39 Co 432/2024 - 422

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D. a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] trvale bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] fakticky bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o vypořádání společného jmění manželů, k odvolání účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. června 2024, č. j. 22 C 258/2019 – 379, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II, III, V a VI potvrzuje, ve výroku IV se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku ve výši 4 378 459,73 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o věcech náležejících do společného jmění manželů tak, že přikázal žalobci bytovou jednotku č. [číslo] nacházející se v budově č.p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], se spoluvlastnickým podílem ve výši 1315/16286 na společných částech, zapsanou na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], v ceně 12 360 000 Kč, dále nebytovou jednotku č. [číslo], náležející k téže budově která je součástí pozemku parc. č. [číslo], se spoluvlastnickým podílem ve výši 199/16286 na společných částech nemovitosti, vše zapsáno na LV č. [hodnota], pro k. ú. [adresa], obec [adresa], v ceně 1 860 000, a dále obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa], v ceně [částka] (výrok I.). Výrokem II. soud prvního stupně přikázal žalobci dále ze společného jmění do výlučného vlastnictví žalobce pohledávku za společností [právnická osoba]., IČO [IČO], ze smlouvy o půjčce ve výši 1 255 555,96 Kč. Podle výroku III. byl dále do výlučného vlastnictví žalobce přikázán závazek vůči [právnická osoba]., IČO [IČO], ve výši 6 523 514,81 Kč. Výrokem IV. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 4 300 256 Kč. Výroky V. a VI. byla každému z účastníků uložena povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 22 953 Kč. Výrokem VII. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně nejprve rekapituloval obsah žaloby, kterou se žalobce domáhal vypořádání společného jmění manželů v rozsahu shora označené bytové jednotky (dále také jen „byt“), nebytového prostoru (dále také jen „garáž“) a závazku vůči [právnická osoba]. ve výši 6 523 514,81 Kč. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], jenž nabyl právní moci dne [datum]. Podle tvrzení žalobce obě shora popsané nemovitosti manželé pořídili z peněz získaných z hypotečního úvěru, zajištěného zástavním právem na těchto nemovitostech a tím, že splátky hypotéky hradí účastníci doposud každý z jedné poloviny. Žalobce přikázání nemovitostí do svého vlastnictví odůvodňoval skutečností, že hlavní zájem o jejich koupi, iniciativu při rekonstrukci bytu měl on, zatímco žalovaná s dětmi i novým partnerem v [adresa] nebydlí a neočekává, že by své bydliště hodlala vracet zpět. O nemovitosti se jako jediný stará žalobce.

3. Soud prvního stupně dále konstatoval, že rovněž žalovaná podala samostatný návrh na vypořádání společného jmění manželů, v němž nad rámec žalobcova návrhu navrhla vypořádat obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], pohledávku ze smlouvy o půjčce za společností [právnická osoba]. ve výši 900 000 Kč a vnos z jejích výlučných prostředků darovaných jí rodiči do společného jmění manželů ve výši 700 000 Kč, která byla vložena do společnosti [právnická osoba]. Z požadavku na vypořádání tohoto vnosu později žalovaná ustoupila. Žalovaná navrhla, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví spolu se závazkem z hypotéky a do vlastnictví žalovaného nechť je přikázán obchodní podíl v hodnotě 837 000 Kč a pohledávka ve výši 1 255 555 Kč, poskytnutá oběma účastníky společnosti [právnická osoba]. na nákup automobilu [nazev]. Návrh byl soudem prvního stupně spojen ke společnému projednání s dřívějším návrhem žalobce. Žalovaná dále uvedla, že to byla právě ona, kdo měl zájem bydlet v bytové jednotce. Byt vyhledala a následně vedla i komunikaci o jeho koupi a rekonstrukci a v rámci jednání o vypořádání společného jmění manželů o něj projevila zájem, který trvá, neboť by v něm chtěla pro svou rodinu vytvořit trvalé zázemí a stabilní domov, a to včetně dětí manžela (manželství uzavřela dne 4. 11. 2023), o které pečují ve střídavé péči, i dětí účastníků. Žalobce podle ní nemá trvalý vztah a žalovaná je přesvědčena, podle předchozích návrhů žalobce, že si nemá zájem byt ponechat, ale prodat jej a z výtěžku zaplatit závazek z hypotéky. Žalovaná má zajištěny finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu žalobci, zatímco žalobce neprokázal, že by finance na úhradu vypořádacího podílu měl. Žalovaná popřela důvodnost žalobcem tvrzeného vnosu ve výši 512 530 Kč do společného jmění manželů z daru jeho rodičů, neboť žalobce o tom nepředložil jediný objektivní důkaz. Žalovaná je připravena zaplatit žalobci na vypořádání podílů společného jmění manželů částku ve výši 2 801 964,62 Kč.

4. Při jednání soudu dne 3. 3. 2022 žalobce dále navrhl vypořádat vnos finančních prostředků v jeho výlučném vlastnictví ve výši 512 530 Kč (dar od žalobcových rodičů) do společného jmění. Žalobce rovněž doplnil, že navrhuje přikázat do jeho vlastnictví rovněž obchodní podíl v hodnotě 161 000 Kč, byť jej lze přikázat i do vlastnictví žalované a dále také pohledávku ve výši 823 555,96 Kč s tím, že na vypořádacím podílu by měl být zavázán zaplatit žalované částku ve výši 3 612 167,10 Kč.

5. Soud prvního stupně dále shrnul skutková zjištění vzešlá z provedeného dokazování. Mimo jiné uvedl, že účastníci uzavřeli manželství dne 22. 5. 2010, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum]. Účastníci, kteří po svatbě žili v nájmu, se rozhodli po poklesu úrokové sazby hypoték v roce 2014 pořídit vlastní bydlení, přičemž žalobce preferoval byt na [adresa] a žalovaná domek za [adresa]. Poté žalovaná našla inzerát na prodej bytu, který bylo nutné sice rekonstruovat a byl navíc ve vlastnictví bytového družstva, ale byla plánována jeho privatizace, a proto se jej nakonec rozhodli pořídit. V roce 2017 byl byt privatizován, tedy jej získali do vlastnictví od bytového družstva. Účastníci společně řešili koupi a rekonstrukci bytu s architektkou. Žalobce dále řešil komunikaci s hypotečním poradcem, komunikaci s realitní kanceláří a právníky při převodu družstevního podílu v bytovém družstvu, komunikaci s bytovým družstvem týkající se rozdělení domu na jednotky před privatizací, komunikaci s realitní kanceláří nebo i chodil na schůze bytového družstva a společenství vlastníků. Účastníci v bytě nikdy nebydleli, neboť projekt rekonstrukce byl sice dokončen na začátku léta 2017, ale kromě bouracích prací další práce dosud neproběhly z důvodu problémů v manželství účastníků. Byt je v současné době neobyvatelný, neboť v něm chybí rozvody elektřiny a vody, na zemi je suť. Záležitosti týkající se bytu po ukončení společného soužití účastníků řešil žalobce. Žalovaná se do záležitostí souvisejících s koupí bytu a jeho rekonstrukcí zapojovala přiměřeně rozdělení úkolů v domácnosti a tomu, že byla na mateřské dovolené s třetím potomkem, půlroční dcerou. Rodinnou domácnost vedli účastníci až do února 2018, poté se účastníci v bytě střídali podle dohodnuté faktické střídavé péče o jejich děti. Žalobce od listopadu 2018 bydlí v nájemním bytě na adrese [adresa]. Žalovaná bydlí se svým současným manželem [jméno FO] na adrese [adresa]. Žalobce prokázal, že je schopen uhradit vypořádací podíl, žalovaná taktéž. Obě předmětné nemovitosti nabyli účastníci do jejich vlastnictví dne 6. 3. 2017, a to zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 28. 2. 2017 a kupní cenu hradili účastníci z finančních prostředků získaných hypotékou (smlouva s [právnická osoba]. o hypotečním úvěru č. [číslo], na základě které účastníci čerpali účelově vázaný úvěr ve výši 7 990 000 Kč). K nemovitostem bylo smlouvou ze dne 22. 6. 2017 zřízeno zástavní právo. Ke dni 31. 3. 2023 (datum vypracování znaleckého posudku) činila obvyklá (tržní) cena bytu částku ve výši 12 360 000 Kč a obvyklá cena garáže částku ve výši 1 860 000 Kč.

6. Žalobce je od 12. 12. 2012 zapsán v obchodním rejstříku jako jediný společník i jednatel společnosti [právnická osoba]. Hodnotu 100% podílu ve společnosti [právnická osoba] stanovil znalec ve dvou variantách, v závislosti na posouzení existence pohledávky společnosti za žalovanou ve výši 44 000 Kč, hodnota podílu ve společnosti [právnická osoba]. by pak činila ke dni 25. 10. 2019 částku ve výši 205 000 Kč (první varianta), případně 161 000 Kč (druhá varianta, z této soud vycházel, neboť existenci této pohledávky za žalovanou potvrzuje SMS komunikace účastníků ze dne 14. 6. 2019) a ke dni 31. 12. 2022 částku 0 Kč (v případě obou variant).

7. Soud prvního stupně dále zjistil, že účastníci v průběhu manželství zapůjčili společnosti [právnická osoba]. částku ve výši 1 700 000 Kč, přičemž zůstatek této zápůjčky ke dni zániku manželství 25. 10. 2019 činil částku ve výši 1 255 555,96 Kč. Pokud žalobce uváděl, že od této částky je třeba odečíst 2 x 100 000 Kč s tím, že tyto částky byly odeslány na úhradu hypotéky účastníků a částku 232 00 Kč, vyplacenou žalované, soud prvního stupně uvedl, že šlo o skutečnosti uplatněné po plynutí lhůty dané ust. § 118b o. s. ř., proto k nim nepřihlížel.

8. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce nabyl darem od rodičů částku ve výši 23 000 €, kterou žalobci osobně předal jeho otec při jeho cestě do České republiky. Vyšel přitom ze svědeckých výpovědí obou rodičů, jež uznal za věrohodné. Zpochybňující námitky žalované naproti tomu neuznal. Ekvivalent této částky byl použit na úhradu kupní ceny nemovitostí.

9. Soud prvního stupně věc dále právně hodnotil. Konstatoval, že dne [datum] zaniklo rozvodem manželství účastníků a tím i jejich společné jmění. K návrhu žalované stran vnosu finančních prostředků z jejího výlučného vlastnictví do společného jmění manželů ve výši 700 000 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedené finanční prostředky žalované nebyly vynaloženy z jejího výlučného majetku do společného jmění manželů, ale do společnosti [právnická osoba]., nejsou tedy předmětem vypořádání. Společné jmění manželů tvořily byt, garáž, obchodní podíl, závazek (dluh) z hypotéky a pohledávka za společností, neboť tyto věci, práva, závazky či dluhy nabyli účastníci za trvání manželství podle ust. § 709 občanského zákoníku a v případě obchodního podílu podle ust. § 143 odst. 1 obč. zák. a zároveň netvrdili, že by byla v jejich případě dána některá z výjimek uvedených v citovaném ustanovení občanského zákoníku. Přestože vypořádání společného jmění manželů se řídí režimem účinného občanského zákoníku, a to vzhledem k datu zániku společného jmění, rozsah společného jmění manželů, tj. rozsah aktiv a pasiv, které tvoří součást společného jmění manželů a mohou být předmětem vypořádání, se v případě majetku nabytého do 31. 12. 2013 posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to vzhledem k ust. § 3028 odst. 1 a 2 občanský zákoník.

10. Nemovitosti soud přikázal do vlastnictví žalobce (výrok I.) s tím, že úvaha musí být založena na vzájemném posouzení všech relevantních kritériích v intencích každé konkrétní věci, přičemž je třeba se zabývat podíly spoluvlastníků, účelným využitím věci, nejde však o hlediska rozhodující. Soud ale také musí dbát na to, aby ten z účastníků, kterému je přikazován majetek ve větším rozsahu než druhému z nich, byl schopen vyrovnat rozdíl v penězích (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 680/2005 ze dne 15. 6. 2006). Do jisté míry pak lze přihlédnout i k tomu, který z účastníků věc po rozvodu užívá. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se ve větší míře podílel na záležitostech týkajících se nabytí či rekonstrukce nemovitostí, přihlédl k tomu, že žalovaná v té době pečovala o děti účastníků, že oba účastníci jsou schopni druhého vyplatit. Byt přikázal žalobci proto, že primárně to byl on, kdo projevil zájem o byt v [adresa], že v [adresa] bydlí, o byt se stará, částečně nemovitosti využívá pro skladování zboží.

11. Stran žalobci přikázaného obchodního podílu soud prvního stupně konstatoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že obchodní podíl lze přikázat toliko společníkovi obchodní společnosti. Při jeho ocenění provedeném k době zániku společného jmění manželů soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. K námitkám žalované, vztahujícím se k podnikání žalobce po rozvodu manželství, proto soud prvního stupně nepřihlížel.

12. Soud dále přikázal do vlastnictví žalobce pohledávku ve výši 1 255 556 Kč (výrok II.). Důvodem byl nejen takový návrh žalobce, ale i skutečnost, že umoření této pohledávky záleželo pouze na žalobci, který je jediným společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba]. Závazek (dluh) z hypotéky, jehož aktuální výše činí částku 6 523 514,81 Kč, pak přikázal soud prvního stupně do vlastnictví žalobce (výrok III.), neboť právě jemu byla nemovitost svázaná s hypotékou přikázána a sám žalobce takový postup navrhl. Soud prvního stupně dále odůvodnil lhůtu stanovenou žalobci k zaplacení vypořádacího podílu. Stran rozhodnutí o nákladech řízení soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tedy že si každý z účastníků ponese náklady řízení sám. O nákladech řízení státu (výroky V. a VI.) soud rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Náklady státu činí celkem částku ve výši 65 906 Kč a jsou tvořené znalečným za písemně podaný znalecký posudek k ocenění nemovitostí a za znalecký posudek k ocenění obchodního podílu.

13. Podáním ze dne 23. 9. 2024 se proti výroku I, III a IV odvolala žalovaná. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se do vlastnictví žalované přikazuje jednak předmětná bytová jednotka, jednak nebytová jednotka (garáž) a dále obchodní podíl společnosti [právnická osoba]. a závazek vůči [právnická osoba]. ve výši 6 523 514,81 Kč. Podle odvolacího návrhu má jí být na vyrovnávacím podílu přiznána částka ve výši 3 139 964,62 Kč. Žalovaná v doplnění svého odvolání namítala, že soud prvního stupně nedodržel požadavek judikatury, aby výše vypořádacího podílu při vypořádání společného jmění manželů byla co nejnižší. V situaci, kdy by byly všechny vypořádávané předměty vyjma obchodního podílu přikázány žalované, by činil vypořádací podíl příslušející žalobci o 904 025,96 Kč méně, než činí soudem prvního stupně uložený vypořádací podíl náležející žalované. Ohledně přikázání obou nemovitostí do vlastnictví žalobce žalovaná namítala, že žalobce nijak neprokázal, že by žalovaná upřednostňovala bydlení v domě za [adresa]. Právě žalovaná předmětný byt vyhledala a poptala realitního makléře. O byt tedy zjevně jevila zájem. Žalobce byt užívá tak, že žalované bez jejího souhlasu zamezil v přístupu do části bytu a užívá jej ke svému podnikání. Takových skutečností se tak žalobce nemůže dovolávat, neboť jeho postup je rozporu s dobrými mravy. Soud se také pak v odůvodnění rozsudku nevypořádal s argumentem žalované, že žalobce jí v průběhu řízení opakovaně navrhoval společný prodej bytu. Nadto dostatečně neosvědčil svou solventnost. Žalovaná měla rovněž za to, že žalobce neprokázal tvrzený vnos do společného jmění. Darování prostředků žalobci mělo proběhnout v hotovosti, čímž by jednak došlo k porušení zákonného omezení pro hotovostní platby, jednak takový dar podléhal v době jeho uskutečnění dani darovací, kterou žalobce neodvedl. Nikdo přitom nesmí těžit ze svého protiprávního jednání. Tvrzený vnos nadto žalobce uplatnil teprve tři roky po podání žaloby. Žalovaná nadto o údajném vnosu žalobce v době trvání manželství vůbec nevěděla. Poukázala také na nemravné chování žalobce ve vztahu ke společnosti [právnická osoba]. Žalobce, vědom si toho, že žalované náleží vypořádací podíl, v období po roce 2019 vytuneloval dříve prosperující společnost a veškeré podnikání převedl na sebe jako na fyzickou osobu.

14. Ve vyjádření k odvolání žalované žalobce podáním ze dne 27. 2. 2025 zdůraznil, že na rozdíl od žalované doposud na [adresa] bydlí. Jedná se o jeho poslední možnost získat byt do vlastnictví, neboť žije na rozdíl od žalované sám a má vyživovací povinnosti. Že žalovaná preferovala dům za [adresa], plyne ze zcela převažujícího množství nabídek v inzerci, jež zasílala žalovaná žalobci. Rozporoval také tvrzení žalované, že žalobce skladuje v bytě potraviny. Není také pravdou, že by žalovaná neměla do bytu přístup. Žalobce dále odůvodňoval vyčkávání se směnou prostředků získaných od rodičů na české koruny. Tvrzený vnos nadto uplatnil včas, neboť se tak stalo ve lhůtě do tří let od právní moci rozvodu. Rozporoval rovněž tvrzení žalované, podle něhož si jeho vnosu do společného jmění nebyla vědoma.

15. Podáním ze dne 25. 9 2024, doplněným podáním ze dne 2. 10. 2024, se proti výrokům II a IV shora označeného rozsudku odvolal žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku tak, že se do výlučného vlastnictví žalobce přikazuje pohledávka za obchodní společností [právnická osoba]. ve výši 1 155 556 Kč a výrok IV změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku ve výši 4 118 851,61 Kč. Žalobce namítal, že částka ve výši 100 000 Kč byla společností [právnická osoba]. jako část plnění z poskytnuté půjčky vrácena zpět do společného jmění. Výše pohledávky stanovená výrokem II rozsudku je proto nižší. Žalobce rozporoval závěr soudu, podle něhož bylo tvrzení ohledně platby této částky ve prospěch společného jmění uplatněno až po marném uplynutí lhůty stanovené soudem. Vrácení předmětu této zápůjčky do společného jmění proběhlo před zánikem společného jmění a byla před soudem prokázána. Soud prvního stupně dále neprovedl valorizaci vnosu žalobce v původní výši 512 530 Kč. Žalobce proto navrhl, aby tak učinil odvolací soud. V této souvislosti uvedl, že byt a garáž byly v roce 2016 pořízeny za celkovou cenu ve výši 9 400 000 Kč, zatímco hodnota nemovitostí byla znaleckým posudkem pro vypořádání stanovena ve výši 14 220 000 Kč.

16. Žalovaná se ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 2024 s odvoláním žalobce neztotožnila. Stran otázky vrácení částky ve výši 100 000 Kč ve prospěch společného jmění uvedla, že toto tvrzení žalobce uplatnil příliš pozdě. To pak obdobně platí i o jeho požadavku na zohlednění valorizace jeho vnosu ve smyslu ustanovení § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

17. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), že splňují náležitosti, uvedené v ust. § 205 o. s. ř., způsobem vyplývajícím z ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, a dospěl k závěru, že odvolání jsou v zásadě nedůvodná.

18. Odvolací soud předesílá, že rozsah vypořádání je omezen majetkem, který byl ve společném jmění ke dni zániku manželství a tím i společného jmění manželů, a který vymezili svými dispozičními úkony v řízení toliko sami účastníci, a to až do uplynutí lhůty tří let od tohoto zániku (§ 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2640/2021). V tomto ohledu nemá odvolací soud pochybnosti o tom, že soud prvního stupně rozhodoval o předmětu řízení v rozsahu, v němž byl účastníky řádně vymezen, a sice o vypořádání vlastnictví k předmětné jednotce (bytu), nebytové jednotce (garáži), obchodním podílu ve společnosti [právnická osoba]., pohledávce za touto společností ve výši 1 255 555,96 Kč a závazku vůči [právnická osoba]. ve výši 6 523 514,81 Kč.

19. K otázce vlastnictví nemovitostí, řešené ve výroku I, písm. a) a b), odvolací soud přezkoumal, komu z účastníků bylo namístě tyto nemovitosti přikázat. Ustálená judikatura vypočítává celou řadu rozhodných skutečností, jež je třeba v těchto otázkách brát v potaz. V situaci, kdy připadá v úvahu přikázání věci oběma účastníkům, je třeba přihlédnout k individuálním okolnostem věci. Tehdy je rozhodování ve značné míře věcí soudní úvahy, nestanoví-li zákon konkrétní důvody, jimž má být při takovém postupu dána přednost. S ohledem na podpůrné působení ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví (§ 712 občanského zákoníku) je přitom třeba přihlédnout i k rozhodovací praxi právě v těchto věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22Cdo 2629/2022). Soud je v takových případech povinen zdůvodnit, které z kritérií odůvodňující přikázání věci jednomu z účastníků vzal za rozhodné. Taková úvaha přitom nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22Cdo 1114/2016). Soud prvního stupně podle náhledu odvolacího soudu v tomto ohledu kritéria přikázání obou předmětných nemovitostí vyjádřil a odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, jakkoli je třeba dílčím způsobem doplnit. Jedním z rozhodujících aspektů rozhodování o přikázání věci představuje účelnost využití věci. V daném případě nelze pro znalkyní potvrzenou neobyvatelnost předmětného bytu brát v potaz aktuální bytovou potřebu účastníků, ani to, zda některý z nich v bytě již bydlel. Z dokazování v tomto směru vyplynulo, že v bytě účastníci nikdy nebydleli, žalobce žije v blízkosti nemovitostí, a sice v jiném nájemním bytě, žalovaná pak žije v rodinné domácnosti se stávajícím manželem v [adresa]. Není tedy bezprostředně třeba, aby byt sloužil bytové potřebě některého z účastníků a ani jí vzhledem k současnému stavu sloužit nemůže. Vzhledem k nedokončené rekonstrukci bytu a jeho faktické nevyužitelnosti k bydlení není ani zásadní, jak by po získání jednotky do výlučného vlastnictví s touto jednotkou dále nakládal (tj. zda by pokračoval v rekonstrukci či ji prodal). Současně nelze přihlédnout ani k historickému vztahu k bytu (a související garáži), pakliže v něm žádný z manželů nebydlel.

20. Za této situace pak přirozenou rozhodnou skutečnost představuje otázka, kdo z účastníků se o nemovitosti stará a udržuje je. V této souvislosti nelze přehlédnout výpověď žalované před soudem prvního stupně (č. [číslo] spisu), z níž plyne, že žalovaná do bytu prakticky nedochází, byť mezi účastníky zůstává sporné, nakolik má žalovaná přístup do všech jeho částí (resp. do garáže). Odvolací soud nemá pochybnosti, že tím, kdo se rozhodujícím způsobem o nemovitosti stará, je žalobce. Do nemovitostí dochází, vybírá domovní schránku, zastupuje účastníky na shromáždění společenství vlastníků jednotek, komunikuje s dodavateli energií (viz výslech žalobce zachycený v protokolu o jednání na č. [číslo] spisu). Tento stav podle všeho panoval již v době před rozvodem manželství a žalovaná tuto účast žalobce nerozporovala. Kdo z účastníků se přitom více zasloužil a měl zájem o samotné nabytí nemovitostí, nelze podle názoru odvolacího soudu na základě provedeného dokazování bezezbytku zodpovědět, a to tím méně, že v rozhodné době byla žalovaná podstatnou měrou zaměstnána péčí o malé děti. Tuto otázku přitom odvolací soud nepovažuje za stěžejní, neboť žalobce svůj zájem o nemovitosti projevuje fakticky dlouhodobou péčí o věci. Skutečnost, že žalobce nemovitosti zčásti využívá ke skladování zboží určeného k podnikání (což oba účastníci potvrdili) pak jejich využití žalobcem, byť k jinému účelu než k bydlení, pouze dokládá. V obecné rovině nelze než souhlasit s námitkou žalované, podle níž nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání, neboť takový požadavek plyne přímo ze zákona (srov. ust. § 6 odst. 2 občanského zákoníku). [adresa] ovšem žalovaný v bytě skladoval potraviny a nakolik se tak dělo bez souhlasu žalované, pak nebylo v řízení před soudem prvního stupně ani tvrzeno a tím méně dokazováno. Odvolací soud proto z těchto tvrzení při svém rozhodování nemohl vyjít (§ 205a o. s. ř.).

21. Žalovaná mimo jiné namítala, že žalobce neprokázal schopnost uhradit soudem určený vypořádací podíl. Odvolací soud zdůrazňuje, že ustálená soudní praxe netrvá na povinnosti účastníka prokázat, že je schopen k datu rozhodnutí soudu částku vypořádacího podílu vynaložit z vlastních zdrojů, ale postačuje, prokáže-li relevantním způsobem, že je schopen si prostředky opatřit, třebaže úvěrem nebo zápůjčkou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Byť lze soudu prvního stupně vytknout, že se v odůvodnění rozsudku této otázce věnoval jen okrajově, z provedeného dokazování vyplynulo, že shora uvedená podmínka byla v dostatečné míře splněna. Oba rodiče žalobce písemně potvrdili, že budou schopni poskytnout žalobci dar na zaplacení vypořádacího podílu až do výše 4 000 000 Kč. Žalované lze přisvědčit potud, že v řízení nebylo zcela nepochybně prokázáno, že rodiče prostředky disponují, stejně tak jako námitce průkaznosti e-mailové komunikace, neopatřené vyšším stupněm elektronického podpisu, která odesílatele nedostatečně identifikuje (k tomu srov. článek 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014). Na schopnost vypořádací podíl splatit se však usuzuje vždy jen s jistou mírou pravděpodobnosti. Zde je třeba brát v úvahu i skutečnost, že rodiče darem podporovali žalobce již při pořízení předmětných nemovitostí, soud prvního stupně rodiče (ač k jiné otázce) vyslechl a jejich výpovědi posuzoval jako hodnověrné. Takto soud prvního stupně hodnotil rovněž výpověď samotného žalobce. Neměl-li soud prvního stupně důvod žalobci stran těchto tvrzení neuvěřit, nemá v tomto směru pochybnosti ani odvolací soud.

22. Přikázal-li soud prvního stupně ve výroku I písm. c) do výlučného vlastnictví žalobce také obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]., je třeba připomenout, že vypořádání předmětného obchodního podílu tímto způsobem navrhovali oba účastníci. Namítala-li pak žalovaná, že obchodní podíl měl být oceněn významně vyšší částkou, a to ke konci roku 2017, nezbývá v tomto ohledu než odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je třeba při vypořádání zásadně vyjít z obvyklé ceny věci (tj. i obchodního podílu) v době zániku společného jmění manželů (§ 740 občanského zákoníku). Odvolací soud vzhledem ke shora podaným důvodům posoudil výrok I napadeného rozsudku jako věcně správný a jako takový jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Jako správné pak hodnotil odvolací soud rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání závazku vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o hypotečním úvěru č. [číslo]. Jakkoli jsou soudy s ohledem na vypořádání společného jmění vůči třetím osobám (§ 737 odst. 2 občanského zákoníku) zásadně povinny společné dluhy přikázat rovným dílem, výjimečně lze dluh přikázat toliko jednomu z bývalých manželů. Takto mimořádně soud postupuje právě v situaci, kdy je v rámci vypořádání společného jmění vypořádáván rovněž majetek, v souvislosti s jehož pořízením dluh vznikl. Spravedlivému uspořádání odpovídá, je-li dluh přikázán tomu z účastníků, jemuž byla do výlučného vlastnictví přikázána i věc, s níž je dluh spojen (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22Cdo 753/2020). V daném případě jsou podmínky pro tento mimořádný postup splněny, neboť předmětné nemovitosti byly přikázány žalobci, který nadto s přikázáním závazku z hypotečního úvěru souhlasil. Otázku aktuální výše dluhu, jíž je i odvolací soud povinen zkoumat ke dni svého rozhodnutí, je třeba vyřešit teprve jejím zohledněním v rozhodnutí o výši vypořádacího podílu. Odvolací soud proto výrok III. rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Pokud jde o otázku uplatněného vnosu žalobce, rovněž odvolací soud je přesvědčen, že existence vnosu 512 530 Kč (v odůvodnění napadeného rozsudku písařskou chybou vyčísleném ve výši 513 530 Kč) žalobce byla v řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázána. Soud prvního stupně vyšel stran tohoto skutkového závěru jednak z výpovědí svědků – rodičů žalobce, jednak z účastnických výpovědí, z předložených výpisů z bankovních účtů [jméno FO] u [právnická osoba] bankovního účtu žalobce u [právnická osoba]. Odvolací soud připomíná, že soud hodnotí provedené důkazy podle své úvahy, všechny jednotlivě a ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Volné hodnocení důkazů neznamená libovůli. I proto soud musí zkoumat věrohodnost svědků s ohledem na jejich vztah k účastníkům řízení. Ten však nemůže být jediným kritériem, neboť by v takovém případě tento důkazní prostředek zcela ztratil význam. Vzhledem k tomu soud nutně přihlíží rovněž k přesvědčivosti výpovědi, ochotě odpovídat na otázky a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů, tj. nakolik se vzájemně doplňují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1063/2005). V tomto ohledu nelze závěrům soudu prvního stupně v hodnocení důkazů vytknout žádné nedostatky. Nelze tedy přehlížet, že svědci v osobě rodičů žalobce vypovídali v jeho prospěch, současně ale ani další kvality jejich výpovědí. Původ vnosu byl jimi oběma k tomu uvěřitelně a bezrozporně vysvětlen, aniž by se výpovědi rozcházely v podstatných detailech či časových údajích. Dostatečně se doplňovaly i s účastnickou výpovědí žalobce. Skutečnost, že k darování částky ve výši 23 000 € žalobci došlo až po více než dvou letech po získání prostředků z prodeje nemovitosti na [stát], nevyvolává podle náhledu odvolacího soudu žádné zásadní pochybnosti. Měla-li matka žalobce v úmyslu těmito prostředky přispět synovi na pořízení bydlení, je vysvětlení, že vyčkávala na dobu, kdy žalobce přijde s konkrétní nabídkou nemovitosti, dostatečně plausibilní (viz výpověď na č.[číslo] spisu). Probíhal-li způsob předání daru hotovostně v době, kdy konkrétní nabídku účastníci stále ještě neměli k dispozici, jeví se žalobcem tvrzený způsob uložení obnosu v domácnosti jako logický. Tvrzení pak podporuje zejména převod směněného ekvivalentu darované částky převodem na účet žalobce v roce 2015, a to v časové souvislosti s úhradou části kupní ceny nemovitostí o rok později. Žádné jiné vysvětlení původu směny částky 23 000 €, ani zahrnutí této hodnoty do platby na kupní cenu nemovitostí do advokátní úschovy provedené dokazování nepřináší a nepřinesla je ani žalovaná, jež prokázání vnosu rozporuje. I ji by přitom v tomto ohledu tížilo břemeno důkazu, pokud by tvrdila, že původ těchto peněz byl jiný (§ 120 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná ovšem pouze tvrdí, že o takovém vnosu nevěděla. To však, stejně jako skutečnost, že žalobce při hotovostních operacích porušil zákonné omezení pro jejich uskutečnění, popř. předmětný dar nepřiznal k dani, na uznatelnost vnosu nemá vliv. V tomto ohledu odvolací soud přihlédl i k tomu, že námitku, že žalobce nesplnil stran daru shora uvedené peněžité částky daňovou povinnost, uplatnila žalovaná teprve v odvolacím řízení. I kdyby bylo prokázáno, že dar nebyl zdaněn, nelze z toho bez dalšího dovodit, že k daru nedošlo.

25. I pro rozsah vypořádání společného jmění manželů platí, že skutková tvrzení, jimiž se předmět vymezuje, jsou vázána na zákonnou lhůtu ve smyslu § 741 občanského zákoníku a skutková tvrzení musí být účastníky přednesena do uplynutí koncentrační lhůty. K námitce žalované, podle níž byl vnos žalobce ve výši 512 530 Kč (v odůvodnění napadeného rozsudku písařskou chybou vyčísleném ve výši 513 530 Kč), žalobcem uplatněn opožděně, odvolací soud zdůrazňuje, že ke koncentraci řízení dochází v souladu s ustanovením § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. zásadně skončením prvního jednání ve věci. O koncentraci a jejích následcích přitom musí být účastníci poučeni. Nedostatek takového poučení pak judikatura spojuje s následkem, že ke koncentraci řízení s koncem prvního jednání ve věci nedojde (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). V poměrech projednávané věci proběhlo první jednání ve věci dne 2. 12. 2021 s tím, že, jak plyne z protokolu o jednání (č. [číslo]) k poučení účastníků ve smyslu ustanovení § 118b odst. 2 o. s. ř. nedošlo. Soud k poučení přistoupil teprve při druhém jednání dne 3. 3. 2022 s tím, že žalobci stanovil lhůtu jednoho měsíce ode dne konání jednání k dotvrzení a označení důkazů jednak ohledně skutečnosti, jaký byl zůstatek půjček ze společnosti [právnická osoba]. ke dni zániku společného jmění, jednak ohledně při jednání vzneseného požadavku na vypořádání vnosu žalobce ve výši 512 530 Kč. Žalobce poté měsíc na to, tedy dne 3. 4. 2022, doplnil svá tvrzení. Vnos podle něj pocházel z daru, který obdržel od své matky v částce 23 000 € v roce 2011 v hotovosti s tím, že šlo původně o část plnění z celkové kupní ceny za nemovitost prodanou matkou žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2008. Předmět daru pak měl být v hotovosti uložen v domácnosti a po několika letech směněn za českou měnu. K uvedenému žalobce navrhl k důkazu mimo jiné kupní smlouvu ze dne 17. 12. 2008, výslech svědků a účastníků, výpisy z bankovních účtů žalobce. Odvolací soud má za to, ve vztahu k tvrzení vnosu postupoval žalobce v souladu s výzvou soudu prvního stupně a tvrzení, jakož i důkazní návrhy uplatnil včas.

26. Totéž ovšem neplatí pro žalobcovo tvrzení, že ještě před zánikem společného jmění manželů společnost [právnická osoba]. uhradila na hypotéku dvakrát 100 000 Kč. V podání, jímž žalobce v poslední den soudem uložené lhůty reagoval na výzvu soudu k dotvrzení zůstatku půjčky ke dni zániku společného jmění, uvedl, že tento zůstatek činil celkem částku ve výši 1 255 555,96 Kč. Odvolací soud v tomto ohledu nepřehlíží, že výzva soudu učiněná ve smyslu § 118a o. s. ř. musí být dostatečně jasná a srozumitelná. Zněla-li však výzva soudu zachycená v protokolu o jednání (č. [číslo]) na doplnění tvrzení, jaký byl zůstatek půjček ze společného jmění společnosti [právnická osoba]. ke dni jeho zániku, nelze výzvu interpretovat jinak, než jaká byla výše dluhu této společnosti vůči účastníkům z titulu dříve poskytnuté půjčky. Především je pak třeba výzvu posuzovat v kontextu jednání, na něž navazovala. V něm žalobce tvrdil pohledávku za společností, jejíž výše je relevantní ke dni zániku společného jmění, a dostatečně přesně ji nespecifikoval. Žalobce svým podáním ze dne 3. 4. 2022 bez dalšího vyčíslil výši této půjčky, aniž by její později tvrzené splátky jakkoli zmínil či zohlednil. Že na pohledávku společnost ještě před zánikem společného jmění plnila, pak nelze než považovat za doposud neznámou novotu, uplatněnou až po uplynutí lhůty stanovené k přednesu skutkových tvrzení a jako k takové k ní nelze přihlédnout (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Postup soudu prvního stupně, stejně jako žalovanou nezpochybněný závěr o pohledávce ve výši 1 255 555,96 Kč za společností [právnická osoba]., je proto podle náhledu odvolacího soudu správný. Závěr o pohledávce vůči společnosti [právnická osoba]. v posledně uvedené výši vyplynul ze shodných prohlášení účastníků. Pakliže soud prvního stupně uvedenou pohledávku přikázal žalobci, jenž s jejím přikázáním souhlasil, rozhodl podle náhledu odvolacího soudu správně. Odvolací soud proto tento výrok z uvedených důvodů jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Pro pořádek pak odvolací soud podotýká, že proti rozhodnutí v této části (výrok II) žalovaná odvoláním nebrojila.

27. Namítal-li žalobce, že soud prvního stupně nezohlednil při vyčíslení hodnoty vnosu žalobce, vynaloženého na kupní cenu nemovitosti, také jeho zhodnocení, k němuž mělo dojít v průběhu trvání společného jmění manželů ve smyslu ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku, nemohl odvolací soud přehlédnout, že požadavek na zohlednění valorizace vnosu uplatnil žalobce teprve v odvolání proti rubrikovanému rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud si je vědom změny dosavadní judikatury, jež připouštěla vypořádání společného jmění i ve vztahu ke zhodnocení vnosu jednoho z manželů jen pod podmínkou, že se na uvedeném manželé předem dohodli. Přiznání takového nároku ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. [spisová značka] po stránce hmotněprávní nic nebrání. Ačkoli v řízení o vypořádání společného jmění manželů dochází k jistému potlačení zásady dispoziční a zásady kontradiktornosti, stanoví-li zákon pravidla vypořádání (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021), neznamená to, že by zde tyto zásady neplatily vůbec. Obdobně nelze slevit ani z pravidel neúplné apelace ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Pakliže žalobce teprve v odvolání navrhl, aby jeho vnos byl zhodnocen částkou 775 337,94 Kč s tím, že je tato částka výsledkem zhodnocení původní výše vnosu v částce 512 530 Kč v období od pořízení předmětných nemovitostí do doby rozhodování soudu o vypořádání společného jmění, jedná se o novou skutečnost, která – jakkoli se opírá o znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], provedený již před soudem prvního stupně – je v řízení nová a žalobcem dříve netvrzená. Žalovaná tak neměla příležitost se k ní v řízení před soudem prvního stupně jakkoli vyjádřit. Jako taková je proto v projednávání věci v odvolacím řízení nepřípustná. Ve svém důsledku jde přitom o rozšíření původně uplatněného nároku. Stojí za připomenutí, že v odvolacím řízení se nepřipouští uplatnění nových nároků (§ 216 odst. 2 o. s. ř.) a odvolací soud k nim nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1506/2002).

28. Stran povinnosti zaplatit vyrovnání vypořádacího podílu (výrok IV), jak byla uložena žalobci, odvolací soud zkoumal správnost jeho určení s ohledem na pravidla vypořádání společného jmění ve smyslu ustanovení § 742 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti namítala žalovaná, že oproti jí navrhovanému vypořádání společného jmění, v němž jí měly být přikázány do výlučného vlastnictví nemovitosti a závazek z hypotečního úvěru, soudem zvolené řešení nerespektuje zásadu vypořádání s co možná nejnižším vyrovnávacím plněním na vypořádací podíl.

29. Odvolací soud si je tohoto požadavku vědom a jistě si jej byl vědom i soud prvního stupně, jenž se ke škodě věci - jak žalovaná správně namítá - s touto otázkou v odůvodnění rozsudku nevypořádal. V této souvislosti je však třeba mít na paměti, že pravidlo co možná nejnižšího vyrovnání je zásadou, k níž se soudní praxe má přibližovat, pokud to okolnosti věci dovolí. Okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka, určená na vyrovnání výše podílů, byla pokud možno co nejnižší, není nepřípustná, byla-li v dostatečné míře zdůvodněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010). Žalovaná ve svém návrhu na vypořádání nijak nezohlednila otázku přikázání pohledávky přesahující jeden milion korun vůči společnosti [právnická osoba]. Není tedy zřejmé, jak by hodlala ve vypořádání s touto významnou položkou naložit. Na výši vyrovnání by přitom měla rozhodující vliv. Nelze také zcela opominout reálnou dobytnost této pohledávky za společností, jež podle tvrzení obou účastníků nevyvíjí relevantní podnikatelskou činnost. Závěru žalované, že by jí navrhovaným vypořádáním bylo dosaženo nižšího vyrovnávacího plnění mezi účastníky, proto nelze přisvědčit.

30. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud je při posouzení správnosti rozhodnutí o výši plnění na vyrovnání vypořádacího podílu povinen současně přihlédnout ohledně vypořádávaného závazku ze smlouvy o hypotečním úvěru k jeho aktuální výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22Cdo 753/2020). Odvolací soud proto u ústního jednání zjišťoval výši dluhu ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí. Ze shodných vyjádření účastníků vyplynulo, že aktuální dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru, uzavřeném účastníky s [právnická osoba]. dne 25. 11. 2016, činí částku ve výši 6 367 106,50 Kč. Oproti stavu, který zde byl v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, se dluh snížil o 156 408,31 Kč. S ohledem na to bylo třeba rozhodnutí soudu prvního stupně o výši vyrovnání odpovídajícím způsobem změnit.

31. Při výpočtu vyrovnání vyšel odvolací soud ze závěrů Nejvyššího soudu, jež vyslovil v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]. Celková hodnota majetku, zahrnující cenu bytu, garáže, předmětného obchodního podílu a pohledávky vůči společnosti [právnická osoba]., činí, jak správně zjistil soud prvního stupně, částku 15 636 556, 96 Kč. Od takto zjištěného celkového majetku je třeba odečíst hodnotu vnosu žalobce ve výši 512 530 Kč, tj. v mezisoučtu 15 124 025,96 Kč. Od nich je nutno odečíst pasiva v rozsahu stávajícího dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru ve výši 6 367 106,50 Kč, jenž byl přikázán žalobci. Výsledek této operace, tj. částka ve výši 8 756 919,46 Kč, představuje souhrn aktiv, jež byla rozhodnutím soudu přikázána výlučně žalobci. Výsledným vypořádacím podílem, na který má za tohoto stavu nárok žalovaná, je proto polovina této částky, tj. částka ve výši 4 378 459,73 Kč. Odvolací soud proto výrok IV napadeného rozsudku podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v souladu s tímto závěrem změnil.

32. Správnými pak odvolací soud shledal rovněž rozhodnutí o povinnosti účastníků nahradit státu náklady, které platil (§ 148 odst. 1 o. s. ř.), tj. náklady na znalečné při zohlednění soudem vybraných záloh na provedení důkazu. Výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně proto odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rovněž v řízení před odvolacím soudem platí, že spor o vypořádání společného jmění manželů je řízením, které lze zahájit na návrh obou účastníků a nelze tak, až na výjimky, které na danou věc nedopadají, dovozovat, že některá strana sporu byla ve věci úspěšnější.

Poučení