4 C 43/2019-538

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem Mgr. Miroslavem Schüllerem sídlem R. Těsnohlídka 420, 286 01 Čáslav proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou Mgr. Evou Durdilovou sídlem Slezská 144, 130 00 Praha 3 o zaplacení 104 939,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 104 939,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 168,50 Kč od 9. 4. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 128,50 Kč od 27. 5. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 128,50 Kč od 27. 11. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 128,50 Kč od 13. 5. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 128,50 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 128,50 Kč od 12. 5. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 128,50 Kč od 29. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 64 367,44 k rukám zástupkyně žalované advokátky Mgr. Evy Durdilové, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou (a žalobami v původně samostatně projednávaných věcech pod sp. zn. 5 C 189/2020 a 5 C 276/2021) domáhal zaplacení celkové částky 104 939,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že oba účastníci byli spoluvlastníky pozemku parc. [číslo] jehož součástí je budova [č. p.], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, pro obec a [katastrální uzemí] (dále též„ předmětné nemovitosti“), a to každý v rozsahu podílu ve výši ideální . Žalobce byl správcem daně postupně vyzýván k zaplacení daně z předmětných nemovitostí, kdy na této dani zaplatil v roce 2017 částku 31 349 Kč, v roce 2018 částku 44 988 Kč, v roce 2019 částku 44 514 Kč, v roce 2020 částku 44 514 Kč a v roce 2021 částku 44 514 Kč. Po žalované tak požadoval zaplacení žalované částky, která představuje polovinu celkové částky zaplacené žalobcem za daň z předmětných nemovitostí v letech 2017 až 2021, kdy žalovaná jako spoluvlastník nemovitostí je povinna tuto žalobci nahradit z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná dlužné částky i přes výzvy žalobce neuhradila a se žalobcem nekomunikuje. Žalobce dále poukázal na to, že v obdobných věcech, ve kterých žaloval polovinu jím hrazených částek na daň z předmětných nemovitostí za předešlá zdaňovací období, byl úspěšný. Dalšími obsahově rozsáhlými podáními žalobu doplnil, že stav zapsaný v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí odpovídá skutečnosti. Předmětné nemovitosti nabyl dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ Zákon“), neboť jako oprávněná osoba výzvou k vydání věci ze dne 7. 1. 1991 uplatnil u vydávající organizace nárok plynoucí mu jako oprávněné osobě ze Zákona, kdy tak učinil sám za sebe. Vůči povinné osobě tak jako jediná oprávněná osoba řádně a včas uplatnil výzvu k vydání věci. Předmětné nemovitosti společně s žalovanou nabyl do vlastnictví na základě dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998. Tuto dohodu uzavíral jménem svým a jménem žalované, kterou zastupoval na základě plné moci ze dne 9. 4. 1991, kterou žalovaná nikdy nevypověděla. Zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí je správný, a proto je žalovaná jako spoluvlastník ideální předmětných nemovitostí povinna nést polovinu daně placené z předmětných nemovitostí.

2. Žalovaná namítala nedostatek aktivní věcné legitimace u žalobce i nedostatek pasivní věcné legitimace u žalované. Žalobce správnost stavu zápisu v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí opírá o dohodu o vydání věci ze dne 15. 4. 1998, která byla ovšem uzavřena neplatně. Žalobce tuto dohodu uzavřel i jménem žalované bez jejího řádného zplnomocnění a vědomí, proti její vůli a v rozporu se závětí otce účastníků. Žalovaná tak s dohodou nikdy nesouhlasila, předmětné nemovitosti nikdy nepřevzala a neměla z nich nikdy užitek. Jedinou osobou, která řádně a včas uplatnila restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí, byl otec účastníků, [jméno a příjmení] starší. Zemřel-li otec účastníků až po 1. 11. 1990, nemohl ještě za života svůj restituční nárok platně převést na účastníky. Dohoda ze dne 15. 4. 1998 tak byla uzavřena osobou, která nikdy nebyla osobou oprávněnou ve smyslu § 3 Zákona, a proto je taková smlouva absolutně neplatná. Zápis v katastru nemovitostí tak neodpovídá skutečnému právnímu stavu, přičemž soud zápisem v katastru nemovitostí není vázán a je oprávněn si otázku vlastnictví k nemovitosti posoudit jako předběžnou otázku. Jelikož tak žalovaná není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a daň z nemovitostí ji správcem daně nebyla vyměřena, navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout.

3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“.), z nichž zjistil následující skutečnosti:

4. Žalobce a žalovaná byli zapsáni v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro katastrální území Kutná Hora jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí, a to každý podílem ve výši ideální . Oba účastníci byli zapsáni na základě dohody o vydání věci [číslo] [anonymizováno] [rok] (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí).

5. Žalobci byla za rok 2017 z předmětných nemovitostí vyměřena daň ve výši 44 988 Kč, kdy část daně ve výši 22 494 Kč byla splatná dne 31. 5. 2017 a část ve výši 22 494 Kč byla splatná dne 30. 11. 2017. Daň měla být uhrazena na číslo účtu [číslo] (prokázáno platebním výměrem Finančního úřadu pro Středočeský kraj). Žalobce na této dani uhradil dne 29. 5. 2017 částku 31 349 Kč převodem na shora uvedený účet (prokázáno historií transakcí).

6. Žalobci byla dále za rok 2018 z předmětných nemovitostí vyměřena daň ve výši 44 988 Kč, kdy část daně ve výši 22 494 Kč byla splatná dne 31. 5. 2018 a část ve výši 22 494 Kč byla splatná dne 30. 11. 2018. Daň měla být uhrazena na číslo účtu [číslo] (prokázáno složenkou Finančního úřadu pro Středočeský kraj). Žalobce na této dani uhradil dne 24. 5. 2018 částku 713 Kč, dne 4. 7. 2018 částku 21 781 Kč a dne 26. 11. 2018 částku 22 494 Kč, všechny převodem na shora uvedený účet (prokázáno historií transakcí).

7. Žalobci byla z předmětných nemovitostí za rok 2019 vyměřena daň ve výši 44 514 Kč, kdy část daně ve výši 22 257 Kč byla splatná dne 31. 5. 2019 a část ve výši 22 257 Kč byla splatná dne 2. 12. 2019. Daň měla být uhrazena na číslo účtu [číslo] (prokázáno složenkou Finančního úřadu pro Středočeský kraj). Žalobce na této dani uhradil dne 27. 5. 2019 částku 22 257 Kč a dne 27. 11. 2019 částku 22 257 Kč, a to obě platby převodem na shora uvedený účet (prokázáno výpisem transakcí).

8. Žalobci byla z předmětných nemovitostí za rok 2020 a 2021 vyměřena daň ve výši 44 514 Kč za rok 2020 a daň ve výši 44 514 Kč za rok 2021, kdy část daně za rok 2020 ve výši 22 257 Kč byla splatná dne 1. 6. 2020 a část daně za rok ve výši 22 257 Kč byla splatná dne 30. 11. 2020. Část daně za rok 2021 ve výši 22 257 pak byla splatná dne 31. 5. 2021 a část daně za rok 2021 ve výši 22 257 Kč pak byla splatná dne 30. 11. 2021. Daň měla být uhrazena na číslo účtu [číslo] (prokázáno informacemi Finančního úřadu pro Středočeský kraj pro placení daně z nemovitých věcí). Žalobce na dani z nemovitých věcí za rok 2020 uhradil dne 13. 5. 2020 částku 22 257 Kč a dne 26. 11. 2020 částku 22 257 Kč, a to obě platby převodem na shora uvedený účet. Na dani z nemovitých věcí za rok 2021 uhradil dne 12. 5. 2021 částku ve výši 22 257 Kč a dne 29. 11. 2021 částku ve výši 22 257, přičemž tyto taktéž uhradil na shora uvedené číslo účtu (prokázáno výpisem transakcí).

9. Daň z nemovitých věcí zapsaných na [list vlastnictví] pro katastrální území Kutná Hora byla v letech 2017 až 2021 uhrazena v plné výši. Daň z nemovitých věcí za uvedená léta byla přitom vyměřena pouze žalobci, žalované jako v katastru nemovitostí zapsanému spoluvlastníku vyměřena nebyla (prokázáno zprávami Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 17. 2. 2021 a ze dne 2. 5. 2022). Žalobce se po žalované domáhal e-mailovou komunikací zaplacení částky představující polovinu z uhrazených daní za jednotlivá období (prokázáno e-mailovou výzvou ze dne 1. 4. 2019 a ze dne 5. 12. 2021).

10. Výzvou ze dne 7. 1. 1991 adresovanou podniku [název], [anonymizováno], [obec], žalobce na základě tvrzení, že jakožto osoba mající vůči adresátu restituční nárok dle Zákona, adresáta vyzval k učinění všech potřebných kroků vedoucích k vydání předmětných nemovitostí, které byly rodině odňaty rozhodnutím ONV v Kutné Hoře ze dne [datum] na základě vládního nařízení č. 15/1958 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 (prokázáno výzvou ze dne 7. 1. 1991). Žalovaná udělila žalobci plnou moc k zastupování při jednáních a převzetí majetku navráceného dle Zákona, a to včetně podpisu smluv a převzetí nemovitého a movitého majetku (prokázáno plnou mocí ze dne 9. 4. 1991). [jméno a příjmení] starší, RČ [číslo], prohlášením ze dne 29. 4. 1991 postoupil svůj nárok plynoucí ze Zákona ve prospěch účastníků řízení (prokázáno prohlášením ze dne 29. 4. 1991).

11. Mezi [podnikem] [anonymizováno 6 slov], [IČO] (dále též„ povinná osoba“), jako vydávající organizací a žalobcem a žalovanou zastoupenou žalobcem jako příjemci byla dne 15. 4. 1998 uzavřena dohoda o vydání věci, na základě které vydávající strana účastníkům řízení vydala předmětné nemovitosti, kdy podíl každého z příjemců na vydaných předmětných nemovitostech činil . Příjemci dle smlouvy doložili písemným prohlášením [jméno a příjmení] staršího, RČ [číslo], že jmenovaný na základě písemné dohody postoupil svůj restituční nárok na příjemce. Dohoda byla podepsána [jméno] [příjmení] za vydávající organizaci a dvakrát žalobcem, jednak jménem svým a jednak jménem žalované na základě zmocnění (prokázáno dohodou o vydání věci ze dne 15. 4. 1998).

12. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č.j. 30 Co 561, 348/2012-1291, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, č.j. 28 Cdo 1380/2013-1363, soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

13. Po postupu dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že účastníci řízení byli v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí, každý podílem ve výši ideální . Správce daně žalobci v letech 2017 až 2021 vyměřil daň z předmětných nemovitostí, přičemž žalobce za toto období na této dani uhradil celkovou částku 209 879 Kč. Daň z předmětných nemovitostí za uvedené období byla zcela uhrazena, žalované jako spoluvlastníku předmětných nemovitostí správce daně tuto daň nevyměřil. Žalobce následně po žalované požadoval zaplacení polovinu uhrazené daně z předmětných nemovitostí.

14. Soud zamítl návrhy na doplnění dokazování rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 5. 2020, č.j. 9 C 49/2006-1150, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č.j. 19 Co 312/2020-1261, opravným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č.j. 19 Co 312/2020-1333, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2694/2021, dohodami o vydání věci ze dne 30. 4. 1991, 29. 5. 1991, 13. 3. 1992, 16. 2. 1995 a 14. 2. 1996, protokolem o jednání ve věci sp. zn. 4 C 119/98, protokoly o jednání ve věci sp. zn. 9 C 49/2006 ze dne 27. 5. 2015 a 26. 5. 2020, žalobami ve věci sp. zn. 4 C 126/92 a návrhem na změnu žaloby ze dne 30. 7. 1996, vyjádřením žalované ve věci sp. zn. 11 C 227/2017, výpisem z PK ze dne 25. 2. 1993 a informací o pozemku parc. [číslo] ze dne 27. 2. 2022, výzvou k zaslání podkladů ze dne 7. 4. 1992, oznámeními ONV o vyvlastnění, rodným listem žalobce, dopisy [vydávajícího podniku] ze dne 24. 1. 1991 a 13. 5. 1991, dopisem žalobce ze dne 12. 9. 1991 a čestným prohlášením otce účastníků ze dne 14. 6. 1996 pro jejich nadbytečnost, neboť již na základě dosud zjištěného skutkového stavu a žalobních tvrzení lze učinit právní závěry o věci a věc rozhodnout. Soud dále zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování vyžádáním zprávy od Finančního úřadu pro Středočeský kraj, z jakého důvodu byla daň vyměřena pouze žalobci, neboť soud v tomto řízení není oprávněn zkoumat správnost postupu správce daně, přičemž jakékoliv zjištění by bylo následně bez právní relevance k projednávané věci.

15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.d.n.), předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky evidované v katastru nemovitostí. Poplatníkem daně z pozemků je podle § 3 odst. 1 z.d.n. vlastník pozemku.

16. Podle § 13 odst. 1, 2 z.d.n. poplatníci, kteří jsou spoluvlastníky nemovité věci, nebo u nichž nelze určit podíl na nemovité věci, jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně. Na poplatníky, kteří jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně, se hledí, jako by měli společnou daňovou povinnost.

17. Podle § 13a odst. 1 věty druhé a třetí z.d.n. daňové přiznání se nepodává, pokud je poplatník podal na některé z předchozích zdaňovacích období nebo daň byla stanovena na některé z předchozích zdaňovacích období z moci úřední a ve srovnání s tímto předchozím zdaňovacím obdobím nedošlo ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně. V tomto případě se daň vyměří ve výši poslední známé daně a za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí poplatníkovi se považuje 31. leden zdaňovacího období; správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem, platební výměr nemusí obsahovat odůvodnění, založí se do spisu a nelze se proti němu odvolat.

18. Podle § 13a odst. 4 z.d.n. podá-li daňové přiznání jeden z poplatníků majících vlastnická nebo jiná práva k téže nemovité věci, považuje se tento poplatník za jejich společného zástupce, pokud si poplatníci nezvolí společného zmocněnce nebo nejde-li o případ podle odstavce 5.

19. Podle § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

20. Podle § 1872 odst. 1 o.z. je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

21. Podle § 1876 odst. 2 o.z. vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.

22. Podle § 2 Zákona zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona spočívá ve vydání věci fyzické nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata (dále jen "vlastník") na základě předpisů uvedených v § 1, v poskytnutí peněžní náhrady (§ 14) nebo ve vydání kupní ceny (§ 15) anebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§ 16).

23. Podle § 3 odst. 1, 2, 3 Zákona zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, dožil-li se dne účinnosti tohoto zákona; b) děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není-li naživu některé z nich, jeho potomci; c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby uvedené pod písmenem b), kteří se dožili dne smrti vlastníka; d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami na jeho místě jeho žijící děti. Nejsou-li osoby uvedené v odstavci 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka, a není-li naživu, jeho žijícím dětem. Náležela-li odňatá věc do spoluvlastnictví více osob, jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše svých podílů; nežije-li některý z nich, řídí se pořadí dalších na jeho místě oprávněných osob podle odstavců 1 a 2.

24. Podle § 5 odst. 1, 2 Zákona povinná osoba je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu. Povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona.

25. Podle § 9 odst. 1 Zákona je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z § 3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě podle § 19 uplatní nárok na vydání věci jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

26. Podle § 19 odst. 1 Zákona k vydání věci (§ 5) nebo kupní ceny (§ 15) může oprávněná osoba povinnou osobu vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká.

27. Poplatníkem daně z nemovitých věcí je skutečný vlastník nemovité věci, nikoliv pouze osoba evidovaná v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č.j. 7 Afs 351/2018-32). Ze skutkových zjištění plyne, že daň z předmětných nemovitých věcí v období let 2017 až 2021 byla správcem daně vyměřována pouze žalobci, kterého s ohledem na stav zápisu v katastru nemovitostí zřejmě považoval za společného zástupce evidovaných spoluvlastníků. Při zaplacení daně neměl orgán správy daní dále důvod se zabývat, zda se jedná o společnou daňovou povinnost s žalovanou. Práva a povinnosti týkající se daňové povinnosti totiž nevyplývají ze soukromého práva, rozhodování ve věcech správy daní je svěřeno orgánům finanční správy. Za situace, kdy nebyla daň z předmětných nemovitostí správcem daně vyměřena přímo žalované, je ovšem nutno se i s ohledem na shora uvedené závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu zabývat otázkou, zda se žalovaná skutečně stala spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, jak byl ostatně zdejší soud zavázán i právním názorem Krajského soudu v Praze v usnesení ze dne 16. 12. 2021, č.j. 30 Co 152/2021-229. Pokud tedy v řízení bylo prokázáno, že daň z předmětných nemovitostí nebyla vyměřena žalované, nýbrž pouze žalobci, je soud povinen se zabývat otázkou vlastnictví žalované k předmětným nemovitostem jako předběžnou právní otázkou a s přihlédnutím ke všem významným okolnostem zjistit, zda stav zápisu v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu, ze kterého je soud povinen při rozhodování vycházet (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). V případě, že by bylo prokázáno, že žalovaná je (byla) spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, byla by povinna se v rozsahu svého spoluvlastnického podílu účastnit na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví k těmto nemovitostem (srovnej § 1122 odst. 1 o.z.). Jelikož by jako spoluvlastník byla zavázána správci daně společně a nerozdílně s žalobcem (srovnej § 1872 odst. 1 o.z.), byla by povinna žalobci hradit polovinu toho (dle výše svého podílu na předmětných nemovitostech), co v letech 2017 až 2021 na dani z předmětných nemovitostí žalobce uhradil (srovnej § 1876 odst. 2 o.z.). V opačném případě by jako osoba, která není (spolu) vlastníkem předmětných nemovitostí, tuto povinnost neměla.

28. Žalovaná měla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt na základě dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998. Tato dohoda měla být uzavřena mezi povinnou osobou dle § 4 a 5 Zákona a účastníky řízení jako osobami oprávněnými dle § 3 Zákona. Mezi účastníky řízení pak bylo sporné, která oprávněná osoba dle Zákona vůbec uplatnila u povinné osoby restituční nárok ve smyslu § 5 Zákona. Soud k tomu na tomto místě konstatuje, že pokud by se lhostejno které tvrzení ukázalo pravdivým, soud by vždy dospěl ohledně platnosti dohody ze dne 15. 4. 1998 ke stejnému závěru.

29. Jde-li totiž o tvrzení žalované, jedinou oprávněnou osobou, která dle § 5 Zákona uplatnila vůči povinné osobě restituční nárok, byl otec účastníků, pan [jméno a příjmení] starší. V případě pravdivosti tohoto tvrzení by bylo třeba se zabývat, zda má význam skutečnost, že měl [jméno a příjmení] starší prohlášením ze dne 29. 4. 1991 postoupit svůj restituční nárok na žalobce a žalovanou. Nárok vyplývající z ustanovení § 2 Zákona je speciálním ve vztahu k obecné právní úpravě občanského práva, konkrétně k vlastnickým žalobám. V případě Zákona se jedná o úpravu sui generis, kdy povinnost vydat věc vyplývá osobě uvedené v § 4 Zákona, a to vůči původnímu vlastníkovi, případně vůči osobě uvedené v § 3 Zákona, není-li původního vlastníka. V ustanovení § 3 Zákona je přitom upravena speciální sukcese po původním vlastníkovi. Zákon tak stanoví postoupnost jednotlivých okruhů osob za předpokladu, že původní vlastník zemřel před účinností zákona (tj. před dnem 1. 11. 1990). Nepodají-li včas výzvu osoby v jednotlivých skupinách, přísluší právo na vydání věci osobám uvedených v dalších skupinách za předpokladu, že svůj nárok uplatnily včas. Pokud oprávněná osoba zemře po 1. 11. 1990 (což je i případ otce účastníků, [jméno a příjmení] staršího), její nárok se stává předmětem dědictví. Jde-li o vzdání se svého podílu, to je v zásadě možné dle § 9 odst. 1 Zákona, avšak nedochází ke vzdání se nároku vůči povinné osobě, nýbrž vůči ostatním oprávněným osobám stojícím ve stejné skupině oprávněných osob. Byl-li otec účastníků řízení původním vlastníkem (či spoluvlastníkem) předmětných nemovitostí, nemohl tento svůj nárok na vydání věci dle Zákona platně převést na žalobce a žalovanou, neboť tyto nemohly být k podílu jejich otce osobami uvedenými v § 3 Zákona, když jejich otec ke dni nabytí účinnosti zákona stále žil (srovnej též usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 30 Co 430/97-276). Otec žalobce a žalované nemohl svůj restituční nárok na účastníky tohoto řízení platně převést, přičemž tak účastníci řízení nemohli ve vztahu k povinné osobě vystupovat jako oprávněné osoby z titulu nároku uplatněného jejich otcem. Následně nemohlo ani dojít k platnému uzavření dohody ze dne 15. 4. 1998, neboť žalobce a žalovaná nebyly oprávněnými osobami z titulu převedení takového nároku jejich otcem. S ohledem na uvedené tedy nebylo třeba se nadále zabývat tímto tvrzením a prokazovat jeho (ne) pravdivost, neboť tato skutečnost dále není pro toto řízení právně relevantní.

30. Pokud nemohlo dojít k platnému uzavření dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 na základě toho, že nebylo možné, aby [jméno a příjmení] starší převedl jím uplatněný nárok na žalobce a žalovanou, nevylučuje to ovšem, aby žalobce a žalovaná uzavřeli tuto dohodu s povinnou osobou jako osoby oprávněné dle § 3 Zákona v případě, svědčilo by jim toto právo po jiném z původních spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Za situace, kdy žalovaná popírala, že by nárok na vydání věci uplatnila jiná osoba než otec účastníků řízení, bylo právě na žalobci, aby v tomto řízení tvrdil a prokazoval, že dohoda ze dne 15. 4. 1998 byla uzavřena osobami oprávněnými dle Zákona. K žalobcovým námitkám vznášeným během řízení stran zatěžování účastníků řízení důkazním břemenem lze dodat, že nebylo možné po žalované požadovat, aby případně prokazovala negativní skutečnosti, což z povahy věci nelze (např. tím, aby prokázala, že nebyla oprávněnou osobou dle § 3 Zákona a neuplatnila písemnou výzvu na vydání věci). Bylo tak proto na žalobci, aby skutečnosti svědčící v jeho prospěch tvrdil a prokazoval sám.

31. Je přitom nutno přihlédnout k tomu, že dle ustanovení § 5 odst. 1 Zákona je povinná osoba povinna věc vydat oprávněné osobě na základě písemné výzvy oprávněné osoby. Takovou písemnou výzvu bylo třeba vůči povinné osobě učinit do 6 měsíců ode dne účinnosti Zákona (tj. od 1. 11. 1990), jinak nárok na vydání věci zanikl. Je dále vhodné zdůraznit, že ke zmírnění následků některých majetkových křivd mělo docházet mj. na základě dohod ve smyslu § 5 odst. 2 Zákona, které byly povinny uzavřít povinné osoby s oprávněnými osobami v případě, že tyto včas učinily písemnou výzvu a byly k tomu splněny i další zákonem stanovené podmínky (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19). Předpokladem toho, že lze některou osobu označit za oprávněnou osobu ve smyslu Zákona je s odkazem na výše uvedené i skutečnost, že tato osoba splňující zákonné předpoklady svůj nárok vůči povinné osobě uplatnila písemně a včas. Bylo tedy na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, že oba účastníci řízení (tj. žalobce i žalovaná) byli osobami oprávněnými ve smyslu § 3 Zákona, neboť tuto skutečnost nešlo dovozovat pouze z jejich příbuzenského vztahu s některým z původních spoluvlastníků předmětných nemovitostí, neboť § 3 Zákona stanoví speciální sukcesi. Případně tak nešlo dovozovat ani z postoupení restitučního nároku jejich otcem, které nebylo, jak je výše uvedeno, právně možné. Žalobce tyto rozhodné skutečnosti i přes poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. při jednání dne 18. 3. 2022 netvrdil a neprokazoval. Naopak sám žalobce opakovaně tvrdil, že byl jedinou oprávněnou osobou, která restituční nárok dle Zákona vůči povinné osobě uplatnila řádně a včas. I pokud by žalovaná byla osobou ve smyslu § 3 Zákona (což žalobcem nebylo tvrzeno ani prokázáno), dle žalobcova tvrzení neuplatnila svůj restituční nárok vůči povinné osobě řádně a včas, a proto nemohla být oprávněnou osobou k uzavření dohody ve smyslu § 5 odst. 2 Zákona. Lze jen dodat, že na tomto závěru nemohla nic změnit ani případně platně uzavřena plná moc ze dne 9. 4. 1991, i pokud nebyla ke dni uzavření dohody ze dne 15. 4. 1998 vypovězena. Žalovanou udělená plná moc nemohla suplovat skutečnost, že neuplatnila svůj nárok v prekluzivní lhůtě dle § 19 odst. 1 Zákona vůči povinné osobě. Nutno dodat, že výzva vůči povinné osobě učiněná žalobcem nemohla být případně učiněna i jménem žalované. Kromě textu žalobcem předložené výzvy a jeho tvrzení je tento závěr dán i tím, že písemná výzva žalobce předcházela uzavření plné moci, která byla udělena později. Soud tedy učinil závěr, že dohoda o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 nemohla být minimálně ze strany žalované platně uzavřena, neboť žalovaná při neuplatnění nároku nebyla oprávněnou osobou.

32. Soud se pak jen na okraj zabýval tím, zda ze strany žalované nemohlo dojít k nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem i na základě jiného právního titulu (např. vydržením). K tomu je nutno uvést, že vydržení je originárním způsobem nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby a působí proti všem, i proti knihovním vlastníkům, bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti vlastnické právo odvozují. Skutečnosti o způsobu nabytí vlastnického práva a přesvědčení knihovních vlastníků včetně dobré víry o tom, že jsou vlastníky, jsou pak právně nevýznamné, pokud je takoví vlastníci vůči držiteli, který splnil podmínky vydržení, neprojevili (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3202/2018). Případným vydržením vlastnického práva se přitom soud zabývá vždy, a to bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků řízení dovolal či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009). Pro vznik držby je přitom nezbytné naplnění dvou předpokladů, a to 1) vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a 2) faktické ovládání věci (corpus possesiones). Jelikož žalovaná od roku 1998 opakovaně namítá neplatnost dohody ze dne 15. 4. 1998 a soudu je z jeho úřední činnosti známo, že o její neplatnost vedla od roku 1998 u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 119/98 letitý spor, nelze tak v nejmenším uvažovat, že při nenaplnění ani jednoho z výše uvedených předpokladů vzniku držby snad spoluvlastnický podíl po zákonem kvalifikované době vydržela.

33. Je tak nutno konstatovat, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu, jelikož žalovaná není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Soud jen dodává, že se pak nezabýval tím, zda tuto dohodu ze dne 15. 4. 1998 uzavřel platně sám žalobce, neboť soud se vlastnictvím k předmětným nemovitostem jako předběžnou otázkou zabýval jen potud, mělo-li to význam pro právní posouzení projednávané věci.

34. Soud tak s ohledem na shora uvedené, kdy žalovaná není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, shledal podanou žalobu jako nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.

35. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení plně úspěšná a náleží ji plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Konkrétně má žalovaná nárok na náhradu částky: -) 1 909 Kč (zaplacený soudní poplatek za odvolání ve věci sp. zn. 4 C 43/2019), -) 1 113 Kč (zaplacený soudní poplatek za odvolání ve věci sp.zn. 5 C 189/2020), -) Advokátka žalobkyně učinil v řízení sp. zn. 4 C 43/2019 celkem šest úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), písemné podání ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d/ adv. tarifu), účast na jednání soudu dne 7. 4. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), žádost o osvobození od soudních poplatků a odvolání proti usnesení ze dne 22. 6. 2021 (§ 11 odst. 2 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), odvolání proti rozsudku (§ 11 odst. 1 písm. k/ adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za čtyři úkony právní služby činí 4 x 2 660 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu) o) Mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby (žádost o osvobození od soudního poplatků a odvolání proti usnesení ze dne 22. 6. 2021) činí 2 x 1 330 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu) o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 6 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), -) Advokátka žalobkyně učinil v řízení sp. zn. 5 C 189/2020 celkem šest úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), písemné podání ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d/ adv. tarifu), účast na jednání soudu dne 7. 4. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), žádost o osvobození od soudních poplatků a odvolání proti usnesení ze dne 22. 6. 2021 (§ 11 odst. 2 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), odvolání proti rozsudku (§ 11 odst. 1 písm. k/ adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za čtyři úkony právní služby činí 4 x 2 020 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby (žádost o osvobození od soudního poplatků a odvolání proti usnesení ze dne 22. 6. 2021) činí 2 x 1 010 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 6 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), -) Advokátka žalobkyně učinil ve spojeném řízení sp. zn. 4 C 43/2019 celkem pět úkonů právní služby: písemné podání ve věci samé ze dne 4. 3. 2022 a 4. 5. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. d/ adv. tarifu), účast na jednání soudu dne 18. 3. 2022 a 6. 5. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), nahlížení do spisu dne 4. 4. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. f/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za čtyři úkony právní služby činí 5 x 5 300 Kč (§ 8 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 5 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), -) 900,97 Kč - náhrada za jízdu osobním automobilem tov. zn. Škoda Rapid, [registrační značka], při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 7. 4. 2021) o celkové vzdálenosti 150 Km, při ceně 31,50 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 4,40 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., -) 3 044,47 Kč - náhrada za tři jízdy osobním automobilem tov. zn. Škoda Rapid, [registrační značka], při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 18. 3. 2022 a 6. 5. 2022, nahlížení do spisu dne 4. 4. 2022) o celkové vzdálenosti 450 Km, při ceně 40,50 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 4,70 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., -) 2 400 Kč - náhrada za promeškaný čas advokáta strávený na cestě do místa úkonu podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu. Celkem tak má žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 64 367,44 Kč, a to k rukám zástupce žalované ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Soud žalované nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta v souvislosti s řízení ve věci sp. zn. 5 C 267/2021, neboť všechny úkony učiněné advokátem byly učiněny až po pravomocném spojení věcí, a proto úkony související s věcí sp. zn. 5 C 267/2021 započítal v rámci věci spojené. Soud nepřiznal dále odměnu a náhradu hotových výdajů za vyjádření k podání žalobce ze dne 24. 3. 2022, neboť toto nebylo učiněno v rámci projednávané věci, nýbrž v souvislosti se samostatným řízením o stížnosti žalobce proti osobě soudce.

Poučení