4 C 76/2025 - 31

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Terezou Vaňkátovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] se sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] se sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení částky 116 287,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 105 521,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 105 521,96 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části nároku na zaplacení částky 10 765,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 19. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 33 121,2 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 25.3.2025 domáhá přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 116 287,80 Kč s příslušenstvím a majetkovou škodu ve výši 33 022,80 Kč s příslušenstvím, které mu měly vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u žalované a rovněž u správních soudů, přičemž šlo o řízení o žádosti ze dne 25. 8. 2008, kterou se žalobce domáhal doplacení ušlého platu za období jeho určování do služeb LZS a SAR s příslušenstvím. O žádosti bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím Velitele vzdušných sil čj. MO [č. účtu] ze dne 18.1.2024, nicméně i toto bylo následně žalobcem napadeno žalobou. Délka řízení (od podání žádosti do právní moci posledního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalobce, tedy do 30.9.2024) činí 16 let a 36 dnů. Žalobce uplatnil nárok u žalované dopisem ze dne 18.7.2025, přičemž sdělením žalované z 17.1.2025 bylo žalobci vyhověno v částce 122 392,24 Kč. Žalobce akceptuje žalovanou zvolenou výchozí částku za 1 rok trvání řízení ve výši 17 000 Kč, nesouhlasí však s tím, že by měla být za první dva roky řízení přiznána částka v poloviční výši, má za to, že taková redukce nedává žádný smysl ve správním řízení, které má stanoveno lhůty pro rozhodnutí. Dále nesouhlasí s tím, že by správní řízení bylo tak složité, aby zde byl dán důvod pro snížení výchozí částky o 40 %, souhlasí s tím, aby pro určitou složitost řízení byla základní částka snížena o 20 %. Rovněž nesouhlasí s dalším snížením o 40 %, které činí žalovaná v obdobných věcech z důvodu, že řízení probíhalo ve třech instancích. Navrhuje redukci z toho důvodu o 20 %. Žalobce rovněž akceptuje zvýšení základní částky o 30 % z důvodu zvýšeného zájmu řízení pro žalobce, jak je provedla žalovaná. Žalobce žalobou uplatnil rovněž nárok na náhradu majetkové škody spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení ve správním řízení, a to ve výši 33 022,80 Kč. V této části však vzal žalobce následně žalobu zpět a soud tak řízení v této části zastavil samostatným usnesením.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Činí nesporným, že správní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobci tak náleží peněžitá kompenzace za nesprávný úřední postup. Žalovaná na základě předběžného uplatnění nároku žalobce ze dne 18.7.2024 přiznala a vyplatila žalobci částku 122 392,24 Kč jako nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku správního řízení. Žalovaná posoudila nárok žalobce s přihlédnutím ke všem zákonným kritériím a dospěla k částce, kterou považuje za adekvátní, jakékoli další nároky žalobce odmítá. Žalovaná dále uvedla, že přípisem ze dne 17.1.2025, reagovala na předběžné uplatnění nároku žalobce. Žalovaná uplatňuje rovněž námitku promlčení, neboť žalobce se domáhá nároku i za období od 19.1.2024, ve kterém probíhalo řízení před soudem, nárok uplatňovaný žalobcem vztahující se k období po 18.1.2024, tedy po právní moci rozhodnutí odvolacího služebního orgánu však nebyl u žalované předběžně uplatněn. Nárok uplatněný touto žalobou je uplatněn více než 7 měsíců po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.2024, č.j. 29 Ad 5/2024-70, tedy po uplynutí promlčecí šestiměsíční promlčecí lhůty. Žalovaná rovněž uvádí, že pro účely délky řízení nelze brát v potaz řízení před Nejvyšším správním soudem, neboť kasační stížnost žalobce byla odmítnuta pro nepředložení řádné plné moci právního zástupce žalobce. Žalovaná stanovila výchozí částku za každý rok trvání nepřiměřeně dlouhého správního řízení na 17 000 Kč, celkově žalobce uplatnil nárok na nemajetkovou újmu za řízení trvající od podání žádosti ze dne 25.8.2008 do právní moci rozhodnutí velitele vzdušných sil čj. MO [č. účtu], tedy do dne 18. 1. 2024. Za první dva roky řízení přiznala žalovaná náhradu v poloviční výši, rovněž přihlédla k tomu, že řízení bylo mimořádně skutkově složité, a to zejména pro obsáhlost podkladů pro vydání rozhodnutí. Z důvodu složitosti tak žalovaná přistoupila ke krácení náhrady o 40%. O stejné procento pak žalovaná snížila náhradu rovněž z důvodu, že řízení probíhalo v několika stupních. Zvýšený význam řízení shledala žalovaná v pracovněprávním charakteru řízení a v tom, že předmětem řízení byla nikoli zanedbatelná finanční částka, proto žalovaná zvýšila základní částku z tohoto důvodu o 30 %. Majetkovou škodu, kterou žalobce uplatňuje, odmítá žalovaná zcela.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Z podstatného obsahu správního spisu vedeného žalovanou pod č.j. 306-00345-09-3-25 soud zjistil, že žalobce podal dne 25.8.2008 žádost o náhradu škody na ušlé mzdě, doručeno žalované 25. 8. 2008. O žádosti bylo rozhodnuto služebním orgánem prvního stupně dne 2.9. 2008 tak, že žádost žalobce byla jako nedůvodná zamítnuta. Dne 15. 9. 2008 podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 16. 12.2008 rozhodnutím Velitele společných sil tak, že bylo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Dne 2. 2. 2009 byla podána žaloba ke Krajskému soudu v Ostravě. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2010 č.j. 22 Ca 65/2009–49 bylo rozhodnutí Velitele společných sil ze dne 16. 12. 2008 zrušeno pro vady řízení a věc byla vrácena Veliteli společných sil k dalšímu řízení. Následuje stanovisko žalobce k pokračování odvolacího řízení, urgence odvolacího orgánu ze dne 15. 7. 2010. Odvolací služební orgán rozhodl opětovně o odvolání žalobce, a to tak, že rozhodnutí služebního orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to dne 7.8. 2010. Usnesením ze dne 15. 11. 2010 bylo řízení přerušeno a žalobce byl vyzván k odstranění nedostatků žádosti. Dne 22. 7. 2010 byl vyslechnut svědek [Anonymizováno]. Podáním z 15. 3. 2011 žalobce doplnil žádost. Dne 2.12.2011 rozhodl Velitel společných sil usnesením, kterým převzal skutkové obdobné věci a spojil je do jednoho řízení. K odvolání žalobce bylo jmenované usnesení o spojení věci změněno tak, že se výrok o spojení do společného řízení vypouští, a to rozhodnutím Velitele vojenského útvaru [adresa] ze dne 24. 10.2011. Dne 12. 12. 2012 byl vyslechnut svědek [jméno FO], [jméno FO]. [jméno FO] a 16. 1. 2013 [jméno FO]. [jméno FO] a [jméno FO], dne 17. 5. 2013 [jméno FO] a 6.6.2013 byl vyslechnut svědek [jméno FO]. [jméno FO]. Služební orgán prvního stupně následně dne 16. 9. 2013 vydal rozhodnutí, kterým žádost žalobce jako nedůvodnou zamítl a uvedl rovněž jako důvod zamítnutí promlčení nároků. Žalobce podal odvolání dne 7. 10.2013. Rozhodnutím služebního orgánu druhého stupně ze dne 8. 1.2014 bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Žalobce dne 10. 3.2014 podal žalobu proti uvedenému rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozhodl rozsudkem ze dne 10. 7.2015, č. j. 22 Ad 2014/69, tak že rozhodnutí služebního orgánu druhého stupně ze dne 8. 1. 2014, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím Náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 8. 9. 2015, č. j. 2206–8/2015–1304 bylo rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně ze dne 16. 9. 2013 zrušeno a věc byla vrácena tomuto orgánu k novému projednání. Dne 3. 11.2016 vydal Velitel vzdušných sil žádost o učinění opatření proti nečinnosti adresovanou vojenskému útvaru 2427 a dne 23. 11.2016 byl vydán Velitelem vzdušných sil příkaz k vydání rozhodnutí do 31. 1. 2017, dne 23. 1. 2017 Vojenský útvar [Anonymizováno] požádal o prodloužení lhůty do 31. 3. 2017 a dne 25. 1. 2017 Velitel vzdušných sil této žádosti vyhověl. Dne 29. 3. 2017 vydal služební orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým žádosti žalobce zčásti vyhověl, a to v rozsahu částky 150 546 Kč. Ve zbylém rozsahu žádost zamítl jako nedůvodnou a zčásti konstatoval promlčení nároku. Žalobce podal odvolání proti uvedenému rozhodnutí dne 18. 4.2017, rozhodnutím Velitele vzdušných sile ze dne 31. 8.2017 bylo uvedené rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena tomuto orgánu k novému projednání. Dne 6. 11. 2018 byl vydán Velitelem vzdušných sil příkaz k vydání rozhodnutí, a to do 31. 12.20 18 a správní orgán prvního stupně rozhodl následně dne 22. 1. 2019, tak, že žádosti zčásti vyhověl a žadateli přiznal 171 918 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbylém rozsahu žádost jako nedůvodnou zamítl a konstatoval rovněž promlčení části nároku. Rozhodnutím Velitele vzdušných sil ze dne 17. 6. 2019 bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně potvrzeno. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 10/2019–185, tak, že rozhodnutí Velitele vzdušných sil zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek napadla žalovaná kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3.2022, č. j. 1 As 341/2021–55, zamítnuta. Velitel vzdušných sil rozhodnutím ze dne 12.4. 2022 zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 1. 2019 a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 19. 9. 2022 právní zástupce žalobce podal podnět ke zjednání nápravy. Dne 21. 9. 2022 byl vydán příkaz nadřízeného služebního orgánu k vydání rozhodnutí do 31. 10. 2022. Lhůta pro vydání rozhodnutí byla následně prodloužena přípisem Velitele vzdušných sil ze dne 15.12.2022, a to do 28.2.2023, dále byla lhůta prodloužena přípisem Velitelství vzdušných sil ze dne 1.3.2023, a to do 28.4.2023, a dalším přípisem ze dne 25.4.2023 byla tato lhůta prodloužena do 28.6.2023 a konečně přípisem ze 3. 7. 2023 byla lhůta prodloužena do 31. 7. 2023. Rozhodnutím služebního orgánu prvního stupně ze dne 22. 8. 2023 č.j. MO 617800/2023-2427 bylo žádosti žalobce zčásti vyhověno a přiznána žalobci částka 287 609 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 452 877 Kč. Ve zbylém rozsahu byla žádost zamítnuta pro promlčení. Dne 11. 9. 2023 podal žalobce proti zamítavému výroku odvolání. Rozhodnutím velitele vzdušných sil ze dne 15. 1. 2024, č. j. MO 38658/2024–3031 bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18.1. 2024.

5. Podáním z 18.7.2024 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy a majetkové škody (skutečná škoda spočívající v nákladech jeho právního zastoupení a ušlý zisk spočívající v tom, že nemohl nevyplacené peněžní prostředky investovat) v souvislosti nepřiměřenou délkou řízení o jeho žádosti na doplatek platu pod sp.zn. SpMO 35824/2018. Celkově vyčíslil nárok částkou 500 000 Kč. V žádosti bylo uvedeno, že řízení bylo zahájeno 25.8.2008 a řízení bylo pravomocně ukončeno, nicméně proti rozhodnutí byla podána žaloba k správnímu soudu.

6. Z dopisu žalované z 17.1.2025 soud zjistil, že žalovaná reagovala na předběžné uplatnění nároku žalobce ze dne 18.7.2024, kterým žalobce nárokoval 500 000 Kč za nemajetkovou újmu a majetkovou škodu. Žalovaná tímto dopisem přiznala žalobci 122 797,83 Kč z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, kterou žalovaná uznala, a to za období 25.8.2008 – 18.1.2024, tedy celkem 15 let 4 měsíce a 24 dnů. Jako výchozí částku za každý rok doby řízení stanovila částku 17 000 Kč, přičemž za první dva roky řízení přiznala částku v poloviční výši. Výchozí částku určila na 244 784,47 Kč. Tuto částku snížila o 40 % z důvodu složitosti věci a o 40 % z důvodu, že řízení probíhalo na 4 stupních. Zvýšení provedla o 30 % z důvodu, že věc se týkala služebního poměru žalobce, délka řízení byla nestandardně dlouhá a předmětem nebyly bagatelní částky. Celkem tak žalovaná přiznala žalobci 122 392,24 Kč, ve zbytku uplatněný nárok odmítla.

7. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.2024, č.j. 29 Ad 5/2024-70 soud zjistil, že žalobce podal proti rozhodnutí Velitele vzdušných sil ze dne 15.1.2024, č.j. [č. účtu] žalobu, která byla jmenovaným soudem zamítnuta.

8. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26.9.2024, č.j. 9 As 180/2024-34 soud zjistil, že kasační stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.2025, č.j. 29 Ad 5/2024 se odmítá, a to pro nedostatek plné moci jeho právního zástupce pro zastupování v řízení o kasační stížnosti žalobce.

9. Na základě provedeného dokazování soud činí závěr o skutkovém stavu věci tak, jak plyne z výše uvedených nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu se podle tohoto zákona nelze zprostit.

13. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 6 odst. 3 OdpŠk došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst 1 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle druhého odstavce, byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány. Podle třetího odstavce téhož ustanovení, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména za a) k celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

19. Z provedeného dokazování soud zjistil, že předmětné správní řízení vedené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, jehož účastníkem byl žalobce v roli navrhovatele, trvalo 16 let a 1 měsíc a 5 dnů (5880 dnů), kdy soud zohlednil rovněž probíhající soudní řízení správní před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem, kdy pravomocně bylo o kasační stížnosti rozhodnuto dne 30.9.2024. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že na správní řízení a na něj navazující soudní řízení je třeba považovat za jeden celek, a hledí se na něj jako na řízení od okamžiku zahájení rozhodování ve věci až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci - teprve v takovém okamžiku je totiž věc "projednána" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. To samozřejmě jednotlivcům nebrání domáhat se dílčí náhrady újmy za konkrétní úsek takto chápaného řízení (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 6.4.2021, sp.zn. IV. ÚS 3299/20). Ve věci žalobce, ke které se vztahuje uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy, bylo konečným rozhodnutím usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2024, kterým byla odmítnuta kasační stížnost žalobce. Žaloba v této věci byla podána 24.3.2025, tedy v rámci šestiměsíční promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou tak dle názoru soudu důvodná není. Soud má za to, že podstatné je, že kasační stížnost byla včasná. Je pravdou, že kasační stížnost byla odmítnuta pro nepředložení řádné plné moci advokáta pro zastupování žalobce, to však nic nemění na závěru, že až teprve odmítnutím kasační stížnosti byla věc rozhodnuta s konečnou platností. Teprve od právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu tak počala plynout promlčecí lhůta dle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk.

20. Z dokazování však rovněž vyplynulo, že u žalované uplatnil žalobce nárok pouze za období do 18.7.2024 (tedy do doručení uplatnění nároku u žalované) a k výslovnému dotazu soudu žalobce potvrdil, že za další období již nárok u žalované neuplatnil. Soud v tomto ohledu nepřisvědčil obraně žalované, že nárok byl uplatněn pouze za období do 18.1.2024, kdy bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím služebním orgánem. Taková skutečnost z uplatnění nároku ze dne 18.7.2024 nevyplývá, žalobce v tomto podání žádné konkrétní datum neuvádí, naopak uvádí, že pravomocné rozhodnutí odvolacího služebního orgánu napadl správní žalobou. Za této situace tak je dle názoru soudu nezbytné dospět k závěru, že nárok byl uplatněn za období od zahájení správního řízení do doručení podání, kterým byl tento nárok uplatněn, tedy od 25.8.2008 do 18.7.2024, což je 5 806 dnů (15 let 10 měsíců a 23 dnů).

21. Soud s ohledem na provedené dokazování podstatným obsahem daného správního spisu zhodnotil průběh toto řízení co do své délky jako řízením zjevně nepřiměřeným.

22. Z tohoto důvodu pak soud dospěl k závěru, že je zde dán odpovědnostní titulu dle zákona č. 82/1998 Sb.

23. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3889/2009, nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009), jakož i stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) plyne, že v soudním řízení lze přiznat účastníkům řízení základní částku v rozmezí 15 - 20 000 Kč za každý další rok řízení., za první dva roky však v částce poloviční.

24. Pro posuzované řízení soud dospěl k závěru o adekvátnosti základní částky finančního zadostiučinění ve výši 17 000 Kč za rok trvání daného řízení, neboť na tom byla mezi účastníky shoda. Spor byl pouze o to, zda za první dva roky má být přiznáno zadostiučinění v částce poloviční, kdy žalovaná takovou redukci s odkazem na Stanovisko provedla, s čímž žalobce nesouhlasil, neboť má za to, že taková redukce se uplatní pouze u soudních a nikoli správních řízení, která mají zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí. Soud se ztotožnil s žalovanou, že redukce na poloviční výši za první dva roky řízení se uplatní rovněž pro správní řízení, neboť je odrazem úvahy, že každé řízení nějakou dobu trvá. Z judikatury Nejvyššího soudu pak nevyplývá jakákoli výjimka pro správní řízení. Tato redukce se tak uplatní i ve zde posuzované věci tak, jak ji provedla žalovaná. Soud tak dospěl k základní částce odškodnění ve výši 253 238 Kč (17 000 Kč za první dva roky řízení, 221 000 Kč za dalších 13 let řízení, 14 167 Kč za 10 měsíců a 1071 Kč za 23 dnů). Tuto pak podrobil kritériím uvedeným v citovaném Stanovisku.

25. Soud přisvědčil obranném tvrzení žalované, že základní částku je třeba snížit z důvodu skutkové i právní složitosti, o čemž ostatně mezi účastníky sporu nebylo. Žalovaná však provedla snížení z tohoto důvodu o 40 %, což soud s ohledem na prokázaný průběh řízení neshledal adekvátním. Soud se ztotožnil s žalobcem, že v této věci je přiměřené snížit základní částku o 20 % z důvodu složitosti věci, přičemž přitom přihlédl k tomu, že podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 7 svědků a pokud jde o právní složitost, ze správního spisu je zřejmé, že bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Přesto však soud ve věci neshledal žádnou významnou složitost, ať již skutkovou, právní, či procesní, pro kterou by mohla být základní částka dále snižována. Ve věci nebyl proveden žádný znalecký posudek, nebylo doručováno do ciziny, počet vyslýchaných svědků rovněž nijak zásadně nevybočoval. Z průběhu řízení, jak byl prokázán obsahem správního spisu, naopak vyplývá, že délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost.

26. Pokud jde o snížení základní částky z důvodu, že řízení probíhalo ve 4 stupních, shledal soud přiměřeným snížení z tohoto důvodu o 20 %, v tomto ohledu se tak rovněž ztotožnil s žalobcem. Žalovanou navrhované snížení o dalších 40 % soud adekvátním neshledal, přihlédl přitom k tomu, že nutnost projednání věci ve čtyřech instancích způsobila do značné míry sama žalovaná tím, že žádosti žalobce opakovaně zamítala, přičemž tak činila nepřezkoumatelným či nezákonným způsobem. Čtvrtý stupeň, tedy kasační stížnost, kterou projednal Nejvyšší správní soud, pak byla podána ze strany žalované, avšak nedůvodně. Objektivně tedy lze konstatovat, že délka řízení byla dána i projednáním věci ve čtyřech instancích, nicméně snížení základní částky o 40 % s ohledem na prokázané okolnosti této věci soud přiměřeným neshledává.

27. Shodně pak účastníci uvedli, že je na místě zvýšit základní částku pro zvýšený význam řízení pro žalobce. S tím se soud ztotožňuje, neboť řízení se týkalo doplatku platu, tedy jde o věc obdobnou věci pracovněprávní, přičemž šlo rovněž o poměrně vysokou částku (doplaceno bylo nakonec 287 609 Kč + zákonné úroky z prodlení ve výši 452 877 Kč). U vojáka z povolání má navíc výše poskytovaného platu dopad i do výsluh. Soud tak shledal ve shodě s žalovanou adekvátní navýšit základní částku o 30 % pro zvýšený význam řízení pro žalobce.

28. Žádné další důvody pro modifikaci základní částky soud neshledal, celkově tak soud dospěl k závěru, že základní částku je třeba snížit o 10 % (-20% - 20 % + 30 %). Základní částku 253 238 Kč tak soud ponížil o 10 %, žalobci tak náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši 227 914,20 Kč. Žalovaná před podáním žaloby plnila v rozsahu 122 392,24 Kč. Zbývá tak uhradit částku 105 521,96 Kč.

29. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 o.z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk.

30. S ohledem na závěry uvedené v předchozích bodech soud výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 105 521,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19.1.2025 do zaplacení.

31. Ve zbylém rozsahu, tedy v částce 10 765,84 Kč soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl. Na tomto místě soud uvádí, že si je vědom pochybení, kterého se dopustil, když část nároku za období od 19.7.2025 do 30.9.2025 (73 dnů), tedy za období, za které žalobce nárok u žalované neuplatnil dle ust. § 14 OdpŠk, zamítl spolu se zbytkem nároku, který byl uplatněn nedůvodně. O uvedené části nároku mělo být rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje pro nedostatek podmínky řízení (o jehož odstranění se soud pokusil při jednání, avšak žalobce výslovně uvedl, že nárok u žalované neuplatnil). Zdejší soud je však výrokem rozsudku od jeho vyhlášení vázán.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 33 121,2 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle ust. § 9a odst. 2 písm. a) ve spojení s § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 105 521,96 Kč, tedy z přiznané částky, neboť ustanovení § 9a je ustanovením speciálním. Náklady zastoupení advokátem žalobce tak sestávají z částky 5 340 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky a účast při jednání soudu) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 7. 2025 náhrada 1660 Kč a 204 ujetých km v částce 1660 Kč (35,8 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,5 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč. Podle § 14 a. t. soud povýšil odměnu a cestovní náhradu o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 25 720 Kč ve výši 5 401,2 Kč. Celkem tak soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 33 121,2 Kč.

Poučení