58 Co 267/2025 - 55

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudců JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 116 287,80 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. července 2025, č. j. 4 C 76/2025-31 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení (III.) se mění tak, že jejich výše činí 17 587,96 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16 949,52 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 105 521,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 19. 1. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení částky 10 765,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 19. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 33 121,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 116 287,80 Kč a majetkovou újmu ve výši 33 022,80 Kč s příslušenstvím, které mu měly vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o doplatek ušlého platu. Celková délka řízení vedeného u žalované a správními soudy činila 16 let a 36 dnů, žalovaná mu dosud uhradila 122 392,24 Kč. Žalobce souhlasil se základní částkou 17 000 Kč ročně, nesouhlasil však s modifikací provedenou žalovanou. Požadoval dále náhradu nákladů za právní zastoupení, které ve správním řízení vynaložil ve výši 33 022,80 Kč, ohledně tohoto nároku vzal následně žalobu zpět, v této části bylo řízení zastaveno.

3. Žalovaná se žalobním požadavkem nesouhlasila, učinila nesporným, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, částku již vyplacenou však považovala za dostačující. Uplatnila též námitku promlčení.

4. Soud I. stupně vycházel z průběhu správního řízení a na něj navazujícího řízení před správními soudy, který podrobně popsal pod bodem 4. odůvodnění napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že řízení trvalo 16 let 1 měsíc a 5 dnů od 25. 8. 2008 do 30. 9. 2024. Současně však vycházel z toho, že žalobce u žalované uplatnil nárok pouze za období do 18. 7. 2024. Soud I. stupně tak nepřisvědčil obraně žalované, že nárok byl uplatněn pouze za období do 18. 1. 2024, kdy bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím služebním orgánem. Soud I. stupně uzavřel, že nárok byl uplatněn za období od zahájení správního řízení do doručení podání, kterým byl tento nárok uplatněn, tedy od 25. 8. 2008 do 18. 7. 2024, tedy za dobu 15 let 10 měsíců a 23 dnů.

5. V prvé řadě se zabýval vznesenou námitkou promlčení, vycházel z toho, že správní řízení a na něj navazující soudní řízení je třeba považovat za jeden celek, v daném případě bylo konečným rozhodnutím usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2024, kterým byla odmítnuta kasační stížnost žalobce. Žaloba v této věci byla podána 24. 3. 2025, tedy v rámci šestiměsíční promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Námitku promlčení tak důvodnou neshledal.

6. Dále se zabýval délkou řízení, kterou hodnotil jako nepřiměřenou, shledal tak odpovědnostní titul dle § 13 odst. 1 OdpŠk přičemž za odpovídající považoval relutární formu odškodnění. Při stanovení základní částky odškodnění vycházel s odkazem na judikaturu ESLP a Nejvyššího soudu z částky 17 000 Kč za každý rok řízení, za prvé dva roky v poloviční výši. Nepřisvědčil přitom názoru žalobce, že taková redukce se uplatní pouze u soudních a nikoli správních řízení, která mají zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí. Poukázal přitom na to, že tato redukce se uplatní rovněž pro správní řízení, neboť je odrazem úvahy, že každé řízení nějakou dobu trvá s tím, že z judikatury Nejvyššího soudu žádná výjimka pro správní řízení nevyplývá. Soud I. stupně tak dospěl k základní částce odškodnění ve výši 253 238 Kč (17 000 Kč za první dva roky řízení, 221 000 Kč za dalších 13 let řízení, 14 167 Kč za 10 měsíců a 1071 Kč za 23 dnů). Dále se zabýval modifikací této částky dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Dospěl k závěru, že je na místě snížení této částky o 20 % z důvodu skutkové i právní složitosti, vycházel přitom z toho, že podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 7 svědků a bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Pro další snížení pro složitost již důvod neshledal s tím, že ve věci nebyl proveden žádný znalecký posudek, nebylo doručováno do ciziny, počet vyslýchaných svědků rovněž nijak zásadně nevybočoval. Z obsahu správního spisu naopak dovodil, že délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost.

7. Dalším snížením o 20 % zohlednil, že řízení probíhalo ve čtyřech stupních, k výraznějšímu snížení důvod neshledal s tím, že nutnost projednání věci ve čtyřech instancích způsobila do značné míry sama žalovaná tím, že žádosti žalobce opakovaně zamítala, přičemž tak činila nepřezkoumatelným či nezákonným způsobem. Poukázal rovněž na to, že kasační stížnost ze strany žalované, kterou projednal Nejvyšší správní soud (čtvrtý stupeň), pak byla podána nedůvodně.

8. Naopak shledal podmínky pro navýšení o 30 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, vycházel přitom z toho, že se jednalo o doplatek platu, tedy věc obdobnou věci pracovněprávní a šlo rovněž o významnou částku (doplaceno bylo 287 609 Kč s příslušenstvím). Poukázal přitom na to, že u [funkce] z povolání má výše poskytovaného platu dopad i na výsluhy.

9. Po této modifikaci shledal přiměřeným odškodněním částku 227 914,20 Kč, po odečtení již poskytnuté částky 122 392,24 Kč shledal žalobní požadavek důvodným ohledně částky 105 521,96 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

10. Při rozhodování o úrocích z prodlení vycházel z ust. § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a pro určení okamžiku prodlení žalované vycházel z ust. § 14 OdpŠk.

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalobci coby plně úspěšnému byla přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu za soudní poplatek a náklady právního zastoupení specifikované pod bodem 32. odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Proti tomuto rozsudku (výrokům I. a III.) podala žalovaná včasné odvolání, které ještě následně doplnila. Uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila s posouzením námitky promlčení, závěr soudu I. stupně, že je z hlediska běhu promlčecí doby třeba zohlednit usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2024 považovala za formalistický, nesprávný a nezohledňující konkrétní okolnosti dané věci. Poukázala na to, že kasační stížnost žalobce byla odmítnuta kvůli nepředložení plné moci zástupce žalobce, věc tak nebyla meritorně projednána, žalobce tak nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Žalovaná dále nesouhlasila s vymezením odškodnění za řízení do 18. 7. 2024, když žalobce v žádosti o předběžné projednání nároku žádné datum neuvádí, dobu trvání řízení definuje použitím minulého času, nárok žalobce tak měl být ohraničen datem 18. 1. 2024, tj. datem právní moci posledního rozhodnutí [funkce]. Žalovaná dále nesouhlasila s modifikací základní částky pro složitost pouze o 20 % s tím, že to neodpovídá zjištěním soudu I. stupně, že podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 7 svědků a z hlediska právní složitosti poukázala na to, že bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Žádala, aby bylo zohledněno, že dle rozsudku Krajského soudu v [adresa] byla v dané věci nezbytná aplikace evropského práva, konkrétně Směrnice Rady č. 93/104/ES a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES. Již to svědčí pro zvýšenou právní složitost. Namítala dále, že tentýž soud v předmětném rozsudku posoudil věc tak, že část pracovní doby, která převyšovala maximální limity pracovní doby, bylo třeba hodnotit jako práci přesčas a poskytnout za ni příplatek dle příslušné legislativy. Věc tak byla v tomto případě posouzena mimo meritum případu, tedy posouzení otázky, zda žalobce vykonával službu či pohotovost na pracovišti. Poukázala na to, že rozhodnutí žalované nebyla správními soudy zrušena z důvodu špatného právního posouzení, ale z procesních důvodů. Stěžejní právní otázka tak byla v podstatě vyřešena až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022. Závěr soudu I. stupně o nepodstatné složitosti tak považovala za nesprávný. V této souvislosti nesouhlasila ani se zohledněním rozhodování ve čtyřech stupních snížením pouze o 20 %. Poukázala na to, že věc byla nadstandardně právně složitá, ani soudy neposuzovaly věc jednotným způsobem, počet instancí tak měl být zohledněn snížením o 40 %. Nesouhlasila ani s přiznáním plné náhrady nákladů řízení žalobci. Namítala, že žalobce nebyl plně úspěšný, ohledně náhrady majetkové újmy ve výši 33 022,80 Kč vzal žalobu zpět a ani ohledně náhrady nemajetkové újmy nebyl plně úspěšný. Žalobce byl neúspěšný v rozsahu 29,32 %, což mělo být zohledněno. Poukázala na to, že nebyly naplněny předpoklady ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. pro přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši, o nákladech mělo být rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Nesouhlasila dále s přiznáním náhrady nákladů řízení za repliku k jejímu vyjádření. Poukázala na to, že žalobce pouze reagoval na její vyjádření tím, že specifikoval jednotlivé úkony právní služby představující majetkovou újmu, ohledně níž vzal nakonec žalobu zpět. Tento úkon považovala za neúčelný s tím, že nárok měl být dostatečně specifikován již v žalobě. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

13. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalované v zásadě ztotožnil se závěry soudu I. stupně s výjimkou redukce náhrady nemajetkové újmy za prvé dva roky řízení. Soud I. stupně správně posoudil námitku promlčení, promlčecí doba mohla počít běžet až od pravomocného usnesení Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, běh promlčecí doby byl navíc přerušen po dobu řízení o předběžně uplatněném nároku. Promlčecí doba tak marně neuplynula. Shledal rovněž správným závěr soudu I. stupně ohledně vymezení období, za něž je odškodnění poskytováno od 25. 8. 2008 do 18. 7. 2024. K[Anonymizováno]otázce složitosti uvedl, že podstatou sporu od počátku bylo, zda byl žalobci nařizován výkon služby na celých 24 hodin, že nedošlo k nařízení pohotovosti na pracovišti. Touto otázkou se správní soudy nezabývaly, Krajský soud v [adresa] a Krajský soud v [adresa] rušily rozhodnutí správních orgánů především pro jejich nepřezkoumatelnost. Poukaz správního soudu na nutnost aplikace evropského práva nepovažoval za nikterak významný. Až rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022 dalo za pravdu žalobci, že rozdělení směn [Označení] a [Označení] bylo výlučně formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé personální poddimenzovanosti [obor]. Předmětem sporu tak nebyla otázka možnosti určování a využívání institutu pohotovosti na pracovišti, ale pouze otázka, zda k nařízení služební pohotovosti vůbec kdy došlo. Zpochybňoval tak závěr žalované o výrazné složitosti věci. Vyjádřil se rovněž k počtu stupňů, na nichž probíhalo rozhodování, prvé dva stupně probíhaly u organizačních složek žalované, předání spisu je jednoduché, nelze to srovnávat s náročností dvou stupňů v soudní soustavě. Ve 4. stupni – před Nejvyšším správním soudem byla věc projednávána pouze jednou, naprostá většina řízení se tak odehrála před třemi stupni. Vyšší redukce než 20 % tak dle jeho názoru nepřipadala v úvahu. Nesouhlasil ani s námitkou vůči přiznané náhradě nákladů řízení. Poukázal na to, že výše náhrady se stanoví postupem dle § 136 o. s. ř., poukázal v této souvislosti i na judikaturu Ústavního soudu. Výše náhrady se stanoví dle Stanoviska Cpjn 206/2010, ale posouzení jednotlivých kritérií je předmětem úvahy soudu. Nesouhlasil ani s tím, že by replika k vyjádření žalované byla neúčelným úkonem. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

14. Žalovaná písemně reagovala na vyjádření žalobce, setrvala na své argumentaci s tím, že žalobce bezdůvodně bagatelizuje složitost řízení, poukázala na to, že právní názor soudů se postupně vyvíjel a nebyl zcela jednotný. Ohledně počtu instancí odkázala na svá předchozí vyjádření. Setrvala na svém odvolacím návrhu.

15. U odvolacího jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

16. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalované shledal důvodným pouze ohledně nákladového výroku.

17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

19. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

22. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

23. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně nedůvodně vznesené námitky promlčení. Soud I. stupně správně posuzoval správní řízení a na ně navazující řízení před správními soudy jako jeden celek a běh promlčecí doby odvíjel od právní moci posledního rozhodnutí ve věci, tedy od právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2024. Pro posouzení otázky promlčení práva není ani rozhodující, zda se poškozený domáhá práva na odčinění nemajetkové újmy za celé řízení, nebo pouze za část řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4554/2011). Usnesení Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci 30. 9. 2024, žaloba byla podána 24. 3. 2025. Žalobce navíc důvodně poukazoval na to, že běh promlčecí doby byl přerušen uplatněním předběžného nároku u žalované dne 18. 7. 2024 do 17. 1. 2025, kdy bylo o žádosti žalobce žalovanou rozhodnuto. Nárok žalobce byl tedy uplatněn včas.

24. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, tudíž naplnění předpokladu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk i formě odškodnění relutární formou. To ostatně ani nebylo mezi účastníky sporné. Správně rovněž při určení výše odškodnění vycházel ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a z rozpětí zde stanoveného 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení, za prvé dva roky v poloviční výši. Redukce nároku za prvé dva roky řízení odpovídá požadavku na zohlednění skutečnosti, že každé řízení objektivně nějakou dobu trvá, přičemž není důvodu vyloučit tento závěr v případě správních řízení. Soud I. stupně správně poukázal na to, že ani z judikatury Nejvyššího soudu nelze takový postup v případě odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení dovodit.

25. Soud I. stupně rovněž správně vymezil celkovou dobu posuzovaného řízení od 25. 8. 2008 do 30. 9. 2024, nesprávně však při výpočtu odškodnění tuto dobu omezil datem předběžného uplatnění nároku u žalované 18. 7. 2024, přestože žalobce výslovně uvedl, že odškodnění požaduje za celou délku řízení, žalovaná částka vycházela z celkové délky řízení, jak žalobce výslovně potvrdil při ústním jednání. Skutečnost, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dříve, než řízení skončilo, tudíž v té době požadoval odškodnění za kratší dobu řízení, nebrání v následném řízení přiznání odškodnění za celou délku řízení. Soud je vázán pouze žalobním požadavkem, za jaké období (část řízení) žalobce požaduje odškodnění. Námitku žalované, že měla být odškodněna délka řízení pouze do doby předběžného uplatnění nároku, případně do doby posledního rozhodnutí správního orgánu, tak odvolací soud neshledal důvodnou.

26. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k základní částce 256 700 Kč (za 16 let a 36 dnů, tj. 2 x 8 500 + 14 x 17 000 + 17 000 : 12 : 30 x 36 = 17 000 + 238 000 + 1 700 = 256 700).

27. Soud I. stupně dále správně zvažoval kritéria pro modifikaci této částky dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud shledal správným jeho závěr o snížení základní částky pro složitost skutkovou 10 % a složitost právní 10 %, soud I. stupně v této souvislosti odpovídajícím způsobem vyhodnotil náročnost správního řízení, značné množství listinných podkladů, výpovědi svědků, potřebu aplikace evropského práva, na druhé straně absenci potřeby znaleckého zkoumání, doručování do ciziny, tedy absenci dalších okolností, které obvykle mají zásadní dopad na délku řízení.

28. K posouzení kritéria počtu instancí odvolací soud částečně zopakoval dokazování dle § 213 a § 213a o. s. ř. k upřesnění skutkových zjištění pro posouzení důvodů, pro které byla zrušena rozhodnutí správních orgánů v posuzovaném řízení. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 6. 2010, č. j. [spisová značka], vyplývá, že napadené rozhodnutí [funkce] bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů s tím, že se správní orgán nevypořádal s námitkami a argumentací žalobce, které uplatnil vůči rozhodnutí [funkce]. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 7. 2015, č. j. [spisová značka], vyplývá, že napadené rozhodnutí [funkce] bylo zrušeno, neboť se služební orgány v důsledku odlišného právního názoru nezabývaly skutečnostmi, které považoval správní soud v dané věci za rozhodné. Správní soud přitom vycházel i z toho, že v posuzované věci je třeba se zabývat otázkou aplikace evropského práva (Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES). Z rozhodnutí [funkce] ze dne 31. 8. 2017, č. j. [číslo], vyplývá, že napadené rozhodnutí [funkce] [číslo] [adresa] bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť absentoval výpočet příplatku za práci a nebylo rozhodnuto o nároku na příslušenství z požadovaných platových nároků. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 10. 2021, č. j. [spisová značka], vyplývá, že napadené rozhodnutí [funkce] bylo zrušeno z důvodu odlišného právního názoru, správní soud s ohledem na specifické okolnosti případu dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro uznání platových nároků žalobce za období tří let zpětně od podání žádosti o dorovnání platu.

29. Odvolací soud poté vyšší měrou hodnotil počet instancí, kdy shledal přiměřeným snížení o 30 %. Vycházel přitom z toho, že věc byla opakovaně projednána třemi instancemi, tj. správními orgány a správními soudy, a to 4 x, z toho pouze 1 x bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno pro nepřezkoumatelnost (rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 6. 2010, č. j. [spisová značka]), ve dvou případech bylo zrušeno z důvodu jiného právního názoru, v jednom případě byla správní žaloba zamítnuta (rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 7. 2024, č.j. [spisová značka]), jak vyplývá již ze skutkových zjištění soudu I. stupně. Věc byla 2 x projednávána před Nejvyšším správním soudem. Je přitom nepochybné, že právě množství instancí, v nichž je věc projednána, má na délku řízení podstatný vliv. V tomto směru tedy odvolací soud shledal opodstatněnou námitku žalované, že počet instancí nebyl zohledněn dostatečně.

30. Soud I. stupně dále správně zohlednil zvýšený význam řízení pro žalobce navýšením o 30 % s poukazem na předmět řízení, který svým charakterem odpovídal pracovněprávnímu sporu, a který měl dopad i na další nároky žalobce (výši výsluhy).

31. Soud I. stupně však zcela pominul další kritéria, a to jednání žalobce a postup orgánů veřejné moci. K tíži orgánů veřejné moci je třeba přičíst zrušení jednoho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a opakovanou nečinnost správních orgánů, v jednom případě 1 rok a 4 měsíce po zrušení rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně ze dne 16. 9. 2013 rozhodnutím [funkce] ze dne 8. 9. 2015, po němž byla dne 3. 11. 2016 vydána žádost o učinění opatření proti nečinnosti a stanovena lhůta k vydání rozhodnutí do 31. 1. 2017 a dále nečinnost 6 měsíců poté, co dne 12. 4. 2022 bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a na základě podnětu žalobce byl vydán příkaz k rozhodnutí do 31. 10. 2022. Tyto okolnosti hodnotil odvolací soud navýšením o 10 %.

32. V jednání žalobce odvolací soud důvod pro modifikaci neshledal. Žalobce se sice podílel svým podnětem k odstranění nečinnosti na urychlení řízení, na druhé straně svým jednáním naopak řízení protáhl o řízení o své kasační stížnosti, která byla odmítnuta z důvodů na jeho straně. V obou těchto případech se však jednalo o krátký časový úsek, nemající významný dopad na délku řízení.

33. Po této modifikaci a odečtu částky, kterou již žalovaná žalobci poskytla, dospěl odvolací soud k částce poněkud vyšší, než přiznal soud I. stupně, tj. částce 108 637,76 Kč[Anonymizováno][po snížení základní částky 256 700 Kč o 50 % pro složitost (10 % skutková + 10 % právní + 30 % počet instancí), navýšení o 30 % pro význam řízení pro žalobce, a navýšení o 10 % pro postup orgánů veřejné moci a odečtení poskytnuté částky (256 700 – 25 670 - 122 392,24)], ke změně vyhovujícího výroku ve prospěch žalované, jak žalovaná požadovala, tak neshledal důvod. Zamítavý výrok o věci samé nebyl odvoláním napaden.

34. Odvolací soud tedy rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

35. Ohledně nákladového výroku však odvolací soud shledal opodstatněnou námitku žalované, že soud I. stupně nesprávně vycházel z plného úspěchu žalobce, ačkoliv žalobce původně uplatnil dva nároky, a to jednak odškodnění nemajetkové újmy, jednak odškodnění majetkové újmy, přičemž ohledně majetkové újmy vzal žalobu zpět, v této části tedy úspěšný nebyl. Odvolací soud tedy poměřil úspěch a neúspěch žalobce a dospěl k závěru, že žalobci přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu 52 % dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že žalobce uspěl ohledně nemajetkové újmy 105 521,96 Kč, ohledně majetkové újmy 33 022,80 Kč neuspěl (zavinil svým zpětvzetím zastavení řízení), uspěl tedy ze 76 %, z 24 % neuspěl, má tedy právo na 52 % nákladů řízení. Odvolací soud přitom nepřihlížel k částečnému neúspěchu žalobce ohledně nemajetkové újmy, vycházel přitom z judikatury Nejvyššího soudu, která dovodila plný úspěch v případě úspěchu ohledně základu tohoto nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Žalobci vznikly náklady řízení za soudní poplatek 2 000 Kč a náklady právního zastoupení. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že do 31. 12. 2024 byla tarifní hodnota nemajetkové újmy 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“, ve znění účinném do 31. 12. 2024), tarifní hodnota majetkové újmy 33 022,80 Kč, celkem tedy tarifní hodnota činila 83 022,80 Kč, tj. odměna advokáta za úkony učiněné do 31. 12. 2024 činila 4 460 Kč. S účinností od 1. 1. 2025 byla tarifní hodnota nemajetkové újmy ve výši přiznané částky, tj. 105 521,96 Kč (§ 9a odst. 2 písm. a/ AT ve znění účinném od 1. 1. 2025), součet s majetkovou újmou činil 138 544,76 Kč, odměna advokáta za úkony učiněné po 1. 1. 2025 tak činila 6 660 Kč. Zástupce žalobce učinil v daném řízení 2 úkony po 4 460 Kč (převzetí zastoupení a sepis žaloby) včetně paušální náhrady hotových výdajů 2 x po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 2 úkony po 6 660 Kč (replika a účast na soudním jednání) včetně paušální náhrady hotových výdajů 2 x po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025. Odvolací soud přitom neshledal důvodnou námitku žalované, že replika žalobce byla neúčelným úkonem, když z obsahu spisu vyplývá, že žalobce zde reagoval na vyjádření žalované, a to nejen ohledně majetkové újmy, vyjadřoval se k celému předmětu sporu. Žalobci dále náleží cestovné ve výši 1 660 Kč (při vzdálenosti 204 km, průměrné spotřebě 6,5 litru/100 km, ceně 35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle téže vyhlášky), náhrada za ztrátu času za 6 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5 523 Kč, celkem 33 823 Kč. Žalobci přísluší dle výsledku sporu pouze 52 % těchto nákladů, tj. 17 587,96 Kč. Odvolací soud tedy změnil napadený rozsudek v nákladovém výroku (III.) dle § 221a o. s. ř. ohledně výše nákladů, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

36. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení úspěšná, žalobci tak náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci vznikly náklady za právní zastoupení za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 5 340 Kč z tarifní hodnoty 105 521,96 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhradu hotových výdajů 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT, cestovné 1 527,87 Kč (při vzdálenosti 188 km, průměrné spotřebě 6,5 litru/100 km, ceně 35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle téže vyhlášky), náhrada za ztrátu času za 6 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 941,66 Kč, celkem 16 949,52 Kč.

37. V zamítavém výroku o věci samé (II.) zůstal napadený rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Poučení