61 Co 288/2022- 666

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 5. 2021, č. j. 4 C 208/2016-538 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I co do uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 132 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 až do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku potvrzuje a ve zbývajícím rozsahu se mění tak, že co do částky 48 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 až do zaplacení se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 25 977,15 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě mu vzniklých nákladů částku 2 211,56 Kč, a to na účet Okresního soudu v Domažlicích, přičemž lhůta pro zaplacení se nestanovuje, neboť tato částka již byla žalovaným zaplacena.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit státu soudní poplatek ve výši 8 350 Kč, a to na účet Okresního soudu v Domažlicích, přičemž lhůta pro zaplacení se nestanovuje, neboť soudní poplatek již byl žalovaným zaplacen.

V. Žalovanému se po právní moci tohoto rozsudku vrací prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích přeplatek soudního poplatku ve výši 1 715 Kč a dále přeplatek záloh na zaplacení nákladů řízení ve výši 2 872,44 Kč.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil původnímu žalovanému [jméno] [příjmení], [datum narození] a zemřelému dne [datum], povinnost zaplatit žalobci na náhradě za nemajetkovou újmu částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit státu České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku 3 083,55 Kč, soudní poplatek ve výši 10 750 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III) a v neposlední řadě mu uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 31 968 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).

2. V projednávané věci bylo již v předchozím období rozhodováno jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, 61 Co 157/2019-424, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2018, č. j. 4 C 208/2016-389, v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu za majetkovou újmu (tj. ve výroku I), změněn tak, že původní žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do částky 45 000 Kč se zákonným úrokem byla žaloba zamítnuta, a dále v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu (tj. ve výroku II), byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že původnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nemajetkové újmě částku 180 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

3. Původní žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 25 Cdo 8/2020-464, rozsudek krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o nemajetkové újmě, rovněž i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nemajetkové újmě, a dále v souvisejících výrocích III – V o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 2894 a § 2956 o. z. uvedl, že nemajetková újma se odčiňuje za určitých podmínek (ne jako škoda bez dalšího, tj. vždy), nýbrž jen tehdy, bylo-li to účastníky dohodnuto nebo stanoví-li tak zákon (viz výslovná dikce § 2894 odst. 2 o. z.). Odkázal též na ustanovení § 2971 o. z. a v návaznosti na to uvedl, že žalobce není povinen svůj nárok právně kvalifikovat, je však povinen popsat jím pociťovanou újmu natolik přesně, aby soud mohl posoudit z hlediska právního, zda jde o typovou újmu, s níž zákon výslovně počítá či újmu obecnějšího charakteru, jejíž závažnost se odvíjí od zásahu do základních hodnot chráněných první částí občanského zákoníku. Soud je pak povinen svůj závěr odůvodnit právě podřazením zjištěných obtíží žalobce pod typové ustanovení nebo pod konkrétní základní újmu, s níž jedině zákon spojuje nárok na peněžitou náhradu. Nedostatek takového závěru způsobuje nesprávné právní posouzení věci z hlediska požadavku § 2894 odst. 2 o. z. K závěru odvolacího soudu, že nemajetková újma počala žalobci vznikat podáním žaloby na zřízení věcného břemene dne 21. 6. 2007, neboť se od tohoto okamžiku žalobce aktivně bral o svá práva a původní žalovaný byl srozuměn s tím, že žalobce nemá žádný přístup ke své nemovitosti, dovolací soud uvedl, že i když se bránění průchodu přes pozemek může v návaznosti na konkrétní okolnosti jevit jako protiprávní, nestačí to samo o sobě, že by takto bylo zasahováno přímo do samotné osobnosti člověka. Není samozřejmě vyloučeno, že bránění ve vstupu na pozemek nabude v kontextu dané situace takové podoby, že při něm dojde i k jednání majícímu povahu neoprávněného zásahu do osobnostních práv dotčeného, sama o sobě ovšem obrana vlastníka pozemku, který chrání své vlastnické právo před jeho zatížením povinností umožnit vstup jiným osobám, nepřiměřeným zásahem do osobnostních práv druhého účastníka sporu není. Nelze přitom přehlédnout, že soudní rozhodnutí o zřízení věcného břemene průchodu přes pozemek má konstitutivní povahu, působí ex nunc, tj. až od okamžiku soudního rozhodnutí. Z tohoto plyne, že původní žalovaný porušoval právo žalobce na průchod přes pozemek založené soudním rozhodnutím až od okamžiku, kdy nerespektoval jím zřízené věcné břemeno. Vzhledem k tomu, že právo na soudní ochranu před nezávislým soudem je včleněno do katalogu základních práv, nelze jeho uplatnění, ač na straně žalující či žalované považovat ze neoprávněný zásah do práv osoby, která se teprve soudní cestou dobere výroku deklarujícího či konstitujícího její práva. I když soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna sama zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále konstatuje, že v projednávané věci ovšem odvolací soud správně nepřehlédl specifikum případu spočívající v tom, že žalovaný po skončení občansko-právního sporu nerespektoval vykonatelné soudní rozhodnutí a právní stav z něj plynoucí a byl dokonce pravomocně odsouzen trestním soudem za úmyslné protiprávní jednání spočívající v tom, že v blíže specifikované době záměrně znemožnil žalobci užívat jeho domek, ač byl povinen strpět na svém pozemku věcné břemeno v jeho prospěch, neodstranil vybudované oplocení, klíč ke dvířkům předal až na zásah policie a posléze je opětovně opatřil zámkem a dopustil se tak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Rozhodnutí trestních soudů vážících se k části řešeného období jsou podle § 135 o. s. ř. pro soudy rozhodující v občanském soudním řízení závazná v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o spáchání trestného činu a kdo jej spáchal. Z toho je zřejmé, že soud v občansko-právním řízení je vázán skutkovým závěrem pravomocného rozhodnutí trestního soudu, že původní žalovaný v uvedené době zasáhl do práva žalobce k domu v jeho vlastnictví, tedy že porušil zákonem stanovenou povinnost respektovat soudní rozhodnutí ukládající mu povinnost umožnit za podmínek zřízeného věcného břemene cesty průchod přes vlastní pozemek k domu. Tímto jednáním, jehož intenzita dosáhla úrovně trestného činu, zasáhl původní žalovaný do práv žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť jej vystavil situaci, která již přesáhla běžnou povahu sousedské neshody v občansko-právní rovině. Pak je správná úvaha odvolacího soudu, že za toto protiprávní jednání narušující osobnostní integritu žalobce náleží mu peněžitá náhrada. Nesprávný je ovšem přístup k stanovení výše této náhrady, kterou odvolací soud ne zcela případně odvinul od celkové délky sporu mezi účastníky a kterou poměřoval s judikatorně podloženými případy nepřiměřené délky řízení. Nezabýval se ani tím, zda a na kolik případně může být též jistou satisfakcí samotné trestní odsouzení. Soudům nižších stupňů pak bylo dovolacím soudem uloženo, aby se v dalším řízení zabývaly určením odpovídající částky náhrady za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k době, po kterou neoprávněný zásah trval, po zvážení jeho závažnosti a konkrétních dopadů do poměrů žalobce, a výši náhrady v souladu s požadavky § 2951 odst. 2 a § 2957 o. z. stanovil přiměřeně vůči částkám, které náleží obětem úmyslných nenásilných trestných činů.

5. Soud prvního stupně vázán závazným názorem dovolacího soudu své nové rozhodnutí přezkoumávané v tomto odvolacím řízení odůvodnil tím, že původní žalovaný neprokázal, že přiměřenou satisfakcí může být jím navrhovaná omluva či že by dostačující bylo jen projednání věci před soudem, když z jeho osobních přednesů při ústním jednání a z listin předložených soudu vyplývá absolutní ignorance soudních rozhodnutí a původní žalovaný stále popírá své protiprávní jednání ve vztahu k žalobci. Jeho chování dosáhlo intenzity trestného činu a bylo charakterizováno nejen jako naschvál a sousedská neshoda, ale i jako jednání neslušné, zavrženíhodné, které okradlo žalobce o šťastný a zdravý život a znemožnilo mu později realizovat prodej domu právě pro jeho zchátralost. Na straně poškozeného je významná zejména intenzita, způsob a doba trvání zásahu do jeho vlastnických práv a chování žalovaného vedené cílem žalobci ublížit, které se nepochybně negativně projeví i ve sféře osobnostního prožívání. Postoj škůdce může ovlivnit vnímání vzniklé újmy; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Nic takového se v dané věci nestalo. Původní žalovaný si po celou dobu řízení nepřipouštěl protiprávnost a amorálnost svého jednání. Soud prvního stupně dále dovodil, že výše nemajetkové újmy nepředstavuje pro žalovaného likvidační důsledek (přisouzené částky již byly v minulosti žalobci ze strany žalovaného uhrazeny). Nemajetkovou újmu pak stanovil ve výši 180 000 Kč, když tato výše odpovídá obdobným rozhodnutím ve věcech odškodnění obětí nenásilných trestních činů, např. stalkingu (rozhodnutí Nejvyššího soud ČR sp. zn. Tdo 1041 /2017 ze dne 27. 9. 2017, kde byla přiznána náhrada ve výši 200 000 Kč).

6. Po vydání napadeného rozsudku původní žalovaný dne [datum] zemřel a následně usnesením soudu prvního stupně se dne 4. 11. 2022, č. j. 4 C 208/2016-628, bylo rozhodnuto o právním nástupnictví, přičemž do řízení na straně žalované vstoupil jako nový žalovaný [jméno] [příjmení], [datum narození], a podle § 107 odst. 4 o. s. ř. platí, že ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný podal včasné odvolání, v němž připomíná obecné základní předpoklady pro vznik práva na náhradu škody a dále namítá, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť minimálně do 17. 10. 2012, respektive 7. 10. 2014, neporušoval právní předchůdce žalovaného žádnou právní povinnost, na straně žalobce tak fakticky nemohla vzniknout žádná újma. Z provedeného dokazování není zřejmé, jak mimo období vymezené trestním soudem původní žalovaný měl porušovat osobnostní práva žalobce a z jakých důkazů toto plyne. Případně vzniklou nemajetkovou újmu výrazně zmírňuje to, že i přes existenci pravomocného rozsudku o zřízení věcného břemene pak žalobce neučinil téměř 2 roky ničeho ve vztahu k faktickému vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí, když zápis věcného břemene do katastru nemovitostí má konstitutivní charakter. Žalovaný namítá i nesprávné právní posouzení věci pokud jde o posouzení nemajetkové újmy. Soud nevycházel z kritérií v obdobných případech stanovených, zejména pak zvolil ke komparaci zcela nesrovnatelný a závažnější trestní případ vedený Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 3 Tdo 1041/2017, když v tomto případě jde o mnohem závažnější trestnou činnost a sám poukazuje ke srovnání na případ projednávaný Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 6 Tdo 142/2018, v němž byla zjištěna a prokázána v důsledku nebezpečného pronásledování újma u poškozené a náhrada nemajetkové újmy byla přiznána ve výši 15 077 Kč. Žalovaný namítá, že v průběhu trestního řízení vedeného proti původnímu žalovanému z trestního spisu vyplývá, že ještě v roce 2015 sám žalobce tvrdil, že mu žádná újma nevznikla a z tohoto tvrzení vycházel i policejní orgán. V usnesení Okresního státního zastupitelství [obec] ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok], je pak v rámci odůvodnění uvedeno, že původní žalovaný měl aktivní snahu po nápravě svého jednání a dále je zde uvedeno, že došlo k narovnání mezi stranami a žádná faktická škoda poškozenému (zde žalobci) nevznikla. Navíc žalobce podal návrh na vklad práva věcného břemene ve svůj prospěch až necelé 2 roky poté, co rozsudek, který mu právo věcného břemene přiřkl. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 10. 2012 a žalobce podal návrh na vklad práva věcného břemene příslušnému katastru nemovitostí až 7. 10. 2014. Žalobou nebyl specifikován zásah do konkrétního přirozeného práva žalobce. Žalobce ve svých žalobních tvrzeních uplatňuje a tvrdí, že mu protiprávním jednáním odvolatele byly způsobeny určité duševní útrapy. Žalobce však žalobou dosud neuplatnil konkrétní nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulů konkrétního porušení přirozených práv. Žalobce v žalobě toliko tvrdil poškození zdraví a psychické útrapy a dále to, že jej žalobce okradl o šťastný život, když s ohledem na tato zcela nekonkrétní a nedostatečná tvrzení bylo na místě žalobce vyzvat k upřesnění žalobních tvrzení. Z žalobních tvrzení je dle žalovaného toliko patrno, že žalobce uplatnil minimálně 2 nároky se samostatným skutkovým základem, a to ve vztahu k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Prvním z nich se domáhal odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že byl připraven o možnost žít ve svém domku, trávit zde volný čas s vnoučaty a rodinou, udržovat a zvelebovat svůj majetek a druhým nárokem se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku dlouhotrvajícího stresu a psychických útrap. Soud též nepřihlédl ke skutečnosti, že v době, kdy se původní žalovaný dopouštěl protiprávního jednání (od 7. 10. 2014), měl žalobce již koupenou rekreační chatu u vodní nádrže [obec]. Dále pak žalovaný namítá chybné rozhodnutí o nákladech řízení, když žalobce byl převážně neúspěšný v části řízení o náhradu majetkové újmy (škody) a současně též namítal soudem prvního stupně nesprávné vyměření soudního poplatku. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání, případně napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, a pokud by přesto shledal, že žalobci má být náhrada za nemajetkovou újmu přiznána, jako odpovídající považoval částku maximálně 20 000 Kč.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že původní žalovaný v řízení o zřízení věcného břemene sám potvrdil, že až do roku 2005 byl předmětný pozemek užíván jako veřejná účelová komunikace. Tento charakter užívání zanikl až poté, co cestu žalovaný zahradil se zištným úmyslem přinutit žalobce, aby mu za minimální cenu prodal svůj domek. Původní žalovaný nereagoval na žádné nabídky smírného řešení, jako je nájem, zřízení věcného břemene nebo odprodej a jedinou možností bylo přenechat mu domek za desetileté právo cesty. Vzhledem k tomu, že žalobce na to nepřistoupil, nebylo mu umožněno dostat se k domku ani za účelem údržby a obhospodařování nemovitosti. Od října 2012 pak bylo původnímu žalovanému pravomocně soudem uloženo umožnit žalobci cestu po pozemku [číslo] v k. ú. [část obce] a původní žalovaný si byl této povinnosti uložené soudem vědom, i když zápis v katastru byl pozdější. Bohužel ani po vydání pravomocného rozsudku (17. 10. 2012) a dokonce ani poté, co bylo proti původnímu žalovanému zahájeno trestní stíhání, neumožnil žalobci přístup a ani prohlídku nemovitosti a nadále pokračoval v šikaně a ponižování žalobce, když vstup na pozemek za účelem přístupu stále podmiňoval dalšími platbami a omezením, předchozím ohlášením s uvedením osob a důvodu vstupu, atd. Tedy i za dobu od 17. 10. 2012 do 15. 6. 2016 zcela vědomě, úmyslně, veden zlomyslností, zištností a snahou ublížit a ponížit nemocného a svým způsobem bezbranného člověka znemožnil přístup k jeho domku a tím zasáhl velmi důrazně do jeho práva užívat a obhospodařovat svůj majetek, práva na obydlí a soukromí, práva trávit čas s rodinou ve vlastní nemovitosti, práva žít svobodně a šťastně bez kontroly a zásahu původního žalovaného, práva žít důstojně a v klidu bez psychických stresů, které zhoršovaly jeho zdravotní stav a v neposlední řadě došlo k zásahu do práva svobodně nemovitost prodat. V roce 2014, kdy žalobce již neměl sílu čelit nátlaku původního žalovaného a jeho protiprávnímu a nemorálnímu chování, zakoupil si jinou nemovitost, kde dnes trvale bydlí tak, jak měl v úmyslu v předmětném domku v [část obce]. Jednání původního žalovaného nespočívalo jenom v prostém zamezení přístupu, ale bylo doprovázeno výsměchem, urážkami, vyhrožováním a cílilo na zdravotní handicap žalobce, který je vážně nemocný a pohybuje se o holích. V případě zlého úmyslu, což je tento případ, by měl soud právě výší odškodnění dát najevo postoj k takovému jednání a zohlednit, že jde o přímý úmysl ublížit osobě zranitelné, zvláště pak, když u původního žalovaného absentovala jakákoliv lítost a nadhled. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

10. Dle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, i jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

11. Dle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno, nebo aby byl odstraněn jeho následek.

12. Dle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce jen, stanoví-li to zvláštní zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně jako ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

13. Dle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

14. Dle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmy každému, kdo způsobeno újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

15. Odvolací soud předně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že omluva žalovaného či pouhé projednání věci soudem nemůže být dostatečným zadostiučiněním, a to právě s ohledem na intenzitu zásahu původního žalovaného do soukromí žalobce i postoj původního žalovaného v průběhu celého řízení. O tom svědčí jeho osobní projevy, když například při ústním jednání dne 17. 12. 2018 (č. l. 371) ke spisovému materiálu (spis soudu prvního stupně sp. zn. [spisová značka]) uváděl, že se jedná o samé lži, nechápe, proč je toto čteno, stejně tak se v rámci tohoto ústního jednání vyjadřoval k dalším písemným důkazům. Především je ale podstatné, že původní žalovaný byl rozsudkem [název soudu] ze dne 4. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], uznán vinným, že nejméně v době od 7. 10. 2014 do 16. 6. 2015 záměrně znemožnil poškozenému (žalobci) přístup do jeho nemovitosti č. e. [anonymizováno] na st. parcele [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], když mu vybudováním oplocení zamezil v užívání přístupové cesty přes svou pozemkovou parcelu [číslo] v k. ú. [část obce] u [obec], a dále že v době od 29. 6. 2015 do 4. 1. 2016 záměrně znemožnil poškozenému (žalobci) přístup do jeho nemovitosti tím, že mu zamezil v užívání přístupové cesty přes svou pozemkovou parcelu přidáním uzamčeného řetězu na vrátka oplocení, aniž by poškozenému předal příslušný klíč za účelem užití cesty, přestože věděl, že poškozenému svědčí právo věcného břemene cesty na základě rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 6 C 131/207, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2012, č. j. 15 Co 463/2012-475, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2012 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, tedy neoprávněně bránil oprávněné osobě v užívání domu, čímž spáchal neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. S nárokem na náhradu škody byl pak poškozený (žalobce) odkázán na řízení ve věcech občansko-právních. Odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku bylo usnesením [název soudu] ze dne 26. 5. 2016, č. j. [číslo jednací], zamítnuto. I poté co byl trestně odsouzen, původní žalovaný tvrdil při jednání soudu (dne 17. 12. 2018), že žalobce mohl kdykoliv ke své nemovitosti chodit, připustil však, že toto podmiňoval tím, aby mu nahlásil den předem, že do své nemovitosti pojede. Ani poté, co byl pravomocně odsouzen, tak u původního žalovaného nedošlo k odpovídající sebereflexi.

16. Namítá-li žalovaný v odvolání, že nedošlo k odstranění vad žaloby, když nedošlo ke specifikaci práva, které bylo chováním žalovaného zasaženo, k tomu odvolací soud uvádí, že ze všech tvrzení, která žalobce v průběhu řízení učinil, lze spolehlivě dovodit, že chováním původního žalovaného bylo zasaženo právo žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť původní žalovaný mu znemožňoval užívat vlastní nemovitý majetek určený k obývání, ať již pro rekreační účely nebo pro trvalé bydlení. Ostatně i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že jednáním, jehož intenzita dosáhla úrovně trestného činu, zasáhl původní žalovaný do práv žalobce na soukromí a na důstojnost, neboť jej vystavil situaci, která již přesáhla běžnou povahu sousedské neshody v občansko-právní rovině a je pak správná úvaha odvolacího soudu, že za toto protiprávní jednání narušující osobnostní integritu žalobce náleží mu peněžitá náhrada. Dovolací soud odvolacímu soudu pouze vytýkal nesprávný přístup ke stanovení výše náhrady.

17. Otázku výše náhrady následně po rozhodnutí dovolacího soudu znovu řešil soud prvního stupně poté, co opětovně a správně vyhodnotil, že jako satisfakce nepostačí omluva žalovaného, přičemž při stanovení výše náhrady sice respektoval závazný právní názor dovolacího soudu, neboť výši nemajetkové újmy odvíjel od částek, které byly přiznány obětem úmyslných nenásilných trestných činů, avšak případ, na který odkazuje v napadeném rozhodnutí, dle odvolacího soudu není zcela přiléhavý na projednávanou věc.

18. Ve věci, na kterou je odkazováno soudem prvního stupně (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. [značka automobilu] [číslo], kdy za stalking byla přiznána náhrada nemajetkové újmy 200 000 Kč), jde sice o rozhodnutí, jímž došlo k odškodnění oběti násilného trestného činu, avšak zcela jiného charakteru, nežli je v projednávané věci, přičemž zásah do soukromí osoby poškozené jednáním pachatele – stalkera je výrazně intenzivnější, než jaká byla intenzita zásahu do soukromí žalobce, když oběť stalkingu je vystaveno trestnému jednání pachatele prakticky kdekoliv, zatímco zásah do soukromí žalobce byl omezen„ jen“ na místo jeho nemovitosti v [část obce], kterou žalobce neužíval k trvalému bydlení. Jako přiléhavější tak odvolací soud shledal rozsudek [název soudu], sp. zn. [spisová značka], jímž poškozené byla přiznána nemajetková újma ve výši 50 000 Kč za zasažení do práva na rodinný život tím, že pachatel neoprávněně obsadil její byt, který po dobu takřka tři čtvrtě roku nemohla užívat a plánovat svůj rodinný život, takže za uvedený zásah do soukromí trvající zhruba po dobu 9 měsíců byla poškozené přiznána částka 50 000 Kč Odvolací soud však má za to, že právo poškozené chráněné v uvedené věci projednávané [název soudu] je silnější, nežli právo žalobce v projednávané věci, když došlo k neoprávněnému obsazení bytu poškozené, který užívala k trvalému bydlení. V případě žalobce se však jednalo o rekreační domek, který měl teprve v úmyslu rekonstruovat, takže bytovou potřebu zde aktuálně nerealizoval.

19. Při stanovení výše nemajetkové újmy tak odvolací soud vyšel ze shora citovaného rozsudku [název soudu], jímž za zásah do práva bydlení, spočívající v znemožnění tohoto práva, byla poškozené přiznána náhrada nemajetkové újmy zhruba ve výši 5 500 Kč za každý měsíc trvání neoprávněného zásahu. Za situace, kdy žalobce měl zajištěno bydlení a svoji trvalou bytovou potřebu v nemovitosti v [část obce] neuspokojoval, nicméně v důsledku jednání původního žalobce nemohl užívat svůj majetek a realizovat své vlastnické právo, má odvolací soud za to, že mu přísluší náhrada nižší, přičemž za přiměřenou shledal náhradu ve výši 3 000 Kč měsíčně.

20. K námitce žalovaného, že žalobce mohl pro rekreaci užívat zakoupenou nemovitost na [obec], k tomu odvolací soud poznamenává, že pokud žalobce dne 9. 6. 2014 zakoupil rekreační objekt v k. ú. [obec], nemůže tato skutečnost být k jeho tíži, neboť dlouhodobě, a to již od roku 2005, nemohl užívat svou nemovitost v [část obce], takže pokud se téměř po 10 letech rozhodl za účelem rekreace či následně trvalého bydlení zakoupit jiný objekt, jeho jednání je zcela pochopitelné. V době zakoupení nové nemovitosti totiž nebylo zřejmé, zda s ohledem na postoj původního žalovaného bude žalobce moci svoji nemovitost v [část obce] užívat, navíc tuto nemovitost bylo nutno ještě před tím zrekonstruovat. V této souvislosti je nutno připomenout, že ani poté, kdy rozhodnutím soudu bylo pravomocně zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek původního žalovaného ve prospěch vlastníka (každého vlastníka) nemovitosti vlastněné žalobcem, původní žalovaný průchod přes svůj pozemek žalobci neumožnil a věc byla řešena až v rámci trestního řízení, přičemž trestní řízení pravomocně skončilo až rozsudkem odvolacího soudu dne 26. 5. 2016. Ze zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 5. 10. 2016 také jednoznačně vyplývá, že vše, co se týkalo původního žalovaného (výslechy na policii, soudní jednání), zhoršovalo zdravotní stav žalobce, který trpěl po zahájení soudních sporů s původním žalovaným depresemi a dlouhodobá deprese vytvářela tlak i na onkologické onemocnění, byl také prokázán i negativní vliv na diabetes a onemocnění srdce.

21. Pokud jde o dobu, po kterou trval neoprávněný zásah původního žalovaného do práv žalobce, odvolací soud dospěl k závěru, že se tak dělo od října 2012 do června 2016, tj. po dobu zhruba 44 měsíců. V tomto směru vyšel ze zjištění, že rozsudek, jímž bylo zřízeno věcné břemeno cesty k pozemku původního žalovaného, nabyl právní moci dne 17. 10. 2012 a již od tohoto okamžiku si původní žalovaný musel být vědom své povinnosti umožnit žalobci průchod přes svůj pozemek. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že věcné právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno až později, ale pro původního žalovaného povinnost vyplývala přímo z rozsudku, který pro něj jako účastníka řízení byl závazný. Skutečnost, že původní žalovaný svoji povinnost přesto neplnil, jednoznačně vyplývá z výše citovaných rozhodnutí soudů vydaných v trestním řízení vedeném vůči jeho osobě jako obžalovanému, trestní řízení bylo pravomocně skončeno 26. 5. 2016, a teprve až poté původní žalovaný přestal žalobci bránit v přístupu k jeho nemovitosti, čemuž odpovídají i žalobní tvrzení, kdy žalobce v žalobě uvedl, že původní žalovaný mu neumožňoval průchod přes svůj pozemek až do 15. 6. 2016.

22. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 132 000 Kč (44 měsíců x 3 000 Kč), proto rozsudek soudu prvního stupně co do uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 132 000 Kč s úrokem z prodlení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve zbývajícím rozsahu jej dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a do částky 48 000 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl.

23. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů a rozhodl o nich následujícím způsobem.

24. Za řízení před soudem prvního stupně, které bylo ukončeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 10. 2017, č. j. 4 C 208/2016-204, odvolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Předmětem řízení v té době bylo zaplacení celkem částky 552 280 Kč se zákonným úrokem z prodlení sestávající z nároku na náhrady škody ve výši 302 680 Kč a nároku na náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč. Pokud jde o nárok na náhradu škody, žalobce byl nakonec úspěšný pouze ohledně částky 35 000 Kč s příslušenstvím (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2019, č. j. 61 Co 157/2019-424), takže ohledně tohoto nároku byl v řízení převážně úspěšný žalovaný (v rozsahu 88,4 %). Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, byť nakonec byla žalobci přisouzena jen částka 132 000 Kč, jedná se o nárok, kdy výše plnění závisela na úvaze soudu, takže ohledně tohoto nároku lze uvažovat ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. o plném úspěchu žalobce. Za situace, kdy předmětem řízení tak byly dva nároky (na náhradu za majetkovou a také za nemajetkovou újmu), při úvaze o úspěchu či neúspěchu účastníků v celém řízení je ale nutno posuzovat současně oba nároky a byť u nároku na náhradu za nemajetkovou újmu je možno vycházet z plného úspěchu žalobce a jedná se také o nárok na peněžité plnění, z hlediska posouzení váhy tohoto nároku v porovnání s nárokem na náhradu škody ale je na místě nevycházet z žalobcem původně požadované částky (250 000 Kč), ale z částky nakonec přisouzené, tj. z částky 132 000 Kč. Pokud by tak soud vycházel z celkové částky 434 680 Kč (požadované náhrady škody ve výši 302 680 Kč a přisouzené náhrady nemajetkové újmy ve výši 132 000 Kč), přičemž žalobci nakonec byla celkem přiznána částka 167 000 Kč (35 000 Kč a 132 000 Kč), jeho úspěch by činil 38,4 %, úspěšnější by tak byl žalovaný (61,6 %), kterému by žalobce měl hradit dle § 142 odst. 2 o. s. ř. náklady v rozsahu 23,2 % Odvolací soud však shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné dle § 150 o. s. ř., aby za první část řízení žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, když vzal v úvahu jednak okolnosti případu, kdy řízení bylo jednoznačně vyvoláno zavrženíhodným jednáním původního žalovaného, a dále přihlédl i k majetkovým a osobním poměrům žalobce, který je důchodcem, bylo mu v řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků a je také vážně nemocen.

25. Pokud jde o první odvolací řízení ukončené kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2018, č. j. 61 Co 123/2018-331, následné další řízení před soudem prvního stupně ukončené rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2018, č. j. 4 C 208/2016-389, a druhé odvolací řízení ukončené rozsudkem odvolacího soudu ze dne 14. 8. 2019, 61 Co 157/2019-424, předmětem řízení již byla jen náhrada škody ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím a dále náhrada nemajetkové újmy s příslušenstvím, přičemž na náhradě škody byla žalobci přiznána částka 35 000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částka 132 000 Kč. U nemajetkové újmy odvolací soud sice vycházel z toho, že žalobce má právo na plnou náhradu nákladů řízení, když výše plnění závisela na úvaze soudu, ale z hlediska posouzení jeho úspěchu ve věci vzhledem k celému předmětu řízení ohledně tohoto nároku vycházel jen z přisouzené částky, tudíž vycházel z premisy, že předmětem řízení byla částka 212 000 Kč (80 000 Kč náhrada škody a 132 000 Kč náhrada nemajetkové újmy) a jelikož do částky 45 000 Kč (ohledně části nároku na náhradu škody) byla žaloba zamítnuta, žalobce byl úspěšný v rozsahu 78,77 %, v rozsahu 21,23 % byl naopak úspěšný žalovaný, proto odvolací soud dospěl k závěru, že za uvedenou další část řízení má žalobce dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 57,50 % (po zaokrouhlení na desetinná místa).

26. Při stanovení výše odměny zástupkyně žalobce v této části řízení odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 130 000 Kč, tj. dle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ze součtu tarifních hodnot 80 000 Kč (náhrada škody) a 50 000 Kč u nároku na náhradu nemajetkové újmy dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, takže výše odměny za 1 úkon dle § 7 advokátního tarifu činí 6 300 Kč. V této části řízení náklady žalobce tvoří odměna jeho zástupkyně za 3 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalovaného, zastoupení při jednání soudu prvního stupně dne 17. 12. 2018 a zastoupení při jednání odvolacího soudu dne 14. 8. 2019) po 6 300 Kč, 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovné osobním automobilem na trase [obec] – [obec] a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 17. 12. 2018 v celkové výši 572,46 Kč (při ujeté vzdálenosti 106 km náhrada za použití vozidla při sazbě základní náhrady ve výši 4 Kč za 1 km dle § 1 písm. b) vyhl. č. 463/2017 Sb. činí 424 Kč a náhrada za pohonné hmoty při průměrné spotřebě vozidla 4,7 l motorové nafty na 100 km (zjištěné z technického průkazu vozidla) a při ceně paliva ve výši 29,80 Kč za 1 litr dle § 4 písm. c) vyhl. č. 463/2017 Sb. činí 148,46 Kč), náhrada za ztrátu času strávený cestou k jednání soudu a zpět ve výši 400 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu a dále náklady tvoří i částka 4 331,04 Kč odpovídající 21% sazbě DPH (základem pro výpočet daně je celková výše odměny a náhrad, vyjma náhrady za pohonné hmoty ve výši 148,46 Kč, neboť v ceně pohonných hmot je již DPH zahrnuta). Celkem za uvedenou část řízení náklady žalobce činí 24 955,04 Kč, z toho poměrná část ve výši 57,50 % činí 14 349,15, na jejíž zaplacení tak má žalobce právo.

27. V dovolacím řízení žalobci žádné náklady nevznikly a v dalším řízení před soudem prvního stupně po rozhodnutí dovolacího soudu, které bylo zakončeno napadeným rozsudkem, i v tomto odvolacím řízení předmětem řízení již byl pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč a byť žalobci náhrada nakonec byla přiznána v nižší částce, jelikož výše plnění záležela na úvaze soudu, dle § 142 odst. 3 o. s. ř. mu náleží plná náhrada nákladů řízení. Při stanovení výše odměny zástupkyně žalobce odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu), výše odměny za 1 úkon tak dle § 7 advokátního tarifu činí 3 100 Kč a náklady tvoří odměna zástupkyně za 3 úkony právní služby (sepis vyjádření ze dne 4. 1. 2021, zastoupení při jednání soudu prvního stupně dne 10. 5. 2021 a zastoupení při jednání odvolacího soudu dne 29. 3. 2023), dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a částka ve výši 1 428 Kč, odpovídající 21% sazbě DPH, přičemž základem pro výpočet daně byla jen částka 6 800 Kč, tj. bez odměny a paušální náhrady hotových výdajů zástupkyně žalobce za zastoupení při odvolacím jednání, když v té době zástupkyně již nebyla plátkyní této daně. Za uvedenou část řízení tak žalobci náleží náhrada ve výši 11 628 Kč.

28. Žalobci tak celkem náleží na náhradě nákladů řízení částka 25 977,15 Kč (14 349,15 Kč + 11 628 Kč), kterou odvolací soud uložil zaplatit žalovanému k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v obecné lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož při vyhlášení rozhodnutí se odvolací soud dopustil chyby mající povahu písařské chyby, když uvedl, že žalovaný má žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 25 970,15 Kč, uvedenou chybu v se smyslu § 164 o. s. ř. opravil v písemném vyhotovení tohoto rozsudku.

29. Odvolací soud dále uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek, neboť s ohledem na úplné osvobození žalobce od soudních poplatků usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2016, č. j. 4 C 208/2016-65, na něj dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přešla poplatková povinnost. Žalobci bylo přiznáno plnění celkem ve výši 167 000 Kč (35 000 Kč + 132 000 Kč), takže při sazbě 5 % (položka 1 písm. b) Sazebníku poplatků) soudní poplatek činí 8 350 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaným již byl zaplacen soudní poplatek ve výši 10 065 Kč, odvolací soud žalovanému jednak lhůtu pro zaplacení soudního poplatku nestanovil, ale zároveň také dle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 1 715 Kč žalovanému, a to prostřednictvím soudu prvního stupně.

30. V případě nákladů řízení placených státem se jedná o náklady vynaložené na znalecký posudek zpracovaný výhradně za účelem rozhodnutí o nároku na náhradu škody za znehodnocení nemovitosti žalobce, kdy v době jeho zpracování předmětem řízení o náhradu škody již byla jen částka 80 000 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k tomuto nároku byl žalovaný úspěšný co do 45 000 Kč s příslušenstvím, jeho neúspěch tak činil 43,75 % a tomuto neúspěchu odpovídající poměrná část nákladů placených státem činí částku 2 211,56 Kč, kterou je tak žalovaný povinen podle výsledku řízení zaplatit státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný zaplatil na účet soudu prvního stupně na záloze na náklady důkazů částku 2 000 Kč a po vydání předchozích rozhodnutí zrušených dovolacím soudem na nákladech řízení vzniklých státu zaplatil další částku 3 084 Kč, takže celkem již zaplatil 5 084 Kč, odvolací soud ani pro zaplacení částky 2 211,56 Kč žalovanému žádnou lhůtu nestanovil, ale naopak rozhodl, že se žalovanému prostřednictvím soudu prvního stupně vrací přeplatek ve výši 2 872,44 Kč. Žalobci povinnost k náhradě nákladů státu uložena nebyla, neboť byl v řízení od placení soudních poplatků osvobozen, tudíž stát vůči němu nemá podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení