39 Co 20/2025 - 450

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [tituly před jménem]. [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 880 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2024, č. j. 12 C 210/2018-430, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 1 880 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 6. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne 5. 10. 2018 se žalobce domáhal odškodnění za nezákonné trestní stíhání a jeho nepřiměřenou délku spolu s náhradou škody spočívající v tzv. obhajném. Tvrdil, že usnesením [orgán] ze dne 6. 12. 2012, č. j. [číslo], bylo zahájeno trestní stíhání, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby dne 6. 4. 2018 (ust. § 226 písm. b/ tr. ř.). Trestně stíhán byl pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z. ve stádiu pokusu, spáchaného organizovanou skupinou. Trestní stíhání bylo vedeno po dobu více než 5 let.

3. Žalobce nárokoval (původně mimo jiné) zaplacení částky 2 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání. V této souvislosti tvrdil, že zásah do osobnostních práv spočíval zejména v omezení základního práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti i práva na soukromí. Hrozil mu trest odnětí svobody až 10 let, což je pro člověka, který nebyl nikdy trestně stíhán, požívá dobré pověsti a vykonává povolání, kde je bezúhonnost základním předpokladem, výrazným zásahem do osobnostních práv. Zdůraznil, že je občanem [stát] republiky, kde žije a pracuje. Kromě aktivit v oblasti managementu firem působících ve finančním sektoru, poradenské a zprostředkovatelské činnosti, je jedním z jeho hlavních zdrojů příjmů rovněž výkon správcovské činnosti dle zákona o konkurze a reštrukturalizácii. Do seznamu insolvenčních správců byl zapsán dne 5. 12. 2006, činnost vykonává bez přerušení. Z důvodu trestního stíhání však bylo [orgán] rozhodováno o možnosti vykonávat tuto činnost i nadále, přičemž až rozhodnutím ze dne 21. 9. 2018 bylo správní řízení v dané věci zastaveno. Hrozba, že ztratí možnost realizovat se v této oblasti, byla velmi reálná a představovala další stresující faktor působící na jeho zdraví a duševní pohodu. Po dobu trestního stíhání byl dále vystaven negativním reakcím okolí. Hrozba vysokého trestu působila negativně na jeho psychiku, stejně jako nejistota ohledně dalšího profesního uplatnění, i morálního odsouzení okolím, což se odrazilo i v kolegiálních i v rodinných vztazích. Již v průběhu trestního řízení měl zdravotní problémy, pro které se nemohl účastnit hlavního líčení dne 22. 6. 2015, jeho zdravotní problémy se ještě prohloubily. Za zvláštní okolnost případu považoval, že trestní řízení bylo vedeno proti cizímu státnímu příslušníkovi bez jakékoli trestní minulosti.

4. Žalovaná se vyjádřila dne 27. 5. 2019 předně tak, že nezpochybnila, že žalobce u ní uplatnil předběžně svůj nárok dne 5. 10. 2018. Konstatovala, že v dané věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, tedy zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k nemajetkové újmě uvedla, že poskytla odškodnění v podobě omluvy za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a poskytla finanční kompenzaci za nezákonné trestní stíhání ve výši 65 000 Kč.

5. Žalobce k výzvě soudu prvního stupně dne 10. 9. 2020 doplnil, že trestní stíhání mělo výrazné dopady na jeho osobní i pracovní život i zdravotní stav. Ke spáchání trestného činu mělo dojít v rámci jeho působení v obchodní společnosti, jejímž předmětem byla především poradenská a zprostředkovatelská činnost, související s obchodováním na finančních trzích. Podezření, že se měl dopustit trestné činnosti, poškodilo jeho pověst a mělo za následek ztrátu důvěry obchodních partnerů. Jeho kariéra, vybudovaná v oblasti investování, velice utrpěla, což vnímal velmi útrapně. Ponižujícími a nespravedlivými rovněž vnímal negativní reakce, se kterými se setkával při navazování obchodní spolupráce či se stávajícími obchodními partnery. Druhou významnou okolností a zásahem do pracovní sféry bylo to, že bylo proti jeho osobě coby insolvenčnímu správci vedeno správní řízení o pozastavení výkonu dané činnosti. Pro ztrátu důvěry a pochybnosti o kvalitách a odborných dovednostech se nemohl dále snažit o rozvíjení kanceláře a nabízených služeb v rámci vedení konkurzu či restrukturalizačních řízeních. Kromě profesního života zasáhlo trestní stíhání rovněž jeho rodinný život a došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu.

6. Soud prvního stupně dále konstatoval, že ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. [spisová značka], který byl revidován rozsudkem Městského soudu v [adresa] dne 30. 1. 2023, č. j. [spisová značka], když žalobce se původně domáhal mimo jiné odškodnění v řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním, jež nevyústilo v jeho odsouzení i náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud k podanému dovolání rozhodnutím ze dne 2. 7. 2024, č. j. [spisová značka], zrušil rozsudek Městského soudu v [adresa] a rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] co do částky 1 880 000 Kč s příslušenstvím, věc vrátil Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení. Dovolací soud se zabýval požadavkem žalobce na náhradu majetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, když z původního nároku 2 000 000 Kč, již žalobci částka 120 000 Kč byla fakticky přiznána. Ve zbývajícím rozsahu 1 880 000 Kč s příslušenstvím uložil dovolací soud soudu prvního stupně, aby se zabýval zejména srovnávací judikaturou a od toho odvodil případně možnost odškodnění, která již byla přiznána v obdobném řízení, jež mělo shodné parametry jako trestní stíhání žalobce.

7. Mezi účastníky bylo v řízení nesporným uplatnění nároku žalobce u žalované, částečné plnění žalované za nezákonné trestní stíhání v částce 65 000 Kč dne 22. 5. 2019, jakož i průběh posuzovaného řízení včetně skutečnosti, že trestní stíhání žalobce bylo nezákonné.

8. Na základě provedeného dokazování, poté, co podrobně popsal průběh posuzovaného řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (bod 7. – 11. odůvodnění napadeného rozhodnutí), s odkazem na ust. §§ 1, 2, 3, 5, 7, 8, 13, 14, 15, 26, 31 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), soud prvního stupně nejprve konstatoval, že zákon č. 82/1998 Sb. v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: I. příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; II. poškozenému vznikla škoda (či jiná újma); a III. újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Soud prvního stupně konstatoval, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ust. § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

9. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání), neboť žalobce byl obžaloby zproštěn dle ust. § 226 písm. b) tr. ř.

10. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání soud prvního stupně uvedl, že v daném případě byl žalobce trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z., za což mu hrozil trest odnětí svobody na 5 až 10 let, a to v souvislosti s poradenskou a zprostředkovatelskou činností v oblasti obchodování na finančních trzích. Povahu věci soud prvního stupně hodnotil jako spíše méně závažnou, neboť ve společnosti je hospodářská trestná činnost zpravidla vnímána méně negativně, než např. násilná trestná činnost proti životu či zdraví. Nicméně nelze pominout skutečnost, že žalobce byl ohrožen relativně vysokou trestní sazbou a nadto až do pravomocného skončení stíhání jeho osoby byl v nejistotě ohledně výsledku řízení. Rovněž není bez významu, že trestní stíhání probíhalo v ČR, tj. mimo stát jeho bydliště, což mohlo zesilovat jeho negativní vnímání trestního stíhání.

11. Co se týká trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání (od 17. 12. 2012 do 6. 4. 2018), soud prvního stupně dovodil, že délka předmětného řízení v trvání cca 5 let a 4 měsíce nebyla nepřiměřeně dlouhá, avšak zohlednil, že žalobce byl v nejistotě ohledně výsledku řízení až do jeho pravomocného skončení.

12. Dopady do své osobnostní, rodinné a pracovní sféry tvrdil s tím, že došlo k omezení jeho práva na lidskou důstojnost, osobní čest a právo na soukromí, [orgán] vedlo správní řízení o tom, zda bude žalobce moci vykonávat funkci správce konkursní podstaty na [stát], nicméně k pozastavení činnosti žalobce nedošlo. Hrozba nemožnosti vykonávat dané povolání, byť k pozastavení činnosti ve správním řízení nedošlo, mu způsobovala stres a obavy o budoucí výdělky a možnost živit rodinu a děti, které studovaly. Trestní stíhání mělo dopad též do manželského vztahu, když jeho manželka situaci špatně nesla. Utrpěla jeho dobrá pověst, neboť o trestním stíhání věděla odborná veřejnost ([funkce]), zároveň přišel o několik zakázek připravit restrukturalizační plán. Dlouhodobě trpěl revmatickým onemocněním páteře, které se v průběhu trestního stíhání zhoršilo.

13. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 16. 5 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud prvního stupně dále provedl srovnání s jinými případy odškodnění. V této souvislosti konstatoval, že se mu však nepodařilo dohledat skutkově obdobný případ, proto provedl srovnání s následujícími (ne vždy zcela skutkově podobnými) rozhodnutími. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně podotkl, že na jednání dne 10. 10. 2024 seznámil účastníky, kteří srovnávací materiál neměli k dispozici, s jím nalezenou judikaturou, kterou bylo lze v podstatných znacích označit za obdobná rozhodnutí ve vztahu k posuzované věci.

14. Soud prvního stupně tak provedl srovnání s odškodněním, které se dostalo žalobci ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání dle ust. § 209 odst. 1 odst. 3 tr. z. V trestním řízení byl odsouzen, následně obžaloby zproštěn rozsudkem Městského soudu v [adresa] dle ust. § 226 písm. a) tr. ř. a konečně rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] jako soudu odvolacího ze dne [datum] byl žalobce obžaloby zproštěn podle ust. § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Srovnávací řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, došlo k zásahu do sféry profesní a rodinné a částečně zdravotní. Za uvedené trestní stíhání byla přiznána poškozenému žalobci částka [částka].

15. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], kdy byl poškozený trestně stíhán dle ust. § 209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. z. Ke zproštění poškozeného došlo dle ust. § 226 písm. b) tr. ř. Trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců, tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody na 5 až 10 let. Byla zasažena jeho čest, důstojnost a dobré jméno, o trestním stíhání vědělo širší okolí, toto bylo v obecné rovině medializováno a byl na toto okolím dotazován. Trestní stíhání negativně ovlivnilo vztahy tamního žalobce s dětmi, kterým se žalobce nemohl naplno věnovat a rovněž vztahy s jeho partnerkou. Negativně byl ovlivněn i rozvoj jeho volnočasových aktivit, kterým se dříve naplno věnoval. K zásahu došlo i ve sféře finanční, když velká část rodinných financí byla použita právě na obhajobu žalobce a když v době trestního stíhání musela finanční chod rodiny zajišťovat jeho partnerka. Nebyly prokázány zásadní zásahy ve sféře profesní. O celé kauze bylo informováno médii. Nebyly prokázány zásahy tvrzené ve vztahu k obavě o odebrání zbrojních oprávnění, tamní žalobce se ale důvodně obával o bezpečnostní prověrku udělovanou [orgán], když tato mu byla i odňata a až následně k jeho urgencím vrácena. Zároveň za uvedené trestní stíhání byla přiznána částka 100 000 Kč.

16. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání, což ostatně uznala sama žalovaná, když mu poskytla peněžité zadostiučinění. Soud prvního stupně na základě shora uvedených úvah a skutečností dospěl k závěru, že přiměřeným odškodněním pro žalobce je peněžité plnění ve výši 120 000 Kč s tím, že vzal do úvahy, že žalovaná již žalobce odškodnila částkou 65 000 Kč, a stejně tak pravomocně byla částka 55 000 Kč přiznána již rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 5. 2022 , č. j. [spisová značka], který byl revidován ze strany Městského soudu v [adresa] dne 30. 1. 2023, č. j. [spisová značka]. Soud prvního stupně tak částku 120 000 Kč (65 000 Kč + 55 000 Kč) shledal za způsobilou vzniklou nemajetkovou újmu odškodnit, a proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

17. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil dle ust. § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla úspěšná co do rozsahu cca 75 % a žalobce co do cca 25 %. Soud prvního stupně tedy přiznal převážně úspěšné žalované nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 % z jejích nákladů (tj. rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75 % a úspěchu žalobce 25 %), tj. částku 2 250 Kč.

18. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně předně, že nedostál stanoveným pokynům dovolacího soudu, když mu při novém projednání neposkytl prostor pro seznámení se se srovnávacím materiálem, ke kterému se tak neměl možnost adekvátně vyjádřit. Bez prostoru pro obeznámení se s podstatou rozhodnutí, která soud prvního stupně považoval za srovnatelná s jeho věcí, neměl možnost důsledného srovnání a prozkoumání důvodnosti a správnosti postupu soudu prvního stupně. Závazný pokyn dovolacího soudu tak nebyl respektován a princip předvídatelnosti jakožto jeden z atributů spravedlivého procesu nebyl dodržen. Poukázal na skutečnost, že jeho případ je specifickým, kdy nelze dohledat případy, které by byly v potřebném rozsahu srovnatelné se situací, ve které se v důsledku trestního stíhání ocitl. Napadené rozhodnutí však vychází opětovně z rozhodnutí použitých pro srovnání, které soud prvního stupně použil původně při prvním rozhodnutí ve věci, v nichž sjednocujícím prvkem byl charakter stíhané trestné činnosti. I v nyní napadeném rozhodnutí tak soud prvního stupně opětovně neklade důraz na jeho postavení a z něj plynoucí důsledky spjaté s jeho nezákonným trestním stíháním, ale srovnává případy s druhově obdobnou stíhanou trestnou činností bez dalšího kontextu skutkových okolností. Soud prvního stupně se nezabýval hledáním společných znaků ve skutkových otázkách, ale k výběru rozhodnutí přistupoval opačně – srovnával již přiznanou výši odškodnění s výší odškodnění v jiných případech a pokud se výškou přibližovala, tyto považoval za srovnatelné. Konstatoval, že spravedlivé rozhodnutí o výši zadostiučinění v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním vyžaduje, aby soud individuálně posoudil zjištěný skutkový stav a dopady nezákonného stíhání do sféry žalobce a podrobně zdůvodnil z jakých konkrétních hledisek při určení výše odškodnění vycházel a proč právě výši, kterou určil, považuje s ohledem na konkrétní okolnosti za přiměřenou. K povaze trestní věci uvedl, že byl stíhaný za podvod dle ust. § 209 odst. 1, 5 tr. z., ale skutkové jednání, pro které bylo trestní řízení vedeno, se týkalo transakcí souvisejících s obchodováním s cennými papíry, které nesprávně orgány činné v trestním řízení považovaly za nezákonné a trestněprávně postihnutelné, a až soud dospěl k správnému názoru o legitimitě daného jednání žalobce a absenci trestněprávní relevance realizovaných obchodních transakcí. Vnímání povahy stíhané trestné činnosti širším okruhem veřejnosti nelze označit za „méně negativní“ a její povahu považovat „za jako spíše méně závažnou“. Ze zákonné kategorizace trestných činů dle závažnosti je nepochybné, jak na závažnost jednání subsumovatelného pod ust. § 209 odst. 1, 5 tr. z. nahlížel zákonodárce, když ho za zvlášť závažný zločin označil. S ohledem na nedostupnost obsahu rozhodnutí použitých pro srovnání se nelze vyjádřit k povaze tam řešené trestné činnosti. Aby však byly srovnatelnými, musela by povaha stíhané trestné činnosti souviset se zklamáním důvěry svých klientů a obviněním z porušení specifických povinností, které v rámci ochrany zájmů klientů má při výkonu své činnosti zachovávat, což se odráží v náhledu na škodlivost takovéhoto jednání a jeho vnímání společností. K délce trestního stíhání uvedl, že nelze opomíjet skutečnost, že úkony trestního řízení ve věci byly zahájeny dne 5. 12. 2009, tj. již tři roky před zahájením trestního stíhání byl prověřován pro jednání, které nebylo vůbec trestním. K dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry vyzdvihl, že soud prvního stupně ignoroval i požadavek plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka], publikovaném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž ve vztahu ke stanovení přiměřené výše zadostiučinění vyžaduje, aby v situaci, kdy neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, stanovil přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. V posuzované věci tak rozhodně nelze za spravedlivou považovat výši odškodnění, která je nižší než jeho průměrný měsíční výdělek v době, než proti němu bylo zahájené trestní stíhání, které bylo nezákonně vedeno. S odkazem na judikaturu shrnul, že veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a závažnost způsobené újmy zvažována nebyla. Poukázal opětovně na to, že Česká republika nedostála svému závazku zabezpečit, aby orgány činné v trestním řízení řádně vykonávaly svou činnost. Již od počátku trestního řízení (tj. od zahájení úkonů trestního řízení dne 5. 12. 2009) české orgány činné v trestním řízení nebyly schopné vykonávat svou činnost kvalifikovaně, profesionálně a rozhodovat o povaze jednání v souladu s právními předpisy. Po dlouhá léta nebyly schopné správně právně posoudit skutek, pro který bylo trestní řízení vedeno. Přitom již od počátku trestního řízení poukazoval na absenci právních předpokladů pro dovození jeho trestní odpovědnosti. Ne nevýznamnou je přitom skutečnost, že je v České republice cizincem. Nejistota a dlouhodobý stres spojený s hrozbou vězení až na 10 let v cizině, poškození občanské i profesní pověsti, narušené rodinné i pracovní vazby, dopady projevující se ve výrazném zhoršení zdravotního stavu, traumatizace spojená s nemožností realizovat se a dále rozvíjet své profesní aktivity ve významných letech produktivního života, nebyly prvostupňovým soudem vůbec zohledňovány. Při řádném posouzení uplatněného nároku a správném právním posouzení věci by soud nemohl dospět k závěru o přiměřenosti odškodnění ve výši 120 000 Kč. Takto stanovené odškodnění, je spíše výsměchem než přiměřenou satisfakcí za újmu, která byla způsobena. Uzavřel, že je zřejmé, že soud prvního stupně nejen že nerespektoval pokyny dovolacího soudu stanovené pro posouzení nároku na zadostiučinění, ale zejména nezohlednil rozhodné skutkové okolnosti při stanovení jeho výše, vycházel z neúplného a nesprávného právního posouzení a řádně neodůvodnil, proč právě zadostiučinění ve výši 120 000 Kč má být přiměřeným a spravedlivým odškodněním. Navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Při jednání odvolacího soudu konaného dne 26. 2. 2025 bylo opětovně provedeno srovnání případů jiných poškozených žádajících zadostiučinění z titulu trestního stíhání (nezákonného rozhodnutí), jež byly v základních parametrech s případem žalobce obdobné.

20. Ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 21. 11. 2019, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 9. 2020, č. j. [spisová značka]. Poškozený byl odškodněn částkou 150 000 Kč z téhož titulu jako žalobce, stíhaný byl pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle ust. § 209 odst., 1, 3 tr. z., trestní sazba byla v rozmezí 1–5 let, a dále pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle ust. § 230 odst. 2 písm. a), 3 písm. a) tr. z., trestní sazba byla v rozmezí 6 měsíců až 4 roky. Trestní řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, když do té doby bezúhonný žalobce byl obžaloby zproštěn v konečném důsledku dle ust. § 226 písm. b) tr. ř., neboť označený skutek nebyl trestným činem. Zasaženo bylo za uvedené trestní stíhání do sféry žalobce profesní, rodinné. Profesní zásah spočíval, že jeho kariéra byla v zaměstnání, kde působil poměrně dlouhou dobu a vypracoval se až na [funkce] pobočky banky, ukončena právě trestním stíháním. V rámci rodinného života již žalobce k plánovanému druhému dítěti nedospěl, nekoupil větší byt, to vše z důvodu obav o existenci a zejména ohledně financování větší rodiny. Se stávajícím postem finančního poradce není zcela spokojen. Věc nebyla medializována, v průběhu trestního stíhání nebyl omezen na osobní svobodě. Volnočasové aktivity, přátelské vztahy nebyly narušeny.

21. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 3. 2020, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2021, č. j. [spisová značka], byl poškozený trestně stíhán dle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z. v souvislosti se zapojením fotovoltaické elektrárny do provozu. V souvislosti s trestním stíháním, které trvalo 3 roky a 10 měsíců, byl žalobce zproštěn dle ust. § 226 písm. b) tr. ř. Žalobci, do té doby bezúhonné osobě, vazebně nestíhán v rámci trestního stíhání, hrozil trest odnětí svobody až na 10 let a povinnost nahradit velmi vysokou škodu. U žalobce byla zasažena jeho čest, důstojnost a dobré jméno, a to v souvislosti s tím, že o trestním stíhání vědělo širší okolí, vše bylo v obecné rovině medializováno. Negativně byly ovlivněny jeho rodinné vztahy s dětmi, jakož i s jeho partnerkou, kterým se nemohl plně věnovat. Omezení se odrazilo i ve volnočasových aktivitách (provozování serveru, provozování a zabezpečování historické tvrze). Velká část rodinných financí byla použita na obhajobu, chod zajišťovala partnerka žalobce. Nebyly prokázány zásadní zásahy ve sféře profesní, jelikož žalobce neprokázal žádné relevantní skutečnosti. Za předmětné trestní stíhání byla žalobci přiznána částka 100 000 Kč.

22. Při zmiňovaném jednání odvolacího soudu zástupce žalobce uvedl, že seznámení se s rozhodnutími na věci nic nemění, když na danou věc nedopadají, přičemž setrval na individuálním posouzení věci žalobce, neboť není srovnatelná s žádným obdobným případem.

23. Žalovaná, která se doposud k odvolání nevyjádřila, u jednání shledala komparativní materiál přiléhavým.

24. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a poté dospěl k následujícím závěrům.

25. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých zákonných ustanovení.

26. Na tomto místě odvolací soud pouze rekapituluje, že předmětem přezkumu odvolacího řízení byl nárok žalobce z titulu trestního stíhání (nezákonného rozhodnutí), když Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 2. 7. 2024 zrušil rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 30. 1. 2023, č. j. [spisová značka], a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2022, č. j. [spisová značka], v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 880 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 6. 10. 2018 do zaplacení a v navazujících nákladových výrocích a věc vrátil v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu dovolání odmítl. Dovolací soud zdůraznil, že je třeba v rámci nového projednání věci, aby soud prvního stupně postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a pokud za účelem nalezení srovnatelných případů odškodnění újmy z nezákonného trestního stíhání neprovede příslušnými rozsudky v jiných věcech dokazování, ale bude z nich chtít vycházet jako ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti, žalobce se skutečnostmi, jež z nich tímto způsobem hodlá zjistit, řádně (před svým rozhodnutím) seznámí. Nadto vytkl, že z provedeného komplexního porovnání srovnávání případů musí vyplynout kromě výčtů jednotlivých znaků u případů použitých ke srovnání, v jakých znacích jsou tyto případy shodné s případem žalobce a v jakých nikoli, z jakého důvodu tedy za přiměřené zadostiučinění přiznanému ve srovnávaných případech považuje právě částku 120 000 Kč.

27. Odvolací soud zcela souhlasí s hodnocením soudu prvního stupně, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za újmu způsobenou zahájením trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud rovněž sdílí úvahu soudu prvního stupně ohledně toho, že v dané věci nejde o vyvratitelnou právní domněnku vzniku nemajetkové újmy, naopak vznik nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí je oproti nemajetkové újmě z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nutno prokázat. Stejně je břemeno tvrzení a důkazní na žalobci ohledně intenzity nemajetkové újmy odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích.

28. Současně je třeba zdůraznit, že v úvaze při stanovení formy (a případně výše) zadostiučinění je třeba vycházet ze tří základních kritérií, tj. povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a rovněž ze srovnání s rozhodnutími ve věci jiných poškozených žádajících zadostiučinění z titulu jejich trestního stíhání, které byly ve svých základních parametrech obdobné. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015).

29. Jak bylo uvedeno, kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující. Povaha trestní věci, kdy pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a s případným společenským odsouzením. V tomto směru nemá odvolací soud za jakkoliv opodstatněné, odchýlit se od původního závěru, že jednalo-li se o kriminalitu tohoto druhu, která není veřejností vnímána natolik negativně jako trestná činnost směřují proti životu a zdraví či lidské důstojnosti, pak byl názor soudu prvního stupně zcela správným.

30. Je třeba zrekapitulovat, že v posuzovaném případě byl žalobce stíhán pro podezření ze zvlášť závažného zločinu podvodu (ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a/ tr. z.) v souvislosti s poradenskou a zprostředkovatelskou činností v oblasti obchodování na finančních trzích (sazba 5 až 10 let.). Bezúhonný, vazebně netrestaný, trestní stíhání trvalo 5 let a čtyři měsíce (17. 12. 2012 – 6. 4. 2018). Jak vyplývá z jeho samotné výpovědi, žil v nejistotě, měl psychické i existenční problémy. Skutečnost o trestním oznámení sdělil manželce před vánočními svátky 2012, děti o věci nic nevěděly. Současně upozornil i [orgán], neboť vykonával funkci správce pro konkurz a restrukturalizaci ([orgán] zastavilo správní řízení ve věci pozastavení výkonu správcovské činnosti žalobce 21. 9. 2018). Informace se dostala i do odborné veřejnosti, přišel tak o lukrativní zakázky (nevěrohodná výpověď [jméno FO]). Jeho revmatologické onemocnění páteře se stresem zhoršovalo, progres choroby pokračuje i nadále. Pomoc psychologa ani psychiatra nevyhledal.

31. S povahou trestní věci se soud prvního stupně správně vypořádal, zohlednil hrozbu trestního postihu, která ve vztahu k žalobci přicházela v úvahu od zahájení trestního stíhání, jakož i další hlediska. V[Anonymizováno]tomto směru odvolací soud pouze nad rámec k této výtce uvádí, že soud v dané věci není schopen z trestněprávního hlediska správně nahlížet na charakter dané trestné činnosti, pouze uvádí, že (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. [spisová značka]) soudy jsou v občanskoprávním řízení vázány rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal. Dle judikatury (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. [spisová značka]) naopak soud není vázán rozsudkem zprošťujícím, usnesením, kterým je trestní stíhání zastaveno, a dokonce ani odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Osoba, která není odsouzena v trestním řízení tak vůbec nemusí být úspěšná v souvisejících řízeních občanskoprávních. Současně ani závěr, že zákonodárce nahlížel na trestný čin dle ust. § 209 odst. 1, 5 tr. z. jako na zvlášť závažný, nic na této skutečnosti nemění.

32. Co se týká žalobcem namítané délky řízení, odvolací soud uvádí, že tato již byla pravomocně posouzena, s vymezením rozhodné doby počínající zahájením trestního stíhání a jeho pravomocným skončením. K argumentaci žalobce stran dopadů trestního řízení ve fázi prověřování odvolací soud uvádí, že již jen z časového hlediska nelze shledat příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (žalobcem uplatněným odpovědnostním titulem) a případnými dopady trestního řízení do osobnostní sféry žalobce přede dnem vydání nezákonného rozhodnutí. Jinými slovy důsledek nemůže předcházet příčině, kterou je v daném případě usnesení o zahájení trestního stíhání, jakožto nezákonného rozhodnutí.

33. Pokud se pak jedná o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce odvolací soud uvádí, že jeho opětovně prezentované námitky obsažené v odvolání, ve snaze přivodit ve svůj prospěch příznivější rozhodnutí ve věci, nemohly obstát. Odvolací soud nikterak nezpochybňuje, že se jedná o kritérium z jeho pohledu nejdůležitější a pro stanovení výše zadostiučinění v zásadě určující. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že žalobce i přes náležitá instruktivní poučení dle ust. § 118a o. s. ř. netvrdil a neprokázal, bez ohledu na „nemožnost“ zajistit srovnávací materiál svědčící jeho stávajícímu požadavku ve výši 1 880 000 Kč, že dopady do jeho osobnostní sféry jsou natolik zásadní.

34. Odvolací soud neopomenul, že se v případě žalobce jednalo o osobu bezúhonnou, nelze však odhlédnout, že vznik dané újmy nelze ani se spojením s individuálním pocitem trestně stíhaného presumovat, a je nezbytné ho prokazovat, což se v daném případě dostatečně (kvalifikovaně) nestalo. Bezpochyby se jedná o prokázání skutečností velmi těžko dokazatelných, avšak je třeba zdůraznit, že se neprokazuje to, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným.

35. Odvolací soud neseznal, že by soud prvního stupně nedbal závazných závěrů dovolacího soudu, když mu ukládal zhodnocení s přesvědčivým komparativním materiálem. Odvolací soud dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s názorem žalobce, že by zde srovnávací rozhodnutí nebylo k dispozici, když samotné rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] pod. sp. zn. [spisová značka] je pro srovnání zcela odpovídající.

36. Jak bylo shora uvedeno, kvalifikace trestného činu a trestní sazby je shodná v daných případech. Oba poškození jsou bezúhonní, vazba nebyla vykonána. Rodina v obou případech byla postihnuta tím, že partnerky musely zajišťovat chod domácnosti, rodinný rozpočet byl využit k úhradě obhajného, poškození se nemohli naplno věnovat rodině, k rozpadu rodin však nedošlo. Oba poškozené situace vedla k radikálním řešením v rámci profesní kariéry, posuzovaný žalobce informoval o svém trestním stíhání [orgán], a byl řešen ve způsobilosti být správcem konkurzních řízení, když toto správní řízení bylo zastaveno (činnost nadále může vykonávat). Nemožnost využití lukrativních nabídek posuzovaného žalobce byla tvrzena, nebyla prokázána. Stejně tak nebyla doložena žádná z omezení, vyjma dlouhodobě diagnostikovaného onemocnění páteře, které se po dobu trestního stíhání zhoršovalo (bez dalšího objasnění). Případ žalobce ve věci sp. zn. [spisová značka] byl medializován, jeho širší okolí bylo s věcí seznámeno, přestože profesní omezení nebyla prokázána, nemohl se účastnit provozování serveru, a především provozování tvrze, důvodně se obával o bezpečnostní prověrku [orgán], která mu však byla vrácena. Posuzovaný žalobce naproti tomu dovozoval zásah do širší odborné veřejnosti s tím, že dlouhodobý trest, který měl být na něm vykonán nadto vnímal úkorněji jako cizinec ([národnost] [podezřelý výraz] stíhání žalobce ve věci pod sp. zn. [spisová značka] trvalo 3 roky a 10 měsíců, přiznáno mu bylo odškodnění ve výši 100 000 Kč. Délka trestního stíhání posuzovaného žalobce činila 5 let a 4 měsíce.

37. Ve věci poškozeného pod sp. zn. [spisová značka] u Obvodního soudu pro [adresa] byl poškozený odškodněn částkou 150 000 Kč, stíhaný byl pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle ust. § 209 odst., 1, 3 tr. z., trestní sazba byla v rozmezí 1–5 let, a dále pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle ust. § 230 odst. 2 písm. a), 3 písm. a) tr. z., trestní sazba byla v rozmezí 6 měsíců až 4 roky. Trestní řízení trvalo 6 let a 8 měsíců, když do té doby bezúhonný žalobce byl obžaloby zproštěn v konečném důsledku dle ust. § 226 písm. b) tr. ř., neboť označený skutek nebyl trestným činem. Profesní zásah spočíval v tom, že jeho kariéra byla v zaměstnání, kde působil poměrně dlouhou dobu a vypracoval se až na ředitele pobočky banky, ukončena právě trestním stíháním. V rámci rodinného života již žalobce k plánovanému druhému dítěti nedospěl, nekoupil větší byt, to vše z důvodu obav o existenci a zejména ohledně financování větší rodiny. Se stávajícím postem finančního poradce není zcela spokojen. Věc nebyla medializována, v průběhu trestního stíhání nebyl omezen na osobní svobodě. Volnočasové aktivity, přátelské vztahy nebyly narušeny.

38. Soud prvního stupně hodnotil případy shodné typové závažnosti trestné činnosti, výši hrozícího trestu, obdobné dopady do dobré pověsti a profesní sféry. V neposlední řadě je třeba uvést, že u zmiňované věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] trvalo trestní stíhání nejdelší dobu (8 let a šest měsíců), povaha trestní věci byla vesměs shodná, byť bez medializace a oslovení širšího okruhu veřejnosti však byl zásah do osobnostní sféry markantní.

39. Lze shrnout, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil, že existence nezákonného rozhodnutí, představovaného usnesením o zahájení žalobcova trestního stíhání, zakládá odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu, kterou toto rozhodnutí u jeho osoby způsobilo. Povaha trestní věci, délka trestního stíhání, jemuž byl žalobce vystaven, zjištěné následky trestního řízení v jeho osobnostní sféře i okolnosti, za nichž u něj k nemajetkové újmě došlo, vedly zcela správně soud prvního stupně k závěru, že žalobci přísluší zadostiučinění v penězích. S ohledem na skutečnost, že si soud prvního stupně byl vědom nezbytnosti srovnání s výší odškodnění v jiných případech, zjistil si dle odvolacího soudu dostatečně přiléhavý komparativní materiál. Pokud po akceptované částce žalovanou ve výši 65 000 Kč, pravomocně přiznané částce 55 000 Kč soud prvního stupně žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl, neshledal odvolací soud k jeho rozhodnutí žádných výhrad.

40. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

41. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla v této fázi řízení úspěšná. Částka 600 Kč je představována paušální částkou po 300 Kč za dva úkony podle ust. § 1 odst. 3 a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za přípravu a účast na jednání.