39 Co 23/2022- 354

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Terezy Jachura Maříkové a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupeného advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupeného advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 155/2018-311 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. až VII. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkem částku [částka] s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem VIII. povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím podle mezi účastníky uzavřené smlouvy o spolupráci ze dne [datum], kdy žalobce žalovanému v období srpna [rok] až ledna [rok] a září [rok] poskytoval právní služby, jejichž rozsah byl žalovaným vždy v příslušném měsíci odsouhlasen. Žalobce následně vystavil za poskytnuté služby jednotlivé faktury, které specifikoval v žalobním návrhu, přičemž žalovaný tyto faktury, znějící na celkovou částku [částka], neuhradil.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Byť zmíněné faktury eviduje, pokládá je za neoprávněné, protože údajné právní služby žalobce, na jejichž základě byly faktury vystaveny, nebyly provedeny vůbec, jsou smyšlené nebo nebyly poskytnuty žalovanému. Žalobce nikdy žalovanému nedoložil, o jaké právní služby se mělo jednat, kdo žalobci provedení takovýchto právních služeb zadal a ani zda byly provedeny a pro koho. Zároveň není zřejmý rozsah právních služeb, který byl údajně poskytnut pro žalovaného. Žalovaný žalobci ničeho nedluží a je to naopak žalobce, který dluží žalovanému částku ve výši [částka], jak vyplývá z jeho sdělení v e-mailu ze dne [datum]. Žalovaný se dále bránil námitkou započtení, když ve vztahu ke klientovi [právnická osoba] odměnu fakturoval přímo žalobce a také ji obdržel, přičemž v souvislosti s prací pro tohoto klienta využíval i koncipienty žalovaného a žalovaný mimo jiné hradil mzdové a další náklady, z nichž podstatná část se týkala klienta žalobce, kterým byla právě zmíněná společnost. Žalobce také v souvislosti s tímto klientem obdržel odměnu i od žalovaného, tj. odměnu obdržel dvakrát, a na jeho straně tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovaný proto v rámci smírčího řízení dne [datum] provedl z důvodu procesní opatrnosti, pro případ, že by v minulosti jakákoliv část faktur žalobce byla oprávněná, zápočet vzájemných pohledávek. Nově pak provedl zápočet pohledávek dopisem ze dne [datum], představující částku ve výši [částka], která na odměně byla žalobci vyplacena dvakrát.

4. Soud I. stupně poté, co provedl dokazování listinami, výslechem svědků [příjmení] [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení], jakožto bývalých jednatelů žalovaného a výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] – účetní žalovaného, kdy skutkové závěry z jednotlivých provedených důkazů jsou popsány v odstavci 3 až 17 odůvodnění rozsudku, uzavřel, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] sjednána smlouva o spolupráci, na jejímž základě byl žalovaný jako advokátní kancelář oprávněn přidělovat žalobci jako advokátovi práci a žalobce měl právo za takto vykonanou a vyúčtovanou práci (činnosti a služby) na sjednanou odměnu ve výši [částka] měsíčně, plus DPH (paušál) a dále odměnu ve výši [částka] plus DPH za jednu hodinu činností a služeb, které žalobce žalovanému poskytl (posléze žalobce účtoval dle dohody pouze tuto sjednanou hodinovou odměnu podle vykonané práce). Žalobce podle této smlouvy mohl využívat v prostorách kanceláře žalovaného sekretářské služby, sekretářský a kancelářský materiál, elektronickou poštu a počítačové vybavení. Žalovaný se dále zavázal zaplatit každou fakturu vystavenou advokátem do 30 dnů po jejím obdržení na účet advokáta. Svědci potvrdili, že standardně praxe mezi účastníky probíhala tak, že žalobci zadávali práci všichni původní jednatelé žalovaného, tj. advokát Mgr. [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení]. Mgr. [jméno] [příjmení] sice od žalovaného odešel již v roce [rok], ale i poté s žalovaným spolupracoval, tj. jeho klienti byli nadále v advokátní kanceláři žalovaného, takže advokáti, kteří pracovali pro jeho klienty (mj. i žalobce) platila advokátní kancelář, tedy žalovaný. V roce [rok] si pak Mgr. [jméno] [příjmení] své klienty převzal zpět a řešil je již samostatně. Mezi svědkem [jméno] [příjmení] a žalovaným došlo ohledně provize pro svědka [příjmení] [příjmení] k vypořádání v roce [rok]. V případě provedené práce situace u žalovaného vypadala tak, že žalobce na konci toho kterého měsíce odevzdal přehled provedených prací tomu kterému společníkovi, který mu práci zadal, ten přehled prací, pokud k němu nebyly výhrady, odsouhlasil a následně žalovaný, jakožto advokátní kancelář, vyúčtoval klientovi odvedenou práci a advokát za ni dostal sjednanou odměnu. [příjmení] typ smlouvy, jako měl uzavřený žalobce s žalovaným, byl uzavřen i s ostatními spolupracujícími advokáty. Žalobce takto vystavil žalovanému jednotlivé faktury a to v srpnu až lednu [rok] a září [rok] na celkovou částku [částka]. Svědkyně [jméno] [příjmení] (účetní) dostávala od advokátů faktury již schválené žalovaným a tato tedy podepsala stav závazků žalovaného ve vztahu k žalobci ke dni [datum] a ke dni [datum], obsahující též žalobcem vystavené a nezaplacené faktury. Tyto byly schváleny k úhradě, zaevidovány do účetnictví žalovaného a měly být žalobci proplaceny. Z těchto faktur byl následně nárokován odpočet zákonné sazby daně z přidané hodnoty. Žalovaný ve vztahu k žalobci učinil několik pokusů o započtení pohledávky, a to dopisem ze dne [datum], adresovanému nikoli žalobci, ale třetímu subjektu - [obec] advokátní komoře v rámci smírčího řízení mezi účastníky, kdy tato měla představovat bezdůvodné obohacení ve formě využití administrativního aparátu žalovaného, včetně studentů, advokátních koncipientů a ostatních advokátů, žalobcem pro práci pro společnost [právnická osoba], a to v celkové výši [částka]. Další projev vůle směřující k započtení učinil žalovaný v rámci tohoto řízení dopisem ze dne [datum], který byl určený žalobci a započítával pohledávku žalovaného vůči žalobci ve výši [částka] bez DPH za období od dubna [rok] do prosince [rok] a ve výši [částka] bez DPH za období od září [rok] do března [rok] představující vyplacenou odměnu žalobci za klienta [právnická osoba], kterou žalobce obdržel taktéž od společnosti [právnická osoba], přičemž došlo k dvojímu plnění (tj. od žalovaného i od společnosti [právnická osoba]). Potvrzením ze dne [datum] vypořádali účastníci řízení odměnu žalobce, kterou žalobce za provedené služby od roku [rok] do [datum] této společnosti vyfakturoval v částce [částka] bez DPH a rovněž tak částky [částka] bez DPH. Tedy do celkové výše fakturace, kterou učinil žalobce vůči této společnosti v částce [částka] [anonymizováno], [částka] bez DPH, a to tak, že si žalobce tuto částku ponechá a faktura za měsíc leden [rok] ([číslo] [rok]) bude o částku [částka] ponížena. Dále se účastníci řízení dohodli, že žalobce nebude nést žádné náklady za služby, jejichž užívání v prostorách kanceláře žalovaného bylo umožněno a dohodnuto a tento nebude nést ani jakékoli jiné náklady. Naposledy pak bylo potvrzeno, že žalovaný nemá za žalobcem žádnou pohledávku ke dni [datum] z titulu poskytovaných služeb žalobcem společnosti [právnická osoba] ani žádnou jinou pohledávku a žalobce má právo požadovat po žalovaném odměnu za poskytnuté služby klientům žalovaného a společnosti [právnická osoba] v období od [datum]. Za žalovaného pak listinu podepsal Mgr. [jméno] [příjmení].

5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc s odkazem na § 1746 odst. 2 o. z., § 1982 odst. 1, 3 o. z. a uzavřel, že účastníci řízení uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z., přičemž žalobce v rámci řízení prokázal, že pro žalovaného provedl advokátní práce v rozsahu, které byly žalovaným následně odsouhlaseny a žalobce poté vystavil sporné faktury, které nebyly žalovaným uhrazeny. Jelikož žalovaný porušil povinnost sjednanou ve smlouvě o spolupráci – uhrazení odměny za vykonanou práci podle žalobcem vystavených faktur, uznal jej soud I. stupně k zaplacení této částky a žalobě tak v plném rozsahu vyhověl. Úrok z prodlení soud I. stupně žalobci přiznal s odkazem na § 1970 o. z., neboť se žalovaný s úhradou dluhu dostal do prodlení, a to po splatnosti jednotlivých uvedených faktur, jejichž splatnost žalovaný nesporoval. Současně soud I. stupně uzavřel, že faktury byly žalovanému doručeny, když je evidoval ve svém účetnictví. Námitkou započtení se soud I. stupně nezabýval, neboť se jednalo o pohledávku nejistou, tedy nezpůsobilou k započtení. Soud I. stupně nejprve osvětlil, pokud se jednalo o úkon učiněný v dopise ze dne [datum], že toto nelze brát jako úkon započtení, neboť byl učiněn ve vztahu k třetímu subjektu – [obec] advokátní komoře, v rámci smírčího řízení vedeného mezi účastníky, nikoli ve vztahu k žalobci. Další úkon započtení pak žalobce učinil v rámci tohoto řízení dopisem ze dne [datum], který byl určen žalobci a tomuto doručen. Protože žalobce s odkazem na potvrzení ze dne [datum], ve kterém si účastníci řízení potvrdili, že žalovaný nemá za žalobcem k uvedenému dni z titulu poskytování právních služeb žalobcem společnosti [právnická osoba] žádnou pohledávku a zároveň nemá za žalobcem ani žádnou jinou pohledávku z jakéhokoliv jiného titulu, zpochybnil samotnou existenci žalovaným tvrzené pohledávky, uzavřel soud I. stupně, že námitky žalobce nejsou nepodložené a vyvolávají tak potřebu dalšího šetření či dokazování. Žalovaným uplatněná pohledávka je proto pohledávkou nejistou a z toho důvodu k započtení nezpůsobilou. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalobci celkem částku [částka], sestávající z mimosmluvní odměny advokáta ve výši [částka] podle § 8, § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 13 úkonů právní služby á [částka] – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, písemné podání ve věci samé ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum] a 7x účast na jednání dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum], náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 a ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky, zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] a daně z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%).

7. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a zamítnutí žaloby. Namítal, že skutečnost, že žalobce poskytl žalovanému služby, za které nárokuje žalovanou částku, nebyla prokázána. Oprávněnost nároku žalobce vzal soud I. stupně za prokázanou pouze na základě výpovědi svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], když těmito svědeckými výpověďmi byly vyvráceny námitky žalovaného spočívající ve zpochybnění provedení vyúčtovaných prací a rozsahu vyúčtovaných prací. Svědci se ale ve svých výpovědích omezili pouze na obecný popis fakturace a vykazování práce nejen žalobce, ale i dalších spolupracujících advokátů žalovaného. Z těchto výpovědí se však nepodává žádná informace o tom, jakou práci, pro jakého klienta a v jakém rozsahu žalobce pro žalovaného v těch konkrétních případech fakturoval. Jestliže soud I. stupně v napadeném rozsudku uvedl, že námitky žalovaného byly vyvráceny provedenými důkazy, přičemž kromě svědeckých výpovědí žádné další provedené důkazy zohledněny nebyly, dospěl soud I. stupně na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním. Z obecného popisu interního procesu fakturace spolupracujících advokátů včetně jejího schvalování nelze dospět ke skutkovému závěru, že byly skutečně vykonány právní služby, pro jakého klienta a v jakém rozsahu, a že tyto úkony se týkaly společníka žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Skutečnost, že faktura měla být žalovaným interně schválena, neznamená, že byla faktura vystavena řádně, a že služba byla skutečně provedena pro klienta žalovaného. Soud I. stupně se také nevypořádal s důkazy osvědčujícími neexistenci žalované pohledávky, zejména pak se-mailem žalobce ze dne [datum], ze kterého vyplývá, že to byl naopak žalobce, který dlužil žalovanému částku [částka]. Soud I. stupně se rovněž nezabýval žalovaným uplatněnou námitkou započtení, kterou žalovaný ve vztahu k žalobci učinil v rámci smírčího řízení dopisem ze dne [datum] a vzhledem k tomu, že žalobce sporoval, že byl tento právní úkon učiněn vůči němu, učinil žalovaný z opatrnosti opětovný hmotněprávní kompenzační projev také dopisem ze dne [datum], který již byl přímo určen žalobci. Předmětem tohoto kompenzačního projevu byla pohledávka žalovaného za žalobcem ve výši [částka] představující částku, kterou žalobce obdržel od žalovaného v souvislosti s poskytováním právních služeb společnosti [právnická osoba], a to za období od září [rok] do března [rok] ve výši [částka] a za období od dubna [rok] do prosince [rok] ve výši [částka], přičemž za poskytnutí právní služby obdržel žalobce plnění (odměnu) i od této společnosti. Podle dohody tak žalobce měl žalovanému uhradit jeho náklady (spočívající v použití erudovaného personálu – koncipienti, další advokáti) a zbytek měl být mezi účastníky řízení rozdělen. Žalobce však na tuto pohledávku ničeho neuhradil. Pokud soud I. stupně opřel své rozhodnutí o § 1982 odst. 1 o. z. o nekompenzabilitě započítávané pohledávky, což dovozoval z listiny ze dne [datum] a s tím související potřebu dalšího šetření a dokazování, poukazuje žalovaný na to, že na této listině jsou podpisy žalobce a svědka [příjmení] [příjmení], bývalého jednatele žalovaného, přičemž vztahy mezi společníky nebyly již ke konci roku 2017 moc dobré. Uvedená listina se touto optikou jeví jako účelově vytvořená, nereflektující skutečnou situaci. Soud I. stupně se touto listinou nijak nezabýval, resp. ji nezkoumal a omezil se pouze na konstatování, že vyvstává potřeba dalšího dokazování. Pohledávku žalovaného soud I. stupně posoudil jako problematickou z hlediska zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku, tedy nezpůsobilou k započtení, a proto se jí vůbec nezabýval. S tímto závěrem však žalovaný nesouhlasí, neboť pokud se porovná míra nejistoty mezi oběma spornými pohledávkami, nelze dojít k závěru, že by pohledávka žalovaného ve vztahu k pohledávce žalobce byla více nejistá, když pohledávka žalobce je dokazována výhradně skutečností, že uvedené faktury prošly schvalovacím procesem žalovaného. Pohledávka žalovaného je však dokazována na stejné úrovni, zejména přehledem odpracovaných hodin dalších spolupracujících advokátů a zaměstnanců žalovaného pro klienta [právnická osoba], fakturami a přehledy hodin vystavených žalobcem společnosti [právnická osoba] a cestovními náhradami, jež byly uhrazeny žalovaným. Není tak pravdou, že by si zkoumání pohledávky žalovaného vyžádalo časově náročnější dokazování, než pohledávka žalobce, která byla předmětem žaloby.

8. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že v řízení před soudem I. stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žaloba byla podána důvodně, tedy, že žalobce pro žalovaného vykonal právní služby v rozsahu jednotlivých fakturovaných částek. Žalovaný navíc opakovaně potvrzoval předmětný závazek, např. potvrzením o stavu závazků ke dni [datum] a ke dni [datum]. Pokud se žalovaný snaží závazek rozporovat s odstupem několika let od vystavení a doručení faktur a poté, co je prostřednictvím svých zástupců sám uznal, je jeho argumentace ryze účelová, jak správně uzavřel soud I. stupně. Z e-mailu ze dne [datum] neplyne, že by měl žalobce dlužit žalovanému částku [částka], když se navíc tato komunikace týkala plnění, které žalobce obdržel od jiné společnosti než od žalovaného a o předmětných fakturách není v e-mailu vůbec pojednáváno. Navíc na tuto komunikaci navazuje potvrzení sepsané žalobcem a žalovaným dne [datum], z něhož nevyplývá, že by měly zaniknout pohledávky žalobce, které uplatňuje v uvedeném řízení. Potvrzení se týká prací vykonaných na klientovi [právnická osoba], nikoli na klientech, na kterých pracoval žalobce v případě žalovaných částek. Navíc žalovaný potvrdil, že vůči žalobci žádnou pohledávku neměl a nemá. Jelikož se žalobce v nadepsaném řízení domáhal uhrazení odměny za právní služby poskytnutým jiným klientům než společnosti [právnická osoba], jedná se o nesmyslnou argumentaci žalovaného, že měl žalobce údajně za provedené služby pro klienta [právnická osoba] obdržet odměnu dvakrát a že soud I. stupně tuto skutečnost nezohlednil. I kdyby odměna poskytnutá žalobci společností [právnická osoba] s nadepsaným řízením souvisela, což nesouvisí, žalobce takovou odměnu dvakrát neobdržel a nic takového nevyplynulo ani z předmětného řízení, tj. z žádných důkazů či tvrzení žalovaného. Žalovaným vznesená námitka započtení je pak nejasná, když tuto žalovaný odvozuje z e-mailu žalobce ze dne [datum] [částka] 629, [částka], která byla žalovaným tvrzena v rámci smírčího řízení v podání ze dne [datum], dále ji odvozuje z pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení ve výši [částka] tvrzenou ve smírčím řízení v podání ze dne [datum] a vyplývající podle tvrzení žalovaného ze stornované zálohové faktury [číslo] [rok] vystavené žalobcem společnosti [právnická osoba] a naposledy ji pak žalovaný odvozuje z pohledávky spočívající v bezdůvodném obohacení ve výši [částka] tvrzenou ve výzvě k vydání bezdůvodného obohacení ze dne [datum] a představující žalovaným vyplacenou odměnu žalobci za společnost [právnická osoba] Žalovaný tedy vůči žalobci žádné pohledávky neměl ani nemá. Nad to žalovaným tvrzené pohledávky zcela jistě nemají původ ve stejném právním vztahu jako pohledávka žalobce, když tato má původ ve smlouvě o spolupráci uzavřené mezi účastníky řízení, přičemž údajná pohledávka žalovaného s tímto smluvním vztahem nijak nesouvisí. Pokud by pak měla být přezkoumávána tvrzená pohledávka žalovaného, jakkoli je nesrozumitelné z čeho žalovaný takovou pohledávku dovozuje, vyžadovalo by toto nepoměrně rozsáhlejší dokazování např. stran výkonu jednotlivých činností koncipienty žalovaného, rozsahu těchto činností, osob koncipientů, když navíc v systému žalovaného byly práce pro společnost [právnická osoba], tak právní služby pro jednatele této společnosti, vedeny v rámci jednoho spisu – Esto [obec], což by značilo vysokou časovou náročnost na rozklíčování těchto služeb a toho, komu vlastně byly poskytnuty a kým. Žalovaný také podle názoru žalobce učinil neúspěšný pokus o započtení, a to dopisem ze dne [datum], když tento byl učiněn ve vztahu k jinému subjektu, než byl žalobce (ve vztahu k [obec] advokátní komoře v rámci smírčího řízení). Obdobně pak právní úkon započtení ze dne [datum], když žalovaný nespecifikoval majetkový prospěch, který měl údajně žalobce získat a ani žalobce řádně nevyzval k plnění, tudíž taková domnělá pohledávka se nikdy nestala splatnou a způsobilou k započtení. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. V souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplnil dokazování úplným výpisem z obchodního rejstříku žalovaného, ze kterého zjistil, že Mgr. [jméno] [příjmení] byl jednatelem žalovaného od [datum] do [datum], Mgr. [jméno] [příjmení] byl jednatelem od [datum] do [datum] a Mgr. [jméno] [příjmení] byl jednatelem od [datum] do současnosti. Každý z jednatelů byl oprávněn za žalovaného jednat samostatně.

11. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění (o uzavření smlouvy o spolupráci mezi účastníky řízení dne [datum], vykonání právních služeb pro žalovaného v období od srpna [rok] do ledna [rok] a v září [rok], za které žalobce žalovanému fakturoval sjednanou sazbu á [částka] Kč/hodina, tedy celkovou částku [částka], kdy přehled vykonaných prací byl žalovaným odsouhlasen, avšak fakturovaná částka nebyla žalovaným uhrazena a dále o tom, že účastníci řízení učinili písemné potvrzení pohledávek a závazků dne [datum] a žalovaný dne [datum] učinil úkon započtení pohledávky ve vztahu k žalobci, avšak vůči 3 subjektu – [obec] advokátní komoře a opětovně provedl úkon započtení své pohledávky vůči žalobci ve výši [částka] dne [datum]), se kterými se odvolací soud jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje. Tato skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů, které soud I. stupně hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., tzn. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, když přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

12. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní (s určitou obměnou, jak uvede odvolací soud níže), aplikuje přitom (správně) § 1746 odst. 2 zák č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.). Jeho závěrům v zásadě nemá, co by odvolací soud vytknul a odvolací námitky žalovaného tak nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud k odvolací námitce žalovaného, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil v řízení provedené důkazy, uvádí následující: Soud I. stupně provedl v řízení podrobné dokazování a všechny důkazy hodnotil každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a k tomuto hodnocení nemá odvolací soud žádných výhrad. Soud prvního učinil komplexní závěr o závazkovém vztahu sjednaném mezi účastníky řízení a o zavedené a dlouhotrvající praxi v případě poskytování služeb, jejich odsouhlasení a následné fakturaci. Tento závěr soud I. stupně učinil jednak z listinných důkazů a jednak z výpovědi svědků, kteří všichni shodně popsali zavedenou praxi stran schvalování vykonaných úkonů spolupracujících advokátů, tedy i žalobce. Výpovědi svědků proto soud I. stupně správně vyhodnotil jako věrohodné, navzájem korelující a navazující a rovněž ve shodě s listinnými důkazy. Pokud soud I. stupně uzavřel, že jednotlivé úkony právní služby, za které žalobce fakturoval žalovanou částku, byly pro žalovaného a ve fakturovaném rozsahu vykonány, když tyto byly následně zaneseny do účetnictví, tudíž žalovaným s odkazem na zavedenou praxi odsouhlaseny, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Jak ostatně svědek [příjmení] a svědek [příjmení] potvrdili, žalobce předkládal jednotlivé vykonané úkony pro klienty jednatelům žalobce ke schválení a pokud tyto byly schváleny, byly předloženy do účetnictví svědkyni [příjmení] jakožto účetní, což tato svědkyně potvrdila. Tedy jinak řečeno, pokud by provedené práce žalobce pro klienty žalovaného neprošly schvalovacím procesem a odsouhlasením ze strany žalovaného, nebyly by sporné faktury (vystavené za odsouhlasené práce) obsahem účetnictví žalovaného. Jestliže tedy soud I. stupně vycházel z této skutečnosti, činil tak zcela správně.

14. Odvolací soud ještě dodává, že základem hodnotícího postupu soudu I. stupně bylo pravidlo logického myšlení a zásada dostatečného důvodu, která požaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno. Soud I. stupně při použití těchto zásad správně vyhodnotil věrohodnost jednotlivých důkazů a vyjádřil, že pokud z provedených důkazů vyplývá, že provedené práce (advokátní služby) za které žalobce nárokoval žalovanou částku, byly žalobcem skutečně provedeny, avšak žalovaným nebyly uhrazeny (což ostatně žalovaný nesporoval), pak je jeho skutkový závěr odpovídající a nemůže platit tvrzení žalovaného, že tyto práce nebyly (v uvedeném rozsahu) pro žalovaného, resp. klienty žalovaného vykonány. Důkazy svědčící pro tento závěr soud I. stupně vyhodnotil zcela v souladu s výše uvedenými zásadami logického myšlení a pouhá polemika žalovaného s tímto hodnocením nemůže vést odvolací soud k jinému skutkovému závěru. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal i s věrohodností jednotlivých důkazů. Odvolací soud tak upřesňuje, že odvolací námitky žalovaného nemohou obstát, neboť jde toliko o polemiku s hodnocením provedených důkazů soudem I. stupně, zejména s hodnocením svědeckých výpovědí a některých listinných důkazů. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Hodnocením důkazů se pak rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku. Výsledkem celkového hodnocení důkazních prostředků je závěr soudu o pravdivosti tvrzených skutečností, který je ve sporném řízení podkladem pro závěr o tom, zda a do jaké míry účastník splnil povinnost prokázat skutková tvrzení a na jaký skutkový základ poté soud bude aplikovat hmotné právo. Základem soudcova hodnotícího postupu je pravidlo logického myšlení a hodnocení jednotlivých provedených důkazů, jakož i všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, pak musí dávat ucelený a logický závěr o skutkovém stavu věci. Pokud soud těmto zásadám dostojí a logickým a srozumitelným způsobem uvede, proč dospěl k určitému skutkovému závěru a na základě jakých důkazů a proč ten, který důkaz hodnotil v odůvodnění uvedeným způsobem, pak pouhá polemika odvolatele s takovýmto hodnocením důkazů, případně jím provedené hodnocení důkazů vyznívající v jeho prospěch, nemůže zvrátit sama o sobě správnost skutkového stavu, jak jej zjistil soud I. stupně.

15. Odvolací soud také poukazuje na skutečnost, že jednotlivé faktury jsou z období srpna [rok] až ledna [rok], resp. i září [rok], zcela jistě by tak žalovaný, pokud by nesouhlasil s vyúčtováním jednotlivých žalobcem provedených úkonů právní služby pro klienty žalovaného, učinil reklamaci těchto právních služeb (ať již co do rozsahu nárokovaných prací či jednotlivých klientů) a nezanášel by faktury od žalobce za tyto služby do svého účetnictví, tedy do oficiální evidence svých závazků. Odvolací soud se proto shoduje s názorem soudu I. stupně, že pokud provedení těchto prací žalovaný rozporuje až po třech letech od jejich vyúčtování, jeví se tento procesní postup žalovaného minimálně jako účelový.

16. Rovněž správně se soud I. stupně zabýval i žalovaným vznesenou námitkou započtení v souvislosti s jednotlivými žalovaným provedenými pokusy o započtení a dospěl i ke správným právním závěrům. V této souvislosti odvolací soud doplňuje, že pro jednostranné započtení ve smyslu § 1987 o. z. je rozhodný okamžik účinnosti projevu vůle směřující k započtení, tedy okamžik doručení projevu vůle druhé straně. Ve shodě se soudem I. stupně proto odvolací soud konstatuje, že v případě úkonu žalovaného učiněného v dopise ze dne [datum] se nejednalo o jednostranný právní úkon započtení, neboť tento byl učiněn nikoli ve vztahu k žalovanému, nýbrž ve vztahu k třetímu subjektu – [obec] advokátní komoře a tento projev vůle proto nebyl adresován žalobci a ani žalobci nebyl doručen. Jako hmotněprávní úkon započtení s případnými z tohoto vyplývajícími důsledky lze hodnotit až úkon žalovaného ze dne [datum], kdy v tomto dopise žalovaný započítával svoji pohledávku ve výši [částka] vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení představující žalobci dvakrát vyplacenou odměnu za žalobcem vykonané právní služby pro společnost [právnická osoba], kdy tento dopis byl žalobci adresován a doručen, což žalobce nesporoval. Podmínky pro započtení jsou pak stanoveny v ustanovení § 1987 o. z., a to především pro pohledávku aktivní (ta která je započítávána). U té je vyžadována její splatnost, vymahatelnost u soudu, jistota a určitost. Započtení této pohledávky proti dluhu, který má započítávající strana vůči druhé straně, totiž fakticky znamená, že druhé straně nebude splněn dluh podle původních podmínek, resp. jeho splnění bude nahrazeno právě tímto započtením. [příjmení] tímto způsobem nedošlo k zásahu do práv druhé strany, je třeba určitá míra jistoty, že pohledávku, kterou započítávající k započtení využívá, má druhá strana skutečně plnit. Musí být tedy jisté nejen to, jaká je její výše (příp. co má být vlastně předmětem plnění), zda je druhá strana skutečně dlužníkem z této pohledávky, zda nárok na její vyplacení již nezanikl promlčením, příp. zda vůbec kdy vznikl, ale také jestli se jedná o pohledávku, která by mohla být uplatněna u soudu, tedy reálně vymáhána, a jestli již pohledávka dospěla, tj. je splatná, resp. dlužník už je povinen ji plnit.

17. Jelikož žalovaný sice vyzval žalobce k vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka], avšak současně v téže listině učinil jednostranný právní úkon započtení, a to dne [datum], nemohla se tato pohledávka stát splatnou, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 3418/2019 vyplývá, že:„ použitelností své dosavadní judikatury řešící otázku započtení vzájemných pohledávek podle § 581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění [účinnost], při aplikaci § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 33 Cdo 1534/2018, a dospěl ke kladnému závěru. Zdůvodnil, že závěry, které Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č [číslo], a v rozsudcích ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Odo 1642/2006, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, v nichž dovodil, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení této pohledávky, se uplatní i za nové úpravy občanského zákoníku [účinnost], neboť platí (srov. § 1982 o. z.), že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (srov. komentář k § 1982 C.H.Beck Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] – 2054, 1. vydání, [rok], str. [číslo] až [číslo]). Na výše uvedeném nemá dovolací soud důvod čehokoliv měnit. Za situace, kdy žalovaná žalobce v jedné listině vyzvala, aby jí její pohledávky splatné na požádání věřitele zaplatil, a současně učinila projev jejich započtení (výzvu, která by tomu předcházela, neprokázala), obstojí závěr odvolacího soudu, že započtení pohledávek je neúčinné, neboť podmínka splatnosti započítávaných pohledávek nebyla splněna.“ Z popsaného proto vyplývá, že pohledávka žalovaného nebyla splatná, tudíž způsobilá k započtení, tedy správně se jí soud I. stupně věcně nezabýval, i když z jiného právního důvodu než uzavřel odvolací soud (v této souvislosti nalézací soud vyložil v odstavci 28 a 29 svého rozhodnutí, že se jednalo o pohledávku problematickou z hlediska jejího časově náročného objasnění po skutkové stránce).

18. Hlavním důvodem proč nemohlo dojít k vzájemnému započtení pohledávek, však spatřuje odvolací soud v tom, že k započtení může dojít jen v případě existující pohledávky. Tedy jinak řečeno, není možné, aby započtením došlo k zániku neexistujících závazků. Pokud žalovaný s žalobcem upravili svá vzájemná práva a pohledávky dne [datum], kdy za žalovaného jednal svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], který k tomu v dané době, jakožto jednatel žalovaného, byl oprávněn, a který za žalovaného prohlásil, že žalovaný ve vztahu k žalobci nemá žádné pohledávky z titulu odměny či dalších nákladů týkající se klienta [právnická osoba], nelze než uzavřít, že takováto žalovaným nyní tvrzená pohledávka neexistuje. Pokud snad k uvedenému datu existovala, byla uvedeným právním úkonem stran, který lze podle svého obsahu hodnotit jako dohodu o narovnání, vypořádána. Odvolací soud připomíná, že hlavním účelem narovnání ve smyslu § 1903 o. z., je odstranit spornost práv mezi stranami. Má-li dojít ke generálnímu (všeobecnému) narovnání, které upravuje veškerá práva mezi stranami, chrání se dobrá víra stran a deklaruje neplatnost dohody o takových právech, na něž účastník nemohl pomýšlet. Zajišťovací a preventivní funkce narovnání se projevuje i v tom, že se chrání dobrá víra účastníka v právo narovnáním nabyté. Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Dlužník a věřitel mají právo se dohodnout o změně svých práv a povinností, jež pro ně ze závazku plynou (§ 1901). Mohou tak učinit z nejrůznějších důvodů, přičemž jejich motivace k uzavření takové dohody zpravidla není relevantní. Výjimkou jsou případy, kdy jsou práva a povinnosti mezi subjekty závazku sporné anebo pochybné, což je vede ke snaze tyto pochybnosti a spornost práv či povinností odstranit. Zákon dává stranám možnost, aby tak učinily dohodou o narovnání. Protože narovnáním se odstraňují pochybnosti a spornost práv a povinností, je tato pochybnost a spornost podmínkou toho, aby mohla být dohoda o narovnání uzavřena. Pokud například ani důvod ani výše dluhu nebyly mezi stranami sporné, nemůže jít o narovnání. Narovnání se přitom může týkat jen některých vzájemných práv a povinností, ohledně nichž nebyli účastníci ve shodě. Může se ale týkat i celého závazku. Může dokonce jít i o tzv. generální narovnání, jež se týká všech dosavadních (nikoli ale budoucích, které ještě nevznikly) závazků mezi subjekty závazku, z vůle stran ovšem musí být patrné, že se narovnání skutečně má týkat všech práv a povinností stran anebo kterých se má týkat (jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 327/2012). Sporností se pak myslí rozdílný názor na otázku existence či platnosti závazku, jeho kauzu či obsah (co, popřípadě v jakém rozsahu, má být plněno, kdy a podobně). Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným, bez ohledu na to, zda spor skutečně existuje. Může tedy jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být dokonce i omyl. Tato spornost či pochybnost, jakožto pojmové znaky narovnání, se přitom mohou vztahovat na kteroukoli otázku, a to jak právní, tak skutkovou (viz komentář § 1903 o. z.).

19. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaným tvrzená pohledávka byla dohodou o narovnání vypořádána, tedy neexistuje, a tudíž není ve smyslu § 1987 odst. 1 o. z. způsobilá k započtení. Odvolací soud se proto v tomto směru neztotožnil, jak již uvedl výše, s právním hodnocením soudu I. stupně, který uvedenou pohledávku označil za nejistou a neurčitou, vyžadující další dokazování, neboť ji má s ohledem na úkon ze dne [datum] za neexistující. Touto optikou je tak nedůvodná i další, žalovaným tvrzená odvolací námitka, že soud I. stupně se nevypořádal s důkazem v podobě e-mailu ze dne [datum], kterým měl žalobce uznávat, že proti žalovanému žádnou pohledávku nemá, a že naopak je to žalovaný, který má pohledávku vůči žalobci. Jednak z tohoto e-mailu žádná takováto skutečnost nevyplývá a jednak, pokud došlo k dohodě o narovnání, není třeba se věcně námitkou započtení vůbec zabývat.

20. Pro úplnost ještě odvolací soud dodává, že i z jednotlivých žalovaným tvrzených skutečností, kdy v učiněných námitkách započtení opakovaně měnil jak částku k započtení, tak důvod započtení (skutkový stav), se podává, že ani žalovaný nemá představu o tom, co by vlastně (z jakého titulu a v jaké výši) mělo být vůči žalobci započteno.

21. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně přiznaného příslušenství z dlužných částek, kdy na zdůvodnění soudu I. stupně stran příslušenství v odstavci 30 odvolací soud pro stručnost plně odkazuje a rovněž tak na správný výrok o nákladech řízení, jehož znění odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř. U nákladů řízení před soudem I. stupně specifikovaných a odůvodněných v odstavci 31 rozsudku, soud I. stupně sice označil celkem 12 úkonů právní služby, avšak přiznaná částka odpovídá celkem 13 úkonům právní služby včetně přináležejících režijních paušálů. U jednotlivých uvedených úkonů právní služby soud I. stupně tak opomněl uvést ještě úkon v podobě předžalobní výzvy ze dne [datum]. Tento nedostatek však nemá na celkovou, soudem I. stupně správně vypočítanou částku připadající na náklady řízení, žádný vliv.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšnému žalobci přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající mimosmluvní odměně advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (2 úkony právní služby po [částka] – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání), náhradě hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k ) citované vyhlášky (2 úkony právní služby po [částka] – vyjádření k odvolání a účast na jednání) a dani z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%), jíž je právní zástupce žalobce plátcem. Žalobcem nárokovaný úkon právní služby – porada s klientem dne [datum] (tj. konaná před písemným vyjádřením žalobce k odvolání žalovaného), odvolací soud neshledal jako účelně vynaložený, když v rámci odvolání žalovaný neuváděl žádné jiné skutečnosti, než které uváděl v řízení před soudem I. stupně, tedy, nejednalo se o takové nové poznatky (důvody), na které by bylo třeba reagovat poradou s klientem, když právní zástupce žalobce byl do té doby dostatečně seznámen s okolnostmi případu.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod. O povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalované bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení