4 C 42/2023 - 67

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Janouškem, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] trvale bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] se sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] se sídlem [Adresa advokátky] o ochranu osobnosti, takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci doporučený omluvný dopis prostřednictvím [právnická osoba]., v následujícím vydání [Anonymizováno] zpravodaje uveřejnit na své náklady omluvu, v následujícím vydání [Anonymizováno] deníku uveřejnit na své náklady omluvu a na následující schůzi zastupitelstva obce [adresa] se veřejně omluvit, a to vše v následujícím znění: [Jméno žalované].“, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany proti zásahu do jeho vážnosti, důstojnosti a cti s odůvodněním, že žalovaná pronesla na schůzi zastupitelstva obce [adresa] dne [datum] a následně zveřejnila v obecním [Anonymizováno] zpravodaji č. [hodnota] ze srpna [Anonymizováno] nepravdivá tvrzení. Žalovaná o žalobci pronesla nepravdivá tvrzení spočívající v tom, že kvůli manželům [jméno FO] a [jméno FO], oba bytem [adresa], které žalobce zastupoval ve stavebním řízení (a tím měl podíl na celé věci), nebyl stavební záměr obce [adresa] opravit místní komunikaci nazvaný „[Anonymizováno], [adresa], [Anonymizováno]“ realizován. Manželé [jméno FO] ani žalobce však stavební záměr nezmařili, byli pouhými účastníky řízení, kteří podali námitky ke stavebnímu řízení dle stavebního zákona a nelze tvrdit, že realizací jejich zákonných práv zmařili obecní záměr výstavby komunikace. Žalovaná pronesla nepravdivá tvrzení o žalobci a o manželech [jméno FO] ohledně zmaření stavebního záměru i přesto, že byla dne [datum] mezi obcí [adresa] a manžely [jméno FO] uzavřena dohoda o narovnání vztahů v předmětném stavebním řízení. Předmětný stavební záměr získal stavební povolení a rozhodnutí o výjimkách z technických požadavků zabezpečujících bezbariérové užívání stavby ze dne [datum], formou veřejné vyhlášky [právnická osoba] [adresa] – odboru dopravy s č. j. [Anonymizováno] [č. účtu] DOP. žalobce uvedl, že na schůzi zastupitelstva obce [adresa] dne [datum] se žalovaná ve vztahu k žalobci při dotazu na stav výstavby komunikace vyjádřila tak, že „... [jméno FO].“ Těmito nepravdivými tvrzeními byla dotčena vážnost, důstojnost a čest žalobce.

2. Navrhl, aby soud uložil žalované povinnost zaslat žalobci doporučený omluvný dopis prostřednictvím [právnická osoba]., uveřejnit v následujícím vydání [Anonymizováno] zpravodaje na své náklady omluvu, uveřejnit v následujícím vydání [Anonymizováno] deníku na své náklady omluvu a veřejně se omluvit na následující schůzi zastupitelstva obce [adresa], a to ve znění uvedeném v žalobním návrhu.

3. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že nárok neuznává v celém rozsahu a naprosto s ním nesouhlasí, jelikož se jedná se o účelově podanou žalobu. Nedopustila se ničeho, co by snad zakládalo nárok na jakoukoli satisfakci, jako starostka pouze reagovala na dotaz na zastupitelstvu obce. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

6. Po zhodnocení uvedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav.

7. Obsahem dohody o narovnání ze dne [datum] uzavřené mezi obcí [adresa], zastoupené starostkou [Jméno žalované] (účastník 1) a manžely [jméno FO] a [jméno FO] (účastník 2) je ujednání o uspořádání vzájemných práv a povinností mezi účastníky dohody, obec [adresa] se zavazuje upravit projektovou dokumentaci stavby [adresa], způsobem uvedeným v bodech a) – d) uzavřené dohody, zaslat příslušnou část upravené projektové dokumentace manželům [jméno FO] do data, které bude určeno následně, nezřizovat ani nikdy v budoucnu na chodníku pro autobusovou zastávku ani na pozemku, na kterém je chodník situován, přístřešek ani jiné konstrukce, a neumožnit jejich zřízení ani jakémukoli jinému subjektu. Manželé [jméno FO] se zavázali do 15 dnů od doručení upravené příslušné části projektové dokumentace stavby, že vezmou námitky písemně zpět a toto zpětvzetí doručí odboru výstavby a územního plánování [Anonymizováno] [adresa]. Obec se zavázala provést stavbu podle upravené dokumentace. Dne [datum] vzali manželé [jméno FO] zpět námitky podané v rámci územního řízení o umístění stavby „[Anonymizováno], [adresa], průtah“, vedené pod spis. zn. [Anonymizováno]/[adresa], u [právnická osoba] [adresa], odboru výstavby a územního plánování, konkrétně námitky podané dne [datum], dne [datum] a podání ze dne [datum].

8. Dopisem ze dne [datum] vyzval žalobce žalovanou, aby na nejbližší, pokud možno ještě předvolební schůzi zastupitelstva Obce [adresa], zřetelně, hlasitě a bez jakýchkoli dodatků a komentářů přednesla omluvu ve znění uvedeném v části [právnická osoba]. tohoto dopisu, jelikož „neodpovídá stavu věci, že by manželé [jméno FO] nějak ovlivňovali chod věci samé … Zakrývat vlastní neschopnost a liknavost vymýšlením a veřejnou prezentací účelových vývodů o podílu občanů na neuskutečnění obecně vzato ne zcela reálného investičního záměru … je nemravné a politicky nekorektní.“ Výzvou ze dne [datum] a předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzvala právní zástupkyně žalobce žalovanou k omluvě ve znění uvedeném v dopisu žalobce.

9. V [Anonymizováno] zpravodaji číslo [hodnota] ze srpna [Anonymizováno] na str. [Anonymizováno] je mimo jiné uvedeno („[[adresa]

10. Veřejnou vyhláškou Stavební povolení a rozhodnutí o výjimkách z technických požadavků zabezpečujících bezbariérové užívání stavby [právnická osoba] [adresa] podle § 67 a násl. správního řádu, § 115 odst. [právnická osoba] zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, povolil (I.) stavbu nazvanou dle projektové dokumentace „[adresa]“, umístěnou na uvedených pozemcích, podle § 67 a násl. správního řádu, ust. § 169 odst. 4 a 5 stavebního zákona a ust. § 4 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, povolil (II.) stavbu nazvanou dle projektové dokumentace „[adresa]“, umístěnou na uvedených parcelách.

11. Z reakce obsažené v dopisu [právnická osoba] ze dne [datum] plyne, že ve věci opravy a údržby silnic III. tříd je třeba apelovat na kraje, aby efektivně a v plné výši využívaly prostředky, které jim jsou na jejich financování alokovány. Stavba je předběžně zařazena do zásobníku projektů pro rok [Anonymizováno].

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.”) je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

13. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

14. Podle § 151 odst. 1 o. z. zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli.

15. Podle § 167 o. z. právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.

16. Po zhodnocení v řízení provedených důkazů soud shledal, že žaloba nemůže být s ohledem na shora uvedená ustanovení důvodná. Žalobce se domáhal ochrany proti zásahu do jeho osobnostních práv s odůvodněním, že žalovaná svými výroky, které učinila v postavení starostky obce na zastupitelstvu obce [adresa] dne [datum] a dále v [Anonymizováno] zpravodaji č. [hodnota] ze srpna [Anonymizováno], zasáhla do jeho vážnosti, cti a důstojnosti.

17. Občanský zákoník vychází z obecného principu přičitatelnosti jednání člena voleného orgánu (jakož i zaměstnance nebo jiného zástupce právnické osoby), který se dopustí protiprávního jednání vůči třetí osobě, přímo právnické osobě, kterou jednající zastupuje. Uvedené východisko přičitatelnosti je zásadním předpokladem pro dovození odpovědnosti a úvahu o subjektu povinném k akceptaci sekundárních odpovědnostních následků za své jednání, v tomto případě za tvrzený zásah do osobnostního práva žalobce. Obec je sice veřejnoprávní korporací, z pohledu soukromého práva je přesto právnickou osobou (§ 21 o. z. per analogiam), která má vlastní volené orgány a subjekty, jež jednají jejím jménem, a to jak ve veřejnoprávních vertikálních právních vztazích, tak i v soukromoprávních horizontálních právních vztazích. Podle § 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů („dále jen „zákon o obcích“, je obec veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, v právních vztazích vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Osobou, která zastupuje obec navenek, je přitom starosta obce podle § 103 odst. 1 zákona o obcích, tedy žalovaná, jež byla v žalobě žalobcem označena jako subjekt, jenž je pasivně věcně legitimován ve sporu z osobnostního práva.

18. Ve smyslu shora uvedených ustanovení je tak patrné, že právní následky jednání statutárního orgánu, resp. voleného člena orgánu právnické osoby (obce jako veřejnoprávní korporace), v tomto případě starostky obce, se přičítá samotné právnické osobě, tedy obci, za níž v rámci právního vztahu, resp. právního vztahu založeného tvrzeným deliktním jednáním žalované, tato osoba jednala. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, podle něhož „[j]estliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby (hovořilo se o rámci, resp. o mezích úkolů; aktuálně se zvýrazňuje místní, časový a věcný vztah k plnění činnosti), postihují v rámci analogie § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle § 13 obč. zák. samotnou právnickou či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá (výlučně) této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Zaměstnanec, popř. jiná použitá osoba neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen té právnické či fyzické osobě, které je ke své činnosti použily (odpovídají tak pouze v tzv. vnitřním vztahu).“ 19. Uvedená konstrukce přičitatelnosti jednání právnické osobě (vyslovená již za účinnosti dřívější občanskoprávní úpravy v plném rozsahu však použitelná i pro účely odpovědnostní koncepce § 167 o. z.) však není bezvýjimečná a eventuální závěr o přičitatelnosti jednání právnické osobě soud neučiní tehdy v případě excesivního jednání zástupce, který – byť jedná jako zástupce právnické osoby – se dopustí jednání, jež se ocitne zjevně mimo rámec činnosti právnické osoby, jíž se jinak odpovědnostní následek deliktního jednání zástupce přičítá. V této souvislosti tak lze poukázat na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 30 Cdo 872/99, jenž uvedl, že jde-li o exces (tj. vybočení z mezí plnění úkolů) zaměstnance, nelze zaměstnavatele považovat za subjekt, který neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Podle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1970 zn. Cpj 87/70, je v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Pro závěr o excesivním jednání zástupce právnické osoby je tedy předně rozhodující, zda výkon činnosti postrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické osoby s tím, že škůdce takovým jednáním sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb (k charakteru excesivního jednání zástupce právnické osoby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, rozsudek ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4709/2010). Závěr o excesivním jednání zástupce právnické osoby je přitom spíše výjimečný a nelze ho dovodit paušálně ani v případě, kdy jednání zástupce byl spáchán trestný čin, případně přestupek [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, dále i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 1096/2009, podle něhož „neobstojí např. paušální závěr, že snad z mezí plnění úkolů zaměstnavatele (z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, z mezí plnění služebních povinností a přímé souvislosti s ním) vybočuje každá činnost pracovníka (zaměstnance), jíž způsobil škodu a jež je trestným činem (přečinem, přestupkem).“].

20. Pro závěr o excesivním jednání je tak rozhodující věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům, ve své podstatě tak jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena újma, sledoval zástupce právnické osoby z objektivního i subjektivního hlediska plnění svěřených úkolů právnickou osobou. Za daných skutkových okolností přitom soud shledal, že nelze učinit závěr o excesivním jednání starostky obce, a proto nelze vyvodit závěr o přičitatelnosti odpovědnostních následků vůči její osobě. Jednání zástupkyně voleného orgánu přitom nelze vyhodnotit jako jednání excesivní, jelikož dle skutkových okolností se jich žalovaná zjevně dopustila při plnění úkolů člena voleného orgánu obce zastupujícího obec navenek.

21. Pokud jde o první skutek, v němž je spatřován zásah do osobnostních práv žalobce, žalovaná na jednání zastupitelstva obce [adresa] dne [datum] řídila schůzi zastupitelstva a k dotazu z řad veřejnosti uvedla komentář k investičnímu záměru obce, kdy tímto výrokem žalovaná nijak nevybočila z mezí jejích úkolů při zastupování obce, na zastupitelstvu reagovala na dotaz týkající se dění v obci a investičního záměru v územním řízení o umístění stavby „[adresa], vedené pod spis. zn. [Anonymizováno]/[adresa] u [právnická osoba] [adresa], odboru výstavby a územního plánování. Závěr o excesivním jednání žalované soud nedovodil ani ve vztahu k druhému žalovanému skutku, k němuž mělo dojít jednáním spočívajícím ve zveřejnění textu v [Anonymizováno] zpravodaji s obsahem uvedeném ve výrokové části tohoto rozsudku. Předně jakkoli z uvedeného příspěvku v [Anonymizováno] zpravodaji neplyne autorství textu, ani jedna ze stran při jednání nezpochybňovala autorství žalované. Rovněž v rámci tohoto textu byl komentován investiční záměr obce, jeho vývoj a eventuální příčiny jeho zpoždění, resp. důvody pro které nebyl realizován. Současně je v textu věnován prostor pro reakci na dopis zaslaný žalobcem žalované, v němž žalobce vyslovil požadavek na omluvu z důvodu tvrzeného zásahu v souvislosti s výrokem, jenž starostka obce učinila na zastupitelstvu obce dne [datum].

22. Soud tak dospěl k závěru, že žalované není přičitatelný eventuální odpovědnostní následek, která tak není v tomto sporu pasivně věcně legitimovaná. Potřeba uplatnění poučovací povinnosti přitom nebyla dána, jelikož nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud žalobci poskytne poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná. Nadto je třeba uvést, že rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není ani přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016, Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád §1 - 250l. Řízení sporné. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016).

23. S ohledem na uvedené skutečnosti proto soud žalobu zamítl (výrok I.). Současně zamítl i důkazní návrhy žalobce na doplnění dokazování o účastnický výslech žalované, správní spis vedený [adresa], výslech vedoucího finančního odboru Krajského úřadu Jihomoravského kraje a vedoucího finančního úřadu [právnická osoba] [adresa], jelikož doplnění dokazování by časově neúměrně zatížilo vyřešení sporu, oddálilo vydání meritorního rozhodnutí ve věci a současně řízení zatížilo dalšími náklady, přestože bylo možné rozhodnout již na podkladě zjištěného skutkového stavu, jenž byl podkladem pro rozhodnutí.

24. Nad rámec uvedených konstatování soud pro úplnost dodává, že i kdyby ve věci byla dovezena pasivní věcná legitimace žalované, jen stěží by mohl být uplatněný nárok žalobce vyhodnocen jako úspěšný rovněž z pohledu aktivní věcné legitimace neboli vztahu žalobce k uplatněnému žalobnímu nároku. Předně je třeba uvést, že žalobce se domáhal ochrany proti zásahu do svých osobnostních práv, a to konkrétně vážnosti, důstojnosti a cti, kdy do těchto jeho osobnostních práv mělo být zasaženo ([adresa]“ Z pronesených výroků na obou fórech přitom plyne, že v obou případech jde o výroky mající charakter skutkových tvrzení, ve druhém případě i s prvky hodnotového soudu (k nutnosti rozlišení skutkových tvrzení a hodnotových soudů viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, kdy hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí). Zatímco v prvním případě (výrok pronesený na zastupitelstvu obce) je obsahem výroku informace o zastoupení manželů [jméno FO] ve stavebním řízení žalobcem (vytýkaný sporný výrok obsahově popisuje jednání manželů [jméno FO] ve stavebním řízení, kteří uplatnili námitky ve stavebním řízení), kdy k tazateli se dostává informace o tom, že tyto osoby byly ve stavebním řízení zastoupeny žalobcem, ve druhém případě autor textu v [Anonymizováno] zpravodaji č. [hodnota] ze srpna [Anonymizováno] popisuje obsah „neveřejného dopisu“, který žalobce – v návaznosti na výrok starostky při zastupitelstvu – zaslal žalované, prvky hodnotícího soudu soud spatřuje v pohledu autora textu na požadavky vyslovené žalobcem („[Anonymizováno]).

25. V prvním případě nelze objektivně usuzovat, že mohlo dojít k zásahu do osobnostního práva žalobce na ochrnu cti, důstojnosti nebo cti, jelikož sám žalobce při jednání uvedl, že manželům [jméno FO] pomáhal při formulaci námitek, které uplatnily ve stavebním řízení, jelikož byl v minulosti advokátem a nyní „[Anonymizováno]“. Nemůže tak jít o nepravdivé tvrzení, pakliže žalovaná uvedla, že si manželé [jméno FO] uplatňující námitky ve stavebním řízení „[Anonymizováno]“, jelikož uvedený výrok není nepravdivý, není ani obsahově zkreslený, jelikož žalobce sám přiznává, že jako bývalý advokát jim „[Anonymizováno]“, když i paní [jméno FO] je jeho sestra. Objektivně tak výrok žalované nemůže vyvolat zásah do osobnostního práva žalobce.

26. Soud nesdílí názor žalobce ani v části druhého sporného výroku obsaženého v [Anonymizováno] zpravodaji. V [Anonymizováno] zpravodaji obsažený výrok obsahově navazuje na předchozí dopis žalobce adresovaný žalované, v němž požaduje její omluvu, jde tak jednoznačně o popis (skutkové tvrzení), které předcházelo zveřejnění příspěvku, jednak tento výrok obsahuje hodnotící soud žalované, která sděluje čtenáři vlastní stanovisko jako adekvátní formu reakce na předchozí výzvu žalobce. Soud podotýká, že Ústavní soud formuloval několik východisek pro řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce, kdy je třeba vzít v potaz především 1. povahu výroku (zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev politický či komerční), 3. formu výroku (nakolik je předmětný výrok expresivní, či vulgární), 4. postavení kritizované osoby (zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a 8. kdy tak učiní (jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil), srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14. Každý z uvedených faktorů přitom hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, jejich relativní váha přitom závisí vždy na okolnostech každého případu. Povaha samotného výroku, jenž byl učiněn v [Anonymizováno] zpravodaji však nenapovídá tomu, že by jím mělo být zasaženo do osobnostního práva žalobce, jelikož jeho obsahem je popis (mezi stranami nesporných) skutkových reálií následujících po sdělení informace o zastoupení manželů [jméno FO] ve stavebním řízení žalobcem starostkou, jelikož zveřejnění této informace vyvolalo reakci žalobce, jenž požadoval dopisem omluvu žalované. Jakkoli může žalobce vnímat úkorně výrok učiněný v [Anonymizováno] zpravodaji č. [hodnota] ze srpna [Anonymizováno], nelze přehlédnout, že jde o skutkové tvrzení (v části týkající se zastoupení), současně má povahu (pravdivých) skutkových tvrzení i to, že žalobce požadoval omluvu starostky za jí učiněné výroky na schůzi zastupitelstva dne [datum]. Jakkoli je text vybaven i subjektivním hodnocením autora (a byť jde možná o expresivněji laděný výrok), není urážlivým, hanobícím, není jeho smyslem ani zesměšnění žalobce či snížení jeho důstojnosti v očích veřejnosti. Současně je třeba vzít v potaz, že zpochybňovaný výrok byl reakcí na požadavek omluvy za slova starostky pronesená na zastupitelstvu, což do značné míry mohlo ovlivnit expresivitu laděné reakce, když v dopise, jímž žalobce požadovala omluvu mimo jiné uvedl „[z]akrývat vlastní neschopnost a liknavost vymýšlením a veřejnou prezentací účelových vývodů o podílu občanů na neuskutečnění obecně vzato ne zcela reálného investičního záměru … je nemravné a politicky nekorektní.“ a současně požadoval omluvu pronesenou na zastupitelstvu obce s obsahem, že „[n]euskutečnění této investiční akce bylo sice ovlivněno více okolnostmi, mezi nimi však hraje roli i moje nedůslednost, se kterou jsem přistupovala k vyřizování této záležitosti, a nedostatek péče o dobro a blaho občanů Obce [adresa].“ Určitá forma expresivity ladění hodnotícího úsudku je tak současně i reakcí na expresivitu výroků v dopise žalobce. Současně je třeba uvést, že pokud žalobce vystupoval fakticky jako hodnotitel veřejné věci (kritika jednání starostky obce a způsobu, jakým se „postavila“ k řešení problému veřejného zájmu – opravy místní komunikace), vědomě tím vstoupil i do veřejné diskuze o tomto investičním záměru na území obce. Pakliže ve veřejné debatě potom zazní i názory nadnesené či přehánějící, i tyto názory jsou ústavně chráněnými (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03) a ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a jeho eventuální podjatost nedovolují samy o sobě učinit závěr, že došlo k vybočení z projevu, který lze označit za přiměřený. Závěr o nepřiměřenosti kritiky lze učinit až tehdy, pokud jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

27. Soud tak shledal, že v dané věci není dána ani pasivní věcná legitimace na straně žalované, a to s ohledem na popis a charakter žalovaných skutků, jak uvedeno výše.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava, první porada s klientem, účast na jednání dne [datum] v době od 14:00 do 16:10, tj. za každé započaté dvě hodiny) a z částky [částka] za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. V souvislosti s cestou realizovanou na jednání dne [datum] dále náleží žalované náhrada ve výši [částka] za cestovné v částce [částka] podle tarifu IDS na trase [adresa] a zpět a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t.

Poučení