4 A 2/2024– 86

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: E. O. G., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D. sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV–191480–4/SO–2023 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV–191480–4/SO–2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 10. 2023, č. j. OAM–06494–16/PP–2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU rozhodnuto tak, že výrokem I. byla žádost podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta, neboť účastník řízení neměl v době podání žádosti nebyl podle tohoto zákona oprávněn pobývat na území, výrokem II. byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a výrokem III. byl podle § 85 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyloučen odkladný účinek odvolání proti výroku II.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce v prvním žalobním bodě namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a z něj vyplývající nesprávné hmotněprávní posouzení příbuzenského poměru žalobce. Žalovaná žalobce nesprávně posuzovala jako příbuzného občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ačkoliv měl být s ohledem na zjištěný skutkový stav (na základě vyjádření žalobce a jeho družky) posuzován ve smyslu § 15a odst. 2 ve spojení s § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako rodič občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. Český právní řád pojem rodič nedefinuje, pojem tak musí být vykládán s ohledem na smysl a účel zákona, v němž je použit. Účelem § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je přitom zájem na zachování rodinných vazeb nezletilého dítěte, a to především z pohledu potřeby výkonu faktické péče o nezletilé dítě. V projednávané věci je skutečně pečujícím rodičem právě žalobce, na čemž nic nemění skutečnost, že každé z dětí žalobce má vlastního biologického otce, neboť ti s dětmi nesdílí společnou domácnost a pečují o ně pouze příležitostně (zpravidla o víkendu jednou za 14 dnů převážně v denní době). Tuto námitku žalobce rovněž uplatnil jako odvolací důvod, který však nebyl žalovanou nijak vypořádán, pouze to okrajově zmínila v rámci hodnocení zásahu do soukromého a rodinného života. O nedostatečně zjištěném skutkovém stavu dále svědčí i to, že dle žalované je družka žalobce formálně stále provdaná, což je dle však dle žalobce čistě formální, neboť družka však se svým manželem již několik let nesdílí společnou domácnost a aktuálně jsou v rozvodovém řízení (což vyplývá z listin doložených v průběhu řízení), stejně tak žalovaná neuvedla, z čeho pramení, že biologický otec jednoho z dětí o dítě (tj. syna družky) skutečně pečuje a v jakém rozsahu má žalovaná péči za doloženou. K tomu doplnil, že žalobce ani jeho družka nezpochybňují zájem biologických otců o své nezletilé děti a realizaci faktické péče, která je však poskytována vedle péče žalobce a v nižším rozsahu. Žalobce dále poukázal na nezbytnost eurokonformního výkladu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Členské státy jsou na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES povinny osobám, na něž směrnice dopadá, usnadňovat získání pobytového oprávnění, jejich žádosti mají být přezkoumány se zohledněním individuálních okolností, aby bylo dostatečně zjištěno, zda by těmto osobám neměl být pobyt povolen, poukázal na rozsudky SDEU ve věcech C–83/11 Rahman a další a C–89/17 Banger. Ustanovení § 87e odst. 1 písm. i) situaci rodinných příslušníků občanů EU podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nikterak výslovně nezvýhodňuje. Žalovaná uvedená kritéria očividně nesplnila, neboť žádost žalobce zamítla čistě na základě skutečnosti, že žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU podal z tzv. nelegálního pobytu. Partnerským vztahem a faktickou péčí o nezletilé děti se nijak nezabývala, nedošlo tak k pečlivému posouzení individuálních okolností. Dále odkázal na judikaturu správních soudů (č.j. 8 A 6/2021–51 a 1 Azs 181/2018–29).

4. Ve druhém žalobním bodě upozornil na ústavně nekonformní aplikaci a protiústavnost § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců v projednávané věci. Současná právní úprava tohoto článku byla přijata v reakci na zrušení předchozí úpravy nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území ČR, avšak všichni cizinci pobývající na území požívají práva na ochranu neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, základní otázkou řešenou v řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU tak má být existence faktické rodinné vazby, tedy existence trvalého partnerského vztahu mezi účastníkem řízení a jeho partnerem (příp. dalšími osobami v obdobném příbuzenském poměru, nezletilými dětmi partnera), právě v rámci takového řízení by měla být realizována ochrana základního práva zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), správní orgány dle Ústavního soudu ale vůbec nezkoumaly, zda byly splněny hmotněprávní podmínky pro vydání povolení, ale pouze zda byl dán důvod pro zastavení řízení. Výklad § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců by tak měl být ústavně konformní, tedy plně respektující soukromý a rodinný život každého cizince, aniž by docházelo k vyloučení otázky existence faktické rodinné vazby z následného přezkumu odvolacího správního orgánu a soudu, v opačném případě by změna právní úpravy pozbyla smyslu. Správní orgán tak není oprávněn vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti automaticky, dojde–li k závěru, že účastník řízení nebyl v době podání žádosti oprávněn pobývat na území ČR, ale je povinen se existencí trvalého partnerského vztahu, jakož i poměru k nezletilým dětem tvořícím společnou domácnost, zabývat a učinit skutková zjištění stran tvrzených rodinných vazeb. V projednávané věci však nedošlo k žádnému podrobnějšímu zkoumání partnerského vztahu žalobce, tím spíše toho, zda fakticky pečuje o nezletilé děti družky. Naopak žalovaná v rozhodnutí de facto uznává, že § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců je v podstatě jen formální náhražkou původní úpravy zrušené Ústavním soudem.

5. Ve třetím žalobním bodě namítal, že ve správním řízení byli nesprávně vymezeni účastníci řízení. V projednávané věci je nesporné, že účastníkem řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu je kromě žalobce také jeho družka a její nezletilé děti. Ti však jako účastníci řízení nebyli uznání a nemohli tak uplatnit svá procesní práva, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do ústavně chráněných práv nezletilých dětí (čl. 12 bod 1 Úmluvy o právech dítěte). Žalobce opakovaně upozorňoval správní orgán I. stupně na účastenství zmíněných osob, navíc lze těžko přijmout závěr, že družka a její nezletilé děti jakožto osoby žijící ve společné domácnosti s žalobcem nejsou rozhodnutím správního orgánu přímo dotčeni. Nesouhlasil s tím, že by soudy na otázku účastníků správního řízení neměly jednotný názor. Od 1. 7. 2023 byl do zákona o pobytu cizinců přidán § 168 odst. 6, a to z důvodu praxe správních soudů po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 256/2019, se kterou zákonodárce nesouhlasil. Byť je ústavnost tohoto nově vloženého zákonného ustanovení značně pochybná, toto ustanovení nabylo účinnosti až po zahájení řízení o žádosti žalobce, a proto se na jeho věc nepoužije, je žalobcem zmiňováno pouze s ohledem na tvrzenou nejednotnost praxe správních soudů v otázce účastenství.

6. Ve čtvrtém žalobním bodě poukazoval na nesprávné a nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jeho družky a nezletilých dětí, žalovaná jednak takové dopady blíže nezkoumala a pokud zkoumala, učinila nesprávné závěry. Žalovaná dovozuje přiměřenost svého rozhodnutí bez posuzování konkrétních okolností případu, a to pouze s odkazem na znění zákona. Pokud žalovaná uvádí, že je na žalobci a jeho družce, kde budou žít, tak nerespektuje ani elementární okolnosti případu, družka i její nezletilé děti jsou českými občany s těžištěm svého života v ČR, kde nezletilé děti také plní povinnou školní docházku. Ohledně biologických otců dětí odkázal na své výše uvedené námitky. V případě dětí je rovněž třeba postupovat v souladu s Úmluvou o právech dítěte, přičemž je nutno vycházet z premisy, že nejlepším zájmem dítěte je jejich výchova v rámci nejbližší rodiny, tedy v rámci rodiny tvořené jejich matkou a žalobcem, napadené rozhodnutí je proto v přímém rozporu s čl. 3 bod 1 Úmluvy o právech dítěte. Správní orgány v případě žalobce a jeho rodiny vůbec nepřistoupily k provedení testu proporcionality, když proti sobě staví veřejný zájem a zájem na ochranu rodinného života jednotlivce, ačkoliv k tomu byly povinny s ohledem na zásah do základního práva na rodinný život chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy.

7. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalované

8. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky jsou zcela totožné s odvolacími námitkami.

9. Konstatovala, že žalobce podal žádost podle § 87b zákona o pobytu cizinců jako rodinný příslušník občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) tohoto zákona, přičemž z dikce § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 tohoto zákona vyplývá, že správní orgán žádost zamítne, jestliže žadatel, který není rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 1 nebo 2, v době podání žádosti není oprávněn pobývat na území. Z žádosti vyplynulo, že žalobce se považuje za rodinného příslušníka své družky, kdy tvrdil a dokládal partnerský vztah, s dětmi družky ho nepojí žádný příbuzenský vztah ani vztah rodiče. K námitce účastenství uvedla, že žalobce v rámci správního řízení před správním orgánem I. stupně neuvedl žádné další účastníky řízení, tuto námitku vznesl až v odvolacím řízení. Ani soudy na tuto otázku nemají jednotný názor, družku žalobce a její děti nelze podřadit ani pod tzv. nepřímé účastenství podle § 27odst. 2 správního řádu, tito totiž nejsou rozhodnutím správního orgánu I. stupně přímo dotčeni. K namítané protiústavnosti žalovaná konstatovala, že je povinna postupovat podle zákona, v daném případě není § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců diskriminační. V tomto konkrétním případě nemá správní orgán prostor pro správní uvážení, žalobce na území pobýval neoprávněně a nelze tak na správní orgány přenášet odpovědnost za to, že nerespektuje zákony ČR, odkaz na ochranu soukromého a rodinného života neslouží k popření platné právní úpravy. Zásah do soukromého a rodinného života nelze označit za nepřiměřený, v případě, kdy žalobce nesplňuje podmínky pro vydání pobytového oprávnění, jsou správní orgány povinny žádosti nevyhovět. Žalobce od 23. 7. 2020 nemá na území ČR žádné pobytové oprávnění, od 13. 5. 2022 se na území schengenského prostoru nachází nelegálně, při budování soukromých vztahů na území si této skutečnosti musel být vědom, svůj vztah s družkou začal rozvíjet až v létě 2022. Navíc napadené rozhodnutí nutně neznamená rozdělení partnerů. K odkazu na Úmluvu o právech dítěte žalovaná uvedla, že děti mají svou matku a taktéž otce, kteří o ně skutečně pečují, jinak by jim nebylo vydáno povolení k trvalému pobytu. Žalobce pak neuvedl žádné objektivní důvody, které by bránily včasnému řešení jeho pobytové situace. Žalovaná odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 57 A 3/2023–45, který byl skutkově totožný a žaloba byla zamítnuta.

10. Navrhla, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

11. K vyjádření žalované žalobce uvedl, že ze správního spisu je jednoznačně doložená skutečnost, že žalobce žije s nezletilými dětmi své družky ve společné domácnosti, přičemž o ně fakticky pečuje a jeho družka zajišťuje hmotné zabezpečení rodiny. Citový vztah žalobce a dětí se logicky postupem času prohluboval, o čemž opakovaně informoval správní orgán I. stupně. Správní orgán měl proto k tvrzenému příbuzenskému vztahu přihlédnout z úřední povinnosti, případně své rozhodnutí náležitě odůvodnit. I s ohledem na mezinárodní závazky nelze příbuzenský poměr podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců omezit pouze na formalizované příbuzenské vztahy. Odkázal na judikaturu NSS, ESLP a SDEU.

12. Žalobce popřel, že by před správním orgánem I. stupně neuvedl žádné další účastníky řízení, kteří by byli dotčeni, neboť tak učinil nejméně vyjádřeními ze dne 5. 9. 2023 a 12. 9. 2023. Ke zkoumání dopadů do soukromého a rodinného života upozornil na judikaturu NSS (např. č.j. 6 Azs 45/2023–28), dle které se ani v případě, že žadatel nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, nelze nezabývat dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Účastenství družky a dětí pak mohlo mít na posouzení přiměřenosti zásadní vliv. Závěry o nejlepším zájmu dětí musela žalovaná učinit bez znalosti spisu, neboť z něj vyplývá, že biologičtí otcové netvoří společnou domácnost s dětmi, jde o naprosté pohrdání Úmluvou o právech dítěte, odkázal na judikaturu NSS, ze které vyplývá nezbytnost řádného posouzení situace nezletilých dětí, dopadů rozhodnutí do jejich života a případné poměření vzájemně si konkurujících zájmů.

V. Obsah správního spisu

13. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 11. 5. 2023 na příslušném formuláři žádost rodinného příslušníka EU o vydání povolení k přechodnému pobytu ve smyslu § 87b zákona o pobytu cizinců, v níž uvedl, že se považuje za rodinného příslušníka své družky N. O. G., nar. dne X. V přiložené písemnosti ze dne 11. 5. 2023 družka popisuje, že se s žalobcem seznámili v létě roku 2022 (v červenci), poté postupně navázali vztah, na začátku roku 2023 se rozhodli shánět společné bydlení, aby mohli žalobce, družka a nezletilé děti družky (jména nejsou uvedena) žít spolu, dále popisuje, jak společně tráví volný čas, byly přiloženy rodinné fotografie.

14. Podle informace Ministerstva vnitra ze dne 11. 5. 2023 žalobce přicestoval do ČR na základě krátkodobého schengenského víza č. X s platností od 14. 5. 2021 do 14. 5. 2023, kontrolou razítek v cestovním dokladu vznikly pochybnosti o pobytovém oprávnění žalobce.

15. Správnímu orgánu bylo dne 21. 8. 2023 doručeno oznámení o převzetí zastoupení právním zástupcem, právní zástupce se následně seznámil se spisem.

16. Ve vyjádření ze dne 19. 7. 2023 družka žalobce popisuje vztah s žalobcem v období od května 2023 do července 2023, společně s dětmi byli na dovolené, družka absolvovala pracovní cesty, přičemž o děti se staral žalobce, popisuje, jak společně trávili čas.

17. Ve vyjádření k podkladům ze dne 5. 9. 2023 žalobce uvedl, že ze spisového materiálu považuje za prokázané, že žije jako druh a družka se svojí družkou, se kterou tvoří společnou domácnost, mají společné bydliště, kde společně pečují o nezletilé děti družky, přičemž péče o děti je nejen právem žalobce, ale také jeho zákonnou povinností ve smyslu § 885 občanského zákoníku. Uvedl, že jeho družka je těhotná a on je biologickým otcem. Upozornil na povinnost považovat zájem nezletilého dítěte za přední hledisko při rozhodování, kdy o děti družky žalobce pečuje a pojí je citový vztah, dále jde i o nascitura. Navrhoval výslech žalobce a jeho družky. V doplnění ze dne 12. 9. 2023 družka žalobce doložila své těhotenství a popsala blízký vztah mezi jejími dětmi a žalobcem, ohledně dětí jsou uvedena jejich první jména (nikoli příjmení, ani datum narození).

18. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 9. 10. 2023 správní orgán I. stupně zhodnotil, že z žádosti vyplývá, že se žalobce považuje za rodinného příslušníka své družky, která je státní příslušnicí ČR, nelze jej tak považovat za rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, nýbrž je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ohledně nenarozeného dítěte nebylo otcovství žalobce prokázáno. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce v době podání žádosti dle § 87b zákona o pobytu cizinců nebyl oprávněn pobývat na území ČR, od 13. 5. 2022 se na území Schengenského prostoru pohyboval bez legálně upraveného pobytu. Již v době podání žádosti tak existoval důvod pro zamítnutí žádosti, neboť byl naplněn důvod zamítnutí uvedený v § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců, provádění dalšího šetření, tedy zejména výslechů žalobce a jeho družky a pobytové kontroly, považoval za nadbytečné, důkaz výslechem není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení. Správní orgán I. stupně se zabýval i přiměřeností zásahu zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života (s ohledem na čl. 28 odst. 1 směrnice č. 2004/38/ES), přičemž došel k závěru, že se jedná o zásah přiměřený, žalobce pobývá na území Schengenského prostoru od 13. 5. 2022 nelegálně, na území ČR žije od 13. 4. 2022, žádost si podal v době, kdy k tomu nebyl oprávněn, jeho vztah s družkou začal být vážný v srpnu 2022, společně začal bydlet s ní a s jejími dětmi počátkem roku 2023, tedy udržoval vztah se svou družkou a jejími dětmi, přestože si byl vědom, že jeho pobytová situace je nejistá a aniž by se pokoušel získat legální pobyt. Zabýval se tvrzením ohledně péče žalobce o nezletilé děti družky, nicméně zjistil, že družka je dosud provdána za pana G. O., který na území ČR disponuje povolením k trvalému pobytu jako blízký rodinný příslušník občana ČR, s platností od 30. 9. 2015, je tedy odpovědný za výchovu a péči o nezletilou C. O. O., nar. X, nic mu tak nebrání, aby tuto péči osobně vykonával. I další nezletilý potomek družky, V. O. O., nar. X, má na území ČR svého otce, kterým je E. C. E., který rovněž disponuje povolením k trvalému pobytu rodinného příslušníka, občana ČR, o nezletilého tak může pečovat. O děti tak pečuje jejich matka a na území mají rovněž své biologické otce. Nelze apelovat na zásah do rodinného a soukromého života, když žalobce pobývá na území nelegálně, a tedy zcela zjevně nerespektuje platné právní normy, veřejný zájem většiny v tomto případě převažuje nad soukromým zájmem, žalobce udržoval svůj vztah i v době nelegálního pobytu, měl si tak být vědom možných následků. Správní orgán I. stupně proto shledal, že v případě žalobce je naplněn důvod pro zamítnutí jeho žádosti uvedený v § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců, a proto rozhodl o zamítnutí žádosti. Správní orgán I. stupně dále podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území v délce 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a vyloučil odkladný účinek odvolání proti povinnosti vycestovat v souladu s § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu.

19. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal dne 16. 10. 2023 odvolání ve znění doplnění ze dne 7. 11. 2023. V odvolání uplatnil obdobné námitky jako v žalobě.

20. Napadeným rozhodnutím ze dne 18. 12. 2023 žalovaná odvolání žalobce zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. Žalovaná shrnula dosavadní řízení ve věci a odvolací námitky. Po posouzení spisového materiálu konstatovala, že žalobce podal žádost o vydání povolení k pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců, z žádosti vyplynulo, že se považuje za rodinného příslušníka své družky, kterou označil v žádosti a ohledně které tvrdil a dokládal partnerský vztah, je tedy rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V době podání žádosti ale nedisponoval žádným pobytovým oprávněním vydaným podle zákona o pobytu cizinců, ani vízem, od 13. 5. 2022 se na území Schengenského prostoru nacházel nelegálně. Žalovaná tak nebyla povinna zkoumat trvalost partnerského vztahu, neboť žalobce nesplňoval zákonnou podmínku. Žalobce byl oprávněn podat žádost pouze v případě, pokud v okamžiku jejího podání na území ČR pobýval oprávněně, což však nebylo splněno, správní orgán I. stupně proto musel žádost zamítnout. K námitce rozporu se směrnicí č. 2004/38/ES žalovaná uvedla, že na řešený případ směrnice přímo nedopadá, neboť družka žalobce není osobou využívající právo volného pohybu. Ani v opačném případě však ze směrnice neplyne pro nesezdané partnery žádné právo. K námitce protiústavnosti § 87e zákona o pobytu cizinců uvedla, že nelze správnímu orgánu vytýkat zákonný postup, předmětné ustanovení ani jeho výklad správním orgánem I. stupně navíc není diskriminační, ani protiústavní. K namítanému účastenství poukázala na to, že v prvostupňovém řízení žalobce žádné další účastníky neoznačil, vznesl to až v odvolání, ani soudy nemají k této otázce jasný postoj, účastenství družky a jejich dětí však nelze podřadit ani pod tzv. nepřímé účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu, nejsou přímo dotčeni na svých právech a povinnostech. Zásah do soukromého a rodinného života žalobce nelze považovat za nepřiměřený, žalobce na území pobýval bez platného pobytového oprávnění a v té době budoval svůj soukromý život, zamítnutí žádosti navíc automaticky nemusí znamenat rozdělení partnerů, pokud si žalobce zlegalizuje pobyt, mohou společný život později realizovat i na území ČR, kromě partnerky zde žalobce nemá jiné rodinné příslušníky, nevlastní nemovitost. Co se týče dětí družky žalobce, v jejich nejlepším zájmu je výchova a péče v rámci nejbližší rodiny, kterou tvoří jejich matka a biologičtí otcové, kteří o děti pečují. Žalobce neuvedl žádné objektivní důvody, které by mu bránily ve včasném řešení jeho pobytové situace, nebylo shledáno porušení čl. 8 a 10 Úmluvy. Spisovým materiálem je tak prokázáno, že byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

21. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. K projednání dané věci nařídil soud ústní jednání, které se konalo dne 22. 11. 2024, žalobce i žalovaná setrvali na svých stanoviscích.

23. Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde–li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje, c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a d) potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.

24. Podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který má s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky přihlášeným k trvalému pobytu na území řádně doložený trvalý partnerský vztah.

25. Podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel, který není rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2, v době podání této žádosti není podle tohoto zákona oprávněn pobývat na území.

26. V prvním žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaná jej nesprávně označila za rodinného příslušníka družky podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců namísto rodinného příslušníka dětí družky podle § 15a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Tuto žalobní námitku shledal soud za zcela nedůvodnou.

27. V projednávané věci se vedlo řízení o žádosti rodinného příslušníka občana EU o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Jedná se o řízení zahajované na návrh (žádost) podle § 44 správního řádu, které je ovládáno dispoziční zásadou. Je tak výlučně na žadateli, aby uvedl, čeho se domáhá, a vymezil předmět řízení, což se vztahuje i na označení osoby, ke které svou žádost, jako k občanovi EU, vztahuje.

28. Žalobce v žádosti jednoznačně uvedl, že se považuje za rodinného příslušníka své družky N. O. G., ze znění žádosti tak vyplývá, že se žalobce domáhá vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník své družky, která je občankou EU, žádné jiné osoby v žádosti neoznačil. K žádosti dokládal mimo jiné několik prohlášení své družky o jejich vztahu, dále potvrzení o ubytování na společných výletech, čímž dokládal trvalý partnerský vztah se svou družkou (což je nutnou podmínkou dle § 15a odst. 3 písm. b) výše). Označením své družky jako občana EU, jehož je rodinným příslušníkem, tak definoval předmět řízení. Pokud by žalobce skutečně zamýšlel svou žádost vztahovat i k jiným osobám jako občanům EU, např. k nezletilým dětem své družky, nic mu nebránilo to uvést v rámci předmětného prvostupňového řízení (např. ve zvláštním prohlášení připojeném k žádosti), popřípadě mohl též podat žádostí několik, tedy nejen ke své družce, ale též ve vztahu k jejím nezletilým dětem. To však neučinil, svou žádost v prvostupňovém řízení zcela jednoznačně směřoval pouze ke své družce, nijak netvrdil (ani nedokládal), že by měl být posuzován jako rodinný příslušník, respektive rodič dětí, neuvedl to ani v návaznosti na seznámení se s podklady. Z jeho tvrzení v prvostupňovém řízení tak neplynulo, že by žádost vztahoval k dětem své družky, neuvedl dokonce ani plná jména nezletilých dětí, ani další identifikační údaje (pouze ve vyjádření družky ze dne 12. 9. 2023 jsou uvedena toliko křestní jména dětí).

29. Správnímu orgánu I. stupně tak nelze vytýkat, že žalobce posuzoval jako rodinného příslušníka družky, tedy rodinného příslušníka podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a blíže nezkoumal, zda by žalobce mohl být rodinným příslušníkem i jiných osob (tj. dětí družky). Správní orgány sice mají podle § 3 správního řádu povinnost postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, tato povinnost je však v řízení na návrh oslabena právě dispoziční zásadou. „Podstatou dispoziční zásady je mimo jiné povinnost účastníka řízení (žadatele) tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k prokázání svých tvrzení důkazy“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č. j. 9 Azs 438/2017–25). Obdobně Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2018–57: „Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu se vyvinula v obecný závěr, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 Azs 12/2015–38, ze dne 4. 11. 2015, čj. 3 Azs 162/2015–43, ze dne 3. 3. 2016, čj. 10 Azs 95/2015–36, ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/2016–36 nebo ze dne 15. 11. 2017, čj. 8 Azs 111/2017–36).“ Pokud tedy žalobce vymezil předmět řízení tím, že se označil za rodinného příslušníka občana EU své družky, nemohl správní orgán I. stupně tento předmět svévolně měnit a domýšlet za žalobce osoby, ke kterým by mohl být rodinným příslušníkem, zvláště když žádost a další vyjádření žalobce byly formulovány jednoznačně a o úmyslu žalobce nevznikly pochybnosti.

30. Nemůže tak být důvodná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně vztahu žalobce k nezletilým dětem jeho družky z hlediska naplnění podmínek dle § 15a odst. 1 písm. b) a § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť jejich splnění žalovaná v řízení vůbec nemusela posuzovat. Veškerá rozsáhlá argumentace žalobce o tom, že žalobce je ve vztahu k nezletilým dětem jeho družky faktickým rodičem, a tedy splňuje podmínku dle § 15a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 15 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, je tudíž zcela irelevantní, neboť se nijak netýká předmětu řízení, který vymezil sám žalobce a v rámci kterého děti družky jako občany EU, ke kterým chce povolení k pobytu vázat, neuvedl. Žalovaná tedy ani nemusela v tomto kontextu zjišťovat a dokazovat, zda žalobce o děti skutečně pečuje a v jakém rozsahu o děti pečují jejich biologičtí otcové (k námitce ohledně nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života se soud vyjádří níže). Žalovaná tudíž splnění podmínky rodičovství žalobce ve vztahu k občanu EU mladšímu 21 let nemusela vůbec posuzovat a s ohledem na to by bylo nadbytečné, aby se jejím splněním zabýval i soud. Z těchto důvodů soud neprováděl k důkazu výslech žalobce a výslech jeho družky, což žalobce navrhl při jednání.

31. Pouze nad rámec soud konstatuje, že český právní řád používá pojem rodič ve smyslu pokrevního pouta nebo pouta vzniklého osvojením (§ 771 a násl. občanského zákoníku), neuznává, že by rodičovství mohlo vzniknout na základě faktické péče o dítě. Stejně tak neuznává, aby dítě mělo více než dva rodiče. Ani kdyby tedy žalobce svou žádost vznesl ve vztahu k nezletilým dětem své družky, nebylo by možné přisvědčit jeho argumentaci, že s ohledem na jeho faktickou péči o tyto děti je třeba jej považovat za rodiče. To ostatně vyplývá i z dikce § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť stanovuje dvě podmínky, aby mohla být osoba považována za rodinného příslušníka občana EU: zaprvé musí být tato osoba rodičem dítěte, které je občanem EU mladším 21 let, a zadruhé musí tato osoba o dítě skutečně pečovat. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu přiznat pobytové oprávnění pouze na základě péče o dítě či by zaměňoval faktickou péči o dítě s rodičovstvím, nestanovil by nutnost splnění obou podmínek zároveň.

32. Žalobce teprve v odvolání začal namítat, že neměl být posuzován dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale měl být posuzován jako rodič občana EU mladšího 21 let ve smyslu § 15a odst. 2 ve spojení s § 15a odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalovaná se s touto námitkou vypořádala dostačujícím způsobem, pokud v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce ve své žádosti označil jako občana Evropské unie svou družku, uvedl, že se považuje za rodinného příslušníka své družky a v rámci žádosti tvrdil a dokládal partnerský vztah, z čehož plyne, že svou žádost podal jako rodinný příslušník občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Je třeba též připomenout, že správní řízení je ovládáno zásadou koncentrace upravenou v § 82 odst. 4 správního řádu, dle které se k novým skutečnostem a důkazům uvedeným v odvolání přihlédne jen v případě, že nemohly být uplatněny dříve. Žalobce však neuvedl žádný důvod, proč již v průběhu správního řízení v I. stupni nemohl tvrdit a prokazovat, že by měl být posuzován jako rodinný příslušník dětí.

33. Žalobce v rámci prvního žalobního bodu dále poukazoval na nezbytnost eurokonformního výkladu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 (dále jen „směrnice č. 2004/38/ES“). Ani tato námitka však nemůže být ve věci relevantní, neboť ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zde vůbec nebylo aplikováno, ani k tomu nebyla žalovaná povinna. Pokud jde o totožnou námitku ve vztahu k ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, žalovaná na ni reagovala dostatečným způsobem, pokud uvedla, že nesezdaní partneři jsou definováni v čl. 3 odst. 2 jako osoby oprávněné, dle tohoto ustanovení hostitelský stát usnadňuje v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pohyb těchto osob, tedy vstup a pohyb takových osob na území členského státu je upraven národními předpisy, což je zákon o pobytu cizinců, dle něj správní orgán postupoval. Dle žalované nemají relevantní ustanovení směrnice přímý účinek a nesezdaným partnerům z ní neplyne žádné právo. Soud souhlasí, že vnitrostátní úprava obsažená v ustanovení § 87e odst. 1 písm. i) neodporuje dikci čl. 3 odst. 2 směrnice č. 2004/38/ES, směrnice nestanoví žádné konkrétní povinnosti členského státu ve vztahu k oprávněným osobám, nezakotvuje ani žádná jejich konkrétní hmotná práva, dané ust. § 87e odst. 1 písm. i) usnadňuje pobyt oprávněných osob na území ČR oproti cizincům v obdobném právním postavení, přičemž způsob, jakým je pobyt usnadňován, je plně v pravomoci členského státu. Zároveň v rámci řízení dochází z obecného hlediska též k posouzení přiměřenosti rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života, čímž je splněn požadavek na posouzení individuálních okolností případu žadatele. Směrnice č. 2004/38/ES ani nijak neupravuje otázku, zda může členský stát odepřít oprávněné osobě pobytové oprávnění z důvodu, že podala žádost v době, kdy pobývala na území členského státu nelegálně, proto tato otázka nespadá do působnosti pobytové směrnice. O přímém účinku směrnice nelze hovořit z toho důvodu, že se vztahuje jen na migrující a nikoli statické občany EU a nezakládá oprávněným osobám právo na podání žádosti na území členského státu (neukládá určitě, přesně a bezpodmínečně členskému státu povinnost posoudit důvodnost žádosti podané na území, aniž by měl členský stát prostor pro uvážení, jak upraví místo podání žádosti). (k tomu srov. totožně rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2024 č.j. 62 A 3/2024–108 a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 6 Azs 284/2023–39, č. 4624/2024 Sb. NSS, kde NSS uvedl: „Kasační námitce, že po provedené novelizaci není vstup a pobyt vzdálených rodinných příslušníků usnadněn oproti vstupu a pobytu ostatních cizinců z třetích zemí, tak nelze již na základě prostého porovnání jejich postavení přisvědčit. Vzdálení rodinní příslušníci nadále mají možnost oproti ostatním cizincům z třetích zemí získat přechodný pobyt rodinného příslušníka, byť s nimi není zacházeno srovnatelně jako s blízkými rodinnými příslušníky. To však směrnice nevyžaduje.“).

34. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl posuzován jako rodinný příslušník občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2 zákona o pobytu cizinců, avšak dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a současně v době podání své žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu nebyl podle zákona o pobytu cizinců oprávněn pobývat na území (což nijak nepopíral v řízení ani v žalobě), byly správní orgány v souladu s ustanovením § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 povinny žádost žalobce zamítnout. Při aplikaci tohoto ustanovení z hlediska naplnění jeho podmínek nejsou faktické rodinné vazby žadatele o přechodný pobyt, tedy ani jeho partnerský vztah, právně relevantní a správní orgány nepochybily, když tyto vazby, ani partnerský vztah žalobce, v této souvislosti blíže nezjišťovaly (k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života viz níže). Je tak správný závěr žalované, dle kterého správní orgán I. stupně nebyl povinen zkoumat trvalost partnerského vztahu, jelikož žalobce nesplňoval zákonnou podmínku oprávněného pobytu v době podání žádosti, což by ani kladný závěr ohledně trvalosti partnerského vztahu nemohl zvrátit. Podle § 51 odst. 3 správního řádu totiž správní orgán musí žádost zamítnout, aniž provádí další dokazování, jakmile zjistí skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět.

35. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal ústavně nekonformní aplikaci § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců s odkazem na zrušení předchozí právní úpravy nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Ani tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou.

36. Předchozí právní úprava zákona o pobytu cizinců (ve znění do 20. 1. 2019) v § 169r odst. 1 písm. j) tohoto zákona stanovila povinnost zastavit řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana ČR, podal–li žádost v době, kdy nebyl oprávněn pobývat na území. Ústavní soud však tuto úpravu výše citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 41/17 zrušil, jako legitimní shledal zákonodárcem sledovaný cíl efektivní kontroly migrace a dodržování práva, avšak prostředek v podobě procesního institutu zastavení řízení neshledal přiměřený tomuto cíli právní regulace. Zastavení řízení v tomto případě bránilo rovněž přístupu k soudu garantovanému čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť se jednalo o faktickou výluku soudního přezkumu. Správní soud v takovém případě mohl zkoumat pouze existenci důvodů pro zastavení řízení, nikoliv to, zda došlo k naplnění hmotněprávních podmínek pro vydání povolení k pobytu, zastavení řízení rovněž znemožňovalo legalizovat pobyt žadatele na území ČR a být zde v kontaktu s rodinným příslušníkem.

37. I v reakci na nález Ústavního soudu zákonodárce přijal novelizaci zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem č. 274/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „novela č. 274/2021 Sb.“). Novelou č. 274/2021 Sb. byl zaveden nový důvod pro věcné zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu směřující na situace, kdy žadatel není tzv. blízkým rodinným příslušníkem podle § 15a odst. 1 nebo 2 zákona o pobytu cizinců a zároveň nemá pobytové oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, setrvává na území na základě výjezdního příkazu nebo krátkodobého víza, vyjma víza podle § 20 zákona o pobytu cizinců (§ 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců).

38. Nejvyšší správní soud se ústavností nově přijaté úpravy již opakovaně zabýval, a to i prizmatem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2024, č. j. 6 Azs 284/2023–39 nebo ze dne 12. 7. 2024, č. j. 4 Azs 411/2023–60), přičemž došel k závěru, že současné znění § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců odpovídá požadavkům formulovaným Ústavním soudem. Shledal totiž zásadní rozdíly mezi dřívějším procesním institutem zastavení řízení a nynější úpravou řízení, kterou je vždy ukončeno rozhodnutím ve věci samé. „Současná právní úprava oprávněnost pobytu cizince na území stanovuje jako hmotněprávní podmínku, jejíž nesplnění nevede k zastavení řízení, nýbrž k věcnému zamítnutí žádosti. Zákonodárce byl oprávněn stanovit uvedenou hmotněprávní podmínku pro udělení přechodného pobytu (vzdáleným) rodinným příslušníkům občanů České republiky a vyžadovat, aby žadatelé o tento druh přechodného pobytu nejprve přicestovali a pobývali na území České republiky legálně (obvykle na krátkodobé vízum dle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, jak předpokládá důvodová zpráva k novele č. 274/2021 Sb.). Tuto podmínku shledává Nejvyšší správní soud přiměřenou legitimnímu cíli efektivní kontroly migrace a pořádku na úseku cizineckého práva. Přiměřenost této podmínky vyplývá i ze skutečnosti, že dopadá již jen na vzdálené rodinné příslušníky, nikoli na nejbližší příbuzné (manžele, manželky a za určitých okolností přímé potomky a předky českých občanů). Současná právní úprava tak neznemožňuje cizinci legalizovat svůj pobyt na území České republiky, toliko pro vzdálené rodinné příslušníky vyžaduje přísnější podmínky pro získání přechodného pobytu než pro blízké rodinné příslušníky. Právní úprava aplikovaná v nyní souzené věci tak není v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť umožňuje nezávislou soudní kontrolu rozhodnutí vydaného ve věci samé, a to včetně otázky přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žadatele.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 6 Azs 284/2023–39) (podtržení doplněno – pozn. soudu)

39. Z uvedeného tedy vyplývá, že současná úprava sice míří na prakticky totožnou množinu případů jako předchozí právní úprava, v těchto případech je však nově rozhodováno ve věci samé na základě přezkumu hmotněprávní podmínky, již se nejedná o pouhé procesní rozhodnutí. Zároveň tato přísnější pravidla platí pouze pro rodinné příslušníky vymezené v § 15a odst. 3 tohoto zákona, jak poukazuje důvodová zpráva k novele č. 274/2021 Sb.

40. Soud neshledal důvod se od judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit. Správní orgány vycházely z toho, že žalobce je rodinným příslušníkem občana EU – své družky, jak uvedl v žádosti o přechodný pobyt, a jedná se tak o rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, nikoli dle § 15a odst. 1 nebo 2. Došly však k závěru, že byl dán důvod pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nebyl oprávněn pobývat na území podle zákona o pobytu cizinců. O jeho žádosti proto meritorně rozhodly zamítnutím. Postup správních orgánů tak nebyl protiústavní, což žalovaná dostatečně odůvodnila.

41. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaná nesprávně vymezila účastníky řízení, když nepřiznala postavení účastníků družce žalobce a jejím dětem, přestože mohli být rozhodnutím přímo dotčeni na svých právech. Ani s touto žalobní námitkou se soud neztotožnil.

42. Podle ustálené judikatury žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, nemůže se dovolávat porušení práv někoho jiného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001–67, č. 379/2004 Sb. NSS či rozsudek ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 Azs 12/2023–67). Žalobce namítal, že opomenutí účastníci řízení nemohli uplatnit svá procesní práva, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, dovolával se tak pouze porušení práv druhých osob, nikoliv svých. Aby tato žalobní námitka mohla být přípustná, musel by žalobce tvrdit porušení svých vlastních práv, případně by žalobu museli podat tvrzení opomenutí účastníci řízení. Tak tomu však nebylo, přičemž žalobce sám není k podání této námitky aktivně legitimován. Daná námitka je tak nepřípustná a soud považuje za nadbytečné, aby se jí dále zabýval.

43. K tomu soud pouze pro úplnost uvádí, že družku žalobce vyrozuměl o probíhajícím řízení, zaslal jí žalobu a vyzval jí k vyjádření, zda bude v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a to výzvou ze dne 24. 9. 2024 (č.l. 63), která byla družce doručena dne 3. 10. 2024. Družka žalobce však ve stanovené lhůtě ani později na tuto výzvu nijak nereagovala, z tohoto důvodu s ní soud jako s osobou zúčastněnou na řízení nejednal.

44. Soud neobesílal jako případné osoby zúčastněné na řízení nezletilé děti družky žalobce, neboť soud neshledal přímé dotčení jejich práva na soukromý a rodinný život, neshledal, že by takové dotčení na jejich právech bylo s ohledem na obsah žalobních námitek a obsah správního spisu dostatečně zjevné. Žalobce je jako osoby zúčastněné na řízení neoznačil, ze spisu plyne, že žalobce není otcem dětí, ani jejich jiným příbuzným, zná je asi dva roky, každé z dětí má svého otce, který žije na území a na péči o dítě se podílí, což žalobce v žalobě uvedl (tj. že on ani jeho družka nezpochybňují zájem biologických otců o své nezletilé děti a realizaci faktické péče). S ohledem na to neshledal soud, že by ohledně dětí jeho družky bylo přímé dotčení na jejich právech dostatečně zjevné.

45. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce rozporoval posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života.

46. Co se týče zásahu do soukromého a rodinného života, § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců sice stanovuje, že přiměřenost dopadů rozhodnutí správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to zákon stanoví, Nejvyšší správní soud ale dovodil, že z Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) vyplývá povinnost za určitých okolností zvážit přiměřenost dopadu do těchto práv, podle rozsudku NSS ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017–35: „Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Znamená to, že pokud stěžovatel v daném řízení namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.“ Současně je však nutné připomenout, že čl. 8 Úmluvy negarantuje cizincům právo vstupovat a pobývat na území státu a nedává jim ani právo, aby získali konkrétní typ pobytového oprávnění. Představuje pouze určitou garanci a korektiv toho, že při rozhodování o pobytovém oprávnění cizince bude brán v kontextu všech posuzovaných zájmů také přiměřený zřetel na existující osobní a rodinné vazby cizince (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2021, č. j. 8 Azs 87/2020–86).

47. Soud též konstatuje, že v obecné rovině rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky NSS ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/2011 – 65, ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 – 112, či ze dne 6. 8. 2013, č.j. 8 As 68/2012 –39, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11).

48. Dopady zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce se zabýval jak správní orgán I. stupně (str. 8 – 10 prvostupňového rozhodnutí), tak žalovaná (str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí), a to právě s ohledem na čl. 8 Úmluvy. Tyto orgány na tuto svou povinnost nerezignovaly, při posouzení vycházely z konkrétních okolností případu, zejména těch, které sdělil sám, žalobce, nelze souhlasit s námitkou, že by pouze odkázaly na znění zákona bez posouzení individuálních okolností. Soud se s posouzením přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, družky i dětí družky ztotožňuje.

49. Co se týče žalobce a jeho družky, ti dle vyjádření družky navázali vzájemný vztah v létě roku 2022 a sestěhovali se do společného bydlení nejdříve na počátku roku 2023. Žalobce pobýval na území Schengenského prostoru od 13. 5. 2022 nelegálně, přičemž se nijak nepokusil získat legální pobytový status, za této situace pak navázal a rozvíjel vztah s družkou. Soukromé vazby tak začali budovat v době, kdy jim muselo být jasné, že další setrvání žalobce na území ČR je přinejmenším značně nejisté. Na situaci tak lze plně vztáhnout závěry ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, podle kterých „skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva skutečně zásadní (…) Pokud se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně“ (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013–31, nebo ze dne 9. 3. 2022, č. j. 6 Azs 113/2021–23; k aplikovatelnosti citovaných závěru v případě neudělení pobytového oprávnění srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 6 Azs 284/2023–39). Tvrzení, že o neoprávněnosti svého pobytu nevěděl, uplatnil žalobce pouze v návrhu na přiznání odkladného účinku, nikoli v rámci žalobních bodů, navíc jej soud považuje za nevěrohodné. I kdyby však žalobce skutečně o neoprávněnosti svého pobytu nevěděl, nemůže to mít vliv na posouzení přiměřenosti, neboť cizinec je odpovědný za to, aby si zjistil podmínky, za jakých může na území ČR oprávněně pobývat. Soud k tomu doplňuje, že družka je výdělečně činná, v řízení nebyla tvrzena žádná její závislost na žalobci. Žalobce ani netvrdil žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily pro nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života i v situaci jeho vědomého budování v nejistých podmínkách (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015–32, nebo již uvedený rozsudek č. j. 6 Azs 113/2021–23, bod 16). Správním orgánům ani nelze vytýkat, pokud pro úplnost poukázaly na to, že družka žalobce je stále provdána za pana G. O., který je otcem nezletilé C., neboť to zjistily v průběhu správního řízení, přičemž žalobce tuto skutečnost nerozporoval a nepředložil žádná tvrzení ani podklady ohledně toho, že družka je s manželem v rozvodovém řízení. Bylo přitom zejména na žalobci, aby tvrdil podstatné okolnosti svého soukromého a rodinného života. Nicméně, tato okolnost z hlediska rozhodování žalované nebyla tak podstatná a žalovaná nijak nezpochybňovala, že žalobce bydlí ve společné domácnosti s družkou, kde bydlí rovněž její nezletilé děti.

50. Žalobce rovněž v žalobě namítal, že nedošlo k podrobnějšímu zkoumání partnerského vztahu. Jak však již soud uvedl výše, z hlediska naplnění podmínek § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců k tomu žalovaná nebyla povinna, z hlediska posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života pak žalovaná partnerský vztah žalobce s družkou a jejich společné soužití nijak nezpochybňovala a žalobce k tomu nijak neupřesnil, jaké podstatné okolnosti v této souvislosti měla žalovaná ještě vzít v potaz. Obdobně, pokud jde o návrhy na výslechy žalobce a jeho družky, správní orgány nepovažovaly jejich provedení z hlediska zjišťování trvalosti partnerského vztahu za důvodné, z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života pak žalobce ve správním řízení takový důkaz ani nenavrhoval. Soud k tomu doplňuje, že judikatura Nejvyššího správního soudu považuje provedení výslechu účastníka řízení nebo svědeckých výpovědí v pobytových věcech za výjimečný důkazní prostředek, který se má využít jen tam, kde nelze rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem nebo kde vyvstane potřeba postavit najisto určité sporné skutečnosti či vyjasnit rozporná vyjádření cizince a jeho rodinných příslušníků (viz např. rozsudek NSS ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 Azs 93/2018–34). Taková situace však v řízení nenastala a provádění výslechů žalobce a jeho družky by tak bylo nadbytečné. Žalobce pak v žalobě ani nespecifikoval, jaké další podstatné konkrétní skutečnosti měla žalovaná z výslechů zjistit.

51. Ze stejných důvodů nepovažuje soud za opodstatněné, aby v řízení prováděl výslech žalobce a výslech družky žalobce. Družka žalobce rovněž měla možnost v řízení vystupovat jako osoba zúčastněná na řízení, této možnosti však nevyužila. Žalobce ani řádně nespecifikoval, co by takovými výslechy mělo být prokázáno, poukazoval pouze obecně na okolnosti soukromého a rodinného života, svědeckou či účastnickou výpovědí však nelze nahrazovat povinnost tvrzení. V neposlední řadě v souladu s § 75 odst. 1 s.ř.s. soud v řízení nemůže zohledňovat nové skutečnosti, žalobce mohl a měl okolnosti svého soukromého a rodinného života tvrdit ve správním řízení.

52. Žalobce s družkou dále v řízení uváděli, že společně očekávají narození dítěte, nicméně otcovství žalobce nebylo v řízení prokázáno. Jak uvádí žalobce v žalobě, následně došlo k samovolnému potratu plodu. Žalobce v podání ze dne 14. 11. 2024 zaslal soudu těhotenský průkaz své družky, uvedl, že se jedná o novou skutečnost, která v době podání žaloby nebyla žalobci známa a nastala až po vydání napadeného rozhodnutí, nicméně dle názoru žalobce retrospektivně prokazuje reálnou existenci rodinného vztahu mezi žalobcem a jeho družkou. Soud však neprováděl k důkazu těhotenskou průkazku družky žalobkyně, neboť ve smyslu § 75 odst. 1 s.ř.s. rozhoduje dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí nemůže zohledňovat nové skutečnosti.

53. Napadené rozhodnutí není nepřiměřené ani ve vztahu k dětem družky a zároveň není v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Vzhledem k tomu, že žalobce začal vztah s dětmi budovat v době, kdy mu na území nesvědčil oprávněný pobyt, platí ohledně posuzování zásahu do soukromého a rodinného života stejná argumentace, jako je uvedená výše. Žalobce si byl vědom, že jeho setrvání na území je značně nejisté, přesto s dětmi rozvíjel vzájemný vztah a přestěhoval se do společné domácnosti s nimi a s jejich matkou. Soud k tomu doplňuje, že v době rozhodování žalované sdílel žalobce společnou domácnost s dětmi teprve pouhých několik měsíců. Jak adekvátně uvedly správní orgány, děti primárně žijí se svojí matkou (která obstarává finanční příjem rodiny, jak uvedl žalobce v odvolání), obě děti mají na území rovněž své biologické otce, kteří právě z důvodu péče o nezletilé získali pobytové oprávnění k trvalému pobytu, jsou tedy odpovědni za výchovu a péči o nezletilé a nic jim nebrání, aby tuto péči vykonávali osobně. V odvolání žalobce namítal, že otcové dětí s nimi nežijí ve společné domácnosti, vykonávání jejich péče o nezletilé však nezpochybnil. Nelze tak vytýkat žalované, že závěry správního orgánu I. stupně potvrdila. Žalobce v žalobě namítal, že závěry žalované ohledně skutečné péče otců o nezletilé děti jsou nepřezkoumatelné, na druhou stranu však uvedl, že on ani jeho družka nezpochybňují zájem biologických otců o své děti a realizaci jejich faktické péče, která je však poskytována v nižším rozsahu než péče žalobce, a to zpravidla o víkendu jednou za 14 dní. Pokud však žalobce zájem otců a péči o nezletilé děti nezpochybňuje, není potom jasné, z jakého důvody považuje závěry žalované za nepřezkoumatelné a nedostatečné, ani zde žalobce neuvádí, co podstatného v této souvislosti správní orgán nezjistil. Z hlediska úvah o dopadu do soukromého a rodinného života je podstatné, že každé z nezletilých dětí má na území svou matku a svého otce, kteří o děti mají zájem a vzájemně o ně pečují, což tedy žalobce nezpochybnil. Je pak již na rodičích dětí, jakým způsobem vzájemnou péči o děti nastaví, nicméně nebylo v této souvislosti důvodné, aby žalovaná musela zjišťovat bližší podrobnosti ohledně této péče. Za těchto okolností nemůže být rozhodnutí ani z hlediska nezletilých dětí nepřiměřené, i když si za nedlouhou dobu společného soužití mohly již s žalobcem vybudovat určitý vztah.

54. Soud k tomu rovněž uvádí, že napadené rozhodnutí není spojeno se zákazem pobytu na území ČR a není ani vyloučeno, aby žalobce získal jiné typy pobytového oprávnění, ke kterým bude splňovat zákonné podmínky, tak tomu však nebylo u typu pobytového oprávnění, o které usiloval. Není tedy vyloučeno, aby se žalobce poté, co si vyřídí řádné oprávnění k pobytu, do ČR vrátil a realizoval zde svůj rodinný život se svou družkou a jejími dětmi, na což žalovaná poukázala. Soud pak nepovažuje za nijak cynické, pokud zároveň žalovaná uvedla, že záleží též na žalobci a jeho partnerce, kde se rozhodnou žít. Možnost jejich soužití na území ČR žalovaná nijak nevyloučila. Družka a její děti pak sice mají státní příslušnost ČR, žalobce však nikoli, zároveň žil převážnou část života mimo území ČR, kde nemá žádné další blízké osoby, ani zde nevlastní nemovitost. Konstatování žalované tak není nijak neadekvátní. Přiměřenost se pak posuzuje ve vztahu ke konkrétnímu typu pobytového oprávnění, které je předmětem řízení, přičemž s ohledem na osobní situaci žalobce není nijak nepřiměřené, pokud nezíská přímo předmětné pobytové oprávnění, ke kterému nesplnil zákonné podmínky.

55. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je totiž stále nutné respektovat smysl a znění zákona, který stanovuje určité podmínky pro získání pobytových oprávnění. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 Azs 419/2021–44: „NSS proto současně ve své judikatuře dodává, že udělení pobytového oprávnění (tím více trvalého pobytu) v situaci, kdy žadatel nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, nelze odůvodnit „pouhým odkazem“ na ochranu soukromého a rodinného života žadatele (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 3. 2020, čj. 5 Azs 320/2019 – 38, body 21–22, ze dne 30. 11. 2020, čj. 5 Azs 250/2017 – 42, bod 27, ze dne 29. 4. 2021, čj. 10 Azs 414/2020 – 41, bod 28, ze dne 16. 7. 2021, čj. 2 Azs 413/2020 – 45, bod 33, a ze dne 8. 11. 2021, čj. 10 Azs 253/2021 – 51, bod 12).“ 56. Soud nijak nezpochybňuje blízkost vazeb, které žalobce na území navázal, ani nepochybuje o tom, že napadené rozhodnutí představuje určitý zásah do rodinného a soukromého života žalobce, vzhledem k okolnostem však souhlasí se závěrem žalované, že se nejedná o zásah nepřiměřený.

57. Soud pak neprováděl k důkazu: rodné listy C. O. O. a V. O. E., návrh na rozvod manželství ze dne 21. 11. 2023, rodinné fotografie (které navíc byly součástí správního spisu), popis pracovního místa družky, seznam pracovních cest a cestovní příkazy družky, dopis C. O. O., prohlášení A. J. ze dne 8. 1 2024 a prohlášení družky ze dne 11. 9. 2023 (které je rovněž již součástí správního spisu). Tyto listiny žalobce navrhl k důkazu pouze v rámci návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, k žalobním bodům je však jako důkazy nenavrhl.

58. Na základě shora uvedeného soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, žalované žádné další náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalované IV. Replika žalobce V. Obsah správního spisu VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze