39 Co 239/2025 - 58

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [adresa] [stát] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 184 967 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2025, č. j. 10 C 9/2025-38, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 184 967 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 184 967 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se žalobou ze dne 14. 1. 2025 domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 184 967 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy jemu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Tvrdil, že dne 26. 7. 2026 bylo proti němu, jeho otci a dalšímu žalovanému zahájeno k žalobě konkurzního správce řízení o zaplacení částky 3 929 160,33 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2006. Řízení bylo skončeno měnícím usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 13. 6. 2024, č. j. [spisová značka], které mu bylo doručeno dne 3. 7. 2024. Předmětem žaloby byla velmi vysoká částka, která byla pro něj zcela likvidační a která i díky zákonnému úroku v průběhu řízení několikanásobně přerostla žalovanou částku, současně mu hrozila hrozba vysokých nákladů řízení, které mohl v případě svého neúspěchu ve sporu zaplatit. Žalovaná mu na základě předběžného uplatnění nároku vyplatila částku 162 500 Kč, přesto však nesouhlasil s jí aplikovanou procentuální modifikací. V neposlední řadě uvedl, že dané řízení negativně působilo na jeho psychiku, když tak žalovaná měla navýšit z daného důvodu základní částku o 20 %.

3. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce nárok dne 8. 7. 2024 uplatnil, přičemž mu dobrovolně vyplatila částku 162 500 Kč. Uvedla, že při stanovení konkrétní výše zadostiučinění vyšla ze základní částky 20 000 Kč za rok trvání řízení, a to s ohledem na celkovou délku přesahující 17 let. Shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění o 40 % z důvodu skutkové a procesní složitosti, dále z důvodu, že bylo rozhodováno na všech třech stupních soudní soustavy, přistoupila ke snížení základní částky o 20 %. Z důvodu postupu soudu, který se dopouštěl průtahů, přistoupila k navýšení základní částky o 10 %.

4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že postupoval podle ust. § 115a o. s. ř.

5. Zdůraznil, že žalobce je státním příslušníkem [stát], tím je dán mezinárodní prvek. Pravomoc českých soudů je dána ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterého je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného, neboť na řízení o odpovědnosti státu za jednání či opomenutí při výkonu státní moci se nařízení č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech nevztahuje. Pravomoc soudu České republiky je tak dána ust. § 85 odst. 5 o. s. ř. Rozhodným právem ve věci je právo české.

6. Na základě provedeného dokazování, nesporných tvrzení účastníků (bod 5. – 7. odůvodnění napadeného rozhodnutí), s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu ust. § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Předmětné řízení vůči žalobci trvalo od 9. 12. 2006, kdy mu byla doručena žaloba k vyjádření, a trvalo do 27. 3. 2024, kdy ve vztahu k němu nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení ze dne 8. 3. 2024. Shrnul, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když již ze samotné délky řízení 17 let a 3 měsíců je patrné, že tato délka je nepřiměřená (§ 13 odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích s tím, že i sama žalovaná ho finančně odškodnila částkou 162 500 Kč. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud prvního stupně vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž stanovil základní částku finančního zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za rok trvání daného řízení, za první dva roky v částce poloviční. Použití vyšší částky základního ročního odškodnění je na místě pouze tehdy, pokud toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud prvního stupně, jak uvedeno níže, neshledal.

7. Vypočtenou základní částku 325 000 Kč soud prvního stupně modifikoval v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. V kontextu s uvedeným uvedl, že v rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk). Řízení bylo složitější po stránce skutkové, hmotněprávní i procesní, když předmětem řízení byla žaloba, kdy insolvenční správce konkurzní podstaty měl za to, že žalovaní č. 1, 2 a 3 se společným jednáním na úkor úpadce obohatili. Po celou dobu naříkaného řízení byla ze strany účastníků řízení doplňována skutková tvrzení a předkládány nové důkazy, rozhodováno bylo i o změně žaloby. V řízení bylo rozhodováno i o námitce věcné nepříslušnosti soudu, kterou vznesli žalovaní. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek, který byl značně složitý, znalec si musel přibrat konzultanta, což se odrazilo na samotné délce vypracování znaleckého posudku. Znalec opakovaně žádal o prodloužení lhůty k vypracování posudku, soud těmto návrhům jakožto důvodným vyhověl. Největší část celého naříkaného řízení zabraly žádosti o osvobození od soudních poplatků, v průběhu řízení všichni účastníci požádali o osvobození od hrazení zálohy na posudek, podali proti stanovené povinnosti platit zálohu odvolání. Po vydání vyhovujícího rozsudku soudem prvního stupně bylo opakovaně rozhodováno o dalších žádostech všech žalovaných o osvobození od soudních poplatků, přičemž o žádostech žalobce (žalovaného č. 3) a žalovaného č. 1 bylo rozhodováno, jak odvolacím, tak i dovolacím soudem. Žalovaný č. 1 podával poté další žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by došlo ke změně jeho majetkových poměrů. V průběhu řízení zemřel žalovaný č. 2 (otec žalobce), kdy bylo následně rozhodováno o procesním nástupnictví. Po zemřelém otci žalobce do řízení vstoupili dva noví žalovaní, a to ze [stát] a z [stát]. Do řízení tak přistoupil mezinárodní prvek, který celé řízení zkomplikoval, když bylo potřeba doručovat písemnosti mj. do [stát], což bylo časově náročné, a to i vzhledem k odmítavému postoji právního nástupce žalovaného č. 2, který odmítl převzít doručované písemnosti. Právním nástupcům žalovaného č. 2 byl pro urychlení řízení ustanoven opatrovník pro řízení. Soud apeloval na žalobce, aby zvážil svůj další procesní postup, když následně se žalovanými po zrušujícím rozhodnutí odvolacím soudem uzavřel dohodu o ukončení sporu, pročež bylo následně řízení zastaveno.

8. Z daného důvodu soud základní částku ponížil o 30 % z důvodu skutkové a zejména procesní složitosti řízení. Z důvodu rozhodování na všech třech stupních soudní soustavy soud prvního stupně přistoupil k ponížení základní částky o dalších 20 %, když bylo opakovaně rozhodováno odvolacím soudem a celkem 3krát dovolacím soudem. V tomto směru soud prvního stupně podotkl, že účastníkům řízení sice nemůže být kladeno k tíži, že využívají svých procesních práv, na druhou stranu žalované nemůže být kladeno k tíži, že řízení se v důsledku řádného vyřízení těchto opravných prostředků nutně o nějakou dobu prodlouží. Soud prvního stupně tak shrnul, že pro dané kritérium modifikoval základní částku celkem o 50 %.

9. Co se týká jednání poškozeného (kritérium podle ust. § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) soud prvního stupně uvedl, že žalobce v řízení nevystupoval způsobem, který by délku řízení pozitivně či negativně ovlivnil. Z tohoto důvodu základní částku nemodifikoval.

10. V případě kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) soud prvního stupně dovodil, že soud postupoval ve věci nekoncentrovaně, v řízení vzniklo období průtahů, a proto modifikoval základní částku odškodnění navýšením o 10 %. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že v řízení shledal následující průtahy: - dne 23. 2. 2007 se vyjádřili všichni žalovaní společně k žalobě a až dne 1. 6. 2007 bylo žalobci doručeno usnesení, kterým byl žalobce vyzván k doplnění žaloby; - dne 17. 12. 2019 byl spis odvolacím soudem vrácen soudu prvního stupně a další úkon ve věci byl vyhotoven až dne 11. 5. 2020, kdy bylo rozhodováno o další žádosti o osvobození; - dne 14. 1. 2021 k výzvě soudu reagoval žalobce a další úkon ve spise proběhl až dne 4. 8. 2021, kdy soud rozhodl o odvolání žalovaného č. 1 ve vztahu k jeho osvobození - poslední průtah ve věci lze spatřovat v období, kdy se odvolací soud žalobce dotazoval, zda na žalobě trvá, ten podáním ze dne 28. 2. 2023 sdělil, že na žalobě trvá a až usnesením ze dne 16. 11. 2023 bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení.

11. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobce v daném řízení nenamítal žádné konkrétní průtahy v řízení, vyjma období ohledně zpracování znaleckého posudku, což však nebylo shledáno jako průtah ve smyslu nečinnosti soudu.

12. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soud prvního stupně uvedl, že typový význam shledal jako standardní, když se jednalo o žalobu na peněžité plnění a nebyl tak důvod pro jeho zvýšení ani snížení. Význam nezvyšuje ani tvrzení žalobce, že by v případě neúspěchu sporu musel hradit žalovanou částku a náklady řízení s tím, že v daném případě se odškodňuje samotná nejistota.

13. Současně soud prvního stupně přistoupil ke snížení základní částky odškodnění o 10 %, a to vzhledem k tzv. sdílené újmě, kdy žalovaní byli celkem tři. Snížení základní částky je na místě, neboť v posuzovaném řízení vystupovali na straně žalované osoby v příbuzenském vztahu, a to v pozici otec a syn (ostatně toto i sám žalobce uváděl v žalobě, že žalovaný č. 2 je jeho otcem), kdy otec v průběhu řízení po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zemřel (oznámeno právním zástupcem žalovaných dne 19. 7. 2018), a tito tak mohli průběh a výsledek řízení společně sdílet. Tito žalovaní dle soudu prvního stupně sdíleli osud tohoto řízení a sledovali v rámci řízení společný cíl. Byť žalobcův otec v průběhu naříkaného řízení zemřel, po větší část řízení spolu sdíleli osud řízení. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně uvedl, že v případě, že by otec s žalobcem sdílel celé řízení, přistoupil by k většímu snížení základní částky, když je běžné, že základní částka z důvodu sdílené újmy se ponižuje až o 20 %.

14. Soud prvního stupně uzavřel, že základní odškodnění ve výši 325 000 Kč je tak na místě ponížit o 50 % na výsledných 162 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již poskytla jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení tuto částku, soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla zcela úspěšná.

16. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Nesouhlasil se snížením základního odškodnění o 30 % z důvodu procesní složitosti řízení, neboť ze soudního spisu se nic takového nepodává. Byť byl v řízení vyhotoven znalecký posudek, tak jeho nařízení nebylo nutné, ani v této fázi řízení potřebné, tehdejší soud neměl a nemohl mít jasno ani v otázce existence základu žalobního nároku. Navíc v průběhu prezentace znaleckého posudku došlo k zásadním procesním chybám. Poukázal opětovně, že za celou dobu více jak sedmnácti let řízení bylo ve věci samé rozhodnuto pouze dvakrát, kdy obě rozhodnutí soudu prvého stupně byla odvolacím soudem zrušena pro základní vady. K podpoře svého tvrzení připomněl usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 6 Cmo 37/2022, s důvody druhého zrušujícího rozhodnutí s podrobnou citací (bod 16. zmiňovaného rozhodnutí). Konstatoval, že soud se námitkou žalovaných o použití vybraných peněžních prostředků právě ve prospěch úpadce nikterak nezabýval a odmítl k tomu provést navrhované důkazy. Poukázal, že pokud v původním řízení, kde bylo rozhodováno o nároku na náhradu škody, soud prvého stupně si nebyl schopen postavit najisto ani vznik škody a její výši, porušení právního předpisu a ani příčinnou souvislost, a to v obou rozsudcích, které vydal, nelze hovořit o skutkové složitosti řízení. Pokud by tedy mělo dojít ke krácení nároku, tak nejvýše ve výši 10 %, neboť obecně každé řízení má nějakou skutkovou složitost. Procesní složitost zde rovněž nebyla dána, neboť skutečnost, že jeden ze žalovaných zemřel a do řízení vstoupili jeho právní nástupci, sama o sobě není důvodem pro krácení odškodnění, zejména za situace, kdy řízení běželo již téměř 12 let. Pokud soud prvého stupně krátil nárok o dalších 20 % z důvodu vícero řízení na více stupních soudní soustavy, tak připomněl, že k rozhodování vyšších soudů a změnám rozhodnutí soudů nižších docházelo většinou pro nerespektování právního názoru vyššího soudu, který soud prvého stupně odmítl důsledně aplikovat, v některém případě jej i ignoroval. Pokud by mělo dojít ke krácení základního nároku na odškodnění, tak maximálně ve výši 10 %. Nesouhlasil s krácením o dalších 10 % z důvodu sdíleného řízení otce a syna, neboť se jednalo o spor z podnikatelské činnosti, resp. z titulu ručení společníků společnosti, kdy navíc žalobce se svým otcem dlouhá léta nežil, každý z nich měl svoji rodinu (nesdíleli rodinnou domácnost, nelze hovořit o společném soužití) a jiné zájmy, otec byl ve starobním důchodu a žalobce byl zaměstnancem a příliš se nestýkali. V závěru pak nesouhlasil s navýšením základního odškodnění toliko o 10 % za faktické průtahy v řízení, neboť mimo zcela jasných průtahů v řízení, které soud prvého stupně popsal v napadeném rozhodnutí, řízení samotné neodůvodněně trvalo extrémně dlouhou dobu. V konečném důsledku navrhoval, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí s tím, že žalobě vyhoví a přizná mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

17. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila, z jednání odvolacího soudu se omluvila.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

19. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

20. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Vždy je ale třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

21. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně po provedeném dokazování a vycházeje ze shodných tvrzení účastníků učinil pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, přičemž takto zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem i pro rozhodnutí v rámci odvolacího řízení. Soud prvního stupně správně při posouzení věci vycházel z pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zcela správně vymezil i celkovou dobu řízení. Rovněž odvolací soud dospěl ke shodnému právnímu závěru ve směru, že doba v trvání cca 17 let a 3 měsíců není dobou přiměřenou, přičemž k tomuto závěru odvolací soud vedlo hodnocení jednotlivých kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

22. Lze shrnout, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění, již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci tudíž vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku; porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce). Nadto nelze neuvést, že existence odpovědnostního titulu mezi účastníky nebyla sporná, když žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění v částce 162 500 Kč.

23. Odvolací soud na základě kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ve shodě se soudem prvního stupně, shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce, vzniklou porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, základní částkou 325 000 Kč. Odvolací soud zastal názor, že je na místě stanovit roční sazbu v základní částce 20 000 Kč za každý rok řízení, za první dva roky řízení sníženou o 50 %. Jakkoliv i odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, neshledal důvody, které by svědčily pro stanovení vyšší roční sazby. I odvolacímu soudu se jeví roční sazba 20 000 Kč za rok řízení adekvátní vzhledem k délce řízení, která sice přesáhla dobu přiměřenou, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti nebylo použití vyšší částky základního ročního odškodnění shledáno za způsobilé.

24. Pokud se pak jedná o modifikaci základní částky zadostiučinění, ztotožnil se odvolací soud v zásadě s procentuálním hodnocením jednotlivých kritérií tak, jak bude uvedeno níže.

25. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně potud, že základní částku je třeba snížit z důvodu skutkové i právní složitosti o 30 %. V tomto směru odvolací soud odkazuje pro stručnost na bod 19. odůvodnění napadeného rozhodnutí, když lze pouze vyzdvihnout, že v rámci posuzovaného řízení byla doplňována skutková tvrzení, navrhovány nové důkazy, byl vypracován znalecký posudek, ke kterému byl přibrán konzultant, rozhodováno bylo opětovně o žádostech o osvobození od soudních poplatků, řešilo se procesní nástupnictví s mezinárodním prvkem, které vyústilo v ustanovení opatrovníka.

26. V kontextu s uvedeným odvolací soud dále zdůrazňuje, že kritéria ust. § 31a OdpŠk jsou demonstrativního charakteru s tím, že pokud soud prvního stupně přikročil k ponížení základní částky odškodnění z důvodu rozhodování na všech třech stupních soudní soustavy, nelze v tomto směru ničeho vytknout. Soud prvního stupně zcela správně zhodnotil, že ponížení o dalších 20 % lze důvodně spatřovat v tom, že opakovaně bylo rozhodováno odvolacím soudem a celkem 3krát dovolacím soudem. Bez dalšího je zjevné, že ačkoli nelze využití procesních práv klást k tíži účastníka, rozhodnutí o daných podáních (opravných prostředcích) se na délce řízení jednoznačně odrazí.

27. Ohledně stěžejní námitky žalobce, která se promítá i do dalšího kritéria, že byl zadán a vypracován znalecký posudek, který dle jeho názoru nebyl potřebný, odvolací soud pouze uvádí, že byť tato argumentace zasahuje do vícero kritérií ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, je zcela lichá, neboť v daném případě odškodnění se nejedná o revizi posuzovaného řízení. Jinými slovy řečeno, odvolací soud nemůže hodnotit opodstatněnost rozhodnutí tamního soudu a účelnost jeho postupu.

28. Odvolací soud pak neměl žádných výhrad k závěru soudu prvního stupně, že žalobce se na celkové délce řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí, kdy tak nebylo namístě základní částku, jakkoliv modifikovat, resp. snižovat či navyšovat.

29. Co se týká postupu orgánů veřejné moci během řízení, došlo stran soudu prvního stupně k důvodnému navýšení základní částky o 10 %. Především soud prvního stupně zcela pregnantně vymezil průtahy, ke kterým v rámci posuzovaného řízení došlo, přičemž lze shrnout, že řízení nebylo zcela plynulé (koncentrované), vykazovalo okamžiky prodlení, které byly náležitě posouzeny (zhodnoceny). Naproti tomu žalobce žádné další průtahy neuváděl, krom opětovně vznesené námitky délky vypracování znaleckého posudku. Za této situace se však, jak uvedeno shora, argumentace žalobce jeví jako zcela nepříhodná. Pokud pak žalobce namítal, že: „k rozhodování vyšších soudů a změnám rozhodnutí nižších soudů docházelo většinou pro nerespektování právního názoru vyššího soudu“, ani v tomto směru odvolací soud nepřisvědčil zcela účelovému zdůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Je zcela transparentní, že žaloba nebyla odmítnuta pro odstranitelné nedostatky (nikoli soudu) a v druhém namítaném případě se jednalo o situaci, že provedené dokazování zatím nesvědčilo o odpovědnosti žalovaných za údajně vzniklou škodu (nebyl ani prokázán vznik škody úpadci ve výši nezaúčtovatelných záloh). Odkaz žalobce na citovaný bod 16. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 6 Cmo 37/2022, je tak neakceptovatelný a nedůslednost vázanosti právním názorem nelze dovodit.

30. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně, které se týkaly významu předmětu řízení pro žalobce, potažmo i s náhledy sdílenosti nemajetkové újmy. Nelze neuvést, že odvolací soud reflektoval žalobce ve spojení s jím tvrzenou nejistotou (konkrétně případné úhrady žalované částky s příslušenstvím), nicméně s uvedeným se vypořádal soud prvního stupně; žalobce pak ani v tomto směru v odvolání konkrétně ničeho nenamítal.

31. Odvolací soud na tomto místě ohledně sdílené újmy podotýká, že argumentace žalobce neobstojí ani s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, s tím, že: „při úvaze o sníženého přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich“.

32. Lze shrnout, s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, že v posuzované věci představovali otec a syn jednu procesní stranu, zastoupeni týmž zástupcem, činili společné úkony, řešením byla i úhrada žalované částky, společné prožívání újmy je tak neodmyslitelné (i přes úmrtí otce). Soud prvního stupně se v tomto směru vyjádřil dostatečně s tím, že odvolací soud nemá jakýchkoliv pochybností a důvodů se od redukce o 10 % základní částky ve směru sdílení odchýlit.

33. Za těchto okolností odvolací soud napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

34. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla i v této fázi řízení zcela úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly.

Poučení