovat a k čemu by to mělo sloužit (kdy není přirozeně vyloučeno, aby takových priorit bylo více). Tyto priority by se ideálně měly potkávat s (veřejně) deklarovanými cíli nebo být alespoň veřejnosti (samostatně) prezentovány a následně by se měly vtělit do předem jasně a srozumitelně definovaných kritérií pro výběr s vícero zájemců tak, aby byl zajištěn nejen co nejširší jejich okruh, ale zejména férová soutěž mezi nimi. Ani v (ničím přesvědčivě neodůvodněné) překotnosti rozhodování o schválení záměru prodat pozemek předem vybranému zájemci, nelze spatřovat samo o sobě porušení zákona, neboť z materiálního hlediska město [město] dodrželo lhůtu ke zveřejnění záměru uvedenou v § 39 odst. 1 zákona o obcích. Tlak na rychlost schválení záměru společnosti [právnická osoba]. je však očividný nejen z vyjádření odborů města [město], z nichž některá se datují ještě před zveřejněním záměru (byť používají textaci „zveřejněný záměr“), ale i konáním zastupitelstva hned následujícího dne po uplynutí lhůty pro zveřejnění záměru, na který podle všeho žalobkyně nebyla, na rozdíl od [tituly před jménem] [jméno FO], osobně pozvána, a kdy navíc materiál prezentující konkurenční nabídku s názvem „Doplnění informací k bodu č. [číslo] majetkoprávní problematiky – Prodej pozemků st. p. č. [číslo] ([adresa]), byl zastupitelům i veřejnosti dán k dispozici těsně před konáním zastupitelstva. Ač opět ani jedna z těchto skutečností nezakládá bez dalšího porušení zákona o obcích, soud se opět nemůže ubránit konstatování, že se jedná o postup nevhodný a nepochopitelný. Před soudem nezazněly žádné objektivní důvody, pro které prodej pozemku musel proběhnout tak kvapně, snad s výjimkou nepříliš přesvědčivého vysvětlení zastupitele [tituly před jménem] [jméno FO]. Tlak na přijetí rozhodnutí o prodeji pozemku „teď a tady“ tedy byl patrný i z průběhu jednání zastupitelstva, resp. z projevů jednotlivých zastupitelů či zaměstnanců. Zřetelně a vícekrát zazněly apely na poskytnutí větší časové dotace pro prostudování obou záměrů a pro jejich pečlivé a spravedlivé porovnání, avšak nebylo jim vyhověno. V tomto směru soudu opět nezbývá než projevit vůči námitkám opozičních zastupitelů plné pochopení, neboť s ohledem na složitost obou záměrů se jeví doba, kterou měly k dispozici pro jejich prostudování, neřkuli k porovnání, jako zcela nedostačující i jen pro hlubší zamyšlení se nad případnými silnými či slabými stránkami toho kterého řešení natož k prověření skutečné existence takových výhod či nevýhod. To vše tolik přispívá k dojmu, že ať již bylo prioritou města [město] cokoli, zcela jistě to nebyla transparentní a férová soutěž mezi společnosti [právnická osoba] a společností [právnická osoba]., neřkuli mezi dalšími v úvahu přicházejícími zájemci o koupi pozemku. Soud v žádném směru nehodnotil oba konkurenční podnikatelské záměry a ujišťuje žalovanou 2., že ani v nejmenším nepochybuje o tom, že pro jakékoli město v České republice by bylo vybudování vaskulárního centra nejvyšší evropské úrovni jedinečným přínosem, společnost [právnická osoba]. tak bohužel v tomto řízení sklízí negativní důsledky pochybení města [město], ačkoli ona sama žádné zákonné ustanovení neporušila. Obdobně nemá soud ani pochybnosti o tom, že existuje mnoho dalších subjektů (žalobkyni nevyjímaje), z jejichž podnikatelské činnosti může město [město] získat v budoucnu prospěch pro své občany; nejedná se přitom jen o činnosti směřující do oblasti zdravotnictví. Odhalení tohoto potenciálu je ovšem možné pouze tehdy, dostanou-li k tomu všechny subjekty rovnou příležitost. To se však v souzené věci nestalo, a proto soud vyslovil, že kupní smlouva uzavřená dne [datum] mezi městem [adresa] a společností [právnická osoba]. je absolutně neplatná, neboť v procesu jejího uzavření město [město] nepostupovalo s péčí řádného hospodáře.

3. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl soud podle výsledku řízení a žalovaným, kteří nebyli v řízení úspěšní, uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání oba žalovaní.

5. Žalovaný 1. navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba na určení, že on je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. a obci [obec], zapsaného na LV č. [číslo] evidovaném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj – Katastrálním pracovištěm [město], se zamítá a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů. Soud I. stupně zaměňuje zveřejnění záměru prodeje dle § 39 odst. 1 zákona o obcích a podkladové materiály zastupitelstva města. Tyto materiály byly zpracovány a odevzdány k předání zastupitelům dne [datum] a na základě žádosti žalobkyně o koupi pozemku, doručené [datum], zpracoval pro zastupitele doplňující materiál, ve kterém mj. informuje o podání nabídky z její strany. Doplňující materiál byl zastupitelům odeslán dne [datum], tj. [počet] dnů před konáním zastupitelstva. Žalovaný 1. shledal v době rozhodování o prodeji pozemku tzv. jiný důležitý zájem ve smyslu § 38 zákona o obcích na jiném než ekonomicky nejvhodnějším řešením z těchto důvodů: Žalovaná 2. předložila konkrétní záměr na vybudování nestátního zdravotnického zařízení – vaskulárního centra, který sleduje jiný důležitý zájem města ve smyslu § 38 zákona o obcích – vybudování vaskulárního centra, podle § 35 odst. 2 zákona o obcích má město v samostatné působnosti ve svém územním obvodu pečovat v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Z prezentace vaskulárního centra, veřejně deklarovaného na zastupitelstvu města dne [datum], ještě před tím, než bylo přistoupeno k hlasování o prodeji, byl podrobně představen samotný záměr na vybudování vaskulárního centra, zastupitelstvo města [město] vyhodnotilo, že je ve veřejném zájmu města a jeho občanů prodat pozemek p. č. st. [číslo] v k. ú. [město] žalované 2., a to právě za účelem vybudování a provozu vaskulárního centra. Strategický dokument Zdravotního plánu města [město] na období [roky] stanovuje, že ze strany žalovaného 1. bude aktivně podporováno zajištění dostupné zdravotní péče pro občany [město], a že bude podporována síť ambulantních specialistů v [město] a prodejem pozemku žalované 2. tak dochází mj. k naplňování strategického dokumentu města. V rámci posuzování veřejného zájmu a upřednostnění ekonomicky méně výhodné nabídky město posoudilo a porovnalo i přínos nabídky žalobkyně, jejíž záměr vybudovat polyfunkční dům se zdravotnickými prostory je oproti záměru žalované 2. velmi obecný. Veřejný zájem na vybudování vaskulárního centra byl nejen formálně formulován, ale fakticky zde existoval i v době, kdy zastupitelstvo žalovaného 1. schválilo prodej předmětného pozemku. Právo na samosprávu je garantováno Ústavou ČR, přičemž v § 7 zákona o obcích je výslovně zakotveno, že státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem; rozsah samostatné působnosti tedy nelze dotvářet úvahou soudu, povinnosti zákonem uložené městům nelze soudním výkladem rozšiřovat nad rámec zákona či nelze soudním výkladem městům vytýkat určitý zákonem dovolený postup s úvahou, že by bylo možno postupovat jinak apod. Žalovaný 1. znovu uvedl, že porušením § 38 zákona o obcích není takové nakládání s majetkem obce, které sleduje jiný důležitý zájem obce, který je řádně odůvodněn. Soud I. stupně sám v rozsudku přiznává, že obec skutečně žádnou zákonnou povinnost definovat a zveřejňovat důležité zájmy nemá. Je proto nepochopitelné a neobhajitelné, aby soud I. stupně žalovanému č. 1 vytýkal případné nesplnění povinností, které žalovanému 1. ze zákona vůbec neplynou a z toho pak dovozoval porušení § 38 zákona o obcích. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí prezentuje vlastní dojmy a myšlenky, jak by si v ideálním případě sám představoval postup při prodeji, přestože jak sám sděluje, k něčemu takovému není vůbec kompetentní, jelikož by tím zasáhl do ústavně garantovaného práva žalovaného 1. na samosprávu. V daném postupu žalovaného 1. při prodeji předmětného pozemku soud nic nezákonného neshledal. Úkolem státu (ani orgánu dohledu nad samosprávou ani soudů) není přehodnocovat samosprávná rozhodnutí, tedy přehodnocovat volbu mezi více v úvahu připadajícími řešeními ani zjevně racionální úvahy samosprávného orgánu korigovat či je dokonce nahradit úvahou vlastní. V této souvislosti žalovaný 1. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4365/2009, sp. zn. 26 Cdo 273/2018 a na rozsudek č. j. 52 A 32/2016-126. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaná 2. sklízí negativní důsledky pochybení žalovaného č. 1, ovšem v rozsudku není uvedeno jediné pochybení žalovaného č. 1, které by bylo v rozporu se zákonem, když sám soud veškerá pochybení uzavírá konstatováním „zákon porušen nebyl/zákon takovou povinnost městu vůbec nestanovuje“. Je tedy nejasné a nesrozumitelné, co měl vlastně v procesu prodeje předmětného pozemku žalovaný 1. konkrétně porušit a z čeho soud vyvodil absolutní neplatnost právního jednání. Závěrem žalovaný 1. shrnul, že zveřejnění záměru prodeje předmětného pozemku proběhlo z jeho strany v souladu se zákonem, prodej pozemku byl schválen v souladu se zákonem nadpoloviční většinou hlasů zastupitelů z důvodů, že ze strany zastupitelstva žalovaného 1. byl shledán tzv. jiný důležitý zájem na vybudování vaskulárního centra, záměr prodeje soud I. stupně vyhodnotil za záměr jednoznačně přínosný pro každé město v ČR bez jakýchkoliv pochybností, v žádné části rozsudku soud nezpochybnil, že by záměr na vybudování vaskulárního centra neshledal v souladu s tzv. jiným důležitým zájmem na vybudování vaskulárního centra, důvody výběru byly reálně dány a uvedeny i na zastupitelstvu města konaném [datum], s nimiž byli zastupitelé seznámeni ještě před tím, než přistoupili ke schválení prodeje předmětného pozemku žalovanému 2. Soud I. stupně konstatoval údajné porušení § 38 zákona o obcích s odůvodněním, že zdůvodnění veřejného zájmu proběhlo až ex post, což je v rozporu se skutečností, provedenými důkazy, jakož i se samotným zjištěným skutkovým stavem.

6. Žalovaná 2. navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba na určení vlastnického práva se zamítá a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Se závěry soudu I. stupně nesouhlasí, neboť je toho názoru, že žalovaný 1. dodržel před uzavřením samotné kupní smlouvy všechny zákonem o obcích mu uložené povinnosti i samotný procesní postup při prodeji nemovité věci z majetku obce, že žalovaná 2. nabyla předmětný pozemek v souladu se zákonem v dobré víře, že jí pozemek patří i v souladu s dobrými mravy, a že také po uzavření kupní smlouvy splnila všechny jí smlouvou uložené povinnosti vůči prodávajícímu městu [město]. V řízení u soudu I. stupně bylo prokázáno, že žalobkyně není odborně způsobilou osobou pro poskytování lékařských služeb, není oprávněna provozovat nestátní zdravotnické zařízení, není zapsána jako poskytovatel péče v oboru angiologie ani v jiném oboru lékařské péče, nepodílí se na žádném klinickém výzkumu, není schopna odborně připravit k atestaci žádného lékaře, ani zajistit vzdělávání lékařů a středního zdravotního personálu, nemá žádnou zkušenost v této oblasti podnikání a nemůže tedy zajistit občanům města [město] a blízkého okolí ani přibližně srovnatelné podmínky, které je schopna jim zajistit žalovaná 2. realizací svého záměru. Spolu s žalovaným 1. prokázala, že jí předložený záměr sleduje jiný důležitý zájem města ve smyslu § 38 zákona o obcích ve spojení s § 35 zákona o obcích, totiž rozšíření a zkvalitnění péče pro občany města [město] a okolních obcí vybudováním ambulantního vaskulárního centra jako specializovaného pracoviště na prevenci a léčbu onemocnění cév, které jsou jednou z nejčastějších příčin úmrtí v ČR. S ohledem na strategický dokument, a to Zdravotní plán města [město] na období [roky], veřejný zájem na vybudování ambulantního vaskulárního centra existoval v době, kdy zastupitelstvo schválilo prodej předmětného pozemku v její prospěch, resp. existoval již před rozhodováním zastupitelstva o tomto prodeji. Podle názoru žalované 2. rozsudek soudu I. stupně je v rozporu s důkazy a skutečnostmi zjištěnými a provedenými v dosavadním řízení, v některých závěrech si soud protiřečí a žalované 2. tak není jasné, jakou konkrétní povinnost měl žalovaný 1. porušit, která měla způsobit absolutní neplatnost právního jednání dle § 38 odst. 1 zákona o obcích, neboť z rozsudku žádné takové jednoznačné porušení zákona nevyplývá.

7. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o jakýsi doplňující materiál, údajně zpracovaný žalovaným 1. po obdržení nabídky žalobkyně ze dne [datum], rozeslaný zastupitelům [datum], žalobkyně konstatuje, že takový materiál z [datum] nejen že nemohl poskytnout zastupitelům města [město] veškeré informace o nabídkách na odkup pozemků, protože žalobkyně svou nabídku z [datum] doplnila [datum], ale především takový materiál žalovaný 1. zmiňuje až ve svém odvolání. Žalobkyně má za to, že takový materiál z [datum] ve skutečnosti neexistuje, neboť žalovaný 1. jej nenavrhl Okresnímu soudu v Hodoníně jako důkaz ani poté, co jím byl před skončením prvního jednání ve věci vyzván, aby ve lhůtě 30 dnů doplnil svá tvrzení a předložil důkazy, čímž byla ze strany soudu I. stupně splněna poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. I pokud by takový materiál z [datum] skutečně existoval, odvolací soud by k němu nemohl přihlédnout, neboť není naplněn žádný z důvodů uvedených v § 205a o. s. ř. Žalovaný 1. neprokazuje tzv. jiný důležitý zájem, který jej měl vést k tomu, že upřednostnil ekonomicky výrazně méně výhodnou nabídku žalobkyně před nabídkou žalované 2. Žalobkyně odkázala na svou závěrečnou řeč, resp. její písemné vyhotovení, zaslané Okresnímu soudu v Hodoníně [datum], kde podrobně vysvětluje, proč údajný, toliko žalovaným 1. tvrzený veřejný zájem na prodeji pozemků za účelem realizace vaskulárního centra žalované 2., není jediným důležitým zájmem města [město], jak jej vyžaduje § 38 odst. 1 zákona o obcích a proč má za to, že tento jiný důležitý zájem města ani není řádně odůvodněn, což rovněž vyžaduje § 38 odst. 1 zákona o obcích. K prezentaci [tituly před jménem] [jméno FO] na zastupitelstvu města [město] [datum] žalobkyně konstatuje, že „valící se zdravotní katastrofa“ a odkaz na demografický vývoj nedokazují potřebnost vaskulárního centra pro město [město], které už má vaskulární ambulanci, jež stačí nejen k pokrytí potřeb obyvatel města [město], ale i pacientů z [město]. Žalovaný 1. má sledovat zájem města [město] a jeho obyvatel, nikoliv obyvatel okolních obcí. Kromě toho žalobkyně nepřikládá této apokalyptické vizi založené na extrapolaci stávajícího vývoje, pokud se nezmění nic jiného, význam pro nyní řešený případ. Žalobkyně konstatuje, že prezentace [tituly před jménem] [jméno FO] neprokazuje jiný důležitý veřejný zájem města [adresa], ale soukromý zájem [tituly před jménem] [jméno FO], coby jednatele žalované 2., na koupi pozemku a vybudování vaskulárního centra. Oba zájmy nelze bez dalšího ztotožňovat. Žalobkyně se ohrazuje proti tvrzení žalovaného 1., že není osobou oprávněnou v realizaci záměru, který žalovanému č. 1 nabídla. Žalobkyně předně odkazuje na to, jak si žalovaný 1. účelově rozšířil okruh osob označovaných za „žalovaný 2.“, aby vůbec mohl tvrdit, že žalovaná 2. je oprávněna provozovat nestátní zdravotnické zařízení (což jednoduše není pravda, [Jméno žalované]. k tomuto nebyla v době schválení prodeje pozemků oprávněna). Dále žalobkyně podotýká, že žádné ustanovení zákona nebránilo a nebrání jí, coby stavebníkovi, postavit nestátní zdravotnické zařízení. Stavební zákon nevyžadoval a ani nevyžaduje jako podmínku pro povolení realizace takové stavby doložení oprávnění stavebníka provozovat nestátní zdravotnické zařízení, dokonce mu nebrání ani v kolaudaci takové stavby. Pokud jde o výklad pojmu „samostatná působnost“ žalovaným č. 1, žalobkyně konstatuje, že jeho právo na samosprávu není neomezené, limity jsou dány ust. § 2 odst. 2 a § 35 odst. 1 a 2, § 38 a § 39 zákona o obcích. Požadavky žalobkyně, aby žalovaný č. 1 dodržoval výše uvedené právní předpisy, které jej nutí při výkonu samostatné působnosti hájit veřejný zájem, veřejný zájem vždy identifikovat, vysvětlit jakému z možných veřejných zájmů byla dána přednost a proč, obhájit výběr ekonomicky méně výhodné nabídky právě důležitým veřejným zájmem a postupovat při majetkoprávním jednání v souladu s péčí řádného hospodáře, nelze chápat jako protiprávní zásah do samostatné působnosti žalovaného č. 1 nebo jako jeho nezákonné omezení a obec musí podle § 2 odst. 2 zákona o obcích, pečovat o potřeby svých občanů a chránit též veřejný zájem. Jde o zákonný požadavek, který musí činnost obce a jednání jejich orgánů sledovat. Současně jde o základní úkol obce, o základní smysl její existence jakožto veřejnoprávní korporace (na rozdíl od soukromoprávní právnické osoby, která může být založena např. pouze za podnikatelským účelem nebo za účelem správy vlastního majetku), který se následně promítá do samostatné působnosti obce v § 35 odst. 1 a 2 zákona o obcích. Žalobkyně podotýká, že to neznamená, že každý zájem obce je automaticky veřejným zájmem (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/13), neboť veřejným zájmem se rozumí takový zájem, který lze označit za obecní i obecněprospěšný (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/95), tedy zájem, na kterém existuje všeobecný společenský konsenzus, neboť obec je per definitionem, územním společenstvím občanů, jak plyne z § 1 zákona o obcích a článku 100 odst. 1 Ústavy. Dílčím závěrem je, že zájem obce by měl být v souladu s veřejným zájmem. To vyžaduje od orgánů obce výslovně veřejný zájem v každém případě formulovat a odlišit jej od zájmu soukromého a případně řešit střet rozličných veřejných zájmů v souladu s testem proporcionality (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 AS 65/2012 – 161). Nic takového však žalovaný 1. v nyní řešeném případě neudělal. Soud I. stupně v rozsudku podrobně vysvětlil, v čem spočívá porušení povinností plynoucí z § 38 odst. 1 zákona o obcích žalovaným 1. a podrobně vysvětlil, co z provedených důkazů dovodil. Žalovaný 1. neunesl důkazní břemeno a ani na výzvu soudu nepředložil jediný důkaz o tom, že by měl reálný zájem na vybudování vaskulárního centra na území města [město] – nejen na uvedeném pozemku přede dnem [datum], nedoložil, že by deklarovaný zájem na realizaci vaskulárního centra byl zájmem veřejným a nepředložil jediný důkaz o tom, že by zájem na vybudování vaskulárního centra převažoval nad jinými zájmy v oblasti zajištění zdravotní péče pro občany města [město]. K odvolání žalované 2. žalobkyně konstatuje, že ta je do značné míry obětí nezákonného postupu žalovaného 1., přesto nemůže souhlasit s jejím tvrzením, že žalovaný 1. dodržel před uzavřením samotné kupní smlouvy všechny zákonem o obcích mu uložené povinnosti i samotný procesní postup při prodeji nemovité věci z majetku obce. Ke komentáři žalované 2. k některým provedeným důkazům uvedených v odvolání žalobkyně uvedla, že de facto stanovila využití pozemku, neboť žalovaný 1. přijal soukromý zájem žalované 2. za svůj veřejný zájem. Toto není nepravda, ale objektivní soudem zjištěný fakt, neboť do doby žádosti žalované 2. o koupi pozemku neměl žalovaný 1. žádnou představu ani o jeho využití, natož o vybudování vaskulárního centra. Žalobkyně odmítla názor žalované 2., že sama svým jednáním rozhodla o tom, že zastupitelé neměli možnost detailněji oba záměry porovnat, ačkoli je zřejmé, že [datum] datovala svou žádost městu [město] – nic jí nebránilo v tom, aby za dobu do zasedání zastupitelstva dne [datum] připravila alespoň nástin zajištění a realizace svého záměru, se kterým mohla zastupitele města [město] seznámit. Žalobkyně měla celých [počet] dní na doplnění své nabídky, zatímco žalovaná 2. svou nabídku připravovala podstatně delší dobu a nebyla pod žádným časovým tlakem (neboť to byla žalovaná 2., která celý prodej pozemku za účelem vybudování vaskulárního centra iniciovala). Proto její nabídka nemohla být tak podrobná jako nabídka žalované 2. Dále žalobkyně podotkla, že to byl žalovaný 1., který stanovil datum projednání prodeje pozemků a tím určil lhůtu, do jaké doby musí být nabídka podána. Tato lhůta byla velmi krátká na to, aby mohly být jinými zájemci předloženy nabídky ve srovnatelném detailu s nabídkou žalované 2. Navíc to byl opět žalovaný 1., který znemožnil předložení podrobnějších nabídek jiným zájemcům o koupi pozemku tím, že namísto odložení rozhodnutí prodeje pozemku na pozdější datum zastupitelstva, prodej pozemku již [datum] schválilo. Ve zbytku pak žalobkyně odkázala na vyjádření k odvolání žalovaného 1.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, že žalovaný 1. byl až do [měsíc, rok] výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] zapsaného na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště [obec], pro obec a k. ú. [obec]. O koupi pozemku projevila zájem žalovaná 2., které se jevil jako vhodný pro podnikatelský záměr výstavby kardiovaskulárního centra. Obec záměr prodeje pozemku této společnosti zveřejnila. Po zveřejnění záměru projevila o odkup pozemku zájem též žalobkyně, která jej rovněž považovala za vhodný pro obdobný projekt výstavby polyfunkčního zdravotnického zařízení. Žalobkyně nabídla žalovanému 1. vyšší kupní cenu, než žalovaná č. 2, a to o [částka] Kč včetně DPH, avšak žalovaný 1. upřednostnil nabídku s nižší nabídkovou cenou s odůvodněním, že vybudování kardiovaskulárního centra sleduje důležitý zájem města a jeho občanů.

10. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně, že v dané věci má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, který je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo nebo kdyby se bez tohoto určení stalo právní postavení nejistým. Správný je v této souvislosti odkaz soudu I. stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2694/2018. V této souvislosti odvolací soud poznamenává, že tato problematika je řešena i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, např. sp. zn. 30 Cdo 3087/2006, sp. zn. 32 Cdo 1785/2017 nebo sp. zn. 28 Cdo 3844/2014.

11. Se závěrem soudu I. stupně, k němuž dospěl při řešení předběžné otázky týkající se platnosti či neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne [datum] se odvolací soud neztotožňuje.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích v platném znění, obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

13. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích v platném znění, obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

14. Podle § 35 odst. 1 zákona č. 128/200 Sb. o obcích, do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce, pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti obce svěří zákon.

15. Podle § 38 odst. 1, věta první zákona č. 128/2000 Sb. o obcích v platném znění, majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Porušením povinností stanovených ve větě první a druhé není takové nakládání s majetkem obce, které sleduje jiný důležitý zájem obce, který je řádně odůvodněn.

16. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích v platném znění, záměr obce prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví obce obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce3b) obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona15a) platnými ke dni zveřejnění záměru.

17. Podle § 39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích v platném znění, při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, jde-li o cenu nižší než obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné.

18. Podle § 85 písm. a) zákona o obcích, zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodování o nabytí a převod hmotných nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, s výjimkou inženýrských sítí a pozemních komunikací, převod bytů a nebytových prostorů z majetku obce.

19. Podle článku 101 odst. 4 Ústavního zákona 1/1993 Sb. České republiky, stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

20. V návaznosti na výše uvedená ustanovení zákona o obcích a Ústavy České republiky, odvolací soud zvažoval, kam až může sahat pravomoc soudů, jakožto orgánů státní moci, zasahovat do postupů samosprávy, pokud jde o rozhodování o majetku obcí a v jakých mezích vůbec stát může prostřednictvím svých orgánů zkoumat porušení § 38 odst. 1 zákona o obcích. Je otázkou, do jaké míry lze porušení povinnosti uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 zákona o obcích považovat za důvod neplatnosti právního jednání, resp. do jaké míry je stát oprávněn posuzovat plnění této povinnost a v jakém rozsahu. Podle názoru odvolacího soudu stát je oprávněn posuzovat, zda byly ze strany obcí splněny zákonem stanovené procedurální podmínky, a to zveřejnění záměru a rozhodnutí orgánů obce vedoucí k jeho realizaci. Každá obec si sama stanovuje určité cíle a způsob, jak jich dosáhnout. V tom spočívá podstata rozhodování samosprávy o majetku obcí. Pokud rozhodování samosprávy nepřekračuje rámec zákona, stát nemůže obcím nařizovat, jak mají postupovat v záležitostech týkajících se majetku obce a zasahovat tak do rozhodování zastupitelstva jako nejvyššího orgánu obce. Jak vyplývá z výše citovaného článku 101/4 Ústavy České republiky, stát může zasahovat do činností územních samosprávních celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Prostředkem ochrany majetku obce jsou i ustanovení, která závažnější právní jednání obce vyhrazují ke schválení zastupitelstvu či radě obce. Kritéria hospodárnosti a účelnosti nakládání s obecním majetkem je třeba vždy vztahovat ke způsobu dosahování konkrétního cíle, který si obec v rámci ústavně garantovaného práva na samosprávu sama vytkne. V dané věci, cíle města [město] v oblasti zdravotnictví jsou uvedeny mj. v jeho zdravotním plánu na období [roky], podle něhož bude aktivně podporováno zajištění dostupné zdravotní péče pro občany [město] s tím, že cíle má být dosaženo podporou dostupné sítě primární zdravotní péče v [město] a podporou sítě ambulantních specialistů v [město]. Jen proto, že prodej předmětného pozemku žalované 2. formou tzv. adresného záměru předem vybranému zájemci, což není bez dalšího nedovoleným postupem při prodeji, se v dané věci soudu I. stupně nejeví jako vhodný, nelze konstatovat, že ze strany žalovaného 1. byl porušen zákon. Odvolací soud má za to, že pokud obec prostřednictvím svých volených orgánů vybere jedno z více navrhovaných řešení při rozhodování o nakládání s majetkem obce, které nepřekračuje zákonem stanovené hranice, není orgán státní moci oprávněn konstatovat, že rozhodnutí zastupitelstva obce je nezákonné. Zásah státu do rozhodování samosprávy je namístě tam, kde jde o splnění či nesplnění požadavků stanovených zákonem na proces od zveřejnění záměru až do přijetí finálního rozhodnutí, zda bude či nebude naplněn. Ze zveřejněného záměru musí jednoznačně vyplývat, jakou dispozici a s jakým majetkem má obec v úmyslu činit, což bylo v daném případě splněno a stejně tak obsah uzavřené kupní smlouvy mezi žalovanými zveřejněnému záměru odpovídá (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 32/2016, sp. zn. 30 Cdo 1262/2016). Při zveřejnění a schvalování záměru žalovaný č. 1. postupoval v souladu s příslušnou právní úpravou, tj. § 39 zákona o obcích, ostatně soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku sám konstatuje, že město [město] formálně dostálo všem povinnostem zakotveným v ustanovení § 39 zákona o obcích a záměr prodeje pozemku předem vybranému zájemci řádně vyvěsilo na úřední desku, a to po dobu [počet] dnů.

21. Kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými dne [datum] posuzoval odvolací soud z pohledu jednání žalovaného 1. dle § 38, § 39 zákona o obcích v návaznosti na ustanovení § 580 odst. 1 a § 2079 a násl. občanského zákoníku.

22. Podle § 2079 odst. 1 občanského zákoníku, kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

23. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 574 občanského zákoníku, na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

25. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (I. ÚS 625/03). Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím Ústavní soud hodnotí jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, za předpokladu ovšem, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (např. sp. zn. 23 Cdo 1102/2008).

26. Hlavními důvody neplatnosti jsou rozpor se zákonem, rozpor s dobrými mravy, částečná nemožnost plnění, nezpůsobilost nebo neschopnost právně jednat a nedostatek formy.

27. Odvolací soud žádný z výše uvedených důvodů, jako důvod neplatnosti uzavřené kupní smlouvy mezi žalovanými neshledal. Žalovaný 1. postupoval v souladu se zákonem o obcích, a uzavřel s žalovanou 2. kupní smlouvu za podmínek smluvně dohodnutých a v souladu s vyhlášeným záměrem. Porušením povinností stanovených v ustanovení § 38 odst. 1 zákona o obcích není takové nakládání s majetkem obce, které sleduje jiný důležitý zájem obce, který je řádně odůvodněn, což bylo ze strany žalovaného 1. splněno. V postupu žalovaného 1. vedoucího k uzavřené předmětné kupní smlouvy odvolací soud neshledává porušení § 38 odst. 1 zákona o obcích, pokud jde o povinnost nakládat s obecním majetkem s péčí řádného hospodáře. Pokud žalovaný 1. rozhodl svým nejvyšším voleným orgánem prodat předmětný pozemek žalované č. 2, pak v tomto jednání odvolací soud nespatřuje žádnou svévoli, porušení dobrých mravů ani zákona o obcích. Neplatnost kupní smlouvy nelze spatřovat ani v tom, že rozhodnutím zastupitelstva obce [město] byla vybrána žalovaná 2., která nabídla nižší částku na kupní cenu než žalobkyně, neboť ani tato skutečnost neodporuje zákonu, když v dostupnosti a rozšíření zdravotní péče odvolací soud spatřuje jiný důležitý zájem obce, který obec řádně odůvodnila. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR, např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, povinnost obce řádně hospodařit se svým majetkem nelze – v případě zamýšleného prodeje obecního majetku, kategoricky vázat toliko na nejvyšší cenovou nabídku, a to již s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona o obcích.

28. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud napadený rozsudek změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žalobu o určení, že žalovaný č. 1 je vlastníkem předmětného pozemku, zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výsledek řízení, v němž byli žalovaní plně úspěšní.

30. Žalovanému 1. přiznal odvolací soud na náhradě nákladů řízení částku celkem 8.948 Kč sestávající se z paušální náhrady za řízení před soudem I. stupně za 9 úkonů po 300 Kč (sdělení k předžalobní výzvě ze dne [datum], vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření na výzvu soudu ze dne [datum], účast na jednání u OS Hodonín dne [datum], doplnění žalobních tvrzení a důkazů ze dne [datum], vyjádření k přípisu žalobce ze dne [datum], účast na jednání u OS Hodonín dne [datum], písemný závěrečný návrh na výzvu soudu [datum], účast na jednání u OS Hodonín dne [datum], za řízení před odvolacím soudem za 3 úkony po 300 Kč (podání odvolání, doplnění odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) náležející nezastoupenému účastníku podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. v platném znění, ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5. 000 Kč za podané odvolání proti napadenému rozsudku a z cestovného 348 Kč za použití hromadného dopravního prostředku ([právnická osoba].) na cestu z [město] ke Krajskému soudu v Brně a zpět dne [datum].

31. Žalované 2. přiznal odvolací soud na náhradě nákladů řízení částku 163.800 Kč za řízení před soudem I. stupně sestávající se z odměny jejího právního zástupce za poskytnutí 8 úkonů právní služby v sazbě 17.900 Kč z tarifní hodnoty 2.400.000 Kč (cena pozemku zjištěná znaleckým posudkem) podle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), v návaznosti na § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, prostudování spisu, 3x písemné podání, 3x účast u jednání před okresním soudem), z náhrady hotových výdajů 8x 300 Kč podle § 13 odst. 4 výše uvedené vyhlášky. Pokud jde o úkon spočívající v prostudování spisu, dle konstantní judikatury za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studium spisu nepřináleží advokátovi zpravidla odměna, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb. Soud však může výjimečně přiznat advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby, spočívající v prostudování spisu, a to analogicky podle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, bude-li takový postup s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný, např. je-li protistranou do spisu založeno značné množství listin, s nimiž nemá účastník řízení možnost se jinak seznámit před přípravným jednáním či prvním jednáním ve věci. Je proto třeba zbývat se vždy účelností poskytnutí právní služby v každém konkrétním případě (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, 32 Cdo 3549/2019). Za řízení před odvolacím soudem přiznal Krajský soud v Brně žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku celkem 45.667 Kč sestávající se z odměny jejího právního zástupce za poskytnutí 2 úkonů právní služby v sazbě 17.900 Kč z tarifní hodnoty 2.400.000 Kč (cena pozemku zjištěná znaleckým posudkem) podle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) v návaznosti na § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (podání odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem), z náhrady hotových výdajů 1x 300 Kč, 1 x 450 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 4 výše uvedené vyhlášky ve znění platném do 31. 12. 2024 a vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se s účinností od 1. 1. 2025 mění vyhláška č. 177/1996 Sb., z cestovného 4.117 Kč za použití osobního motorového vozidla [značka], r. z. [SPZ], podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. v platném znění, s přihlédnutím ke vzdálenosti 124 km z místa sídla právní zástupkyně žalované 2. ke Krajskému soudu v Brně a zpět a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5. 000 Kč za podané odvolání proti napadenému rozsudku.

32. Lhůtu k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení