39 Co 135/2022- 224

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Terezy Jachura Maříkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], Slovenská republika zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 27/2017-191 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném věcném vyhovujícím výroku o věci samé I a ve výroku o nákladech řízení III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně v řízení o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku (výrok I), výrokem II žalobu do částky [částka] se zákonným úrokem z této částky za téže období zamítl. Výrokem III rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na jejich náhradu částku [částka] v téže lhůtě a k rukám jeho právního zástupce.

2. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka] s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o trestním oznámení žalobce, vedeném pod sp. zn. KRPA [číslo] 2013 v tzv. kauze„ Stromkaři“. Žalobce dne [datum] podal trestní oznámení, ta byla ve věci podána (jinými osobami) již dříve. Řízení trvalo a trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Význam řízení pro žalobce je zvýšený, neboť protože není znám pachatel, nemůže se nároku domáhat v civilním řízení. Na stavu řízení se aktivně podílel, o čemž svědčí množství podání a stížností. Byť bylo řízení složitější s ohledem na množství poškozených, není to důvodem pro průtahy v řízení. Na nich se zásadní měrou podílely policejní orgány. Požadovaná částka odpovídá délce řízení 66 měsíců v době podání žaloby, základní částka je [částka] se 100 % navýšením za každé kritérium. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby. Jednak namítala promlčení nároku, počátek běhu promlčecí doby vztahovala ke dni právní moci nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13 – [datum]. Nesouhlasila ani s tím, že žalobce je obětí trestného činu [uvedeného], do trestního řízení vstupoval s pohledávkou [částka] z titulu dlužné mzdy. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož by žalobci nemělo být přiznáno vyšší odškodnění než je částka, o kterou mu v řízení šlo.

3. Mezi účastníky nebylo sporné ani předběžné uplatnění nároku žalobce u žalované dne [datum], ani záporné stanovisko žalované. Nebylo sporu ani o tom, že žalobce se připojil k trestnímu řízení s nárokem na částku [částka]. Mezi účastníky byl sporný význam řízení pro žalobce, žalovaná k tomu uvádí, že nárok byl jeho jménem uplatněn u soudu a je otázka, zda o něm vůbec ví. Mezi účastníky byla sporná i výše odškodnění.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování kopií trestního spisu Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] I, SKPV, Odbor hospodářské kriminality, 3. Oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. KRPA [číslo] 2013 [číslo], z něhož vzal za prokázané, že žalobce podal prostřednictvím advokáta, který jej zastupuje i v tomto řízení, dne [datum] oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a současně požádal, aby jej policejní orgán prostřednictvím zmocněnce do jednoho měsíce od podání oznámení vyrozuměl o učiněných opatřeních s tím, že navrhl spojení věcí, neboť stejná činnost podezřelých osob je již prověřována na základě jiných oznamovatelů. Uvedl i to, že se připojuje k trestním oznámením. Stal se obětí organizované skupiny, která jej a další cizince vylákala na práci v lese za situace, kdy neměla v úmyslu mu za práci zaplatit. Byl uveden v omyl a obelhán, jeho neznalost místních podmínek byla využita k vykořisťování. Byla mu způsobena škoda ve výši [částka]. Ve věci docházelo k prověřování trestních oznámení, byla podávána vysvětlení i ostatních poškozených, kterých bylo celkem 66 (a to i formou dožádání do zahraničí) a dále osob, na něž bylo podáno trestní oznámení. Policejní orgán prováděl zajištění dokladů ve vztahu ke společnosti [právnická osoba] a dalších firem, prováděl šetření a zajišťování listin ve věci činnosti podezřelých osob a firem s nimi spojených, byla prováděna šetření přes Interpol do zahraničí. Při podání vysvětlení dne [datum] žalobce popsal, jak se o práci dozvěděl, s kým jednal, na jaké odměně se dohodl, či kdo jej při práci úkoloval. Slíbená odměna za práci mu vyplacena nebyla. Ke svému vykořisťování uvedl, že spočívalo v tom, že nedostal za práci zaplaceno. Dne [datum rozhodnutí] byly pod [číslo jednací] zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, jehož se měli dopustit Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, bylo úředním záznamem ze dne [datum] vyloučeno z prověřování trestní věci podezřelých [příjmení] a [příjmení] vedeného pod [číslo jednací] k samostatnému prověřování. V mezidobí od května [rok] do června [rok] byly sepisovány Policií České republiky úřední záznamy o podání vysvětlení, zajišťovány listinné podklady týkající se prověřované trestné činnosti, výpisy z účtů či materiály týkající se inspekce práce. Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie [obec] I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byla odložena věc, o níž učinil trestní oznámení mj. žalobce – podezření ze spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby, neboť se nejednalo o trestný čin. Policejnímu orgánu se nepodařilo všemi provedenými úkony trestního řízení prokázat podvodný úmysl podezřelých osob od počátku jejich jednání. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací], byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost poškozených. K podané ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. II ÚS 3626/13, tato rozhodnutí zrušil, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování, vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud závěrem poznamenal, že prověřování věci, i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánu moci výkonné, trpělo značnými průtahy, jimiž neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Po zásahu Ústavního soudu byla věc nadále prověřována.

5. Postup žalobce v řízení soud prvního stupně zjistil i stížností jeho právní zástupkyně ze dne [datum] Policii ČR proti usnesení policejního orgánu [číslo jednací], ze stížnosti rovněž zástupkyně ze dne [datum] podle § 16b o státním zastupitelství v téže věci na průtahy při plnění úkolu státního zastupitelství, adresované Obvodnímu státnímu zastupitelství v [obec a číslo]. Téhož dne byl podán podnět Městskému státnímu zastupitelství v [obec] k výkonu dohledu nad činností Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy]. Následně dne [datum] zástupkyně žalobce podala podnět policejnímu prezidentovi ČR ke zřízení speciálního vyšetřovacího týmu. Dne [datum] podala stížnost Policii ČR, Obvodnímu ředitelství policie [obec] I proti opatření policejního orgánu ze dne [datum], jímž byla kauza„ Stromkařů“ založena ad acta. Dne [datum] adresovala Městskému státnímu zastupitelství posudek na právní kvalifikaci jednání zástupců společnosti [právnická osoba] vůči státním příslušníkům Slovenské republiky v této kauze. Dne [datum] požádala o přezkum postupu policejního orgánu z důvodu nečinnosti Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy]. Dne [datum] podala Městskému státnímu zastupitelství přípis o podezření ze spáchání trestného činu podvodu a současně podnět k výkonu dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství. Současně zástupkyně žalobce dne [datum] v žádosti o přezkum postupu policejního orgánu a Městského státního zastupitelství namítala absenci poučení poškozených jako obětí zvlášť zranitelných, absenci vyrozumění o konaných výsleších, nepřípustné otázky a nesprávnost v protokolech. Proti usnesení o odložení věci ze dne [datum] podali poškození, tedy i žalobce, stížnost, trestní řízení není skončeno.

6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně skutkově uzavřel, že posuzované řízení o trestním oznámení žalobce trvá nepřiměřeně dlouho od [datum] do současnosti, tedy asi deset let a pět měsíců. Žalobce se k trestnímu řízení připojil jako poškozený, více než deset let je v nejistotě ohledně výsledku trestního řízení, na které je navázána občanskoprávní složka v podobě nároku na náhradu škody ve výši [částka] v podobě nevyplacené mzdy. Žalobce byl procesně aktivní prostřednictvím své zvolené zástupkyně. Bránil tomu, aby řízení bylo ukončeno předčasně odložením věci, čemuž přisvědčil i Ústavní soud. Ode dne právní moci jeho nálezu do dnešního dne řízení dospělo pouze k dalšímu nepravomocnému usnesení o odložení věci, proti němuž byla podaná stížnost.

7. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že žalobce je nutné odškodnit zadostiučiněním v peněžité podobě, a to jednak s ohledem na zjištěná pochybení státních orgánů veřejné moci a dále na celkovou délku řízení. Odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze. [jméno] byli poškození odškodněni částkou [částka] ročně, za první dva roky polovinu, soudy zohlednily složitost věci (- 30 %), pochybení orgánů veřejné moci (+ 30 %) zohlednily pozitivní chování účastníka řízení (+ 10 %) a význam řízení pro žalobce hodnotily jako standardní. V dané věci provedeným dokazováním soud nezjistil žádné okolnosti, pro které by se případ žalobce shora uvedenému hodnocení posuzovaného řízení vymykal. K tvrzení žalované, podle něhož byl žalobce poškozen pouze tím, že mu nebyla vyplacena sjednaná mzda a nestal se obětí trestného činu, soud uvedl, že není v jeho pravomoci v tomto řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, protože jde o realizaci institutu trestního práva procesního s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak není smyslem odškodňovacího řízení hodnotit poskytování právních služeb žalobci. Postup orgánů či chování žalobce jako účastníka řízení posuzuje pouze z pohledu, jak se projevil na celkové délce řízení. Na celkové délce řízení se negativně projevil postup orgánů veřejné moci, takový závěr z chování žalobce učinit nelze, naopak se opakovaně snažil řízení urychlit. Usnesení o odložení věci ze dne [datum] policejním orgánem bylo napadeno stížností poškozených. Námitku žalované tak nepovažoval za opodstatněnou, naopak opodstatněné shledal to, že žalobce podal trestní oznámení v červenci roku 2011, počátek řízení pro sebe označil červencem roku [rok], což odpovídá i vedenému trestnímu spisu. Zda v jednání podezřelých osob je či není spatřován trestný čin, je věcí orgánů činných v trestním řízení. Pro posouzení věci je podstatné, že okolnost, zda byl ve vztahu k žalobci spáchán trestný čin, není vyjasněna ani více než po deseti letech s konečnou platností k tomu příslušným orgánem činným v trestním řízení. Z tohoto důvodu také soud prvního stupně další dokazování neprováděl. V důsledku délky posuzovaného dosud neskončeného řízení žalobci vznikla újma v podobě nejistoty ohledně výsledku tohoto nepřiměřeně dlouhého řízení, které nelze nahradit konstatováním porušením práva. Posuzované řízení bylo složité, stiženo vadným postupem orgánů veřejné moci, naopak žalobce se snažil věc urychlit, význam řízení pro něj je standardní.

8. Právně postupoval dle § 1, § 5, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) ve spojení s § 32 odst. 3 tohoto zákona.

9. Nejprve se zabýval námitkou promlčení ze strany žalované vznesenou a neshledal ji důvodnou. Žalobce uplatnil u žalované nárok v době, kdy trestní řízení není skončeno. U nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku celého řízení nemůže být subjektivní ani objektivní lhůta promlčena dříve než šest měsíců po skončení řízení, neboť řízení je považováno za jeden celek. V době rozhodování Ústavního soudu nálezem z roku 2015 řízení nebylo skončeno a jeho rozhodnutí nebylo konečné. Žalobce se sice mohl v okamžiku, kdy se s nálezem seznámil, dozvědět o vzniku nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce, ale promlčecí lhůty zásadně neskončí dříve než šest měsíců po vydání posledního rozhodnutí ve věci.

10. K délce řízení uvedl, že ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu. Existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce, mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy. Nepřesáhnou-li tyto prostoje určitou rozumně očekávatelnou míru, pak není důvodů považovat postup příslušných orgánů za nesprávný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010).

11. Soud prvního stupně v prvé řadě vycházel z toho, že žalobce se po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V řízení bylo nesporné, že nárok byl předběžně uplatněn u žalované ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Kladně se vypořádal s tím, že žalobce se domáhá odškodnění za situace, kdy posuzované řízení dosud neskončilo.

12. Celková doba řízení činí ke dni rozhodování soudu deset let a pět měsíců. Takovou délku nelze ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřenou, i kdyby se jednalo jako v tomto případě o řízení složité. Morální satisfakce není dostačující, žalobce se přihlásil do trestního řízení s nárokem [částka] z titulu ušlé mzdy, což, hodnoceno ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, nelze považovat za částku bagatelní, nadto se na délce řízení nepodílel s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2058/20.

13. Z průběhu posuzovaného řízení soud zjistil, že žalobci vznikla vážná újma na jeho právech čekáním na výsledek sporu. Délku řízení překračující již 10 let (10 let a 5 měsíců) lze označit za extrémní, a proto nelze považovat žalobu za předčasnou a žalobci se má dostat zadostiučinění již nyní. Takovou délku trestního řízení, které ustrnulo ve fázi prověření, nelze považovat za přiměřenou, byť jde o řízení složité. Morální satisfakce není dostačující, žalobce se do trestního řízení připojil s nárokem ušlé mzdy, a na délce řízení se nepodílel s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2058/20. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu včetně stanoviska Cpjn 206/2010 lze za soudní řízení účastníku přiznat základní částku, pohybující se v rozmezí mezi [částka] až [částka] za každý rok řízení, za první dva roky náleží odškodnění v poloviční výši. Soud prvního stupně za přiměřenou základní sazbu označil částku [částka] za každý rok řízení, za první dva roky polovic, za situace, kdy vyšší než základní částka se užije u extrémně dlouhých soudních řízení, která překročí délku trvání deseti let, což je v daném případě splněno.

14. Posuzované řízení trvá vůči žalobci deset let a pět měsíců, proto výše základní částky odškodnění činí [částka]. Tuto orientační částku dále upravoval v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk. Přihlédl jednak ke složitosti řízení, jednání poškozeného, jímž přispěl k průtahům v řízení či využil dostupných prostředků, způsobilých tyto průtahy odstranit, postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení poškozeného, vycházel z konstantní judikatury Městského soudu v Praze. Při stanovené délce řízení činí základní výše odškodnění [částka]. Tuto orientační částku dále upravoval v důsledku kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedl, že řízení je složité především po stránce skutkové, neboť v řízení probíhají podání vysvětlení vyššího počtu poškozených. Řízení je složité i procesně s ohledem na počet poškozených, mezinárodní prvek i z toho vyplývající potřebu tlumočení či provádění dožádání. Do procesní složitosti je třeba započítat i počet stupňů zapojených do rozhodování včetně Ústavního soudu. Soud naopak nezohlednil opakovanost projednání na více stupních, neboť byla často způsobena vadným rozhodováním nižšího stupně. Zadostiučinění proto snížil za procesní složitost o 20 %, po právní stránce o 5 %, celkem za počet stupňů zapojených do rozhodování, složitost procesní, skutkovou i právní (za posuzování věcné příslušnosti 5 %), o 30 % ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Vycházel i z toho, že žalobce se chováním pozitivně podílel na délce řízení, neboť byl právně zastoupen a činil společné úkony spolu s dalšími poškozenými. V řízení byl aktivní, formálně i neformálně se dotazoval na stav, podával stížnosti na průtahy v prověřování a žádosti, aby bylo ve věci jednáno. Podněty poukazovaly na nesprávný, nekoncentrovaný a roztříštěný postup vyšetřujících orgánů. Za toto kritérium soud zadostiučinění zvýšil o 10 % ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. K postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení a výrazně přispěl k celkové délce řízení. Odkázal na výtky v nálezu Ústavního soudu dříve citovaném, zdůraznil, že policejní orgány se dopustily průtahů v řízení způsobených nečinností, nekoncepčním rozdělením věci při jejím prověřování a dále tím, že ve věci vydaná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. [příjmení] nebyla zjednána ani po kritice, provedené Ústavním soudem. Nadále došlo k vydání rozhodnutí s nedostatečným odůvodněním, v tomto smyslu poukázal na usnesení státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Podíl orgánů veřejné moci na délce řízení shledal jako zásadní, z tohoto titulu zvýšil odškodnění o 30 % ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. K významu řízení pro žalobce uvedl, že se do trestního řízení připojil s nárokem na [částka]. Pro překročení této částky hovoří kritérium extrémní celkové délky řízení a množství pochybení postupu orgánů veřejné moci během řízení. Právě z tohoto důvodu přesáhla výše zadostiučinění částku uplatněnou v trestním řízení. Dostane-li se žalobci zadostiučinění zhruba osminásobného, podle soudu se nejedná o zadostiučinění nepřiměřené i s ohledem na to, co pro žalobce bylo v sázku, a zároveň i s přihlédnutím k tomu, že šlo o trestní řízení, jehož předmětem bylo podezření ze spáchání několika trestných činů. Žalobce jako poškozený měl tedy právo především na to, aby věc byla účinně vyšetřena, a to v přiměřené době, což konstatoval i Ústavní soud v citovaném nálezu z roku 2015. Samotná vědomost soudu o výši nároku, se kterým se žalobce do řízení přihlásil, nemůže způsobit, že by soud k této výši přihlížel a směrem k ní výslednou částku přizpůsoboval. Nemajetkovou újmu totiž soud spatřuje zejména v roky trvající nejistotě o tom, zda a kdy se oznámené podezření z páchání trestné činnosti podaří objasnit. Za sdílení újmy zadostiučinění nesnižoval, neboť poškození se mezi sebou neznali, respektive nic takového nebylo v řízení prokázáno. Význam řízení pro žalobce i s ohledem na povahu adhezního řízení, které v případě neúspěchu nepředstavuje překážku věci rozhodnuté, je proto běžný. Základní zadostiučinění ve výši [částka] proto modifikoval – navýšil o výsledných 10 % na částku [částka] po zaokrouhlení. Za situace, kdy žalovaná žalobci zadostiučinění nepřiznala, soud prvního stupně kromě povinnosti zaplatit žalobci tuto částku žalované uložil zaplatit i zákonný úrok z prodlení od [datum] od podání žaloby, ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk po uplynutí šestiměsíční lhůty od předběžného uplatnění nároku do zaplacení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Do zbylých [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k § 146 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. Žalobce ohledně nároku ve výši [částka] vzal žalobu zpět, v důsledku čehož bylo řízení v této části zastaveno. Žalobce je proto povinen hradit náklady řízení ohledně této části řízení až do jeho zastavení. Současně byl žalobce s druhým nárokem částečně úspěšný, ale má ohledně tohoto nároku právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění závisela na úvaze soudu, a jednotlivé úkony byly činěny společně s úkony, souvisejícími s druhým (úspěšným) nárokem, proto nepřiznal náhradu nákladů za tuto část řízení ani žalované. Žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na uplatnění práv u soudu za ty úkony, které učinil poté, co bylo řízení co do prvního nároku ve výši [částka] zastaveno, konkrétně odměnu za zastupování za dva úkony právní služby (za účast na jednání soudu přesahujícím dvě hodiny, § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen AT), ve výši [částka] (§ 7, bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu) spolu s náhradou hotových výdajů za dva úkony právní služby po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), vše zvýšeno o částku [částka], odpovídající náhradě za 21% DPH z předchozích částek. Celkovou částku [částka] uložil žalované zaplatit k rukám zástupkyně žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtách k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na podmínky čerpání prostředků žalované ze státního rozpočtu.

16. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, pouze proti vyhovujícímu výroku I a akcesorickému výroku III o nákladech řízení s návrhem na jeho změnu a zamítnutí žaloby. Nesouhlasila především se závěrem soudu prvního stupně, že je dán odpovědnostní titul státu vůči žalobci k náhradě nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení s poukazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3002/2020-146. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné posouzení existence odpovědnostního titulu a následně i formy přiznaného zadostiučinění vzhledem k postavení žalobce v posuzovaném trestním řízení. Setrvala na své argumentaci o neexistenci odpovědnostního titulu v případě dosud nezahájeného trestního stíhání vůči konkrétním pachatelům. Nesouhlasila ani s tím, že žalobci a spolupoškozeným jsou přiznávány částky v extrémní výši, rovněž poukázala na množství podaných žalob za situace, že žádný z kompenzačních soudů nezohlednil význam řízení pro žalobce samotné, jimž jde pouze o majetkovou škodu ve výši jednotek či nanejvýš desítek tisíc korun. Navíc tyto částky nejsou schopni doložit existující dohodou o provedení práce či listinami, že jim škoda vůbec měla vzniknout. V době zahájení kompenzačních řízení podepisují žalobci plné moci právním zástupcům, čímž odpadají překážky, na které žalovaná upozorňuje již od roku 2017, kdy byly podávány žaloby. Poukázala na případ spolupoškozeného [jméno] [příjmení], který již v době podání žádosti o odškodnění podávané jeho jménem nežil. K usnesení o odložení věci uvedla, že byla podána stížnost a není pravomocné. Předmětné trestní řízení je složité, jde o věc s mezinárodním prvkem, respektive množstvím mezinárodních prvků, ze strany policejního orgánu je třeba žádat o provedení dožádání v cizích státech, je třeba tlumočení a rovněž se pátrá po jednotlivých poškozených. Soud prvního stupně se dále dopustil chyby v souvislosti s určením výše zadostiučinění ve smyslu toho, že při uvádění argumentace o složitosti řízení snížil zadostiučinění navíc i za počet stupňů zapojených do rozhodování, avšak následně v rámci postupu orgánů veřejné moci zadostiučinění navýšil, ačkoli šlo o dvojí zohlednění jednoho kritéria. K tvrzené pracovněprávní souvislosti uvedl, že v dané věci nešlo o pracovněprávní spor. Žalobce nedoložil vznik škody a nepředložil žádný listinný důkaz, a to ani v rámci přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba], vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka]. To naznačuje, proč žalobce neměl zájem domáhat se nároku z pracovněprávního vztahu v občanskoprávním řízení. Nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně přiznané zadostiučinění nesnížil z důvodu sdílení újmy. Závěr, že se poškození neznají, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť sám žalobce uvedl, že na práci do České republiky přijel s [jméno] [příjmení] starším, dle výpovědi otcem, a [jméno] [jméno], dle výpovědi to byl právě žalobce, kdo je kontaktoval a společně se domluvili na práci v České republice, kam odjeli společně jedním vozem. To, že žalobce znal i další osoby, je patrné z insolvenčního návrhu ve věci [právnická osoba] servis [právnická osoba], vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka].

17. Při jednání odvolacího soudu žalovaná poukázala na to, že žalobce v trestním řízení vystupuje pouze jako poškozený v adhezním řízení a v souvislosti s tím zdůraznila význam řízení pro něj. Odkázala na článek 6 Úmluvy a konkrétně na věc, projednávanou před ESLP Peréz – Francie. Zdůraznila, že adhezní řízení se nevede ve vztahu ke konkrétnímu pachateli trestného činu. Žalobce spolu se svým otcem a [jméno] [jméno] v dané věci 14 dní pracovali, když zjistili, že nedostanou zaplaceno, odjeli. Nebyl prokázán nátlak na pokračování v práci. Nárok žalobce v dané věci činí [částka], byla mu uhrazena záloha [částka], v tomto smyslu zdůraznila nepoměr této částky s částkou, přiznanou jako odškodnění.

18. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil a navrhoval potvrzení napadeného rozsudku ve výroku I. K tvrzené neexistenci odpovědnostního titulu poukázal i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, například pod č. j. 30 Cdo 2715/2019-196 či 30 Cdo 2889/2020-270. K naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi odkázal na rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž zastupitelství vyhovělo stížnosti poškozených proti usnesení Policie České republiky o odložení trestní věci a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Toto usnesení Vrchního státního zastupitelství ze dne [datum] k vyjádření připojil. K tomu, co bylo pro žalobce jako poškozeného„ v sázce“, zdůraznil, že kromě náhrady škody za nevyplacenou mzdu rovněž i úrok z prodlení, náklady na zmocněnce a náhrada nemajetkové újmy. Nesouhlasil ani s námitkou, že soud dvojím způsobem zhodnotil jedno kritérium, protože soud počet stupňů soudní soustavy hodnotil v souvislosti s procesní složitostí věci, v souvislosti s kritériem postupu orgánů bylo přihlíženo naopak k nekoncepčnosti a celkové laxnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. K odložení trestní věci došlo již třikrát, každé usnesení o odložení věci bylo pro nezákonnost zrušeno, usnesení z roku 2013 dokonce Ústavním soudem Tyto skutečnosti svědčí spíše o neschopnosti orgánů činných v trestním řízení a nedokládají tvrzení žalované, že se žalobce dosud nestal účastníkem trestního řízení, který by uplatnil nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Ke sdílené újmě uvedl, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3369/17 lze koncept sdílené újmy použít zejména tehdy, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevyplývá, že by se odškodnění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených včetně žalobce. Pouhá skutečnost, že žalobce znal i jiné poškozené osoby, nemůže zakládat závěr o sdílení újmy.

19. Žalobce při jednání odvolacího soudu rovněž odkázal na článek 6 Úmluvy a na věc vedenou u Nejvyššího soudu stěžovatele [příjmení]. Odpovědnostní titul je dán i tehdy, nebylo-li zahájeno trestní stíhání.

20. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, pouze v napadeném věcném vyhovujícím výroku I dle odvolání žalované včetně výroku III o nákladech řízení mezi účastníky, a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Postupoval dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Při svém rozhodování shodně se soudem prvního stupně postupoval dle § 1, § 5, § 13 odst. 1, 2, § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Se zohledněním všech konkrétních okolností věci dospěl k závěru, že názor soudu prvního stupně ohledně poskytnutí finančního, tj. peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení je zcela opodstatněný, neboť morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva či případné omluvy je zcela nedostačující. Odvolací soud v tomto smyslu zdůrazňuje, že není odškodňován pracovněprávní spor, ale délka trestního řízení, odvíjející se od trestních oznámení poškozených osob.

21. V daném případě délka posuzovaného (dosud trvajícího) řízení od podání trestního oznámení žalobcem dne [datum] do rozhodnutí soudu prvního stupně činí 10 let a 5 měsíců a nelze ji označit jinak než jako extrémně dlouhou, čemuž odpovídá i základní výše ročního odškodnění [částka] ročně (při intervalu [částka] [anonymizováno] – [částka] ročně). U hlediska složitosti věci soud prvního stupně dovodil snížení základní částky celkem o 30 %. Hodnotil jak počet stupňů zapojených do rozhodování včetně Ústavního soudu, s vyloučením dopadů, způsobených vadným rozhodováním, z tohoto důvodu odškodnění ponížil o 5 %, o 20 % o procesní složitost (představovanou zejména počtem poškozených, mezinárodním prvkem i z toho vyplývající potřebou tlumočení či provádění dožádání) a o dalších 5 % za věcněprávní obtížnost. Odvolací soud s tímto hodnocením souhlasí. Odvolací soud se dále zabýval hlediskem postupu orgánů veřejné moci a přihlédl zejména k nekoncentrovanosti řízení, tedy snaze jednotlivých útvarů Policie České republiky o přesunutí věci k následnému prověřování jinými orgány, ale i k jejich činnosti či nečinnosti poté, kdy bylo Ústavním soudem již dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/2013, vyhověno ústavní stížnosti tzv.„ Stromkařů“. Zohlednil i opakovaně neúspěšné snahy policejních orgánů věc odložit, přičemž usnesení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zrušil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Odvolací soud po přezkoumání závěrů soudu prvního stupně souhlasí s tím, že z tohoto titulu je třeba odškodnění navýšit o 30 %. Žalobce byl v posuzovaném řízení aktivním subjektem, nečinícím žádné obstrukční kroky. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že procesní aktivitě žalobce v posuzovaném řízení odpovídá navýšení základní částky o 10 %.

22. K námitkám žalované odvolací soud uvádí následující:

23. Žalovaná opakovaně namítala neexistenci odpovědnostního titulu, odvolací soud v tomto smyslu poukazuje mimo jiné na závěry Nejvyššího soudu, vyjádřené např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2715/2019. V uvedeném rozhodnutí se dovolací soud zabýval povahou adhezního řízení ve vztahu k občanskoprávnímu řízení s tím, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 987/2015 a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 2399/2017). Dále se dovolací soud zabýval otázkou významu adhezního řízení pro poškozeného s tím, že lze vyjít z toho, že je zásadně standardní. Neprosadí se sice předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat. I výrazně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Uvedl dále, že ESLP se otázkou aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ve věci [příjmení] proti Francii ze dne [datum], stížnost [číslo]. Zaujal oproti předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení, kdy dovodil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stadiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Dále poukázal na skutečnost, že souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených, se v posuzované věci zabýval Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne [datum], sp. zn. II ÚS 3626/13, v bodě 24, kde mimo jiné uvedl, že trestný čin [uvedený], zejména je-li páchán za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, představuje závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákaz držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených Listinou, Úmluvou a řadou dalších mezinárodních smluv. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání, útisku a nebezpečného vyhrožování. Uzavřel, že závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, dovozený z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení a z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i ESLP.

24. V souvislosti s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR neobstojí ani námitka, podle níž přiznané zadostiučinění svou výší několikanásobně přesahovalo částku, která by byla předmětem posuzovaného řízení, je-li význam věci vyjádřen jen touto částkou, když se v konečném důsledku jedná o modifikaci jednotlivých kritérií ve smyslu shora citovaného § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srovnej např. rozsudek tohoto soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2889/2020). Odvolací soud ohledně žalovanou v odvolacím řízení namítanému sdílení újmy dospěl k závěru, že výši odškodnění není třeba dle tohoto kritéria modifikovat. Žalovaná k tomu v odvolacím řízení pouze uvedla, že žalobce spolu se svým otcem [jméno] [příjmení] starším a dalším z poškozených cestovali na práci do České republiky jedním autem tam i zpět. Za situace, kdy žalovaná přes poučení ze strany soudu prvního stupně ve smyslu § 118b odst. 1, § 119a o. s. ř. k prokázání této okolnosti nenavrhla žádné dokazování (a ani ji dostatečně nespecifikovala), dospěl odvolací soud k závěru, že z pouhé této nyní v odvolacím řízení tvrzené okolnosti nelze sdílení újmy dovodit.

25. Odvolací soud po přezkoumání závěrů soudu prvního stupně a žalovanou namítaných hodnocení demonstrativně vymezených kritérií § 31a OdpŠk dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, přiznal-li žalobci celkových [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení při zvýšení základní částky [částka] o 10 %. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Ve výroku II zůstal rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci. Jeho náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), dále ze dvou náhrad hotových výdajů po [částka] a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši [částka], celkem [částka] (§ 7, § 11 odst. 1 písm. g/, k/, § 13 odst. 4 AT, § 137 odst. 3 o. s. ř.) O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě dle § 149 odst. 1 o. s. ř.