70 Co 98/2024 - 104

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne [datum], [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 13 926 Kč.

III. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 209 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal, aby žalobci zaslala omluvný dopis, tuto omluvu zveřejnila v [název] a v [název] a veřejně se omluvila i na schůzi zastupitelstva obce [název], vše omluvou specifikovaného znění (I. výrok). Současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 15 776 Kč (II. výrok).

2. Předmětný rozsudek vydal soud prvního stupně v řízení, v němž se žalobce domáhal z titulu ochrany své osobnosti omluvy žalované za její vyjádření, které jako starostka obce [název] učinila jednak na schůzi zastupitelstva obce dne [datum] v rámci vyjádření k dotazu na stav výstavby komunikace, jednak v obecním [název].

3. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro absenci pasivní věcné legitimace žalované, absenci aktivní věcné legitimace žalobce a pro právní přípustnost výroků žalované. Ve vztahu k absenci pasivní věcné legitimace žalované dospěl soud prvního stupně ohledně prvního skutku k závěru, že žalovaná jako starostka na jednání zastupitelstva řídila schůzi zastupitelstva a k dotazu z řad veřejnosti učinila komentář k investičnímu záměru obce, čímž nijak nevybočila z mezí svých úkolů a nedopustila se excesu. Závěr o excesivním jednání žalované soud prvního stupně nedovodil ani ve vztahu k druhému žalovanému skutku, neboť v rámci textu v [název] byl rovněž komentován investiční záměr obce, jeho vývoj a eventuální příčiny jeho zpoždění, respektive důvody, pro které nebyl realizován. Současně je v textu věnován prostor pro reakci na dopis zaslaný žalobcem žalované, v němž ji vyzval k omluvě za první skutek. Soud prvního stupně dále dovodil, že uplatněné nároky nemohou být úspěšné ani z pohledu aktivní věcné legitimace. K právní přípustnosti výroků uvedl, že v obou případech jde o skutková tvrzení, ve druhém případě i s prvky hodnotového soudu. U výroku proneseného na zastupitelstvu je jeho obsahem informace o zastoupení manželů [jméno FO] ve stavebním řízení žalobcem a popisuje jednání manželů [jméno FO], kteří uplatnili námitky ve stavebním řízení. Nejde zde o nepravdivý výrok o žalobci, neboť ten sám přiznává, že jako bývalý advokát s tím manželům [jméno FO] pomáhal, když paní [jméno FO] je jeho sestra. Text v [název] je pravdivým skutkovým tvrzením, popisujícím obsah dopisu, který žalobce v návaznosti na výrok starostky na zastupitelstvu zaslal žalované, a prvky hodnotícího soudu jsou dány v pohledu žalované na požadavky vyslovené žalobcem [„Nepochopitelné! … (a)si po naší silnici dlouho nejel a neví, jak zoufale vypadá.“]. Hodnotící soud žalované, sdělující čtenáři vlastní stanovisko, je adekvátní formou reakce na předchozí výzvu žalobce. Byť jde možná o trochu expresivněji laděný výrok, není urážlivý ani hanobící a jeho smyslem není zesměšnění žalobce či snížení jeho důstojnosti v očích veřejnosti. Určitá forma expresivity je i reakcí na expresivitu výroků v dopise žalobce, v němž žalovanou např. obvinil, že zakrývá vlastní neschopnost a liknavost. Žalobce vědomě vstoupil do veřejné diskuse o investičním záměru a názory ve veřejné debatě, byť i nadnesené či přehánějící, jsou zásadně ústavně chráněné.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované a namítl, že šlo o exces, kdy žalovaná jednala ve svém vlastním zájmu, aby si vylepšila reputaci, shodila nenaplněné předvolební sliby na třetí osoby a dosáhla co nejvyššího počtu hlasů v nadcházejících komunálních volbách, které se uskutečnily v září 2022. Hanobící projevy žalované na veřejné schůzi proto nesledovaly plnění úkolů obce, nemohly zajistit ani urychlit peníze na provedení stavební akce a byly pouze účelovou obranou pozice starostky před nadcházejícími volbami. Plněním úkolů starostky obce není hanobení občanů. To, že šlo o exces a nikoli o projev přičitatelný obci, je patrné i z toho, že žalovaná porušila etický kodex, dle kterého každý úředník a zaměstnanec veřejné správy poskytuje při plnění svých úkolů pravdivé a úplné informace v souladu s právními předpisy, dodržuje stanovené etické zásady, aktivně podporuje etické jednání a podílí se na vytváření protikorupčního prostředí. Žalobce rovněž namítl, že nebyl soudem prvního stupně poučen, že shledává nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Kdyby soud prvního stupně svoji právní kvalifikaci žalobci sdělil, mohl žalobce navrhnout přistoupení dalších účastníků (manželů [jméno FO]) či záměnu žalované ze starostky na obec. Soud prvního stupně rovněž nesprávně zamítl důkazní návrhy žalobce. Tvrzení žalované, že si manželé [jméno FO] brali ke správnímu řízení jako svého zástupce žalobce, který je důchodce z Prahy, nelze rozdělit na jednotlivá tvrzení a je třeba se na ně dívat jako na ucelený celek, vyřčený za účelem dehonestace žalobce. Tvrzení, že žalobce je důchodce, mělo odkazovat nikoli pouze na věk, ale na to, že je starý a správnímu řízení nerozumí a nemůže se tak k němu vyjadřovat. Žalovaná se tím dopustila zřejmého ageismu, což je jedna z forem přímé diskriminace. Označení, že je žalobce z Prahy, nebylo odkazem na trvalé bydliště žalobce, ale na to, že je neznalý místních poměrů a nemůže se k věci vyjadřovat. Výrok byl způsobilý vyvolat u obyvatel obce hrubě nepravdivou představu, že jednání „důchodce z Prahy“ mělo být hlavní příčinou zpoždění investiční výstavby v obci. Občané na veřejné schůzi zastupitelstva museli získat dojem, že za zpoždění investiční akce mohou „poděkovat rodinnému příslušníkovi“, tedy že viníkem je cizí osoba a nikoli starostka, respektive zastupitelstvo obce. Šlo o značně vážný zásah do cti sestry žalobce a její rodiny i samotného žalobce, kterého občané v obci znají, jelikož odtud pochází, o čemž se soud prvního stupně mohl přesvědčit výslechem občanů obce, což však neučinil. Žalobce rovněž v odvolání navrhl nový důkaz v podobě zvukového záznamu ze schůze zastupitelstva obce [název] ze dne [datum] s tím, že na schůzi zazněla od neidentifikovatelné osoby z řad občanů obce věta: „Nebýt některých lidí, průtah mohl být hotové a už jsme to mohli mět“, k čemuž se souhlasně přidali i další účastníci schůze. Tento názor občana svědčí dle žalobce o tom, že projevy žalované o důvodech neuskutečnění plánované investiční akce již nalezly odraz v myslích občanů, a to konkrétně negativní názory na žalobce a jeho rodinu, která v obci dosud bydlí.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Její žalobou napadené vyjádření pochází ze zastupitelstva, kde coby starostka obce reagovala na dotaz občana. Jejím záměrem nebylo někoho hanit nebo zesměšňovat a reagovala bez přípravy a okamžitě. Žalobce přisuzuje žalované úmysly, které nikdy neměla. V obci je jen jedna kandidátní listina a starostu volí zastupitelstvo obce.

6. V rámci repliky k vyjádření žalované uvedl žalobce, že žalovaná na schůzi zastupitelstva zneužila záměrně položeného dotazu občana k osočení žalobce a některých občanů obce k zakrytí své vlastní neschopnosti zajistit realizaci stavebního záměru. Na průtahy ve stavebním řízení neměly podněty manželů [jméno FO] žádný vliv. Žalovaná svým projevem docílila toho, že občané obce přijali za pravdivá osočující tvrzení žalované, že manželé [jméno FO] a žalobce jako jejich zástupce mohou za průtahy ve stavebním řízení. Vítězství žalované v komunálních volbách v roce 2022 bylo ve značné míře ovlivněno i jejím působením na předmětné veřejné schůzi zastupitelstva krátce před volbami. Žalovaná na veřejné schůzi zastupitelstva nemohla jednat v zájmu obce i z toho důvodu, že takovým projevem nemohla dosáhnout urychlení stavebního povolení a zahájení stavebních prací či zajištění peněz na investiční akci. Nemravnost jednání žalované je dána rovněž se zřetelem k podepsané dohodě o narovnání, kdy sporným vztahem bylo toliko posunutí autobusové zastávky o několik metrů dále od domu manželů [jméno FO].

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

8. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007).

9. Na základě kompilace relevantních kritérií, setříděných Ústavním soudem z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu do nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, při řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti musí být brány v potaz zejména: 1) povaha výroku (skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména míra expresivity či vulgarity), 4) postavení kritizované osoby (osoba veřejně činná či veřejně známá), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizovaného, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se k ní postavila), 7) kdo výrok pronáší (novinář, běžný občan, politik), 8) kdy tak učiní (např. jaké měl či mohl mít k dispozici konkrétní údaje, a v jaké situaci tak učinil). Výčet není konečný, musí být brán v úvahu i celkový kontext věci a specifické okolnosti.

10. Dle ustálené judikatury samy hodnotící soudy nemohou z logiky věci podléhat důkazu pravdy, neboť existenci faktů lze sice prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek dokázat jejich pravdivost naplnit a takový požadavek porušuje samotnou svobodu názoru (např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). To však neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné, neboť tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Presumpcí dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05; rozsudek ESLP ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, stížnost č. 49017/99, odst. 76).

11. Svoboda projevu představuje jeden z konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy [viz nález sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215)]. Její respektování vytváří prostor k tomu, aby se v zásadě jakákoliv otázka mohla stát předmětem veřejné debaty, v jejímž rámci budou prezentovaná tvrzení a názory otevřeny možnosti konfrontace ze strany jejích dalších účastníků. Ačkoliv jsou možnosti výkonu svobody projevu omezené (viz čl. 17 odst. 4 Listiny), možnost vyjádřit svůj názor, jakkoliv s ním lze nesouhlasit nebo mít výhrady k jeho formě, je výrazem práva každého být v této debatě aktivním účastníkem a podílet se tak spolu s ostatními na veřejném životě.

12. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o „fair“ kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu (z mnoha např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2230/2010).

13. Ohledně prvního posuzovaného projevu žalované, tedy její odpovědi na dotaz ohledně stavu výstavby komunikace na schůzi zastupitelstva obce [název] dne [datum], odvolací soud nemohl s ohledem na stav CD nosiče objektivně přehrát zvukový záznam s tímto projevem, a dle § 120 odst. 3 o.s.ř. má proto obsah tohoto projevu zjištěný na základě shodných tvrzení účastníků tak, jak je zachycen v čl. II. žaloby (a shodně v I. výroku napadeného rozsudku).

14. Tento první posuzovaný projev žalované jako starostky byl k dotazu občana učiněn na veřejném fóru pro řešení otázek lokální politiky přímo určeném (na zasedání zastupitelstva), přičemž politická diskuse je podložím jakéhokoli demokratického systému, a týkal se právě otázek veřejných a nikoli soukromých. Celkové vyznění projevu spočívalo v kritice „jistých občanů“, kdy „na našich občanech“ měla dle učiněné kritiky váznout realizace investičního záměru obce. Primárním terčem projevu tak nebyl žalobce, nýbrž manželé [jméno FO], kteří však nebyli v projevu výslovně jmenováni. Žalobce byl v projevu jmenován v rámci skutkového tvrzení „Brali si k tomu tady pana [jméno FO], kdesi, on už je důchodce že jo...“ V tomto rozsahu šlo přitom svou podstatou o pravdivé skutkové tvrzení, neboť i žalobce sám na jednání soudu prvního stupně uvedl, že s koncipováním námitek v rámci stavebního řízení byl manželům [jméno FO] nápomocen. Pravdivým skutkovým tvrzením nemůže být zásadně neoprávněně zasaženo do práva na ochranu osobnosti (s výjimkou informací chráněných právem na soukromí, o které se zde však evidentně nejedná).

15. Jednotlivé části projevu však nelze hodnotit izolovaně a vždy je důležité celkové vyznění projevu. Pro tyto účely nutno učinit závěr, že dané skutkové tvrzení bylo v posuzovaném kontextu svým celkovým vyzněním součástí (skutkovým podkladem) kritiky nejen nejmenovaných místních občanů (myšleno manželů [jméno FO]), činících problémy ve vztahu k záměru výstavby komunikace v obci, nýbrž i žalobce, který jim pomáhal a jako takový byl v projevu také jmenován a identifikován. Žalobce zde není oprávněn domáhat se případné ochrany osobnosti manželů [jméno FO], má však aktivní legitimaci k ochraně osobnosti vlastní.

16. Ve druhém posuzovaném projevu, tedy v článku na s. 14-15 obecního zpravodaje, pak není žalobce identifikován a je označován jen jako „rodinný právník našich občanů“ či „důchodce z Prahy, jak se nazval“ (v článku ostatně opět nejsou jmenováni ani manželé [jméno FO], kteří jsou v něm označování jen jako „naši občané“ či „naši obyvatelé“). Článek byl reakcí na předchozí výzvu žalobce k omluvě žalované a v první části popisuje, že „naši obyvatelé“ podali v březnu 2018 námitky, uplynul téměř rok, než se došlo k dohodě, kdy za obec jednala advokátní kancelář [právnická osoba] a „za naše občany jejich rodinný právník“ a v březnu 2019 byla dohoda podepsaná. Ztratil se tím víc jak rok „kvůli našim občanům“, poté onemocněl úředník ze stavebního úřadu, v březnu 2020 přišel covid a na podzim 2020 se vyměnilo vedení kraje, který má od roku 2020 úplně jiné finanční priority a tím se celý proces odložil na nedohledno a silnice tohoto typu je absolutně netrápí. Nejlepší doba se ztratila díky obstrukcím. Na začátku roku 2019 se psalo tehdejšímu premiérovi Babišovi, co dělat se zničenými silnicemi, když kraje nemají dostatek financí na opravy, a ten odpověděl, že o financích ví a ze strany kraje mu bylo odpovězeno, že v [název] projektovou činnost brzdí samotní občané. Od té doby nemá cenu nic urgovat, nejlepší doba je pryč. Ve druhé části textu je připojena „perlička na závěr“, týkající se dopisu žalobce označeného jako „rodinný právník našich občanů“, který chce po žalované omluvu pro rodinné příslušníky i pro sebe a osočuje ji z neschopnosti realizovat své „megalomanské představy o dopravně technické přestavbě obce“. Na to je reagováno, že po silnici asi dlouho nejel a neví, jak zoufale vypadá, že nepochopil, že obec v současnosti finance z kraje neovlivní, a je citován výňatek z dopisu žalobce o neschopnosti a liknavosti žalované s dodatkem, že to může napsat jen člověk, který zde od mládí nežije a informace má jen z doslechu. Text je zakončen větou, že jestli by se zde měl někdo omlouvat, tak to rozhodně není vedení obce ani žalovaná.

17. Bylo by naprosto nehospodárné zjišťovat a hodnotit, zda žalobce, označený v článku jen jako „rodinný právník našich občanů“ či „důchodce z Prahy, jak se nazval“, který nadto v dané obci nežije (žije v Praze a před soudem prvního stupně sám uvedl, že mladší generaci v obci vůbec nezná a zná jen své vrstevníky, kterých už samozřejmě tolik není), byl z článku identifikovatelný v očích běžného čtenáře místního periodika.

18. Stěžejní zde je, že učiněná kritika, obsažená v obou posuzovaných projevech žalované z roku 2022, optikou výše citované judikatury obstojí svým celkovým vyzněním jako právně přípustná. Byla totiž učiněna ohledně otázky veřejného zájmu v záležitosti obce, týkající se výstavby komunikace a problémů s realizací tohoto investičního záměru, a nepostrádala svůj pravdivý skutkový základ, spočívající v tom, že manželé [jméno FO], kterým žalobce pomáhal, podali v rámci územního řízení o umístění stavby námitky, a přestože došlo dne [datum] ohledně úpravy projektové dokumentace stavby k dohodě o narovnání, nebyli poté již na realizaci stavby ve Státním fondu dopravní infrastruktury finanční prostředky, jak vyplývá z dopisu předsedy vlády České republiky ze dne 18. 2. 2019. Již jen vzhledem k nutnosti posouzení projevu pohledem ex ante je zde irelevantní, že v roce následujícím po posuzovaných projevech bylo dne [datum] vydáno stavební povolení na stavbu průtahu [název]. Ani ve zmíněné „perličce na závěr“, obsažené závěrem článku v obecním zpravodaji v reakci na dopis žalobce, není obsaženo ničeho právně nepřípustného, a to tím spíše, že žalobce sám užil ve svém dopise na adresu žalované četné ofenzivní výrazivo ad personam charakteru, když ji osočil z neschopnosti, liknavosti, vymýšlení, nemravnosti apod.

19. Celkové vyznění kritiky v projevech žalované bylo věcného (ad rem), nikoli osobního (ad personam) charakteru a v rámci učiněné kritiky nedošlo z hlediska užitého výraziva k žádnému intenzivnímu excesu, tedy k použití vulgarit či nepřiměřeně expresivních výrazů, které by nebylo možno v demokratické společnosti tolerovat. Za takový exces nelze považovat ani označení žalobce za „důchodce“, respektive „důchodce z Prahy“, neboť nejde o vulgární či nepřiměřeně expresivní výrazy, nýbrž o pravdivou skutečnost, a žalobce se takto ve svém dopise žalované označil i sám. Odvolací argumentace ageismem jako projevem diskriminace je zde naprosto nepřiléhavá, neboť ve věci vůbec nejde o právo žalobce na rovné zacházení. Navíc žalobce sám, jak již uvedeno, užil ve svém dopise na adresu žalované četné ofenzivní výrazivo ad personam charakteru, když ji osočil z neschopnosti, liknavosti, vymýšlení, nemravnosti apod., čímž ve vztahu k prvnímu posuzovanému projevu žalované docílil částečně i svépomocné satisfakce (autosatisfakce).

20. Ze strany žalované tudíž nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, chráněného § 81 a násl. o.z. Žalobci tedy vůči žalované nenáleží žalobou uplatněné satisfakční nároky na soukromou omluvu ani veřejné omluvy (§ 2956, § 2951 odst. 2 o.z.), neboť ze strany žalované nedošlo k neoprávněnému zásahu do absolutního práva žalobce, a chybí tak předpoklad odpovědnosti žalované dle § 2910 o.z.

21. Nadto ve vztahu k prvnímu skutku v podobě projevu žalované jako starostky na zastupitelstvu obce v záležitosti obce, týkající se výstavby komunikace a problémů s realizací tohoto investičního záměru, i ve vztahu k podstatné části skutku druhého, spočívajícího v článku v obecním zpravodaji, aprobuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Absenci pasivní věcné legitimace starosty za případný zásah do osobnostních práv, učiněný při projevu v záležitostech obce, dovodil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, s tím, že starostu nelze považovat ani za tzv. jiného pomocníka ve smyslu § 2914 o.z. Absence pasivní věcné legitimace starosty byla v daném případě dovozena ve vztahu k vyjádření starosty v telefonickém rozhovoru s redaktorkou rozhlasové stanice, týkajícím se rekultivace zeleně na obecních pozemcích. Tím spíše musí být dán nedostatek pasivní věcné legitimace starostky v nyní posuzované situaci, kdy se starostka k záležitosti obce (týkající se výstavby komunikace a problémů s realizací tohoto investičního záměru) vyjádřila k dotazu na zastupitelstvu obce jako fóru k tomu zákonem o obcích určeném. Je zřejmé, že projev starostky na zastupitelstvu obce byl učiněn ve věcné, časové a místní souvislosti s činností starostky obce, neboť se tematicky týkal záležitosti obce v podobě místní výstavby. Nešlo o exces, který by tematicky vybočoval z otázek fungování obce, kterým by žalovaná sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s úkoly obce. Jakékoli dovozování excesu, činěné v odvolání žalobce, je ryze účelové, nesprávné a spekulativní, neboť projevem nemohlo být sledováno výlučně jen uspokojování osobních zájmů žalované v podobě jejích ambicí v komunálních volbách, nýbrž zcela evidentně jím byly sledovány i zájmy obecní. Starostka obce nevystupovala při takovém projevu jako tzv. nesamostatný pomocník ve smyslu § 2914 věty první o.z., tedy jako zmocněnec, zaměstnanec nebo jiný pomocník, ani jako tzv. samostatný pomocník ve smyslu § 2914 věty druhé o.z. S poukazem na postavení starostky jako voleného orgánu obce a souvislost projevu s plněním jejích úkolů by i v případě, pokud by bylo zveřejnění daných informací neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobce (čemuž tak ovšem z výše uvedených důvodů vůbec není), za takový případný protiprávní čin odpovídala dle § 167 o.z. obec jako právnická osoba.

22. Žalobce v tomto směru v odvolání nedůvodně namítá, že nebyl soudem prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované poučen. Součástí poučovací povinnosti totiž nemůže být poučení o věcné legitimaci (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3.1998, sp. zn. III. ÚS 480/97; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4364/2007) nebo poučení o nutnosti přistoupení dalšího účastníka či o záměně účastníků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95).

23. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované nelze akceptovat toliko ve vztahu k části skutku druhého v rozsahu vymezeném „perličkou na závěr“, která se týká reakce žalované na požadavek omluvy žalobci. V tomto rozsahu již totiž šlo o osobní spor mezi účastníky a výroky žalované, učiněné ve vztahu k požadavku žalobce na omluvu žalované osobně, se týkaly osobních zájmů žalované. Šlo zde v daném rozsahu o obranu žalované před požadavky žalobce po ní samotné, podle kterých měla na schůzi zastupitelstva vystoupit s vlastní sebekritickou omluvou. Na podporu závěru, že jde-li při projevu o osobní zájmy původce výroku, nese odpovědnost za projev přímý původce výroku a odpovědnost není přičitatelná právnické osobě, v níž figuruje, lze z dřívější praxe Krajského soudu v Brně poukázat i na rozsudek ze dne 26.01.2007, sp. zn. 24 C 67/2006, dostupný v systému ASPI. V něm krajský soud dovodil, že odpovědnost za výrok předsedy politické strany, který při obhajobě způsobu získání své funkce nepřípustnou kritikou protiprávně zasáhl do osobnostního práva žalobce, nese sám předseda politické strany.

24. Fakt, že ohledně části druhého skutku není nedostatek pasivní věcné legitimace žalované dán, však vzhledem k výše dovozené právní přípustnosti projevu nemění na celkové správnosti zamítnutí žaloby ničeho.

25. Vytýká-li žalobce soudu prvního stupně neprovedení některých důkazů, lze soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav považovat pro rozhodnutí ve věci za zcela dostačující a soud prvního stupně se s důvody, pro které další důkazy jako nehospodárné neprovedl, adekvátně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí.

26. Odvolací soud pro nadbytečnost neprovedl v odvolacím řízení žalobcem navržený nový důkaz, vzniklý po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, v podobě zvukového záznamu ze schůze zastupitelstva obce [název] ze dne [datum]. Tento důkaz žalobce v odvolání navrhl k prokázání skutečnosti, že na schůzi zazněla od neidentifikovatelné osoby z řad občanů obce věta: „Nebýt některých lidí, průtah mohl být hotové a už jsme to mohli mět“, k čemuž se souhlasně přidali i další účastníci schůze. To dle žalobce dokládá, že projevy žalované o důvodech neuskutečnění plánované investiční akce již nalezly odraz v myslích občanů. Prokázání takových skutečností by však vzhledem k právní přípustnosti obou projevů žalované a nedostatku pasivní věcné legitimace u skutku prvního a podstatné části skutku druhého nemohlo na výsledku řízení změnit ničeho.

27. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém I. výroku jako ve výsledku věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř.

28. Odvolací soud ovšem nesouhlasí se soudem prvního stupně provedeným vyčíslením náhrady nákladů řízení úspěšné žalované, o kterých sice soud prvního stupně správně rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), avšak stanovil je v nesprávném rozsahu, pokud jde o náklady právního zastoupení. Soud prvního stupně přiznal náhradu za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, „první porada s klientem“, účast na jednání dne 14. 2. 2024 přesahujícím dvě hodiny) a za 1 nespecifikovaný „úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a.t.“ přiznal odměnu poloviční. Správně ovšem zástupkyní žalované náležejí jen 4 úkony, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném vyjádření k žalobě a účasti na jednání dne 14. 2. 2024 přesahujícím dvě hodiny. Náhradu za poradu s klientem ze dne 2. 2. 2024, účtovanou a dokládanou zástupkyní žalované, nelze přiznat. Odvolací soud si je vědom, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 444/2016). Nejvyšší soud v uvedeném usnesení poukázal, že náhradu nákladů za další porady s klientem lze přiznat zejména s přihlédnutím ke skutkové složitosti věci, k celkové délce řízení, k době prodlev mezi jednotlivými jednáními soudu prvního stupně, k poměrně značnému rozsahu spisu, jakož i k tomu, že porady probíhaly zpravidla po jednání soudu a že po nich zpravidla následovalo podání účastníka týkající se věci samé. Pro tyto účely odvolací soud akcentuje, že první porada s klientkou měla být již součástí převzetí a přípravy věci, na jejímž základě došlo dne k písemnému vyjádření k žalobě, a před nařízením jednání pak nedošlo ve věci k žádným zásadním změnám, které by mohly odůvodnit účelnost další porady před jednáním ve věci. Od soudem prvního stupně přiznané částky 15 576 Kč je tak nutno odečíst částku 1 850 Kč, přiznanou nesprávně soudem prvního stupně v rámci 4 a půl úkonů právní služby namísto správných 4 úkonů a 5 režijních paušálů namísto správných 4 paušálů. K výši odměny za každý z těchto úkonů právní služby viz i odst. 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

29. Proto odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. nákladový II. výrok rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 13 926 Kč namísto nesprávně přiznané částky 15 776 Kč.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen úspěšné žalované k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Výše žalovanou v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 8 209 Kč a sestává z: - odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024] s 1 režijním paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), - odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby (účast u odvolacího jednání) ve výši 3 700 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. d), § 11 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025] s 1 režijními paušálem 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), - cestovného vlakem 209 Kč a náhrady za promeškaný čas 450 Kč (§ 14 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025).

31. Pokud zástupkyně žalované účtovala za účast u jednání odvolacího soudu odměnu 10 300 Kč z tarifní hodnoty 500 000 Kč dle § 9a odst. 1 písm. a) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, pak přehlédla, že dané ustanovení se týká jen případů, kdy je požadována náhrada nemajetkové újmy peněžitým plněním. Na posuzovanou věc, v níž není náhrada nemajetkové újmy v penězích žalobcem požadována, nutno proto s účinností od 1. 1. 2025 použít tarifní hodnotu 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. d) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025.

32. To však nic nemění na tom, že za každý z úkonů provedených za dřívější právní úpravy, účinné do 31. 12. 2024, byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem přiznána vždy odměna 3 100 Kč z tarifní hodnoty 50 000 dle § 9 odst. 4 písm. a) AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, nikoli částka 2 500 Kč z tarifní hodnoty 35 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Odvolací soud totiž ve své praxi podle dřívější právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 konstantně razil názor, že dle § 9 odst. 4 písm. a) AT se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, aniž by AT vyjadřoval požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Danou tarifní hodnotu bylo tudíž možno použít i tehdy, byl-li žalobou uplatněn požadavek na náhradu nemajetkové újmy jen jinou než relutární satisfakcí, tedy právě i požadavek na satisfakci morální ve formě omluvy (jako v tomto případě). AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 však již v § 9a odst. 1 oproti dřívější úpravě jednoznačně vymezuje požadavek na náhradu nemajetkové újmy peněžitým plněním.