4 C 208/2016-538

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Dufkovou dne [datum] ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit státu České republice, Okresnímu soudu v Domažlicích, na nákladech řízení částku 3 083, 55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit státu České republice, Okresnímu soudu v Domažlicích, soudní poplatek ve výši 10 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 31 968 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Domažlicích žalobu, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 552 280 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Částka 302 680 Kč představovala nárok na náhradu škody a částka 250 000 Kč náhradu nemajetkové újmy vyplývající z úmyslného a vědomého chování žalobce, který v období od [datum] do [datum] bránil žalobci v přístupu do jeho nemovitosti ev. [číslo] v [část obce] a to s jediným záměrem, aby přinutil žalobce mu ji levně prodat a z pomstychtivosti, že se tak nestalo. Náhrada škody ve výši 302 680 Kč spočívá ve snížení ceny nemovitosti ev. [číslo] za dobu, po kterou ji nemohl žalobce náležitým způsobem užívat a udržovat a nemajetková újma ve výši 250 000 Kč spočívá v náhradě za dlouhotrvající stres a psychické útrapy žalobce v důsledku dlouhotrvajícího zásahu do jeho osobnostních práv. V tomto případě žalobce odkázal na odůvodnění usnesení [název soudu] č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], kde se uvádí, že žalovaný okradl žalobce o šťastný a zdravý život.

2. Žalovaný od samého počátku s žalobou nesouhlasil. Veškerá tvrzení žalobce a důkazy, které soud provedl, popíral. Tvrdil, že není pravdou, že by svévolně a úmyslně ve zlém úmyslu bránil žalobci vstupovat do jeho nemovitosti. Usiloval o to, aby nemovitost žalobce i žalovaného byla chráněna. Celkové odškodnění bylo realizováno již potrestáním žalovaného v rámci trestního řízení a tím způsobem došlo i k odškodnění újmy. Žalobce pak neprokazuje příčinnou souvislost mezi chováním žalovaného a zdravotním stavem žalobce. Připustil jedinou možnost nápravy a tou je omluva žalobci, na které setrval po celou dobu probíhajícího řízení.

3. Okresní soud v Domažlicích rozhodl poprvé ve věci samé rozsudkem čj. 4 C 208/2016 – 204 ze dne 13. 10. 2017 tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 80 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 80 000 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu pro částku 222 680 Kč na náhradě škody s příslušenstvím, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 222 680 Kč od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 98 768,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa]), povinnost zaplatit státu - České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku, jejichž výši a splatnost upřesní samostatným usnesením (výrok V.) a povinnost zaplatit státu České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích soudní poplatek ve výši 16 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.). Své rozhodnutí ve věci samé zdůvodnil tím, že žalobce v důsledku chování žalovaného nemohl užívat své nemovitosti, a proto byla žalobci přiznána náhrada škody ve výši 80 000 Kč, spočívající v náhradě za snížení hodnoty nemovitosti ve výši 35 000 Kč a dále v částce 45 000 Kč, která odráží charakter újmy, tedy nejenom ztráty hodnoty nemovitosti, ale i nemožnosti do této nemovitosti investovat finanční prostředky tak, aby nedocházelo k jejímu zchátrání. Dále byla žalobci přiznána nemajetková újma ve výši 250 000 Kč s ohledem na vysoký zásah žalovaného do integrity žalobce, přičemž při stanovení výše nemajetkové újmy soud prvního stupně vyšel z metodiky náhrad nemajetkové újmy pro případy náhrady za délku trvání soudních sporů. Nárok na náhradu škody ve výši 222 680 Kč, kterou žalobce požadoval z důvodu placení nájemného v [obec] ve výši 5 860 Kč měsíčně v období od října 2012 do [datum], byl soudem prvního stupně zamítnut, když dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce v předmětné nemovitosti (ke které mu žalovaný znemožňoval přístup), skutečně projevil úmysl bydlet. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a o nákladech státu dle § 148 o. s. ř.

4. Proti tomuto rozsudku nepodával žalobce odvolání, a proto rozsudek nabyl ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o nároku na náhradu škody ve výši 222 680 Kč, kterou žalobce požadoval z důvodu placení nájemného v [obec] ve výši 5 860 Kč měsíčně v období od října 2012 do [datum], právní moci dne [datum].

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítal, že soud nesprávně posoudil oba nároky dle § 3079 občanského zákoníku a užil v daném případě nepřípustně pravé retroaktivity. Z obsahu spisu není zřejmé, že by se žalobce, který tvrdí, že do jeho osobnostní sféry je zasaženo od roku 2005, se výslovně dovolal pravé retroaktivity ve smyslu § 3079 odst. 1 o. z., a žalovaný má za to, že nejsou dány mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby byl učiněn průlom do zásady zákazu retroaktivity. Pokud by měl soud hodnotit újmu žalobce od roku 2005, nepostupoval podle správného právního předpisu, když měl vyjít z ustanovení o náhradě škody či újmy tak jak je uvedena v zákoně č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku. Žalovaný má za to, že není postaveno najisto, zda v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, které spočívá v užívání vlastního pozemku, vznikla žalobci škoda či nemajetková újma. Objektivně lze konstatovat, že až dne [datum] byl proveden konstitutivní vklad věcného břemene (služebnosti cesty) k pozemku ve vlastnictví žalovaného k jeho tíži. Až od tohoto data měl žalovaný právní povinnost umožnit ze zákona přístup na pozemek žalobci. Do tohoto data nebylo vlastnické právo žalobce nijak formálně ze zákona či smluvně omezeno. Do tohoto data se tak žalovaný žádného protiprávního jednání nedopustil a nemohl tak způsobit škodu či nemajetkovou újmu žalobci. Žalovaný dále poukazoval na to, že soud je vázán rozsudkem [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], když protiprávní jednání žalovaného trvalo od [datum] do [datum], vyjma [datum] do [datum]. Od [datum] dosud není nijak prokázáno, že by se žalovaný dopouštěl protiprávního jednání. Dle usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žil žalovaný řádným životem a v době podmíněného odsouzení se osvědčil. V době podmíněného odsouzení se nedopustil žádného protiprávního jednání. Tento důkaz nemohl být však před soudem prvního stupně proveden. Pokud byla majetková škoda stanovena ve výši 80 000 Kč, tento závěr považuje žalovaný za nesprávný, neboť je třeba vycházet z toho, že žalobce neměl prokazatelně přístup k nemovitosti pro protiprávní jednání žalovaného toliko v době od [datum] do [datum], když předtím opakovaně žalobce navrhoval žalovanému prodej nemovitosti. Za tak krátké období škoda žalobci zchátráním nemovitosti vůbec nevznikla. Soud též nehodnotil závěry vyslovené v pravomocném usnesení [název úřadu] [obec] ze dne [datum], sp. zn. ZN [číslo], kde je uvedeno, že žalovaný měl aktivní snahu po nápravě svého jednání a dále je zde uvedeno, že došlo k narovnání mezi stranami a žádná faktická škoda poškozenému (žalobci) nevznikla. Toto usnesení nebylo soudem prvního stupně vůbec hodnoceno. Pokud dle závěru v trestním řízení nebyla žalobci ke dni [datum] způsobena žádná škoda, nemohla pak žádná škoda vzniknout žalobci ani za několik následných měsíců. Žalovaný se dále neztotožnil s náhradou škody ve výši 45 000 Kč, když má jít o jakýsi charakter újmy nemožnosti investic do nemovitosti. Majetkovou škodou se však rozumí skutečná škoda a ušlý zisk, soud tak nemůže ve sféře náhrady majetkové škody přiznat ničeho nad rámec prokázané a bez pochybností zjištěné škody. Soud prvního stupně se pak nevypořádal s námitkou promlčení, kterou žalovaný vznesl vůči tvrzené škodě na nemovitosti vzniklé v čase po dobu 11-ti let. Má za to, že nárok žalobce je promlčen a to alespoň zčásti, když byla uplatněna majetková škoda vzniklá v průběhu let 2005 až 2016, přičemž žalobce by měl specifikovat za jaké období a jakou škodu uplatňuje. V případě náhrady nemajetkové újmy má žalovaný za to, že nejsou splněny podmínky pro přiznání jakékoliv nemajetkové újmy žalobci v penězích, když žalobce neprokázal zásadní zásah do osobnostních práv protiprávním jednáním žalovaného. K protiprávnímu jednání prokazatelně docházelo pouze v období od [datum] do [datum], vyjma [datum] až [datum]. Již samotné trestní řízení a uložená sankce je pro poškozeného zadostiučiněním, které ve spojení s omluvou žalovaného, jež byla v rámci smírného řešení věci žalobci nabízena, považuje žalovaný za dostatečné. Žalovaný považuje za neprokázaná žalobní tvrzení žalobce o zásahu do osobnostních práv a její intenzitě, když žalovaný považuje za účelová tvrzení o tom, že žalobce chtěl v nemovitosti bydlet a trvale ji užívat. Tato tvrzení jsou vyvrácena již samotným stavem předmětného drážního domku, který je běžně neobyvatelný, zdravotním stavem žalobce a tím, že žalobce měl v úmyslu permanentně nemovitost prodat. Žalovanému pak opakovaně ke koupi nemovitost nabízel za přemrštěnou cenu na základě smluv, které nebyly dle zjištění žalovaného schopné vkladu do katastru nemovitostí. Žalovaného nelze činit odpovědným za to, že žalobce nabyl nemovitost, k níž je třeba zřídit přístup institutem věcného břemene k tíži majetku žalovaného. Pokud dále žalobce tvrdí, že v důsledku protiprávního jednání žalovaného utrpěl újmu, tuto neprokázal, když nedoložil relevantní lékařské zprávy. Zhoršení zdravotního stavu není tedy nijak prokázáno, když navíc soud nevyžádal veškerou dokumentaci ke zdravotnímu stavu žalobce od roku 2001 a neprovedl znalecký posudek. Navíc žalobce [datum] zakoupil rekreační objekt v obci [obec], kdy po právní moci rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], neučinil téměř dva roky ničeho pro vklad práva věcného břemene v jeho prospěch do katastru nemovitostí. Navíc měl opakovaně úmysl nemovitosti nikoliv užívat, ale prodat. Žalovaný má za to, že protiprávní jednání žalobce trvající jeden rok nemohlo způsobit žalobci žádnou újmy zvláště za situace, kdy vlastnil jinou rekreační nemovitost, předmětnou nemovitost chtěl opakovaně prodat a neprokázal zhoršení zdravotního stavu v důsledku jednání žalovaného či duševní útrapy. Žalobce v důsledku jednání žalovaného nenavštěvoval pravidelně odborného lékaře. Přiznanou náhradu nemajetkové újmy soudem považuje žalovaný za zcela zjevně nepřiměřenou okolnostem. Navíc je třeba zohlednit samotné trestní řízení vedené vůči žalovanému a jeho výsledek. Žalovaný má za to, že žádná nemajetková újma odškodnitelná penězi žalobci nevznikla. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a III. změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uváděl, že soud prvního stupně správně posoudil nárok žalobce dle ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť nešlo o jednotlivé dílčí porušení práva, ale trvající stav až do roku 2016, tedy za účinnosti nového občanského zákoníku. Sám žalovaný tvrdí, že protiprávní jednání žalovaného nastalo až po [datum], tedy za účinnosti nového občanského zákoníku. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně, když navíc závěry z předchozích řízení jsou pro soud závazné. Žalovaný byl povinen chovat se tak, aby zabránil škodám na cizím majetku dle § 127 odst. 3 tehdy platného občanského zákoníku a umožnit žalobci vstup na jeho pozemky za účelem údržby a obhospodařování nemovitosti. Od října 2012 bylo žalovanému pravomocně soudem uloženo umožnit žalobci cestu po pozemku [číslo] v k. ú. [část obce], žalovaný si byl této povinnosti uložené soudem vědom a skutečnost, že právo věcného břemeno bylo zapsáno až v roce 2014, nemá na posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu vliv. Žalovaný umožňoval vstup do roku 2005 a poté, kdy mu žalobce odmítl prodat domek za minimální cenu, zcela úmyslně a vědomě mu vstup znemožnil. Po nařízení ústního jednání ve věci sp. zn. [spisová značka] se účastníci domluvili, že žalovaný uvedenou nemovitost odkoupí za 200 000 Kč, na základě této dohody bylo řízení zastaveno. Smlouva nakonec uzavřena nebyla, neboť žalovaný kupní cenu dle znaleckého posudku neakceptoval a hledal neustále důvody na její snížení a fakticky za uvedenou částku domek nikdy nechtěl koupit. Od roku 2005 znemožnil žalovaný přístup žalobci k jeho nemovitosti, znemožnil mu provádět údržbu, opravu a užívání, v roce 2011 zabránil zavedení vodovodu a kanalizace. Žalobce si byl vědom toho, že rozsudek bude soudem doručen na katastrální úřad a předpokládal, že žalovaný bude pravomocné rozhodnutí respektovat, nezjišťoval proto, kdy věcné břemeno bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Dále je žalobce toho názoru, že jeho nároky promlčeny nejsou, neboť protiprávní jednání trvalo po celou dobu od května 2005 do [datum] a od [datum] do [datum], nejednalo se o zásah či jednání jednorázové, ale trvající, kdy promlčecí doba začne běžet až po skončení tohoto stavu. Navrhl proto potvrzení napadeného rozhodnutí.

7. Žalovaný ve své replice k vyjádření žalobce zopakoval argumentaci uvedenou v odvolání, dále uváděl, že tvrzení žalobce o tom, že nechtěl fakticky domek koupit, neobstojí a není ničím podloženo. V řízení vyšlo najevo, že cena domku žalobce byla zjištěna znalcem v mnohem nižší úrovni než původně žalobcem požadovaných 200 000 Kč, jednalo se o cenu přemrštěnou.

8. Krajský soud v Plzni rozhodl o podaném odvolání usnesením čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] tak, že rozhodnutí soudu části napadené odvoláním zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odvolací soud zdůvodnil následujícím způsobem: V projednávané věci se žalobce domáhá přiznání částky 302 680 Kč, představující náhradu škody, která spočívá ve snížení hodnoty jeho nemovitosti evidenční [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], když mu žalovaný bránil v přístupu k této nemovitosti a žalobce tak nemohl náležitě provádět údržbu této nemovitosti. Nemajetková újma, které se žalobce též domáhá, a to ve výši 250 000 Kč, pak spočívá v náhradě za dlouhotrvající stres a psychické útrapy v důsledku dlouhotrvajícího zásahu do jeho osobnostních práv. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, když není pravdou, že by svévolně bránil žalobci vstupovat do jeho nemovitosti, usiloval o to, aby nemovitost žalobce a žalovaného byla chráněna. V průběhu řízení pak připustil v souvislosti s výsledky trestního řízení, že se dopustil protiprávního jednání, nicméně má za to, že toto jednání nebylo natolik dlouhodobé a takové intenzity, aby žalobci způsobil jak škodu na nemovitosti či jakékoliv psychické útrapy a tudíž nárok na nemajetkovou újmu. Předně je nutno konstatovat, že soud prvního stupně správně na danou problematiku aplikoval úpravu obsaženou v zákoně č. 89/20012 Sb. občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014, když v daném případě se nejednalo o ojedinělá protiprávní jednání ze strany žalovaného, ale o ucelený proces. Sám žalovaný tvrdí, že k případné škodě mohlo dojít v období od [datum] a tento stav trval do [datum], tedy za účinnosti citovaného zákona. Je proto třeba posoudit nárok na náhradu škody i nemajetkovou újmu dle zákona č.89/2012 Sb. Aplikace přechodného ustanovení § 3079 citovaného občanského zákoníku je proto pro danou problematiku irelevantní. Námitku žalovaného uváděnou v odvolání o tom, že soud prvního stupně nepostupoval podle správného právního předpisu nelze tedy přijmout. Pokud se týká námitky promlčení vznesené ze strany žalovaného, dle ust. § 620 zákona č. 89/2012 Sb. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Dle ust. § 636 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za 10 let ode dne kdy škoda nebo újma vznikla. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za 15 let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla, to platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívající v nabídce slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích natolik, že právo na její náhradu lze důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 477/2001). Z rozsudku [název soudu] ze dne 23. 3. 2016, č. j. [číslo jednací] se podává, že žalovaný (v trestním řízení v postavení obžalovaného) byl shledán vinen, že v období od [datum] do [datum] s výjimkou období od [datum] do [datum] znemožnil poškozenému [celé jméno žalobce] užívat jeho dům č. e. [číslo]. Již z citace tohoto rozhodnutí a též z tvrzení uváděných žalobcem a současně z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne 24. 9. 2012, č. j. [číslo jednací], jednoznačně vyplývá, že v případě chování žalovaného se nejednalo o jednotlivá protiprávní jednání žalovaného, která by sama o sobě způsobovala žalobci opakovaně jednotlivé dílčí škody, které by bylo možno samostatně specifikovat, respektive vyčíslit jejich výši. V projednávané věci se jednalo o soustavný proces, který není možno rozdělit na jednotlivé skutky a teprve až jeho ukončením měl žalobce k dispozici informace o tom, v jaké výši škoda vznikla tak, aby tuto škodu mohl uplatnit u soudu. Nelze pominout ani tu skutečnost, že žalobce nárok na náhradu škody uplatňoval již v rámci shora citovaného trestního řízení, s nárokem na náhradu škody byl však odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud pak rozhodnutí v této trestní věci nabylo právní moci [datum] a žalobce žalobu na náhradu škody podal u soudu dne [datum], lze mít za to, že řádně pokračoval v adhézním řízení. Rozhodující však je, že promlčecí doba mohla v daném případě začít plynout až ukončením protiprávního stavu, tj. [datum], a pokud byla žaloba podána dne [datum], nemohlo dojít k promlčení nároku žalobce na náhradu škody. Pokud pak žalovaný v odvolání namítal, že považuje za účelová tvrzení o tom, že žalobce chtěl v nemovitosti bydlet a trvale ji užívat, je z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, že i soud prvního stupně dospěl ke stejnému závěru, neboť zamítl část žaloby spočívající v náhradě škody představující zaplacené nájemné v bytě v [obec], neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce v předmětné nemovitosti skutečně projevil úmysl bydlet. I za situace, kdy nebyl tento úmysl žalobce trvale nemovitost užívat prokázán, je nutno vzít v souvislosti s tímto v úvahu, že žalobci bylo znemožněno užívání jeho majetku, byť neprokázal úmysl tento majetek užívat k trvalému bydlení, majetek však mohl využívat i k jiným účelům například rekreačnímu bydlení apod. Nelze totiž učinit závěr, že pokud žalobce neměl úmysl tuto nemovitost užívat k trvalému bydlení, nemohla mu jednáním žalovaného, který mu tuto nemovitost znemožnil užívat, a to jakýmkoliv způsobem, vzniknout škoda. V této souvislosti je však třeba akcentovat, že žalobce požadoval náhradu škody za snížení hodnoty domu ve výši 80 000 Kč a soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Pokud však soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu škody i ve výši, která má představovat žalobcem neuskutečněné investice do jeho majetku, a to v částce 45 000 Kč, lze se ztotožnit s argumentací žalovaného, že přiznání této hypotetické možné škody není v souladu se zákonem. Škodu je třeba chápat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi (srov. R 55/71). Dle názoru odvolacího soudu lze přiznat pouze skutečnou škodu, tedy v daném případě částku, o níž se hodnota nemovitosti žalobce snížila v důsledku prokázaného protiprávního jednání žalovaného. Jestliže soud prvního stupně přiznal žalobci„ nejenom náhradu škody za ztrátu hodnoty nemovitosti, ale i nemožnost do této nemovitosti investovat finanční prostředky tak, aby nedocházelo ke zchátrání této nemovitosti“ aniž by však bylo prokázáno, o jaké investice se jedná, v jakém rozsahu zamýšlel žalobce do nemovitosti investovat finanční prostředky, či ji zhodnotit, zda skutečně škoda žalobci vznikla a jakými úvahami se při přiznání náhrady za znemožnění investic do nemovitosti soud řídil, je v této části jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud se pak neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který dobu po kterou vznikala žalobci neužíváním jeho nemovitosti škoda, stanovil již od [datum]. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je totiž porušení právní povinnosti. V roce 2005 neměl žalovaný žádnou právní povinnost žalobci umožnit po svých pozemcích přístup k jeho nemovitostem, proto se nemohl ani dopustit protiprávního jednání. Tato povinnost byla založena až rozhodnutím [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabyly právní moci dne [datum] a kterými bylo zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] (pozemku ve vlastnictví žalovaného) ve prospěch vlastníka budovy evidenční [číslo] na stavební parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (tj. žalobce). Okamžikem právní moci těchto rozhodnutí si musel být žalovaný vědom své povinnosti umožnit žalobci přístup k jeho nemovitosti přes pozemek, který byl rozhodnutím soudu označen. I za situace, kdy byl tento rozsudek podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, stalo se rozhodnutí, kterým byla sporná otázka vyřešena ve vztahu k účastníkům řízení závazné, a tito byli shora citovanými rozhodnutími soudu vázáni (§ 159a o. s. ř.) Odvolací soud se tedy neztotožňuje ani s názorem žalovaného, že mu povinnost vůči žalobci vznikla až okamžikem zápisu věcného břemena do katastru nemovitostí, neboť vznikla žalovanému okamžikem pravomocného rozhodnutí ve věci zřízení věcného břemene cesty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo proto rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). V dalším řízení soud znovu rozhodne s ohledem sdělené závěry a současně zohlední závěry vyslovené v rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (když toto rozhodnutí bylo vydáno až po rozhodnutí soudu prvního stupně) a ve svém rozhodnutí tak případně i zohlední postoj žalovaného v době po vydání odsuzujícího rozsudku. Okresní soud v Domažlicích rozhodl rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], když se řídil ustanovením § 226 odstavec 1 zákona číslo 99/1963 Sbírky, podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla–li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán názorem odvolacího soudu. Předmětem žaloby po rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího byl nárok žalobce: 1) na zaplacení částky 80 000 Kč z titulu náhrady škody, které spočívají jednak ve snížení hodnoty domu, když dům bez pravidelné péče a údržby, nezajištěný proti přírodním vlivům i neoprávněným vstupům chátral a jeho hodnota se snížila minimálně o 80 000 Kč. Podle znaleckých posudků byla v roce 2006 hodnota domu 179 600 Kč a v roce 2016 49 910 Kč. 2) na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč způsobená dlouhotrvajícím zásahem žalovaného do osobnostních práv žalobce. Žalobce byl připraven o možnost žít ve svém domku, trávit zde volný čas s vnoučaty a rodinou, udržovat a zvelebovat svůj majetek, jakož možnost dům prodat a jak uvedl [název soudu] v usnesení [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] žalovaný okradl žalobce o šťastný zdravý život. Po celou dobu, kdy se žalobce nemohl dostat ke svému domku, byl vystaven ponižování a šikanování ze strany žalovaného, který měl nedůstojné a nepřiměřené podmínky a žalobci se vysmíval. Tento dlouhotrvající stres a psychické útrapy měly za následek velké zhoršení zdravotního stavu žalobce, když část onemocnění je přímým důsledkem dlouhotrvajícího stresové situace dané sporem účastníků řízení. Tuto nemajetkovou újmu nelze napravit pouhou omluvou, nebo tím, že byl žalovaný potrestán v trestním řízení. Pro soud prvního stupně je pro další posouzení věci důležitá následující pasáž z rozhodnutí odvolacího soudu: „ Pokud pak žalovaný v odvolání namítal, že považuje za účelová tvrzení o tom, že žalobce chtěl v nemovitosti bydlet a trvale ji užívat, je z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, že i soud prvního stupně dospěl ke stejnému závěru, neboť zamítl část žaloby spočívající v náhradě škody představující zaplacené nájemné v bytě v [obec], neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce v předmětné nemovitosti skutečně projevil úmysl bydlet. I za situace, kdy nebyl tento úmysl žalobce trvale nemovitost užívat prokázán, je nutno vzít v souvislosti s tímto v úvahu, že žalobci bylo znemožněno užívání jeho majetku, byť neprokázal úmysl tento majetek užívat k trvalému bydlení, majetek však mohl využívat i k jiným účelům například rekreačnímu bydlení apod. Nelze totiž učinit závěr, že pokud žalobce neměl úmysl tuto nemovitost užívat k trvalému bydlení, nemohla mu jednáním žalovaného, který mu tuto nemovitost znemožnil užívat, a to jakýmkoliv způsobem, vzniknout škoda. V této souvislosti je však třeba akcentovat, že žalobce požadoval náhradu škody za snížení hodnoty domu ve výši 80 000 Kč a soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Pokud však soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu škody i ve výši, která má představovat žalobcem neuskutečněné investice do jeho majetku, a to v částce 45 000 Kč, lze se ztotožnit s argumentací žalovaného, že přiznání této hypotetické možné škody není v souladu se zákonem. Škodu je třeba chápat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi (srov. R 55/71). Dle názoru odvolacího soudu lze přiznat pouze skutečnou škodu, tedy v daném případě částku, o níž se hodnota nemovitosti žalobce snížila v důsledku prokázaného protiprávního jednání žalovaného. Jestliže soud prvního stupně přiznal žalobci„ nejenom náhradu škody za ztrátu hodnoty nemovitosti, ale i nemožnost do této nemovitosti investovat finanční prostředky tak, aby nedocházelo ke zchátrání této nemovitosti“ aniž by však bylo prokázáno, o jaké investice se jedná, v jakém rozsahu zamýšlel žalobce do nemovitosti investovat finanční prostředky, či ji zhodnotit, zda skutečně škoda žalobci vznikla a jakými úvahami se při přiznání náhrady za znemožnění investic do nemovitosti soud řídil, je v této části jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud se pak neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který dobu po kterou vznikala žalobci neužíváním jeho nemovitosti škoda, stanovil již od [datum]. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je totiž porušení právní povinnosti. V roce 2005 neměl žalovaný žádnou právní povinnost žalobci umožnit po svých pozemcích přístup k jeho nemovitostem, proto se nemohl ani dopustit protiprávního jednání. Tato povinnost byla založena až rozhodnutím [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabyly právní moci dne [datum] a kterými bylo zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] (pozemku ve vlastnictví žalovaného) ve prospěch vlastníka budovy evidenční [číslo] na stavební parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (tj. žalobce). Okamžikem právní moci těchto rozhodnutí si musel být žalovaný vědom své povinnosti umožnit žalobci přístup k jeho nemovitosti přes pozemek, který byl rozhodnutím soudu označen. I za situace, kdy byl tento rozsudek podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, stalo se rozhodnutí, kterým byla sporná otázka vyřešena ve vztahu k účastníkům řízení závazné, a tito byli shora citovanými rozhodnutími soudu vázáni (§ 159a o. s. ř.) Odvolací soud se tedy neztotožňuje ani s názorem žalovaného, že mu povinnost vůči žalobci vznikla až okamžikem zápisu věcného břemena do katastru nemovitostí, neboť vznikla žalovanému okamžikem pravomocného rozhodnutí ve věci zřízení věcného břemene cesty. S ohledem na výše uvedené skutečnosti bylo proto rozhodnutí soudu prvního stupně dle § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). V dalším řízení soud znovu rozhodne s ohledem sdělené závěry a současně zohlední závěry vyslovené v rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (když toto rozhodnutí bylo vydáno až po rozhodnutí soudu prvního stupně) a ve svém rozhodnutí tak případně i zohlední postoj žalovaného v době po vydání odsuzujícího rozsudku.“ V dané věci soud vycházel z následujících skutkových zjištění, která nebyla ani mezi účastníky sporná a byla prokázána provedenými listinnými důkazy: [celé jméno žalobce] je vlastníkem malého drážního domku ev. [číslo] postaveným na stavební parcele, č. stavební [číslo] k.ú. [část obce] u [obec], která je zapsaná na [list vlastnictví] u katastrálního úřadu pro plzeňský kraj, [stát. instituce] a to na základě darovací smlouvy ze dne [datum] /od své matky/. Rodiče žalobce nabyli předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze ne [datum] od [jméno] [příjmení]. Nemovitost ev. [číslo] je postavena na stavební parcele. č. stavební [číslo], která je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro Správu železniční dopravní cesty se sídlem [obec]. Uvedenou stavební parcelu má žalobce v nájmu. Žalovaný je výlučným vlastníkem pozemku [číslo] zahrada o výměře 79m zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce]. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které nabyly právní moci dne [datum], soud zřídil věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] ve prospěch vlastníka budovy ev. [číslo] na stavební parcele [číslo] v k.ú. [část obce] u [obec] (žalobce [celé jméno žalobce], žalovaný [celé jméno původního účastníka]). Soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu za zřízení tohoto věcného břemene ve výši 7 900 Kč do 15ti dnů od právní moci rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků, zaplacení soudního poplatku a nákladech řízení státu. Soud zřídil věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] ve vlastnictví žalovaného ve prospěch vlastníka budovy ev. [číslo] na stavební parcele [číslo] ve vlastnictví žalobce v k. ú. [část obce] u [obec]. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 7 900 Kč. Soud se zabýval zřízením věcného břemene cesty podle § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. Soud zjistil, že žalobce, jakožto vlastník budovy ev. [číslo] nemá přístup k domku, neboť není vlastníkem přilehlých pozemků. Žalovaný mu přístup znemožnil zahrazením cesty, kterou žalobce dříve užíval. Parcelu využívá žalovaný jako zahradu, tedy tak, jak je nyní vedena v katastru nemovitostí. Z provedených důkazů bylo prokázáno, že jiný přístup k budově žalobce, než po pozemku žalovaného, není možný. Na jedné straně domku je železniční trať, vpravo je parcela [číslo] oplocená a k ní těsně přiléhá pozemek žalovaného. Po zemském povrchu tedy není možný jiný přístup, než právě ten, který byl v minulosti používán. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že pozemek [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] dříve evidovaný jako ostatní plocha, ostatní komunikace, byl v minulosti běžně užíván jako přístupová cesta k drážnímu domku, nyní budově ve vlastnictví žalobce. O tom svědčí důkazy, které byly provedeny v rámci předmětného řízení. Přístup byl tedy vlastníky pozemku parcelního [číslo] tolerován, i když parcela nebyla oficiálně cestou či veřejným prostranstvím, k obecnému užívání a právní předchůdci žalovaného, či on sám nebyli povinni toto užívání trpět. Označení pozemku jako ostatní plocha, ostatní komunikace je nesprávné, ve skutečnosti je kultura pozemku zahrada, což odpovídá i současnému stavu v katastru nemovitostí. Zjištění, že v minulosti se používala cesta pro přístup k drážnímu domku pozemková parcela žalovaného, ovšem nic nemění na povinnosti soudu zkoumat předpoklady pro zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno a žalovaný i připustil, že předchozím vlastníkům přístup k drážnímu domku po svém pozemku umožňoval, později ale přístup zahradil plotem. V současné době tedy žalobce nemá ke své nemovitosti žádný přístup a je třeba uvést, že přístup přes železniční trať, tedy přes koleje zakazuje obecně závazný předpis § 4a odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb. Současně bylo prokázáno, že přes parcelu [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] cesta k drážnímu domku nevedla. Případné zatížení části tohoto pozemku věcným břemenem by nebylo vhodnější, než řešení požadované žalobcem. [název soudu] pak shledal, že zřízení věcného břemene zatěžujícího pozemkovou parcelu č [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] je věcně správné a zcela odpovídající zákonu. Současně bylo shledáno i zákonu odpovídající ohodnocení věcného břemene ve výši 7 900 Kč. K dovolání žalovaného [celé jméno původního účastníka] rozhodoval [název soudu] usnesením č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo dovolání žalovaného odmítnuto, neboť dovolatel neformuloval žádnou právní otázku, která by mohla zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tato se nepodává ani z podaného dovolání. Rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byl obžalovaný [celé jméno původního účastníka], narozen [datum] shledán vinným, že v době od [datum] do [datum] s výjimkou období od [datum] do [datum] v okrese [obec] záměrně znemožnil poškozenému [celé jméno žalobce] užívat jeho dům ev. [číslo] na parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], ač byl jako vlastník pozemkové parcely [číslo] v témže katastrálním území povinen strpět věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, které bylo zřízeno rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne [datum] tím, že neodstranil dříve vybudované oplocení, případně nezbudoval uzamykatelná vrata a nedal od nich klíč poškozenému a naopak v oplocení vybudoval pouze uzamykatelná vrátka, klíč od zámku dveří předal poškozenému až na zásah policie [datum] a vzápětí dvířka opatřil uzamykatelným zámkem, od něhož již poškozenému klíč nepředal. Tedy neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání domu, čímž spáchal neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 podle trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškozený [celé jméno žalobce] byl odkázán s nárokem na náhradu škody v řízení ve věcech občanskoprávních. Z odůvodnění shora citovaného rozsudku se uvádí, že obžalovaný přes rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích, kterým bylo zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek obžalovaného, záměrně znemožnil poškozenému přístup k nemovitosti tím, že odstranil dříve vybudované oplocení, případně nezbudoval uzamykatelná vrata a nepředal od nich klíč poškozenému [celé jméno žalobce]. Naopak k oplocení vybudoval uzamykatelná vrátka, když klíč od zámku dveří předal před policejním orgánem poškozenému dne [datum], přičemž následně tyto dvířka opatřil uzamykatelným zámkem, od něj již poškozenému klíč nepředal. V trestní věci soud hodnotil důkazní situaci. Obžalovaný opakovaně uváděl, že poškozenému nebrání v přístupu přes jeho pozemkovou parcelu, požaduje, aby mu poškozený vždy předem oznámil, kdy chce na jeho pozemek vstoupit, aby jej mohl odemknout a aby měl přehled, kdo přes něj chodí. Soud shledal tyto požadavky neodpovídající právu, nereálné a nedůstojné. Shledal, že obžalovaný si musel být vědom, že jeho vlastnické právo bylo omezeno zřízením věcného břemene a musel tuto situaci akceptovat. Žalovaný tak však neučinil, neboť neodstranil již dříve vybudované dřevěné oplocení a následně k oplocení vybudoval uzamykatelná vrátka, když klíč od zámku předal poškozenému až na zásah policie dne [datum], přičemž vzápětí dvířka opatřil uzamykatelným zámkem, od něhož již poškozenému klíče nepředal. V odůvodnění se dále uvádí, že je na obžalovaném, aby si uvědomil důsledky svého jednání a počínání a pokud ani v budoucnu neumožní poškozenému přístup k jeho nemovitosti na základě zřízení věcného břemene cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] k. ú. [část obce] u [obec], vystavuje se nebezpečí trestního stíhání pro stejnorodou trestnou činnost. Je třeba, aby si obžalovaný uvědomil, že případné sousedské neshody a naschvály spočívající v tom, že poškozenému znemožňuje užívání nemovitosti, dopouští se nejenom jednání, které je neslušné a zavrženíhodné, ale i protiprávní a vystavuje se opětovně nebezpečí postihu v rovině trestního práva jako práva veřejného. V odůvodnění usnesení [název soudu] se uvádí, že obžalovaný je omezen ve svém vlastnickém právu právě zřízeným věcným břemenem služebností cesty a z uvedeného mu vyplývá povinnost strpět přístup poškozeného k jeho nemovitosti bez omezení, které by spočívalo v šikanování poškozeného tak, že by se vždy obžalovanému poslušně nahlásil a požádal ho o umožnění přístupu ke své nemovitosti. To je to podstatné, co obžalovaný nechápe. Ke své škodě je v tom utvrzován svým obhájcem, který ho zastupoval i v civilním řízení, které vyústilo v rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Uváděný drážní domek byl v minulosti běžně užíván rodiči poškozeného, poté, co jej odkoupili od původní majitelky [jméno] [příjmení] v roce 1994. K přístupu k tomuto rekreačnímu objektu běžně používali parcelu [číslo] obžalovaného [celé jméno původního účastníka]. Teprve po smrti rodičů obžalovaného došlo ke sváru na podkladě toho, že poškozený odmítl domek prodat obžalovanému. Poškozený jej měl v úmyslu opravit a trvale zde bydlet mimo jiné za účelem zlepšení svého zdravotního stavu, tomu ovšem obviněný zabránil. Za zřízení věcného břemene poškozený obžalovanému uhradil stanovenou cenu, ovšem až na policii, neboť i v tomto směru obžalovaný snahu poškozeného bojkotoval. I to svědčí o trvalé neochotě obžalovaného respektovat zákony společnosti a soudní rozhodování. Zpochybňování věrohodnosti poškozeného, protože vůči obžalovanému neuplatnil vysokou náhradu škody, nutno rovněž odmítnout. Odvolací soud zdůraznil, že není vyloučeno, že obžalovaný způsobil poškozenému stotisícové škody tím, že mu znemožnil přístup k nemovitosti, která v mezidobí zchátrala. Okradl ho právo na šťastný a zdravý život a znemožnil mu později realizovat prodej domu právě pro jeho zchátralost. V dané věci byla podána žaloba, která se sestává ze dvou nároků. Oba nároky žalobce budou posuzovány podle zákona č. 89/2012 Sb., právě s ohledem na přechodná ustanovení § 3079 občanského zákoníku zakotvující pravou retroaktivitu, která může mít dopad i do oblasti náhrady škody, či nemajetkové újmy. S tímto právním závěrem souhlasil [název soudu] ve svém zrušovacím rozhodnutí. Posouzení skutkových zjištění: V dané věci opětovně soud předesílá, že práva a povinnosti účastníků řízení posuzoval dle zásad slušnosti, spravedlnosti a generální klausule proporcionality a současně i z pozice generální klausule sankční zásady. Princip proporcionality je nutno chápat jako právní princip, který se využívá při střetu dvou, či více práv mezi sebou, která jsou ve vzájemné kolizi. Listina základních práv a svobod ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod tento princip výslovně neupravuje. Zmínku však nalézáme v Listině základních práv Evropské unie, která ve svém článku 52 odst. 1 říká, že každé omezení v uplatňování práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a musí být přitom chráněna jejich podstata. V souladu se zásadou proporcionality lze omezení uplatnit jen tehdy, jsou-li nezbytná, odpovídají-li účelům sledujícím obecní zájem uznaný unií, nebo potřeby chránit práva a svobody druhých. Teorie spravedlnosti a slušnosti odpovídá původnímu stavu rovnosti, stavu přírody v tradiční teorii společnosti. Jedná se o návrat k přirozenoprávním teoriím, na kterých je postavený občanský zákon 89/2012 Sb. Má se za to, že nikdo nemůže být v rámci společnosti zvýhodněn, znevýhodněn při výběru určitých principů, náhod, nebo nahodilostí společenských okolností. Nikdo si nemůže vymýšlet principy, které by upřednostnily jeho specifickou situaci. Principy spravedlnosti jsou výsledkem slušné dohody, nebo jednání a vážeností vzájemných vztahů každého jednotlivce. Spravedlnost je tedy slušností, vyjadřuje myšlenku, že principy spravedlnosti byly dohodnuty v nějaké počáteční situaci, která je slušná. Spravedlnost jako slušnost začíná během prvotních principů pojetí spravedlnosti, jež má usměrňovat všechna budoucí jednání. Odškodnění nemajetkové újmy: Zákonná ustanovení: Zákon č. 89/ 2012 Sb. zmiňuje ochranu osobnosti již ve svých ustanoveních v obecné části v § 1 odst.

2. Ustanovení § 3 proklamuje, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny, nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Soukromé právo spočívá také na zásadě, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí. Přirozená práva člověka jsou definována v § 19 občanského zákoníku jako vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva. Jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát. Přirozená práva má pouze člověk nikoliv právnická osoba. Zásada ochrany osobnosti člověka, všech jeho přirozených práv je vymezena v § 81 a následujících občanského zákoníku, přičemž jako předmět ochrany jsou zdůrazněny zejména život a důstojnost člověka i jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. V případě porušení některého z přirozených práv člověka je nezbytné zajistit, aby byla poškozenému plně nahrazena jakákoliv újma, která mu zásahem vznikla. Škůdci vzniká podle § 2956 občanského zákoníku povinnost nahradit nejen škodu ale rovněž nemajetkovou újmu, kterou způsobil. Žalobce se domáhá v rámci tohoto řízení nemajetkové újmy. V rámci nemajetkové újmy musí škůdce odčinit i způsobené duševní útrapy. Majetková újma se v souladu s § 2951 občanského zákoníku odčiní přiměřením zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, pokud jiný způsob nezajistí skutečné a účinné odčinění způsobené újmy. Skutková zjištění: V dané věci se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění v důsledku chování žalovaného v období od [datum] do [datum], tj. za období, kdy žalovaný svým chováním znemožnil žalobci užívat předmětnou přístupovou cestu. Chování žalovaného ve vztahu k žalobci charakterizoval a popsal [název soudu] v rámci svého trestního rozhodnutí tak, jak bylo shora citováno. Ani v rámci tohoto probíhajícího řízení žalovaný neměl objektivní náhled na své chování. Neustále tvrdil, že se ničeho nedopustil a neustále tvrdil, že by mu měl žalobce za umožnění přístupu platit. Žalovaný nehodlá respektovat rozhodnutí soudu, kterým mu byla uložena povinnost umožnit žalobci přístup do jeho nemovitosti přes pozemky žalovaného, a to ani poté, co byl žalovaný shledán vinným v rámci trestního řízení. Soud v dané věci neprováděl žádné dokazování k návrhům žalovaného, které by mělo prokázat, že se žalovaný tohoto jednání nedopustil. Soud odkázal na dokazování, které bylo provedeno v řízení ve věci [spisová značka] a [spisová značka] [název soudu]. Dle závazného závěru [název soudu] soud zohlednil závěry vyslovené v rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a postoj žalovaného v době po vydání odsuzujícího rozsudku: Dne [datum] podal [celé jméno původního účastníka] u [název soudu] ke sp. zn. [spisová značka] návrh na vydání rozhodnutí o osvědčení se odsouzeného ve lhůtě podmíněného odsouzení. V tomto návrhu uvádí, že má za to, že způsobem života, který vedl ve zkušební době, prokázal, že výkonu trestu odnětí svobody není zapotřebí. Proto navrhuje, aby soud rozhodl, že se ve lhůtě podmínečného odsouzení osvědčil. Vlastní rukou je na uvedeném návrhu napsáno:„ Nic jsem nezavinil.“ Na základě podaného návrhu odsouzeného [celé jméno původního účastníka] [název soudu] usnesením čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] se souhlasem státního zástupce rozhodl tak, že se podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku, § 330 odst. 4 tr. řádu vyslovuje, že se odsouzený [celé jméno původního účastníka] odsouzený rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] k trestu odnětí svobody v trvání tří /3/ měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho /1/ roku, ve spojení s usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve zkušební době osvědčil. Své rozhodnutí soud zdůvodnil tím, že na základě vyžádaných zpráv soud zjistil, že shora jmenovaný žil ve zkušební době podmíněného odsouzení řádným životem občana a vyhověl tak uloženým podmínkám stanoveným v § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu spisového materiálu [spisová značka] pak bylo zjištěno, že soud vycházel ze zprávy [stát. instituce], přestupkové komise. Poté, co byla věc zrušena a vrácena k dalšímu řízení, se žalovaný osobně účastnil jednání u Okresního soudu v Domažlicích. Z jeho osobních přednesů a z listin předložených soudu vyplývá absolutní ignorace soudních rozhodnutí, míněno tím, že stále popírá své protiprávní jednání ve vztahu k žalobci, i když v dané věci proběhla dvě soudní řízení [spisová značka] a [spisová značka]. Žalovaný neustále napadá žalobce a zástupkyni žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] i v průběhu jednání soudu, který jej musel neustále napomínat. O náhradě nemajetkové újmy musí být rozhodnuto podle zásady proporcionality, spravedlnosti a hlavně slušnosti. V dané věci, snad řečeno troufale, není téměř podstatné to, že žalobce je člověk nemocný, a zda–li jeho zdravotní stav byl zhoršen chováním žalobce, nebo naopak žalovaný ve věku seniorském. Dlouhodobý vážný zdravotní stav žalobce byl prokázán předloženou lékařskou zprávou ze dne [datum]. V dané věci bylo zcela jednoznačně prokázáno, že chování žalovaného ve vztahu k žalobci dosáhlo intenzity trestného činu a bylo charakterizováno nejen jako naschvál a sousedská neshoda, ale i jako jednání neslušné, zavrženíhodné, které okradlo žalobce o šťastný a zdravý život a znemožnilo mu později realizovat prodej domu právě pro jeho zchátralost. Chování v dané věci koresponduje s již dříve zjištěným chování žalovaného trvale neochotně respektovat zákony společnosti a soudní rozhodnutí. V proběhu tohoto řízení byl zpochybněn duševní stav žalovaného jeho zástupcem a chování žalovaného„ omlouváno“ věkem a jeho duševním stavem. K prokázání tohoto stavu byl navržen znalecký posudek. Soud tento návrh zamítl, neboť každý člověk by se měl chovat v rámci slušných mezí, v rámci určitých mantinelů, které jsou v daném místě a čase pro ostatní občany přijatelné, stejně tak respektovat pravidla soudního řízení, soudního rozhodnutí. Navíc je žalovaný zástupcem z řad advokátů, dostává se mu tedy kvalifikované právní porady. Tímto nedochází ke zkrácení jeho práv účastníka řízení. Z celého řízení a z důkazů v něm provedených má soud za prokázané, že žalovaný nereflektuje své chování, nemá na své chování absolutně žádný náhled, a jeho chování ani v rámci jednání nebylo korigováno jeho právním zástupcem. Ani v jednom případě zde nezaznělo v rámci tohoto řízení, že žalovaný svého chování, kterého se dopustil vůči žalobci, lituje, že se mu upřímně omlouvá. Žalovaný sice prostřednictvím svého zástupce navrhl, že by k uspokojení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy postačovala omluva, ale omluva podle názoru soudu je pouze alibistickým a formalistickým řešením daného sporu. Soud nepovažuje vyjádření žalovaného ústy jeho zástupce za upřímně míněnou omluvu ve vztahu k žalobci tak, aby tato omluva představovala reparaci ústrků, které byly žalobci žalovaným v průběhu celých dlouhých let činěny. Soud očekával, poté co [název soudu] zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalovaný projeví upřímnou lítost a tzv.„ posype si popel na hlavu“. Nic takového se nestalo, postoj žalovaného zůstal neměnný. Proto usnesení [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo rozhodnuto o osvědčení žalovaného, považuje soud za rozhodnutí, které nemá téměř žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k postoji žalovaného ke svému předcházejícímu chování. Soud zamítl návrh žalovaného na vypracování znaleckého posudku, který by posuzoval zdravotní stav žalobce ve vztahu k chování žalovaného, neboť toto nemá vliv na výsledek tohoto řízení. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy spočívající v okradení žalobce o právo na šťastný a zdravý život. Zdravotní stav žalobce je pouze okrajovou záležitostí, a jen dokresluje charakter žalovaného, jeho jednání ve vztahu k nemocnému člověku. Soud má za prokázané, že žalovaný zasáhl do integrity žalobce svým chováním zvlášť zásadním způsobem. Ve vztahu k žalovanému se choval opovržlivě, nerespektoval právo žalobce na jeho šťastný a zdravý život, na jeho důstojnost. Z těchto důvodů je tuto újmu, kterou způsobil reparovat. Soud se ztotožňuje se postojem žalobce a nepovažuje návrh na omluvu za dostatečný způsob reparace vzniklé újmy. Žalovaný je povinen nahradit žalobci nemajetkovou újmu v penězích. Chování žalovaného bylo dlouhodobé, trvalo minimálně 11 let od [datum] do [datum], tj. za období, kdy žalovaný svým chováním znemožnil žalobci užívat předmětnou přístupovou cestu, bylo zavrženíhodné, opovržlivé, dehonestující osobnost a samou podstatu člověka. Dalo by se říci, až nenávistné a vyplývá to i z chování a postojů žalovaného v rámci tohoto řízení. Není omluvou žalovaného, jak tvrdí jeho zástupce, že žalovaný je člověk starý a nemocný. Nemůže být omlouváno opovržlivé, zavrženíhodné chování věkem či nemocí. Soud označuje chování žalovaného jako neslučitelné s právem. [název soudu] ve svém odůvodnění uvedl, že v roce 2005 neměl žalovaný žádnou právní povinnost žalobci umožnit po svých pozemcích přístup k jeho nemovitostem, proto se nemohl ani dopustit protiprávního jednání. Tato povinnost byla založena až rozhodnutím [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabyly právní moci dne [datum] a kterými bylo zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] (pozemku ve vlastnictví žalovaného) ve prospěch vlastníka budovy evidenční [číslo] na stavební parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (tj. žalobce). Okamžikem právní moci těchto rozhodnutí si musel být žalovaný vědom své povinnosti umožnit žalobci přístup k jeho nemovitosti přes pozemek, který byl rozhodnutím soudu označen. Okresní soud v Domažlicích si je vědom závazného právního názoru soudu odvolacího, řídí se jím, nicméně má za to, že i v roce 2005 měl žalovaný právní povinnost vyplývající z ustanovení § 3 zákona číslo 40/1964 Sbírky (občanský zákoník platný a účinný do 31. 12. 2013). Podle uvedeného ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou. Ustanovení § 3 obsahuje generální prevenční klauzuli, která zdůrazňuje úlohu a význam prevence netoliko ve vztahu k chování samotných subjektů občanskoprávních vztahů, tj. fyzických a právnických osob (zejména však v § 415 až 419), nýbrž i ve vztahu ke státním orgánům, k soudům a orgánům místní samosprávy. Výkon práva musí být uplatněn v rámci zákona a zároveň být přiměřený s ohledem na cíl, kterého má být dosaženo. Výkon práva musí být uplatněn v zákonném rámci, který vymezuje jeho obsah a cíl, neboli řečeno slovy § 3 odst. 1 – nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného. Stane-li se tak a výkon práva v konkrétním případě zákonný rámec překročí a střetne se s jiným právem, jde o vybočení (exces) z výkonu práva. Takový rušitel je postižen – podle povahy zasaženého (porušeného či ohroženého) práva – různými druhy sankcí (náhradou škody, neplatností). Takový„ výkon práva“ ve skutečnosti žádným výkonem práva není. Je výkonem práva jen zdánlivým. V této souvislosti je namístě poznamenat, že ustanovení § 3 má obecnou povahu, tj. týká se všech subjektivních občanských práv. V tomto ustanovení se nehovoří výslovně o„ zneužití práva“, tj. o takovém výkonu práva, jehož cílem není dosažení účelu sledovaného zákonem (pojem„ zneužití“ však je použit výslovně v čl. 11 odst. 3 LPS u vlastnického práva, kde v praxi přichází nejčastěji v úvahu). Sám žalovaný v předmětném řízení uváděl, že nikdy nebránil žalobci ani jeho právním předchůdcům v přístupu do nemovitosti žalobce přes své nemovitosti, i když bylo prokázáno, že tomu tak není. Avšak tímto sám připustil, že přístup do nemovitosti žalobce byl právě přes pozemek žalovaného. Jinak tomu ani nemohlo být, jak bylo prokázáno v řízení ve věci [spisová značka]. Podle zásad„ dobrých mravů“, které žalovaný minimálně od roku 2005 porušoval, byl povinen, tak jak tomu bylo i v minulosti umožňovat žalobci přístup do jeho nemovitosti, protože takto tomu bylo i době předchozí. Vzhledem k tomu, že se v rámci norem slušnosti žalovaný nechoval, byl nucen žalobce podat žalobu vedenou pod sp. zn. [spisová značka] u [název soudu] a„ vysoudit si“ oficiální přístup do své nemovitosti. Žalovaný navrhoval vyžádat zprávu od“ dráhy”, aby se vyjádřila, zda-li má žalovaný vymezeny určité kompetence ve vztahu k “ hlídání přechodu přes trať”. Tento důkaz soud zamítl, neboť jej shledal bezpředmětným ve vztahu k výsledku řízení ve věci [spisová značka] a [spisová značka] [název soudu], ale i ve vztahu k tomuto probíhajícímu řízení. Soud tedy na základě shora uvedeného vychází ze situace, že žalovaný„ ztrpčoval život žalobci“ minimálně 11 let od [datum] do [datum], v období, kdy žalovaný svým chováním znemožnil žalobci užívat předmětnou přístupovou cestu. V rámci tohoto řízení se soud opakovaně zabýval výší tohoto zadostiučinění. Vycházel z metodiky náhrady nemajetkové újmy pro případy náhrady za délku trvání soudních sporů, podle které se náhrada poskytuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání sporu. V dané věci trvaly spory od podání žaloby ve věci [spisová značka] dne [datum rozhodnutí] do doby skončení tohoto sporu zhruba 11 let. Od doby, kdy žalovaný znemožnil žalobci užívat předmětnou cestu asi 13 let. Za každý rok tohoto sporu by pak náležela žalobci náhrada ve výši 15 – 20 000 Kč. Nárok žalobce na úhradu částky 250 000 Kč je pak zcela po právu. I kdyby soud vycházel z chování žalovaného od právní moci rozhodnutí [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabyly právní moci dne [datum] a kterými bylo zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] (pozemku ve vlastnictví žalovaného) ve prospěch vlastníka budovy evidenční [číslo] na stavební parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (tj. žalobce), když okamžikem právní moci těchto rozhodnutí si musel být žalovaný vědom své povinnosti umožnit žalobci přístup k jeho nemovitosti přes pozemek, který byl rozhodnutím soudu označen, a zhodnotil chování žalovaného v této době, v době, kdy se dopustil protiprávního jednání a i v době následující, které bylo popsáno shora, má za to, že částka, kterou navrhuje žalobce jako náhradu nemajetkové újmy za ztrátu šťastného a zdravého života v důsledku chování žalovaného, je částkou opravdu minimální. Při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění je nutno promítnout i určitou sankční zásadu, sankci za chování žalovaného. Soud zmiňoval chování žalovaného a náhled na své chování v rámci tohoto řízení. Žalovaný je bez jakéhokoliv náhledu, bez jakékoliv sebereflexe. Z tohoto důvodu má rozhodnutí o přiznání této nemajetkové újmy a právě v této výši, byť je minimální, účinky určité sankce. Nutno odkázat na ustanovení ostatních evropských právních systémů, ve kterých se stanoví, že pokud je újma způsobena hrubou nedbalostí, nebo zlým úmyslem, se nemajetková újma odškodňuje vždy. Žalovaný se choval se zlým úmyslem a proto i v této částce je obsažena sankce za jeho chování. Z těchto důvodů je proto žalovaná částka ve výši 250 000 Kč částkou naprosto minimální a situaci odpovídající. Žalobce je člověk nemocný, vyplývá z předložené lékařské zprávy, ke kterému by ostatní spoluobčané měli být ohleduplní. Žalovaný na žalobce žádné ohledy nebral. S ohledem na vysoký zásah žalovaného do integrity žalobce byla proto nemajetková újma shledána naprosto přiměřenou. Na výši této nemajetkové újmy soud nenechával zpracovávat znalecký posudek, neboť má za to, že je zcela v kompetencích soudu zvážit výši této nemajetkové újmy, právě s ohledem na výši, kterou žalobce požaduje. Soud ve svém rozhodování vychází z přirozených práv účastníků řízení, zejména z přirozeného práva žalobce na ochranu jeho práva na šťastný život. Šťastný život není kategorie, která by byla zcela jednoznačně vymezená, vychází z přirozenosti člověka a jedná o nejzákladnější atributy jeho života. Žít dle přirozených práv a nezasahovat do přirozených práv jiných. Chovat se k ostatním tak, jak by se ostatní měli chovat ke mně. Respektovat důstojnost člověka. Přisouzená částka pak odráží i tu skutečnost, že žalovaný nemohl uvedenou nemovitost užívat, čímž byl omezován ve svém vlastnickém právu. Soud při stanovení výše nemajetkové újmy vycházel zejména z obecných ustanovení zákona číslo 89/ 2012 Sbírky a stanovil ji na základě provedeného dokazování, když důkazy hodnotil tak, že každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy v jejich komplexu podle § 132 zákona číslo 99/1963 Sbírky, tak, že veškeré důkazy musí spolu korespondovat, musí vytvářet určitou mozaiku, a tato mozaika je podkladem pro rozhodnutí soudu, které je zákonu odpovídající, spravedlivé a současně neurážející obyčejné lidské cítění. Proto soud rozhodl podle ustanovení § 136 zákona číslo 99/1963 Sbírky, tzn. volnou úvahou, k závěru o výši nemajetkové újmy, která má oporu ve skutkovém zjištění a provedeném dokazování. Náhrada škody: Zákonná ustanovení: Škoda je újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného, žalobce a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, což jsou peníze, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění ať už ve formě naturální restituce (uvedení v původní stav) nebo v penězích. Podle § 2894 občanského zákoníku je škodou újma na jmění. Jmění osoby je souhrn jejího majetku, všeho co jí patří a jejích dluhů. Pod ochranu občanského zákoníku tak spadá celý komplex majetkových vztahů a je postaveno najisto, že škodou je i vznik dluhu. Účelem náhrady škody je pak náhrada rozdílu mezi stavem, který tu je v důsledku existence skutečnosti vyvolávající škodu a stavem, který by byl, pokud by k této skutečnosti nedošlo. Toto je základní teorie náhrady škody. Podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu je porušení, či nesplnění určité právní povinnosti, když občanský zákoník rozlišuje, které povinnosti škůdce porušil (porušení dobrých mravů § 2909, porušení zákona § 2910, porušení smlouvy § 2913). Základní rozdíl mezi smluvní a mimosoudní povinností k náhradě škody spočívá v zavinění, když pro vznik k povinnosti k náhradě škody vzniklé v důsledku porušení smlouvy není zavinění vyžadováno. Pro povinnost nahradit škodu způsobenou porušením dobrých mravů nebo zákona se potom zavinění vyžaduje a to různého stupně. Úmysl ve vztahu k porušení dobrých mravů a nedbalost ve vztahu k porušení zákona. Podle občanského zákoníku se v první řadě hradí škoda (újma) tzv. naturální restitucí, pokud to není možné ve formě finanční náhrady § 2951 odst. 1 občanského zákoníku. Skutková zjištění: V dané věci bylo zcela nepochybně prokázáno, a to rozhodnutím ve věci [spisová značka], zaviněné chování žalovaného, v důsledku kterého porušil právní povinnost, která mu byla uložena rozsudkem [název soudu] [spisová značka]. Soud se již ve svém odůvodnění k chování žalovaného nebude vracet, neboť bylo popsáno velmi podrobně shora. Toto chování žalovaného, které bylo charakterizováno [název soudu] jako zavrženíhodné, mělo za následek škodu, která se projevila v majetkové sféře žalovaného. Žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím, která představuje snížení hodnoty domu ev. [číslo] když dům bez pravidelné péče a údržby, nezajištěný proti přírodním vlivům i neoprávněným vstupům chátral a jeho hodnota se snížila minimálně o 80 000 Kč. Soud nechal ve věci zpracovat znalecký posudek znalcem [celé jméno znalce]. Ze závěru znaleckého posudku ze dne [datum] [číslo] bylo zjištěno, že obvyklá cena rekreačního domku ev. [číslo] ke dni [datum] byla stanovena částkou 95 000 Kč a ke dni [datum] částkou 60.000 Kč. Tento znalecký posudek znalec stvrdil do protokolu a vyvrátil veškeré pochybnosti, které žalovaný k tomuto posudku vznášel. Žalovaný navrhoval vypracovat znalecký posudek, který se měl zabývat tím, zdali v období od [datum] do [datum] vznikla škoda, jak se případná škoda projevila, jaké jsou příčiny vzniku této škody, v jakém rozsahu vznikla škoda, jaká je současná cena nemovitosti. Zdali škoda mohla být rovněž způsobena a v jakém rozsahu jednáním [celé jméno původního účastníka] a zdali uvedená nemovitost splňuje základní standardy trvalého bydlení. V dané věci soud návrh na provedení důkazu dle návrhu žalovaného zamítl, neboť se nejedná o otázky, které by byly předmětem znaleckého zkoumání, ale jednalo se o otázky právního posouzení, či skutkového tvrzení. Soud poučil žalovaného, pokud na takovémto důkazu trvá, nechť sám ve smyslu § 127a zákona číslo 99/1963 Sbírky nechá takovýto posudek zpracovat a soudu jej předloží. Žalovaný žádný takový důkaz soudu nepředložil. Znalec [celé jméno znalce] ve svém ústním znaleckém posudku podaném do protokolu uvedl, že i v takové nemovitosti, která je předmětem soudního řízení, žijí lidé a mohou žít spokojeně, avšak standardy kvalitního bydlení tato nemovitost neposkytuje. Bylo tedy prokázáno porušení právní povinnosti žalovaného. Bylo prokázáno, že žalobce v důsledku chování žalovaného nemohl nemovitosti užívat. Bylo by absurdní se domnívat, že žalobce se mohl do uvedených nemovitostí dostat, zajišťovat řádnou údržbu domku, když žádná přístupová cesta po zemském povrchu k této nemovitosti cca po dobu 11 let (pokud pomineme dobu cca 14 dnů, kdy žalovaný umožnil žalobci užívat předmětnou nemovitost) neexistovala. Na to není třeba znaleckého zkoumání. Není třeba ani znaleckého zkoumání na to, aby se dalo dovodit, že nemovitost pokud není dlouhodobě udržovaná, chátrá. Málokterá nemovitost při nevykonávání běžné údržby nechátrá a naopak je v lepším stavu a její cena roste. Soud se řídí zdravým selským rozumem, který nemusí mít opodstatnění v žádném dokazování. V rámci doplnění dokazování soud provedl důkaz listinami, které předložil žalobce, a které prokazují záměr žalobce nemovitost opravovat: dopis [stát. instituce] ze dne [datum] s plánkem a odpovědí ze dne [datum] (kanalizační přípojka), předběžná kalkulace na výměnu oken a dveří v obci [část obce] ze dne [datum]. Těmito listinami prokázal žalobce svá tvrzení o investicích do nemovitosti, které by měly zlepšit kvalitu bydlení, a které by měly nemovitost zhodnotit, a které nemohly být pro chování žalovaného provedeny. Z předběžné kalkulace na výměnu okem a dveří, bez DPH, bez bouracích prací, by se jednalo o částku 48 845 Kč. Soud tedy přiznal žalobci náhradu škody spočívající v náhradě za snížení hodnoty nemovitosti ve výši 35 000 Kč dle znaleckého posudku, ale i v částce 45 000 Kč, která představuje náhradu za neprovedené investice do nemovitosti shora popsané a odráží charakter újmy, tzn. nejenom ztráty hodnoty této nemovitosti, ale i nemožnost do této nemovitosti investovat finanční prostředky tak, aby nedošlo ke zchátrání této nemovitosti, aby nemovitost nebyla ve stavu, v jakém je nyní, tzn. nikoliv jen částku, která odpovídá znehodnocení nemovitosti, když ji žalobce nemohl opravovat, ale i náhradu škody za to, že žalobce nemohl do této nemovitosti investovat nejen, aby nedošlo ke zchátrání, ale naopak aby došlo ke zhodnocení nemovitosti, aby nebyla ve stavu horším, než byla v roce 2005. Při respektování zásad spravedlivého rozhodnutí, volné úvahy ve smyslu ustanovení § 136 zákona číslo 99/1963 Sbírky, soud dovodil, že spravedlivou částkou z titulu náhrady škody za snížení hodnoty nemovitosti je částky 80 000 Kč. V rámci hodnocení provedeného dokazování, zejména znaleckého posudku, soud vzal v úvahu i záměr žalobce nemovitost opravovat. Oprava nemovitosti by jistě zvýšila její hodnotu, minimálně by zabránila jejímu chátrání a určitě by zlepšila kvalitu bydlení. Tím se zvýšila i tržní hodnota nemovitosti. Na základě spravedlivého uvážení, tak, aby rozhodnutí soudu neuráželo obyčejné lidské cítění, soud přiznal žalobci náhradu škody ve výši 80 000 Kč. Rozhodnutí soudů by neměla být formalistická, měla by reparovat porušená práva, ale současně by měla vychovávat k dodržování práv a povinností.

9. Ze shora uvedených důvodů rozsudkem čj. 4 C 208/2016 – 389 ze dne 17. 12. 2018 soud přiznal žalobci částku 80 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 80 000 Kč od [datum] do zaplacení z titulu náhrady škody a 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 250 000 Kč od [datum] do zaplacení z titulu nemajetkové újmy, přiměřené zadostiučinění.

10. Proti předmětnému rozsudku podal odvolání žalovaný. [název soudu] rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], na kterém byla vyznačena doložka právní moci dne [datum] a doložka vykonatelnosti dne [datum], změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích takto: Ve výroku I. o náhradě škody uložil žalovanému zaplatit částku 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 35 000 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a v částce 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 35 000 Kč od [datum] do zaplacení žalobu zamítl. Ve výroku III. o nemajetkové újmě uložil žalovanému zaplatit částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 180 000 Kč od [datum] do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a v částce 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 05 % ročně z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení žalobu zamítl. Ve výroku III. o nákladech řízení účastníků uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 11 156 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [obec]. Ve výroku IV. o nákladech řízení státu bylo uloženo žalovanému zaplatit náklady řízení ve výši 3 083,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku V. o soudním poplatku bylo uloženo žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 10 065 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. [název soudu] své rozhodnutí zdůvodnil takto: Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze částečně. Je třeba zdůraznit, že předmětem odvolacího řízení jakož i řízení před soudem prvního stupně je pouze částka 80 000 Kč představující skutečnou škodu vzniklou žalobci a částka 250 000 Kč jako nemajetková újma. Pokud se týká skutečné škody, odvolací soud již ve svém předchozím zrušovacím usnesení vyslovil názor, že škodu je třeba chápat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem tj. penězi a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Lze tedy přiznat pouze skutečnou škodu, tj. v daném případě částku, o níž se hodnota nemovitosti žalobce snížila v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Od tohoto závěru se odvolací soud nemá důvod odchylovat ani po doplnění dokazování soudem prvního stupně a to dopisem [stát. instituce] ze dne [datum] s plánkem a odpovědí ze dne [datum] vztahující se ke kanalizační přípojce, a předběžnou kalkulací na výměnu oken, když tyto důkazy nic nevypovídají o výši vzniklé škody žalobci. Skutečná škoda řádně prokázaná spočívá pouze ve snížení hodnoty nemovitosti ve výši 35 000 Kč dle znaleckého posudku nikoli pak v hypotetické částce 45 000 Kč, která dle žalobce představuje náhradu za neprovedené investice do nemovitosti. Pokud lze uvažovat o tom, že i tímto způsobem tj. neprovedením investice do nemovitosti žalobce, mu vznikla škoda, pak tuto škodu lze kvalifikovat pouze jako nemajetkovou újmu. Pokud se týká nemajetkové újmy, představuje nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit i o škodě morální, imateriální, za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce. Projevuje se tedy ve sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. V daném případě byl žalovaný za své protiprávní jednání pravomocně odsouzen a to rozsudkem [název soudu] čj. [číslo jednací] ve spojení s usnesením [název soudu] čj. [číslo jednací]. Je tedy najisto postaveno a z odůvodnění rozsudku i vyplývá, že se žalovaný dopouštěl vůči žalobci„ šikanózního jednání, okradl ho o právo na šťastný a zdravý život“, způsoboval mu stresové situace a to nejen tím, že mu dlouhodobě znemožňoval užívání jeho nemovitosti, ale také dlouhodobým vedením soudních sporů, které vyzněly nakonec ve prospěch žalobce. O zavrženíhodném jednání žalovaného svědčí ostatně i jeho odsouzení v rámci trestního řízení. Jestliže se tedy žalobce domáhá nemajetkové újmy, je jeho nárok oprávněným, neboť žalovaný úmyslně způsoboval žalobci tyto újmy. Odvolací soud se ztotožňuje s právní kvalifikací provedenou soudem prvního stupně ve vztahu k nemajetkové újmě, pokud analogicky vycházel z metodiky náhrady nemajetkové újmy pro případy náhrady za délku trvání soudních sporů, kdy se náhrada poskytuje v rozmezí 15 000 – 20 000 Kč za jeden rok vedení sporu. V dané věci se žalovaný choval zvlášť zavrženíhodným způsobem, jak ostatně vyplývá z rozhodnutí vydaného v trestním řízení, proto odpovídající částka nemajetkové újmy za jeden rok by měla činit 20 000 Kč Odvolací soud částečně přehodnotil svůj názor v otázce stanovení počátku vzniku nemajetkové újmy žalobci, když dospěl k závěru, že nemajetková újma počala vznikat žalobci již podáním žaloby na zřízení věcného břemene, tj. od [datum]. Od tohoto okamžiku se žalobce aktivně bral o svá práva a současně žalovaný byl srozuměn s tím, že žalobce nemá žádnou jinou možnost přístupu ke své nemovitosti a její užívání je tím žalobci zcela znemožněno. Žalobce byl se svou žalobou v tomto řízení zcela úspěšný, přičemž délku samotného řízení nemohl ovlivnit a byl to právě žalovaný, který v dané věci podával opravné prostředky, čímž došlo k dalšímu prodlužování sporu. Nelze ani odhlédnou od dalšího jednání žalovaného, který pravomocné rozhodnutí vydané v této věci nerespektoval, a musela být zjednána náprava cestou následujícího trestního řízení. Pokud tedy odvolací soud shodně jakou soud prvého stupně vychází ze shora uvedené metodiky, za období od [datum] do [datum], kdy žalovaný umožnil žalobci přístup k jeho nemovitosti, tak vznikla žalobci nemajetková újma ve výši 180 000 Kč. K námitkám žalovaného, že žalobce zakoupil a mohl užívat další nemovitost v obci [obec], odvolací soud uvádí, že tuto nemovitost žalobce zakoupil až v roce 2014, tedy zhruba 10 let poté, kdy žalovaný znemožňoval žalobci přístup a tím i užívání jeho nemovitosti v obci [část obce]. V době, kdy žalobce nemovitost v obci [obec] zakoupil, bylo již pravomocně rozhodnuto ve věci zřízení věcného břemene. Přesto žalovaný toto rozhodnutí nerespektoval. Nelze proto klást k tíži žalobce, že pro své rekreační vyžití zakoupil jinou nemovitost. Skutečnost, že se žalovaný osvědčil ve zkušební době ve vztahu k trestnímu řízení, nemůže mít žádný vliv na již způsobenou nemajetkovou újmu žalobci. Ve vtahu k žalobci neučinil žalovaný žádné satisfakční jednání. Pokud se týká zdravotního stavu žalobce, nemajetková újma může vzniknout bez ohledu na poškození zdraví, neboť případná újma na zdraví je odškodňována v zcela jiném právním režimu. Pro přiznání nemajetkové újmy však vznik konkrétní škody na zdraví není podmínkou. K požadavku žalovaného na vypracování znaleckého posudku ohledně jeho zdravotního stavu soud prvního stupně neshledal žádné skutečnosti, které by s ohledem na zdravotní stav žalovaného ovlivňovaly jeho jednání a svědčily o duševní poruše, sám žalovaný žádné lékařské zprávy, které by potvrzovaly jeho nepříznivý zdravotní - psychický stav, nedokládá a pouze povahové vlastnosti žalovaného nemohou být důvodem pro nepřiznání nemajetkové újmy. Zdravotní stav žalovaného nebyl posuzován ani v rámci provedeného trestního řízení, když žalovaný byl za své jednání shledán plně odpovědným. Pokud žalovaný odkazuje na usnesení [název úřadu] [obec] ze dne [datum] sp. zn. ZN [číslo] je nutno zdůraznit, že soud se v trestním řízení otázkou náhrady škody nezabýval, neboť žalobce byl rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] čj. [číslo jednací] odkázán s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení, což také učinil. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající částce 45 000 Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl. Ve výroku II. přiznal žalobci částku 180 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající částce 70 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

11. Proti předmětnému rozsudku podal včas žalovaný dovolání. O podaném dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Ve výroku I. odmítl podané dovolání proti části výroku I. rozsudku [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 35 000 Kč s 8, 05 % úrokem ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Ve výroku II. rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 180 000 Kč s 8,05% úrokem ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a dále ve výrocích III. až V. o náhrady nákladů řízení a o soudním poplatku, a rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v části výroku II., jíž bylo uloženo žalovanému, aby zaplatil žalobci 180 000 Kč s 8,05% úrokem ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a ve výrocích III. až V. o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, zrušil a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení s následujícím odůvodněním: „ Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odstavce 2 téhož ustanovení nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické i morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Osoba dotčená ve svých osobnostních právech se může ochrany domáhat cestou tradičních prostředků, jimiž je uplatnění požadavku, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek, jak zaručuje § 81 odst. 2 o. z. Nejsou-li tyto prostředky postačující, může nastoupit též požadavek na poskytnutí zadostiučinění (§ 2951 odst. 2 o. z.), a to i v peněžité formě. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2013 nyní zákon v § 81 odst. 2 o. z. o peněžité náhradě nehovoří, je třeba opodstatnění pro přiznání peněžitého plnění dovodit z ustanovení § 2894 a násl. o. z., která vymezují podmínky, za nichž vzniká povinnost hradit tzv. nemajetkovou újmu. Zatímco občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 pracoval s jediným pojmem škoda a v případě některých dílčích nároků (náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění či za ztrátu blízké osoby) pod něj zahrnoval i újmu nemajetkového charakteru, nyní se škodou míní pouze újma na jmění (podle § 495 věty druhé o. z. jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů), tedy újma majetkové povahy. Pro všechny ostatní nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které se nedotknou jeho majetkového stavu, byl pak zaveden pojem nemajetková újma. Její povaha je nehmotná, imateriální a představuje nepříznivý zásah do jiných hodnot, jimiž jsou zejména život, zdraví, osobní svoboda a důstojnost. Nemajetková újma se projevuje v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu, obav a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem zejména do základních lidských hodnot. Dílčí definicí (§ 2956 část věty za středníkem o. z.) bez konkrétnějšího obsahového vymezení je poukaz na duševní útrapy, které se mohou rovněž projevit jako nepříznivý následek zásahu do přirozených práv člověka. Jde o stav, kdy vnímání účinků zásahu přesáhne běžnou úroveň diskomfortu a projeví se v silnější intenzitě pociťovaných nesnází již jako bolestně prožívaná záležitost. Důležité je, že nemajetková újma se odčiňuje jen za určitých podmínek (ne jako škoda bez dalšího, tj. vždy), nýbrž jen tehdy, bylo-li to mezi účastníky dohodnuto nebo stanoví-li tak zákon (viz výslovnou dikci § 2894 odst. 2 o. z.) Vedle případů, kdy je náhrada případné nemajetkové újmy mezi účastníky sjednána, stanoví toto ustanovení zvláštní okruh případů, kdy nastupuje povinnost škůdce odčinit i nemajetkovou újmu, pokud to ovšem zákon připouští. Takový případ buď vymezí zvlášť zákon tzv. typovým nárokem (např. § 2543 o. z. zakládající nárok na náhradu újmy za narušení dovolené či § 2988 o. z. o nemajetkových újmách z nekalé soutěže a zejména tradiční ustanovení § 2958 o. z. o újmách vyvolaných ublížením na zdraví _i § 2959 o. z. o nárocích pozůstalých osob při ztrátě osoby blízké), anebo lze použít obecnou normu § 2956 o. z., podle níž se náhrada poskytuje, jestliže se škodlivý zásah dotkl přirozených práv upravených v první části zákona. Demonstrativním výčtem jsou v § 81 odst. 2 o. z. k těmto základním hodnotám řazeny život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Dále jsou upraveny situace spojené se zásahem do osobnostní integrity, týkající se především poskytování zdravotní péče v § 93 až 117 o. z., a konečně je tu i zvláštní ustanovení § 2971 o. z., podle nějž odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Z této ne zcela jednoduché hmotněprávní konstrukce plyne procesní požadavek, aby účastník v žalobě skutkově vymezil povahu zásahu, od nějž odvozuje uplatněné právo na peněžitou náhradu, aby soud mohl právně posoudit, zda mu vznikla taková újma, s níž zákon možnost peněžité náhrady spojuje. Žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat, je však povinen popsat jím pociťovanou újmu natolik přesně, aby soud mohl posoudit z hlediska právního, zda jde o typovou újmu, s níž zákon výslovně počítá, či o újmu obecnějšího charakteru, jejíž závažnost se odvíjí od zásahu do základních hodnot chráněných první částí občanského zákoníku. Soud je pak povinen svůj závěr odůvodnit právě podřazením zjištěných obtíží žalobce pod typové ustanovení nebo pod konkrétní základní újmu, s níž jedině zákon spojuje nárok na peněžitou náhradu. Nedostatek takového závěru způsobuje nesprávné právní posouzení věci z hlediska požadavku § 2894 odst. 2 o. z. V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že nemajetková újma počala žalobci vznikat podáním žaloby na zřízení věcného břemene dne [datum], neboť od tohoto okamžiku se žalobce aktivně bral o svá práva a žalovaný byl srozuměn s tím, že žalobce nemá žádný jiný přístup ke své nemovitosti. I když se bránění průchodu přes pozemek může v návaznosti na konkrétní okolnosti jevit jako protiprávní (a to nejen tehdy, děje-li se v rozporu s úpravou soukromoprávní, ale například i oprávněními založenými normami veřejného práva kupříkladu, jednalo-li by se o účelovou komunikaci), neznačí to samo o sobě, že by takto bylo zasahováno přímo do samotné osobnosti člověka. Není samozřejmě vyloučeno, že bránění ve vstupu na pozemek nabude v kontextu dané situace takové podoby, že při něm dojde i k jednání majícímu povahu neoprávněného zásahu do osobnostních práv dotčeného, sama o sobě ovšem obrana vlastníka pozemku, který chrání své vlastnické právo před jeho zatížením povinností umožnit vstup jiným osobám (jde o kolizi vlastnických práv k sousedícím pozemkům), nepřiměřeným zásahem do osobnostních práv druhého účastníka sporu není. Předmětem takovéhoto práva je totiž osobnost každého člověka jako individuality, vytvářené jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. To je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností či právním úkonem a zásadně se neodvíjí od konkrétních právních jednání či postupů subjektu příslušného právního vztahu, v němž se dotčená osoba pohybuje (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4551/2011, publikované pod C 13189 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen„ Soubor“). Ačkoliv konkrétní okolnosti vývoje událostí, vztah_ a interakce mezi účastníky by případně mohly vést k závěru, že k zásahu do přirozených práv žalobce ze strany žalovaného skutečně došlo, potřebný úsudek nelze redukovat, tak jak to učinil odvolací soud, na závěr, že zásah spočíval již v pouhém bránění vstupu na pozemek navzdory aktivní snaze žalobce zjednat nápravu prostřednictvím soudu. Nelze přitom přehlédnout, že soudní rozhodnutí o zřízení věcného břemene průchodu přes pozemek má konstitutivní povahu, tedy působí ex nunc, tj. až od okamžiku soudního rozhodnutí. Z toho plyne, že žalovaný porušoval právo žalobce na průchod přes svůj pozemek založené soudním rozhodnutím až od okamžiku, kdy nerespektoval jím zřízené věcné břemeno. Okolnost, že účastníci o průchod vedli soudní spor, sama o sobě neznamená, že neúspěšný žalovaný obranou v soudním sporu neoprávněně zasahoval do osobnostního práva žalobce. Takto obecně pojatý názor by vedl k absurdním a v praxi neudržitelným důsledkům, že každý, kdo z jakýchkoliv důvodů neuspěl v soudním sporu, působí úspěšné protistraně nemajetkovou újmu. Pak by ovšem prakticky každý spor zakládal úspěšnému účastníku i další nárok, případně by vyvolával řetězení následných sporů. Vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ač na straně žalující či žalované, považovat za neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstituujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech. Nelze přisvědčit ani závěru odvolacího soudu, že žalovaný byl povinen umožnit žalobci vstup na svůj pozemek podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť toto ustanovení účinné do 31. 12. 2013, žádná práva nezakládalo a jím formulovaný korektiv dobrých mravů byl používán pouze k tomu, aby ve výjimečných situacích byla odňata ochrana existujících práv, jež by se příčila obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudky ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, Soubor C 479, či ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, Soubor C 2112). Jinými slovy na základě uvedeného ustanovení nebylo možno konstituovat dosud neexistující právo a jemu odpovídající povinnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 155/96, Právní rozhledy č. 7/1997, s. 375, srov. též judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 625/05, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 87, a sv. 48, č. 49). V projednávané věci ovšem odvolací soud správně nepřehlédl specifikum případu spočívající v tom, že žalovaný po skončení občanskoprávního sporu nerespektoval vykonatelné soudní rozhodnutí a právní stav z něj plynoucí a byl dokonce pravomocně odsouzen trestním soudem za úmyslné protiprávní jednání spočívající v tom, že v době od [datum] do [datum] záměrně znemožnil žalobci užívat jeho domek, ač byl povinen strpět na svém pozemku věcné břemeno v jeho prospěch, neodstranil vybudované oplocení, klíč k dvířkům předal až na zásah police a posléze je opětovně opatřil zámkem, a dopustil se tak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Rozhodnutí trestních soudů, vážící se k části řešeného období, jsou podle § 135 o. s. ř. pro soudy rozhodující v občanském soudním řízení závazná v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. Z toho je zřejmé, že soud v občanskoprávním řízení je vázán skutkovým závěrem pravomocného rozhodnutí trestního soudu, že žalovaný v uvedené době zasáhl do práva žalovaného k domu v jeho vlastnictví, tedy že porušil zákonem stanovenou povinnost respektovat soudní rozhodnutí ukládající mu povinnost umožnit za podmínek zřízeného věcného břemene cesty průchod přes vlastní pozemek k domu. Tímto jednáním, jehož intenzita dosáhla úrovně trestného činu, zasáhl žalovaný do práv žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť jej vystavil situaci, která již přesáhla běžnou povahu sousedské neshody v občanskoprávní rovině. Pak je správná úvaha odvolacího soudu, že za toto protiprávní jednání narušující osobnostní integritu žalobce náleží mu peněžitá náhrada. Nesprávný je ovšem přístup ke stanovení výše této náhrady, kterou odvolací soud ne zcela případně odvinul od celkové délky sporu mezi účastníky a kterou poměřoval s judikatorně podloženými případy nepřiměřené délky řízení. Nezabýval se ani tím, zda a nakolik případně může být též jistou satisfakcí samotné trestní odsouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4003/2001). Je třeba zdůraznit, že pravomocné trestní rozhodnutí nemůže nahradit úvahu civilního soudu, zda v souvislosti s trestným činem došlo nad rámec skutkové věty výroku rozhodnutí současně též k jednání majícímu povahu zásahu do chráněného osobnostního práva dotčené osoby. Ocitoval-li odvolací soud z odůvodnění rozhodnutí odvolacího trestního soudu konstatování, že žalovaný se měl vůči žalobci dopouštět šikanózního jednání, okrást ho o právo na šťastný a zdravý život a způsobovat mu stresové situace, pak toto povšechné konstatování nemůže znamenat odpovídající občanskoprávní kvalifikaci uplatněného nároku z neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud zjevně převzal z odůvodnění odvolacího soudu v trestní věci závěr o existenci práva na šťastný a zdravý život bez bližšího objasnění, co přesně mělo být v daném případě obsahem daného práva, jak je dovozována jeho povaha jako složky integrity člověka ve smyslu výše rozebíraných ustanovení a jak konkrétně do něj bylo zasaženo (tj. v čem přesně měl zásah spočívat). Z rozhodnutí není zcela zřejmé ani to, zda právem na zdravý život mínil soud toliko jinak označit právo na zdraví jako jedno ze stěžejních práv chráněných v § 81 o. z., či postihnout tím jiné osobnostní právo stojící mimo tento výčet. Občanský zákoník sice výslovně vyzdvihuje v § 3 odst. 1 o. z. přirozené právo člověka brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým, tomu však nelze rozumět jako jakési garantované právo na štěstí, ale jako právo svobodně usilovat, starat se o štěstí své a lidí blízkých. Je tak na každém člověku, aby si v rámci svého sebeurčení stanovil, co naplňuje jeho štěstí a právo tomu nemá bránit, leda by tím zjevně byla bezdůvodně působena újma druhým (viz Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 - 117. Praha: Leges, 2013, s. 504). Uvedené ustanovení tedy akcentuje právo každého člověka určit si podle své vlastní vůle, v čem bude spatřovat své štěstí a usilovat o ně, nikoliv právo člověka na šťastný život jako v podstatě právo na kýžený výsledek dané snahy. Povinnost státu poskytovat ochranu právu na šťastný život by se zjevně vymykala právní a především faktické realitě a současně i postavení demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (viz čl. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky). Pokud by právo na šťastný život nemělo nabýt podoby oprávnění každého člověka dožadovat se u soudu ochrany jakékoliv své ideje šťastného života - což by mohlo vést k absurdním důsledkům přiznávání práv v podstatě na cokoli, zcela mimo jakoukoliv jinou zákonnou úpravu práv a povinností člověka - bylo by nutné toto právo do jisté míry objektivizovat, tedy soudní mocí autoritativně stanovit, co je vlastně šťastným životem. Jakékoliv mocenské vnucování konkrétní ideje šťastného života prostřednictvím soudů vykládajícím takto § 81 o. z. by pak ve svém důsledku nutně směřovalo k nepřípustnému upozadění svobody rozhodování každého ohledně toho, v čem bude spatřovat své štěstí a jak o ně bude usilovat ve smyslu § 3 odst. 1 o. z. Konstatování odvolacího soudu o porušení práva na šťastný život, a potažmo tak jeho existence jako jednoho z osobnostních práv chráněných § 81 o. z., se tedy v takové obecnosti vymyká zákonné úpravě ochrany osobnosti. Dovodil-li pak odvolací soud právo žalobce na peněžní kompenzaci nemajetkové újmy za dobu již od roku 2007, aniž by náležitě a v souladu s příslušnou právní úpravou vyložil, v čem přesně měl spočívat zásah do práv žalobce a potažmo tak i to, jaká zákonem chráněná osobnostní práva byla jednáním postižena, nemůže již z tohoto důvodu jeho rozhodnutí obstát jako správné, a to zejména v kontextu okolnosti, že do pravomocného rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty žalovaný hájil svá (byť domnělá) práva, v čemž nelze a priori spatřovat zásah do osobnostních práv protistrany v soudním sporu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku II, jakož i v akcesorických výrocích o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výroky III a IV) a k zaplacení soudního poplatku (výrok V). Protože se tyto důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i je a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v dalším řízení určí odpovídající částku náhrady za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k době, po kterou neoprávněný zásah trval, po zvážení jeho závažnosti a konkrétních dopadů do poměrů žalobce, a výši náhrady v souladu s požadavky § 2951 odst. 2 a § 2957 o. z. stanoví přiměřeně vůči částkám, které náleží obětem úmyslných nenásilných trestných činů. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s.ř.)“ 12. Okresní soud v Domažlicích ve věci nařídil jednání na [datum]. Při tomto jednání vedl účastníky řízení ke smírnému vyřešení sporu. Žalobce setrval na podaném návrhu, navrhoval, aby soud přiznal žalobci nemajetkovou újmu odpovídající poslednímu rozsudku [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]: částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení z titulu nemajetkové újmy s tím, že uvedené částky již žalovaný na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] žalobci zaplatil. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhoval stejně jako v době předchozí svou omluvu žalovanému, která bude dostatečným zadostiučiněním. Soudu se nepodařil spor vyřešit smírně.

13. Podle § 243g odstavec 1 zák. č. 99/1963 Sbírky je soud I. stupně vázán právním názorem soudu dovolacího. Soud posoudil výši částky jako náhrady za nemajetkovou újmu, přihlédl k době, po kterou neoprávněný zásah trval, zvážil závažnost zásahu žalovaného a jeho konkrétní dopady do poměrů žalobce a v souladu s požadavky uvedenými v § 2951 odstavec 2 a § 2957 zák. č. 89/ 2012 Sbírky stanovil náhradu přiměřeně vůči částkám, které náleží obětem úmyslných nenásilných trestných činů.

14. Podle § 2951 odstavec 2 zák. č. 89/2012 Sbírky (dále jen „o. z.“) nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

15. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

16. Skutkové vymezení povahy zásahu, od nějž žalobce odvozuje právo na peněžitou náhradu: Úmyslné protiprávní jednání žalovaného spočívající v tom, že v době od [datum] do [datum] záměrně znemožnil žalobci užívat jeho domek, ač byl povinen strpět na svém pozemku věcné břemeno v jeho prospěch, neodstranil vybudované oplocení, klíč k dvířkům předal až na zásah policie a posléze je opětovně opatřil zámkem, a dopustil se tak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odstavec 2 trestního zákoníku. Tímto svým jednáním žalovaný zasáhl do práva žalovaného k domu v jeho vlastnictví, tedy že porušil zákonem stanovenou povinnost respektovat soudní rozhodnutí ukládající mu povinnost umožnit za podmínek zřízeného věcného břemene cesty průchod přes vlastní pozemek k domu. Tímto jednáním, jehož intenzita dosáhla úrovně trestného činu, zasáhl žalovaný do práv žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť jej vystavil situaci, která již přesáhla běžnou povahu sousedské neshody v občanskoprávní rovině. Za toto protiprávní jednání narušující osobní integritu žalobce mu náleží peněžitá náhrada.

17. V této souvislosti je třeba připomenout ustanovení § 2971 o. z., podle kterého odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

18. Občanský zákoník stanoví, že pro aplikaci tohoto výjimečného ustanovení musí k újmě poškozeného dojít za zvláštních okolností, přičemž základním předpokladem je, že újma byla způsobena protiprávním činem. Tento předpoklad byl v dané věci splněn, neboť ač teprve rozsudkem [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které nabyly právní moci dne [datum], soud zřídil věcné břemeno cesty přes pozemkovou parcelu [číslo] (ve vlastnictví žalovaného [celé jméno původního účastníka]) ve prospěch vlastníka budovy ev. [číslo] na stavební parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec] (ve vlastnictví žalobce [celé jméno žalobce]), bylo z provedeného dokazování zjištěno, že pozemek [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], dříve evidovaný jako ostatní plocha, ostatní komunikace, byl v minulosti (před zahájením předmětného řízení) běžně užíván jako přístupová cesta k drážnímu domku, nyní budově ve vlastnictví žalobce. Žalovaný pak připustil, že předchozím vlastníkům přístup k drážnímu domku po svém pozemku umožňoval, později přístup ale zahradil plotem. Rozsudkem [název soudu] čj. [číslo jednací] ve spojení s usnesením [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byl obžalovaný [celé jméno původního účastníka] shledán vinným, že v době od [datum] do [datum], s výjimkou období od [datum] do [datum], v okrese [obec] záměrně znemožnil poškozenému [celé jméno žalobce] užívat jeho dům ev. [číslo] na parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], a byl jako vlastník pozemkové parcely [číslo] v témže katastrálním území povinen strpět věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, které bylo zřízeno rozsudkem [název soudu] čj. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum] tam, že neodstranil vybudované oplocení, případně nezbudoval uzamykatelná vrata a nedal od nich klíč poškozenému a naopak v oplocení vybudoval pouze uzamykatelná vrátka, klíč od zámku dveří předal poškozenému až na zásah policie dne [datum] a vzápětí dvířka opatřil uzamykatelným zámkem, od něhož již poškozenému klíč nepředal. Žalovaný však svým chováním již od [datum] do [datum], tedy i před zřízením věcného břemene, neboť zjištění, že v minulosti se cesta používala pro přístup k drážnímu domku po pozemkové parcele ve vlastnictví žalovaného, nic nemění na povinnosti soudu zkoumat předpoklady pro zřízení věcného břemene podle § 151o odstavec 3 zák. č. 40/1964 (občanský zákoník platný a účinný v době rozhodné). Chování žalovaného bylo lze charakterizovat jako chování nerespektující zákony společnosti a soudní rozhodnutí. Jeho jednání je nejen neslušné, zavrženíhodné, ale i protiprávní, viz rozhodnutí [spisová značka] a [spisová značka], vyznačující se šikanózním projevem,„ aby vždy žalovanému poslušně nahlásil příchod a požádal jej o umožnění přístupu do nemovitosti“ a vyvrcholilo poté, co žalobce odmítl po smrti svých rodičů domek s pozemkem žalovanému prodat za finančně výhodných podmínek pro žalovaného. Ani v průběhu předmětného řízení žalovaný nepohlížel na své jednání se sebereflexí. Ani v jednom případě nezaznělo, že žalovaný svého chování, kterého se dopustil ve vztahu k žalobci, lituje, a že se mu upřímně omlouvá. Navrhovaná omluva, jako dostatečný prostředek náhrady nemajetkové újmy, neshledal soud za dostatečný, neboť omluva dle soudu byla pouze formální a nebyla míněna vážně. Stejně nemůže být dostatečnou satisfakcí projednání věci před soudem, a to v trestní věci či v této civilní záležitosti.

19. Žalovaný se dopustil úmyslného protiprávního jednání, s úmyslem žalobci ublížit, za které je povinen zaplatit žalobci finanční náhradu ve smyslu ustanovení § 2971 o. z.

20. Dalším předpokladem pro odčinění nemajetkové újmy ve smyslu tohoto ustanovení je, že poškozený způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Zákon tedy umožňuje za výjimečných podmínek odčinit i jinou újmu, než na základních hodnotách (§ 2956 o. z.), pokud s ohledem na specifické okolnosti případu je pro poškozeného zásah srovnatelně či obdobně tíživý. Újma žalobce, vnímána subjektivně úkorně a je pro něho citelná, dosahuje objektivně intenzity osobního neštěstí; jeho život se podstatně změnil tím, že přišel o možnost užívat jako vlastník (absolutní vlastnické právo) svoji nemovitost, ale současně jej po celou dlouhou dobu žalovaný svým chováním šikanoval, což určitě nepřinášelo žalobci projevy libosti a štěstí.

21. Pro úplnost je třeba vysvětlit také formu, kterou má být přiměřené zadostiučinění poškozené osobě poskytnuto. Podle § 2951 odst. 2 o. z. musí být zadostiučinění poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené nemajetkové újmy. Oproti zák. č. 40/1964 Sb. se upřednostňuje finanční kompenzace namísto kompenzace jiné (zpravidla spočívající v omluvě).

22. Nově je tak každý, kdo způsobí právně relevantním způsobem jiné osobě nemajetkovou újmu, povinen poskytnout finanční kompenzaci. Praktický význam této koncepční změny bude patrný především v povinnosti škůdce dokazovat, že v konkrétním případě jsou zde takové okolnosti, že jiný způsob odčinění způsobené újmy zajistí skutečnou a dostatečně účinnou satisfakci. Podle zák. č. 40/1964 Sb. musel naopak poškozený prokazovat, že jiné zadostiučinění není postačující a je tedy třeba uhradit i určitou částku v penězích.

23. Soud shledal, že žalovaný je povinen odčinit vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou svým nezákonných a zavrženíhodným chovám v penězích, neboť žalovaný neprokázal, že přiměřenou satisfakcí může být jím navrhovaná omluva, či dostačující projednání věci před soudem.

24. Pokud se žalovaný osobně účastnil jednání, z jeho osobních přednesů a z listin předložených soudu vyplývá absolutní ignorace soudních rozhodnutí, míněno tím, že stále popírá své protiprávní jednání ve vztahu k žalobci, i když ve věci jednání žalovaného jsou pravomocně skončena dvě soudní řízení vedená u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Žalovaný neustále napadá žalobce a zástupkyni žalobce JUDr. [jméno] [příjmení] i v průběhu jednání soudu, který jej musel neustále napomínat.

25. O náhradě nemajetkové újmy musí být rozhodnuto podle zásady proporcionality, spravedlnosti a hlavně slušnosti. V dané věci, snad řečeno troufale, není téměř podstatné to, že žalobce je člověk nemocný, a zda–li jeho zdravotní stav byl zhoršen chováním žalobce, nebo naopak žalovaný ve věku seniorském. Dlouhodobý vážný zdravotní stav žalobce byl prokázán předloženou lékařskou zprávou ze dne [datum].

26. V dané věci bylo zcela jednoznačně prokázáno, že chování žalovaného ve vztahu k žalobci dosáhlo intenzity trestného činu a bylo charakterizováno nejen jako naschvál a sousedská neshoda, ale i jako jednání neslušné, zavrženíhodné, které okradlo žalobce o šťastný a zdravý život a znemožnilo mu později realizovat prodej domu právě pro jeho zchátralost. Chování v dané věci koresponduje s již dříve zjištěným chování žalovaného trvale neochotně respektovat zákony společnosti a soudní rozhodnutí. V proběhu tohoto řízení byl zpochybněn duševní stav žalovaného jeho zástupcem a chování žalovaného„ omlouváno“ věkem a jeho duševním stavem. K prokázání tohoto stavu byl navržen znalecký posudek. Soud tento návrh zamítl, neboť každý člověk by se měl chovat v rámci slušných mezí, v rámci určitých mantinelů, které jsou v daném místě a čase pro ostatní občany přijatelné, stejně tak respektovat pravidla soudního řízení, soudního rozhodnutí. Navíc je žalovaný zástupcem z řad advokátů, dostává se mu tedy kvalifikované právní porady. Tímto nedochází ke zkrácení jeho práv účastníka řízení. Z celého řízení a z důkazů v něm provedených má soud za prokázané, že žalovaný nereflektuje své chování, nemá na své chování absolutně žádný náhled, a jeho chování ani v rámci jednání nebylo korigováno jeho právním zástupcem. Ani v jednom případě zde nezaznělo v rámci tohoto řízení, že žalovaný svého chování, kterého se dopustil vůči žalobci, lituje, že se mu upřímně omlouvá.

27. Žalovaný sice prostřednictvím svého zástupce navrhl, že by k uspokojení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy postačovala omluva, ale omluva podle názoru soudu je pouze alibistickým a formalistickým řešením daného sporu. Soud nepovažuje vyjádření žalovaného ústy jeho zástupce za upřímně míněnou omluvu ve vztahu k žalobci tak, aby tato omluva představovala reparaci protiprávního jednání žalovaného.

28. Na uvedeném stavu nemůže změnit ani usnesení [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo rozhodnuto o osvědčení žalovaného, které považuje soud za rozhodnutí, které nemá téměř žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k postoji žalovaného ke svému předcházejícímu chování.

29. Soud má za prokázané, že žalovaný zasáhl do integrity žalobce svým chováním zvlášť zásadním způsobem. Ve vztahu k žalovanému se choval opovržlivě, nerespektoval právo žalobce na jeho šťastný a zdravý život, na jeho důstojnost. Z těchto důvodů je tuto újmu, kterou způsobil reparovat. Soud se ztotožňuje se postojem žalobce a nepovažuje návrh na omluvu za dostatečný způsob reparace vzniklé újmy. Žalovaný je povinen nahradit žalobci nemajetkovou újmu v penězích.

30. V souladu s požadavky § 2951 odstavec 2 a § 2957 o. z. soud stanovil přiměřené zadostiučinění ve výši 180 000 Kč, jako částku přiměřenou ve vztahu k částkám, které náleží obětem úmyslných nenásilných trestných činů.

31. Soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).

32. Na straně poškozeného je významná zejména intenzita, způsob a doba trvání zásahu do jeho vlastnických práv za současného závažného zdravotního stavu žalobce a chování žalovaného vedené cílem žalobci ublížit, které se nepochybně negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Zákon zde jednoznačně preferuje peněžitou náhradu, takže jiná forma satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení jejího významu však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění (srov. Vojtek, P. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1118-1119, dostupné v systému ASPI). A tak jak bylo uvedeno shora, pro postoj žalovaného nepřichází v dané věci v úvahu.

33. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Právě postoj škůdce může ovlivnit vnímání vzniklé újmy; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Průměrný člověk obdařený svědomím bude způsobením újmy jinému bezpochyby sám potrestán. Nic takového v dané věci nenastalo. Žalovaný po celou dobu řízení si nepřipouštěl protiprávnost a amorálnost svého jednání.

34. Majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritériem zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Právo na soukromí a rodinný život poškozeného je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo pozůstalým vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy. Přihlížet lze výjimečně též k majetkovým poměrům škůdce tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků. Rozhodující však nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti.

35. Majetkové poměry škůdce tedy zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady; jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Daným postupem rovněž dochází k aplikaci zásady proporcionality (srov. shodně v rámci adhezního řízení již zmíněný rozsudek sp. zn. [spisová značka]). V kontextu uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nejsou majetkové poměry žalovaného, jeho věk či zdravotní stav důvodem pro odchýlení se od stanovené výše zadostiučinění. Žalovaný navíc přisouzené částky již žalobci uhradil, a tedy, pokud předmětné rozhodnutí se stane pravomocným a vykonatelným, nebude již třeba žádné další finanční prostředky hradit.

36. Přisouzená výše nemajetkové újmy zcela plní funkci satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu účinně vyvažuje a zmírňuje nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Soukromoprávní povaze osobnostních práv odpovídá tedy především satisfakční funkce jejich ochrany. Úprava odpovědnosti za újmu v českém právu až na výjimky neplní represivní funkci, tu přenechává občanské právo zásadně trestnímu, resp. správnímu právu (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 424).

37. Hovoří-li česká právní teorie a praxe o sankční funkci náhrady nemajetkové újmy, chápe ji spíše jako strukturální složku právní normy, která působí v rámci kompenzační (popřípadě satisfakční) funkce, přičemž zároveň plní i funkci preventivní, která je vlastní každé sankci ve smyslu složky právní normy představující nepříznivý následek porušení dispozice normy (srov. Doležal, R., cit. dílo, s. 282).

38. Přisouzená částka ve výši 180 000 Kč, která odpovídá obdobným rozhodnutím ve věcech odškodnění obětí nenásilných trestných činů, např. stalkingu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Tdo [číslo] ze dne [datum] (projednáno Ústavním soudem ČR IV. ÚS 362/2018), kde byla přiznána náhrada ve výši 200 000 Kč, plní funkci satisfakční, sankční a je současně proporčně vyvážená ve vztahu k okolnostem vzniku nemajetkové újmy, osobě poškozeného a osobě škůdce.

39. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z.

40. O nákladech řízení účastníků soud v dané věci především rozhodoval podle obecných zásad, zejména zásady spravedlnosti, spravedlivého uspořádání vztahů a současně i na základě vypracovaného znaleckého posudku, tak aby rozhodnutí soudu neuráželo obyčejné lidské cítění.

41. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně před prvním kasačním rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto dle ust. § 150 zák. č. 99/1963 Sbírky (dále jen „o.s.ř.“) o. s. ř. a žalovanému, který byl v rámci tohoto řízení úspěšný, nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (žalobce původně požadoval částku 552 680 Kč, úspěšný byl v částce 215 000 Kč, úspěch žalovaného tedy činí 22 % a na poměrnou část těchto nákladů by měl tedy ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok). Soud však přihlédl k charakteru sporu, šikanóznímu jednání žalovaného v trestním řízení, k postoji žalovaného v průběhu řízení, kdy neučinil žádné kroky k tomu, aby odčinil své jednání. Současně přihlédl i k tomu, že žalobce nemohl předvídat, jakými úvahami se bude soud řídit při stanovení částky na nemajetkové újmě, proto v části, kdy bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

42. O náhradě nákladů prvního odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznáno žalobci 30 % nákladů vynaložených v tomto stupni a vyčíslených soudem prvého stupně, tj. částka 3 601 Kč. za 1 úkony právní pomoci, a to vyjádření k odvolání, celkem 9 620 Kč, za každý úkon jeden režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 3 tj. 300 Kč, z odměny advokáta ve výši 9 920 Kč 21% DPH ve výši 2 083,20 Kč, celkem 12 003,20 Kč 43. O náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně po prvním kasačním rozhodnutí bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobci bylo přiznáno 30 % nákladů vynaložených v tomto stupni a vyčíslených soudem prvého stupně tj. částka 3 954 Kč. účast na jednání dne 17. 12. 2018, celkem 9 620 Kč, za každý úkon jeden režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 3 tj. 300 Kč, cestovní náhrady za cestu advokáta z [obec] do [obec] a zpět při průměrné spotřebě paliva – motorová nafta 4,7 l/100km a ceně pohonných hmot 29,80 Kč, celkem ujeto 106 km, náhrada cestovného 572,40 Kč, náhradu za promeškaný čas při cestě advokáta z [obec] do [obec] a zpět po 100 Kč za půl hodiny, celkem 400 Kč, z odměny advokáta ve výši 10 892,40 Kč 21% DPH ve výši 2 287, 404 Kč, celkem 13 179, 804 Kč.

44. O náhradě nákladů druhého odvolacího řízení bylo postupováno dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobci, který měl v odvolacím řízení částečný úspěch, přiznal i poměrnou část nákladů řízení, které v rámci odvolacího řízení vynaložil. Za situace, kdy předmětem odvolacího řízení byla částka 330 000 Kč a žalobci byla přiznána celkem částka 215 000 Kč, činí jeho úspěch 30 %. Celkové náklady žalobce v odvolacím řízení činí náklady na právní zastoupení, a to 1 úkon po 9 620 Kč dle § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (účast při ústním jednání), 1 režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21 % DPH ve výši 2 083 Kč Náklady odvolacího řízení tak činí celkem Kč, 30 % tedy činí 3 601 Kč.

45. Celkem náklady řízení před soudy obou stupňů tak představovaly částku 11 156 Kč.

46. O nákladech řízení účastníků po zrušení rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu nejvyšším soudem bylo rozhodnuto podle § 142 odstavec 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci. Žalobce byl ve sporu 100 % úspěšný, předmětem řízení byla částka 180 000 Kč, která byla žalobci soudem přiznána, a proto je žalovaný povinen zaplatit žalobci náklady spočívající v náhradě za dva úkony právní služby a dva režijní paušály: 2 krát úkon po 8 300 Kč z punkta 180 000 Kč a 2 krát režijní paušál po 300 Kč, z odměny advokáta 21 % DPH ve výši 3 612 Kč, celkové náklady řízení za tuto část řízení, neboť žalobce byl 100 % úspěšný, činí 20 812 Kč.

47. Celkové náklady řízení ve výši 31 968 Kč jsou podle § 151 zák. č. 99/1963 Sbírky splatné k rukám zástupce žalobce.

48. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit státu náklady řízení, které vzniky v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem znalci Ing. [jméno] [příjmení] v poměrné výši 61 % v části jeho neúspěchu ve výši 3 083,55 Kč, které byly vyplaceny z rozpočtových prostředků soudu.

49. O úhradě soudního poplatku bylo rozhodnuto podle § 2 odstavec 3 zák. č. 549/1991 Sb. Žalovaný povinen zaplatit státu - České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích soudní poplatek z částky 330 000 Kč, neboť žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků a záloh usnesením čj. 4 C 208/2016 – 65 ze dne 2. 12. 2016, které nabylo právní moci dne 24. 12. 2016, a z tohoto důvodu přechází poplatková povinnost na neúspěšného žalovaného. Výše soudního poplatku činí podle položky 1 sazebníku soudních poplatků 10 750 Kč (5% z částky 215 000 Kč).

50. Soud uvádí, že při vyhlášení rozsudku došlo ke zjevné nesprávnosti, když výrokem III. bylo uloženo neúspěšnému žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 10 065 Kč, přičemž z částky 215 000 Kč činí výše soudního poplatku 10 750 Kč a nikoliv uvedená částka 10 065 Kč. Soudu proto postupuje podle § 164 o.s.ř. a opravuje zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení rozsudku, aniž by vyhotovoval opravné usnesení.

Poučení