39 Co 159/2024 - 86

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované: [název], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za níž jedná [název] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Mgr. [Jméno zainteresované osoby 2/0], IČO: [číslo] [Adresa zainteresované osoby 2/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o zaplacení 2x [částka] Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2024, č. j. 48 C 214/2023-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení každý částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali každý částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I). Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a každému ze žalobců uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se každý ze žalobců domáhal částky [částka] s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ze žalované částky od [datum] do zaplacení z titulu nemajetkové újmy, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou řízení, vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení bylo zahájeno dnem [datum] a běželo do dne [datum], kdy bylo povinným oznámeno skončení exekuce, řízení trvalo deset let a tři měsíce. Předmětem tohoto řízení byl výkon rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 111 [právnická osoba]/2009-183, a usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Šlo o exekuční řízení, nikoliv složité, byl vydán jeden exekuční příkaz a existoval pouze jeden možný způsob provedení exekuce. Žalobci navrhovali zastavení exekuce, řízení však bylo vedeno ještě dlouho po vymožení pohledávky, podle žalobců nekoncentrovaně. Při stanovení výše zadostiučinění vycházeli žalobci ze základní částky [částka] za jeden rok řízení. Nárok u žalované uplatnili podáním ze dne [datum], žalovaná odpověděla stanoviskem ze dne [datum], konstatovala porušení práva a finanční odškodnění odmítla. Zadostiučinění ve výši [částka] pro každého z nich ze strany soudního exekutora žalobci odmítli. K posuzovanému řízení uvedli, že v něm byli aktivní. Žalovaná nesporovala ani uplatnění nároku ani to, že žalobcům poskytla zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu s tím, že žalobcům se dostalo omluvy od soudního exekutora. K posuzovanému řízení uvedla, že bylo vedeno u Exekutorského úřadu [adresa] – město pod sp. zn. [spisová značka], bylo zahájeno dne [datum] a skončeno dne [datum] vymožením pohledávky. Celková doba řízení tak činila jeden rok a devět měsíců. Řízení bylo skutkově i právně do určité míry složité, význam tohoto řízení pro žalobce byl nízký. Nejistota žalobců jako procesních povinných skončila dnem [datum] i přesto, že řízení nebylo formálně skončeno. V řízení navrhovala zamítnutí žaloby. [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 2/0], soudní exekutor, který do řízení vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalované, zdůraznil, že k poslední úhradě na účet soudního exekutora ze strany žalobců došlo dne [datum]. Od tohoto data nebyla po povinných vymáhána žádná částka a ani jejich majetek nebyl exekučně postižen. Připustil pochybení, za něž se žalobcům omluvil, poskytnutí finančního zadostiučinění nepovažoval za důvodné. Uvedl i to, že oznámení o skončení exekuce je deklaratorním úkonem, ve skutečnosti exekuční řízení končí vymožením pohledávky a jejího příslušenství. Exekuce nebyla od [datum] fakticky prováděna, exekuční řízení tak trvalo jeden rok a necelých devět měsíců. Navíc žalobci požadují vyšší částky než plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení. Mezi účastníky nebylo sporné předběžné uplatnění nároku žalobců u žalované včetně jejího stanoviska.

3. Ze spisu, vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], vzal soud prvního stupně za prokázané zejména exekuční titul, jímž bylo rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 111 [právnická osoba]/2009-183, ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kdy jistina činila [částka]. Usnesením ze dne [datum] soud nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora [Jméno zainteresované osoby 2/0], usnesení bylo doručeno žalobci a) dne [datum] a žalobci b) dne [datum]. Usnesením ze dne [datum] soud exekuci zastavil do částky [částka]. Posléze soudní exekutor podáním ze dne [datum] věc předložil soudu k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, soud mu v témže měsíci sdělil, že návrh byl předložen předčasně, protože trpí vadami. Exekutor věc opětovně soudu předložil dne [datum], usnesením ze dne [datum] soud návrh na zastavení exekuce zamítl. Usnesení bylo doručeno soudnímu exekutorovi k rozeslání. Na č. l. 45 je potom založeno oznámení o skončení exekuce ze dne [datum].

4. Ze spisu, vedeného Exekutorským úřadem [adresa] – město pod sp. zn. [spisová značka], vzal soud prvního stupně za prokázaný návrh na nařízení exekuce ze dne [datum] včetně toho, že exekuční soud usnesením ze dne [datum] rozhodl o nařízení exekuce. V témže měsíci byly vydány exekuční příkazy na provedení exekuce srážkami ze mzdy obou povinných a téhož dne – [datum], byla vydána výzva k úhradě dlužného plnění před provedením exekuce. Dne [datum] exekutor obdržel návrh povinných na zastavení exekuce do částky [částka] pro plnění ze strany povinných. Oprávněný v únoru 2013 s částečným zastavením exekuce souhlasil, usnesením ze dne [datum] byla exekuce do této částky zastavena. Dne [datum] byl doručen další návrh povinných na zastavení exekuce, s nímž však oprávněný nesouhlasil. Jak již shora uvedeno, dne [datum] byla věc předložena exekučnímu soudu, ten spis vrátil k odstranění vad návrhu, k čemuž byli povinní vyzváni usnesením ze dne [datum]. V červnu 2013 byl oprávněný vyzván ke sdělení, zda souhlasí s návrhem povinných, vyjádřil negativní stanovisko. Posléze byl spis předložen k rozhodnutí exekučnímu soudu, který usnesením ze dne [datum] návrh zamítl. Dne [datum] požádali povinní o sdělení aktuálního stavu exekučního řízení, což jim bylo sděleno dne [datum]. Dne [datum] byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, který nebyl účastníkům rozeslán. Dne [datum] byla vydána výzva k úhradě dlužné částky v nulové výši. Dne [datum] bylo učiněno vyúčtování exekuce a zjištěno nezohlednění částečného zastavení pro částku [částka], kdy na straně oprávněného došlo ke vzniku přeplatku. Dne [datum] byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce již uhrazených, vyrozuměním z téhož dne bylo povinným sděleno, že exekuční řízení nebylo řádně ukončeno a je proto doručován příkaz k úhradě nákladů exekuce. Dne [datum] bylo vydáno vyrozumění o skončení exekuce, povinným bylo doručeno dne [datum]. Dne [datum] se soudní exekutor vyjádřil k žádosti povinných o odškodnění včetně nabídnutí finanční kompenzace.

5. Na základě takto provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že řízení bylo z pohledu žalobců zahájeno dne [datum] ve vztahu k žalobci a) a dne [datum] ve vztahu k žalobci b). Skončeno bylo dne [datum], kdy žalobci obdrželi vyrozumění o skončení exekuce. Délka posuzovaného řízení tak činila deset let a dva měsíce.

6. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně hodnotil dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 368/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen OdpŠk ve spojení s § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. [právnická osoba] téhož zákona a dále s § 1970 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Dospěl k závěru, že v řízení není ani sporná délka řízení ani uplatnění nároku žalobců u žalované. Obecně se dále zabýval článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 6 odst. 1 této Úmluvy. Konkrétně uvedl, že žalobcům měla být způsobena újma v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se proto zabýval důvodností nároku především s ohledem na splnění obecných předpokladů, nezbytných pro vznik nároku na nemajetkovou újmu tak, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle odškodňovacího zákona. Konkrétně se zabýval existencí odpovědnostního titulu, jímž je v daném případě tvrzený nesprávný úřední postup, vznikem újmy a příčinné souvislosti mezi uvedenými atributy. Nepřiměřenou délku řízení posuzoval i ve vztahu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Odkázal např. na rozsudek tohoto soudu ve věci [jméno] a ostatní proti České republice ze dne [datum] či ve věci Žirovnický proti České republice ze dne [datum]. Posuzovanou věc posuzoval i náhledem rozsudku ESLP ve věci [jméno] proti České republice ze dne [datum].

7. K délce řízení uvedl, že doba deseti let a dva měsíce je doba řízení nepřiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a v důsledku porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jim vznikla nemajetková újma. Při úvaze o formě zadostiučinění soud prvního stupně přihlédl ke specifikům exekučního řízení, na které je třeba pohlížet jinou optikou než na řízení tzv. sporná. Zdůraznil význam nalézacího řízení oproti řízení vykonávacímu, jehož smyslem je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které nebylo splněno dobrovolně. Nejde tak o řízení nalézací, v němž je řešen spor mezi účastníky, komu svědčí právo a komu nikoli. V dané věci je třeba zohlednit, že exekuce probíhala formou srážek ze mzdy žalobců, jiný majetek postižen nebyl, a přestože řízení bylo formálně skončeno až oznámením ze dne [datum], exekuovaná pohledávka včetně nákladů exekuce byla vymožena již v roce 2014, neboť dne 26. 11. tohoto roku byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. [spisová značka], v němž bylo konstatováno, že náklady oprávněného a náklady exekuce byly v průběhu exekuce zcela vymoženy. Toto usnesení zohlednil i za situace, kdy následně nebylo účastníkům rozesláno. Zdůraznil však, že žalobcům po tomto datu již nebyly prováděny srážky ze mzdy a muselo jim proto být jasné, že pohledávka oprávněného byla uspokojena a exekuční řízení je nadále vedeno v důsledku pouze administrativního pochybení. Shrnul, že od konce roku 2014 musela nejistota žalobců stran výsledku exekučního řízení odpadnout. To dokazuje mimo jiné i jejich nulová procesní aktivita v tomto období až do roku 2023, kdy bylo posuzované řízení formálně ukončeno.

8. Dále uvedl, že z nezájmu účastníka o průběh řízení plyne nižší až prakticky nulový význam posuzovaného řízení pro něj. V projednávané věci žalobci projevovali zájem o řízení od ledna 2013 do listopadu 2014, tedy zhruba v období roku a jedenácti měsíců. Tato část řízení je vzhledem k celkové délce řízení deseti let a dvou měsíců marginální. V tomto smyslu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Odkázal i na stanovisko téhož soudu pod sp. zn. Cpjn [číslo] v kontextu s presumpcí vyššího významu předmětu řízení, který v dané věci není presumován. Soud prvního stupně to vyjádřil tak, že posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, mající pro účastníky vyšší význam. Navíc v exekučním řízení je nejistota stran výsledku řízení oproti civilnímu spornému řízení nižší. Uvedl i to, že v listopadu 2014 byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (pod č. j. [spisová značka]), veškeré plnění bylo vymoženo, žalobci si toho museli být vědomi. O tom svědčí i to, že od konce roku 2014 do konce roku 2023 nepodnikali žádné procesní kroky, směřující k formálnímu ukončení exekuce. Význam řízení pro ně a nejistota ohledně výsledku v této době již zcela odpadly, a proto se jeví zcela souladným s obecně sdílenou představou spravedlnosti pouze morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva žalobce, kterého se jim již od žalované dostalo. Ke složitosti řízení soud prvního stupně uvedl, že řízení bylo složité standardně. Šlo o exekuci peněžité pohledávky ve výši, blížící se bagatelní částce. Soud se z procesního hlediska musel opakovaně zabývat návrhy žalobců na zastavení exekuce, jednou musel prostřednictvím soudního exekutora žalobce vyzvat k odstranění vad návrhu. Posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy. K postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že exekuční soud postupoval v přiměřených lhůtách. Pochybení spočívá v tom, že soudní exekutor exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. [spisová značka], nerozeslal účastníkům řízení s odůvodněním, že v něm nebylo zohledněno dřívější zastavení exekuce do částky [částka]. Soudní exekutor následně opomněl vydat nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, který by vedl ke včasnému skončení exekuce, formálně tak učinil až [datum]. Žalobci se na délce řízení nepodíleli.

9. K okolnosti, že žalobci byli vedeni v rejstříku exekucí, soud prvního stupně uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nemůže odůvodnit požadavek na peněžité zadostiučinění. Žalobci ani netvrdili, že by jim v této souvislosti vznikla nějaká újma. Šlo tak o újmu jen hypotetickou, k níž nedošlo. Proto dospěl k závěru, že i z tohoto pohledu se jeví konstatování porušení práva jako dostatečná satisfakce za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V tomto smyslu odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] či pod sp. zn. [spisová značka]. Za situace, kdy se uvedené formy zadostiučinění žalobcům dostalo již v průběhu mimosoudního uplatnění jejich pohledávky, soud prvního stupně žalobu jako celek zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proto jí soud přiznal proti neúspěšnému žalobci a) náhradu nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum] (§ 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.), za přípravu účasti na jednání (§ 1 odst. 3 písm. b), § 2 odst. 3 vyhlášky) a za účast na jednání dne [datum] (§ 1 odst. 3 písm. c), § 2 odst. 3 vyhlášky), celkem [částka]. Obdobně soud rozhodl i ve vztahu mezi žalovanou a neúspěšným žalobcem b).

11. O lhůtách k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 150 o. s. ř., o čemž účastníky předem informoval. Důvody zvláštního zřetele spatřoval v administrativním pochybení na straně exekutora, který své pochybení uznal.

12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobci s návrhem na jeho změnu a vyhovění žalobě, případně na jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně zpět k novému projednání a rozhodnutí. Odkázali na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Odvolání obou směřovalo i proti výrokům o nákladech řízení, ve vztahu k žalobci a) proti výroku II a ve vztahu k žalobci b) proti výroku III. Nepřiznání peněžitého zadostiučinění je podle žalobců nespravedlivé. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle nich vnitřně rozporné, neboť soud na jedné straně uvedl, že na exekuční řízení je třeba pohlížet jinou optikou než na řízení sporná, avšak následně nepřiznání peněžitého zadostiučinění zdůvodnil tím, že žalobci nebyli v tomto zvláštním typu řízení aktivní. Jako měřítko použil právě řízení sporná. K závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobcům muselo být jasné, že exekuční řízení je vedeno nadále z důvodu administrativního pochybení a že pohledávka byla uspokojena, uvedli, že takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a odporuje nutnosti nezávislého a objektivního hodnocení. Zdůraznili, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nebyl účastníků rozeslán a žalobcům nemuselo být jasné nic. Jsou laici, v pokročilém věku, důvěřovali osobě soudního exekutora jako profesionála v oboru. Na žalobce soud uměle převádí povinnost soudního exekutora řádně vést a řádně ukončit exekuční řízení. Poukázali i na to, že i soudní exekutor i žalovaná přiznali pochybení na straně soudního exekutora. K tomu citovali nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV.ÚS 392/05, z něhož shrnuli, že není rozhodné, zda šlo o pochybení způsobené subjektivním či objektivním faktorem, ani v jednom případě nelze pochybení přičíst k tíži žalobců. Uvedli i to, že není úkolem povinných hlídat a urgovat soudního exekutora. Byli vedeni v Centrální evidenci exekucí. Byť jim nebyla způsobena přímá újma, šlo však o přímý negativní následek napadeného nepřiměřeně dlouhého exekučního řízení, což je skutečnost, kterou je rovněž třeba vzít do úvahy. Záznam o přes deset let dlouhém exekučním řízení může mít dopad na možnost získat úvěr, zaměstnání či získat pronájem.

13. Při jednání odvolacího soudu žalobci poukázali na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, konkrétně v bodu 27 odůvodnění při srovnání s bodem 8 odůvodnění. Soud prvního stupně totiž na jedné straně uvedl, že žalobci si příkazu k úhradě nákladů exekuce, č. j. [spisová značka], museli být vědomi, na druhou stranu uvedl, že tento příkaz nebyl účastníkům rozeslán. Nemohli si tak být vědomi vymožení peněžité pohledávky včetně nákladů řízení. Soud prvního stupně k věci přistupoval paušálně. Navíc výpočet dlužné částky je vždy složitý, pokud je něco uhrazeno nelze říci, že by bylo uhrazeno vše. Jistota, že exekuce byla splněna, tak na straně žalobců být nemohla.

14. Žalovaná se při jednání odvolacího soudu ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Exekuce fakticky skončila v roce 2014 vymožením peněžité pohledávky, žalobci si toho museli být vědomi, protože od této doby již neprobíhaly žádné srážky ze mzdy. Od té doby byl pro ně význam řízení nulový či velmi nízký, satisfakce ve formě konstatování porušení práva je z tohoto pohledu dostatečná.

15. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování doplnil.

16. Z usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], o návrhu povinných (zde žalobců) na zastavení event. odklad exekuce vzal za prokázané to, že důvodem zamítavého rozhodnutí byla okolnost, že v dané exekuci nebyla pohledávky oprávněného uspokojena.

17. Odvolací soud poté postupem dle § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu dle odvolání žalobců, a dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobců nejsou důvodné. Odvolací soud po přezkoumání věci zásadně souhlasí se závěry soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní a pro stručnost na ně odkazuje.

18. Podle § 46 odst. 2 exekučního řádu činí exekutor i bez návrhu úkony směřující k vedení exekuce. Exekutor vede exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Podle odst. 8 téhož ustanovení po skončení exekuce podle odstavců 2 a 6 a § 55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích (seznamech) vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. V oznámení označí také exekuční příkazy, jejichž účinky skončením exekuce podle § 47 odst. 7 zanikly. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení.

19. Z uvedeného je zřejmé, že exekuce končí vymožením vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného. I dle žalobních tvrzení je zřejmé, že příkaz k úhradě nákladů exekuce (nulových), č. j. [spisová značka], byl povinným doručen dne [datum], a tehdy také formálně skončilo namítané exekuční řízení. Soud prvního stupně konec exekučního řízení vázal k doručení oznámení o skončení exekuce, což je však pouze deklaratorní úkon, jak správně namítl soudní exekutor, a doručení účastník řízení může být doručeno, ale nemusí. Namítané řízení tak trvalo deset let, 2 měsíce a 3 dny (nikoli od [datum] do [datum], ale do [datum]), byť tato diference není pro posouzení merita věci zásadní.

20. V dané věci byla exekuce proti povinným vedena formou srážek ze mzdy. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil v prvé řadě na tom, že exekuční soud postupoval v přiměřených lhůtách, s čímž odvolací soud souhlasí. Odvolací soudsouhlasí se soudem prvního stupně i v jeho závěru, že ve svém postupu pochybil soudní exekutor, ale pouze v tom, že exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. [spisová značka], nerozeslal účastníkům řízení, neboť v něm nebylo zohledněno dřívější zastavení exekuce do částky [částka], a poté opomněl vydat nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, který by vedl ke včasnému skončení exekuce. Formálně tak učinil až dne [datum], příkazem k úhradě nákladů exekuce pod č. j. [spisová značka], doručeným povinným (zde žalobcům) následujícího dne. V důsledku toho bylo exekuční řízení vedeno 10 let, 2 měsíce a 3 dny, tato délka exekučního řízení je délkou nepřiměřenou, a soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru o odpovědnostním titulu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

21. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že exekuční řízení, v němž již s ohledem na vykonávací charakter tohoto řízení neprobíhá mezi účastníky žádný spor (jinými slovy žádné sporné otázky již nejsou ve hře), má obecně nízký či nižší stupeň významu oproti řízení nalézacímu, v němž jsou jeho účastníci vystaveni nejistotě ohledně výsledku řízení, která v exekučním řízení již pojmově být nemůže. Typově řízení rovněž nespadá mezi ta se zvýšeným zájmem pro jeho účastníky. V dané věci projevovali povinní (zde žalobci) o řízení zájem pouze v prvých dvou letech vedení řízení, naposledy návrhem na zastavení exekuce v roce 2013, do této doby lze význam řízení pro ně označit jako nízký. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že exekuční příkaz ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nebyl chybou soudního exekutora povinným (zde žalobcům) doručen. Odvolací soud sice zcela souhlasí se žalobci v tom, že na ně nelze přenášet odpovědnost za postup soudního exekutora v exekučním řízení, při posuzování významu řízení pro účastníka řízení je však zcela zásadní to, že žalobci ani nezpochybňovali, že jim od září 2014 ze mzdy již nebyly sráženy žádné částky, a patrně z tohoto důvodu také o řízení nejevili žádný zájem. Nejistota žalobců tak skončila již v roce 2014 v návaznosti na skončení provádění srážek ze mzdy. Od té doby byl význam jen formálně vedeného exekučního řízení pro povinné (zde žalobce) již prakticky nulový.

22. Při hodnocení ostatních kritérií dle § 31a OdpŠk odvolací soud souhlasí se soudem prvního (běžná složitost s řízení zejména s ohledem na návrhy na zastavení exekuce včetně odstranění vad návrhu, pouze jeden stupeň soudní soustavy a nepodílení se na délce řízení ze strany povinných – zde žalobců).

23. Odvolací soud proto na základě provedeného dokazování včetně jeho doplnění dospěl k závěru, že byť byla exekuce formálně skončena až v roce 2023, účastníkům již v roce 2014 muselo být ze všech indicií známo, že exekuce je skončena, čemuž odpovídá i jejich nezájem o dosud probíhající exekuční řízení včetně toho, že domáhat se odškodnění v dané věci rovněž začali až poté, co jim prostřednictvím právního zástupce byl doručen jednak příkaz k úhradě nákladů exekuce (na [částka]) a současně oznámení o skončení exekuce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 8 exekučního řádu.

24. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

25. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] platí, že „konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě“. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí v určitých případech postačí jako zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, například byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dostupná na www.nsoud.cz, nebo rozsudek ESLP ze dne [datum], ve věci Berlín proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98, § 72).

26. Odvolací soud po přezkoumání jak závěrů soudu prvního stupně, tak i námitek, uvedených v odvolání žalobců, proto uzavřel, že v dané věci je splněna podmínka nepatrného významu řízení pro povinné (zde žalobce). Byť exekuční příkaz, č. j. [spisová značka], v němž bylo konstatováno, že náklady oprávněného a náklady exekuce byly zcela vymoženy v průběhu exekuce, nebyl pochybením soudního exekutora povinným (zde žalobcům) doručen a exekuce byla formálně ukončena až rozhodnutím v roce 2023, nelze na základě tohoto, z důvodů splnění všech závazků povinných v roce 2014 již jen formálního úkonu, dospět k závěru o nutnosti poskytnutí zadostiučinění formou relutární. Pod odškodnění ve formě omluvy a konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě lze podřadit i jejich figurování v registru dlužníků, neboť ani žalobci v této souvislosti netvrdili nic zásadně odlišného než v souvislosti s délkou namítaného řízení.

27. Jak odvolací soud již uvedl, úspěch v naříkaném řízení již nebyl ve vykonávacím řízení tzv. ve hře, exekuována byla nízká částka, a z chování povinných (zde žalobců) bylo zřejmé, že neměli žádné pochyby o faktickém ukončení exekuce. Odvolací soud proto uzavřel stejně jako soud prvního stupně, že forma zadostiučinění, žalobcům poskytnutá již v rámci mimosoudního projednání nároku, je zadostiučiněním dostačujícím, a proto soud prvního stupně správně žalobu zamítl. Ohledně způsobu rozhodnutí odvolací soud odkazuje rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, v tomto případě na rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Podle tohoto rozhodnutí platí, že: „Je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání nároku na náhradu škody (§ 14 zák. č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a příslušný úřad se za ně omluvil, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu zamítnout jako nedůvodnou.“ 28. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako celek dle 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o nákladech řízení.

29. K námitce žalobců, podle níž je na exekuční řízení třeba pohlížet rozdílným pohledem než na řízení nalézací, odvolací soud uvádí, že z této okolnosti však nelze dovodit eliminaci zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

30. K poukazu žalobců na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 392/05, odvolací soud uvádí, že své rozhodnutí nezaložil na tom, zda k pochybení došlo na straně soudu či soudního exekutora, a při úvaze o formě odškodnění důsledně vycházel z toho, že k pochybení došlo pouze na straně státní moci.

31. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalované v řízení. Žalované tak náleží paušální náhrada ve výši [částka] za účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] včetně přípravy na toto jednání ve smyslu § 1 odst. 3 písm. b/, c/ vyhl. č. 254/2015 Sb. Tuto částku odvolací soud uložil žalobcům zaplatit žalované v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na plný úspěch žalované v odvolacím řízení a skutečnost, že vedlejšímu účastníku žádné náklady nevznikly.

Poučení