39Co 305/2020

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: Mgr. P. K., narozený xxx zahraniční osoba registrovaná na Slovensku pod IČO xxx sídlem J., Z., Slovensko zastoupený advokátem Mgr. M. sídlem T., Praha proti žalované: D., IČO xxx sídlem V., P. zastoupená advokátem Mgr. Č. sídlem P., L. pro 2 600 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 22. června 2020, č. j. xxx, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 115,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. M.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 600 € a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 7. 2017 do zaplacení (výrok I), výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 61 428,61 Kč.

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 2 600 €, představující odměnu za práci vykonanou v měsíci červnu 2017 na základě smlouvy o spolupráci, mezi účastníky uzavřené dne xxx. Pro žalovanou vykonával práce řádně až do xxx, kdy mu byl z její strany znemožněn přístup do informačního systému. Žalobce odměnu vyúčtoval fakturou, splatnou dne xxx, žalovaná ji neuhradila a proto požadoval i zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího do zaplacení. Uvedl, že vztah mezi účastníky je třeba posuzovat podle zákoníku práce, protože se jednalo o skrytý zaměstnanecký poměr. To dovozoval z toho, že smlouva obsahovala konkurenční doložku, měl příjem pouze od žalované, ta mu poskytla pracovní pomůcky včetně vizitek, přidělila mu asistentku, dávala mu závazné pokyny a musel vykazovat odpracované hodiny. Nadřízeného musel žádat o dovolenou. Obchodní zástupci v České republice byli zaměstnanci žalované. To však žalovaná žalobci ani jeho slovenskému kolegovi V. J. neumožnila. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Popřela, že by žalobci znemožnila přístup do informačního systému. Ten navíc nebyl nutným předpokladem pro každodenní řádné vykonávání práce. K osobě žalobce uvedla, že dlouhodobě porušoval podmínky spolupráce například tím, že falšoval záznamy o schůzkách s klienty, což vedlo k odstoupení od smlouvy s účinností ke dni doručení oznámení o odstoupení. V červnu 2017 již žalobce pro žalovanou práce řádně nevykonával. Mezi nimi šlo o podnikatelský vztah, smluvně deklarovaný. Neměli vůli uzavřít pracovní smlouvu.

3. Soud prvního stupně vzal za nesporné, že právní vztah mezi účastníky byl založen smlouvou o spolupráci, uzavřenou dne xxx. Předmětem smlouvy byla činnost žalobce spočívající v pomoci žalované (tehdy nazvané D.) při péči o stávající slovenské zákazníky společnosti D. a získávat další. Žalobce tuto činnost měl vykonávat ve Slovenské republice jako samostatně podnikající subjekt a smlouvy uzavírat jako podnikatel. Smluvně byl označen jako agent. Povinnostmi žalobce bylo mimo jiné informovat žalovanou o návštěvách u zákazníků, možných problémech, situaci na dopravním trhu. Výměna informací bude probíhat jednak v rámci týdenních hlášení agenta, kde budou uvedeny základní informace o provedených návštěvách, plán návštěv zákazníků pro následující týden a doplněny stanovené sestavy, a jednak v rámci osobního jednání agenta v sídle žalované zpravidla jednou měsíčně. Podle ujednání agent není oprávněn po dobu platnosti smlouvy vykonávat obdobnou činnost na vlastní účet či pro jiné osoby. Po ukončení nesmí agent po dobu dvou let obdobnou činnost vykonávat. Pro případ porušení závazků byla povinnost žalobce zajištěna smluvní pokutou. Povinností žalované bylo dále seznámit agenta s firemními standardy a požadovanými postupy týkajícími se jeho činnosti. Předala mu podklady a pomůcky. Za poskytované služby byla sjednána paušální odměna 2 500 €, zahrnující i náklady, které agentu při výkonu činnosti vzniknou. Odměna měla být hrazena na základě faktury vystavené agentem vždy k poslednímu dni v měsíci, za který odměna náleží se splatností deseti dnů ode dne doručení faktury. Dodatkem č. 1 ze dne 10. 4. 2015 strany sjednaly měsíční odměnu ve výši 2 600 €. Žalobce při výkonu sjednané činnosti používal notebook žalované a vizitky s jejím názvem. Žalobce byl označován jako obchodní zástupce.

4. Ze souboru pokynů, sestaveného žalovanou a nazvaného 11 přikázání pro obchodní zástupce, soud prvního stupně zjistil, že jde o obecné rady a doporučení jak si zorganizovat práci, získávat zákazníky a udržet je. Z jejich obsahu je zřejmé, že jsou obecně použitelné.

5. Z e-mailové korespondence mezi žalobcem a jednatelem žalované RNDr. O. P. z přelomu února a března 2017 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná jednala jednak se žalobcem a jednak s V. J., který měl uzavřenou obdobnou smlouvu jako žalobce, ale pro jinou oblast Slovenska, o spolupráci prostřednictvím společností s ručením omezeným a oběma nabídla zaměstnanecký poměr. Žalobce uvedl, že se tomu nebrání, má však podstatně vyšší finanční nároky. Komunikace probíhala z pracovní adresy žalobce (xxx). Podle e-mailu ze dne xxx se žalobce a jednatel žalované RNDr. P. telefonicky dohodli na ukončení spolupráce. RNDr. P. dne 13. 7. 2017 zaslal ze své pracovní adresy na soukromou adresu žalobce (xxx) návrh dohody o ukončení smlouvy o spolupráci. Žalobce v odpovědi z téhož dne s navrženým obsahem dohody nesouhlasil. Následujícího dne RNDr. P. odpověděl, že věc předá právnímu oddělení a žalobci zašle výpověď. Veškerá korespondence byla vedena ze soukromé adresy žalobce na pracovní adresu RNDr. P.

6. Z odstoupení od smlouvy o spolupráci dopisem ze dne xxx z důvodu údajného porušování smlouvy ze strany žalobce vzal soud prvního stupně za prokázané, že jsou uvedena jednotlivá porušení, mimo jiné též opakované iniciativy vedoucí k ovlivňování ostatních kolegů ve smyslu jednání proti přímým nadřízeným. Dopis byl v kopii zaslán žalobci na jeho soukromou adresu shora uvedenou. Byl podán na poštu dne xxx a žalobci doručen dne xxx, jak vyplývá z poštovního podacího archu ze dne xxx a e-mailového sdělení České pošty o doručení zásilky.

7. Podle přehledu činnosti vypracovaného žalovanou za období od x do xxx vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce vykazoval provedené činnosti po jednotlivých dnech bez uvedení konkrétního času. Za červen 2017 jsou zaznamenány činnosti pouze ve dnech x, x. a x Naopak žalovaná dokládala e-mailem, zaslaným jednatelem společnosti P. M. V. dne xxx, že se se žalobcem nikdy osobně nesetkal. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že za situace, kdy x byly vykázány ještě další dvě činnosti žalobce, je tato skutečnost pro posouzení věci nerozhodná. Uzavřel, že odstoupení od smlouvy bylo žalobci doručeno po období, za něž je odměna požadována, proto se nezabýval otázkou, zda byly dány důvody pro odstoupení od smlouvy. Žalobce vyúčtoval žalované odměnu za červen 2017 se splatností dne xxx. Na odstoupení od smlouvy žalobce reagoval e-mailem ze dne xxx a uváděl, že s důvody odstoupení od smlouvy nesouhlasí, podle něj se jedná o výpověď bez udání důvodu s tříměsíční výpovědní lhůtou. Žalobce rovněž dne xxx zaslal anglicky psaný e-mail majiteli společnosti D. a kopii generálním ředitelům H., G. a H., v němž si stěžoval na postup jednatele. Uváděl, že mu dne 12. 6. 2017 sdělil, že s ním ukončuje spolupráci a ten samý den byl odpojený od systému žalované. Druhý den klientům rozeslal e-mail, že budou mít novou kontaktní osobu. Žalobce se nemohl účastnit ani porady, konané u žalované dne xxx.

8. Z dopisu právního zástupce žalobce ze dne xxx vzal soud prvního stupně za prokázané, že odmítl odstoupení od smlouvy jako nedůvodné a zopakoval, že byl žalobci odepřen přístup do informačního systému žalované společnosti. Dne xxx žalobce rovněž prostřednictvím svého zástupce zaslal žalované předžalobní výzvu na úhradu částky 2 650 €, což žalovaná odmítla.

9. Z výpovědi žalobce vzal soud prvního stupně za prokázané, že jeho výpověď odpovídá jeho tvrzením. Vykonával stejnou práci jako jeho čeští kolegové v rámci zaměstnaneckého pracovního poměru. Příjmy měl pouze od žalované. Měl k dispozici počítač s tiskárnou, přístupy do interního systému, e-mailovou adresu, elektronický podpis s názvem žalované a její vizitky. Jak on, tak V. J. si vedli docházku. Chtěli-li čerpat dovolenou, museli žádat nadřízeného. Místo výkonu práce měl žalobce doma. Dne xxx měl telefonický rozhovor s RNDr. P., ten mu oznámil, že uvedený den je poslední, kdy pro žalovanou pracuje, neboť z jeho strany cítí demotivaci a vyhoření. Avizoval zaslání návrhu na dohodu o ukončení spolupráce. Žalobce nesouhlasil, požadoval tříměsíční odstupné a odstranění konkurenční doložky. Dne xxx obdržel odstoupení od smlouvy, po xxx (správně po xxx) mu byl zamezen přístup do systému žalované, a svou činnost nemohl vykonávat.

10. Ve shodě se žalobcem vypovídala i jeho manželka Ing. Z. K., vyslechnutá jako svědkyně. Svědek V. J., rovněž obchodní zástupce žalované pro Slovensko, potvrdil výpověď žalobce částečně, avšak shodně se žalobcem vypověděl, že přístup do interního systému žalované je pro činnost obchodního zástupce nezbytný. Jednatel žalované RNDr. O. P., jehož soud prvního stupně správně vyslechl jako účastníka řízení (ačkoli v odůvodněnírozsudku jej nesprávně označoval za svědka) uvedl, že obdobnou smlouvu o spolupráci měla žalovaná uzavřenou pouze s V. J. V týdenních reportech se uvádějí realizované obchodní schůzky. Podle jednatele žalované žalobce pracoval nepečlivě, ledabyle, měl nejhorší obchodní výsledky. Začalo se u něj projevovat kverulantství, to vše bylo předmětem rozhovoru dne xxx. Popřel, že by žalobci byly zablokovány přístupy do systému žalované. Dal pokyn k odpojení žalobce od systému teprve poté, co bylo doručeno odstoupení od smlouvy, což bylo někdy začátkem července 2017. K tomu, že po xxx komunikoval se žalobcem přes soukromou e-mailovou adresu žalobce, uvedl, že žalobce běžně komunikoval z obou adres. Z výpovědi svědkyně J. S. vzal soud prvního stupně za prokázané, že u žalované stále pracuje a žalobce byl jejím kolegou. Byli pracovně nejvíce v kontaktu, pracovali současně na stejných pozicích, on v terénu, ona v kanceláři. Mluvili spolu telefonicky asi jednou týdně. Žalobce jezdil do Prahy na pravidelné každoměsíční celodenní porady obchodních zástupců. Té se ona nezúčastňovala. K okolnostem ukončení spolupráce uvedla, že v polovině června 2017 jí RNDr. P. oznámil, že žalobce se s firmou dohodl na ukončení spolupráce. Pamatuje si, že to bylo před plánovanou poradou, které se vždy konají v polovině měsíce. RNDr. P. jí sdělil, že žalobce na poradu již nepřijde a věci řešené jím přebírá do své kompetence. Dal jí pokyn k převzetí věcí, které nebyly prací v terénu. Se žalobcem nebyla potom v žádném kontaktu. Neslyšela, že by mu byl odebrán přístup do systému. Doslechla se to později od jeho slovenského kolegy.

11. Na základě těchto skutečností vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce pro žalovanou vykonával činnost agenta a náplň jeho činnosti se shodovala s náplní českých obchodních zástupců v zaměstnaneckém poměru. Tvrzení žalobce o zablokování přístupu do systému žalované dne xxx prokazuje zejména výpověď J. S. Soud neměl pochybnosti o tom, že si pamatuje, že činnost žalobce pro žalovanou skončila přibližně v polovině června krátce před plánovanou poradou, a ukončení jeho činností oznámil RNDr. P., který současně sdělil, že agendu žalobce přebírá sám. Tento časový údaj koresponduje s datem 12. 6. 2017, kdy proběhl telefonický rozhovor žalobce s RNDr. P. Z e-mailu ze dne xxx, zaslaného v 13:43 hodin, je zřejmé, že mu předcházela dohoda o tom, že žalobce pro žalovanou skončí. E-mail byl zaslán na soukromou adresu žalobce, ačkoli veškerá předchozí komunikace byla vedena prostřednictvím jeho pracovní adresy včetně komunikace z přelomu února a března 2017. Soud tak neuvěřil jednateli žalované, že po 13. 6. 2017 volil soukromou adresu žalobce pouze proto, aby se komunikace nedostala k jeho případnému nástupci. Shrnul, že má tak za prokázané, že ode dne xxx žalobce již neměl přístup do interního systému žalované, která mu jej zablokovala. Z výpovědi svědka V. J. vzal rovněž za prokázané, že přístup do interního systému byl naprosto nezbytný pro výkon činnosti žalobce.

12. Neprovedl navrhované důkazy výslechy jednatelů žalované W., G. a F. H., neboť tvrzení, že převzali zásilky s dopisem žalobce a neučinili žádná nápravná opatření, je pro posouzení věci bezvýznamné. Neprovedl důkaz ani SMS komunikací mezi žalobcem a M. K. k otázce zablokování přístupu do systému žalované. Toto tvrzení bylo prokázáno jinými důkazy.

13. Skutkově soud prvního stupně shrnul, že účastníci uzavřeli dne xxx smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem byla činnost žalobce, spočívající v péči o stávající zákazníky žalované ve Slovenské republice. Žalobce smlouvu uzavřel jako podnikatel, podle smlouvy se vztahy řídí obchodním zákoníkem a účastníci zvolili české právo. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a obsahovala konkurenční doložku, odměna byla sjednána v částce původně 2 500 € měsíčně a s účinností od xxx - 2 600 € měsíčně. Pro případ, že agent nebude vykonávat činnost podle smlouvy v rámci jednoho kalendářního měsíce pět a více pracovních dnů, měla být sjednaná paušální odměna krácena o 125 € za každý pracovní den, v němž činnost nebyla prováděna. Žalobce pravidelně žalované fakturoval měsíční odměnu. Čeští i slovenští obchodní zástupci (čeští byli zaměstnanci žalované) se scházeli s vedením žalované na pravidelných měsíčních poradách v Praze. V červnu 2017 žalobce vykonával pro žalovanou činnost ve dnech x, x. a xxx. Dne xxx se během telefonického rozhovoru s jednatelem žalované dohodli na ukončení spolupráce. Téhož dne byl žalobci zablokován přístup do systému žalované, což mu fakticky znemožnilo pro ni vykonávat činnost. V návaznosti na tento hovor mu žalovaná následujícího dne poslala návrh dohody o ukončení spolupráce, což žalobce neakceptoval. Žalovaná pak dopisem ze dne xxx odstoupila od smlouvy o spolupráci a dopis byl žalobci doručen dne xxx. Žalobce následně vyúčtoval žalované odměnu za červen 2017 ve výši 2 650 €, splatnou dne xxx, a žalovaná částku neuhradila.

14. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci), neboť žalobce je státním příslušníkem Slovenské republiky. Dovodil ji z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. V otázce hmotného práva vycházel z čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle něhož se smlouva řídí právem, které si strany zvolí, což v dané věci bylo právo české. Za situace, kdy smluvní vztah účastníků vznikl dne 1. 9. 2011, postupoval dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. a uvedl, že na danou věc je třeba aplikovat právní úpravu účinnou ke dni uzavření smlouvy, tj. zákon č. 40/1964 Sb. - občanský zákoník a zákon č. 513/1991 Sb. - obchodní zákoník.

15. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou právního charakteru vztahu mezi účastníky, protože ve smlouvě je uvedeno, že je uzavřena podle obchodního zákoníku a žalobce ji uzavřel jako podnikatel, sám žalobce uváděl, že ve skutečnosti se jednalo o skrytý pracovněprávní vztah. Soud prvního stupně tuto otázku posuzoval dle judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku pod sp. zn. 21 Cdo 992/2017 i Nejvyššího správního soudu v rozsudku pod sp. zn. 2 Afs 435/2017 (na který poukazovala žalovaná) a dovodil, že v daném případě se o pracovní poměr nejednalo. Uvedl, že se žalobcem lze souhlasit v tom, že některé charakteristiky vztahu účastníků mohly svědčit pro závěr o pracovním poměru, jako například pravidelná odměna, používání e-mailové adresy či vizitek žalované nebo přístup do jejího interního systému, s jinými je možno se setkat u obou smluvních typů, či se u pracovního poměru běžně nevyskytují. Nutnost respektování pokynů smluvního partnera, pro kterého je činnost vykonávána, je typická nejen pro pracovní smlouvu, ale i pro smlouvy příkazního typu podle občanského i obchodního zákoníku, například smlouvu příkazní, o obchodním zastoupení, komisionářskou či zasilatelskou. Stejné lze dovodit i v případě konkurenční doložky. Byť ta zakazovala žalobci činnost obdobného typu, nic mu nebránilo vykonávat současně jiné výdělečné činnosti. Žalobce nevykonával práci v prostorech žalované, neměl stanovenou pracovní dobu a nemusel vykazovat odpracované hodiny. Pracovní pomůcky mu žalovaná poskytla pouze částečně. Ve smlouvě bylo specificky odlišně od pracovní úpravy sjednáno krácení odměny v případě, že práce nebude vykonávána. Dospěl proto k závěru, že účastníci uzavřeli tzv. nepojmenovanou smlouvu dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, blížící se svým charakterem smlouvě o obchodním zastoupení dle § 652 tohoto zákona. Předmětem řízení je odměna za červen 2017. Z dokazování vyplynulo, že v tomto měsíci smluvní vztah účastníků trval. Soud se proto zabýval tím, zda nastaly podmínky pro krácení odměny z důvodu nevykonání práce. Podle smlouvy mohla být odměna krácena teprve tehdy, když žalobce nepracoval pět a více pracovních dní v měsíci. Žalobce vykonával činnost pro žalovanou přinejmenším ve dnech x, x. a xxx, což je úterý, středa a čtvrtek. Dne x mu byl zablokován přístup do systému žalované, nepracoval tedy ve dnech x, x, x a x, což je čtvrtek, pátek, pondělí a pátek. To, že od x nevykonával sjednanou činnost dle smlouvy, jde k tíži žalované, neboť mu výkon práce znemožnila. Žalobce tak z důvodů na své straně nevykonával práci nejvýše čtyři dny, což soud vedlo k závěru, že má nárok na plnou odměnu. Žalovaná je tak v prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Proto uložil žalované kromě žalované částky úhradu i úroku z prodlení ve smyslu § 369 obchodního zákoníku, jehož výše je stanovena § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

16. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Přiznal jejich poměrnou náhradu žalobci, který byl procesně neúspěšný pouze v části, ohledně níž vzal žalobu zpět (50 €), ohledně této částky soud řízení zastavil včetně úroku z prodlení usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. xxx. Poměrný úspěch žalobce činí 96,23 %. Náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 706 Kč a odměně za právní zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (jen a. t.). Soud žalobci přiznal odměnu za 12 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty dle § 7, § 8 odst. 1 v závislosti na kurzu ČNB ke dni provedení úkonu. Za převzetí zastoupení dne 16. 8. 2017, kurz činil 26,045 Kč, tarifní hodnota 69 012,25 Kč - odměna 3 900 Kč. Při kurzu 26,100 Kč za předžalobní výzvu dne 24. 8. 2017 z tarifní hodnoty 69 165 Kč přiznal odměnu v téže výši. Za sepis žaloby dne 1. 12. 2017 při kurzu 25,525 Kč činí tarifní hodnota 67 641,25 Kč a odměna 3 820 Kč. Za jednání u soudu dne 27. 3. 2019 při kurzu 25,800 Kč činí tarifní hodnota 68 370 Kč a odměna 3 860 Kč. Za písemné vyjádření dne 8. 4. 2019 při kurzu 25,635 Kč činí tarifní hodnota 67 932,75 Kč a odměna 3 820 Kč. Za jednání soudu dne 2. 10. 2019 přesahující 2 hodiny při kurzu 25,740 Kč činí tarifní hodnota 68 211 Kč a odměna 2 x 3 860 Kč. Za písemné vyjádření dne 14. 10. 2019 při kurzu 25,825 Kč činí tarifní hodnota 68 436,25 Kč a odměna 3 860 Kč. Za jednání soudu dne 20. 5. 2020 přesahující 4 hodiny, při kurzu 27,430 Kč, činí tarifní hodnota 72 689,50 Kč a odměna 3 x 4 020 Kč. Za jednání soudu dne 22. 6. 2020 při kurzu 26,665 Kč, činí tarifní hodnota 70 662,25 Kč a odměna 3 940 Kč. Součet odměn činí 46 920 Kč, spolu s paušálními náhradami nákladů řízení dle § 13 a. t. a náhradou 21 % DPH (10 609,20 Kč) jsou náklady celkem 63 835,20 Kč. Z této částky 96,23 % činí 61 428,61 Kč.

17. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná s návrhem na jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení, případně změnu a zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že mezi účastníky vznikl obchodněprávní a nikoli pracovněprávní smluvní vztah. Soud prvního stupně správně došel k závěru, že se jednalo o innominátní závazkový vztah dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Soud prvního stupně však založil své rozhodnutí na tom, že pokud žalobce nevykonával pro žalovanou počínaje dnem xxx činnost sjednanou dle smlouvy, jde tato nečinnost k tíži žalované, která mu výkon práce znemožnila. V tomto smyslu zdůraznila, že hlavní náplní činnosti žalobce podle smlouvy o spolupráci ze dne xxx měla být i vlastní iniciativa žalobce vyvíjet činnost směřující k získání nové klientely žalované. Pro tuto činnost si měl žalobce obstarat a také tak učinil vlastní prostředky - automobil, telefon, PC apod. Soud prvního stupně své rozhodnutí postavil na tom, že právním titulem pro nárok žalobce je smlouva, ale nelogicky opřel nárok žalobce o překážky způsobené žalovanou. Smlouva však neobsahuje v žádném bodě závazek žalované opatřit žalobci ani motorové vozidlo, ani telefon či počítač nebo jakékoli jiné obdobné pracovní prostředky, pomocí kterých by měl žalobce vykonávat sjednanou činnost. Nesouhlasí s tím, že by žalovaná žalobci znemožnila výkon činnosti podle smlouvy. Žalované není zřejmé, co žalobci bránilo vykonávat další povinnosti, konkrétně informovat žalovanou o činnosti, vyvíjet marketingovou činnost a pečovat o stávající zákazníky. Jestliže si žalobce jako podnikatel nezálohuje data, která jsou esenciální pro výkon jeho činnosti, jedná v rozporu s povinností odborné péče uložené mu smluvně. Zdůraznila, že smlouva nestanovila povinnost žalované poskytnout žalobci jakoukoli soudem namítanou součinnost. Proto mu ani nemohla znemožnit plnění podle smlouvy. Žalobce měl být a byl vybaven vlastními prostředky potřebnými pro výkon činnosti. Od žalované měl veškeré další potřebné prostředky, konkrétně vizitky či reklamní a jiné marketingové materiály. Pokud si účastníci sporu sjednali závazkový vztah, jehož podstatou je výkon činnosti za úplatu, pouze za podmínky, že činnost je skutečně vykonávána, pak se žalobce, který sám sdělil, že pro žalovanou dvě třetiny měsíce nic neudělal, nemůže úspěšně domáhat odměny za nečinnost, ač povinnosti ze smlouvy plnit mohl a měl. Jestliže soud prvního stupně právní poměry účastníků poměřoval optikou obchodního či občanského zákoníku, měl aplikovat i základní zásady, konkrétně smluvní svobody a dodržování a plnění smluv - pacta sund servanda. Soud prvního stupně však nesprávně dovodil vůli účastníků sporu v podobě povinnosti žalované poskytovat žalobci plnění, které není ve smlouvě obsaženo. V tomto smyslu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. xxx, z něhož citoval. Potřeba přístupu do interního systému žalované je založena výhradně na domněnce svědka V. J., nejde o interpretaci smlouvy. V tomto smyslu poukázal i na rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. xxx, z něhož rovněž citoval.

18. K podanému odvolání žalované strany se vyjádřil žalobce s návrhem na potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako správného. S úvahami žalované, uvedenými v jejím odvolání, nesouhlasil. Jde o hypotézy a akademické úvahy. To, že by žalovaná nebyla povinna poskytnout žalobci hmotné vybavení a nemohla mu zabránit ve výkonu práce, je podle žalobce scestné s ohledem na provedené dokazování. Z něho vyplynulo, že žalobce bez přístupu do systému žalované svoji práci řádně vykonávat nemohl. Žalovaná si je této skutečnosti vědoma, proto nyní přizpůsobila svá tvrzení. Žalobci vznikl nárok na odměnu.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v plném rozsahu dle odvolání žalované, postupem dle § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolacím námitkám žalované nelze přisvědčit.

20. Odvolací soud se po přezkoumání věci naopak ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně po stránce skutkové, tak i právní. Soud prvního stupně ze skutkových zjištění učinil správné skutkové závěry a správně je právně hodnotil. Provedl obsáhlé skutkové dokazování, z něhož vzal za prokázané, že žalovaná strana tím, že bez ukončení smluvního vztahu žalobci znemožnila ode dne xxx přístup do systému žalované, a bez této možnosti byl výkon práce žalobce pro žalovanou znemožněn, mu fakticky zabránila ve vykonávání smysluplné činnosti pro žalovanou. Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani odvolací námitky žalované, ať již ohledně toho, že žalobce byl povinen vyvíjet vlastní iniciativu, neboť měl k dispozici firemní vizitky či si měl zálohovat data apod. Měl-li přístup do systému, neměl k takovému postupu důvod, navíc by tento postup mohl znamenat i porušení povinností ve vztahu k žalované. Nutnost přístupu do systému žalované pro vykonávanou činnost potvrdil zejména svědek V. J. Okolnost, že žalovaná strana žalobci v přístupu zamezila, potvrdila i svědkyně S., která dále přímo uvedla, že jí jednatel v polovině června 2017 sdělil, že žalobce již nebude na poradě v polovině měsíce, protože se dohodli na ukončení spolupráce. Nebyla splněna ani smluvní podnmínka pro krácení odměny, odvolací soud v tomto odkazuje na odůvodněnísoudu prvního stupně (bod 48).

21. Na těchto závěrech nemění nic ani odvolací námitka žalované, podle níž smluvně nebyla zakotvena povinnost žalované poskytovat žalobci součinnost, například ve formě přístupu do firemního systému. Povinnost součinnosti však vyplývá ze samotného charakteru smlouvy, protože v opačném případě by žalobce pro žalovanou nemohl sjednanou činnost vykonávat vůbec. K poukazu žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. xxx, a na tam vykládanou interpretaci právního úkonu v obchodních vztazích v souvislosti s povinnostmi žalované, odvolací soud uvádí, že závěr o povinnosti žalované poskytnout žalobci součinnost v podobě přístupu do svého systému vyplývá přímo z obsahu smluvního ujednání účastníků, a nikoli jeho doplňování. K poukazu žalované na rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. xxx, v souvislosti se zjištěními, učiněnými z vypovědi svědka J., vyslechnutého prostřednictvím dožádaného soudu, odvolací soud uvádí, že nezbytnost přístupu do systému žalované vedle svědka J., vyslechnutého dožádaným slovenským soudem, nepřímo potvrdila zejména svědkyně S. Ta sice hovořila pouze o zamezení žalobci v přístupu do systému, kdyby však přístup do systému žalované nebyl pro výkon činnosti agenta podstatný, neměla by důvod o této okolnosti hovořit stejně jako další z vyslechnutých svědků Ing. Š.. Byť lze žalované přisvědčit v tom, že rozhodující vliv přístupu do systému žalované na vykonávání činnosti přímo potvrdil pouze svědek J. před dožádaným soudem, je podstatné, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z jeho výpovědi ohledně této okolnosti, jsou ve shodě i se zjištěními, která soud prvního stupně učinil z ostatních v řízení provedených důkazů, jak uvedeno shora. Podle shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu platí, že „jsou-li z výslechu svědka zjištěny sporné skutečnosti, které jsou zásadně významné pro výsledek občanského soudního řízení (pro rozhodnutí o věci), nemůže zpravidla provedení výslechu svědka prostřednictvím dožádaného soudu vést k jejich spolehlivému zjištění“. Za situace, kdy zjištění učiněná z výpovědi svědka, vyslechnutého před dožádaným soudem, jsou v logickém souladu se zjištěními, učiněnými z ostatních v řízení provedených důkazů, bylo nadbytečné vyslýchat svědka J. přímo procesním soudem, či z jeho výpovědi nečinit skutková zjištění. Tento svědek jako jediný sice uvedl podstatnou skutkovou okolnost, jíž je v dané věci přístup do systému žalované, nezbytnost přístupu do systému však byla nepřímo zjištěna i z výpovědi ostatních v řízení slyšených svědků včetně manželky žalobce, která však byla stejně jako svědek J. vyslechnuta týmž dožádaným soudem. Ani tyto odvolací námitky žalované tak nebyly způsobilé zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně.

22. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že souhlasí jak s posouzením mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tak i aplikací hmotného práva České republiky ve smyslu čl. 3 odst. 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593215/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

23. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako zcela správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky.

24. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plného úspěchu žalující strany. Náklady žalobce jsou tvořeny zastoupením advokátem za dva úkony právní služby, jimiž jsou vyjádření k podanému odvolání ze dne 30. 9. 2020 a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 1. 2021. Při kurzu € ke dni 30. 9. 2020 - 27,210 Kč činí odměna za vyjádření k podanému odvolání ve smyslu § 7 bod 5 a. t. částku 3 940 Kč a při kurzu € ke dni 20. 1. 2021- 26,125 Kč činí odměna za účast na jednání odvolacího soudu rovněž ve smyslu § 7 bod 5 a. t. částku 3 820 Kč. Spolu se dvěma paušálními náhradami hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč a náhradou 21 % DPH (1 755,60 Kč), protože zástupce žalobce je jejím plátcem, činí výše náhrady nákladů odvolacího řízení částku 10 115,60 Kč. Odvolací soud jí uložil žalované zaplatit žalobci v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).