39 Co 186/2024 - 201

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [název] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2024, č. j. 43 C 180/2023-181, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítl. Současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se po žalované žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], jehož průběh popsala. Tvrdila, že v řízení vystupovala jako věřitelka, která svou pohledávku ve výši [částka] dne [datum] přihlásila proti dlužníku [právnická osoba]. v likvidaci. Na základě rozvrhového usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jež nabylo právní moci dne [datum], byla žalobkyni přiznána částka [částka] (tj. uspokojení v rozsahu 10,28 %, která jí v únoru 2022 byla vyplacena). Svůj nárok u žalované uplatnila dne [datum], tato však ve svém stanovisku ze dne [datum] poskytla zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že žalobkyně se na ni obrátila dne [datum] s nárokem na poskytnutí zadostiučinění z důvodu uvedeného v žalobě. Její žádosti nevyhověla, když sice dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nicméně zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení vzhledem k významu řízení pro žalobkyni shledala dostatečným. V této souvislosti poukázala na specifičnost předmětného konkurzního řízení, když v něm bylo přihlášeno cca 15 000 věřitelů, přičemž správce konkurzní podstaty popřel pohledávky cca 6 000 věřitelů, probíhalo 1 032 incidenčních sporů, byla provedena dožádání na Slovensko. Dovozovala, s ohledem na vysoký počet věřitelů, že tito museli očekávat rozvrhové plnění v bagatelní výši. Význam řízení pro žalobkyni shledala proto jako velmi malý, když poukazovala, že s tímto názorem se ztotožnily i některé senáty Městského soudu v Praze, které v konkretizovaných rozhodnutích význam konkurzu pro poškozené hodnotily jako nepatrný, přičemž byla akcentována samotná povaha konkurzního řízení jako zcela specifického řízení před soudem.

4. Na základě provedeného dokazování, s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), jakož i citovanou judikaturu soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně vystupovala v podkladovém řízení jakožto věřitelka, která přihlásila svou pohledávku k uspokojení, avšak nejednalo se o věřitele, kteří by podali návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Podkladové řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od [datum] do doby právní moci rozvrhového usnesení dne [datum], resp. do února 2023, kdy došlo k vyplacení částky [částka] na základě rozvrhového usnesení. Konkurzní řízení pro žalobkyni proto trvalo celkem [hodnota] let a 3 měsíce.

5. Soud prvního stupně shrnul, že samotnou délku posuzovaného řízení je nutno hodnotit jako nepřiměřenou, neboť ze skutkových zjištění nevyplynuly žádné okolnosti, které by vylučovaly nepřiměřenost celkové délky řízení. K tomuto závěru ho vedlo vyhodnocení kritérií ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zdůraznil, že ani složitostí řízení, která byla sice mimořádná, zejména pokud jde o počet věřitelů a rozsah přezkoumávaných pohledávek, nelze zdůvodnit, aby trvalo takto dlouho. Pokud jde o činnost orgánů státu uvedl, že tato nevybočovala ze standardní a běžné činnosti. Za určité pochybení lze považovat postup správce konkurzní podstaty, který včas a řádně nereagoval na výzvy soudu, za což mu byla uložena i pořádková pokuta, avšak za (ne)činnost správce konkurzní podstaty není odpovědný stát. V této souvislosti dále konstatoval, že konkurznímu soudu lze nicméně vytknout, že řádně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty a tato skutečnost vedla k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci, neboť tento postup již lze hodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který se mohl promítnout do celkové délky posuzovaného řízení. K významu předmětu řízení pro žalobkyni uvedl, že obecně s tímto typem spotu není Evropským soudem pro lidská práva shledáván vyšší význam řízení pro jeho účastníky. Žalobkyně již při uplatnění své pohledávky v rámci konkurzního řízení musela být seznámena s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s konkurzním řízením pojí. Ty spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze dílčí, když v podkladovém konkurzním řízení vystupovalo přes 15 000 věřitelů s přihlédnutím k pravděpodobnosti blížící se jistotě, že nebudou uspokojeni v plné výši, což ostatně vyplývá i z charakteru řešení úpadku konkurzem, který je nikoliv sanační, ale likvidační. Soud prvního stupně však současně podotkl ve vztahu k posuzování významu řízení a formy odškodnění, že je třeba zohlednit pokročilý věk žalobkyně, které je aktuálně 85 let, v důsledku čehož je nezbytné ji považovat pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení za osobu zvlášť zranitelnou.

6. Na základě posouzení shora uvedených kritérií soud prvního stupně shrnul, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k žalobkyní tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu. Tuto skutečnost ostatně nesporovala ani žalovaná, která konstatovala porušení práva na přiměřenou délku řízení. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, která je presumována, přičemž vzhledem k tomu, že se v jejím případě jedná o osobu zvlášť zranitelnou, je na místě jí poskytnout peněžité zadostiučinění.

7. Za posuzované řízení v délce 20 let a tří měsíců soud prvního stupně vyčíslil základní částku odškodnění na částku [částka]. Za přiměřenou základní sazbu považoval částku [částka] za každý rok řízení (při polovičním krácení za první dva roky), neboť neshledal důvod pro použití částky vyšší, když se jednalo o konkurzní řízení, u které se delší doba trvání bez dalšího předpokládá.

8. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že řízení bylo extrémně mimořádně složité po stránce procesní. V řízení vystupoval vysoký počet věřitelů, bylo nezbytné doručovat na Slovensko, řízení bylo zatížené značným množství incidenčních sporů i nedostatečnou aktivitou správce konkurzní podstaty. Ve věci opakovaně rozhodovaly soudy dvou stupňů soudní soustavy. Soud prvního stupně proto hodnotil konkurzní řízení jako mimořádně složité, jehož náročnosti odpovídá snížení základní částky odškodnění v rozsahu 60 %. Žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela, a proto soud prvního stupně toto kritérium neupravoval. Uvedl, že, jak již bylo zmíněno, konkurzní řízení ELSP ani vnitrostátní judikatura neřadí mezi řízení, kterým přisuzuje zvýšený význam pro účastníky. Předmětem konkurzního řízení z hlediska významu řízení pro účastníka je částka, která je účastníkovi vyplacena na základě rozvrhového usnesení. V případě žalobkyně to byla částka [částka]. Již ze zpráv správce konkurzní podstaty v průběhu řízení bylo zřejmé, že uspokojení věřitelů bude možné očekávat v rozsahu 6–8 %, přičemž následně byla výše uspokojení pouze upřesňována, kdy konečná výše uspokojení věřitelů byla dle rozvrhového usnesení cca 10,28 %, tedy nepatrně vyšší než původně očekávaná výše. [adresa] okolnostem případu tak odpovídá snížení zadostiučinění o 35 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobkyni.

9. Základní zadostiučinění [částka] soud prvního stupně dle výše uvedených kritérií snížil o 60 % pro složitost věci a o 35 % pro snížený význam řízení. Další kritéria neupravoval, neboť pro to neshledal důvod. Soud prvního stupně po zaokrouhlení dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za presumovanou nemajetkovou újmu žalobkyně činí [částka].

10. S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, jak uvedeno ve výroku I. Ve zbývajícím rozsahu žalobu s konkretizovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.).

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve sporu částečně úspěšná, avšak má právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť výše plnění závisela na úvaze soudu.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo do výroku II. o věci samé a do výroku III. o nákladech řízení. Uvedla předně, že rozhodnutí považuje za správné, co se týká závěru, že je nutné poskytnout zadostiučinění v penězích, avšak dovozovala, že by se mělo jednat o částku vyšší, jak vyplývá i z rozhodovací praxe Městského soudu v Praze, kdy je poskytována částka ve výši minimálně rovnající se výši vyplaceného plnění či dokonce vyšší (srov. rozhodnutí senátu 70 Co). Vytýkala soudu prvního stupně, že při svém rozhodování nezohlednil vadný postup soudu, kdy je běžně v obdobných věcech zvyšována základní částka o 10 %. Podotkla, že soud prvního stupně se též nezabýval její námitkou, že význam řízení měl být posuzován dle ekonomické situace na počátku konkurzního řízení, tedy v roce 2002, ačkoliv důkaz k tomuto tvrzení provedl. V této souvislosti uvedla, že si je vědoma judikatury Nejvyššího soudu, v níž nijak není zohledňována inflace při stanovení základní výše zadostiučinění (kdy se nadále vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu), avšak v tomto případě se jedná o argumentaci týkající se významu řízení pro její osobu. Konstatovala, že konkurzní řízení je jiným typem řízení než řízení nalézací, v němž je podstatný stav ke dni vydání rozhodnutí, a v rámci něhož se především přiznává i nárok na úhradu úroků z prodlení, které vyvažují věřiteli prodlení dlužníka s plněním peněžité částky. V rámci konkurzního řízení se však úroky přirostlé po prohlášení konkurzu neuspokojují, když se jedná o uspokojení pohledávek věřitelů. Zopakovala, že přihlásila do řízení vykonatelnou pohledávku, která byla uznána. Byť ani v současné době částka cca [částka] není částkou bagatelní, je nutné vycházet z významu řízení pro její osobu v době zahájení konkurzního řízení, kdy průměrná mzda činila cca [částka]. Co se týká výroku o nákladech řízení poukázala, že soud prvního stupně jí chybně nepřiznal odměnu advokáta a režijní paušál za úkon – vyjádření žalobkyně k vyjádření žalované. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobě vyhoví i ve zbývajícím rozsahu, a to alespoň z části a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání předně uvedla, že se neztotožňuje s upozorněním, že z rozhodovací praxe odvolacího soudu vyplývá, že je třeba žalobkyni poskytnout jako zadostiučinění vyšší částku než tu, kterou přiznal soud prvního stupně. Tuto argumentaci považovala pro stále nejednotný názor za zavádějící, když mnohé senáty trvají na názoru, že poskytnutí morální satisfakce je s ohledem na konkrétní okolnosti (zejména extrémní složitost a zanedbatelný význam) zcela dostačující. Pokud jde o žalobkyní vzpomínané snížení základní částky o 60 %, kde byl namítán nesoulad s limitací dle judikatury Nejvyššího soudu, poukázala, že právě stran Nejvyššího soudu je posvěcený i opak. Platí totiž, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci lze uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu, než je 50 %. Možnosti procentuálního zvýšení či snížení základního odškodnění nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, což projednávaná věc je (extrémní složitost), přistoupil ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec. Dovozovala dále, že názor soudu prvního stupně, že postup soudu v posuzovaném řízení je bez vlivu na délku řízení, je správný. S ohledem na provedené dokazování nelze učinit závěr, že se konkurzní soud na délce podílel, a to zejména tak, že kdyby nebylo jeho pochybení, bylo možno řízení skončit výrazně dříve. Za přiléhavou neshledala ani výtku ekonomické situace v době počátku konkurzu ve vztahu k významu řízení. Podle jejího názoru je rozhodující skutečnost, že konkurzní řízení je specifickým typem řízení, které navíc navazuje na špatnou, resp. zápornou ekonomickou situaci úpadce, a která musela být věřitelům známa ještě před úpadkem, neboť nebylo-li by dluhů úpadce a jeho špatné finanční kondice, nebylo by úpadku. Z uvedeného právě mimo jiné plyne absentující nejistota věřitelů ohledně výsledku řízení a jejich vědění o minimální výši uspokojení. Zmínka o oželení úroku z prodlení z dlužné částky a posouzení výše průměrné mzdy pro posouzení významu a jeho ohodnocení je tedy zcela irelevantní. Naopak je třeba mít na zřeteli, že žalobce si již od počátku posuzovaného řízení mohl učinit představu o výši plnění i s ohledem na skutečnost, že byl nezajištěným věřitelem, a to, pokud se o řízení skutečně zajímal. I když částka, která byla dle rozvrhového usnesení vyplacena, není zcela bagatelní, nejedná se ani o částku, která by byla způsobilá navýšit význam posuzovaného řízení pro žalobkyni i přes výše uvedená specifika a argumentaci o rozdílu v hodnotách mezd. Nelze zpochybnit, že nejistota ohledně výše plnění na přihlášenou nezajištěnou pohledávku žalobkyně panovala maximálně v rozsahu rozdílu odhadu procent uspokojení tedy 6-8 % či 8-10 %, přičemž konečně byly pohledávky uspokojeny 10,28 %. Nejistota panovala ohledně uvedeného rozmezí odpovídajícího cca 2 %. Uzavřela dále, že v projednávané věci není s ohledem na specifika posuzovaného řízení další prostor pro navyšování přiznaného zadostiučinění s ohledem na mimořádnou složitost řízení, které sice bylo dlouhé, ale objektivně rozhodně nelze učinit závěr, že by bylo možné jej ukončit podstatně dříve. Navrhovala, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

15. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

16. Lze tak shrnout, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení správně soudem prvního stupně vymezená byla k okolnostem případu nepřiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku, porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně).

17. Odvolací soud na tomto místě uvádí, že se v konečném důsledku s jistými odchylkami (jak bude uvedeno níže) v zásadě ztotožnil s posouzením demonstrativně vymezených kritérií ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soudem prvního stupně. Současně pak shledal správným i závěr, že je namístě poskytnout žalobkyni odškodnění imateriální újmy, kterou v příčinné souvislosti s dlouhotrvajícím řízením utrpěla. Je však třeba zdůraznit, že mezi stranami zůstalo sporným, jaká forma odškodnění odpovídá nastalé újmě, resp. zda žalobkyni postačuje konstatování porušení práva, které jí bylo žalovanou již mimosoudně poskytnuto, a to s ohledem na tvrzený zanedbatelný význam řízení pro její osobu.

18. Odvolací soud si je vědom dosavadní nejednotnosti rozhodování ve věci obdobných nároků jiných věřitelů z téhož titulu, nepřiměřené délky téhož řízení, kdy byly žaloby zamítány pro předčasnost, poskytováno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva nebo poskytováno zadostiučinění ve formě peněžní. Bylo-li stranami poukazováno na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] i Městského soudu v Praze, přiklonil se odvolací soud v konkrétním případě k přesvědčivým závěrům většiny konkretizovaných rozhodnutí o adekvátním zadostiučinění v relutární formě, a to z níže uvedených důvodů.

19. Je nezpochybnitelné, že aplikace ust. § 13 o. z., a tak porovnání s jinými případy poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřených délek řízení obecně (kdy odpovědnostním titulem je nepřiměřená délka různých řízení) není namístě s ohledem na odlišnosti toho kterého řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení.

20. V posuzované věci je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, který podtrhl specifika konkurzního řízení s tím, že na konkurzní řízení je třeba pohlížet jako na zvláštní typ sporu, kdy samotná složitost konkurzní věci je spojena též s četností incidenčních a dalších sporů a jako taková částečně omlouvá jeho celkovou délku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Konkurzní řízení je zcela specifickým řízením, nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Konkursní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Právě povaha konkurzního řízení (řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkurzní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně a těmito nároky si též vlastně konkurují) rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného pro účel posouzení přiměřenosti posouzení délky konkurzního řízení, formu odškodnění i případnou výši zadostiučinění v penězích. Z hlediska posouzení tohoto kritéria je podstatná též hodnota peněžitého nároku, kterou však s přihlédnutím k popsané povaze konkurzního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaká se mu v konkurzu dostala na uspokojení jeho pohledávky (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), případně v jaké výši je reálné budoucí uspokojení přihlášené pohledávky žalobce za situace, kdy konkurzní řízení do fáze faktického uspokojení přihlášených pohledávek ještě nedospělo.

21. S ohledem na výše uvedené lze v obecné rovině uvést, že odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětného řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Současně s tím je třeba zdůraznit, že žalobkyně již po přezkumném řízení věděla, že její pohledávka byla v přihlášené výši uznána a současně že bude uspokojena pouze v poměrné výši. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Nejistotu žalobkyně tak lze vztahovat k tomu, jaké procento z přihlášené pohledávky jí bude, resp. v daném případě již bylo vyplaceno, a to ve výši 10,28 %. Význam řízení je při takové míře uspokojení třeba hodnotit jako podstatně snížený, když peněžní forma se však jeví přiléhavou formou kompenzace.

23. V kontextu s uvedeným odvolací soud odkazuje na zcela přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze kterého se mj. podává, že: „Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], bod IV. písm. d[číslo] a důvody [číslo]). Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený… Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Odvolací soud při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro dovolatelku, jež v posuzovaném řízení vystupovala v procesním postavení konkursní věřitelky, vyšel z povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (srov. R 132/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V poměrech konkursních řízení totiž obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. R 132/2012 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněného pod číslem 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Jestliže v poměrech projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobkyni založil na samotné povaze konkursního řízení, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze z povahy konkursního řízení totiž není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele nepatrný význam“.

24. Na tomto místě odvolací soud uvádí, že v posledně zmiňovaném rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], se dovolací soud současně vyjádřil i k zohlednění kumulované míry inflace za dobu trvání konkurzního řízení. Zdůraznil, že: „na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka])“. Lze tak shrnout, že uvedené lze aplikovat i na případ žalobkyně, tj. že na vyplacení finančního plnění (a s tím související případný význam předmětu řízení pro její osobu) nemá vliv inflace, resp. nárůst průměrné mzdy v České republice.

25. Odvolací soud tak shledal na základě kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně, vzniklou porušením jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, částkou vypočtenou dle „rovnice“: [částka] za 20 let a tři měsíce.

26. Pouze pro úplnost odvolací soud podotýká, že žalobkyně v podkladovém konkurzním řízení vystupovala jakožto věřitelka, která přihlásila svou pohledávku k uspokojení, avšak nejednalo se o věřitelku, která by podala návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Rozhodujícím okamžikem pro stanovení celkové délky řízení tak byl okamžik, kdy přihláška její pohledávky došla soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) a pro určení konce doby konkurzního řízení, kdy správce konkurzní podstaty ve vztahu k žalobkyni splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tj. kdy bylo žalobkyni poskytnuto plnění.

27. V posuzovaném případě odvolací soud zastal názor, že není na místě stanovit vyšší, než základní částku [částka] za každý rok řízení při polovičním krácení za první dva roky řízení (částka za jednotlivý měsíc činí [částka]), jakkoliv se jednalo o zjevně výraznější dobu řízení, jež by jinak odůvodňovala vyšší roční sazbu, a to vzhledem ke specifikům posuzovaného řízení již shora popsaným, vzhledem k charakteru posuzovaného řízení, jež bylo řízením konkurzním, kdy se pro žalobkyni jednalo „jen“ o to, v jaké míře bude její pohledávka nakonec uspokojena, ale i vzhledem k jiným rozhodnutím odvolacího soudu posuzujícím obdobné nároky přihlášených věřitelů z titulu nepřiměřené délky téhož řízení.

28. Odvolací soud shledal důvod ke snížení vypočtené základní částky zadostiučinění o 50 % (odpovídajícím značné složitosti řízení dle svého předmětu, v řízení vystupovaly tisíce věřitelů, docházelo k jejich úmrtí, k procesnímu nástupnictví, bylo vedeno velké množství incidenčních žalob, složitost tak byla dána po procesní stránce), a o 40 % (odpovídajícím výrazně sníženému významu řízení, resp. jeho charakteru, jak již odvolací soud nastínil). V případě žalobkyně však odvolací soud přihlédl k jejímu vyššímu věku ke konci rozhodné doby řízení. V této souvislosti lze odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ve které byl ustálen názor, že osobami v pokročilejším věku (ve smyslu R 58/2011) jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména [podezřelý výraz] stav člověka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Dané okolnosti přitom musí nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu řízení kompenzačního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v rozhodné době (doba přezkoumávaného řízení) byla již ve věku starším 75 let; v době jeho skončení dosáhla konkrétně 84 let. Za této situace odvolací soud navýšil základní částku s ohledem na tuto skutečnost o 5 %. Současně však odvolací soud taktéž shledal důvod ke zvýšení vypočtené základní částky zadostiučinění žalobkyně o 5 % (odpovídajícím postupu příslušných orgánů v průběhu řízení). Přesto, že soud prvního stupně nepřistoupil k navýšení základní částky pro toto kritérium (bod 19. odůvodnění napadeného rozhodnutí), odvolací soud dovodil, že nedostatečně posoudil nekoncentrovanost postupu v řízení s tím, že správce konkurzní podstaty neplnil včas své povinnosti, stejně tak konkurzní soud, když tak došlo i k výměně vyřizujícího soudce. Žádné z dalších, byť demonstrativně vypočtených kritérií stanovených ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nebylo způsobilé základní částku zadostiučinění navýšit či naopak snížit.

29. Po odečtu částky [částka] odpovídající 80 % by v případě žalobkyně činilo přiměřené odškodnění částku [částka].

30. U výsledné částky však odvolací soud provedl korekci ve smyslu přesvědčivých a později vydaných rozhodnutí v rámci soudní praxe Městského soudu v Praze a přistoupil k poskytnutí zadostiučinění v penězích, avšak ve výši, jež odpovídala tomu, co bylo pro žalobkyni jako poškozenou tzv. v sázce, přičemž v sázce byla částka odpovídající uspokojení její pohledávky. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že odškodnění nemajetkové újmy nemůže nezohlednit, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj „v sázce“, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích. Tomuto kritériu musí výše odškodnění odpovídat, nelze ji stanovit jen mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Nelze tak zdůvodnit poskytnutí odškodnění, které by to, co bylo pro žalobce „v sázce“ převyšovalo. Opačný závěr by byl neadekvátní a nepřijatelný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1126/07, či Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

31. Za této situace byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve smyslu ust. § 220 o. s. ř., jak shora uvedeno, jinak byl ve zbývajícím rozsahu dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzen.

32. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. [adresa] 648 Kč je představována soudním poplatkem z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka], odměnou advokáta za šest úkonů právní služby po [částka] (převzetí zastoupení; žaloba; vyjádření; účast na jednání; odvolání; účast na jednání) podle ust. §§ 6, 7, 9 odst. 4 písm. a), 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhradou hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky (6 x [částka]), spolu s 21 % DPH ve výši [částka].

33. Vyhovující výrok I. o věci samé rozsudku soudu prvního stupně, nedotčený odvoláním, nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o. s. ř.).

Poučení