57 A 3/2023– 45

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobkyně: D. T. N. H. narozená dne X, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 6. 2023, č. j. MV–89166–4/SO–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobkyně je státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky, proti níž zahájilo Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy dne 6. 12. 2022 řízení ve věci správního vyhoštění.

2. Dne 14. 12. 2022 žalobkyně požádala o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), z titulu svého partnerského vztahu s občanem ČR, panem N. V. D.

3. Ministerstvo vnitra (dále „ministerstvo“) usnesením ze dne 2. 2. 2023, č. j. OAM–17262–9/PP–2022, zrušilo osvědčení ve formě vízového štítku vyznačeného dne 14. 12. 2022 do cestovního dokladu žalobkyně, které osvědčovalo oprávnění žalobkyně pobývat na území podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Podle ministerstva totiž žalobkyně neprokázala existenci a trvalost svého vztahu s panem N. V. D. Oprávnění pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců přitom svědčí jen cizincům, kteří jsou skutečně rodinnými příslušníky občanů EU. Účinky tohoto usnesení nastaly ke dni vydání zrušovaného osvědčení, tedy ke dni 14. 12. 2022.

4. Dne 8. 3. 2023 podala žalobkyně podnět k zahájení přezkumného řízení, jímž se domáhala zrušení uvedeného usnesení ministerstva. Namítala, že doložila dostatek důkazů potvrzujících existenci trvalého partnerského vztahu a že jí je tímto usnesením fakticky znemožněn legální pobyt na území po dobu vedení řízení o její žádosti.

5. Ve vyjádření ze dne 10. 3. 2023 žalobkyně uvedla, že s panem N. V. D. sdílí společnou domácnost a jejich partnerský vztah trvá již delší dobu. Pokud by mělo ministerstvo pochyby o trvalosti jejich vztahu, navrhla žalobkyně provedení pobytové kontroly a souběžných výslechů. Případné zamítnutí žádosti by pak podle žalobkyně nepřiměřeně zasáhlo do jejího soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), jelikož by byla od svého partnera oddělena na neurčitě dlouhou dobu. Dále upozornila, že podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále „směrnice 2004/38/ES“) jsou členské státy povinny usnadňovat získání pobytových oprávnění dotčených osob a jejich žádosti přezkoumávat se zohledněním individuálních okolností případu, aby bylo dostatečně zjištěno, zda by jim neměl být pobyt na území ČR povolen.

6. Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2023, č. j. OAM–17262–14/PP–2022 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, že žalobkyně v době podání žádosti nebyla podle téhož zákona oprávněna pobývat na území. Současně podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců ministerstvo stanovilo žalobkyni k vycestování lhůtu 30 dnů od oznámení rozhodnutí. V odůvodnění ministerstvo konstatovalo, že žalobkyně na podporu svého tvrzení o partnerském vztahu s panem N. V. D. předložila album s 41 fotografiemi. Ty podle ministerstva nelze považovat za dostatečný důkaz prokazující jejich trvalý partnerský vztah ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně tak neprokázala, že je rodinným příslušníkem občana EU. Do doby, než cizinec prokáže existenci a trvalost takového vztahu, není podle ministerstva možné jej považovat za rodinného příslušníka občana EU, a není tím splněna stěžejní podmínka pro vznik přechodného pobytu na území podle § 87y zákona o pobytu cizinců. V době podání žádosti žalobkyně nedisponovala žádným oprávněním k pobytu. Bylo zjištěno, že žalobkyně podala dne 23. 9. 2015 žádost o vydání dlouhodobého víza za účelem soužití rodiny, které bylo žalobkyni uděleno s platností od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2017 a následně prodlouženo až do 11. 10. 2020. Dne 7. 10. 2020 žalobkyně požádala o změnu účelu dlouhodobého pobytu na podnikání. Řízení o této žádosti bylo pravomocně zastaveno dne 22. 7. 2021. Podle ministerstva tak žalobkyně od 22. 7. 2021 pobývala na území ČR nelegálně. Žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU žalobkyně podala v době, kdy s ní již bylo vedeno řízení o správním vyhoštění. Ačkoliv v průběhu tohoto řízení může cizinec na území setrvat, neznamená to, že je jeho pobyt oprávněný ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Bylo by ostatně dost nelogické, aby samotné zahájení řízení o správním vyhoštění pro neoprávněný pobyt zakládalo cizinci právo pobytu na území. Neoprávněné zdržování se cizince na území je ve smyslu § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců považováno za přechodný pobyt pouze pro účely jeho správního vyhoštění, tedy nikoliv ve vztahu k nyní posuzované žádosti. Ministerstvo tak uzavřelo, že žalobkyně podala žádost v době, kdy v ČR pobývala nelegálně bez jakéhokoli pobytového oprávnění, a je tak dán důvod k zamítnutí její žádosti podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo dále konstatovalo, že ať už by žalobkyni svědčilo oprávnění dle § 87y zákona o pobytu cizinců či nikoliv, v době podání žádosti pobývala na území nelegálně, resp. s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, což zakládá v případě rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců okamžitý důvod pro zamítnutí žádosti. Jakékoliv další šetření by tak bylo zcela nadbytečné. K otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života ministerstvo uvedlo, že tvrzený partnerský vztah měl vzniknout až v době nejisté pobytové situace žalobkyně. Žalobkyně navíc zjevně nerespektuje právní řád ČR, neboť na území pobývala od 22. 7. 2021 nelegálně. Veřejný zájem na dodržování právních předpisů ČR tak v daném případě převáží nad právem žalobkyně na zachování soukromého a rodinného života na území.

7. Žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které žalovaná shora uvedeným rozhodnutím ze dne 9. 6. 2023 (dále „napadené rozhodnutí“) zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalovaná se ztotožnila se závěrem ministerstva, že žádosti žalobkyně nebylo možné vyhovět, neboť ji podala v době, kdy nebyla oprávněna pobývat na území ČR. Podle žalované se na věc nevztahuje směrnice 2004/38/ES, které se dovolávala žalobkyně. Občan ČR, vůči němuž se žalobkyně považovala za rodinného příslušníka, totiž nevyužil práva volného pohybu osob. I kdyby se však směrnice 2004/38/ES aplikovala, na rozhodnutí ve věci by to ničeho neměnilo, neboť vstup a pobyt pro nesezdané partnery ve smyslu čl. 3 odst. 2 této směrnice je upraven vnitrostátními předpisy. Shodně s ministerstvem pak žalovaná neshledala, že by zamítnutí žádosti nepřiměřeně zasahovalo do soukromého a rodinného života žalobkyně ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Obsah podání účastníků 8. Žalobkyně podala dne 12. 7. 2023 proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). V ní namítá, že v době podání žádosti nepobývala na území ČR neoprávněně, neboť proti ní bylo vedeno řízení o správním vyhoštění. Na podporu této argumentace žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 13. 1. 2016, č. j. 1 Azs 207/2015–44. Pakliže má být účelem § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců zabránění legalizace neoprávněného pobytu cizince na území, tak tohoto cíle lze dle žalobkyně dosáhnout až po posouzení hmotněprávních podmínek pro vydání povolení k přechodnému pobytu. K žádnému podrobnějšímu posouzení vztahu žalobkyně s jejím partnerem však v daném případě nedošlo. Správní orgány tudíž ani nemohou žalobkyni vytýkat, že neunesla důkazní břemeno stran trvalosti vztahu s jejím partnerem. I v řízení o žádosti cizince jsou navíc správní orgány povinny zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Celkově tak žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné.

9. Žalobkyně má rovněž za to, že současná právní úprava je pouhou formální náhražkou předchozí úpravy zrušené nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (dále „nález Pl. ÚS 41/17“). Pokud správní orgány odmítly provést jakékoliv dokazování, žádostí se věcně nezabývaly a ohledně posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života odkázaly na paralelu se zastavením řízení, spatřuje žalobkyně v účinné právní úpravě značnou podobnost s předchozí protiústavní úpravou. Mechanická aplikace § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, ke které se správní orgány uchýlily, dle žalobkyně odporuje smyslu a účelu zákona i závěrům nálezu Pl. ÚS 41/17, a nelze ji proto akceptovat. Základní otázkou byla v daném případě existence faktické rodinné vazby mezi žalobkyní a jejím partnerem, která spadá pod ochranu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Postup správních orgánů, které se podstatou žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU nezabývaly, se tak žalobkyni jeví jako pokus o obejití nálezu Pl. ÚS 41/17.

10. Žalobkyně dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že správní orgány náležitě nezohlednily dopady zamítnutí žádosti do jejího soukromého a rodinného života. Žalovaná staví svou argumentaci s odkazem na rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 30/2018–45, na možnosti nehodnotit přiměřenost napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně však byla tato judikatura již překonána, neboť dle rozsudků NSS ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019–31, a ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019–39, č. 3990/2020 Sb. NSS, je čl. 8 Úmluvy přímo aplikovatelný, a správní orgány jsou tak povinny vypořádat se s konkrétní námitkou cizince co do přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Žalobkyně ke svým osobním poměrům uvádí, že na území ČR pobývala posledních 7 let na základě dlouhodobého víza za účelem sloučení s matkou, přičemž v době získání pobytového oprávnění jí bylo pouhých 14 let. Na území tak má vytvořené silné rodinné, kulturní a sociální vazby. Naopak Vietnam je pro ni v současné době již téměř cizí. Cynická je podle žalobkyně úvaha žalované, že napadeným rozhodnutím automaticky nedochází k rozdělení partnerů, neboť z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců nevyplývá záruka, že jí bude jiný pobytový status skutečně přiznán.

11. Žalovaná se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Žalovaná setrvává na názoru, že v době podání žádosti sice mohla žalobkyně na území ČR setrvat, nicméně její pobyt nebylo možné pokládat za oprávněný. Možnost cizince setrvat po dobu řízení o správním vyhoštění na území, aniž by se vystavoval nebezpečí, že s ním bude zahájeno další řízení o správním vyhoštění, totiž cizinci ještě nezakládá žádné oprávnění k pobytu na území. Žalovaná dále upozorňuje, že neoprávněné zdržování se cizince na území je ve smyslu § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců považováno za přechodný pobyt pouze pro účely správního vyhoštění, nikoliv ve vztahu k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Podle žalované je rovněž nedůvodná argumentace žalobkyně týkající se nálezu Pl. ÚS 41/17, neboť v daném případě bylo postupováno zcela v souladu s § 87e odst. 1 písm. i) bodem 1 zákona o pobytu cizinců, který správním orgánům neposkytuje žádný prostor pro správní uvážení.

12. Pan N. V. D. nereagoval na výzvu soudu k případnému uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s. Posouzení věci soudem 13. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou po vyčerpání řádných opravných prostředků a obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Při přezkumu napadeného rozhodnutí soud vycházel v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je podle § 75 odst. 2 věty prvé s. ř. s. vázán. Vady, k nimž by bylo nutné přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

14. K výzvě soudu, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobkyně vyslovila s tímto postupem souhlas (viz její přípis ze dne 31. 7. 2023) a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud proto o věci rozhodl podle § 51 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť všechny podstatné skutečnosti bylo možno zjistit z obsahu správního spisu.

15. V daném případě se žalobkyně považovala za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle kterého se „[r]odinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který má s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky přihlášeným k trvalému pobytu na území řádně doložený trvalý partnerský vztah.“ Její žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu však zamítnuta podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že „[m]inisterstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže žadatel, který není rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2, v době podání této žádosti není podle tohoto zákona oprávněn pobývat na území.“ 16. Soud uvážil o jednotlivých žalobních bodech následovně:

17. Předně nelze přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost zjistit obsah napadeného rozhodnutí nebo důvody, pro které bylo rozhodnutí vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25) je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány při posuzování oprávněnosti pobytu žalobkyně v době podání žádosti a dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života vycházely, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Z napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že na odvolací námitky bylo reagováno, byť způsobem pro žalobkyni nepříznivým (viz str. 7–8 napadeného rozhodnutí). V této souvislosti nelze přehlédnout, že sama žalobkyně se závěry správních orgánů v průběhu správního řízení a následně v žalobě věcně polemizovala a kladla vůči nim vlastní oponenturu, což by u nepřezkoumatelného rozhodnutí těžko připadalo v úvahu. Soud proto shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným.

18. Soud pro přehlednost podotýká, že správní orgány se v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí skutečně blíže nezabývaly tím, zda žalobkyně je či není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nepopřely tedy, že žalobkyně takovým rodinným příslušníkem občana EU je, resp. může být. Přesto žádost zamítly. To však mělo svoji logiku, jak je ostatně v obou rozhodnutích zmíněno. Pokud totiž bylo zřejmé, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 nebo 2 (co žalobkyně ani netvrdila) a současně, že nebyla v době podání žádosti oprávněna pobývat na území dle zákona o pobytu cizinců (což správní orgány správně dovodily, k tomu viz dále), nebylo dle právní úpravy možné žádosti vyhovět ani v případě, že by žalobkyně byla rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Absence tohoto posouzení tak v nyní posuzované věci nepředstavuje nedostatek odůvodnění, které by mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

19. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, podle které nebyl v daném případě naplněn důvod pro zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu.

20. Z § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že cizinec žádající o vydání povolení k povolení k přechodnému pobytu musí v době podání žádosti disponovat oprávněním k pobytu na území ČR podle zákona o pobytu cizinců. Tím však žalobkyně ke dni podání žádosti, tedy k 14. 12. 2022, nedisponovala. V průběhu správního řízení ani v žalobě ostatně žalobkyně nerozporovala, že od 22. 7. 2021, kdy bylo pravomocně zastaveno řízení o její žádosti o změnu účelu dlouhodobého pobytu, jí nebylo uděleno žádné další pobytové oprávnění podle zákona o pobytu cizinců. Soud se proto ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že v žalobkynině případě byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců.

21. Lichá je argumentace žalobkyně, podle níž mělo oprávněnost jejího pobytu na území založit zahájení řízení o správním vyhoštění. Správním vyhoštěním se podle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států EU (a zemí Evropského sdružení volného obchodu) a doby, po kterou nelze cizinci na tato území umožnit vstup. Z povahy věci nelze po dobu vedení řízení o správním vyhoštění cizince nutit k tomu, aby území opustil – právě ukončení pobytu cizince na území a stanovení doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, je až jedním z možných výsledků tohoto řízení. Žalobkyni tak lze dát za pravdu v tom, že po dobu vedení řízení o správním vyhoštění je cizinec oprávněn setrvat na území. Judikatura dále dovodila, že pobyt cizince na území ČR nelze považovat za neoprávněný (a to ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým oprávněním nedisponuje) též po dobu probíhajícího řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění, kdy má podaná žaloba ze zákona zpravidla odkladný účinek (srov. § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a též po dobu řízení o kasační stížnosti v téže věci, byl–li kasační stížnosti přiznán odkladný účinek (srov. žalobkyní odkazovaný rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2016, č. j. 1 Azs 207/2015–44, odst. 18, a dále např. rozsudky NSS ze dne 10. 4. 2013, č. j. 1 As 7/2013–45, odst. 20, či ze dne 18. 5. 2016, č. j. 1 Azs 89/2016–23, odst. 21). To však neznamená, že by po dobu probíhajícího řízení o správním vyhoštění (a případného následného soudního řízení) cizinec disponoval pobytovým oprávněním ve smyslu zákona o pobytu cizinců [srov. dikci § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců]. Zjednodušeně řečeno, cizinec může po dobu řízení o správním vyhoštění na území setrvat a vyčkat na výsledek správního (a soudního) řízení. Nejedná se však o pobytový titul předvídaný zákonem o pobytu cizinců, nýbrž o pouhé „svolení“ účelově vázané na probíhající řízení o správním vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2016, č. j. 1 Azs 207/2015–44, odst. 17). Jak správně upozornilo již ministerstvo, bylo by značně nelogické, aby samotné zahájení řízení o správním vyhoštění pro neoprávněný pobyt zakládalo cizinci právo pobytu na území ve smyslu § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců. Takový výklad by měl absurdní důsledky – v případě žalobkyně by znamenal, že do doby zahájení řízení o vyhoštění by o tento pobyt žádat nemohla, ale po jeho zahájení již ano. Nadto nelze připustit, aby se původně neoprávněný pobyt cizince legalizoval pouhým zahájením řízení o správním vyhoštění, jehož účelem je typicky tento neoprávněný pobyt cizince na území ukončit. Takový výklad by zjevně odporoval zásadě, podle níž nemůže mít nikdo prospěch ze svého protiprávního jednání (latinsky nemo turpitudinem suam allegare potest).

22. Pro pořádek soud dodává, že argumentace správních orgánů § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců není pro posuzovanou věc jakkoliv relevantní. Předmětné ustanovení neupravuje pobytový status cizince po dobu vedení řízení o správním vyhoštění, jak se zřejmě mylně domnívají správní orgány, nýbrž pro účely správního vyhoštění pouze rozšiřuje definici přechodného pobytu cizince na území (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2021, č. j. 41 A 80/2020–48, odst. 22). Uvedené dílčí argumentační pochybení správních orgánů však nemá na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv.

23. Soud dále nesouhlasí se žalobkyní, že by v daném případě postupovaly správní orgány v rozporu se závěry nálezu Pl. ÚS 41/17. Tímto nálezem Ústavní soud mj. zrušil § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, podle kterého mělo být správní řízení zastaveno, jestliže cizinec nebyl v době podání žádosti oprávněn pobývat na území. Dle Ústavního soudu taková úprava odnímala ochranu základních práv cizince ve správním řízení a bránila „nejen pokračování správního řízení, ale i následnému přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny,“ čímž zasahovala do „základního práva žadatele na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny, podle okolností i ve spojení s ustanovením čl. 32 Listiny o ochraně rodičovství, rodiny a dětí“ (odst. 54 a 58 nálezu Pl. ÚS 41/17).

24. Na zrušující nález Pl. ÚS 41/17 reagoval zákonodárce novelou č. 274/2021 Sb., kterou byl s účinností od 2. 8. 2021 do zákona o pobytu cizinců vložen § 87e odst. 1 písm. i) bod 1. Podle důvodové zprávy „[a]čkoli aktuální návrh míří na prakticky shodnou množinu cizinců jako ustanovení zrušené Ústavním soudem, již výslovně počítá s tím, že bude rozhodováno ve věci (žádost se zamítne). Protože přísnější pravidla platí jen pro kategorii osob vymezenou v § 15a odst. 3, musí nutně docházet k hmotněprávnímu posouzení, minimálně k určení toho, zda nejde o osobu v postavení podle § 15a odst. 1 nebo 2. Současný návrh zapracoval výhrady zmíněné v nálezu Ústavního soudu. Návrh je tak plně v souladu se závěry zmiňovaného nálezu.“ 25. Soud shledal, že v nyní posuzovaném případě aplikovaná právní úprava dostatečně reaguje na požadavky nálezu Pl. ÚS 41/17, neboť cizinci garantuje meritorní posouzení žádosti, včetně případného posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, a nikoliv pouhé procesní rozhodnutí o zastavení řízení, u něhož judikatura opakovaně dovodila, že posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života ani nepřichází v úvahu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 246/2017–35, odst. 21, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 46/2020–40, odst. 26 a 27, ze dne 11. 5. 2021, č. j. 8 Azs 37/2021–81, odst. 31, ze dne 7. 1. 2022, č. j. 8 Azs 314/2019–39, odst. 17, a ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Azs 38/2020–64, odst. 31). Cizinci je tak otevřena cesta nejen k přezkumu v rámci odvolacího řízení, ale případně i k soudnímu přezkumu, v němž se posuzuje zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti včetně případných dopadů takového rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2023, č. j. 57 A 18/2022–50, odst. 35), čehož je ostatně nyní posuzovaná věc dokladem. Soud tak na rozdíl od žalobkyně nespatřuje v postupu správních orgánů podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců obcházení nálezu Pl. ÚS 41/17. Účinná právní úprava nebrání cizincům v přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a není rozporná s právem na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Ani tato námitka tak není důvodná.

26. Nad rámec nutného odůvodnění soud podotýká, že nesdílí pochybnosti o rozporu § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců se směrnicí 2004/38/ES, které žalobkyně vyjádřila v průběhu správního řízení (viz str. 2–3 vyjádření ze dne 10. 3. 2023 a str. 6–8 odvolání). Z čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38/ES, jenž je transponován do § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a vzhledem k jeho textaci se vztahuje i na statické občany ČR a jejich rodinné příslušníky, kteří nevyužili práva volného pohybu osob (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2023, č. j. 3 Azs 271/2022–26, č. 4480/2023 Sb. NSS, odst. 27–41), nelze dovodit, že by členský stát nemohl odepřít pobyt cizinci, který v době podání žádosti nebyl podle vnitrostátních předpisů oprávněn pobývat na území. Takový zákaz pak nevyplývá ani z judikatury Soudního dvora Evropské unie týkající se závazku členských států usnadnit v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt tzv. oprávněných osob ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (srov. rozsudky ze dne 5. 9. 2012, Rahman, C–83/11, body 19, 21 a 26, ze dne 12. 7. 2018, Banger, C–89/17, body 40 a 50, ze dne 26. 3. 2019, SM, C–129/18, body 61–63, a ze dne 15. 9. 2022, SRS, C–22/21, body 18, 24 a 25). Vzhledem k širokému prostoru pro uvážení, které členské státy mají ohledně volby kritérií, jež oprávněným osobám umožní dosáhnout rozhodnutí o jejich žádosti o vstup a pobyt, tak dle soudu nelze předmětnou právní úpravu považovat za rozpornou s unijním právem (shodně rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2023, č. j. 57 A 18/2022–50, odst. 37; opačný náhled viz Pořízek, P.: Pokus o škálu výhrad veřejného pořádku v cizineckých a azylových věcech aneb není výhrada jako výhrada. In: Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2020/2021. Kancelář veřejného ochránce práv, Brno 2022, str. 128 a násl).

27. Soud konečně neshledal důvodnou námitku týkající se nepřiměřeného dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Je pravdou, jak uvedlo ministerstvo, že pro případ zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců zákon výslovně nestanoví povinnost správních orgánů posoudit přiměřenost rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince (srov. § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Přesto je však i v takovém případě nutné posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí a konkrétní námitky v tomto ohledu zohlednit a vypořádat (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016–33, odst. 11–15, ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 157/2016–32, odst. 19, či ze dne 14. 12. 2020, č. j. 3 Azs 380/2019–53, odst. 30). Nutno však zdůraznit, že není povinností správních orgánů výslovně v odůvodnění hodnotit všechna v úvahu přicházející kritéria pro posuzování přiměřenosti, ale postačí konkrétně reflektovat ty důvody, které cizinec dostatečně konkrétně tvrdí, nejde–li o specifické důvody vyplývající z průběhu správního řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013–34, odst. 16, a ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018–31, odst. 18).

28. Správní orgány při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života připustily, že zamítnutí žádosti bude pro žalobkyni spjato s určitými nepříjemnosti. Zároveň však správně upozornily, že žalobkyně v minulosti nerespektovala právní řád ČR, jelikož od 22. 7. 2021 pobývala na území neoprávněně. Žalobkyně přitom neuvedla žádné objektivní důvody, které by jí bránily ve včasném řešení její pobytové situace. Partnerský vztah s občanem ČR měla navázat na jaře 2021 a společnou domácnost s ním začít sdílet v března 2022, tedy až po zahájení řízení o vyhoštění a po podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Při rozvíjení soukromých vazeb v ČR si tak již musela být vědoma, že její další setrvání na území je značně nejisté (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013–31). Žalobkyně má dále na území ČR matku, se kterou nežije ve společnou domácnosti ani netvrdí, že by na ni byla existenčně závislá. Jiné příbuzné žalobkyně v ČR nemá a ani zde nevlastní žádnou nemovitost. Jakkoliv žalobkyně pobývala na území ČR již několik let a lze předpokládat, že si zde vytvořila určité společenské vazby, z jejích tvrzení dle soudu nelze dovodit žádnou výjimečnou okolnost nasvědčující tomu, že by nevyhovění její žádosti představovalo nepřiměřený zásah do jejího práva na soukromý a rodinný život. Za takovou okolnost nelze bez dalšího považovat skutečnost, že cizinec přicestoval do hostitelské země v nízkém věku a k zemi původu ho již nepojí natolik pevné sociální či ekonomické vazby jako k hostitelské zemi (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, a rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020–40, odst. 20). Zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně tak nelze považovat za nepřiměřený. Soud proto shodně se správními orgány uzavírá, že případné komplikace, které mohou zamítnutím žádosti žalobkyni vzniknout, nepředstavují natolik intenzivní újmu, pro kterou by bylo možné dovodit porušení čl. 8 Úmluvy (resp. čl. 10 odst. 2 Listiny). Závěr a náklady řízení 29. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyla procesně úspěšná. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Vymezení věci a průběh správního řízení Obsah podání účastníků Posouzení věci soudem Závěr a náklady řízení