39 CO 86/2022 - 229

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Terezy Jachura Maříkové a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], narozena [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozena [datum] bytem [adresa] c) [jméno] [příjmení], narozena [datum] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], narozena [datum] bytem [adresa], Slovenská republika e) [příjmení] [příjmení], narozen [datum] bytem [adresa] všichni zastoupeni Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 241/2019 - 164 takto:

Výrok

I. Odvolací řízení se ve vztahu k žalobkyni b) zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. o věci samé mění tak, že se zamítá žaloba žalobkyně c) na zaplacení částky [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení; jinak se potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku IV. o věci samé mění tak, že se zamítá žaloba žalobkyně d) na zaplacení částky [částka] s 9,75% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení; jinak se potvrzuje.

V. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku X. o nákladech řízení mění jen tak, že výše těchto nákladů u každé z žalobkyň činí [částka]; jinak se potvrzuje.

VI. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku XII. o nákladech řízení státu potvrzuje.

VII. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku XIV. o nákladech státu mění jen tak, že jejich výše činí [částka]; jinak se potvrzuje.

VIII. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IX. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a), žalobkyni c) a žalobkyni d) náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyň Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit každé z žalobkyň a), b) a c) částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I., II. a III.), dále povinnost žalované zaplatit žalobkyni d) částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]). Současně žalobu žalobkyně a), b), c), d) o zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve vztahu ke každé z žalobkyň zamítl (výrok V., VI., VII, VII.), dále zamítl žalobu žalobce e) o zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok IX.). Uložil žalované zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni a) částku ve výši [částka], žalobkyni b) částku ve výši [částka], žalobkyni c) částku ve výši [částka] a žalobkyni d) částku ve výši [částka], k rukám jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok X.). Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem e) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.). Uložil žalované povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XII.) a současně žalobci e) povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XIII.) Naposledy pak uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XIV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně a), b), c) domáhaly po žalované zaplacení částky [částka] pro každou z žalobkyň, zaplacení částky [částka] pro žalobkyni d) a zaplacení částky [částka] pro žalobce e), to vše z důvodu nemajetkové újmy za duševní útrapy žalobců, jakožto pozůstalých (sestry a syn) po [jméno] [příjmení], narozené [datum] (dále také jen„ poškozená“), zemřelé dne [datum] na následky poranění vzniklých při dopravní nehodě dne [datum], ke které došlo na silnici III. třídy [číslo] v 8,369 km, v ulici [ulice] před budovou vlakového nádraží v obci [obec] (dále také jen„ nehoda“) a kterou zavinil řidič autobusu značky KAROSA, r. z. UHI [číslo] (dále také jen„ autobus“) [jméno] [příjmení], narozen [datum], přičemž autobus byl z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla pojištěn u žalované. Nárok na odškodněné žalobci uplatnili u žalované, která šetření pojistné události ukončila v případě žalobkyň a) až d) dopisem ze dne [datum] a v případě žalobce e) dopisem ze dne [datum] a vyplatila žalobcům následující pojistné plnění: žalobkyni a) až c) každé částku ve výši [částka], žalobkyni d) částku ve výši [částka] a žalobci e) částku ve výši [částka]. Žalobci s uvedenými částkami nesouhlasili a opakovaně žalovanou vyzývali k doplacení částky ve výši [částka] žalobkyním a) až c), částky ve výši [částka] žalobkyni d) a částky ve výši [částka] žalobci e) s odůvodněním, že poskytnuté plnění je zcela neadekvátní a neodpovídá způsobené imateriální újmě, neboť vztahy žalobkyň s jejich sestrou byly daleko intenzivnější, než tomu standardně bývá mezi dospělými sourozenci v jejich věku a žalobce e) měl se svojí matkou velmi blízký vztah.

3. Žalovaná potvrdila úhradu uvedených částek z důvodu duševního strádání žalobců, jakožto pozůstalých po zemřelé [jméno] [příjmení] a navrhla žalobu zamítnout z důvodu, že poskytnuté zadostiučinění je dostatečné a vztahy žalobců nelze považovat za významně intenzivní, nýbrž se jednalo o vztahy obvyklé, srovnatelné s ostatními fungujícími vztahy mezi pokrevními příbuznými.

4. Soud I. stupně vzhledem k tomu, že žalobkyně je slovenskou státní příslušnictví, uzavřel s odkazem na § 1, 2 zák. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen„ ZMPS“) ve spojení s čl. 11 odst. 1 písm. a), s čl. 13 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis) a čl. 4 odst. 1 a 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne [datum] o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), že je nadán pravomocí ve věci rozhodnout a také, že rozhodným právem v této věci je právo české.

5. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], účastníků řízení, listinných důkazů a nesporných tvrzení účastníků, vyšel ze zjištění, že dne [datum] v době kolem 14:55 hodin došlo na ulici [ulice] v obci [obec] před budovou vlakového nádraží na přechodu pro chodce ke střetu přední části autobusu Karosa C 934, r. z. UHI [číslo], řízeného [jméno] [příjmení], narozeným [datum], s chodci [jméno] [příjmení], narozeným [datum] a poškozenou [jméno] [příjmení], kteří přecházeli uvedenou ulici v jeho směru jízdy (směrem od železničního přejezdu k dopravnímu terminálu) zleva doprava, přičemž poškozená v důsledku toho utrpěla zranění, kterým dne [datum] v nemocnici podlehla. Řidič autobusu [jméno] [příjmení] byl odsouzen za přečin usmrcení z nedbalosti podle ust. § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Uvedený rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání. [jméno] [příjmení] v trestním řízení uvedl, že po nehodě zasílal omluvné dopisy pozůstalým. Žalovaná nesporovala, že předmětnou nehodu zavinil výlučně řidič [jméno] [příjmení] (tj. poškozená se na dopravní nehodě svým jednáním, nepodílela). Dále soud I. stupně zkonstatoval, že v době dopravní nehody byl autobus řízený [jméno] [příjmení] pojištěn u žalované pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem. Žalobkyně a) až d) jsou sestry poškozené a žalobce e) je synem poškozené. Vztah poškozené a žalobkyně a) posoudil soud I. stupně jako výborný s tím, že se vídaly 2x do týdne, dále na narozeninách, oslavách, chodily na procházky se psy, vzájemně si pomáhaly. Po smrti poškozené se žalobkyně a) cítila osamělá, zoufalá, podrážděná, stranila se společnosti. Psychické problémy, kterými žalobkyně a) trpí, však nevznikly v souvislosti se smrtí poškozené, tyto měla již dříve, před úmrtím poškozené. Vztah žalobkyně b) a poškozené hodnotil soud I. stupně jako dobrý, vídaly se při různých příležitostech (oslavy, narozeniny, návštěvy hřbitova), chodily spolu na vycházky se psy nebo si jen popovídat. Vídaly se 2x až 3x měsíčně, navštěvovaly se i doma. Ze smrti poškozené byla žalobkyně b) zoufalá, často pláče, nemůže se s tím smířit, neboť jí sestra velmi chybí. Vztah žalobkyně c) se zemřelou byl výborný, standardní jako v každé normální rodině. Se sestrou se vídaly 3x až 4x za čtvrt roku při příležitostech – oslavy, narozeniny, návštěvy hřbitova. Smrt sestry jí velmi zasáhla, psychické problémy však v důsledku úmrtí poškozené neměla. Vztah žalobce e) a zemřelé posoudil soud I. stupně jako velmi dobrý, ale ne nadstandardní. Se zemřelou sdíleli rodinou domácnost, byli v každodenním kontaktu, podíleli se na nákladech společné domácnosti. Smrt poškozené byla pro žalobce e) šokem, nemohl spát, měsíc nechodil do práce. Psychické problémy neměl. Vyrovnat se se smrtí poškozené mu pomáhaly žalobkyně. Existenčně závislý na poškozené nebyl. Žalobci jako pozůstalí uplatnili u žalované nárok na peněžitou náhradu za duševní útrapy vzniklé v důsledku smrti poškozené. Žalovaná mimosoudně vyplatila žalobkyním a) až c) částku [částka], žalobkyni d) částku [částka] a žalobci e) částku [částka]. Naposledy pak soud I. stupně vyšel ze zjištění, že průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství činila za rok 2017 v České republice částku [částka].

6. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle § 3 odst. 1, § 6 odst. 2 a § 9 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále také jen„ zákon“) ve spojení s § [číslo], § 22 odst. 1 a § 2918 zák. č. 89/202 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.“). Soud I. stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že podaná žaloba je opodstatněná, neboť žalobci, kteří jsou osobami blízké poškozené, utrpěli v důsledku její smrti újmu, a proto mají právo na odškodnění vzniklých duševních útrap (ust. § 2959 o. z.), a to i vůči žalované, která je pojistitelem vozidla (autobusu) řízeného viníkem nehody [jméno] [příjmení]. V řízení pak podle soudu I. stupně nebylo tvrzeno a tedy ani zjištěno, že by se na smrti poškozené podílelo i její vlastní jednání nebo okolnosti, které se poškozené přičítají (ust. § 2918 o. z.). Při stanovení výše odškodnění za duševní útrapy vycházel soud I. stupně z ustálené soudní praxe (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2844/14, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) podle které je třeba při stanovení výše náhrady vycházet ze základního rozpětí částek [částka] až [částka] pro osoby nejbližší (manželé, rodiče, děti), přičemž v případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb pak má být uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno. Uvedené rozpětí platí pro typově neutrální případy, kde nejsou dána zpřísňující či zmírňující kritéria, kterými jsou okolnosti na straně poškozeného a osob jemu blízkých (intenzita jejich vztahu, věk zemřelého a pozůstalých, existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce či okolnosti na straně škůdce, které se však uplatní pouze tehdy, mají-li zároveň vliv na vnímání újmy oprávněných a kterými jsou postoj škůdce (lítost, náhrada škody, omluva), dopad události do jeho duševní sféry, majetkové poměry škůdce a míra jeho zavinění). Dále soud I. stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 podle kterého za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze s ohledem na zajištění automatické valorizace náhrad považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodič, dítě) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 základní výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením sourozence by měla být o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob, v případě intenzivnějších vztahů pozůstalého se zemřelým může dosáhnout úrovně základu pro nejbližší osoby.

7. Soud I. stupně proto vyšel ze základní částky stanovené za pomoci hrubé měsíční mzdy v České republice za rok [rok], tedy rok předcházející smrti poškozené, kterou je částka [částka] pro nejbližší osoby, kterým je žalobce e) jakožto syn poškozené a dále z částky [částka], tedy o jednu čtvrtinu nižší, pro ostatní žalobkyně jakožto sestry poškozené. Dále se soud I. stupně zabýval tím, zda jsou zde důvody pro modifikaci této základní částky (snížení či zvýšení) a dospěl k závěru, že tomu tak není. Soud I. stupně svou úvahu odůvodnil tak, že vztahy mezi účastníky řízení a zemřelou, byly standardní, což ostatně sami žalobci zhodnotili ve svých účastnických výpovědích. Soud I. stupně poukázal na to, že standardní rodinné vztahy jsou vztahy dobré, přičemž v tomto konkrétním případě o nadstandardnosti či větší intenzivnosti vztahů nesvědčí žádné objektivní okolnosti vztahu konkrétního účastníka s poškozenou, tedy např. povaha a četnost styků, péče o druhou osobu, pomoc v závažných situacích či psychické obtíže pozůstalých žalobců po smrti poškozené. Povaha osobních styků (převážně při různých obvyklých příležitostech – oslavy, svátky apod.) či jejich četnost (v přímé úměře se vzdáleností bydlišť žalobkyň a poškozené), tedy v případě žalobkyně a) bydlící ve stejné obci jako poškozená častější, v případě žalobkyně d) bydlící na Slovensku nejméně časté, snižující se navíc po smrti matky žalobkyň, svědčí podle přesvědčení soudu I. stupně o běžných sourozeneckých vztazích mezi žalobkyněmi a poškozenou. Žalobci nepochybně smrt poškozené negativně prožívali, avšak psychickými obtížemi z tohoto důvodu netrpěli a to ani v případě žalobkyně a), která měla psychické obtíže již před smrtí poškozené. Soud I. stupně nezjistil ani jiná zpřísňující kritéria, neboť poškozené bylo v době smrti 53 let a žalobkyním mezi 57 až 61 lety, žalobci e) 27 let, tedy žádný z žalobců nebyl nezletilý ani nebyl na poškozené existenčně závislý, tj. hmotně závislý či odkázaný na její péči. Za zpřísňující kritérium v případě žalobce e) podle úvahy soudu I. stupně nelze považovat ani skutečnost, že mu při dopravní nehodě zemřela matka, tedy poslední přímý příbuzný. Pokud žalobce e) v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, dospěl soud I. stupně k závěru, že tento se týká odlišného skutkového stavu, neboť v daném případě v důsledku škodní události zemřeli pozůstalému najednou oba rodiče. V této souvislosti soud I. stupně v souladu se zásadou proporcionality poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kde soud žalobkyni přiznal odškodnění za duševní újmu za smrt její matky ve výši [částka], tedy obdobnou částku jakou žalovaná poskytla žalobci e) v této věci, přičemž v daném případě byla matka žalobkyně jejím jediným rodičem, avšak žalobkyně, oproti případu žalobce e), byla v době smrti její matky nezletilá. Ohledně okolností na straně škůdce (řidiče [jméno] [příjmení]), nezjistil soud I. stupně žádná zpřísňující kritéria pro zvýšení odškodnění žalobců, neboť tito ani netvrdili, že by dané okolnosti měly vliv na vnímání jejich újmy a nenasvědčuje tomu ani postoj škůdce, který smrt poškozené zavinil z nedbalosti a svého jednání lituje, přičemž toto prezentoval zasíláním omluvných dopisů žalobcům, což žalobci popřeli.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že i když měli žalobci úspěch jen částečný, rozhodnutí soudu o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto jim soud I. stupně přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Odměna za zastupování činí podle ust. § 8 odst. 1, § 7 bod 5 či 6 a 12 odst. 4 advokátního tarifu za deset advokátem žalobkyň učiněných úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, replika k vyjádření žalované ze dne [datum], účast u jednání soudu dne [datum], dne [datum] v době od 9:30 hodin do 12:45 hod., dne [datum] v době od 9:30 hodin do 12:30 hodin, dne [datum] v případě každé ze žalobkyň a), b) a c) částku ve výši [částka] za úkon (z tarifní hodnoty ve výši [částka]), celkem částku ve výši [částka] a v případě žalobkyně d) částku ve výši [částka] za úkon (z tarifní hodnoty ve výši [částka]), celkem částku ve výši [částka], náhrada hotových výdajů advokáta žalobkyň ve výši [částka] podle ust. § 13 odst. 1 a 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) adv. tarifu, z které každé žalobkyni náleží částka ve výši [částka] a náhrada 21% DPH podle ust. § 137 o. s. ř. činící v případě každé ze žalobkyň a), b), a c) částku ve výši [částka] a v případě žalobkyně d) částku ve výši [částka]. Každé ze žalobkyň a), b) a c) tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši [částka] a žalobkyni d) náhrada ve výši [částka]. Dále soud I. stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že ve vztahu k žalobci e) byla žalovaná procesně plně úspěšná podle § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala, rozhodl soud I. stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.). Lhůtu k plnění soud I. stupně stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., povinnost žalovaného nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

9. O nákladech řízení žalobce e) ve vztahu ke státu rozhodl soud I. stupně podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. podle poměrů úspěchu a neúspěchu ve věci, kdy žalovaná byla neúspěšná v rozsahu 4/5 a žalobce e) v rozsahu 1/5, přičemž v jejich případě nebyly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tyto náklady pak představují svědečné v celkové výši [částka]; žalovaná je tak povinna zaplatit státu částku ve výši [částka] a žalobce e) částku ve výši [částka].

10. Naposledy soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit státu soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, neboť žalobci jsou podle § 11 odst. 2 písm. d) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen zákon o soudních poplatcích), osvobozeni od soudních poplatků. Poplatková povinnost v souladu s § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích přechází na žalovanou podle výsledku řízení. Základem poplatku je podle ust. § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích částka ve výši [částka] (3 x 244 570 + [částka]), která byla žalobkyním přiznána výrokem I. - IV. rozsudku soudu I. stupně a sazba poplatku je 5 % z uvedené částky podle položky [číslo] bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, tj. soudní poplatek činí částku ve výši [částka] O lhůtách stran nákladů řízení státu rozhodl soud I. stupně podle § 160 odst. 1 věty prvé před středníkem o. s. ř.

11. Žalovaná podala odvolání do výroku I. až IV., X., XII., XIV. napadeného rozsudku, ve kterém soudu I. stupně zejména vytýkala, že nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, dále soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav a věc posoudil nesprávně i po stránce právní. Žalovaná uvedla, že pokud jde o žalobkyni a), tato trpěla duševní poruchou již před smrtí poškozené, není tedy pravdou, jak správně zjistil soud I. stupně, že by žalobkyně a) začala užívat antidepresiva po smrti poškozené. Duševní nemoc žalobkyně a) je však takového rázu, že není orientovaná ani místem ani časem a není schopná porozumět ani jednoduché otázce, jak ostatně vyplynulo z účasti žalobkyně a) na jednání konaném u soudu I. stupně dne [datum], kdy ani nebyla schopná výslechu a ani jednoduché otázce žalobkyně a) nerozuměla. Jediné, co žalobkyně a) řekla, bylo:„ [jméno] zemřela“ ?, zemřelá se však jmenovala [jméno], tudíž je zřejmé, že žalobkyně a) situaci vůbec nechápala. Žalovaná tak má za to, že žalobkyně a) si smrt své sestry vůbec neuvědomuje, nechápe, kdo zemřel, co se stalo. V takovém případě, s ohledem na skutečný zdravotní stav žalobkyně, je jistě dostačující částka ve výši [částka], kterou žalovaná hradila již mimosoudně. V této souvislosti je také pravděpodobnější varianta, kterou soudu I. stupně předestřel svědek [příjmení] [příjmení] (nikoli svědek [jméno] [příjmení]), že se poškozená s žalobkyní a) prakticky nesetkávaly pro duševní poruchu žalobkyně a). U žalobkyně d) žalovaná uvedla, že s touto se zemřelá vídala minimálně, když v tomto případě vzdálenost bydlišť obou sester (60 km) není nijak zásadní. Jestliže se tedy od smrti jejich matky v roce 2015 viděly 3x až 4x, lze usuzovat spíše na to, že jejich vztahy byly rezervované a tedy těžko lze dovodit na nějaké hlubší prožívání strastí a radostí, které by odpovídalo běžnému vztahu sester. I v případě žalobkyně c), setkávání sester po smrti jejich matky opadlo, což vyplynulo i ze svědecké výpovědi svědkyně [příjmení], která uvedla, že žalobkyně c) a poškozená se po smrti jejich matky nevídaly. Tedy i vztahy žalobkyně c) a zemřelé byly rezervované. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., III. a IV. změnil a žalobu zamítl. Žalovaná také napadla akcesorické výroky IV., X., XII. a XIV. o nákladech řízení, přičemž zejména poukázala na to, že soud I. stupně při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházel z nesprávné tarifní hodnoty, neboť mělo být vycházeno z tarifní hodnoty [částka] podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., nikoli z § 7 a § 8 citované vyhlášky, jak nevhodně učinil soud I. stupně, a to zejména s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020.

12. Žalobkyně a), b), c) se k odvolání vyjádřily tak, že rozsudek soudu I. stupně považují za věcně správný. Nesouhlasily s argumentací žalované, že v důsledku psychických potíží žalobkyně a) jí náleží menší zadostiučinění, neboť tato argumentace odporuje zásadám slušnosti. Žalobkyně a) a poškozená spolu prožily dětství, dospívání a celý další život v jedné vesnici. Žalovaná nepředložila jediný důkaz, proč by jejich sourozenecký vztah měl být méně kvalitní a hodnocen jako výrazně horší, než bývá obvyklé. Pokud jde o svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], jeho sdělení je toliko sdělení, co mu bylo řečeno ze strany dalších osob, tedy zprostředkovaně. Také u žalobkyně d) není důvod hodnotit, že tato měla s poškozenou chladný vztah, když jejich bydliště dělila vzdálenost 60 km, což nijak nedevalvuje jejich sourozenecké pouto. Ani vztah žalobkyně c) s poškozenou, který žalovaná hodnotí jako rezervovaný, takový nebyl, o čemž rovněž nesvědčí žádný z provedených důkazů. Nelze z něj proto dovodit, že by v jejich životě došlo k nějakému odcizení. Žalobkyně uvedly, že jejich sourozenecké pouto k poškozené soud I. stupně správně vyhodnotil jako„ typově neutrální“ a postupoval proto správně podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3463/2018. K nákladům řízení žalobkyně sdělily, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 je pouze jakýmsi doporučením, neboť výroky o nákladech řízení jsou mimo jeho působnost podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Také podle názoru žalobkyň není případná argumentace žalované, že v době započetí úkonu právní služby nebylo možné určit výši plnění, když určení výše náhrady záviselo na posouzení soudu, neboť i v jiných řízeních nemusí být jasné, jaká je výše plnění (tarifní hodnoty) v době započetí úkonu právní služby. Paušálně určené tarifní hodnoty v § 9 advokátního tarifu mají pouze podpůrný význam a jejich použití přichází na řadu až v případě, že není možné výši tarifní hodnoty určit jinak. V řízení o náhradu nemajetkové újmy jde o peněžité plnění, jehož výše je určena konečným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že náklady řízení se zpravidla určují v konečném rozhodnutí, nic nebrání tomu, aby jako tarifní hodnota sloužila výše přiznaného zadostiučinění (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 598/2000). Soud I. stupně proto správně neaplikoval ustanovení advokátního tarifu, které již neodpovídá ekonomickým poměrům dnešní doby a náročnosti projednávané věci.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaná vzala podáním ze dne [datum] své odvolání částečně zpět, a to ve vztahu k žalobkyni b), postupoval odvolací soud podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a řízení v tomto rozsahu, tj. ve vztahu k žalobkyni b) zastavil.

14. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu všech jeho výroků, které byly napadeny, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a odst. 1 až 5 o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

15. V souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobkyně c) a svědkyně [jméno] [příjmení], zejména z důvodu, že soud I. stupně se ve svém rozhodnutí nevypořádal s výpovědí [jméno] [příjmení], která uvedla, že od smrti jejich matky, tj. od roku 2014, se žalobkyně c) s poškozenou neviděly. Z těchto výpovědí vzal odvolací soud za prokázané, že nejintenzivnější vztah měla poškozená s žalobkyní a), daný zejména tím, že obě žily ve stejné obci a střetávaly se hodně často. Obdobně pak s žalobkyní b), která bydlela v [příjmení], tedy nedaleko a i ta se se zemřelou stýkala často, mimo běžné návštěvní příležitosti, jakými byly oslavy, narozeniny, návštěvy hřbitova. S žalobkyní d) se poškozená vídala podstatně méně, zejména z důvodu, že tato sestra se odstěhovala na Slovensko. Žalobkyně c) se s poškozenou vídala také méně, zejména po smrti jejich matky v roce 2014 se intenzita návštěv snížila na cca jednu návštěvu za půl roku. Sestry se viděly zejména při oslavách, rodinných sešlostech, narozeninách, společných návštěvách hřbitova. Jinak si se zemřelou telefonovala, cca 1x za měsíc. Svědkyně [příjmení] i žalobkyně c) potvrdily, že vztahy žalobkyň s poškozenou byly na běžné, standardní úrovni, srovnatelné jako v jiných rodinách. Vztah žalobkyně a) a žalobkyně b) hodnotila zejména svědkyně [příjmení] jako intenzivnější, neboť tyto se s poškozenou stýkaly častěji, než žalobkyně c) a žalobkyně d), což bylo dáno zejména blízkostí jejich bydlišť. Žalobkyně a) je psychicky nemocná asi 10 let a bylo tomu tak i před předmětnou škodní událostí. Její zdravotní stav se zhoršil, avšak jak svědkyně [příjmení] tak žalobkyně c) jeho zhoršení nedávaly do souvislosti s úmrtím poškozené.

16. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých v zásadě čerpal správná skutková zjištění, jak odvolací soud vyjevil v odstavci 5. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil správně i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušné právní předpisy a přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která ve svém rozhodnutí odcitoval. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro konečné rozhodnutí, přičemž po doplnění dokazování dospěl k závěru, že na podkladě soudem I. stupně správně určené právní normy, provedené posouzení věci soudem I. stupně sdílí jen zčásti (v tomto směru je tak důvodná odvolací námitka žalované podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.).

17. Soud I. stupně správně s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zhodnotil, že ve věci je dána jeho pravomoc, s ohledem na cizí prvek, neboť žalobkyně d) je státním příslušníkem Slovenské republiky, a že rozhodnou právní úpravou je právo české. Pro stručnost svého odůvodnění proto odvolací soud v podrobnostech odkazuje v této části na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (odst. 3).

18. Odvolací soud nejprve k uvedené problematice obecně uvádí, že sociální vztahy mezi příbuznými (zejména rodiči a dětmi) jsou jedněmi z nejsilnějších mezilidských vztahů. Jsou charakteristické svojí velmi úzkou vazbou a intenzivními citovými pouty. Zásah do fyzické integrity blízkého člověka nebo dokonce jeho ztráta pak může u jemu blízkých osob vyvolat srovnatelný, ne-li těžší duševní otřes než vlastní fyzická újma na zdraví. Za tuto morální újmu náleží blízkým osobám zadostiučinění v penězích. V jejich případě hovoříme o tzv. sekundárních obětech a reflexní (odvozené) újmě. Zadostiučinění se proto poskytuje za narušení kvalifikovaného sociálního vztahu. Podle toho, zda se duševní utrpení rozvine v onemocnění či ne, odlišujeme psychický (nervový) šok a citovou újmu, která se neprojeví (nebo jen velmi málo) fyzickými symptomy. Občanský zákoník mezi nimi v § [číslo] nerozlišuje, užívá pojem duševní útrapy, což vyvolává otázku, zda podle toho pravidla mají být odčiněny i případy duševních útrap, které se projeví jako lékařsky diagnostikované nebo psychické onemocnění (například posttraumatická stresová porucha), anebo zda má být odčiněna pouze čistá citová újma (smutek, žal). Občanský zákoník již nestanoví, jak vysoké zadostiučinění má být za duševní útrapy poskytnuto. Jeho určení by se mělo odvíjet zejména od intenzity vztahu se zemřelým, od věku zemřelého a pozůstalých, od případné existenční či hmotné závislosti na zemřelém a od případného poskytnutí jiné satisfakce. [příjmení] je pak kvalita vzájemného vztahu, neboť ztráta milované osoby zasáhne pozůstalého nesrovnatelně citelněji, než ztráta příbuzného, k němuž má vztah neutrální či dokonce negativní. [příjmení], které mohou požadovat náhradu, sice vymezuje přímo občanský zákoník, ale to neznamená, že by jim náhrada náležela automaticky. Je třeba zkoumat intenzitu citového pouta (zda mezi primární a sekundární obětí existuje úzká vazba lásky, náklonosti, zda je vztah harmonický apod., na což lze usuzovat například z četnosti vzájemných kontaktů, nejen osobních návštěv). Tento požadavek lze dovodit z toho, že smyslem zadostiučinění je vyvážit utrpení. Neexistuje-li utrpení, není právo na náhradu újmy.

19. Soud I. stupně také v této souvislosti správně podpůrně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 894/2018, ze kterého vyplývá, že„ při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako například omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován, či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahu do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv, nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou odvozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného“. Z tohoto rozhodnutí se dále podává, že„ při určování náhrad za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti“.

20. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž byl vymezen rozsah náhrady nemajetkové újmy za smrt blízké osoby v rozpětí [částka] až [částka]„ [ulice] hranice uvedeného rozpětí je podle názoru Nejvyššího soudu poněkud nízká, avšak horní hranice rozpětí tj. částka [částka] obstojí a je vesměs akceptována i odbornou literaturou (srov. [obec], R. in [obec], R., [příjmení], J. a kol. Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví. Praha: C. H. Beck, [rok] s 52; [příjmení], M. Odškodnění sekundárních obětí podle § 2959 o. z. Právní rozhledy [rok], [číslo] s [číslo]), stejně tak jako závěr, že relativně restriktivní přístup ke stanovení výše těchto odškodnění je zcela na místě, neboť se jedná o výjimečný institut (újma vzniká třetí osobě a ještě se jedná o čistou nemajetkovou újmu) a tento institut by neměl vést k dalšímu rozšiřování direktní odpovědnosti a přiznávání vysokých náhrad (viz [příjmení], T. Odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí, časopis zdravotnického práva a bioetiky. [rok], sv. 7, [číslo]). Nepřiměřeně velkorysé náhrady mohou být demotivační nebo uvrhnout povinného do insolvence a tím v konečném důsledku být v rozporu se zájmy poškozených, pozůstalých, popřípadě vyvíjet nežádoucí tlak na zvyšování pojistného v případech pojištění odpovědnosti za újmu. Při stanovení výše odškodnění je pak nutné v souladu se soudní praxí vycházet z principu proporcionality tak, aby soud porovnal částky dané náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i dalších věcech, v níž se jedná o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2844/14)“.

21. Odvolací soud je shodného názoru jako soud I. stupně, že žalovaný, který je pojistitelem vozidla řízeného [jméno] [příjmení], jakožto viníkem nehody, při které poškozená utrpěla smrtelná zranění, je povinen v souladu s § 6 odst. 2 ve spojení s § 3 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, plnit za viníka v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku újmu způsobenou usmrcením osobám blízkým – manžel, rodič, dítě nebo jiné blízké osoby, a to peněžitou náhradou vyvažující jejich utrpení (duševní útrapy), kterými žalobci s odkazem na § 22 odst. 1 o. z., nepochybně jsou. Také je správný závěr soudu I. stupně, že poškozená se na dopravní nehodě žádným způsobem nepodílela, tedy, že by svým vlastním jednáním mohla mít vliv na vznik dopravní nehody. Odvolací soud rovněž sdílí úvahu soudu I. stupně, že vztahy mezi žalobci a poškozenou byly standardní, běžné, ničím nevybočující z obdobných rodinných vztahů, když žalobcům se v rámci řízení před soudem I. stupně nepodařilo prokázat, že by šlo o rodinné vztahy mimořádné či nadstandardní. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na příhodná rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2844/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jak již odvolací soud podrobně vysvětlil v odstavci 19 a 20 odůvodnění, podle kterých je třeba při stanovení výše náhrady za duševní úhrady vycházet ze základního rozpětí částek [částka] až [částka] pro osoby nejbližší (manželé, rodiče, děti), přičemž v případě dalších (méně intenzivních) příbuzenských vazeb má být rozpětí odpovídajícím způsobem modifikováno. Toto rozpětí je pak stanoveno pro typově neutrální případy. Soud I. stupně také správně použil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cdo 894 [číslo], které upravilo takto stanovené základní rozpětí s tím, že za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze s ohledem na zajištění automatické valorizace náhrad považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodič, dítě) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného a v případě sourozenců by základní částka měla být o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob, v případě intenzivnějších vztahů pozůstalého se zemřelým může dosáhnout úrovně základu pro nejbližší osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3463/2018).

22. Soud I. stupně proto odpovídajícím způsobem stanovil výši odškodnění pro nejbližší osoby poškozené, tj. pro žalobce e) ve výši [částka] (29 636 x 20), když průměrná měsíční mzda v České republice byla rok před smrtí poškozené (r. 2017) [částka], a v případech sester poškozené - žalobkyně a) až d) o jednu čtvrtinu nižší, ve výši [částka]. V zásadě však platí, že při stanovení adekvátního odškodnění by měla být provedena komparace s obdobnými srovnatelnými případy tzv.„ test proporcionality“, na což soud I. stupně absentoval, když se nezabýval skutkově obdobnými případy, resp. nedůsledně komparoval, neboť srovnání s jiným (obdobným) případem provedl jen ve vztahu k žalobci e). Odvolací soud však v tomto případě akceptoval úvahu soudu I. stupně, že vztahy mezi žalobci a poškozenou byly standardní, tedy typově neutrální, a je proto možné vyjít ze základní částky, jak ji určil soud I. stupně, bez její modifikace, když neshledal další kritéria, která by hovořila o navýšení nebo ponížení takto stanovené základní částky. V této souvislosti soud I. stupně také vhodně zhodnotil, že žalobci nebyli v době smrti poškozené osobami nezletilými a žádný z žalobců nebyl na poškozené existenčně závislý ať již ve formě hmotné závislosti či závislosti na její osobní péči (nebo naopak). Soud I. stupně proto nezjistil žádné skutečnosti, které by měly základní částku posouvat, ať již směrem nahoru či směrem dolů. Zde právě soud I. stupně zmínil komparaci s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kde soud žalobkyni přiznal odškodnění za duševní útrapy ze smrti její matky ve výši [částka], tedy částku obdobnou, jakou žalovaná vyplatila žalobci e), kdy matka žalobkyně byla fakticky jediným rodičem, jako v případě žalobce e), avšak tato žalobkyně byla v době smrti matky nezletilá, což je kritérium odůvodňující navýšení základní částky, tudíž odškodnění pro žalobce e) ve výši [částka] na podkladě uvedeného obstojí.

23. Odvolací soud pak nemůže akceptovat odvolací námitku žalované, že pokud žalobkyně a) není orientovaná místem ani časem, je zmatená, je pro ni již poskytnuté odškodnění ve výši [částka] dostačující. Odvolací soud připomíná, že o nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích. Představuje opak škody; nemajetková újma je tedy nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit o škodě morální, ideální, imateriální, za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce. Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot (srov. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI, (§ [číslo] až [číslo]). [obec]: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Rekodifikace. ISBN [tel. číslo] [číslo], § [číslo]). Vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou – tedy je nutné posoudit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce. Neprokazuje se tedy to, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod cítit se poškozený. Je proto nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.

24. Soud I. stupně v tomto kontextu správně zhodnotil vzájemné vztahy žalobkyně a) a poškozené z výpovědi svědků (příbuzných) a samotných žalobců, nikoli z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení] (soukromého detektiva žalované), když ve svém rozhodnutí vysvětlil, že tento svědek měl informace o rodině poškozené a o vztazích v rodině pouze zprostředkované od dalších osob (sousedé). Správná je proto úvaha soudu I. stupně že hodnota této svědecké výpovědi je podstatně nižší než u ostatních svědků, kteří jsou blízkými příbuznými nebo rozšířenou rodinou poškozené a jsou proto obeznámeni o situaci v rodině nejlépe. Navíc zprostředkované informace od dalších osob v takovémto porovnání nemohou působit důvěryhodně.

25. Odvolací soud tak jen dodává, že žalovaná je nesprávného názoru, že žalobkyni a) vznikla v souvislosti s jejím zdravotním stavem újma menší, než ostatním žalobcům, kterou postačuje odškodnit nižší částkou. Odvolací soud v tomto směru sdílí názor soudu I. stupně o tom, že žalobkyni a) vznikla újma srovnatelná s újmou ostatních žalobkyň. Není rozhodné, zda s ohledem na svůj zdravotní stav je žalobkyně a) schopna si plně uvědomit následky předmětné škodní události, nýbrž to, zda jsou zde skutečnosti, pro které by se mohla žalobkyně a) cítit jako poškozená, což nepochybně úmrtí její sestry, ke které měla blízký vztah, je. Ve vztahu k žalobkyni a) proto odvolací soud neshledal odvolání žalované jako opodstatněné a výrok I. rozsudku soudu I. stupně o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. Jiná je však situace v případě žalobkyně c) a žalobkyně d). Pokud jde o žalobkyni c), jak již odvolací soud naznačil v odstavci 15, soud I. stupně se v napadeném rozsudku nijak nezabýval a nevypořádal s výpovědí svědkyně [příjmení] ohledně neexistujícího kontaktu žalobkyně c) s poškozenou po smrti jejich matky v roce 2014. Tato skutečnost nebyla nijak ozřejměna, tj. zda mezi žalobkyní c) a poškozenou nedošlo k případnému rozkolu či rozvrácení vzájemných vztahů, což by mohlo mít vliv na stanovení výše zadostiučinění. K osvětlení této nesrovnalosti proto odvolací soud vyslechl jak žalobkyni c), tak svědkyni [příjmení], která jako další ze sester s poškozenou před její smrtí dlouhodobě sdílela společnou domácnost a byla proto s poměry mezi sestrami nejvíce obeznámena. Tyto vypověděly, že žalobkyně c) se po smrti jejich matky s poškozenou nadále stýkala, avšak návštěvy již nebyly tak časté, jako dříve. Obě je spíše označily za sporadické, v časovém rozmezí 1x za půl roku, zejména při příležitostech narozenin, jmenin, návštěv hřbitova apod. V tomto směru proto svědkyně [příjmení] poopravila svou svědeckou výpověď, neboť vysvětlila, že žalobkyně c) se po smrti jejich matky s poškozenou stýkala, avšak velmi málo. Svědkyně [příjmení] také doplnila svou výpověď tím, že porovnala vztahy jednotlivých žalobkyň k poškozené, pročež označila vztah žalobkyně a) a žalobkyně b) s poškozenou za více intenzivní, než vztah žalobkyně c) a žalobkyně d), daný do určité míry i větší vzdáleností bydlišť těchto žalobkyň od bydliště poškozené. Na základě takto zjištěného stavu odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba intenzitu vztahů jednotlivých sester (žalobkyň) a zemřelé odstupňovat a zohlednit tak skutečnost, že vztah mezi poškozenou a žalobkyní a) a b) byl silnější než mezi poškozenou a žalobkyní c) a d). Pokud tedy soud I. stupně, jak již odvolací soud uvedl shora, správně stanovil základní částku pro odškodnění, jako o jednu čtvrtinu nižší (tj. 75% z [částka]), než pro nejbližší příbuzné – žalobce e), dospěl odvolací soud k závěru, že pro méně intenzivní vztahy mezi poškozenou a žalobkyní c) a d), je odpovídající částka ve výši 60% z částky pro nejbližší příbuzné, tedy částka ve výši [částka] (60% z [částka]). Žalobkyni c) tedy na náhradě nemajetkové újmy za duševní útrapy náleží částka ve výši [částka]. Pokud žalovaná mimosoudně plnila částku ve výši [částka], zbývá k úhradě ještě částka ve výši [částka]. Žalobkyni d) na nemajetkové újmě za duševní útrapy shodně náleží částka ve výši [částka], a pokud žalovaný mimosoudně plnil částku ve výši [částka], k úhradě tak zbývá ještě částka ve výši [částka] Odvolací soud proto výrok III. a IV o věci samé změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

27. Odvolací soud také shledal jako opodstatněné odvolání žalované do výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení a s tím související odkaz na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. V posuzovaném případě bylo předmětem řízení zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu nemajetkové újmy žalobců podle [číslo] o. z., jedná se tak o osobnostní nárok. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyložil:„ dovolací soud v zájmu sjednocení judikatury ve věci určení tarifní hodnoty pro účely výpočtu odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“) již v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, dospěl k závěru o správnosti té linie soudních rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, či rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4210/2018), podle které ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením či těžkým poškozením zdraví osoby blízké podle § 2959 o. z. (tj. do osobnostního práva) nelze při stanovení odměny advokáta postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tato ustanovení nereflektují povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka, neboť v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1791/2015), přiléhavé aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež ostatně podle výslovného znění na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, dopadá. Tytéž důvody vedou k závěru, že postup podle téhož ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. se uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z.“ Odvolací argumentace žalobců je proto nedůvodná, když Nejvyšší soud právě svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 sjednotil judikaturu Nejvyššího soudu týkající se určení tarifní hodnoty v případě peněžitých náhrad podle § 2959 o. z. Odměna advokáta se proto v projednávané věci vypočte z paušální tarifní hodnoty [částka] podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky 177/1996 Sb. Soud I. stupně také opomněl ponížit mimosmluvní odměnu advokáta o 20% podle § 12 odst. 1 cit. vyhl. z důvodu, že zastupoval více žalobců.

28. O nákladech řízení proto soud I. stupně sice rozhodl správně s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., avšak jejich výši nesprávně stanovil. Tyto se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8, § 9 odst. 4 písm. a) za použití § 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (10 úkonů právní služby po 2 480 Kč/žalobk ([částka] sníženo o 20% x 4) - převzetí a příprava zastoupení, sepsání výzvy k plnění, sepsání žaloby, replika žalobců ze dne [datum] a 2x účast na jednání trvající 3 započaté hodiny dne [datum] a dne [datum] a účast na jednání dne [datum] a [datum], s přináležející náhradou hotových výdajů ve výši [částka] (10x á 300) podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky a daně z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%), jíž je právní zástupce žalobkyň plátcem. Celkem náklady řízení před soudem I. stupně činí [částka], pro každou z žalobkyň a), b), c) a d) částku [částka] Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadeném nákladovém výroku X. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí [částka] pro každou žalobkyni, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil podle § 220 odst. 1 písm. a) a § 219 o. s. ř.. Výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně mezi žalobcem e) a žalovanou nebyl dotčen odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci.

29. Výrokem XI. rozhodl soud I. stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. o náhradě nákladů státu mezi žalovanou a žalobcem e), když u nich nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, představující vyplacené svědečné ve výši [částka] na základě usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22C 241/2019 – 125 O těchto nákladech rozhodl soud I. stupně správně, a to podle úspěchu a neúspěchu těchto účastníků ve věci, avšak odkázal na nesprávné zákonné ustanovení § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., neboť správně na uvedenou situaci dopadá § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož žalobce e) měl neúspěch z 1/5 (20%) a žalovaná z 4/5 (80%), rozhodl soud I. stupně v tomto poměru o uvedených nákladech a správně proto uložil žalované uhradit státu částku ve výši [částka] Odvolací soud proto výrok XII. o nákladech řízení potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Výrok XIII. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním a samostatně nabyl právní moci.

30. Naposledy změnil odvolací soud výrok XIV. napadeného rozsudku, když soud I. stupně správně rozhodl o povinnosti žalované uhradit státu soudní poplatek za návrh na zahájení řízení podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. d) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a to podle výsledku řízení. Jelikož však odvolací soud změnil částku, která byla žalobkyni c) a d) přiznána, činí základ poplatku podle § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích částku ve výši [částka] Soudní poplatek z této částky podle položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků činí [částka] (5%). Odvolací soud proto změnil tento výrok jen tak, že výše nákladů státu představující soudní poplatek činí [částka], jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil podle § 220 odst. 1 písm. a) a § 219 o. s. ř.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 3 o. s. ř. za použití § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Žalovaná procesně zavinila, že odvolací řízení ve vztahu k žalobkyni b) bylo zastaveno, avšak žalobkyni b) žádné náklady za odvolacího řízení nevznikly, neboť odvolání bylo vzato žalovanou zpět již dne [datum].

32. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a), c) a d) a žalovanou rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal těmto žalobkyním plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, i když byly v odvolacím řízení jen částečně úspěšné, a to z důvodu, že rozhodnutí o výši plnění záleželo na úvaze soudu. Náklady odvolacího řízení se skládají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8, § 9 odst. 4 písm. a) za použití § 12 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 2 480 Kč/žalobk ([částka] sníženo o 20% x 3) - vyjádření k odvolání a 2x účast na odvolacím jednání dne [datum] a [datum], s přináležející náhradou hotových výdajů ve výši [částka] (3x á 300) podle § 13 odst. 1, 4 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k ) cit. vyhlášky, náhrady za promeškaný čas k těmto jednáním ve výši [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 cit. vyhl. (8 započatých půlhodin á [částka]) cestovného advokáta ve výši [částka] za cestu k odvolacímu jednání dne [datum] (když cestovné k jednání [datum] žalobce nepožadoval) na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 432 km, při spotřebě podle technického průkazu 7,1 l/100km, základní sazbě náhrady [částka] a průměrné ceně benzínu ([příjmení] 95) [částka] podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., a daně z přidané hodnoty ve výši [částka] (21%), jíž je právní zástupce žalobců plátcem (nepočítáno z ceny pohonných hmot, která již daň z přidané hodnoty zahrnuje).

Poučení