4 C 78/2023 - 188

Rubrum

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Lebedou, Ph.D., ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení 35 150,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú [adresa] v obci [adresa] dle přiloženého geometrického plánu č. [hodnota]-[Anonymizováno]/2020 vypracovaného společností [právnická osoba], přičemž každý je vlastníkem ideálního podílu a dále, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú [adresa] v obci [adresa], přičemž každý je vlastníkem ideálního podílu. Žalovaný je dle katastru nemovitostí vlastníkem pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/5 a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v obci [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota]. Žalobkyně č. [hodnota] je dle katastru nemovitostí vlastníkem pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno] a stavby stojící na pozemcích p. č. [hodnota] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve stejném KÚ zapsaných na LV č. [hodnota]. Žalobci nabyli pozemek p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] a pozemek p. č. [hodnota] (tehdy součást pozemku p. č. [Anonymizováno]/4[Anonymizováno], včetně stavby nacházející se na pozemcích p. č. [hodnota] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (dále jen „chata“) kupní smlouvou mezi nimi ze dne 14. 10. 1981 a manželi [adresa] a [jméno FO]. Společně s pozemkem p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], v podobě, v jaké byl dne 3. 11. 1981, se žalobci ujali i držby části pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno] jak jsou vyznačeny na geometrickém plánu č. [hodnota]-1140/2020 (dále jen „přiložený GP “) jako pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] totiž těsně přiléhá chatě a tvoří s ní funkční celek, jakousi „zahradu“ či „dvorek“ okolo chaty. Až na pozemcích p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno](mimo pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) začínal lesní porost, který byl z velké části odstraněn až nedávno v souvislosti s kůrovcovou kalamitou, a pouze v této části, pokryté lesním porostem, je držel žalovaný. Okolí chaty až po lesní porost a pozemek, na němž se chata nachází, však vždy měl v držbě vlastník chaty. To je patrné i ze samotného pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], kdy tento je k nerozeznání od pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], kdy neexistuje žádná patrná hranice mezi těmito pozemky, naopak je zjevné, že tyto byli odnepaměti užívány pospolu. Na pozemku p. č. [Anonymizováno]/10 dokonce stojí část chaty. I v jeho případě se žalobci nemohli domnívat, že by se tento nenacházel v jejich vlastnictví. Žalobci nemohli, přinejmenším v době před účinností zákona č. [Anonymizováno]/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, tedy před 1. 1. 1993 vědět, že hranice pozemku, tak jak byla vyznačena na katastrální mapě neprobíhá po hranici lesního porostu, ale až dále od něj, dokonce prochází chatou, kterou zakoupili. Byli tak v dobré víře, že veškeré pozemky, které užívají jsou v jejich vlastnictví, když od svých právních předchůdců zakoupili chatu i s pozemky, které tvoří s chatou funkční celek, tedy pozemky, na nichž se chata nachází a pozemky přilehlé, onu „zahrádku“ či „dvorek“ okolo chaty. Poblíž severního rohu pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] pozemku se navíc nacházel dřevěný přístřešek, garáž, taktéž ve vlastnictví vlastníka chaty a přilehlých pozemků a taktéž tvořil součást onoho funkčního celku. Ostatně ani u tohoto přístřešku nebylo sporováno jeho vlastnictví, tedy nebylo proč se domnívat, že pozemek, na kterém se nachází by neměl být ve vlastnictví žalobců či jejich právních předchůdců. O tom, že pozemky byly odnepaměti užívány pospolu svědčí i skutečnost, že až na hranici pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]a [Anonymizováno]/[Anonymizováno], tedy přesně na hranici tehdejšího lesního porostu, existoval přinejmenším v 80. letech 20 století dřevěný plot, který tyto pozemky odděloval. Pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byl žalobci užíván tak, že na něm bylo umístěno „posezení“ sestávající z laviček a stolu. V 80. letech jej v užívali i potomci žalobců, [tituly před jménem] [Jméno žalobce B] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří v té době byli v dětském věku. Žalobci mají s ohledem na vše shora uvedené za to, že vydrželi k 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. Alternativně lze posoudit skutkový stav tak, že žalobci dokonce ve smyslu ust. § 1095 ve spojení s ust. § 3066 OZ vlastnické právo vydrželi mimořádně, neboť uplynula doba 20 let, po kterou právní předchůdci měli části pozemků nepřetržitě v držbě a od nabytí účinnosti OZ uplynulo 5 let.

2. Žalovaný s nárokem nesouhlasil a uvedl, že vlastníkem pozemků se stal v letech 1 999 - 2 000 na základě dědictví po otci [jméno FO] a darovací smlouvy uzavřené s matkou [jméno FO]. Žalobci získali kupní smlouvou ze dne 14. 10. 1981 do společného jmění manželů pozemek označený v kupní smlouvě jako louka č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] 0 výměře 400 m2 a rekreační chatu na ní postavenou ev. č. [hodnota], to vše k.ú. [adresa]. V kupní smlouvě byli nabyvatelé výslovně upozorněni, že rekreační chata doposud není vyznačena v evidenci nemovitostí. Na tuto skutečnost byli žalobci upozornění navíc dopisem střediska Geodezie, oddělení evidence nemovitostí, ze dne 23. 11. 1981. Následně požádali žalobci žádostí ze dne 17. 11. 1993 o zápis stavby chaty do listu vlastnictví, a to dle geometrického plánu č. [hodnota] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 14. 9. 1993. Tímto geometrickým plánem došlo k rozdělení pozemku č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] na pozemky č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] louka o výměře 375 m2 a č. parc.st. [Anonymizováno] zastavěná plocha — chata o výměře 25 m2. Zároveň ale byla chata ev. č. [hodnota] zakreslena tak, že její část o výměře 5 m2 označená jako č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] se nacházela na sousedním pozemku. K této žádosti bylo připojeno rozhodnutí odboru výstavby ONV v [adresa] ze dne 8. 1. 1969 čj. výst. [Anonymizováno]/F, ve kterém byli právní předchůdci žalobců výslovně upozorněni na nutnost provedení majetkoprávního vypořádání pozemku. Dohodou o vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalobců ze dne 4. 11. 2002 se žalobci dohodli, že rekreační chata č.e. 4 stojící na pozemku č. parc. st. [Anonymizováno] 0 výměře 25 m2 a na pozemku jiného vlastníka č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] spolu s pozemkem č. parc. st. [Anonymizováno] a č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] připadnou do výlučného vlastnictví [Jméno žalobce A]. Žalobci zakoupili v roce 1981 rekreační chatu v lesní chatové osadě. Z připojené kopie katastrální mapy je zcela zřejmé, že se jedná o soubor rekreačních objektů postavený podél Nohavického potoku a který je ze všech stran obklopen lesními pozemky včetně porostů (pokud nedošlo z důvodu kůrovcové kalamity v posledních letech k jejich odstranění). Jednotlivé chaty se zde nachází několik desítek let. Po celou dobu existence této chatové osady pochopitelně majitelé rekreačních objektů zcela běžně užívali nejen své pozemky, ale i přilehlé pozemky spadající do kategorie pozemků lesních. Po celou dobu zde probíhaly spory mezi majiteli chat a správcem lesů, který byl nucen pravidelně neoprávněné zásahy uživatelů chat do lesních pozemků omezovat. Pochopitelně, že žalobci nebyli jediní, kdo svévolně užívali pro svoji potřebu část sousedního pozemku. Ostatní majitelé to ale postupně řešili odkoupením, popř. směnou pozemků. Žalobci kupní smlouvou ze dne 14. 10. 1981 zcela jasně koupili pozemek č. parc. [Anonymizováno]/4[Anonymizováno]označený jako louka spolu s chatou na tomto pozemku. Pozemky č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byly již v roce 1981 vedené jako pozemky lesní a byly dlouhodobě porostlé lesními porosty. Je tedy zřejmé, že nemohly být v žádném případě považovány za pozemek vedený jako louka. Žalobci výslovně koupili pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] zcela jasně označený jako louka. Navíc v kupní smlouvě z 14. 10. 1981 byli žalobci ubezpečeni o tom, že zde nejsou žádné právní vady. Nemohli tak být upozorněni na fakt, že by měli užívat část pozemků jiného vlastníka. Navíc sami žalobci v žalobě uvádí, že oba pozemky č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byly donedávna pokryté lesním porostem, ani omylem tak nemohly být považovány za louku č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Neznatelnost hranic mezi pozemkem náležejícím k chatě a sousedními lesními pozemky je právě charakteristická pro lesní chatovou osadu, kde nebylo budováno žádné oplocení. Oba žalobci požádali žádostí ze dne 17. 11. 1993 o zápis stavby chaty do listu vlastnictví. Přílohou této žádosti je geometrický plán ze dne 14. 9. 1993, který zcela jasně zakresluje chatu žalobců na sousedním pozemku. Takto byla nakonec chata na list vlastnictví zapsána. Pokud by byli žalobci přesvědčeni o tom, že pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] je jejich, rozhodně by si nenechali zapisovat stavbu na cizím pozemku. Konečně pak v dohodě o vypořádání společného jmění žalobců ze dne 4. 11. 2002 je výslovně uvedeno (čl. II., bod B), že předmětem vypořádání je i rekreační chata č. ev. 4 stojící na pozemku č. parc. st. [Anonymizováno] a dále na pozemku jiného vlastníka (psáno tučně) čp. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Zde tak oba žalobci výslovně uvedli, že ví o tom, že pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] není jejich. Není zde dále ani zmínka o tom, že by byli vlastníky části sousedních lesních pozemků. Žalobci tvrdili, že spornou část pozemků užívali i jejich právní předchůdci. Přikládá kopii rozhodnutí o povolení užívání stavby chaty ONV v [adresa] ze dne 8.1.1969 s tím, že je zde výslovně uvedena podmínka provedení majetkoprávního vypořádání pozemku. Žalobci vždy věděli, že pozemek pod přístřeškem není jejich, ale neřešili to. Začali to řešit v letech 2015 - 2016, ale na nabídku na směnu pozemků za účelem přístupu do mého lesa nakonec odmítli přistoupit, vyřešil si tedy přístup jiným způsobem. Pokud se žalobci svévolně zmocnili sousedních pozemků, byli si od samého počátku jejich užívání plně vědomi, že nejsou jejich. Koupili zcela jednoznačně pozemek označený jako louka a nemohli se tak domnívat, že sousední lesní pozemek je jejich. Pouze stejně jako ostatní majitelé chatu využili benevolence správce lesů a bez souhlasu užívali sousední lesní pozemky. V 80. letech minulého století to nikdo neřešil. Nelze tak dospět k závěru, že byli v dobré víře.

3. Z provedených důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

4. Z výpisů z katastru nemovitostí vyplývá že žalovaný je dle katastru nemovitostí vlastníkem pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v obci [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota]. Jedná se o druh pozemku: lesní pozemek. Žalobkyně č. [hodnota] je dle katastru nemovitostí vlastníkem pozemků p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno] a stavby stojící na pozemcích p. č. [hodnota] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve stejném KÚ zapsaných na LV č. [hodnota].

5. Ze smlouvy kupní ze dne 14. 10. 1981 vyplývá, že žalobci nabyli pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemek p. č. [hodnota] (tehdy součást pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) o výměře 400 m2, včetně stavby chaty zde postavené, a to kupní smlouvou mezi nimi ze dne 14. 10. 1981 a manželi [adresa] a [jméno FO]. Tato smlouva byla schválena Státním notářstvím v [adresa] dne 3. 11. 1981, kdy došlo k převodu vlastnictví na žalobce. V kupní smlouvě byli nabyvatelé upozorněni, že rekreační chata doposud není vyznačena v evidenci nemovitostí. Chata byla provedena vlastní výstavbou a je zde odkaz na rozhodnutí ONV ze dne 24. 10. 1968 a povolení k užívání chaty ze dne 8. 1. 1969. Z dopisu ze dne 23. 11. 1981 vyplývá, že žalobci byli upozorněni střediskem Geodezie, oddělení evidence nemovitostí, na to, že chatu nemohou zapsat do listu vlastnictví, jedině na základě geometrického plánu, který si mohou objednat.

6. Z dohody o vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalobců ze dne 4. 11. 2002 vyplývá, že společné jmění žalobců bylo vypořádáno tak, že se výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věci stala žalobkyně. V čl. II., bod B je uvedeno, že předmětem vypořádání je i rekreační chata č. ev. 4 stojící na pozemku č. parc. st. [Anonymizováno] a dále na pozemku jiného vlastníka čp. [Anonymizováno]/[Anonymizováno].

7. Z rozhodnutí ONV ze dne 8. l. 1969 soud zjistil, že právní předchůdci žalobců byli výslovně upozorněni na nutnost provedení majetkoprávního vypořádání pozemku.

8. Ze žádosti o zápis novostavby do listu vlastnictví ze dne 22. 11. 1993 vč. geometrického plánu vyplývá, že žalobci požádali o zápis chaty. Z geometrického plánu pak vyplývá, že chata byla částečně na pozemku žalovaného. K zaměření došlo 1. 2. 1990. Pozemek č. parc. 384/4 je veden jako louka.

9. Z rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 24. 10. 1968 vč. půdorysu a pohledu vyplývá, že přístavek u chaty nebyl v projektové dokumentaci uveden. Pozemek navíc nesmí být oplocován.

10. Z výzvy k předložení geometrického plánu vyplývá, že žalobci byla adresována tato výzva k zápisu novostavby s tím, že je povinen obstarat si geometrický plán. Výzva je ze dne 12. 9. 1989. Žalobkyně na jednání k této listině uvedla, že na této adrese nebydleli.

11. Svědek [jméno FO] uvedl, že chatu má hned naproti chaty žalobců. Chatu tam má od roku 1975. Myslí si, že přístavek tam byl v době, kdy jeho rodiče stavěli chatu (rok 1975). V tu dobu tam [jméno FO] stavěli přístavek. Pozemky směrem k lesu byly ve správě Lesů České republiky a žalobci je neužívali. Les zasahoval k chatě. Užívali prostor trávy (louky), ale ne lesa. Les byl podle hranice, jak je na plánku. Byly tam vybetonované kolíky a hajný s nimi vedl spory ohledně udírny. To muselo být v 80. letech, do 1993, kdy se to vrátilo majitelům. To všichni věděli, protože ta louka se nazývá [jméno FO]. I oni stavěli na jeho pozemku a pak ho vykoupili. Ty lidi věděli, než to sebrali komunisti, že ta louka byla [jméno FO], i ten les byl [jméno FO][Anonymizováno] Na vesnici byly poměry známé, i na těch chatách. [jméno FO] chatu postavil v podstatě na výdělek (k prodeji). Nezmiňoval, proč se stavěl přístavek, ale co ví od rodičů, ale už v té době se řešilo, že ta stavba přístavku byla na černo. Po koupi ze strany žalobců se tam žalobci nevyskytovali, vyskytoval se tam pan [jméno FO], který byl otec žalobkyně. Ten pak měl ty spory s hajným. Museli dodržovat pokyny hajného. [jméno FO] tam jezdili zřídka kdy, on by to viděl rok 2002 až 2003. Děti [jméno FO] tam byly u pana Veselého na prázdninách. Co se týče hranice, že by byla mezi hranicí lesa a louky, svědek uvádí, že to tak nevnímá, že tam byly betonové sloupky. Ty byly na hranici katastru. On se sám se o to začal zajímat v roce 1993. Ty tam byly už v 80. letech na popud hajného. Ohledně užívání uvádí, že to nebylo nijak oplocené, byly tam naházeny krámy v lese. To byl pořád předmět sporu, že oni vynášeli pořád nějaký bordel do lesa. Užívání se nezměnilo. U [jméno FO] okolo chaty v letech 1980-1993 svědek uvádí, že před svojí chatou si to užívali oni. Je tam problém v tom, že spoustu těch značek bylo umístěno mimo katastrální mapy. Přendání značek mohlo být už za komunistů. Podle svědka žalobci věděli, že užívají obecní pozemek před chatou. Žalobci sami se nezmiňovali, že by věděli o tom, že by mohli užívat cizí pozemky, ale svědek je upozorňoval. Všechno tohle vzniklo v roce 2018. V 80. letech se neupozorňovalo. V době, kdy všechno patřilo všem, se neupozorňovalo na to, že každý si dělá, co chce. V roce 1975 bylo svědkovi 6 let. Svědek uvádí, že si nechali udělat geometrický plán celého údolí, když se řešily ty cesty. Mohlo to být okolo roku 2018. Svědek do mapy zakresluje červeně kolíky. Hajný je tam dával v 80. letech. Bere to do roku 1989. Má za to, že to bylo i v roce 1981, kdy byly největší problémy, kdy se tam hádali s panem Veselým. Vlastnicky má za to, že to bylo Lesů ČR, protože to tam hajný hlídal. Svědek do plánku zakresluje původní garáž. Bylo to tam, kde byla cesta do lesa.

12. Svědek Bohumír [Anonymizováno] uvedl, že zná historii údolí od roku 1977. Chatu stavěla rodina [jméno FO], byla postavena v roce 1968 a užívání bylo povoleno v roce 1969 a povoleno užívání 20 m2. V rozhodnutí o užívání stavby je jasně napsáno, že byla podle předložené a schválené projektové dokumentace a nebyly provedeny žádné změny oproti projektu. Byla dána podmínka z užívání stavby manželů [jméno FO], že si rychle vyřeší majetkové vztahy k pozemkům. [jméno FO] to stavěl za účelem prodeje. Podle toho to vypadalo. V roce 1981 to koupili [jméno FO] (neví, zda to nebyl její tatínek). Především to užíval pan [jméno FO], který tam dělal veškerou práci. Lesy zná, neboť pracoval na ministerstvu obrany a vytipovával si území pro záložní prostory. Zná se i s hajným [jméno FO]. Lesy navštěvovali až do roku 2000, než si tam vyšlapali chatu. V roce 1984 tam šli na procházku a u chaty žalobců bylo uděláno dřevěné sezení 2x2,5 m. A do stromů zatloukli plaňky. Když to [jméno FO] viděl, tak je několikrát upozorňoval, že to tam nemá co dělat. Že hranice jsou úplně jinde a přesně jim ukazoval, kde ty hranice jsou. Nedošlo k nápravě a [jméno FO] jim to všechno vymlátil ven a naházel jim to k ohništi. V roce 2002 se tam domluvil se žalobkyní, že jí to tam vše uklidí. Svědek uvádí, že v roce 1984 to hajný vyklidil a všechno co nemá dělat v lese, dal pryč. To tam vydrželo až do roku 2002, protože tam nikdo nejezdil. Byla tam doprava vlakem. Od roku 1989 bylo jasné, že se ty pozemky vrátí zpátky. Na 100 % ví, že žalobkyně věděla, kde pozemky mají. Věděla to pořád, to věděla od roku 1981. To svědkovi řekla v roce 2002 až 2003, kdy seděli u vínka na terásce. Udržovali dobré vztahy, chodila k nim až do roku 2014, kdy vypukla krize na Ukrajině a syn začal dělat kraviny s kontejnerama. Chtěl si stavět kryt. Do té doby tam byly dobré vztahy, cca 6 let jí tam uklízel a sekal. Střídali se s jejím švagrem. Celé údolí svědek majetkově vypořádal. S žalovaným se poznali v roce 2000 v prosinci, kdy kupovali chatu. Ze slušnosti šel za všemi sousedy. Bližší vztah k žalovanému nemá. K žalobcům má rovněž vztah, jako sousedi. Nikdo s ním nemluvil ohledně svědecké výpovědi, zná to údolí. Celé údolí se stmelilo proti žalobkyni kvůli kontejnerům, které nás všechny ohrožují. Uvádí, že ho to neovlivňuje, ale má za to, že žaloba může být účelová pro možnost umístění kontejnerů v jiných místech, než bylo stavebním úřadem povoleno. Zájem na výslechu řízení nemá žádný, prostě ho štve, že tam kontejnery jsou. Svědek na přímou otázku soudu uvádí, že jeho výpověď není nepravdivá a není nějak ovlivněná kontejnery. Uvádí, že pokud za ním žalobkyně přijde, nemá problém ji pomoci i s majetkovým vypořádáním. Musí si uvědomit, že lesy jsou ze zákona nenapadnutelné. K dotazu soudu ohledně kolíků uvádí, že celá ta oblast byla vykolíkovaná ocelovými kolíky, to je od roku 1968-1969, v době, kdy se tam povolovaly chaty. Oni tam jsou ty ocelové (roksorové) kolíky. Jsou tam i betonové mezníky. Před rokem 2000 nevlastnil nemovitost, ale měl tam kamarády. Jeho kamarád podplukovník [Anonymizováno] tam vlastnil chatu naproti žalobců. Byl tam učitel [Anonymizováno], [Anonymizováno]. Neměl tam problém ani s žalobkyní. Byl tam od roku 1977. U stavby chaty tedy nebyl. Zná chatu [jméno FO], ale ne [jméno FO]. Historii zná, protože si to našel v archivu. Když to kupovali, tak chtěl vědět, do čeho jde. Tři týdny po koupi chaty dostal kázání od [jméno FO], jak se tam má chovat. O historii se vždycky zajímal. V době, kdy se seznámil se žalovaným, kolem roku 2000, mu říkal, co tam všechno je kolem, tak svědek se na to musel sám podívat. [jméno FO] ho požádal, že tam má pozemků hodně, že jsou pro něj zbytečné, aby mu pomohl s vypořádáním a oslovil majitele. Od té doby se znají. Majetkové vztahy vypořádal do roku 2018 ke spokojenosti obou stran. Svědek mu připravil podklady, které podepsal včetně smluv a návrhu do katastru. Svědek připravil návrh smlouvy, návrhy na vklad a žalovaný to jen podepsal. Řešila to celá rodina [jméno FO]. Jednal s ostatními vlastníky včetně žalobkyně. Žalobkyně se podílela i finančně na tom, když vypořádali vztahy k cestě. Než vlastnil chatu, tak tam chodil 3x až 4x týdně, to bylo od roku 1977. Mezi roky 1977 až 2000 tam chodili 3x až 4x týdně a od roku 2000 tam jezdí každý den. Proto ho štvou ty kontejnery, když žalobkyně tam jezdí 3x za rok. Předtím tam nejezdil nikdo, když čistil pozemek žalobkyně, tak to dělal měsíc a půl. Kontejnery mu tam vadí. Jsou na cizím pozemku, nemají tam co dělat, všichni tam jezdí a nemají být 5,5 m vysoké a na začátku nebyly sešroubované. Petici za kontejnery on neinicioval. Myslí si, že byl přítomen před rokem 2000 geodetickému zaměření, ale neví, přesně kdy. On sám si ho nechal zaměřit v roce 2000. Uvádí, že asi nebyl přítomen před rokem 1999. Byl upozorněn hajným, aby si našel kůly. S hajným [jméno FO] se poprvé potkal v roce 1977. [jméno FO] se potkal poprvé v roce 2001. Žalobkyně svědkovi říkala na dotaz, jestli ví, že má stavbu na cizím pozemku, že to ví, je to tam složitější, že ta přístavba je na pozemku pana [jméno FO] a ona vlastní tu stavbu, že ona to nestavěla, ale ví, že by se to mělo dotáhnout do konce. Ona ani ta budova nebyla celá na jejím pozemku. Bavili se o tom, ona to věděla, že to takhle je. Protože jí radil kde kdo, tak nevěděla, co s tím dál. V podmínkách pana [jméno FO] na vypořádání cesty bylo, že se žalovaný dostane do vlastního lesa přes jakoukoliv parcelu. Říkal žalobkyni, aby si svůj pozemek směnila. Stavební úřad mu zamítl řešení s žalobkyní a [Anonymizováno], a proto se vrátili k původní myšlence k žalobkyni. Že by se změnil rozsah užívání pozemků, uvádí, že se to nezměnilo. 4 m od kmenů začíná hranice chatových osad. Tak to vždycky bylo. Tenhle stav byl do roku 2014, kdy tam začal jezdit syn žalobkyně, kdy nepořádek vyházel do lesa pana [jméno FO]. K hranici 4 m uvádí, že to řeší občanský zákoník. A je to potvrzené odborným lesním hospodářem. Svědek uvádí, že si to i změřil, že není blbý. Taky má chatu u lesa. [jméno FO] chatu neužívali, chatu postavil [jméno FO] na kšeft. [jméno FO] pozemek [Anonymizováno]/[Anonymizováno] neužívali. Ohledně likvidování sezení, uvádí, že to bylo v roce 1985 nebo v roce 1986. [jméno FO] si na hajného nestěžovali. Každý byl poučený, jak se má chovat. Svědkovi ukázána mapa na č.l. 44 - svědek do mapy na č.l. 44 zakreslil kolíky. Právě proto se se žalobkyní bavili, že ta část chaty je ta část k vypořádání. Zarazilo ho, že když došlo k novému geometráku, že to nebylo projednáno s orgány státní správy. K dalším stavbám uvádí, že tam byla udírna, kterou hajný znehodnotil, a byla tam garáž, která byla na pozemku pana [jméno FO] částečně, která pak byla odstraněna. Bylo to v době, kdy se již s žalobkyní moc nebavili, protože tam jezdila se synem. Věděl to, neboť tam byly ty tyčky – roksory.

13. Svědek [tituly před jménem] [Jméno žalobce B] uvedl, že rodiče chatu zakoupili v roce 1981, bezprostředně po koupi byla chata užívána. Chata byla užívána sezónně. Plot byl ohraničen na straně lesa, z přední strany také, a pak od sousedů [Anonymizováno] a ze strany [Anonymizováno], tam to bylo ohraničeno garáží se suchým záchodem. Rodiče tam jezdili osobně. Do 90. let rodiče se svědkem zapsání chaty neřešili. Začalo se to řešit až v poslední době. Vzpomíná si i na hajného [jméno FO]. Nezaznamenal žádné konflikty s ním, spíše opačně. Vstřícně s nimi řešil kalamitní stav stromu. Koupili si ten strom a on jim ho pomáhal zpracovat. Nevybavuje si, že by někdo řešil otázku hranic pozemků. Co se týče ohraničení, u [Anonymizováno] bylo ohraničení garáží a suchou toaletou, a to kopírovalo kmeny stromů. Pokračovalo to udírnou. [právnická osoba] byly plaňky, pak to pokračovalo přístavkem k chatě a tam byl taky plot, bezprostředně u toho dřevníku. Pak to dál pokračovalo – linie stromů. Pokračuje to k plotu sousedního pozemku. Z čelní strany byl v minulosti plot, bylo lemováno rybízy a dřevěným plotem. Plaňky tam byly odjakživa, tak jak to koupili. Byl to jasně vymezený prostor. Co se týče staveb, tak tam byla garáž se suchou toaletou. To tak nabyli a bylo to bezprostředně u stromů. Udírna – kouřovod vede do dřevěné bedny, která je vzdálená pár centimetrů od hranice stromů. Ta je tam dodnes. U chaty byl dřevěný přístřešek, ten je tam rovněž od doby nabytí. Nic nebudovali a pouze udržovali chatu tak, jak jí koupili. Ctili hranici kmenů. Pak tam byly ploty, jak popisoval. Boční plot končil bezprostředně od stromů. Je tam kompost. Mezi udírnou a dřevěným přístřeškem bylo vybudované posezení, to tak bylo od doby, kdy to koupili. Byl tam pevně stojící stůl v zemi. Boční oplocení tam již není, vzalo to časem za své. Postupně to vyhnilo. Posezení se tam dnes již také nenachází. Les začal převálcovávat – kořeny postupem času zasahovaly na jejich pozemek. Namísto opravy to řešili přenosným nábytkem. Oplocení neobnovili, neboť to nedávalo smysl s ohledem na mohutnost stromů.

14. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že na chatě trávila celé dětství. Rozsah užívání, co si pamatuje, se neměnil. Pamatuje si, že pozemek byl ohraničený ze všech stran. Ohraničení bylo různé - ovocné keře, ploty, plůtky, garáž (dřevník). Na hajného [jméno FO] si nevzpomíná, nepřišla s ním do kontaktu. Mezi drobné stavby by přičítala garáž. Lesem bylo jasně určené, kde je ohraničení. Na garáž byla nalepená i suchá toaleta. Přístřešek na dřevo sousedil s lesem přímo, vyústění udírny také, přístavek k chatě, dřevník byl těsně u lesa. Uvádí, že u lesa byl malý plot a jí to vždycky vadilo, když utíkala. Navazoval na les, neví, do kdy tam byl. [právnická osoba] sousedilo s lesem, kořeny stromů bránily užívání. Nešlo to posunout, protože by již byli na trávníku.

15. Svědkyně [Anonymizováno] [Anonymizováno] uvedla, že toto místo objevili v roce 1977, kde tam pravidelně chodili na procházky o víkendu. Pak se narodili děti, chodili tam koupat do rybníka. Chodili tam vesměs na procházky. V roce 2000 si koupili chatu v té oblasti a seznamovali se s prostředím. S hajným [jméno FO] měli vztah takový, že byl hajným na pravém místě, hlídal každou větvičku. Když chodili lesem, byl pořád za nimi, hlídal, aby se neničil les. Když koupili chatu, tak upozorňoval, aby se neřezali větve nebo pouze s jeho doporučením. Z prostoru lesa si nevzpomíná na oplocení u lesa, ale mezi chatami oplocení bylo. V roce 2000 koupili chatu a poté v roce 2003-2004 se tam začala objevovat žalobkyně. Od té doby věděli, že jí chata patří. Na pozemku a v chatě žalobkyně byla. Žalobkyně chodila přes jejich pozemek ke studánce. Žalobkyně byla nešťastná, že její pozemek byl zarostlý. Požádala jejího manžela, zda by jí s tím nepomohl. Ví, že tam bylo nějaké dřevo naházené, nějaká dřeva, v tom zatlučené hřebíky. Stavba byla na rozhraní – pozemku pana [jméno FO], garáž – dřevník, to později přiznali, že to není na jejich pozemku a odstranili ho. Pozemek byl neskutečně zarostlý, plot byl spadlý v rybízech. Bavili se o tom s manželem, bylo to potom, co si koupili chatu. Nevzpomíná si, zda [jméno FO] něco řešil. Ohledně toho, že pozemek není v jejich vlastnictví, že [tituly před jménem] [jméno FO] se o tom někdy zmiňovala, když šla pro vodu. Uvádí, že synátor si koupil kontejnery a chce je zakopat do zemí. Konkrétně ohledně vlastnictví si však nevzpomíná.

16. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že mají chatu 46 let. Nevzpomíná si, v jakém stavu [jméno FO] chatu koupili. Kontakt tam žádný nebyl. Na hajného [jméno FO] si vzpomíná. Ten si všechno hlídal. Ví, že pozemky byly nějak ohraničené. To, co měli [jméno FO], jí nezajímalo. [jméno FO] se nestýkali. Nemá povědomí o problémech s hranicemi. Mají studnu na pozemku lesů a teď řeší odkup pozemku. Svoje vlastnictví se snaží dát do pořádku. Jsou první chata, to co je za nimi patří Lesům. Měli to ohraničené, věděli, co jim patří. Bylo to ohraničené – bylo tam takové kovové. Bylo to na hranici pozemku. To kovové bylo na hranici s lesem.

17. Svědek [jméno FO] ml. uvedl, že manželé [jméno FO] nezná, předchozí majitele – [Anonymizováno] nebo [jméno FO], na ty si vzpomíná jako kluk. On dělá odbornou správu od roku 1993. Předávali si to v roce 1991, do té doby tam správu vykonával jeho otec. Neví, zda konkrétně se [jméno FO] řešil hranice jeho otec, ale řešili se černé stavby a ohníčky v lese. Chodili tam pravidelně kontroly. Lesníci si to měli hlídat. Nebyl u toho, jak byly vymezené hranice. Když se chaty stavěli, tak se to asi nějak vyměřovalo. Byl malý kluk tehdy. Jeho otec obcházel jednotlivé chaty, aby si to odstranili (lavičky apod.). Jak tam koho zastihl. Když se to předávalo, tak se lesníkům vraceli lesy. Byly tam určitě mezníky, dávali se tam trubky, jak to vyměřili. Neví, zda něco bylo u chaty [jméno FO]. Musí tam být ochranné pásmo 3 metry od lesa. Dříve bylo 2 metry, nyní je 3 metry, je to podle občanského zákoníku. V té době se to tak moc neřešilo, kde byl stojící les, tam se zalesňovalo. Většinou se zalesňovalo kousek od hranice – dodržovali se ty dva metry, aby to nepřerůstalo. Předtím tam chodil jako malý kluk, měl tam kamarády. V roce 1989 se tam tolik nedostal, měl vlastní úsek. K rozdělení uvádí, že nechce rozdělovat, musí tam být nějaký důvod a musí tam být funkce lesa. K tomu se vyjadřuje odborný lesní hospodář.

18. Z fotografií vyplývá, že žalobci užívali chatu a pozemek okolo ní. Je zde plaňkový plot až ke kmenům stromů, posezení, přístavek k chatě, dřevník, stromy a následně pařezy, udírna u lesa apod. Z fotografií vyplývá, že žalobci užívali předmětný pozemek až k lesu. Rozsahu užívání pak odpovídá geometrický plán předložený žalobkyní.

19. Soud provedl i další důkazy, ze kterých však ničeho pro posouzení vydržení nezjistil, a proto je blíže ve svém rozhodnutí nezmiňuje a ani z nich nevychází. Jedná o například o nabývací titul žalovaného vypovězení nájemního vztahu, návrhů směny, výzvy k souhlasnému prohlášení, placení daní, řízení u stavebního úřadu z roku 2023, řízení u Katastrálního úřadu [Anonymizováno], apod. Ohledně vyhodnocení jednotlivých důkazů soud odkazuje na výše uvedená zjištění plynoucí z jednotlivých důkazů. Svá skutková zjištění soud opřel o shora uvedené (zejména listinné) důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soud neprováděl ohledání na místě samém a ani neprováděl další dokazování, neboť pro soud je v tomto případě podstatné to, z čeho žalobci dovozují svou dobrou víru a skutečná délka jejího trvání. Další dokazování pak soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

20. Po právní stránce soud otázku posuzoval následně:

21. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobkyně, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohla žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze jí určovací žalobu odepřít. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci pak má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Tak je tomu i v souzené věci. Žalobci by jinak nemohli zvrátit stav, že jako vlastník sporných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Soud proto uzavřel, že žalobci mají naléhavý právní zájem na takovéto žalobě.

22. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) neznal do 31. 12. 1991 institut vydržení práva. Ten byl zaveden až novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. účinnou od 1. 1. 1992. Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 868 obč. zák. pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Z textu zákona jasně vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky stanovené § 134 obč. zák. Pro vydržení bylo podle zákona č. 509/1991 Sb., jeho přechodných ustavení, podstatné, že podmínky vydržení tu byly v den nabytí účinnosti uvedeného předpisu. Vydržení bylo možné až ke dni 1. 1. 1992. Podle ust. § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle ustálené judikatury soudů oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 2. 1999 sp. zn. 2 Cdon 568/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/1999, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/2000). Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C 1481). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, i zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005).

23. V tomto případě soud vychází z období od nabytí vlastnického práva žalobci na základě smlouvy kupní ze dne 14. 10. 1981, schválena Státním notářstvím v [adresa] dne 3. 11. 1981. Rozhodnými pro posouzení dobré víry žalobců jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Dle této smlouvy byli žalobci upozorněni, že chata doposud není vyznačena v evidenci nemovitostí. Chata byla provedena vlastní výstavbou a je zde odkaz na rozhodnutí ONV ze dne 8. l. 1969 a povolení o přípustnosti stavby ze dne 24. 10. 1968. Z dopisu ze dne 23. 11. 1981 vyplývá, že žalobci byli upozorněni střediskem Geodezie, oddělení evidence nemovitostí, na to, že chatu nemohou zapsat do listu vlastnictví, jedině na základě geometrického plánu, který si mohou objednat. Tedy již v době uzavření kupní smlouvy byli žalobci upozorněni na to, že chata je nezapsaná a dále na existenci rozhodnutí ONV ze dne 8. l. 1969 a povolení o přípustnosti stavby ze dne 24. 10. 1968. Žalobci tedy zakoupili pozemek a chatu s tím, že tato není dosud zapsána a její zápis bude třeba v budoucnu dořešit. Ze skutečnosti, že chata není zapsána navíc z pohledu soudu plyne to, že žalobci nemohli být od počátku v dobré víře o hranicích pozemku a umístění chaty. Pokud byli navíc prodávajícími manželi [jméno FO] upozorněni na existenci výše uvedených rozhodnutí, má soud za to, že žalobci museli vědět o tom, co je v těchto rozhodnutích obsaženo, tj. o podmínce provedení majetkového vypořádání a dále i nezaplocení pozemku. Z dopisu ze dne 23. 11. 1981 navíc vyplývá, že žalobci byli upozorněni na podmínku zápisu chaty jedině na základě geometrického plánu. Nemohli tedy být v dobré víře, neboť nevěděli, kam až jejich pozemek sahá, resp. kde přesně je. Lze se domnívat, že v té době to ani neřešili. Jejich právní předchůdci manželé [jméno FO] v dobré víře býti nemohli, neboť o nutnosti majetkového vypořádání dle rozhodnutí ze dne 8. 1. 1969 věděli. Žalobci kupní smlouvou ze dne 14. 10. 1981 zcela jasně koupili pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] označený jako louka spolu s chatou na tomto pozemku. Neznatelnost hranic mezi pozemkem náležejícím k chatě a sousedními lesními pozemky je právě charakteristická pro lesní chatovou osadu, kde nebylo (a ani být nesmělo) budováno žádné oplocení. Oba žalobci požádali žádostí ze dne 17. 11. 1993 o zápis stavby chaty do listu vlastnictví. Přílohou této žádosti je geometrický plán ze dne 14. 9. 1993, který zcela jasně zakresluje chatu žalobců na sousedním pozemku ve vlastnictví jiného vlastníka a okolní pozemky. Pokud by byli žalobci přesvědčeni o tom, že pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] je jejich, rozhodně by si nenechali zapisovat stavbu na cizím pozemku. A pokud tedy věděli, že není jejich pozemek č. parc. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], tím spíše nemohl být jejich navazující lesní pozemek. Potvrzení toho, že chata je na pozemku žalovaného následně vyplývá i vypořádání SJM žalobců. Maximální konec vydržecí doby tedy byla tato žádost ze dne 17. 11. 1993. O mimořádném vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 zák. č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku nemůže být řeč, neboť zde není splněna podmínka držby 20 let. Pro soud bylo tedy podstatné období od 14. 10. 1981 až do 17. 11. 1993. Z pohledu soudu žalobci v tomto období dle doložených fotografií užívali pozemek kolem chaty až k lesu. Tento však neměl být oplocován a dle tehdy platného znění zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, měli uživatelé lesů v § 20 stanoveny omezení při užívání lesů, např. provádění preventivních opatření před požáry, v § 19 pak omezení ohledně umístění staveb blíže než 50 m od lesa. Umístění drobných staveb a udírny tedy neodpovídalo ochraně lesa a nelze tak ničeho pro existenci dobré víry dovodit. To stejné platí pro oplocení - plaňky, které zde být nemělo a z jeho existence žalobci tak nemohou dovozovat dobrou víru. Z pohledu soudu tedy pozemek s chatou žalobců se nacházel v lesní osadě, neměl být oplocen, žalobci byli upozorněni ve smlouvě kupní a příslušná rozhodnutí a pokud nevynaložili žádné úsilí směřují k zápisu chaty, tak nemohli být od počátku v dobré víře. Soud provedl i další dokazování svědeckými výpověďmi a odkazuje například na výpověď svědka [jméno FO] - les zasahoval vždy k chatě žalobců, hranice byla v terénu vyznačena, zakreslil ji do plánku, kolíky tam byly od 80. let, všichni věděli, že pozemek u chaty patří [jméno FO], svědek [Anonymizováno] - hajný [jméno FO] opakovaně požadoval odstranění staveb a ukazoval žalobcům, kde je hranice mezi pozemky, potvrdil, že žalobci věděli, že sporný pozemek není jejich, vycházel s nimi dobře, pomáhal jim s údržbou, - žalobkyně mu potvrdila, že ví, že chata je na cizím pozemku, zakreslil do plánku podrobné umístění hraničních kolíků, svědek [jméno FO], svědkyně [jméno FO]: potvrdili pouze užívání a existenci ohraničení, svědkyně [jméno FO] - potvrdila, že lesní pozemek byl vždy oddělen kovovým ohraničením. Z pohledu soudu zde tedy není žádná okolnost, ze které lze dobrou víru odvozovat. Za tohoto stavu tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byli v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 150,50 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastupování, vyjádření k žalobě, 1. 6. 2023 jednání, 30. 6. 2023 doplnění vyjádření, 1. 12. 2023 jednání, 3. 5. 2024 jednání u mediátora, 19. 8. 2024 jednání - 2 úkony), z částky 1 550 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (účast u vyhlášení) včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 050 Kč ve výši 6 100,50 Kč.

Poučení