39 Co 288/2023 - 696

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované A]., [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] vedlejší účastník na straně žalované: [Jméno žalované B]., [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] jednající (k doručení) prostřednictvím odštěpného závodu [Jméno žalované C], IČO [IČO žalované C] sídlem [Adresa žalované C] o náhradu škody ve výši [částka] Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. dubna 2023, č. j. 12 C 95/2017 – 602, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a IV potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil do částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení, výrokem II žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III žalobu do částky [částka] s úrokem 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a v části úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] zamítl, výrokem IV žalované a vedlejšímu účastníku uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobkyně po žalované ([právnická osoba]) domáhala s tím, že účastníci dne [datum] uzavřeli kupní smlouvu, na základě níž žalovaná žalobkyni dodala bylinné extrakty v lihu. V listopadu a prosinci 2014 proběhlo u žalobkyně šetření krajských celních úřadů, které na základě šetření rozhodly o zajištění veškerého zboží dodaného žalovanou, zboží bylo uskladněno v prostorech celních úřadů. Důvodem opatření byla skutečnost, že na daňových dokladech vystavených žalovanou chyběl údaj o výši spotřební daně z lihu a bylo na nich uvedeno, že zboží není předmětem daně, že bylo vyrobeno z lihu, který je od spotřební daně osvobozen. Podle celních úřadů doklad neodpovídal ust. § 5 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále ZSD), neboť se na něj nevztahuje osvobození definované v § 71 ZSD, výrobky se zařazují do kódu nomenklatury 2208 harmonizovaného systému, neboť obsahují etanol v množství převyšujícím 0,5 % objemu (naměřeno 42,4 % a 42,7 %). Žalobkyně proto musela doplatit spotřební daň ve výši [částka]. Následně celní orgány rozhodly o propadnutí věci státu. Žalobkyně proto dovozovala, že žalovaná porušila povinnost dodat zboží bez faktických a právních vad, čímž porušila smlouvu, zejména článek II. odst. 3, 8, v důsledku čehož jí vznikla škoda odpovídající prodejní ceně propadlého zboží ve výši [částka], zaplacené spotřební dani ve výši [částka] a zaplacenému skladnému celním úřadům ve výši [částka], [částka], [částka], [částka], [částka]. Žalovanou částku žalovaná přes výzvy z [datum], [datum], [datum] nezaplatila.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že potravinové doplňky s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy, nepodléhaly spotřební dani, že ji žalobkyně o zajištění zboží celními úřady neinformovala, že žalobkyně měla celní úřady informovat, že je žalovaná vlastnicí dosud nezaplaceného zajištěného zboží, neboť k zaplacení a tím k přechodu vlastnictví došlo [datum], čímž jí znemožnila bránit se v celním řízení, že žalobkyně nekonala tak, aby škodě zabránila ve smyslu ust. § 2903 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále o. z.). Podle ní za škodu odpovídá Česká republika, která postupuje v rozporu s uvedenou směrnicí.

4. Žalobkyně k tomu uvedla, že odvolání nepodávala s ohledem na jednoznačnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, prezentovanou rozhodnutími č. j. [spisová značka], [spisová značka], kde účastníkem řízení byla [Jméno žalované A]., s níž je žalovaná propojena jednatelem [jméno FO]. [jméno FO]. V nich uvedený soud dovodil, že bylinné výtažky spadající pod kód nomenklatury 2208 jsou výrobky podléhající spotřební dani z lihu. O propadnutí zboží byla žalovaná informována.

5. Podáním ze dne [datum] oznámil vedlejší účastník svůj vstup do řízení podle § 93 o. s. ř.

6. Usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud prvního stupně rozhodl, že na místo žalované [právnická osoba] bude v řízení pokračováno se společností [Jméno žalované A]., neboť původní žalovaná zanikla k [datum] fúzí s posledně uvedenou společností.

7. Soud prvního stupně dále uvedl, že rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], žalobu zamítl. Odvolací soud svým usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem, že nepodání opravného prostředku proti rozhodnutí o propadnutí věci může být hodnoceno jako nedůvodná nečinnost žalobkyně. Aby došlo k naplnění předpokladů uvedených v § 2903 odst. 1 o. z., muselo by být zároveň zjištěno, že v případě podání odvolání by v daném případě k propadnutí zajištěných věci a doplacení daně nedošlo. Bez takového zjištění nelze dojít k závěru, že podáním odvolání by žalobkyně vzniku škody zabránila. Uvedl i to, že soud prvního stupně měl uvést, zda se dané potravinové doplňky daného obsahu alkoholu v České republice daní či nikoli a zda tak podání opravného prostředku bylo bezpředmětné či nikoli. Poukázal i na to, že některá řízení započala po přechodu vlastnictví dne [datum], že nebylo hodnoceno, že v průběhu některých řízení došlo ke změně vlastnictví a že rozhodnutí o propadnutí věci jsou z let 2015, 2016.

8. Soud prvního stupně dále uvedl, že podáním z [datum] vzala žalobkyně zpět žalobu do částky [částka] s příslušenstvím, představující ušlý zisk (obchodní přirážku žalobkyně). Řízení v tomto rozsahu za souhlasu žalované podle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

9. Po skutkové stránce bylo mezi účastníky nesporným, že nákupní cena byla zaplacena [datum] a že veškeré zboží bylo vyrobeno na Slovensku. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní (kupující) a žalovanou (prodávající) byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva (podle ust. § 2079 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.), jejímž předmětem byla úprava rámcových podmínek pro uzavírání kupních smluv realizovaných na základě objednávek kupujícího (tj. žalobkyně). Součástí kupní smlouvy bylo ujednání čl. II odst. 3, dle něhož veškerá celní a daňová zatížení spojená s dovozem zboží do České republiky nese prodávající (tj. žalovaná). Dále bylo ujednáno, že kupující nabývá vlastnické právo ke zboží teprve úplným zaplacením kupní ceny za skutečně dodané zboží (čl. II. odst. 5) a dále, že nebezpečí škody na zboží přechází na kupujícího okamžikem převzetí zboží od prodávajícího nebo okamžikem, kdy mu prodávající umožní nakládat s tímto zbožím (čl. II. odst. 6). Dle čl. II. odst. 8 kupní smlouvy se prodávající zavázal dodat zboží, umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo a předat kupujícímu společně se zbožím doklady a jiná plnění, která vyžaduje právní řád České republiky, zejména zákon o léčivech, zákon o obalech. V případě, že by prodávající nesplnil výše uvedené povinnosti, zavázal se uhradit kupujícímu škody vzniklé v důsledku tohoto porušení v plné výši. Dále bylo ujednáno, že jakost, úprava balení a značení dodávaných výrobků musí odpovídat platné legislativě (čl. III. odst. 1). V čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy bylo ujednáno, že reklamaci skrytých vad je kupující oprávněn uplatnit u prodávajícího kdykoli po dobu expirační doby a požadovat výměnu zboží za bezvadné, dodání chybějícího zboží, slevu z kupní ceny nebo ohledně daného zboží odstoupit od kupní smlouvy a požadovat vrácení kupní ceny. V případě, že je kupujícím požadována výměna vadného zboží za bezvadné, vrátí kupující prodávajícímu vadné zboží proti bezvadnému. Nákupní cenu soud prvního stupně zjistil z ceníku platného od [datum].

10. V listopadu a prosinci 2014 provedly celní orgány (Celní úřad Jihočeského kraje, Celní úřad pro [kraj] Celní úřad pro [kraj], Celní úřad pro [kraj] a Celní úřad pro hlavní město [město]) místní šetření u žalobkyně, kdy proběhla kontrola zdanění potravinových doplňků s obsahem lihu dodávaných žalovanou. Celní orgány dospěly k závěru, že daňové doklady neobsahovaly náležitosti dle §§ 5 a 74 ZSD. Žalobkyně dobrovolně zajištěné zboží vydala celním orgánům. Žalobkyně byla celními orgány [datum] vyzvána k podání vysvětlení a předložení dokladů ohledně spotřební daně týkající se vybraných výrobků.

11. Z rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne [datum], č. j. [číslo] zjistil, že žalobkyně potvrdila, že je vlastníkem vybraných výrobků, které byly rozhodnutím zajištěny ve skladovacím prostoru celního úřadu; důvodem zajištění bylo to, že předložené daňové doklady neobsahovaly veškeré náležitosti dle ZSD, když neobsahovaly výši spotřební daně pro objemové procento lihu ve výrobku. Proti danému rozhodnutí bylo možno se odvolat. Rozhodnutím Celního úřadu hlavního města [město] ze dne [datum] bylo rozhodnuto o propadnutí tam uvedených výrobků s odůvodněním, že zboží, jehož doklady neobsahovaly zákonem vyžadované náležitosti, bylo předmětem spotřební daně, a nejednalo se přitom o vybrané výrobky pro osobní spotřebu a ani nebylo prokázáno případné oprávněné nabytí výrobků za ceny bez spotřební daně. Proti uvedenému rozhodnutí bylo přípustné odvolání. Shodné skutečnosti byly zjištěny z rozhodnutí o zajištění Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o propadnutí zboží Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o zajištění Celního úřadu pro [kraj] dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o propadnutí zboží Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o zajištění Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o propadnutí zboží Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o zajištění Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j[číslo], rozhodnutí o zajištění Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o propadnutí zboží Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o zajištění Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], rozhodnutí o propadnutí zboží Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], sp. zn. [číslo]

12. Žalobkyně byla vyzvána k podání daňových přiznání z lihu a k zaplacení spotřební daně za zajištěné zboží. Žalobkyně daňové přiznání podala dne [datum], [datum].

13. Následně bylo celními orgány ve vztahu k žalobkyni rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků (rozhodnutí Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], č. j. [číslo], o náhradě nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků ve výši [částka] za uskladnění v 790 ks lahví lihovin, rozhodnutí Celního úřadu pro [kraj] ze dne [datum], sp. zn. [číslo] o stanovení nákladů na uskladnění tam uvedených zajištěných výrobků v celkové výši [částka], rozhodnutí Celního úřadu pro [kraj], č. j. [číslo] ze dne [datum] o stanovení nákladů na uskladnění zajištěných výrobků v celkové výši [částka], rozhodnutí Celního úřadu pro [kraj] č. j. [číslo], o uložení žalobkyni povinnosti uhradit náhradu nákladů za uskladnění zajištěných výrobků v celkové výši [částka] ze dne [datum], rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město [město] ze dne [datum], č. j. [číslo], o uložení náhrady za uskladnění vybraných výrobků ve výši [částka]).

14. Žalobkyně dne [datum] žalovanou vyzvala k uhrazení dlužné částky ve výši [částka] do [datum]. Dalšími výzvami ze dne [datum] a ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky ve výši [částka] do [datum], resp. ve výši [částka] do [datum].

15. Z výpisu z účtu žalované u [právnická osoba] soud zjistil, že žalobkyně za dodané zboží zaplatila kupní cenu dne [datum], kdy uhradila částky ve výši [částka], [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka], a to na základě faktury č. [hodnota] znějící na částku [částka], faktury č. [hodnota] na částku [částka], faktury č. [hodnota] znějící na částku [částka], faktury č. [hodnota] znějící na částku [částka], faktury č. [hodnota] znějící na částku [částka], faktury č. [hodnota] znějící na částku [částka].

16. Z e-mailové komunikace mezi [jméno FO], zaměstnankyní žalobkyně, a [jméno FO], zaměstnankyní žalované, ze dne [datum] zjistil, že žalobkyně požádala o stornování objednávek [číslo] z předchozího týdne, na což reagovala žalovaná v tom smyslu, že se omlouvá za problémy, které celní správa žalobkyni způsobila a samozřejmě objednávku stornuje a další záležitosti ohledně zajištění bude žalovaná vyřizovat s celní deklarantkou žalobkyně. Mezi stranami bylo nesporné, že se jednalo o první doložitelnou komunikaci ohledně vadného plnění ze strany žalované.

17. Z účastnického výslechu jednatele žalované a vedlejšího účastníka zjistil, že zboží bylo legálně vyrobeno na [stát] a bylo dodáváno slovenskou firmou žalované, která jej následně přeprodávala žalobkyni. [jméno FO]. [jméno FO] od žalobkyně možnost přímých odběrů ze Slovenska odmítl s tím, že pro něj je organizačně jednodušší odebírat zboží od české firmy. Nakonec bylo dohodnuto, že slovenská firma bude dodávat toto zboží firmě [právnická osoba], a [právnická osoba] zůstane i nadále dodavatelem žalobkyně. [firma] žádné spory neměla ani se žalobkyní ani s českou celní správou, pouze v minulosti, když ještě slovenská firma [právnická osoba] neexistovala a v České republice výrobky pod stejnou značkou vyráběla původní firma [právnická osoba] se sídlem v [město], tak byly problémy s celní správou a s tím, že česká celní správa porušuje právo Evropské unie a doplňky stravy označuje za výrobky, které jsou předmětem spotřební daně. V jiném členském státě žádné spory dle jednatele vedeny nejsou. Dále uvedl, že v České republice v současné době probíhají i jiné spory, které však dosud nebyly rozhodnuty. Pokud se týká komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, k tomu jednatel zopakoval, že proběhla e-mailová komunikace o stornování objednávek s tím, že on sám komunikoval s obchodním ředitelem žalobkyně, který mu na dotaz sdělil, že jsou problémy s celní správou, nicméně k tomu nic nesmí sdělit, protože je vázán mlčenlivostí pod hrozbou pokuty, rovněž celní deklarantka žalobkyně paní [jméno FO] s jednatelem odmítla komunikovat. Jednatel dále popsal průběh expedice zboží ze [stát] do České republiky a uvedl, že od stornování poslední objednávky ze dne 6. 11. nebyla učiněna žádná další objednávka a nebyla učiněna žádná další dodávka. Pokud se týká dopisu, jímž byl informován o zajištění zboží českou celní správou, tak na ten nereagoval, neboť se v té době již nedalo nic dělat, nedalo se vstoupit do daného řízení. Navíc žalobkyně zboží zaplatila a převzala jej i s tvrzenými vadami.

18. Následně soud prvního stupně věc posuzoval právně. Uvedl, že věc posuzoval podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který je účinným od [datum], neboť se na tom účastníci ve smlouvě z [datum] dohodli. Odkázal na ust. §§ 2894, 2900, 2903, 2913, 2951, 2952, 2951, 2952, 2969 o. z., která citoval.

19. Dále odkázal na směrnici Rady 92/83/EHS ze dne [datum] o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů ve znění před novelou provedenou směrnicí Rady EU 2020/1151, která v čl. 27 obsahovala následující úpravu: „1. Členské státy mohou osvobodit výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu, a) jsou-li tyto výrobky distribuovány ve formě lihu, který byl plně denaturován v souladu s požadavky některého členského státu, pokud tyto požadavky byly řádně oznámeny a schváleny v souladu s odstavci 3 a 4. Tato osvobození budou podmíněna uplatněním ustanovení směrnice 92/12/EHS týkajících se obchodního pohybu plně denaturovaného alkoholu; b) jsou-li tyto výrobky denaturovány v souladu s požadavky některého členského státu a používány pro výrobu jakéhokoli výrobku, který není určen pro lidskou spotřebu; c) jsou-li tyto výrobky používány pro výrobu octa kódu KN 2209; d) jsou-li tyto výrobky používány pro výrobu léků vymezených ve směrnici 65/65/EHS; e) jsou-li tyto výrobky používány pro výrobu přísad při výrobě potravin a nealkoholických nápojů, jejichž obsah alkoholu nepřesahuje 1,2 % objemových; f) jsou-li používány jako takové nebo jako složka polotovarů k výrobě plněných nebo jinak zpracovávaných potravin pod podmínkou, že obsah alkoholu v žádném případě nepřesahuje 8,5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě čokolád, popřípadě 5 litrů čistého alkoholu na 100 kg výrobku v případě jiných výrobků.

2. Členské státy mohou osvobodit výrobky, na které se vztahuje tato směrnice, od harmonizované spotřební daně za podmínek, které samy stanoví za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a pro předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu, jsou-li používány a) jako vzorky pro analýzu, pro nezbytné výrobní zkoušky nebo pro vědecké účely; b) pro vědecký výzkum; c) pro lékařské účely v [podezřelý výraz] a v lékárnách; d) ve výrobním procesu, pokud hotový výrobek neobsahuje alkohol; e) při výrobě složeného výrobku, který není předmětem spotřební daně podle této směrnice.

3. Do [datum] a tři měsíce před každou zamýšlenou následnou změnou vnitrostátních právních předpisů oznámí každý členský stát Komisi zároveň s příslušnými údaji denaturační prostředky, které hodlá využívat pro účely odst. 1 písm. a). Komise předá tato oznámení ostatním členským státům do jednoho měsíce od obdržení.

4. Jestliže do dvou měsíců od uvědomění ostatních členských států Komise ani žádný členský stát nepožádá, aby záležitost projednala Rada, považuje se oznámený postup denaturace za Radou schválený. Jsou-li v uvedené lhůtě podány námitky, musí být rozhodnutí přijato postupem podle článku 24 směrnice 92/12/EHS.

5. Zjistí-li členský stát, že osvobození určitého výrobku od daně podle odst. 1 písm. a) nebo b) vede k daňovému úniku, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo k zneužití daňového režimu, může odmítnout osvobození udělit nebo už udělené osvobození zrušit. Daný členský stát o tom neprodleně uvědomí Komisi. Komise toto sdělení předá ostatním členským státům do jednoho měsíce od obdržení. Konečné rozhodnutí bude přijato postupem podle článku 24 směrnice 92/12/EHS. Členské státy nejsou povinny přiznat tomuto rozhodnutí zpětnou působnost.

6. Členské státy mohou uplatňovat uvedená osvobození od daně formou vrácení již odvedené spotřební daně. Dále uvedl, že směrnicí Rady EU 2020/1151 bylo do odst. 2 výše citovaného článku doplněno písm. f) následujícího znění: „f) při výrobě doplňků stravy definovaných ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES, které obsahují líh, pokud jednotkové balení doplňku stravy propuštěného ke spotřebě nepřekračuje 0,15 litru a doplňky stravy jsou uváděny na trh podle článku 10 uvedené směrnice.“ Dále odkázal na čl. 1 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES ze dne [datum] o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy, kde je uvedeno: „Tato směrnice se vztahuje na doplňky stravy uváděné na trh a nabízené jako potraviny. Tyto výrobky se dodávají konečnému spotřebiteli pouze balené.“ Dle čl. 11 odst. 1 uvedené směrnice: „Aniž je dotčen čl. 4 odst. 7, nesmějí členské státy z důvodu složení, výrobních specifikací, obchodní úpravy nebo označování zakázat nebo omezit obchodování s výrobky uvedenými v článku 1, které jsou v souladu s touto směrnicí a popřípadě s akty Společenství přijatými k provedení této směrnice.“ Podle čl. 7 odst. 1 Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne [datum] o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS: „Daňová povinnost ke spotřební dani vzniká okamžikem propuštění ke spotřebě a v členském státě, v němž k tomuto propuštění došlo.“ 20. Dále odkázal na § 71 odst. 1 písm. a) a b) ZoSD ve znění účinném do [datum], podle něhož je od daně osvobozen líh a) určený k použití jako materiál vstupující v rámci podnikatelské činnosti do výrobků při výrobě potravin, potravních doplňků, látek přídatných, látek určených k aromatizaci potravin a látek pomocných, s výjimkou výrobků uvedených pod kódy nomenklatury 2207 a 2208, b) ve výrobcích potravinářských uvedených pod písmenem a), pokud obsah lihu v nich nepřesahuje 8,5 litru etanolu ve 100 kg výrobku u čokoládových výrobků nebo 5 litrů etanolu ve 100 kg výrobku u ostatních výrobků, a etanol obsažený v léčivech; toto osvobození se nevztahuje na výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2207 a 2208.“ 21. Soud prvního stupně dále uvedl, že zdanění výrobků osob spojených s žalovanou se opakovaně zabývaly správní soudy, přičemž tuto judikaturu (včetně judikatury Ústavního soudu) Nejvyšší správní soud přehledně shrnul v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Pro nyní projednávanou věc je podstatný závěr vyjádřený v bodě 45 dle nějž, pro účely sazebního zařazení tedy označení výrobku za doplněk stravy není relevantní. Naopak je zřejmé, že určité doplňky stravy jsou zařazovány pod kód 2208 celního sazebníku jako alkoholické nápoje. Dále v bodě 54 Nejvyšší správní soud uvedl: „Nejvyšší správní soud nadto doplňuje, že směrnice 92/83/EHS i zákon o spotřebních daních obsahují taxativní výčet výrobků, které mohou být (v případě čl. 27 směrnice), resp. jsou (v případě § 71 zákona), osvobozeny od daně. Doplňky stravy kódu 2208 do tohoto výčtu nespadají, naopak u nich zákon v § 71 odst. 1 písm. b) osvobození od daně vylučuje. Dle tohoto ustanovení je totiž od spotřební daně osvobozen líh ve výrobcích potravinářských uvedených pod písmenem a), pokud obsah lihu v nich nepřesahuje 8,5 litru etanolu ve 100 kg výrobku u čokoládových výrobků nebo 5 litrů etanolu ve 100 kg výrobku u ostatních výrobků, a etanol obsažený v léčivech; toto osvobození se nevztahuje na výrobky uvedené pod kódy nomenklatury 2207 a 2208.“ 22. Soud prvního stupně dále uvedl, že k argumentaci žalované ohledně osvobození od spotřební daně uplatňovaného ve [stát] republice se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. V bodě 21 uvedl: „Stěžovatelka dále namítla, že městský soud nepřihlédl k tomu, že výklad zastávaný orgány České republiky je rozporný s praxí ve Slovenské republice, kde stěžovatelčiny doplňky stravy spotřební dani nepodléhají, případně také s praxí v dalších zemích EU, kde jsou doplňky stravy od spotřební daně osvobozeny na základě čl. 27 směrnice 92/83/EHS. Ani s touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Stěžovatelkou předkládaná osvědčení dokládají pouze to, že melasový líh pod kódem [číslo] je ve Slovenské republice jakožto vstupní surovina osvobozen od spotřební daně podle § 40 odst. 1 písm. b) zákona č. 530/2011 Z. z. Městský soud přitom správně poukázal na to, že zákon o spotřebních daních v § 71 výslovně z osvobození od spotřební daně vylučuje výrobky spadající pod kód [číslo] nelze jakkoliv dovozovat, že by stěžovatelčiny výrobky mohly osvobození od daně podléhat. Na podporu svého závěru městský soud poukázal na zákonnou úpravu implementující směrnici 92/83/EHS v Polsku či Rakousku, kde výrobky obdobné těm stěžovatelčiným osvobození od daně nepodléhají. Tím městský soud zároveň vyvrátil stěžovatelčino tvrzení, že doplňky stravy jsou v členských státech EU od spotřební daně osvobozeny. Závěr městského soudu je přitom v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka], v němž se zdejší soud touto otázkou již zabýval a uzavřel, že směrnice 92/83/EHS i zákon o spotřebních daních obsahují taxativní výčet výrobků, které mohou být (v případě čl. 27 směrnice), resp. jsou (v případě § 71 zákona), osvobozeny od daně. Doplňky stravy kódu 2208 do tohoto výčtu nespadají, naopak u nich zákon v § 71 odst. 1 písm. b) osvobození od daně vylučuje.“ 23. Soud prvního stupně se dále zabýval judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU), na kterou odkazovala žalované. Uvedl, že SDEU se v žalovanou namítaném rozsudku ze dne [datum] ve věci [číslo] zabýval předběžnou otázkou, zda je třeba, vzhledem k odlišnostem mezi různými jazykovými verzemi směrnice 92/83, vykládat čl. 27 odst. 1 písm. f) této směrnice tak, že ukládá členským státům povinnost osvobodit od spotřební daně líh dovozený na celní území Evropských společenství obsažný v čokoládových výrobcích určených k přímé spotřebě, pokud obsah alkoholu obsaženého v čokoládových výrobcích nepřesahuje 8,5 litru na 100 kg výrobku. Soudní dvůr Evropské unie dospěl k závěru, že místo, kde je líh k výrobě používán, není v tomto ohledu relevantní. Mimoto cíl, který osvobození stanovená směrnicí 92/83 sledují, je zejména vyloučit dopad spotřebních daní u alkoholu jako meziproduktu, který je součástí složení jiných spotřebních nebo průmyslových výrobků, přičemž odkázal na rozsudek ve věci Itálie v. Komise C-482/98. Kromě toho představuje osvobození výrobků uvedených v čl. 27 odst. 1 směrnice 92/83 zásadu a odmítnutí tohoto osvobození výjimku. Možnost přiznaná členským státům týmž ustanovením, aby stanovily podmínky „za účelem zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto úlev a předcházení daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu“, nemůže zpochybnit bezpodmínečnou povahu povinnosti osvobození stanovené v uvedeném ustanovení.

24. V dalším žalovanou namítaném rozsudku SDEU ze dne [datum] ve věci [číslo] se zabýval předběžnou otázkou, zda musí být čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83, v kontextu cílů a obecné systematiky směrnice, vykládán v tom smyslu, že jakmile jsou výrobky typu ‚líh‘ určené k uvedení na trh v jiném členském státě již uvolněny ke spotřebě v prvním členském státě a jsou osvobozené od spotřební daně, neboť jsou použity k výrobě přísad určených k použití při výrobě nealkoholických nápojů s obsahem alkoholu nepřesahujícím 1,2 % objemových, musí s nimi členský stát určení zacházet stejným způsobem na svém území. SDEU vyšel z toho, že v dotčené věci byly přísady v původním řízení propuštěny ke spotřebě ve smyslu směrnice 2008/118 v členském státě jejich výroby, a to v Irsku, a že tento členský stát použil na tyto přísady osvobození od daně stanovené v čl. 77 písm. a) bodě iii) daňového zákona z roku 2003, který provádí čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83. Na tomto základě dospěl k závěru, že členský stát určení uvedených přísad je povinen s nimi zacházet od jejich vstupu na své území stejným způsobem, ledaže by existovaly důvody odůvodňující konstatování, že toto osvobození od daně bylo uplatněno nesprávně nebo že došlo k daňovému úniku, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu (bod. 56). Dále dospěl k závěru, že čl. 27 odst. 1 písm. e) směrnice 92/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je líh propuštěn ke spotřebě v členském státě, ve kterém je osvobozen od spotřební daně, neboť byl použit pro výrobu přísad při výrobě nealkoholických nápojů, jejichž obsah alkoholu nepřesahuje 1,2 % objemových, a následně je uváděn na trh v jiném členském státě, je tento členský stát povinen zacházet na svém území s tímto lihem stejným způsobem, pokud první členský stát správně uplatnil osvobození od daně stanovené v tomto ustanovení a neexistuje žádná indicie o daňovém úniku, vyhýbání se daňovým povinnostem nebo zneužití daňového režimu (bod 58).

25. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovanou namítaná judikatura SDEU na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť v obou případech SDEU řešil situaci, kdy šlo o případ použitého lihu jako meziproduktu v situacích výslovně vymezených čl. 27 směrnice 92/83, a to v prvním případě čl. 27 odst. 1 písm. f) a v druhém případě čl. 27 odst. 1 písm. e). V žádném z uvedených judikátů se SDEU nezabýval otázkou doplňků stravy. Jak bylo vyloženo výše, osvobození pro doplňky stravy bylo do směrnice vtěleno až směrnicí Rady EU 2020/1151. V rozhodné době (tedy v letech 2014 a 2015) uvedená směrnice toto osvobození neobsahovala. Uvedené výrobky pak nelze zahrnout ani pod čl. 27 odst. 2 písm. e) citované směrnice, jenž se týká osvobození „při výrobě složeného výrobku, který není předmětem spotřební daně podle této směrnice.“ Podmínkou tohoto osvobození je, aby výsledný produkt nebyl předmětem spotřební daně podle této směrnice, což však, jak bylo vysvětleno ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, nebyl případ výrobků žalované, neboť tyto výrobky je třeba zařadit pod kód nomenklatury 2208, tedy jako lihovinu, která byla předmětem spotřební daně podle dané směrnice.

26. Soud prvního stupně uvedl, že dosud nedošlo v Evropské unii k plné harmonizaci spotřebních daní, uplatňuje směrnice Rady 2008/118/ES princip zdanění podle země určení, dle nějž je výrobek zdaňován v zemi spotřeby. Jak vyplynulo ze shodných tvrzení stran, výrobky sice byly vyrobeny na Slovensku, byly však určeny k prodeji žalované, resp. její právní předchůdkyně, do České republiky za tím účelem, aby je právní předchůdkyně žalované dále prodala žalobkyni, která teprve měla tyto výrobky prodávat koncovým spotřebitelům k přímé spotřebě. Výrobky tak měly být dle čl. 7 směrnice Rady 2008/118/ES tzv. propuštěny ke spotřebě až na území České republiky, a tudíž měly být též zdaněny podle daňových předpisů uplatňovaných v České republice. Bylo tak povinností žalované výrobky zdanit, tuto povinnost porušila. Porušila tak rovněž čl. II bod 3) rámcové kupní smlouvy sjednané s žalobkyní, a tudíž došlo k porušení povinnosti ve smyslu § 2913 o. z. V důsledku porušení povinnosti žalované žalobkyni vznikla škoda spočívající jednak v hodnotě zboží, které jí bylo zabaveno a následně propadlo státu, jednak v uhrazené spotřební dani, kterou byla povinna místo žalované uhradit, jednak v nákladech na uskladnění při zabavení zboží celními orgány.

27. Obranu žalované spočívající v tom, že došlo k porušení prevenční povinnosti žalobkyně, pokud se v celním řízení nebránila (nepodala odvolání) a pokud celní orgány řádně neinformovala o sjednané výhradě vlastnického práva, čímž zabránila žalované se postupům celních orgánů bránit, shledal soud prvního stupně nedůvodnou, neboť, jak plyne z výše uvedeného, i kdyby se žalobkyně v řízeních bránila (či by v těchto řízeních vystupovala žalovaná), nemohla by tato řízení dopadnout jinak.

28. Rovněž soud prvního stupně shledal nedůvodnou obranu žalované odkazující na to, že žalobkyně měla svá práva uplatnit z titulu vadného plnění, čímž je vyloučeno právo na náhradu škody. Nezaplacení spotřební daně nelze považovat ani za právní ani za materiální vadu prodávané věci, nýbrž jde o porušení jiné (tzv. vedlejší) povinnosti. Žalobkyně tak sice měla právo od smlouvy odstoupit, avšak z titulu obecné úpravy odstoupení od smlouvy, tedy z důvodu podstatného porušení povinností žalovanou, nikoliv z titulu práva z vadného plnění. Bylo však na žalobkyni, zda tohoto práva využije. Nevyužití práva odstoupit od smlouvy nikterak nevylučuje právo na náhradu škody.

29. Ohledně námitky žalované, dle níž došlo k porušení základních práv žalované tím, že byla zatížena nesplnitelným důkazním břemenem, pokud měla v řízení prokázat, že při využití opravných prostředků by ke vzniku škody nedošlo, soud prvního stupně uvedl, že v tomto ohledu nemohl postupovat jinak, neboť byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu. Nadto se ztotožnil s vyjádřením žalované, že na žalované bylo toliko, aby uvedla případnou argumentaci, kterou by se při užití opravných prostředků bránila. Otázka, zda tato argumentace by mohla být důvodnou a mohla tak vést k úspěchu ve věci, již je otázkou právní, a právě touto otázkou se soud výše zabýval. Žalovaná tak nebyla zatížena nesplnitelným procesním břemenem, a tudíž k zásahu do základních práv žalované nedošlo.

30. Ohledně výše škody soud prvního stupně vycházel z nákupních cen bez DPH sjednaných s žalovanou, neboť právě tak byla stranami určena též obvyklá cena výrobků ve smyslu § 2969 odst. 1 o. z. Žalobkyně však žalobou uplatnila větší počet výrobků, než o jejichž propadnutí bylo reálně rozhodnuto (a to Celík zlatobýl o 1, Jírovec maďal o 2, Lichořeřišnice větší o 3, Srdečník obecný o 1, [adresa] lékařský o 10, [název] o 2, Uklidňující směs o 2). U zbylé části výrobků bylo prokázáno, že k rozhodnutí o jejich propadnutí došlo, přičemž hodnota těchto výrobků v nákupních cenách představuje částku [částka]. Ve zbývající částce ohledně tohoto nároku, tedy v částce [částka] s příslušenstvím, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Ve vztahu k uhrazené spotřební dani a uhrazených nákladech na skladování soud shledal žalobu důvodnou v plném rozsahu, neboť rovněž tato škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovanou stranou, resp. její právní předchůdkyní.

31. Soud prvního stupně dále podle ustanovení § 1970 o. z. žalobkyni přiznal úrok z prodlení v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ve vztahu k částce [částka] ode dne [datum] (tedy den po splatnosti určené žalobkyní ve výzvě ze dne [datum]) a ve vztahu k celé přiznané částce ve výši [částka] ode dne [datum] (tedy den po splatnosti určené žalobkyní ve výzvě ze dne [datum]). Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobkyní požadovaný úrok z prodlení zamítl.

32. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Neúspěch žalobkyně v řízení byl toliko nepatrný, z toho důvodu žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení v částce [částka]. K jejich úhradě zavázal neúspěšnou žalovanou, a to společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí, neboť vedlejší účastník ohledně nákladů řízení sdílí osud účastníka, kterého v řízení podporuje. Náklady sestávaly z uhrazených soudních poplatků za zahájení řízení a za odvolání ve výši 2 x [částka], dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty (po částečném zpětvzetí žaloby) ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze 26 úkonů právní služby [tj. výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé ze dne [datum] a ze dne [datum], převzetí věci a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření žalobkyně ze dne [datum], účast na jednáních soudu ve dnech [datum] a [datum] (2x – 2 h 7 min), vyjádření žalobkyně ze dne [datum], účast na jednáních soudu ve dnech [datum] (2x – 2 h 40 min) a [datum] (2x – 2 h 8 min), závěrečný návrh ze dne [datum], odvolání ze dne [datum], účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], vyjádření žalobkyně ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], vyjádření žalobkyně ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum] (2x – 2 h 27 min), vyjádření žalobkyně ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum], závěrečný návrh ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum])], dále z částky [částka] za 1 úkon právní služby (účast při jednání dne [datum], při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku), dále 27 paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t., tj. [částka], a dále DPH ve výši [částka].

33. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům II a IV, podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala zrušení napadeného výroku II a zamítnutí žaloby. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že výrobky, které dodala žalovaná žalobkyni a které byly na Slovensku od daně osvobozeny, podléhaly v České republice spotřební dani. Podle ní soud prvního stupně nerespektoval článek 10 směrnice EP a Rady č. 2002/46 a uváděných na trh podle článku 10, práva a povinnosti nevyložil ve smyslu této směrnice, výklad učinil podle nepříslušných směrnic 92/83/EHS a 2008/118/ES. Soud prvního stupně svůj výklad založil na obsahu přítomnosti lihu. Takový výklad u doplňků stravy považovala za diskriminační, protiprávní, narušující rovnost. Doplňky stravy jsou plně harmonizovány směrnicí EP a Rady č. 2002/46. K tomu odkázal na rozhodnutí SDEU ve věcech [číslo] Mezi účastníky bylo nesporné, že předmětem dodávky byly doplňky stravy, vyrobené v zemi, kdy byly od daně osvobozeny. Vykonatelnost práva EU se podle žalobkyně nemůže lišit stát od státu v závislosti na vnitrostátních předpisech. Závěr soudu, že výrobky podléhají spotřební dani, porušuje princip volného pohybu zboží, k tomu odkázala na rozhodnutí SDEU ve věci C-319/05. Nesprávně podle ní soud prvního stupně aplikoval také vnitrostátní předpisy. Poukázal na ust. § 71 odst. 1 písm. a) zák. č. 353/2003 Sb., podle něhož se od daně osvobozuje líh určený k použití jako materiál vstupující v rámci podnikatelské činnosti do výrobků při výrobě potravin, potravinových doplňků … Výhradně ty právní skutečnosti, že konečné doplňky stravy, třebaže obsahují více než 1,2 % objemu ethanolu, nejsou podle evropského práva předmětem spotřební daně, umožňuje použití výjimky stanovené čl. 27 směrnice Rady č. 92/83/EHS. Vnitrostátní ustanovení § 71 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních je transpozicí čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 92/83/EHS a soud byl v rámci svého výkladu omezen vůlí evropského zákonodárce a zároveň byl při svém rozhodování vázán rozhodnutím svého národního zákonodárce. Byl také vázán předností práva Evropské unie před použitím národní judikatury. Uvedl, že Soudní dvůr přiznal normám obsaženým v nařízení přímý účinek v plném rozsahu, k tomu odkázal na rozhodnutí ve věci C-43/71. Podle nařízení č. 1924/2006, podle bodu 12 nařízení, se potravinové doplňky vymezené směrnicí EP a Rady č. 2002/46/ES, které jsou v tekuté formě a obsahují více než 1,2 % objemu alkoholu, nepovažují za nápoje. Při neimplementaci směrnice EP a Rady č. 2002/46/ES ve stanovené lhůtě bylo opakovaně judikováno, že národní soudy musí zajistit plný účinek těchto ustanovení neaplikací odporujících národních norem či pravidel, použitím přímého účinku směrnic nebo preferencí eurokonformní interpretaci národního práva, aby bylo dosaženo předepsaného výsledku neprovedené směrnice. Soud prvního stupně měl proto ust. § 71 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních vyložit v souladu s článkem 11 neprovedené směrnice EP a Rady č. 2002/46. Nesouhlasila s tím, že byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle ust. § 2913 o. z. Pokud jde o vznik škody a její výši, soud prvního stupně převzal tvrzení žalobkyně. Podle ní soud prvního stupně neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o výši škody. Dostatečně se nezabýval tím, zda je dána příčinná souvislost, ač upozorňovala na nedodržení prevenční povinnosti, když žalobkyně se v celním řízení nebránila a žalovanou neinformovala. Nesouhlasila se závěrem, že vznik škody byl seznatelný až v okamžiku rozhodnutí o propadnutí zboží státu. Poukazovala na to, že žalobkyně cenu zaplatila až [datum]. Škodě ve výši [částka] mohla zabránit tím, že by kupní cenu žalobkyni nezaplatila a mohla se domáhat práv z vadného plnění. V uvedeném lze spatřovat porušení prevenční povinnosti podle § 2903 o. z. Od smlouvy mohla žalobkyně také odstoupit po zaplacení kupní ceny. Soud prvního stupně uvedl, že nezaplacení spotřební daně nelze považovat za právní ani materiální vadu věci, že jde o porušení jiné povinnosti. Takový závěr považovala za překvapivý. Podle ní tento nárok neměl být žalobkyni přiznán, protože nevyužila svého práva z odpovědnosti za vady. S právním hodnocením věci soudem prvního stupně nesouhlasila, výrobky dodala bez zaplacené daně a bez řádných dokladů. [adresa] 836 Kč neměla být žalobkyni přiznána, neboť ji žalobkyně mohla požadovat z odpovědnosti za vady. Soud prvního stupně měl účastníkům před vydáním rozhodnutí předestřít své hmotněprávní posouzení věci. Má právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí věci.

34. Vedlejší účastnice na straně žalované se ve vyjádření ze dne [datum], učiněného prostřednictvím [Jméno advokáta B], ztotožnila s argumenty žalované v jejím odvolání a připojila se k němu.

35. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a žádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. V odvolání nesouhlasila s tím, že by soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil ani s tím, že by vyhodnocení neuhrazení spotřební daně jako porušení vedlejší povinnosti bylo překvapivé. Podle ní soud prvního stupně vyšel z příslušných směrnic, nešlo o posouzení překvapivé, neboť vycházelo z judikatury Nejvyššího správního soudu, která prošla testem ústavnosti. [adresa] dodané žalovanou v České republice podléhalo spotřební dani, kterou byla žalovaná povinna odvést. Soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která se týkala analogických případů. Pokud žalovaná judikaturu Nejvyššího správního soudu nerespektuje, jde o její volbu, nikoli o vadný postup soudu prvního stupně. Nesplnění vedlejší povinnosti zaplatit spotřební daně je porušením povinnosti zakládajícím nárok na náhradu škody. Dodané zboží neodpovídalo smlouvě, kde bylo sjednáno, že bude řádně zdaněno, porušení této povinnosti vedlo k propadnutí zboží státu, čímž vznikla žalobkyni škoda. Souhlasila se soudem prvního stupně, že neměla k dispozici žádné potencionálně účinné obranné prostředky proti postupu orgánů [právnická osoba], které v konečném důsledku rezultovaly v propadnutí zboží státu. Mohla od smlouvy odstoupit, nevyužití tohoto nároku nevylučuje nárok na náhradu škody. Procesní obranou žalované se soud prvního stupně zabýval, jednatele žalované slyšel, nechápala, v čem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé. Výše škody vyplývá z bodů 31 až 44, dále 68 odůvodnění rozsudku. Podle žalobkyně byl rozsudek řádně odůvodněn. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08, podle něhož nejsou obecné soudy povinny stavět odůvodnění svých rozhodnutí na detailní oponentuře všech námitek, které jsou v rámci procesní obrany učiněny, to tehdy, pokud rozhodnutí ve věci a contrario k těmto námitkám je založeno na vlastní ucelené argumentaci soudu, kterou tento logicky a právně rozumným způsobem odůvodňuje. Podle žalobkyně byl rozsudek dostatečně a správně odůvodněn.

36. Při jednání před odvolacím soudem účastníci setrvali na svých stanoviscích, jak vyplývají z jejich písemných podání.

37. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že splňuje obsahové náležitosti, vyplývající z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku v mezích, vytyčených odvoláním (§ 206 odst. 2 o. s. ř. – ve výrocích II a IV) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

38. Nejprve je třeba uvést, že proti výrokům I a III odvolání nebylo podáno. V těchto výrocích tak rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

39. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, která také správně právně posoudil, odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

40. Žalovaná především namítala, že jí dodané potravinové doplňky nepodléhaly spotřební dani z alkoholu, který obsahovaly, neboť na Slovensku, kde byly vyrobeny, od této daně byly osvobozeny; pokud by tak žalobkyně podala opravný prostředek do vydaných rozhodnutí, daň z lihu by nemusela doplácet, nemusela by platit za uskladnění zboží a rozhodnutí o propadnutí zboží by nebyla vydána. S ohledem na toto tvrzení se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda by v případě podaného opravného prostředku byla žalobkyně úspěšná, tedy tím, zda se v České republice potravinové doplňky vyrobené na Slovensku, dodané do České republiky, kde měly být žalobkyní dodány jejím odběratelům, zdaňují či nikoli. V tomto směru soud prvního stupně odkázal na přiléhavé právní předpisy Evropské unie a České republiky, na přiléhavou judikaturu Soudního dvora Evropské unie i českých soudů. Zejména s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] správně dovodil, že doplňky stravy kódu 2208 od daně z lihu v České republice osvobozeny nejsou.

41. Žalovaná ve svém odvolání odkazovala na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy, zejména články 10, 11. Tato směrnice se netýká daně z alkoholu. Stejně tak rozhodnutí ve věcech [číslo]. Uvedená směrnice především vymezuje, co jsou doplňky stravy (čl. 4) a upravuje jejich uvádění na trh v rámci Evropské unie, rozhodnutí se týkají této směrnice.

42. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny. Předpokladem odpovědnosti za škodu dle § 2913 o. z. je porušení smluvní povinnosti, vznik újmy a příčinná souvislost, zavinění se nevyžaduje, pokud si je účastníci jako předpoklad odpovědnosti nesjednali. Žalovaná porušila smluvní povinnost, neboť zboží dodané žalobkyni řádně nezdanila, ač dle čl. II odst. 3 smlouvy tuto povinnost měla. Škodu představuje hodnota zboží, které žalobkyně [datum] zaplatila na základě žalovanou vystavených faktur, náklady na jeho uskladnění a úhrada daně za žalovanou, když dodané zboží bylo žalobkyni státem zabaveno a bylo rozhodnuto o jeho propadnutí státu. Dána je i příčinná souvislost, neboť pokud by daň byla řádně zaplacena, k zabavení a likvidaci zboží žalobkyně by nedošlo, nevznikly by náklady na jeho uskladnění a žalobkyně by nemusela doplácet daň. Pokud žalovaná namítala, že soud prvního stupně řádně k výši škody nezjistil skutkový stav, příslušná zjištění soud prvního stupně učinil z listinných důkazů a jsou obsažena pod body 37 až 40 odůvodnění rozhodnutí.

43. Protože žalovaná měla povinnost zaplatit spotřební daň z lihu, soud prvního stupně správně dovodil, že případné podání opravného prostředku žalobkyní proti příslušným rozhodnutím by na rozhodnutí o propadnutí věci státu, doměření daně a tím pádem i na placení skladného nemělo žádný vliv. Totéž platí i o případném vyrozumění žalobkyně o jednání celního úřadu.

44. Pokud žalovaná tvrdila, že měla žalobkyně od smlouvy odstoupit, souhlasí odvolací soud se soudem prvního stupně, že bylo na žalobkyni, zda tohoto práva využije či nikoli, že případná možnost odstoupení od smlouvy sama o sobě nevylučuje, že by se žalobkyně po žalované nemohla domáhat náhrady škody. Volba postupu byla na její straně a nejde o skutečnost, která by mohla vést k závěru o vyloučení žalované z odpovědnosti za škodu. 45. [právnická osoba] je vyloučena ohledně odstranění či kompenzace dané vady, není ale dotčena náhrada škody vadou způsobená (§ 1925 o. z.). Žalobkyně proto mohla požadovat uplatněnou náhradu škody, která vznikla následkem nezdanění zboží žalovanou.

46. Také odvolací soud nezjistil nic, čím by žalobkyně ve smyslu ust. § 2903 o. z. mohla škodě zabránit. Lze tak souhlasit se žalobkyní, že neměla žádné prostředky k odvrácení škody.

47. Pokud soud prvního stupně uvedl, že došlo k porušení vedlejšího ujednání mezi účastníky o tom, kdo zaplatí daně. Odvolací soud souhlasí se žalovanou, že nejde o nepředvídatelné posouzení. Žalobkyně od počátku řízení tvrdí, že povinnost zaplatit daň dle smlouvy měla žalovaná, žalovaná namítala, že nemůže požadovat škodu, když se mohla domáhat odpovědnosti za vady. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně své hodnocení provedl v rámci tvrzení účastníků, z nichž jedno shledal správným a u druhého vysvětlil, proč ho nebylo možné aplikovat. O žádné překvapivé hodnocení věci nejde.

48. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek je v odvoláním napadených výrocích II a IV věcně správný. Skutkové a právní závěry ohledně přiznání úroku z prodlení a ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalovaný ani konkrétní námitkou nezpochybnil, odvolací soud proto v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému odvolací soud výroky II a IV podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

49. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal vůči žalované a jejímu vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení za její právní zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby advokáta (sepis písemného vyjádření, účast při jednání odvolacího soudu) při tarifní hodnotě [částka] 2 x [částka] (§ 7, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ a.t.), dvě náhrady hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 4 a.t.), celkem [částka], s náhradou za 21 % DPH dle § 137 odst. 2 o. s. ř. ve výši [částka] jde o částku [částka]. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. a o tom, že tuto náhradu je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 2 o. s. ř.

Poučení