39 Co 400/2024 - 358

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], IČO [IČO žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], IČO [IČO žalobce B] sídlem [Adresa žalobce B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. srpna 2024, č. j. 14 C 238/2021-318, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 053,87 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 136 000 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení a z částky 14 000 Kč od 10. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu částečně zamítl co do částky 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 4. 2021 do zaplacení (výrok II.). Žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 81 921 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit částku 12 797 Kč a o povinnosti žalované zaplatit částku 14 071 Kč na náhradě nákladů řízení České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro [adresa] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. a V.). Současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 3 750 Kč České republice prostřednictvím Obvodního soudu pro [adresa] do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se žalobou ze dne 8. 6. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Tvrdil, že je insolvenčním správcem dlužníka [právnická osoba], s tím, že žalovaná přijala na svůj bankovní účet č. [č. účtu] od společnosti [právnická osoba]., celkem 6 plateb v úhrnné výši 190 000 Kč. Jednalo se o nájemné a zálohy na úhradu služeb spojených s nájmem nebytových prostor v objektu č. p. [číslo] v k. ú. [adresa], patřících dlužníkovi, a to za období od 12. 1. 2017 do 27. 2. 2017. Žalovaná se tak bezdůvodně obohatila, neboť přijala bez právního důvodu nájemné určené dlužníkovi.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že uzavřela dne 1. 12. 2015 s dlužníkem smlouvu o zřízení a vedení depozitního účtu. Za dlužníka jednal [funkce] a současně [funkce] [jméno FO]. Jednalo se o žalobcem uváděný účet č.: [č. účtu]. Na tento účet byly přijímány finanční prostředky, které byly ve výlučném vlastnictví dlužníka. S finančními prostředky bylo nakládáno v souladu se smlouvou, tedy pouze na výlučné pokyny [funkce] dlužníka [jméno FO]. Předmětnou smlouvu ze dne 1. 12. 2015 následně dne 31. 1. 2017 vypověděla a téhož dne si výpověď převzal [jméno FO]. Následně byl počátkem dubna 2017 účet zrušen. Jelikož byla smlouva ze dne 1. 12. 2015 ukončena výpovědí, byly veškeré finanční prostředky vypořádány dle pokynů [funkce] dlužníka [jméno FO]. V souladu s výše uvedeným byla ze strany dlužníka ([jméno FO]) vystavena kvitance dne 17. 3. 2017 s tím, že veškeré finanční prostředky z předmětného účtu byly zcela vypořádány a společnost [právnická osoba], a. s, výslovně písemně prohlásila, že po vypořádání celé částky ke dni 10. 3. 2017 již po ní nebude požadovat ničeho. Nepřijala tedy žádné plnění bez právního důvodu ani nezadržuje jakékoli finanční prostředky náležející dlužníku.

4. Žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení s tím, že odkázala na rozhodnutí Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 2. 2022, č. j. [číslo], a rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 27. 7. 2022, č. j. [spisová značka]. Uvedla, že platby byly připsány na její účet v roce 2017 s tím, že obě citovaná rozhodnutí odvozují počátek průběhu promlčecí lhůty právě od data připsání plateb na účet. Kvitance pak byla sepsána 17. 3. 2017 a žaloba byla podána až v červnu roku 2021, přičemž promlčecí lhůta v délce tří let dle ust. § 629 odst. 1 o. z. skončila v únoru 2021.

5. Žalobce důvodnost námitky promlčení odmítl. Konkrétně uvedl, že je v rámci insolvenčního řízení správcem cizího majetku (dlužníka), ohledně kterého na něj přešlo dispoziční oprávnění. Do funkce předběžného insolvenčního správce byl ustanoven až usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. [spisová značka], a nejdříve od tohoto dne mohla jeho subjektivní promlčecí lhůta začít běžet. Subjektivní promlčecí lhůta mohla tedy skončit nejdříve dne 25. 4. 2022. Tvrzení žalované o okamžiku vědomosti dlužníka o vzniku bezdůvodného obohacení neměl za prokázaná. Předně uvedl, že nelze okamžik vědomosti vázat na okamžik podpisu smlouvy o depozitním účtu a ani na pokyn [jméno FO] k provedení platby na účet žalované, neboť se jedná o okamžiky předcházející samotné platbě, tj. vzniku samotného bezdůvodného obohacení. Stejně tak nelze vycházet z okamžiku údajného vzniku kvitance ze dne 17. 3. 2017, neboť doba jejího vzniku nebyla v řízení prokázána a důkazní břemeno v této věci leží na straně žalované. Že by žalovaná s přijatými částkami následně nakládala dle pokynů [jméno FO] jako [funkce] insolvenčního dlužníka, čímž by byla vědomost insolvenčního dlužníka dovozena, nebylo v řízení rovněž prokázáno.

6. Soud prvního stupně dále konstatoval, že ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. [spisová značka], když shledal vznesenou námitku promlčení za důvodně uplatněnou. K odvolání žalobce byl rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 4. 2024, č. j. [spisová značka]. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně dle ust. § 226 odst. 1 o. s. ř., aby se ve vztahu k námitce promlčení zabýval zjištěním, kdy se dlužník dozvěděl, že k obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil a v kontextu s uvedeným případně provedl navrhovaný účastnický výslech [jméno FO].

7. Při dalším projednávání věci soud prvního stupně vyzval žalovanou postupem dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení z její obrany a označení důkazů, kdy se měl dlužník dozvědět o tom, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a že je to žalovaná, kdo se na jeho úkor obohatila. Žalovaná po poskytnutém poučení zopakovala, že je přesvědčena, že na její straně žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť peníze na její účet chodily na základě uzavřené smlouvy o depozitním účtu. Doplnila pak, že dlužník věděl, že peníze na její účet přišly od okamžiku jejich připsání na tento účet, neboť dlužník své nájemce instruoval, aby plnili právě na tento účet. Zároveň pak dlužník žalovanou instruoval i k tomu, jak má s prostředky na účtu naložit, a to vždy ve prospěch dlužníka, např. že má zaplatit fakturu za elektřinu apod. K prokázání svého tvrzení označila pak listinné důkazy, které již v řízení provedeny byly, a účastnický výslech [jméno FO].

8. Na základě doplněného dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že společnost [právnická osoba], uzavřela se společností [právnická osoba]., dne 1. 3. 2017 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem konkretizovaného nebytového prostoru. Nájemné bylo sjednáno ve výši 1 056 000 Kč ročně, splatné v dílčích měsíčních splátkách ve výši 88 000 Kč + 21 % DPH na účet pronajímatele č. [č. účtu], vedený u [právnická osoba]., vždy 10. den kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, za který bylo nájemné hrazeno. Z bankovního účtu vedeného na jméno [jméno FO] u [právnická osoba] (jednatel společnosti [právnická osoba].) odcházely v lednu a únoru 2017 platby na účet žalované č. [č. účtu]. Konkrétně z tohoto účtu odešla dne 12. 1. 2017 částka 40 000 Kč označená jako nájem [adresa], dne 16. 1. 2017 částka ve výši 48 000 Kč označená jako nájem [adresa] a téhož dne částka ve výši 7 000 Kč označená jako služby [adresa], dne 3. 2. 2017 částka ve výši 40 000 Kč označená jako nájem [adresa], dne 3. 2. 2017 částka ve výši 7 000 Kč, označená jako služby [adresa] a dne 27. 2. 2017 částka ve výši 48 000 Kč označená jako nájem [adresa]. Dne 13. 1. 2017 z účtu žalované odešla částka 40 000 Kč, a to na účet č. [č. účtu] s uvedením variabilního symbolu [var. symbol]. Majitelem tohoto účtu byla [právnická osoba]., která dne 6. 12. 2016 vystavila dlužníku fakturu na nedoplatek ve výši 91 124,13 Kč za období od 1. 11. 2016 do 30. 11. 2016 za odběrné místo [adresa] se splatností 21. 12. 2016, přičemž variabilní symbol pro platbu byl [číslo]. Z účtu žalované dále odešla dne 26. 1. 2017 částka 12 000 Kč, dne 6. 2. 2017 částka 47 000 Kč, dne 21. 2. 2017 částka 16 500 Kč, dne 2. 3. 2017 částka 43 000 Kč a dne 3. 3. 2017 částka 40 000 Kč. Všechny tyto částky byly zaslány na účet č. [č. účtu], jehož majitelem byl [jméno FO].

9. Z výslechu svědka [jméno FO] soud prvního stupně zjistil, že prostory k podnikání využívá cca 20 let, pronajímal si je nejprve jako podnikající fyzická osoba a od března 2017 byla nájemcem společnost [právnická osoba]. Nevyloučil, že by se v průběhu nájemního vztahu měnil účet, na který platil nájemné. Podstatné pro něj bylo, že vlastníkem společnosti [právnická osoba] byl pan [jméno FO], tomu platil na účet uvedený v té smlouvě, kterou měli spolu zrovna uzavřenou. Nevzpomněl si, že by dostal pokyn, aby platil nájemné na jiný účet než uvedený ve smlouvě.

10. Co se týká výslechu [jméno FO], [nazev] v rozhodném období roku 2017, soud prvního stupně uvedl, že žalobce poukázal na jeho nevěrohodnost s tím, že se jedná o osobu, která dlouhodobě poškozuje zájmy dlužníka. Z důkazů označených k prokázání uvedených tvrzení soud prvního stupně zjistil, že [jméno FO] bylo pravomocně uloženo zaplatit dlužníku částku 596 860 Kč s příslušenstvím a náklady řízení v částce 39 280 Kč, přičemž žalobce podal návrh na exekuci. Současně se [jméno FO] opakovaně pokoušel vystupovat v pozici vedlejšího účastníka řízení na straně žalované do řízení, která vede insolvenční správce dlužníka proti žalovaným o zaplacení milionových částek do majetkové podstaty dlužníka, přičemž soudy tento procesní úkon nepřipustily a jednání [jméno FO] považovaly za vedené úmyslem poškodit dlužníka.

11. Samotnou výpověď [jméno FO] pak soud prvního stupně shledal nevěrohodnou pro její vnitřní rozpornost (srov. bod 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí). [jméno FO] nejprve popisoval svůj vztah k žalované jako pracovní, přičemž však uvedl, že v době jeho výkonu vazby pro něj obstarávala koupi některých věcí. Poté uvedl, že pro společnost dlužníka plnila dílčí pracovní úkoly, nikdy však za ně nebyla odměňována. Dále popřel, že by kdy žalovaná měla s dlužníkem dohodu o „půjčení“ bankovních účtů, následně však uvedl, že měl zavedenou (s více osobami) praxi, že na účty těchto osob byly poukazovány platby ve prospěch dlužníka. Celý jím popsaný důvod zavedení takové praxe (časté pobyty v zahraničí a nutnost promptně provádět platby) působil účelově. Dále soud prvního stupně nepřehlédl, že obsah výpovědi [jméno FO] byl v rozporu s dalšími důkazy, když např. uvedl, že na účet žalované takto mělo být poukazováno pouze nájemné od pana [jméno FO], avšak z výpisu bankovního účtu žalované vyplynulo, že to bylo více plateb od většího množství osob (a to nejen nájemců z nemovitosti v k. ú. [adresa]). Soud prvního stupně shrnul, že s ohledem na shora uvedené nepovažoval jeho výpověď za důvěryhodnou a při zjišťování skutkového stavu z ní nevycházel.

12. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovaná k prokázání své obrany, že platby přijímané na její účet měly svůj právní důvod ve smlouvě uzavřené mezi ní a dlužníkem, označila smlouvu o zřízení a vedení depozitního účtu [právnická osoba], ze dne 1. 12. 2015,[Anonymizováno]výpověď smlouvy ze dne 31. 1. 2017 a kvitanci datovanou 17. 3. 2017. Žalobce se k těmto důkazním návrhům vyjádřil, že má zásadní pochybnosti o pravosti a správnosti těchto listin, neboť je přesvědčen, že tyto listiny musely být vyhotoveny až následně s úmyslem zastřít vyvádění peněžních prostředků z majetku dlužníka a jsou antedatovány. Soud prvního stupně tak s ohledem na skutečnost, že se jedná o soukromé listiny ve smyslu ust. § 565 o. z. vyšel z toho, že břemeno důkazní k prokázání pravosti a správnosti uvedených listin tíží právě žalovanou, která z nich pro sebe vyvozuje příznivé skutečnosti. Ta k prokázání těchto skutečností navrhla znalecký posudek, ze kterého bylo zjištěno, že všechny listiny jsou s vysokou pravděpodobností podepsány [jméno FO] a žalovanou. Znalci se však nepodařilo zjistit, kdy byly sporné listiny podepsány, neboť k tomu nemohl učinit potřebná technická zjištění (srov. znalecký posudek z oboru písmoznalectví č. [číslo]). Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalovaná neunesla své břemeno důkazní k prokázání pravdivosti obsahu sporných listin (tj. data jejich vzniku) a k dokazování těmito listinami nepřistoupil.

13. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně uvedl, že žalovaná měla na své jméno vedený bankovní účet č. [č. účtu], na který v období od[Anonymizováno]13. 1. 2017 do 28. 2. 2017 byly připsány (mimo jiné) platby v celkové částce 190 000 Kč z účtu vedeného pro [jméno FO] v [právnická osoba], přičemž se jednalo o platby nájemného a záloh za služby za nebytový prostor ve vlastnictví dlužníka, který měl [jméno FO] pronajatý v tomto období. Na účet žalované byla dne 13. 1. 2017 připsána částka 40 000 Kč od [jméno FO] a v týž den odešla platba ve stejné výši ve prospěch [právnická osoba]., za účelem částečné úhrady faktury vystavené dlužníku za dodávku tepla do nemovitosti v k. ú. [adresa]. Před provedením těchto dvou plateb byl zůstatek na účtu 1 960,82 Kč. Soud prvního stupně tak vzal za prokázané, že částka 40 000 Kč připsaná na účet žalované byla použita ve prospěch dlužníka, resp. na úhradu jeho dluhu.

14. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně s odkazem na ust. § 2991 o. z. shrnul, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná na svůj účet přijala v předmětném období platby v celkové výši 190 000 Kč, aniž k tomu byl prokázán jakýkoliv právní důvod. Je tak zřejmé, že žalovaná se na úkor žalobce, resp. majetkové podstaty dlužníka obohatila. S ohledem na citované závěry judikatury bylo pro posouzení nerozhodné tvrzení žalované, že všechny částky z účtu převedla dále dle pokynů dlužníka, pokud nebylo prokázáno, že se tak stalo ve prospěch dlužníka. Výši bezdůvodného obohacení tak soud prvního stupně shledal v částce 150 000 Kč, kterou je žalovaná povinna vydat žalobci, když žalovaná ke svým tvrzením neunesla břemeno důkazní, byť byla řádně procesně poučena. Pokud jde o částku 40 000 Kč, o tu se žalovaná neobohatila, neboť ji, jak bylo uvedeno shora, jednoznačně použila ve prospěch žalobce.

15. Následně se soud prvního stupně zabýval s odkazem na příslušná zákonná ustanovení vznesenou námitkou promlčení, když předně konstatoval, že břemeno tvrzení a důkazní stran okolností rozhodných pro posouzení důvodnosti takové námitky pak tíží žalovanou, která námitku uplatnila. Uvedl, že v projednávané věci bylo prokázáno, kdy byly jednotlivé platby připsány na účet žalované a kdy bylo právo žalobce uplatněno u soudu. Žalovaná pak tvrdila, že dlužník měl o vzniku bezdůvodného obohacení vědomost od okamžiku, kdy jednotlivé platby došly na její účet, neboť tam platby přicházely z jeho vůle. I o tomto tvrzení žalované však musel soud prvního stupně uzavřít, že žalovaná k němu neunesla své břemeno důkazní, neboť jí označené důkazy nebylo možno v řízení použít (nebyla prokázána pravost listin; účastnická výpověď [jméno FO] byla shledána nevěrohodnou) a námitku promlčení tak nebylo lze shledat důvodnou.

16. S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 150 000 Kč důvodná. Jelikož byla žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu, soud prvního stupně žalobci přiznal též příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za počátek prodlení považoval okamžik marného uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění u té které částky stanovené ve výzvách adresovaných žalobcem žalované. S ohledem na ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. soud prvního stupně přiznal úrok z prodlení dle žalobního žádání, tj. od 16. 4. 2021 a 10. 6. 2021.

17. Ve zbývajícím rozsahu 40 000 Kč s příslušenstvím žalobu soud prvního stupně zamítl.

18. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když přiznal žalobci částku v souhrnné výši 81 921 Kč představující 58 % celkové výše nákladů (rozdíl úspěchu žalobce 79 % od úspěchu žalované 21 %).

19. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl soud prvního stupně dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. v poměru úspěchu účastníků ve věci s přihlédnutím k tomu, že žalovaná byla v řízení osvobozena z 50 % od soudních poplatků a složila zálohu ve výši 10 000 Kč, a to z částky 60 939 Kč představující vyplacené znalečné.

20. Konečně žalované podle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. uložil soud prvního stupně povinnost zaplatit částku 3 750 Kč představující polovinu soudního poplatku, neboť žalobce byl v řízení od placení soudního poplatku osvobozen.

21. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které směřovalo do výroku II. a IV. Neztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, když setrval na svém názoru, že i v částce 40 000 Kč došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení, neboť i tuto částku přijala bez právního důvodu. Zdůraznil, že insolvenční dlužník mu nepředal účetnictví a je nanejvýš pravděpodobné, že v předmětné době insolvenční dlužník ani účetnictví nevedl. Uvedl, že nebylo prokázáno, že by dlužník tvrzený závazek vůči [právnická osoba]., v uvedené době vůbec měl. Na citované faktuře je uvedena splatnost dne 21. 12. 2016. Je tedy možné, že dne 13. 1. 2017 již byl tento dluh zaplacen. Nebylo prokázáno, že [právnická osoba]., tuto platbu na dluh dlužníka také přijala a zaúčtovala. Podotkl, že [právnická osoba]., uplatnila v rámci insolvenčního řízení vedeného ve věci [právnická osoba], u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] přihláškou č. [číslo] své pohledávky v celkové výši 1 565 158,61 Kč. Insolvenční dlužník (prostřednictvím [jméno FO], jako [funkce]) proti těmto pohledávkám v průběhu řízení až doposud poměrně razantně brojí a veškeré nároky tohoto věřitele dlouhodobě odmítá. Je tedy otázkou, zda i tvrzený dluh, který měla žalovaná za insolvenčního dlužníka zaplatit, byl po právu. Nebylo prokázáno, že by insolvenční dlužník dal žalované k této platbě pokyn. Plnila-li totiž žalovaná ze své vůle za insolvenčního dlužníka nějaký jeho dluh, vznikla jí za insolvenčním dlužníkem pohledávka. Tu mohla např. započíst na svůj závazek vydat bezdůvodné obohacení. Nic takového však žalovaná ani netvrdí. Pokud tak neučinila, měla svou pohledávku uplatnit v rámci insolvenčního řízení. V konečném důsledku navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žalobě zcela vyhovuje a že se mu povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice částku 12 797 Kč neukládá. Dále požadoval, aby odvolací soud zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobce.

22. Odvoláním brojila proti rozsudku i žalovaná. Uvedla předně, že vznesená námitka promlčení nároku žalobce byla zcela po právu. Rekapitulovala, že předmětem žaloby je vydání údajného bezdůvodného obohacení neoprávněným přijetím částek odeslaných ve prospěch jejího účtu v období od 12. 1. 2017 do 27. 2. 2017. Žalobní návrh v této věci byl podán až dne 8. 6. 2021. Dlužník jí vydal kvitanci 17. 3. 2017. Tato kvitance prokazuje, že vrátila veškeré předmětné finanční prostředky insolvenčnímu dlužníkovi, resp. část těchto prostředků byla prokazatelně použita dle pokynů [funkce] insolvenčního dlužníka. [jméno FO] přímo uváděl, že měl zavedenou (s více osobami) praxi, že na účty těchto osob byly poukazovány platby ve prospěch dlužníka. Tato jeho část výpovědi přímo koresponduje s věcí vedenou u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] v následném znění rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v [adresa] ze dne 27. 7. 2022, č. j. [spisová značka]. Listiny, které předložila jednoznačně prokazují, že insolvenční dlužník měl povědomí, a to již v okamžiku přijetí žalovaných částech na její účet, kde se předmětné finanční prostředky nacházejí, neboť následně ji instruoval, jak s těmito prostředky má naložit, tedy na jaké účty je má přeposlat. Je s podivem, že nalézací soud shledává, že platba 40 000 Kč byla provedena s vědomím dlužníka, ale ostatní platby již byly realizovány údajně bez jeho vědomí. Sám žalobce je srozuměn s tím, že část těchto finančních prostředků byla mimo jiné odeslána na účty rodinných příslušníků [funkce] insolvenčního dlužníka, a přesto fiktivně zpochybňuje její dobrou víru a namítá, že se na úkor insolvenčního dlužníka obohatila. Tento postup ze strany žalobce vůči své osobě považovala za šikanózní. Dovozovala, že jí nelze přitěžovat tím, že se [právnická osoba], dostala do druhého úpadku až cca dva roky poté, co k nakládání s předmětnou částkou došlo. Již tedy od doby, co částky došly na účet, začala běžet [právnická osoba], promlčecí doba v délce tří let podle ust. § 629 odst. 1 o. z. Namítala, že skutečnost, že znalec nemůže jednoznačně určit datum vyhotovení předložených listin ještě neznamená, že byly antedatovány. Závěrem zdůraznila, že v zájmu právní jistoty účastníků řízení nemohou soudy rozhodovat v totožných věcech zcela odlišně a identické skutečnosti vykládat dle svého uvážení. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a žalobci uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

23. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil v podání ze dne 17. 10. 2024. Uvedl, že dobrá víra žalované je spolehlivě vyvrácena již skutečností, že věděla, že se jedná o peníze [právnická osoba], a že jsou tímto způsobem „odkláněny“ z důvodu hrozící exekuce, resp. dalšího insolvenčního řízení. Pokud jde o údajnou kvitanci označenou datem 17. 3. 2017, tak se žalované nepodařilo prokázat ani to, že byla vyhotovena v uvedený den. Zejména se však žalované nepodařilo prokázat, že údajná kvitance odpovídá realitě, tedy že skutečně insolvenčnímu dlužníkovi přijaté částky vydala. Pokud jde o okamžik, kdy insolvenční dlužník nabyl vědomost o přijetí částek na účet žalované, pak žalovaná zřejmě záměrně přehlíží, že v řízení vedeném u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] bylo prokázáno, že [jméno FO] měl k bankovnímu účtu tamní žalované zřízeno vlastní dispoziční oprávnění. Zdůraznil, že žalovanou předložené listiny povědomost dlužníka o přijetí částek ani údajné pokyny dlužníka k nakládání s nimi neprokazují. Co se týká prokázání doby vzniku předložené kvitance a dalších listin, pak je zcela na žalované, aby tuto skutečnost prokázala. Tvrzení, že žalovaná s penězi nakládala dle pokynů [jméno FO], navíc jako [funkce] [právnická osoba]., je zcela neprokázané a zcela zjevně nepravdivé. Z žádných dosavadních tvrzení žalované, ani z žádných doposud provedených důkazů nevyplývá, že by [jméno FO] vůči žalované jednal jménem insolvenčního dlužníka, když byl v rozhodné době angažován i v jiných společnostech. Závěrem setrval na svém odvolacím návrhu.

24. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

25. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav v zásadě posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami účastníků, opětovně obsaženými v odvoláních, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí.

26. V daném případě tak lze pouze zrekapitulovat, že žalobce se podanou žalobou ze dne 8. 6. 2021 domáhal po žalované zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 25. 2. 2020, č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek dlužníka [právnická osoba], přičemž žalobce byl do funkce předběžného správce ustanoven usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. [spisová značka] (insolvenční řízení bylo zahájeno 20. 7. 2018). V minulosti probíhalo ve vztahu k dlužníku konkurzní řízení pod sp. zn. [spisová značka] u Krajského obchodního soudu v [adresa], když ke zrušení konkurzu došlo dne 29. 12. 2015, poslední konkurzní správkyní byla [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná na svůj účet č. [č. účtu] přijala od [jméno FO] (společnost [právnická osoba].), šest plateb v souhrnné výši 190 000 Kč představující nájemné a zálohy na úhradu služeb spojených s nájmem nebytových prostor v objektu č. p. [číslo] v k. ú. [adresa], patřících dlužníku [právnická osoba], a to za období od 12. 1. 2017 do 27. 2. 2017.

27. Žalovaná při jednání dne 9. 11. 2023 vznesla z opatrnosti námitku promlčení s tím, že odkázala na rozhodnutí Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 2. 2022, č. j. [číslo], a rozhodnutí Krajského soudu v [adresa][Anonymizováno]ze dne 27. 7. 2022, č. j. [spisová značka]. Uvedla, že skutkové okolnosti jsou v podstatě stejné jako v projednávané věci. Doplnila, že platby byly připsány na její účet v roce 2017 s tím, že obě citovaná rozhodnutí odvozují počátek běhu promlčecí lhůty právě od data připsání plateb na účet. Kvitance pak byla sepsána 17. 3. 2017 a žaloba byla podána až v červnu roku 2021, přičemž promlčecí lhůta v délce tří let dle ust. § 629 odst. 1 o. z. tak již uplynula.

28. Žalobce v reakci uvedl, že má pochybnosti o pravosti a správnosti dokumentů, na které žalovaná odkazovala (smlouva o zřízení a vedení depozitního účtu ze dne 1. 12. 2015, výpověď této smlouvy ze dne 31. 1. 2017 a kvitance ze dne 17. 3. 2017) s tím, že tyto listiny musely být vyhotoveny až následně s úmyslem zastřít vyvádění peněžních prostředků z majetku dlužníka a jsou antedatovány.

29. Na tomto místě odvolací soud pouze pro pořádek uvádí, že v konkrétním případě se jednalo o přezkum již druhého rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne 16. 11. 2023, č. j. [spisová značka], byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 4. 2024, č. j. [spisová značka], zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zejména vyzdvihl, že pro počátek běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení, které bylo nadto po celou dobu žalovanou zpochybňováno, musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to vědomost ochuzeného, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a vědomost ochuzeného o osobě povinné k jeho vydání.

30. Soud prvního stupně v posuzovaném případě postupoval v intencích kasačního rozhodnutí, vázán právním názorem odvolacího soudu, když po doplnění dokazování dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby co do částky 150 000 Kč s příslušenstvím s tím, že ve zbývajícím rozsahu částky 40 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

31. Je třeba uvést, že odvolací soud v kontextu se shora uvedeným shledal odvolací námitky účastníků neopodstatněnými, do jisté míry účelovými pouze ve snaze zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch.

32. Odvolací soud, co se týká částky 40 000 Kč, přisvědčil soudu prvního stupně s tím, že v tomto rozsahu se žalovaná bezdůvodně neobohatila, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že finanční prostředky, které byly připsány na její účet, bez dalšího převedla ve prospěch věřitele dlužníka, a to [právnická osoba]. Konkrétně bylo zjištěno, že dne 13. 1. 2017 byla připsána na účet žalované částka 40 000 Kč od [jméno FO] s tím, že v týž den byla provedena platba ve prospěch [právnická osoba]., za účelem částečné úhrady faktury vystavené dlužníku dne 6. 12. 2016, splatné dne 21. 12. 2016, znějící na částku 91 124,13 Kč, za dodávku tepla do nemovitosti v k. ú. [adresa] za období od 1. 11. 2016 do 30. 11. 2016. Platba pak byla identifikována variabilním symbolem obsaženým ve faktuře [číslo]. Jak správně soud prvního stupně shrnul, pro uvedou platbu nebylo rozhodné, zda tak žalovaná ne/učinila dle pokynu stávajícího dlužníka, resp. [jméno FO], když zásadním zůstává, že se jednalo o platbu ve prospěch [právnická osoba], resp. na úhradu jeho dluhu s tím, že skutečnost, zda byla částka 40 000 Kč zaúčtována na předmětný nedoplatek není předmětem daného ale insolvenčního řízení, v rámci kterého [právnická osoba]., uplatnila svou přihlášku. Odvolací námitky žalobce v této věci spočívaly na ničím nepodložených úvahách. Jinými slovy zůstaly v pouhé rovině domnělých tvrzení.

33. Soud prvního stupně dále konstatoval, že pokud se týká zbývajících plateb v souhrnné výši 150 000 Kč, přijatých bez jakéhokoliv právního důvodu, žalovaná se jako adresát plnění na úkor majetkové podstaty stávajícího dlužníka obohatila. Žalovaná v řízení tvrdila, že platby na svůj účet přijímala na základě smlouvy uzavřené s dlužníkem v roce 2015 a že veškeré prostředky použila dle jeho pokynů, resp. pokynů [orgán] [jméno FO]. Na podporu, tj. prokázání svých tvrzení označila smlouvu o zřízení a vedení depozitního účtu ze dne 1. 12. 2015 uzavřenou mezi [právnická osoba], jednajícím [funkce] [jméno FO] jako složitelem a žalovanou jako depozitářem (schovatelem); výpověď této smlouvy (bez data) s tím, že byla žalovanou doručena [jméno FO], [funkce] [právnická osoba], dne 31. 1. 2017; kvitanci datovanou dnem 17. 3. 2017. Z uvedených listin však soud prvního stupně nevycházel, když nebyla prokázána jejich pravost, tj. nepodařilo se zjistit datum jejich vzniku neboli kdy došlo k jejich podpisu. Označenou výpověď [jméno FO] soud prvního stupně nepovažoval za věrohodnou, výslech žalované nebyl realizován s ohledem na jí tvrzený nepříznivý zdravotní stav.

34. Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že žalovaná přes instruktivní poučení dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. neunesla břemeno důkazní, když nedostatečně vyvracela vznik bezdůvodného obohacení, resp. nedostatečně odůvodňovala právní důvod přijímaných plateb na svůj účet. Jednotlivé částky v souhrnné výši 150 000 Kč byly dle výpisů přeposlány na účet [jméno FO], otce manželky [jméno FO]. Nebylo zpochybňováno, že žalovaná na svůj účet přijímala i další platby, se kterými volně jako majitelka účtu nakládala. Skutečnost, že byla dlužníkem instruována, jakým způsobem s finančními prostředky má naložit, tj. existence konkrétního pokynu ohledně nárokovaných částek, nebyla prokázána. I odvolací soud shledal výpověď [jméno FO] za nevěrohodnou pro svoji nekonzistentnost, rozporuplnost, přičemž nelze neuvést, že i pasivita žalované v řízení, když navrhovala svůj výslech, který nebyl realizován s odkazem na nedoložené zdravotní problémy psychického rázu, v její prospěch nesvědčila. Odvolací soud však podotýká, že si je vědom subsidiární povahy výslechu účastníků jako důkazního prostředku (srov. ust. § 131 o. s. ř., nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Ohledně označených listin žalovanou k prokázání svých tvrzení soud prvního stupně nepochybil, pokud uzavřel, že žalovaná (ani přes vypracovaný znalecký posudek) neprokázala jejich datumizaci, když nadto například samotná kvitance datum vyhotovení této listiny ani neobsahuje, vyjma údajného data předání (doručení) žalovanou [jméno FO].

35. Lze tak přisvědčit soudu prvního stupně, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která je skutečně spotřebovala, když nade vší pochybnost v konkrétním případě nebylo zjištěno, že by tato plnění směřovala (jejich dispozice s konkrétními prostředky) ve prospěch stávajícího dlužníka [právnická osoba], případně na úhradu jeho dluhu.

36. Odvolací soud pak nepřisvědčil ani opětovným námitkám o opodstatněnosti vznesené námitky promlčení, která byla uplatněna žalovanou především s odkazem na spor projednávaný u Okresního soudu [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], když dovozovala počátek běhu promlčecí lhůty od okamžiku připsání plateb na její účet. Soud prvního stupně v tomto směru zcela správně shrnul, že ve zmiňovaném řízení se jednalo o situaci skutkově odlišnou, když v tomto případě [jméno FO], [funkce] [právnická osoba], s prostředky na účtu tamní žalované hospodařil, jinými slovy mohl s prostředky volně nakládat, k čemuž ho opravňovalo dispoziční právo k účtu. Tamní žalovaná pouze poskytla svůj účet k tomu, aby na něm mohla [právnická osoba], samostatně hospodařit. Naproti tomu v posuzované věci [jméno FO] dispozičním oprávněním nedisponoval, povědomost dlužníka o přijetí částek ani údajné pokyny dlužníka k nakládání s nimi nebyly kvalifikovaně prokázány.

37. Odvolací soud tak opět ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalované se ani v tomto směru nepodařilo unést důkazní břemeno k okolnostem, které by vedly k závěru o důvodnosti námitky promlčení, neboť nebylo nikterak prokázáno, že by dlužník měl, případně mohl mít vědomost, kdy jednotlivé platby na účet žalované došly, a že by s finančními prostředky bylo dále nakládáno dle jeho pokynů.

38. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř., a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení mezi účastníky, nákladech řízení státu a o povinnosti k doplacení soudního poplatku.

39. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud přiznal úspěšnějšímu žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 19 053,87 Kč, tj. ve výši 58 % z jejich celkové výše 32 851, 50 Kč. Náklady odvolacího řízení byly představovány odměnou za právní zastoupení za tři úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání protistrany, účast u jednání 13. 3. 2025) po 8 700 Kč dle ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dvěma režijními paušály po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024), jedním režijním paušálem po 450 Kč (ust. §§ 13 odst. 1, 15 téže vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2025), spolu s 21 % DPH v částce 5 701,50 Kč.

Poučení