Pl. ÚS 4/06

Rubrum

Účelem ustanovení § 17 odst. 1 s.ř.s. je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního (čl. 89 odst. 2 Ústavy) v situaci, kdy rozhodující senát má (vzhledem k této vázanosti) rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu aplikován. Není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud (se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 21/04), že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu (srov. nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97). Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut. Jestliže v předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, vytkl Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu též, že ignoroval právní názory, vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, a tím „porušil … maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby“, pak při rozhodování následném byl Nejvyšší správní soud vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby „všeobecnou“, nýbrž jakožto „konkrétní“, založenou přímo ve věci posuzované, jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci. Poněvadž obdobnému požadavku, vycházejícímu z čl. 89 odst. 2 Ústavy, je vystaven i Ústavní soud sám (nález sp. zn. III. ÚS 425/97), nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu.

Výrok

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. W., zastoupené JUDr. P. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. 3 Ads 2/2003-112, takto:

Odůvodnění

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. 3 Ads 2/2003-112, se zrušuje.

Poučení

I.

1. Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí s argumentem (v prvé řadě) porušení čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) a tvrdí, že obecný soud, ač vázán v této věci zrušujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04, opětovně rozhodl v její neprospěch. Kasační stížnost totiž zamítl a sám nepřípustně dovodil – v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) – závěr o „nediskriminační“ povaze čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, uveřejněné pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouvy“), resp. že její aplikací k porušení zásady rovnosti v právech nedošlo. Čl. 89 odst. 2 Ústavy byl pak podle jejího názoru pominut tím, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od právních závěrů, formulovaných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 275/05. II.

2. Rozhodné skutkové okolnosti jsou nepochybné; stěžovatelka se narodila 29. 7. 1943, v období od 1. 9. 1958 do 26. 8. 1960 trval její učební poměr u Národního podniku Slovenka, závody Žilina, poté od 1. 9. 1960 do 28. 7. 1996 byla zaměstnána v podniku Tatrasvit a.s., Svit; ku dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9. 8. 1996) měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky (v Popradu) a byla slovenskou občankou. Rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské pojišťovny ze dne 19. 8. 1996 byl stěžovatelce ode dne 29. 7. 1996 přiznán starobní důchod ve výši 3.229,- Sk, když jí bylo započteno 37 ukončených roků zaměstnání, a její nárok byl posouzen výlučně podle vnitrostátních (slovenských) předpisů, aniž byla aplikována Smlouva. Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala za manželem do České republiky (který, stejně jako společné děti, byl občanem České republiky) a dne 10. 6. 1998 bylo i jí uděleno české státní občanství. III.

3. Po opakovaných a neúspěšných žádostech o poskytnutí „vyrovnávacího přídavku“ k důchodu pobíranému ze Slovenské republiky, o odstranění tvrdosti zákona, resp. o starobní důchod z českého systému pojištění požádala stěžovatelka podáním ze dne 29. 2. 2000 adresovaným České správě sociálního zabezpečení v Praze (dále jen „ČSSZ“) znovu o přiznání „vyrovnávacího přídavku“, jehož výši odvozovala z rozdílu mezi důchodem, přiznaným a vypláceným slovenským nositelem pojištění a důchodem, který by jí náležel (byl přiznán) v České republice v případě splnění podmínek nároku na starobní důchod podle právních předpisů o důchodovém pojištění platných v České republice, a to bez ohledu na Smlouvu. ČSSZ „dopisem“ ze dne 10. 4. 2000 tento požadavek odmítla; opravný prostředek proti němu byl posléze projednán v rámci soudního přezkumu podle tehdejší části páté občanského soudního řádu a Krajský soud v Ostravě „rozhodnutí“ ČSSZ rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. 38 Ca 97/2000-24 potvrdil. Ten poté potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, č.j. 2 Cao 140/2001-38, který stěžovatelka napadla dovoláním; jelikož o něm Nejvyšší soud nerozhodl do 31. 12. 2002, věc převzal – jako kasační stížnost – k vyřízení Nejvyšší správní soud (§ 132, § 129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“).

4. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003–60, byla kasační stížnost zamítnuta. Z odůvodnění se podává, že soud nepřisvědčil argumentu stěžovatelky o porušení zásady (příznačné pro mezinárodní „sociální“ smlouvy), podle které skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být občanu v důchodových věcech na újmu, a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných nárocích podle českých předpisů. Za rozhodné měl, že stěžovatelka získala „dobu zabezpečení v celém rozsahu ve Slovenské republice“ a zde vznikl nárok na starobní důchod, který jí nositel zabezpečení Slovenské republiky také přiznal. Doby zabezpečení získané na území společného státu je z hlediska současné právní úpravy nutné považovat za doby získané na území buď České republiky nebo Slovenské republiky (čl. 11 a čl. 20 Smlouvy); vyrovnávací příspěvek, jehož se stěžovatelka domáhá, přiznat nelze, neboť jeho poskytování nemá oporu ani v zákoně ani mezinárodní smlouvě. IV.

5. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III.ÚS 252/04, byl tento rozsudek zrušen. Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s ústavně právním aspektem celé věci a s argumentací obsaženou v kasační stížnosti, a zejména, že v posuzované věci dostatečně nezohlednil právní názor obsažený v jeho nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, a jeho dopad na aplikaci článku 11 odst.1 a 2 ve spojení s článkem 20 Smlouvy (podrobnosti budou vyloženy v dalším). V.

6. Třetí senát Nejvyššího správního soudu, jemuž věc podle rozvrhu práce připadla, ji usnesením ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Ads 2/2003–104, předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s názorem, že podmínky tohoto postupu ve smyslu § 17 odst. 1 s.ř.s. jsou splněny.

7. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. 3 Ads 2/2003-112, kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou (opětovně) zamítl. Setrval na hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 1992, jak s nimi nakládal v předchozím rozhodnutí senát, a znovu deklaroval, že „doby zabezpečení (pojištění) získané pojištěncem za doby trvání společného státu mohou být po jeho rozdělení podle okolností započteny pro nárok na důchod buď v českém systému zabezpečení (pojištění) nebo ve slovenském systému zabezpečení, a to buď podle čl. 20 Smlouvy nebo podle vnitrostátních předpisů, nemohou však být duplicitně započteny v obou systémech kromě případů uvedených v čl. 11 odst. 3 Smlouvy“. Stěžovatelka získala veškerou dobu zabezpečení výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, se sídlem zaměstnavatele tamtéž, pročež jsou dobami výhradně „slovenskými“ a pro zápočet naopak v českém systému pojištění, jehož se stěžovatelka domáhá, nejsou splněny podmínky ani podle čl. 20 Smlouvy, ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. Právní názory obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci 3 Cao 12/96 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 na posuzovanou věc zjevně nedopadají, neboť stěžovatelka nezískala žádnou dobu pojištění podle českých vnitrostátních předpisů. „Se zřetelem na závazný právní názor Ústavního soudu obzvláště zvažoval“, uvedl Nejvyšší správní soud, „zda svým výkladem pozitivních právních předpisů v daném případě neporušil princip rovnosti v právech“ a „zásadu zákazu diskriminace“, jmenovitě ve vztahu k čl. 20 Smlouvy. Dospěl k závěru, že „v oblasti zabezpečení ve stáří upravené čl. 30 odst. 1 Listiny … se osobní rozsah odvíjí zásadně od principu výdělečné činnosti na území státu a zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení z důvodu občanství, tj. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky oproti jiné fyzické osobě, která je za obdobných okolností (je výdělečně činná na území, platí pojistné) účastníkem takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala logiku, nebyla by založena na rozumných a objektivních základech a navíc by byla v rozporu se závazky plynoucími pro Českou republiku z mezinárodního práva … preferenční zacházení ostatně české právní předpisy … neobsahují a není součástí ani inkriminovaného čl. 20 Smlouvy …“. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu „kriterium sídla zaměstnavatele obsažené v čl. 20 Smlouvy jež určuje příslušnost České republiky a Slovenské republiky k hodnocení dob zabezpečení (pojištění) z období před zánikem ČSFR, není svojí povahou diskriminační ve smyslu čl. 3 Listiny ani není porušením principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Tato norma je založena na objektivních a rozumných důvodech, mezi cílem a použitými prostředky existuje vztah přiměřenosti a navíc nelze podle jednoznačných kriterií definovat podskupinu, která by dotčeným ustanovením Smlouvy byla znevýhodněna. Za takovou podskupinu nelze považovat účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, kteří vykonávali do 31. 12. 1992 zaměstnání na území Slovenské republiky se sídlem zaměstnavatele tamtéž, neboť výsledek posouzení dob zabezpečení podle obecných pravidel obsažených v zákoně č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění a podle čl. 20 Smlouvy by v jejich případě byl stejný“. Totéž platí pro „účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR vykonávající v různých obdobích do 31. 12. 1992 zaměstnání na území České republiky, jejichž zaměstnavatel měl k uvedenému datu sídlo na Slovensku, neboť i v těchto případech … závisel výsledek posouzení důchodového nároku a jeho výše na řadě faktorů – celkovém poměru dob zabezpečení získaných v obou nástupnických státech, výši výdělku, vyloučených dobách apod.“ Co do právních názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02 a jeho možným dopadům na posuzovanou věc stěžovatelky, Nejvyšší správní soud míní, že „zde projednávaný případ se skutkově i právně výrazně odlišuje od případu stěžovatelky“, neboť na rozdíl od tam posuzované situace je zde „spornou otázkou samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci Smlouvy“, přičemž stěžovatelka nemá „žádnou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění), kterou by jí bylo možno započíst ať již pro nárok či pro výši starobního důchodu v českém systému důchodového pojištění“ a „nejedná se u ní ani o retroaktivní upření nároku na dávku získaného za trvaní federace“. Stěžovatelka se tedy podle Nejvyššího správního soudu domáhá duplicitního zápočtu týchž dob zabezpečení v důchodových systémech obou nástupnických států bývalé federace, což pokládá nepřípustné.

8. Důvody, proč ani po zohlednění pokynů Ústavního soudu obsažených v předchozím kasačním rozhodnutí požadavku stěžovatelky nepřisvědčil, shrnul Nejvyšší správní soud tak, že : a/ názor, dle něhož jsou doby získané účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 dobami českými, pokud má účastník (pojištěnec) české občanství, nemá oporu v pozitivní právní úpravě a nelze ho dovodit ani z ústavně právních principů a zásad zakotvených v Ústavě a Listině. Naopak, právě rozdílné hodnocení dob zabezpečení (pojištění) na základě státního občanství by bylo zjevným porušením čl. 1 a čl. 3 Listiny, b/ tvrzení, že veškeré československé doby zabezpečení jsou i dobami českými bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídla zaměstnavatele, popírá ve svém důsledku princip dělení veřejnoprávních povinností v oblasti důchodového zabezpečení mezi oba nástupnické státy bývalé ČSFR a činí z České republiky univerzálního sukcesora, který je povinen převzít závazky vůči všem účastníkům důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, pokud získali v době jejího trvání alespoň 25 let zabezpečení (pojištění) a dosáhli důchodového věku, a c/ požadavek na zápočet doby, zhodnocené již jednou v slovenském systému důchodového zabezpečení, pro nárok na důchod v českém systému důchodového pojištění mimo rámec vymezený čl. 11 odst. 3 Smlouvy a bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti či sídlo zaměstnavatele, konstruuje „jakési právo pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnocenu dobu zabezpečení získanou do 31. 12. 1992, a to podle toho, v kterém systému bude přiznaný důchod vyšší“. Takové subjektivní právo však podle Nejvyššího správní soudu „není podepřeno ustanovením žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva a nese v sobě navíc výrazné diskriminační prvky“. VI.

9. V ústavní stížnosti, podané proti tomuto rozsudku Nejvyššího správní soudu, stěžovatelka opakovaně poukazuje na nerovné postavení důchodců trvale žijících v České republice, kterým je důchod přiznán a vyplácen slovenským nositelem pojištění z důvodu, že v rozhodné době pracovali na území Československa (resp. jejich zaměstnavatel měl sídlo na území Slovenské republiky), jelikož určujícím kritériem pro hodnocení získaných dob pojištění ve společném státě k datu 1. 1. 1993 (ačkoli v „jednom federálním systému důchodového pojištění“) mají být zásady vtělené do čl. 11 a 20 Smlouvy. Uvádí, že nežádala, aby jí byl přiznán důchod z českého důchodového pojištění; jejím požadavkem je, aby při aplikaci Smlouvy byla respektována zásada, dle které nesmí „sociální smlouva poškodit občana ve srovnání se stavem bezesmluvním“. Trpí-li Smlouva tímto nedostatkem a neobsahuje-li institut, jenž by jej narovnal, musí správní orgán postupovat při její aplikaci tak, aby nedošlo k porušení zákazu diskriminace a zásady rovného zacházení. Tento princip nepozbyl platnosti ani vstupem České republiky do Evropské unie, neboť je zásadou mezinárodně uznávanou, obsaženou v „dokumentech stojících nad Nařízením č. 1408/71“, jehož se ostatně Nejvyšší správní soud sám dovolává, aniž by však – v této souvislosti – přihlédl kupříkladu k jeho čl. 3 či čl.

7. Stěžovatelka též poukazuje na jiné rozsudky Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Ads 15/2003 a sp. zn. 6 Ads 53/2003) v obdobných věcech, kdy zmiňovaná zásada ctěna byla, dále na čl. 5 Evropské prozatímní úmluvy (č. 112/2000 Sb.m.s.), podle něhož „ustanovení této dohody neomezují ustanovení žádných vnitrostátních zákonů, mezinárodních úmluv, které jsou pro oprávněné osoby příznivější“. Jelikož „Nařízení“ neřeší otázku nároků „odvozených z dob zaměstnání v jednom státě, který se poté rozdělil“ a aplikace jeho čl. 94, upravující možnost „přepočítání důchodu“ není v jejím případně možná, nepovažuje stěžovatelka za myslitelné, aby byla akceptována úprava, jež by vedla ke snížení (či ztrátě) nároků odvozených z dob zaměstnání ve „vlastním“ státě. Stěžovatelka proto uzavírá, že „Nařízení nelze uplatnit ani na nároky vzniklé před ani po vstupu ČR a SR do EU, pokud jde o hodnocení doby zaměstnání v Československu“. Dodává pak, že – při respektování čl. 20 Smlouvy – „nekonstruovala jakési právo pojištěnce na volbu systému důchodového zabezpečení“ a je smířena s tím, že bude pobírat důchod ze Slovenské republiky, domáhala se pouze odstranění nerovnosti v právu na důchodové zabezpečení, jež je patrná i při srovnání s výší důchodů „bývalých československých občanů“, trvale žijících v České republice, z nichž někteří – ač pracovali (většinou nebo pouze) na území SR – pobírají důchod z českého důchodového pojištění (a to jen proto, že měli již před 1. 1. 1993 trvalý pobyt v ČR nebo se jim dostalo včas informací o „dopadech“ Smlouvy a „včas“ uzavřeli „další“ pracovní poměr s českým zaměstnavatelem). Nebýt Smlouvy, uvádí stěžovatelka, byl její „důchodový nárok vyšší“, resp. odpovídal by délce doby zaměstnání v Československu. K zajištění právem očekávaného nároku (na poskytnutí dávek z důchodového pojištění), pro jehož přiznání jsou splněny podmínky vnitrostátních předpisů, slouží v mezinárodním právu přiznání vyrovnávacího přídavku (viz kupříkladu čl. 32 Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskem z roku 2001), kde je rozhodující, jak vysoký nárok zajišťují vnitrostátní předpisy, a nikoli kde byla „důchodově“ relevantní práce konána. 10. „Vyrovnávací příspěvek“, o jehož přiznání ke „slovenskému důchodu“ žádá, je podle stěžovatelky dávkou vyrovnávající nevýhody smluv založených na principu dílčích důchodů, kde „nevýhody vznikají právě při srovnání se smlouvami na principu teritoriálním“; postrádá-li Smlouva takovéto ustanovení o vyrovnávacím přídavku, má být aplikována tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle, tj. nepoškodit občany v důsledku smluvní úpravy.

11. V dalším pak stěžovatelka polemizuje s výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně podmínek vzniku nemocenského pojištění a z něho odvozeného pojištění důchodového, k němuž tento soud přistoupil za použití interpretace zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve spojení s ústavním zákonem č. 4/1993 Sb. Opětovně uvádí, že „podmínkou vzniku nemocenského pojištění nebyla činnost na území Československa (i doba činnosti vykonávané občany Československa v cizině byla dobou československého důchodového zabezpečení), ale naopak všichni, kdo pracovali v pracovním poměru v Československu (tedy i cizinci) podléhali nemocenskému pojištění“, … „nebylo (tedy) nikdy rozhodující kde byla pracovní činnost vykonávána, či zda byla pojištěna, ale zda ji bylo možné podle čs. právních předpisů hodnotit“. Důvěra občanů v zákony proto nesmí být zklamána tím, že „soud v budoucnu stanoví, že získaná a zaplacená doba nemocenského pojištění není dobou důchodového zabezpečení u určité skupiny obyvatel“ ( zde těch, kteří se ke dni rozdělení společného státu „nestihli do 31. 12. 1992 přestěhovat nebo změnit zaměstnavatele“). VII.

12. Nejvyšší správní soud ve vyjádření, podaném k ústavní stížnosti, především odmítl námitku, že nerespektoval závazný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04. Ústavní soud mu sice vytkl, že ve svém rozhodnutí nevzal v potaz ústavně právní aspekty věci, zejména názor obsažený v nálezu ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 405/02, vyjádřil však rovněž podmínku, kdy by měl soud „názor zde uvedený dodržet“, totiž „nenajde-li se dostatek racionálních a svým vyzněním přesvědčivějších argumentů ve svém souhrnu více konformních s právním řádem“, přičemž se „nikterak nepředjímá závěr o splnění podmínek nároku na důchod z českého systému pojištění stěžovatelkou“. Uvedenou podmínku, konstatoval Nejvyšší správní soud, splnil, neboť s úvahami Ústavního soudu se v odůvodnění stížností napadeného rozsudku vypořádal.

13. K otázce důchodového nároku stěžovatelky v návaznosti na aplikaci zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění dalších předpisů, (dále jen „zákona č. 155/1995 Sb.“) a čl. 20 Smlouvy Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelkou požadovaný „vyrovnávací přídavek“ není – jako samostatná dávka – těmito právními předpisy upraven, pročež není v pravomoci žádného soudu (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) uložit správnímu orgánu, aby „přiznal neexistující dávku“, tedy „ nutit jej k porušení právních předpisů v oblasti jak hmotně právní i procesní“. Na žádost stěžovatelky bylo proto pohlíženo jako na žádost o přiznání starobního důchodu z českého systému pojištění a bylo posuzováno, zda splňuje podmínky nároku dle „českých předpisů“ – tj. zejména potřebnou dobu pojištění – s tím, že „jednu a tutéž dobu pojištění lze pro nárok na dávku (vyjma případů dle čl. 11 odst. 3 Smlouvy) zhodnotit pouze v jednom ze systémů důchodového pojištění osob nástupnických států zaniklé federace“. Ač stěžovatelka formálně tuto zásadu uznává, fakticky se „právě zápočtu doby v obou systémech pojištění domáhá“ a to s požadavkem zohlednění státního občanství (jako „neupraveného“ kriteria ) a „pro tento případ irelevantní skutečnosti – tj. trvalého pobytu“, jež (a ani jejich změny) však žádnou souvislost s hodnocením (potřebné) doby pojištění pro vznik nároku na starobní důchod podle platných právních předpisů nemají. K argumentaci stěžovatelky ohledně dodržování zásady, dle níž aplikace mezinárodní (sociální) smlouvy nesmí být občanovi na újmu v jeho nárocích vzniklých dle vnitrostátních předpisů, pak Nejvyšší správní soud dodal, že „vnitrostátním předpisem pro posouzení nároku stěžovatelky na dávku byl vzhledem k okolnostem případu (vzhledem k její celoživotní výdělečné činnosti na území Slovenské republiky a jejímu trvalému pobytu tamtéž v době splnění podmínky věku) zákon č. 100/1988 Sb.“, tedy vnitrostátní předpis Slovenské republiky, přičemž slovenský nositel pojištění při vyměřování starobního důchodu stěžovatelce také pro nárok i výši dávky všechny (jí) získané doby pojištění započetl (a to výhradně dle „slovenských vnitrostátních předpisů bez odkazu na Smlouvu“). K újmě stěžovatelky na výši důchodových nároků v důsledku aplikace Smlouvy tak v dané věci podle Nejvyššího správního soudu dojít nemohlo.

14. Senátu, který postupoval podle § 17 odst. 1 s.ř.s., rozšířený senát (zde Nejvyšší správní soud) pak přisvědčil potud, že po účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tj. od 1. 6. 2002, jsou všechny možnosti „obejít“ Smlouvu vyloučeny, pročež již bez jakékoli pochybnosti veškerá doba stěžovatelčina pojištění do 31. 12. 1992 je dobou získanou ve slovenském systému důchodového pojištění. VIII.

15. Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení (též ČSSZ) „základní mýlku“ stěžovatelky ohledně povahy a funkce vyrovnávacího přídavku spatřoval v kolizi s principy komunitárního práva v oblasti sociálního zabezpečení, jimiž je garantována pouze minimální výše důchodu podle vnitrostátních předpisů trvalého pobytu důchodce, pokud tato je vyšší než souhrn dílčích důchodů (rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-22/81 Browning, C-132/96 ve věci Stinco and Panfilo). Porovnávat výši důchodu dle Smlouvy a vnitrostátních předpisů však bylo možné jen do 1. 6. 2002; přitom důchodové nároky stěžovatelky získané na základě doby pojištění za existence společného státu jí nejsou odepřeny, neboť má zhodnocenou veškerou dobu pojištění a ta se jí promítá do výše jejího starobního důchodu. Připuštěním komparace výše odlišně vypočtených dávek („s možností výběru té vyšší“) dochází podle ČSSZ k diskriminaci občanů České republiky, na něž kriterium čl. 20 Smlouvy nedopadá; naopak aplikace tohoto pravidla by znamenala, že „všichni občané SR – bývalí občané federace, kteří automaticky splňují naznačené kriterium a mají dobu pojištění (zaměstnání) z doby existence federativního státu mohou nárokovat po českém státu, aby jim … jejich slovenský důchod dorovnal do adekvátní výše“. Zákon č. 155/1995 Sb. mezi podmínky nároku na důchod okolnosti jako občanství České republiky a trvalý pobyt na území České republiky neřadí; jejich vyžadování by bylo v rozporu s principem rovnosti a bylo by třeba stejnou právní ochranu rozšířit nejen na české občany žijící v cizině, ale i na jiné státní občany, přičemž připuštění těchto podmínek by bylo v rozporu i s „evropskou legislativou“. IX.

16. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) ve vyjádření, k němuž je Ústavní soud vyzval, podrobilo rozboru historické a právní souvislosti důsledků rozdělení dříve společného státu, zejména důvody hledisek, jimž se v této souvislosti dostalo přednosti. Po rozdělení ČSFR bylo nezbytné tuto dosud „jednotnou“ dobu rozdělit (viz čl. 20 Smlouvy) tak, aby „se jednalo o dobu buď českou nebo slovenskou“, a aby tatáž doba nebyla hodnocena dvakrát, což je třeba považovat za „dostatečně objektivní a rozumný důvod“ použitých kriterií. Oproti tomu, okolnost že Ústavní soud váže nárok (nález sp. zn. III. ÚS 252/04) na české státní občanství stěžovatelky, je podle MPSV v rozporu se zákonem o důchodovém pojištění, neboť do důchodového pojištění vnáší „zcela nepoužitelný“ prvek. Ve vztahu k „možným důsledkům nálezu ÚS“ MPSV poznamenalo, že pokud by se „doba ČSFR hodnotila vždy jako doba ČR, tak by velký počet občanů SR … získal též důchod z ČR, pokud by do 31. 12. 1992 získali alespoň 25 let a dosáhli důchodového věku …“. Teze Ústavního soudu že „nositel českého důchodového pojištění bude tudíž respektovat částku důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění“ nemá proto – podle něj – žádnou zákonnou oporu a dovolávat se občanství není slučitelné s principy EU, resp. komunitárního práva, což MPSV i v jiných souvislostech pak podrobně rozvedlo. X.

17. V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka setrvala na argumentaci, předestřené v ústavní stížnosti. XI. Ústní jednání 18. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení, jakož i vedlejší účastník, souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez toho, že by nařizoval ústní jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). XII.

19. Jelikož v dané věci rozhodl Nejvyšší správní soud ve složení nikoli senátním, nýbrž tzv. rozšířeným senátem ve smyslu § 17 odst. 1 s.ř.s., projednal Ústavní soud ústavní stížnost v plénu podle § 11 odst. 2 písm. k/ zákona o Ústavním soudu, maje na zřeteli usnesení svého pléna ze dne 18. 12. 2003 (viz Sdělení Ústavní soudu uveřejněné pod č. 14/2004 Sb.). Ústavní soud však nemohl ponechat stranou otázku regulérnosti postupu Nejvyššího správního soudu, neboť „odlišný názor“ jinak příslušného senátu nebyl pro posouzení dané věci jakkoli relevantní; jak bude dále doloženo, to, v čem se mínil „odchýlit“ od vlastní dosavadní rozhodovací praxe, se do právního posouzení věci ani z důvodů procesních ani věcných totiž promítnout nemohlo.

20. Účelem ustanovení § 17 odst. 1 s.ř.s. je toliko překážet případné nejednotě v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, nikoli sloužit coby zvláštní instrument, jímž by (teprve!) mohl být uplatněn princip vázanosti tohoto soudu nálezem soudu Ústavního (čl. 89 odst. 2 Ústavy) v situaci, kdy rozhodující senát má (vzhledem k této vázanosti) rozhodnout na základě odlišného právního názoru, než který byl dosud v judikatuře Nejvyššího správního soudu aplikován. Opačný názor (vtělený do předposledního odstavce odůvodnění usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu) by vedl k absurdnímu závěru, že by zde vždy po kasaci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu musel rozhodovat rozšířený senát, a to jen proto, aby aplikoval závazný právní názor Ústavního soudu, neboť nepochybně ani on by se z jeho závaznosti nemohl vymanit.

21. Obdobně platí, že není udržitelné, domníval-li se Nejvyšší správní soud (se zřetelem k učiněnému odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 21/04), že rozhodnutí rozšířeným senátem může implikovat na půdě Ústavního soudu rozhodnutí jeho pléna s důsledky obdobnými těm, jež předpokládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Zde postačí připomenout, že v nálezu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, Ústavní soud konstatoval, že „předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb. se … na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují“.

22. Jelikož svévolné dispozice s obsazením soudu jsou rovněž pod ochranou Ústavního soudu, a to v kontextu práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je již zde zakotven první důvod ústavněprávní kritiky, který nemůže být přehlédnut. XIII.

23. V předchozím zrušovacím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, vytkl Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu též, že ignoroval právní názory, vyjádřené v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, a tím „porušil … maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby“. Při rozhodování následném byl tedy Nejvyšší správní soud vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby „všeobecnou“, nýbrž jakožto „konkrétní“, založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako „závaznosti, která - konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká“ (srov. znovu nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97), jež je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci (viz kupříkladu § 226 odst. 1, § 243d odst. 1 o.s.ř., § 264 odst. 1, § 265s odst. 1 tr. řádu; ohledně vázanosti mezi Ústavním soudem a obecnými soudy v rámci trestního řízení viz ustanovení §314h odst. 1 tr. řádu).

24. Obdobnému požadavku je pak vystaven i Ústavní soud sám; ve výše vzpomenutém nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 se též uvádí, že „vykonatelný nález Ústavního soudu je … závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci.“ 25. Z toho plyne, že v dalším nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu, jak byly právě vyloženy.

26. Ačkoli je zjevné, že Nejvyšší správní soud vycházel – nesprávně – z jiného vymezení rámce svého rozhodování, pokládá v dané věci Ústavní soud za přesto přiléhavé ještě v jednotlivostech doložit, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudy tyto principy vázanosti nálezem Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovány nebyly. XIV.

27. V nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 se zabýval Ústavní soud (z pohledu aplikovaného podústavního práva) otázkou, zda Nejvyšší správní soud tím, že se ztotožnil s aplikací čl. 11 odst. 1, odst. 2 ve spojení s čl. 20 Smlouvy, k níž přistoupil správní orgán, zasáhl do ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky co do namítaného porušení ,čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 1 /rovnosti v právech/ , čl. 3 odst. 1 /zákazu diskriminace/, čl. 30 odst. 1 /práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří/, jakož i čl. 36 odst. 1 /práva na spravedlivý proces/) Listiny, a dospěl k závěru, že k takovému zásahu došlo.

28. Kasační nález sp. zn. III. ÚS 252/04 vybudoval Ústavní soud na následujících principech, připomínaje zhusta právní závěry, vyslovené již v nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02: a/ ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím (nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94) b/ bývalý společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění, a z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, resp. kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky (čl. 1), Česká republika v ústavní rovině přijala princip kontinuity právního řádu, pročež na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na „zaměstnání v cizině“ c/ v důsledku toho rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu (resp. sídlo zaměstnavatele) naopak „zaměstnáním v cizině“ je, nutno mít za diskriminující, neboť není podloženo „objektivními“ a „rozumnými‘ důvody d/ dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená se Slovenskou republikou zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého, a proto mezinárodní závazky České republiky, jež směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze e/ v případě, že občan splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného československého státu, „aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že mu je zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu“. Pojem právního státu musí být vykládán v návaznosti na požadavek úcty k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a ten nutno šetřit i při aplikaci mezinárodní smlouvy f/ těžiště dovolávaného nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, jež je ohlášeno jako ústřední i v posuzované věci (a „v plném rozsahu na ni dopadá“), spočívá v proklamovaném respektu k ústavnímu principu rovnosti (vyloučení neodůvodněné nerovnosti), „jmenovitě mezi občany České republiky“. V případě, v němž se pro vztah mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva uplatní výkladové pravidlo lex specialis derogat legi generali, musí princip přednosti speciální úpravy (mezinárodní smlouvou) před úpravou obecnou (vnitrostátním právem) ustoupit principu ústavnímu, totiž jeho ústavně konformní interpretaci a aplikaci; tímto ústavní principem je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišení v právech g/ použitý argument Nařízením Rady (EHS) 1408/71 „nelze než … označit za nepřípadný a nepřiléhavý“, jelikož podle jeho čl. 7 odst. 2 písm. c/, ve znění změn a doplnění, „toto Nařízení nemá vliv na povinnosti vyplývající z ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uvedené v příloze II“; odtud se podává, že na posouzení nároků občanů České republiky plynoucích ze sociálního zabezpečení, jejichž zaměstnavatel měl před 31. 12. 1992 sídlo na území Slovenské republiky, jako součásti České a Slovenské Federativní republiky, relevantní evropské právo nedopadá (totéž plyne i z ustanovení čl. 2 Nařízení, jež vymezuje okruh osob, kterých se týká h/ pokud občan splňuje zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání „důchodové dávky“ v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, resp. rozhodl o dorovnání důchodu pobíraného od druhé smluvní strany, přihlížeje k důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů pojištění ch/ existence rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, nebyla přehlédnuta, avšak s tím, že Nejvyšší správní soud ratio decidendi klíčového nálezu sp. zn. II.ÚS 405/02, v něm „co do jeho základu nerespektoval“ i/ při posuzování žádosti o udělení státního občanství České republiky je úkolem příslušných státních orgánů zjišťovat i její případnou majetkovou motivaci, přičemž však udělení státního občanství na žádost občana cizího státu je „výrazem neomezené státní suverenity a děje se ve sféře absolutního volného uvážení“. Ve vztahu k zákonu č. 155/1995 Sb. lze považovat „za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoli ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob“ j/ východiska, založená v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02, a použitelná i v dané věci, zahrnují názor, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není součástí ústavního pořádku a není ani smlouvou podle čl. 10 Ústavy „ve znění před euronovelou“; nelze pak přijmout jako ústavně konformní aplikaci jejích ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Ústavou nebo Listinou coby součástmi ústavního pořádku. XV.

29. Z pohledu těchto zásad Ústavní soud hodnotil závěry Nejvyššího správního soudu, k nimž dospěl v rozhodnutí následném, jež je napadené ústavní stížností.

30. Posuzováno z pozic výlučně podústavního práva není důvod Nejvyššímu správnímu soudu oponovat; ostatně již v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 dal Ústavní soud najevo, že postup (zde podle § 61 zákona č. 155/1995 Sb.), upřednostňující mezinárodní smlouvu, byl prima facie zákonný. Chápání podmínek vzniku nároku na starobní důchod z českého systému pojištění, který Nejvyšší správní soud podal, lze mít za konformní se zákonem, a to je možné vztáhnout – odhlédaje od ústavněprávního kontextu – i k úsudku, že občanství není z pohledu zákona č. 155/1995 Sb. okolností relevantní, jakož i k interpretaci (odlišného) režimu úpravy dob pojištění při zániku společného státu České a Slovenské Federativní republiky ku dni 31.12.1992, zakotveném ve Smlouvě, jímž se oproti zásadě „být činným“ na území státu (srov. § 13 zákona č. 155/1995 Sb., čl. 1 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb., § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 54/1956 Sb.) prosadilo kriterium sídla zaměstnavatele (čl. 20 odst. 1 Smlouvy), bez ohledu na to, na území kterého ze smluvních států byly doby pojištění skutečně dosaženy. Srozumitelné je i ozřejmení volby této „fikce“, resp. jeho pragmatických příčin. Se zřetelem k zásadě, že mezinárodní smlouva nemůže být občanu na újmu práv nabytých podle vnitrostátního zákonodárství, Nejvyšší správní soud i připustil, že priorita Smlouvy, již jinak činí zásadní, může být dotčena v případech, kdy doba pojištění coby podle Smlouvy „slovenská“ by podle zákona č. 155/1995 Sb. byla dobou českou (protože „odpracovanou“ na území České republiky). V takových případech Nejvyšší správní soud též uznává, že ačkoli odpovídající nárok nemá přímou oporu v zákoně č. 155/1995 Sb., přichází v úvahu, aby soud uložil nositeli pojištění vypočíst výši důchodu podle českých právních předpisů a „dorovnat do této výše důchod pobíraný od druhé smluvní strany“.

31. Ke kontroverzi mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem dochází až v situaci, kdy Nejvyšší správní soud setrvává na tom, že posledně uvedená situace je právě tou hranicí, za kterou při aplikaci Smlouvy již jít nelze. Coby klíčového (jakožto „formálního završení dosavadní praxe“) se dovolává názoru, který vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, podle něhož „při stanovení výše dávek důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR“. Je tomu tak podle Nejvyššího správního soudu proto, že „nelze, vzhledem k souběžné eliminaci Smlouvy a tím i jejího čl. 11 odst. 3 přihlížet k dobám pojištění získaným na území druhého smluvního státu“; kromě případů předjímaných tímto článkem Smlouvy nemohou být „duplicitně“ započteny doby pojištění „v obou systémech“.

32. Jak je podrobně vyloženo v předchozí (narativní) části, uvedené pak Nejvyšší správní soud promítá do poměrů stěžovatelky a dospívá k závěru, že získala veškerou dobu pojištění „výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, kdy i sídlo zaměstnavatele bylo tamtéž“ a proto je tato doba dobou „výhradně získanou ve slovenském systému důchodového zabezpečení“, nikoliv v systému českém. Pro její zápočet tudíž „v českém systému“ nejsou dány důvody ani podle čl. 20 Smlouvy ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb., pročež stěžovatelce z českého důchodového pojištění nárok na starobní důchod („ať by byl poskytován jakoukoli formou“) nevznikl.

33. Tyto závěry, shodné s těmi, jež vyslovil již v předchozím (senátním) rozhodnutím ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003-60, Nejvyšší správní soud doplnil (jak mu „uložil Ústavní soud“ v kasačním nálezu) o posouzení námitek stěžovatelky „z hlediska ústavněprávního“. Dovodil, že relevantní názor, vtělený do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 (že aplikace mezinárodní smlouvy nemůže být občanu na újmu v právech nabytých podle vnitrostátního práva), je v její věci neužitelný, jelikož stěžovatelka podle českých předpisů „žádnou dobu pojištění nezískala“ a „český“ nárok z důchodového pojištění jí nevznikl. V dalším pak podrobil, jak bylo již dříve zaznamenáno, obšírnému hodnocení, zda výkladem pozitivního práva neporušil princip rovnosti podle čl. 1 Listiny a zákaz diskriminace podle jejího čl. 3 odst. 1., a to především ve vztahu ku čl. 20 Smlouvy. Aplikuje standardní výkladová kriteria uvedených ústavněprávních principů, dospěl k závěru, že v „testu ústavnosti“ tento článek Smlouvy obstojí, byť užívá hlediska hodnocení dob pojištění odlišná od zásad, jež jinak ovládají zákon č. 155/1995 Sb., resp. příslušnou oblast pozitivního práva. Té je též vlastní, že občanství pojištěnce je nerozhodné, a ani zde nelze podle jeho názoru dovodit kolizi s uvedenými ústavněprávními principy.

34. Rovněž právní názory, vtělené do nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. II. ÚS 405/2002, nejsou podle Nejvyššího správní soudu způsobilé těmito závěry otřást, neboť shledal relevantní okolnosti pro „odlišení“ od „případu stěžovatelky“. Ty spočívají v tom, že zatímco zde je „sporný samotný vznik nároku na dávku podle českých právních předpisů při eliminaci smlouvy“, tam sporný nebyl a tehdejšímu stěžovateli byl českým nositelem pojištění dokonce (dílčí) starobní důchod (před dosažením důchodového věku) přiznán (byť jen za „české“ doby pojištění po zániku společného státu). Vzhledem k tomu, že slovenské právo neumožňovalo přiznat předčasně starobní důchod, nebyla tak „v žádném systému zhodnocena veškerá doba zabezpečení získaná za trvání federace“. Jestliže Ústavní soud zde dovodil, že je v takovém případě nutné započíst „veškerou dobu“ pojištění, dal tím podle názoru Nejvyššího správního soudu najevo, že „rozdělení státu nemůže být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé federace zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do 31. 12. 1992“. V „tomto kontextu“, domnívá se Nejvyšší správní soud, je pak nutno chápat i právní názor (Ústavního soudu), že dobu zaměstnání „na Slovensku“ nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině. Stěžovatelčin případ je však jiný, neboť takovou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění) žádnou nemá, jelikož jí starobní důchod byl přiznán slovenským nositelem pojištění i za doby „federální“.

35. Konečně Nejvyšší správní soud, resp. rozšířený senát, přisvědčuje právnímu názoru senátu, jenž mu věc postoupil, dovodil, že i závěry o možnostech posuzovat důchodové nároky také mimo Smlouvu, vyjádřené v rozsudku ze dne 16. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39, „vzaly za své“ dnem 1.6.2002, tj. dnem účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb. (tzv. euronovely), který přiznal mezinárodním smlouvám (včetně Smlouvy zde rozhodné) „vyšší právní sílu než zákonu“, nejpozději pak vstupem České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004), a to se zřetelem k Nařízení Rady 1408/71. Od uvedených okamžiků je podle názoru Nejvyššího správního soudu aplikace Smlouvy „jediným přípustným řešením“. XVI.

36. Vyložené úvahy a závěry Nejvyššího správního soudu akceptovat nelze.

37. Ústavní soud dal sice v předchozím kasačním rozhodnutí najevo, že se může uplatnit i jiný, než jím zastávaný právní názor, avšak jen za určitých předpokladů, nebudou-li dotčeny principy právní jistoty a ochrany oprávněné důvěry v právo (sp. zn. IV. ÚS 200/96, III. ÚS 470/97 a další). Jejich splnění, v podobě existence „dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty“ ve smyslu doložené kvality větší konformity „s právním řádem jako významovým celkem“, však Nejvyšší správní soud – jak bude vysvětleno v dalším – nedoložil, resp. pominul meze jejich uplatnění vázaností právními názory v kasačním nálezu – v téže věci – vyloženými.

38. Třebaže nedostatek respektu k nosným důvodům nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 mu Ústavní soud již dříve (v předchozím kasačním nálezu) vytkl (včetně podobného nakládání s nimi v rozsudku ze dne 6. 11. 2003, č.j. 2 Ads 15/2003-39), a naznačil neudržitelnost jím použité metody „odlišení“, Nejvyšší správní soud skutečné ratio decidendi tohoto nálezu dovodit, resp. akceptovat znovu odmítl. Těžiště tohoto nálezu totiž nespočívalo v tom, že tamní stěžovatel byl již účasten českého systému důchodového pojištění (dobami „odpracovanými“ na území České republiky po zániku společného státu), ani v tom, že slovenské právo neznalo institut „předčasného“ starobního důchodu, pročež by „v žádném systému nebyla zhodnocena … doba získaná za trvání federace“, jak míní Nejvyšší správní soud, nýbrž – přitakáním tomu, aby byly započteny doby získané ve společném státě – ve formulaci závěru, že občanu České republiky, který splnil podmínku dosažení minimálního počtu let podle zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu, nelze ve vztahu k ústavním principům rovnosti občanů České republiky a právního státu (založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana) splnění této podmínky upírat. Jistě není namístě předpokládat, že Ústavní soud pominul rozhodné skutkové okolnosti tehdejší věci, nicméně stojí za zaznamenání, že žadatelem, českým občanem, byly požadované doby zaměstnání (do 31. 12. 1992) získány nikoli na území České, nýbrž Slovenské republiky (u zaměstnavatele se sídlem tamtéž).

39. Již z toho je zřejmé, že je neudržitelné, setrvává-li v dané věci Nejvyšší správní soud opětovně (s Ústavním soudem již zpochybněným odkazem na rozsudek č.j. 2 Ads 15/2003-39) na podmínce, aby nárok na dávku vznikl stěžovatelce „jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR“; to totiž – z pohledu vyložené argumentace nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 – nebylo nikterak významné. Tím méně to mohl Ústavní soud pokládat za relevantní ve věci posuzované, v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04, jestliže zde, v oponentuře k Nejvyššímu správnímu soudu, vycházel již z konkrétních skutkových poměrů stěžovatelky.

40. Nejvyšší správní soud nadále ignoruje Ústavním soudem vyjádřený názor, že není ústavně konformní nahlížet na dobu zaměstnávání občana České republiky ve Slovenské republice (po dobu existence společného státu) jako na dobu „zaměstnání v cizině“; právě tak totiž Nejvyšší správní soud uvažuje, pokládá-li doby odpracované stěžovatelkou za nezpůsobilé reflexe v českém systému důchodového pojištění.

41. Proti Ústavním soudem (v obou nálezech dovozeným) závěrům ústavněprávní povahy klade Nejvyšší správní soud nadále ty, jež vycházejí z pozitivního práva, a operuje, coby s rozhodujícím, s tím, že okolnost stěžovatelčina výkonu zaměstnání ve Slovenské republice a pro slovenského zaměstnavatele způsobuje, že v českém systému pojištění její doby zaměstnání nemohou být započteny jako doby pojištění ani podle čl. 20 Smlouvy ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. Tento argument Nejvyšší správní soud uplatnil již v předchozím rozsudku (ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003-60), a jestliže je Ústavní soud zrušil, mohlo být zřejmé, že ku konečnému výsledku řízení nepostačí (jakož i to, že nepostačí jej toliko zopakovat, byť i obšírněji). Co do „ústavněprávního“ názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98, uvádí-li k němu Nejvyšší správní soud, že je nepoužitelný, protože stěžovatelka podle českých právních předpisů „žádnou“ dobu pojištění nezískala, je přiléhavé připomenout, že pro stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02 – ve vztahu k dobám, o něž zde šlo (tj. do 31.12.1992) – platilo totéž, a v následném řízení tehdy příslušný Vrchní soud v Olomouci „přiznal stěžovateli předčasný starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré doby pojištění“ (tedy i doby „slovenské“), aniž by Nejvyšší správní soud proti tomu protestoval.

42. Nejvyšší správní soud chronicky přehlíží vlastní (státoprávní) důvod Ústavním soudem dříve dovozených ústavněprávních výkladových principů, jež spočívá ve specifické skutečnosti, spočívající v rozdělení původně společného státu (s ,jednotným systémem důchodového pojištění) a jeho důsledcích.

43. Jaké konsekvence pro posouzení dané věci vyplývají z tzv. euronovely a přistoupení České republiky k Evropské unii, resp. že odtud nevyplývají důsledky žádné, vysvětlil již Ústavní soud v kasačním nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04. Je s podivem, že Nejvyšší správní soud – dokonce v téže věci – proti právním závěrům tohoto nálezu staví vlastní (a to opačnou) výkladovou verzi. K tomu Ústavní soud – se zřetelem k tomu, co bylo řečeno pod bodem XIII. – již ničeho nedodává, leda tolik, že aplikační přednost (nikoli „vyšší právní síla“) mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy) byla uplatňována i před 1. 6. 2002 (cestou interpretační zásady lex specialis derogat legi generali) a že stejně tak platí Ústavním soudem dosud deklarovaný princip, že i mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy, ve znění účinném od tohoto data, jest vykládat a aplikovat způsobem ústavně konformním.

44. Ze shora vyloženého shrnutí zásad, na nichž stojí předchozí kasační rozhodnutí Ústavního soudu, a jejich konfrontace s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, je tudíž zjevné, že Nejvyšší správní soud sice „subjektivně“ Ústavnímu soudu vyšel vstříc tím, že původně vyslovené závěry (v předchozím rozsudku ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Ads 2/2003-60) doplnil o ústavněprávní argumentaci, jejíž nedostatek byl rovněž vytýkán, fakticky však s právními názory, jež měly být pochopeny jako závazné, povýtce polemizoval, resp. nosné důvody svého (nového) rozhodnutí znovu založil na okolnostech, situovaných mimo ten ústavní rámec, který za rozhodný dříve Ústavní soud vytýčil.

45. Tím ústavněprávním důsledkem, jejž pokládal Ústavní soud za stěžejní, stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 405/02, a který měl být Nejvyšším správním soudem pochopen, je z principu rovnosti občanů České republiky vyplývající závěr, že občanu České republiky, pakliže „splnil podmínku minimálního počtu let pojištění zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době existence společného státu“, nemůže být ani aplikací Smlouvy „splnění této podmínky upíráno“.

46. Pokud proti němu Nejvyšší správní soud argumentuje, pak buď v kolizi s vlastní vázaností nepřípustně anebo nesprávně, protože zcela mimoběžně.

47. To platí zjevně i o té části odůvodnění jeho rozhodnutí, v níž se „vypořádává“ s důvody postoupení věci rozšířenému senátu; tím se současně dokládá, že skutečný důvod tohoto procesního postupu zde neexistoval (viz bod XII. výše). Ostatně sám Nejvyšší správní soud uvádí, že tak činí jen „aby učinil zadost své povinnosti komplexního rozboru dané problematiky“, o který však v posuzované věci nešlo.

48. Významná je pak okolnost, že stěžovatelka je občankou České republiky, a Ústavní soud dal v kasačním nálezu zřetelně najevo, že je nerozhodné, kdy se jí stala, resp. jaké možné spekulace lze spojovat s jejími motivy tohoto statusu dosáhnout.

49. Z uvedeného plyne, a pro Nejvyšší správní soud mělo vyplynout již po vydání kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04, že stěžovatelkou uplatněný (zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného státu (aniž by bylo jakkoli přihlíženo k dobám následným, již „slovenským“), a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny (resp. od okamžiku, kdy byly splněny, což platí jmenovitě o dosažení požadovaného věku). XVII.

50. Jestliže Nejvyšší správní soud k tomuto závěru ani napodruhé nedospěl, nezbývá, než i nyní konstatovat, že jeho (ústavní stížností napadený) rozsudek trpí týmž ústavněprávním deficitem jako jeho rozsudek dřívější, Ústavním soudem zrušený, tj. (věcně) v podobě porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny, jakož i pro („procesní“) porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to z týchž důvodů, jež byly vyloženy v kasačním nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, na které již postačí jen odkázat.

51. Porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy se zde klade naléhavěji (a samostatně) z důvodů vybočení Nejvyššího správního soudu z vázanosti založené tím nálezem Ústavního soudu, jenž byl vydán v téže věci, jak bylo – s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 425/97 –již konstatováno v bodu XIII. tohoto odůvodnění.

52. Ústavní soud proto i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. Ads 2/2003-112, zrušil (§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Rubrum

I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. Ústní jednání XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. Poučení: