4 CO 31/2018 - 399

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mědílka a soudců JUDr. Jiřího Švehly a JUDr. Jany Sedlářové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa], za účasti účastníka: [osobní údaje účastníka] se sídlem [adresa], zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa], o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne [datum rozhodnutí], č.j. SPU [číslo] [spisová značka], o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. listopadu 2017, č.j. 11C 1/2017-187, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 21.054 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu, jímž byly účastníkovi vydány pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] a parc. [číslo] v k. ú. [obec] (dále též„ předmětné pozemky“) a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit účastníkovi náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že zásadní význam pro rozhodnutí věci má otázka, zda účastník je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ ZMV“), s čímž úzce souvisí, zda utrpěl majetkovou křivdu z některého z důvodů vymezených § 5 ZMV v rozhodném období (28.2.1948 – 1.1.1990). Vyšel přitom ze zjištění, že majetek účastníka byl postižen již v době nesvobody v roce 1941 rozhodnutím Tajné státní policie v Linci ze dne 22.11.1941 o konfiskaci jeho majetku ve prospěch Říšské župy [ulice] [anonymizována tři slova]). K obnovení vlastnického práva účastníka k takto konfiskovanému majetku z období nesvobody nedošlo ex lege, nýbrž bylo nutno dodržet postup podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, podle kterého bylo možno ve lhůtě 3 let od nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 17.6.1949) uplatnit nárok ze zrušení nebo ze změny soudního nebo úředního výroku vydaného po 29.9.1938. Účastník podal návrh na navrácení vlastnictví takto konfiskovaného majetku dne 28.7.1948, jeho návrh však byl rozhodnutím Okresního soudu v České Krumlově ze dne 25.4.1951, sp.zn. 1Nc 595/48, zamítnut s odůvodněním, že navrhovatel není aktivně legitimován, jelikož veškerý jeho majetek byl již v mezidobí od podání žádosti o restituci konfiskován. Všechny správní akty a úkony orgánů státní správy, které byly ve vztahu k předmětnému majetku činěny po skončení války, nemohly přivodit žádné právní účinky, neboť byly sice vztahovány k cisterciáckému majetku, avšak tento majetek ve skutečnosti církevním vlastnictvím v uvedené době nebyl, když účastník tento majetek po jeho konfiskaci v roce 1941 znovu nenabyl. To platí jak o konfiskačním výměru Ministerstva zemědělství ze dne 26.9.1946, č.j. 454857/46-IX A/22, jenž byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11.9.1947, č.j. 456/46-5, zrušen, tak i o správních aktech vydaných až po započetí rozhodného období včetně konfiskačního výměru Zemského národního výboru ze dne 16.9.1948, č.j. XIII-1-10176/9-1947, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 21.6.1950, č.j. 35 .293/50- A/23, o konfiskaci majetku účastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a včetně vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zveřejněné na úřední desce, o konfiskaci majetku účastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb. Stejně tak nemohlo vyvolat účinky ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11.6.1948, č.j. 5408/48/R-12, o převzetí majetku účastníka na základě zák. č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Soud prvního stupně uzavřel, že shora uvedený postup státu naplňuje důvod majetkové křivdy podle § 5 písm. j/ ZMV spočívající v tom, že o nároku účastníka uplatněném podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo rozhodnuto bez věcného přezkumu předpokladů restituce a bylo odůvodněno pouze nedostatkem aktivní legitimace dalšího účastníka řízení, přičemž tento závěr se opírá o konečné rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 21.6.1950 o konfiskaci majetku účastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. Zde se pak soud prvního stupně ztotožnil se závěry správního orgánu, že rozhodnutí o konfiskaci majetku účastníka podle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. vydaná po započetí rozhodného období představovala, vzhledem ke zjištěným skutečnostem o osudu řádu a chování jeho členů v období nesvobody, ve skutečnosti projev náboženské perzekuce založený na vytržených kusých faktech a účelové interpretaci za účelem naplnění důvodů pro konfiskaci majetku. Proto právně chybné rozhodnutí soudu v poválečném restitučním řízení nelze dle názoru soudu prvního stupně posoudit jinak než jako účelové a spolu s celkovým postupem orgánů státu, a to i v souvislosti s faktickou likvidací církevních řádů v rámci tzv. Akce K v roce 1950, vede k závěru, že účastník se stal subjektem náboženské perzekuce ze strany státu, v jejímž důsledku mu bylo znemožněno ujmout se právně i fakticky svého původního vlastnictví. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně § 142 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které odůvodnil tím, že účastník pozbyl své vlastnické právo k předmětným pozemkům již v roce 1941 konfiskací ve prospěch [příjmení] říše, přičemž k obnově vlastnického práva podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. nedocházelo automaticky, nýbrž postupem podle zák. č. 128/1946 Sb. na základě rozhodnutí soudu. Původní majetek účastníka převzal stát fakticky již dne 13.12.1946 do správy státních lesů a statků a účastník zákonným způsobem své vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, když jeho návrhům podaným dne 28.7.1948 k příslušným okresním soudům nebylo vyhověno, neboť majetek účastníka byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. a účastník byl považován za osobu státně nespolehlivou podle § 4 zák. č. 128/1946 Sb., přičemž existence rozhodnutí řádu (nikoli jeho opata) o státní spolehlivosti nebyla prokázána. Tato soudní rozhodnutí byla tedy zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace tak, jak bylo stanoveno zákonem. Tato rozhodnutí nelze považovat za akt zvůle veřejné moci ani protiprávní znemožnění ujmout se vlastnických práv, když tehdejší soudy rozhodovaly plně v souladu se zákonem a nelze hovořit o perzekuci ze strany státní moci. Navíc účastník nepodal návrh na restituci podle zák. č. 128/1946 Sb. vůči všem nemovitostem, jejichž vydání se vůči žalobci domáhá. Neopodstatněná je i úvaha soudu prvního stupně v souvislosti s odkazem na tzv. Akci K, když soud prvního stupně v tomto směru nevyšel z žádných dobových dokumentů či archivních listin a neúplně tak zjistil skutkový stav. Nemohlo tak u účastníka dojít k majetkové křivdě v rozhodném období ve smyslu § 1 ZMV na původním církevním majetku podle § 2 písm. a/ ZMV a účastník není oprávněnou osobou podle § 3 zákona. Soud prvního stupně nesprávně založil svůj rozsudek na právním názoru, že účastníkovi byla způsobena majetková křivda podle § 5 písm. j/ ZMV. Soud prvního stupně neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit a napadený rozsudek je zasažen deficitem předvídatelnosti. Žalobce měl v tomto směru za to, že z archivních listin bylo zjištěno, že správa řádu záměrně a aktivně sloužila německému vedení války a fašistickým a nacistický účelům. Za správu řádu je pak nutno považovat představeného řádu a administrativní zaměstnance této osoby. Po rozhodnutích o konfiskaci majetku účastníka podle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. s účinky ke dni účinnosti těchto právních předpisů nemohla být účastníkovi již způsobena žádná majetková křivda, když postačovalo, aby vlastník byl z hlediska těchto dekretů„ kategorizován“ a nebylo nutné, podle tehdejší právní úpravy o konkretizaci zkonfiskovaného majetku činit rozhodnutí cestou vyhlášek okresních národních výborů. Splnění podmínek konfiskace přitom dnes nelze přezkoumávat. Soud prvního stupně se navíc nevypořádal s překážkou podle § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV, která vylučuje vydání majetku, přestože na něm byla oprávněné osobě způsobena majetková křivda podle § 5 ZMV. Tato překážka byla do zákona dána jako politická, kdy smyslem a účelem této překážky je zamezení prolomení dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. bez ohledu na to, kdy byly příslušné konfiskační výměry vydány.

4. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení.

5. Účastník se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že žalobce ve svém odvolání opakuje pouze tvrzení a důkazy uvedené v jeho předchozích vyjádřeních, které byly v řízení před soudem prvního stupně vyvráceny. Rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažuje za překvapivé, když předmětem řízení je restituční nárok účastníka, o němž soud v řízení rozhodl a jenž nesouvisí s případnými jinými nároky uplatněnými před účinností zákona o majetkovém vyrovnání. Za správný považuje účastník názor soudu prvního stupně, že oprávněná osoba má ve smyslu § 2 ZMV nárok na restituční vydání i takových věcí, na něž měla nárok podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. a zák. č. 128/1946 Sb. Tento původní restituční nárok účastník uplatnil ve vztahu k veškerému svému dřívějšímu majetku, což v řízení doložil listinnými důkazy. Navíc formální uplatnění nároku podle zák. č. 128/1946 Sb. nepatří mezi podmínky restitučního nároku podle ZMV. Účastník souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že postup státu při nevydání majetku účastníkovi podle zák. č. 128/1946 Sb. představuje jeho perzekuci ze strany komunistického režimu a tento postup nemohl být v souladu se zákonem již proto, že zásahem státní policie v rámci tzv. Akce K byl klášter účastníka obsazen a jeho členové zbaveni všech práv a osobní svobody. Za nesprávné považuje účastník tvrzení žalobce, že v období od května 1945 do února 1948 došlo ke konfiskaci majetku účastníka, když žádné pravomocné rozhodnutí o tom neexistuje, neboť jediné rozhodnutí o konfiskaci vydané Ministerstvem zemědělství bylo později zrušeno Nejvyšším správním soudem. Majetek účastníka nebyl před rozhodným obdobím převzat ani fakticky, naopak k zestátnění majetku docházelo až v rozhodném období postupně v přídělovém řízení. I kdyby tomu tak bylo, jednalo by se o držbu neoprávněnou, a tedy o restituční důvod podle § 5 písm. k/ ZMV. Ostatní pokusy o konfiskaci pak byly činěny až v rozhodném období jako součást perzekuce účastníka tehdejší státní mocí, což platí i o konfiskačním výměru Zemského národního výboru ze dne 16.9.1948, stejně jako o vyhlášce ONV v [obec] ze dne [datum]. Účastník nebyl ve skutečnosti osobou státně nespolehlivou. Není německým řádem, nýbrž církevním řádem založeným ve středověku českou šlechtou. Tehdejší opat kláštera byl loajální k Československé republice a byl za války perzekuován, což platí i pro celý řád a jeho mnichy, jak účastník ve vyjádření podrobně rozebírá. Před vznikem účinků výměru o záboru majetku účastníka podle zák. č. 142/1947 Sb. byla vydána pouze vyhláška ONV [obec], která však postrádá i nejzákladnější náležitosti podle tehdy platného správního řádu a jedná se tak evidentně o právní akt nicotný. Navíc možnost konfiskace církevního majetku podle dekretů prezidenta republika č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. byla sporná i v tehdejší době, a i z tohoto důvodu je nutno aplikaci těchto dekretů během rozhodného období posuzovat z hlediska jejich možného zneužití za účelem politické či náboženské perzekuce podle § 5 písm. j/ ZMV. Při posouzení restitučního nároku účastníka nelze účastníka uplatňovat zásadu presumpce správnosti správních rozhodnutí při aplikaci dekretů prezidenta vydaných až v rozhodném období ani použít výjimku podle § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV. Použití této výjimky nemůže vylučovat možnost aplikace obecného restitučního důvodu podle § 5 písm. j/ ZMV, neboť takový výklad by tvořil legislativně nepřijatelný rozpor v samotném zákoně. Aplikace § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV je možná pouze tehdy, kdy k zestátnění majetku nedošlo na základě některého z důvodů podle § 5 ZMV, resp. pouze tehdy, pokud konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. nebo č. 108/ 1945 Sb. byla jediným důvodem zestátnění a nejednalo-li se o jejich zneužití.

6. Účastník navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v pořadí prvním rozsudkem shledal odvolání důvodným, proto napadený rozsudek změnil tak, že se předmětné nemovitosti účastníkovi nevydávají (…). Učinil přitom závěr, že v důsledku vydání uvedené konfiskační vyhlášky podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., resp. nabytím právní moci této vyhlášky, došlo vůči účastníkovi k naplnění výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV. Nejvyšší soud pak ve věci podané dovolání odmítl, když konstatoval, že„ dovodil-li tedy odvolací soud, aniž se blíže zabýval dovolatelem tvrzenými vadami konfiskačního řízení (viz zejména namítanou nicotnost konfiskačních rozhodnutí, jež měla být vyvolána tím, že dovolatel, coby jejich adresát, v době jejich vydání nebyl vlastníkem konfiskovaného majetku - tím měla být Německá říše), že československý stát (bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti přešly v období nesvobody na Německou říši, a na výsledky snah dovolatele o jejich restituci ve smyslu poválečných právních předpisů) převzal veškerý majetek dovolatele na podkladě dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb., a to na základě jemu adresovaných konfiskačních rozhodnutí (vyhláška Okresního národního výboru v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a výměr Zemského národního výboru v [obec] ze dne 16.9.1948, [číslo jednací]), nikterak se tím od (…) judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil“. Účastník ve věci podal ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 21.12.2021, sp.zn. I. ÚS 3918/19, rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu zrušil. Dospěl přitom k závěru, že bylo povinností obecných soudů posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky, tedy i účinnost konfiskace z hlediska jejího provedení, což se evidentně nestalo. Ani ve zde vedeném řízení odvolací a dovolací soud nepřistoupily k posouzení obsahu a důsledků předložených konfiskačních správních aktů a oba tento postup apriorně vyloučily poukazem na ustanovení § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV. Nehodnotily tedy, zda došlo k účinnému provedení konfiskace předmětných pozemků dle použitých dekretů. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že účinná konfiskace nebyla prokázána. Připomíná, že veškeré konfiskační správní akty vydané před počátkem rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi byly ještě před únorovým převratem zrušeny. Na ně navazující dokumenty pocházející z mezidobí mezi vydáním a zrušením daného konfiskačního správního aktu nejsou s to provedení konfiskace prokázat, alespoň ne konfiskace platné a účinné. Naopak bylo prokázáno, že Ministerstvo zemědělství vypovědělo stěžovateli hospodaření s pozemky výpovědí ze dne 14.6.1948 č.j. 68109/48 IX/R31, vydanou podle zákona o revizi první pozemkové reformy v návaznosti na rozhodnutí stejného ministerstva, a že se stěžovatelem jednalo jako s vlastníkem předmětných pozemků. V řízení byl ostatně předložen ucelený soubor listin prokazující postup státu dle zákona o revizi první pozemkové reformy, který zakládá skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám podle ustanovení § 5 písm. a/ ZMV. Odvolací a dovolací soud se jimi však odmítly zabývat s poukazem, že nemohou závěr o konfiskaci majetku ovlivnit. Přitom k datu vyhotovení výpovědi z hospodaření (14.6.1948) orgány veřejné moci neučinily žádné kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty, jež obecné soudy pokládají za směrodatné - vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne [datum], [číslo] vydané podle dekretu č. 108 a výměru Zemského národního výboru ze dne 16.9.1948, č. j. X -1-10176/9-1947, vydaného podle dekretu č.

12. Na základě výměru dle dekretu č. 12 nemohly být před datem [datum] žádné kroky k uskutečnění konfiskace provedeny, protože byl vydán později. Provedení konfiskace na základě výměru dle dekretu [číslo] v období od března do června 1948 pak nebylo v řízení prokázáno. Provedení konfiskace dokonce přímo popírá Ředitelství státních lesů v dopise ze dne 13.3.1948 a Ministerstvo zemědělství ve sdělení ze dne 12.6.1948 č.j. 44676/48-1X-Z/23. Oba orgány shodně vylučují takovou možnost konfiskace zemědělských nemovitostí, a ta tedy nemohla být s jistotou do 14.6.1948 realizována.“ 8. Žalobce se k nálezu Ústavního soudu ze dne 21.12.2021, sp.zn. I. ÚS 3918/19, vyjádřil tak, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb., čímž je naplněna zákonná podmínka pro výluku z restituce podle § 8 odst. 1. písm. h/ ZMV. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je ustálena na závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 byl dekret samotný. Ke konfiskaci majetku docházelo ke dni účinnosti dekretu, k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu. Následné konfiskační rozhodnutí mělo pouze deklaratorní charakter. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp.zn. II. ÚS 317/96, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl .21/05, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2010, sp.zn. 28 Cdo 2178/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2018, sp. zn. 28Cdo 458/2018. K faktickému převzetí (okupaci) tohoto majetku státem došlo již 13.12.1946 na základě zápisu ze dne 13.12.1946 o převzetí konfiskovaného majetku státem do vlastnictví a správy státních lesů a statků. Faktickou okupaci tohoto majetku státem potvrzuje i přípis Ředitelství státních lesů ve [obec] č. j. 482/49 ze dne 30. března 1949, kde je uvedeno, že„ původní přejímací protokol z 13.12.1946 o převzetí konfiskovaného lesního majetku řádu Cisterciáků ve [obec] nutno pokládati za právoplatný a ve smyslu ustanovení dekretu [číslo] 1945 Sb. byl lesní majetek převzat neb přidělen Československým státním lesů, n. p., a tato opatření je nutno považovat za platná a tento majetek je spravován ČSSL“. Z tohoto přípisu je tedy zřejmé, že pokud došlo k faktickému odnětí majetku původnímu vlastníkovi, pak se tak stalo dlouho před (rozhodným) dnem 25.2.1948. Účastník tak tento majetek neměl ode dne 13.12.1946 v dispozici. Archívní listiny naopak prokazují, že původní vlastník nebyl v té době ani zkrácen na svých právech právní obrany proti vydaným konfiskačním výměrům, ale bohužel bylo rozhodnuto tak, že odvolání se nevyhovuje a doklady, které by dokládaly zrušení konfiskačních výměrů, dohledány nebyly. Žalobce trvá na tom, že konfiskační vyhláška ONV v [obec] měla účinky, které vyvolaly odnětí majetku státem ještě dříve, tj. ke dni účinnosti dekretu č. 108/ 1945 Sb. či dle následných výměrů o konfiskaci dle dekretu č. 12/ 1945 Sb. ke dni účinnosti tohoto dekretu. U části majetku nebyl účastník zapsán v rozhodném období jako jeho vlastník a nesplnil tedy podmínku stanovenou v § 2 ZMV. Pokud jde o v knihovních vložkách zapsanou osobu vlastníka předmětných pozemků [anonymizována dvě slova], bylo nutné podle zák. č. 128/1946 Sb. pro neplatnost takových majetkových převodů v době nesvobody uplatnit relativní neplatnost takových jednání, a to v prekluzívní lhůtě do 17.6.1949. Účastník však tuto neplatnost právních jednání neuplatnil, jeho právo na obnovu vlastnictví tedy zaniklo a vlastníkem tohoto majetku byl stát. Žalobce nesouhlasí s konstatováním (Nález č. 3819/19, bod 27.), že obecnými soudy nebyl posouzen dopad konfiskační vyhlášky a její provedení. V odůvodnění rozsudků Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu je zcela jasně uvedena souvislost mezi skutkovým zjištěním a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a oba soudy ve shodě konstatovaly, že je naplněna překážka z vydání § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV, nebyly naplněny základní podmínky pro vydání majetku stanovené v ZMV, a to původní vlastnictví podle § 2písm. a/ a majetková křivda podle § 5. Žalobce dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 25.5.2022, sp.zn. 63A 1/2022, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ze dne 30.9.2021, č.j. SPU 303736/2021, žalobkyně Římskokatolické farnosti-prelatury [obec] proti žalovanému SPÚ za účasti žalobce, jejíž předmětem mělo být vydání nového rozhodnutí dle § 101 písm. b/ správního řádu. V tomto rozsudku v bodě 27. soud uvádí, že aktuální judikatura Ústavního soudu, resp. nálezy (ze dne 25.1.2021, sp.zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23.3.2021, sp.zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21.12.2021, sp.zn. I. ÚS 3918/19, ze dne 30.11.2021, sp.zn. III. ÚS 361/21), že v některých případech Ústavní soud zaujímá odlišné stanovisko než v předchozích letech. K tomu Krajský soud konstatuje, že se nejedná o situace s projednávanou věcí skutkově a zcela totožné a rovněž se nejedná o stanovisko pléna, kterým by Ústavní soud reagoval na právní názor senátu odchylující se od právního názoru vysloveného v dřívějším nálezu, jedná se toliko o nálezy jednotlivých senátů. K této odlišné judikatuře se Ústavní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 24.5.2022, sp.zn. IV. ÚS 337/22, jímž odmítl ústavní stížnost v obdobné věci a kde se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu, dle nichž„ nález sp.zn. II. ÚS 1920/20 nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu ani jako impuls k revizi judikatury dovolacího soudu“. V uvedené věci Ústavní soud potvrdil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, následné konfiskační rozhodnutí mělo tak jen deklaratorní charakter. K převzetí majetku státem došlo v roce 1945, tedy ještě před rozhodným obdobím, konfiskace byla dovršena před únorem 1948, účastník nebyl v rozhodném období vlastníkem požadovaných nemovitostí. Účastník nesplnil podmínky uvedené v § 2 písm. a/ ZMV, není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 ZMV, nebyly naplněny skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám podle § 5 ZMV a jsou naplněny podmínky § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV, neboť se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretů č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a uložil účastníkovi povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

9. Účastník následně k věci uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že vydání předmětných pozemků brání tvrzená konfiskace na podkladě dekretů prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., a č. 108/ 1945 Sb. na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 16.9.1948, č.j. XIII-1-10176/9-1947, a vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne 6.3.1948, č.j. 80/48. Podobně nelze přisvědčit tvrzení, že doložený postup na základě zák. č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, proti účastníkovi nehraje za daných okolností roli. Podle cl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Je třeba zdůraznit, že nyní tento požadavek na obecně soudy dopadá obzvláště intenzivně, neboť kasační závaznost nálezu ze dne 21.12.2021, sp.zn. I. ÚS 3918/19, je založená přímo ve zde posuzované věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.3.2007, sp.zn. Pl. ÚS 4/06). Ústavní soud v uvedeném nálezu navázal na svou konstantní judikaturu představovanou nálezem ze dne 25.1.2021, sp.zn. II. ÚS 1920/20, nálezem ze dne 23.3.2021, sp.zn. I. ÚS 1975/20, a nálezem ze dne 30.11.2021, sp.zn. III. ÚS 361/21, v níž se zabýval konfliktem formálně vydaných konfiskačních správních aktů podle tzv. Benešových dekretů a provedeného řízení o vyvlastnění majetku církevní právnické osoby podle zák. č. 142/1947 Sb., které tvoří restituční titul podle ustanovení § 5 ZMV. Účastník proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit účastníkovi náklady řízení.

10. Žalobce k posléze uvedenému vyjádření účastníka uvedl, že jím citované nálezy nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu prokázané skutkové konkrétní věci, v nichž Ústavní soud neměl s obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky byly provedeny a nemovitosti účinně konfiskovány, například v situaci, v níž jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal. V citovaných nálezech požadavek zjišťování, zda konfiskační vyhláška byla provedena, může vstupovat do úvahy obecného soudu o tom, zda vyhláška o konfiskaci skutečně směřuje proti dotčené osobě; takto vyslovené konkluze aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 24.5.2022, sp.zn.

IV. ÚS 337/22, bod

12. Judikatura Nejvyššího soudu přijala závěr, že ani případný pozdější (oproti přechodu na stát podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. a č.108/ 1945 Sb.) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku o tom, že při konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. došlo již před rozhodným obdobím, nemůže ničeho změnit. Stát by takto rozhodoval o majetku, jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž nepodléhal (§ 16 odst. 1 zák. č. 142/1947 Sb., § 2 odst. 1 písm. a/ zák. č. 46/1948 Sb. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp.zn. 28Cdo 4116/2019, a ze dne 28.4.2020, sp.zn. 28Cdo 1012/2020).

11. Vrchní soud v Praze - vázán právními závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu ze dne 21.12.2021, sp.zn. I. ÚS 3918/19, a to i závěry skutkovými - znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212, § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, načež dospěl k závěru, že odvolání žalobce nemůže být důvodné.

12. S ohledem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 21.12.2021, sp.zn. I. ÚS 3918/19, bylo třeba, aby k realizaci konfiskace předmětných pozemků byla realizována po 14.6.1948. Žalobce setrval na stanovisku, že k realizaci konfiskace došlo již dne 13.12.1946, kdy podle jeho názoru stát fakticky převzal předmětné pozemky do správy státních lesů a statků. Za dané situace nezbývá než (bez dalšího) uzavřít, že konfiskace ve vztahu k majetku účastníka nebyla řádně realizována, proto překážka vydání předmětných pozemků podle § 8 odst. 1 písm. h/ ZMV není dána a vydání těchto pozemků účastníkovi tudíž nic nebrání.

13. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšnému účastníkovi byla přiznána náhrada nákladů obou řízení ve výši 21.054 Kč spočívajících v odměně za právní zastupování v souvislosti s pěti úkony právní služby podle § 9 odst. 4 písm. d/ vyhl. č. 177/96 Sb., advokátní tarif, po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání, sepis a podání dovolání, vyjádření ze dne 14.10.2022 a účast při jednání odvolacího soudu ve dnech 21.2.2019 a 10.11.2022), 5 paušálních náhradách po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhradě za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 100 Kč a náhradě 21% DPH. Odměna za podání ústavní stížnosti advokátovi žalobce nepřísluší. Procesně neúspěšný žalobce je povinen plnit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokáta účastníka (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení