č. j. 30 A 310/2018 - 67

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Petra Kuchynky a JUDr. Ondřeje Szalonnáse ve věci žalobkyně: Z. R., X, X, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Karmelitská 529/5, 118 12 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-32047/2018-2, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-32047/2018-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 228 Kč, a to k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Barbory Kubinové, advokátky, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

[I] Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 12. 2018, Krajskému soudu v Plzni doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-32047/2018-2 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízen. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobkynino odvolání proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2018, č.j. ZCU 005953/2018 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žalobkynina žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného studiem v bakalářském oboru Právo na nestátním vzdělávacím zařízení vysokoškolského vzdělání „Moskevský institut podnikatelství a práva“ ve městě Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o.

2. Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Problematika vysokého školství je upravena zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). [II] Žaloba 3. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí předně za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nijak nereagoval na odvolací námitky stran vnitřní rozpornosti prvoinstančního rozhodnutí. Onu vnitřní rozpornost žalobkyně spatřovala v tom, že dle části odůvodnění rozhodnutí žalobkyně nezískala vysokoškolské vzdělání, dle větší části však ano, a zároveň si prvoinstanční správní orgán neujasnil, zda se jednalo o studium absolvované na Moskevském institutu podnikatelství a práva, když porovnává studijní programy právě se studijním programem této vysoké školy, nebo na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva s.r.o. To žalobkyně namítala již v odvolání, přičemž žalovaný se zabýval pouze námitkou stran získání vysokoškolského vzdělání žalobkyně jako takového, nikoliv školou, kde žalobkyně měla vysokoškolské vzdělání získat.

4. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřovala v tom, že dle části odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nemělo jí absolvované vzdělání vysokoškolský charakter, neboť se nejednalo o vysokoškolský program disponující akreditací rozhodných orgánů ve státě původu zahraniční univerzity a zároveň se nejedná o zahraniční vzdělání v pravém smyslu, neboť bylo poskytováno českou právnickou osobou bez české akreditace, tudíž se nejedná o studijní program, který by byl součástí ruského vysokoškolského systému, ani se nejedná o vysokoškolský program, neboť co je vysokoškolským vzděláním, je totiž dáno legislativou státu původu, avšak žádost žalobkyně byla zamítnuta dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách na základě toho, že zahraniční studijní program se po srovnání s tuzemským studijním programem odlišoval v podstatných rysech. Dle žalobkyně je však zřejmé, že základním předpokladem pro postup dle § 89 a 90 zákona o vysokých školách je, aby předmětem žádosti bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání získané vystudováním studijního programu, který je způsobilý porovnání s obdobným tuzemským studijním programem. Dle závěrů správního orgánu prvního stupně však nebyly splněny podmínky aplikace § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, neboť vzdělání žalobkyně nebylo vysokoškolského ani zahraničního charakteru, proto nemohly být porovnávány dva vysokoškolské studijní programy, a proto nemohla být zjištěna ani jejich odlišnost. Vnitřní rozpornost, z níž pak žalobkyně dovozovala i nicotnost prvoinstančního rozhodnutí na základě § 77 odst. 2 správního řádu, tedy spatřovala v tom, že správní orgán prvního stupně na jednu stranu uvedl, že k zamítnutí žádosti jej vedlo porovnání studijních programů zahraniční a tuzemské vysoké školy, na druhou stranu však uvedl, že žalobkyně nezískala vzdělání na vysoké škole, tudíž nemohlo dojít k porovnání studijních programů tuzemské a zahraniční vysoké školy.

5. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60, považovala žalobkyně za nepřípadný, neboť dle jejího názoru neexistuje závaznost judikatury vydané v rámci jiných řízení. Zároveň tento rozsudek považovala za nesprávný. V případě žádosti ve smyslu § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách není dle žalobkyně věcná příslušnost dána tvrzením, jako je tomu např. v případě § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Pokud je totiž projednání návrhu podmíněno toliko tvrzením, vyjadřuje to zákonodárce zřetelně v právní normě. Dle žalobkyně není možné žádnou interpretační metodou dospět k závěru, že příslušnost správních orgánů k projednání žádosti by měla být dána pouhým tvrzením. Ustanovení § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách obsahuje podmínky (aby se jednalo o absolventa zahraniční vysoké školy a aby správní orgán uskutečňoval obdobný studijní program), za kterých je založeno oprávnění správního orgánu věcně o žádosti rozhodnout, tj. rozhodnout o vydání osvědčení nebo žádost zamítnout. Právě proto § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách nepočítá se zamítnutím žádosti v jiné situaci, než po porovnání studijních programů. Z toho pak dle žalobkyně vyplývá, že pokud nedojde k porovnání dvou vysokoškolských studijních programů, resp. pokud není předmětem řízení uznání vysokoškolského studia, nemůže být žádost ani věcně projednána, a rozhodnutí je v takovém případě nicotné. Nicotnost rozhodnutí pak žalobkyně dovozovala také z toho, že osoba podepsaná pod prvoinstančním rozhodnutím nebyla v době rozhodnutí jeho prorektorem. Tuto námitku vznesla žalobkyně již v odvolání, nicméně žalovaný se s ní nevypořádal, což činí rozhodnutí zároveň nepřezkoumatelným. Ve správním spisu navíc není dle žalobkyně jediný doklad o tom, že by doc. Dr. RNDr. L. Č. byl kdy jmenován prorektorem Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „ZČU“).

6. Žalobkyně dále v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítala, že vůli veřejné vysoké školy ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání může projevit toliko rektor, nikoliv jiná osoba, neboť § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách je speciálním k § 15 odst. 2 správního řádu. Žalovaný na tuto námitku reagoval tak, že prorektor se stal oprávněnou úřední osobou v souladu s § 15 odst. 2 správního řádu. Takovým způsobem však dle žalobkyně není její námitka vypořádána, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť námitka spočívala právě v poměru speciality § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách vůči § 15 odst. 2 správního řádu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí zakládá také nevypořádání se s odvolací námitkou stran nepřípustnosti posuzování srovnatelnosti studijních programů na základě studijního plánu, o němž správní orgán prvního stupně tvrdil, že je pro srovnání studijních programů irelevantní.

7. Žalobkyně dále brojila proti závěrům prvoinstančního správního orgánu plynoucím ze srovnání žalobkyní absolvovaného studijního programu se studijním programem Veřejná správa uskutečňovaným prvoinstančním správním orgánem. Součástí správního spisu totiž dle žalobkyně nebyl žádný podklad, z něhož by obsah tohoto studijního programu vyplýval. Žalobkyně dále zpochybnila, že je jeho obsah takový, jaký je popsán v údajných srovnávacích stanoviscích Právnické fakulty ZČU, jejichž pravost a správnost rozporovala. Pokud je součástí správního spisu studijní plán bakalářského studijního oboru Veřejná správa, pak žalobkyně namítala, že ten byl do správního spisu založen až poté, kdy bylo učiněno rozhodnutí nalézacího správního orgánu, a rovněž rozporovala pravost a správnost dokumentu, kde má být obsah tohoto studijního programu zachycen. Porovnání správní orgán prvního stupně nikdy neprovedl a neuvedl, že by shledal podstatný rozdíl mezi žalobkyní absolvovaným studijním programem a jinými studijními programy, či že by prováděl srovnání studijních programů, nýbrž pouze zrekapituloval údajné stanovisko Právnické fakulty ZČU, k němuž však nezaujal žádné stanovisko. Porovnání studijních programů tak dle žalobkyně proběhlo pouze ze strany Právnické fakulty ZČU, nikoliv prvoinstančním správním orgánem. V tom žalobkyně spatřovala porušení zásady volného hodnocení důkazů a zároveň porušení zásady materiální pravdy, kterou má zjistit prvostupňový správní orgán, nikoliv třetí osoba. Dle žalobkyně je nepřípustné, aby prvoinstanční správní orgán prováděl takový outsourcing svých zákonných povinností. Žalobkyně obdobné námitky prezentovala již v odvolání, žalovaný se k nim však nevyjádřil, uvedl pouze, že prvoinstanční správní orgán prováděl srovnání studijních programů, což však není dle žalobkyně dostačující, a proto opět došlo k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

8. Žalobkyně dále v odvolání namítala, že předmětem porovnání neměl být pouze studijní obor Veřejná správa, ale i další obdobné studijní programy, resp. jejich hrubé rysy, uskutečňované Západočeskou univerzitou v Plzni, jakož i všemi jinými vysokými školami, které mají akreditovaný obdobný studijní program. K tomu žalobkyně odkázala na usnesení žalovaného ze dne 21. 10. 2013, č.j. MSMT-42514/2013, v němž je uvedeno, že obdobnými studijními programy uskutečňovanými ZČU k žalobkyní absolvovanému studijnímu programu jsou magisterský studijní program v oboru právo a právní věda a bakalářský studijní program v oboru právo a veřejná správa. Dále uvedla, že pojem obdobný studijní program užitý v § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách nelze restriktivně interpretovat jako studijní program totožný nebo studijní program s převahou společných shodných rysů a obsahové náplně. Z uvedeného usnesení pak žalobkyně dovodila, že pojem obdobný studijní program je širším pojem než studijní program neodlišující se v podstatných rysech. Obdobný je dle žalobkyně takový studijní program, u kterého není již z jeho základního popisu vyloučeno, aby byl v podstatných rysech shodný se zahraničním studijním programem. Obdobný tedy nebude zejména takový studijní program, který spadá do oboru, který vůbec nesouvisí s oborem, do něhož spadá zahraniční studijní program, například pokud by se měl porovnávat studijní program z právního oboru se studijním programem z lékařského oboru. V řízení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace se porovnává zahraniční studijní program s obdobnými studijními programy, resp. s jejich společnými hrubými rysy. Žalobkyně pak odkázala na závěry plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, č.j. 22 A 10/2013-44, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č.j. 6 As 153/2014-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014, č.j. 9 A 167/2012-183, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2014, č.j. 29 A 5/2013-141, z nichž takový právní závěr stran srovnání hrubých rysů studijních programů taktéž vyplývá. Žalobkyně tvrdila, že aby bylo možné zjistit, jaké jsou hrubé rysy společné všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice, je nejprve zapotřebí zjistit obsah všech obdobných studijních programů akreditovaných v České republice, a z toho odvodit jejich společné rysy. Žalobkyně předeslala, že z jedinečnosti každého studijního programu akreditovaného v České republice vyplývá, že nemají žádné společné prvky a neexistují ani žádné požadavky na obsah studijního programu v jakémkoliv oboru. Jediné standardy pro studijní programy jsou stanoveny nařízením vlády č. 274/2016 Sb., o standardech pro akreditace ve vysokém školství, kde jsou obsaženy pouze obecné standardy pro akreditaci jakéhokoliv studijního programu. Neexistují tak žádné konkrétní požadavky pro obsah studijních programů v jednotlivých oborech. O uvedeném svědčí i vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22. 2. 2017, č.j. NAU-16/2017-3, kde je mj. uvedeno, že pro studijní programy s názvem „Právo a právní věda“ nejsou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ani Akreditačním úřadem stanoveny žádné specifické standardy ani pravidla, z jakých konkrétních prvků se takové studijní programy musí skládat.“ V tomto řízení se tedy má porovnávat žalobkyní absolvovaný studijní program přinejmenším s hrubými rysy společným všem studijním programům, které jsou uskutečňovány ve studijních programech akreditovaných v České republice. I z toho vyplývá, že nemůže být podstatným rozdílem, zda se jedná o magisterský nebo bakalářský studijní program, neboť se nejedná o podstatný rys společný všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice, když obdobnými studijními programy jsou jak studijní programy magisterské, tak studijní programy bakalářské. Obdobným studijním programem studijnímu programu, o jehož uznání žalobkyně žádá, je tudíž například i magisterský studijní program v oboru právo, právní věda.

9. Žalobkyně dále považovala za zcela nepřípustné, aby Právnická fakulta ZČU v údajných stanoviscích zpochybňovala správnost úředního překladu, jelikož k tomu nemá odbornost a z ničeho nevyplývá, že by si obstarala podklady stejné důkazní síly svědčící o opaku. Proto jsou její úvahy o obsahové srovnatelnosti žalobkyní absolvovaného studijního programu předčasné a nepodložené. Ani popisované údajné rozdíly by však nemohly založit rozdílnost studijních programů v hrubých rysech. Správní orgán prvního stupně pak neporovnával žalobkyní absolvovaný studijní program s hrubými rysy společnými všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice. Pokud správní orgán prvního stupně nezjistil hrubé rysy společné všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice a porovnání prováděl toliko s jedním studijním programem, neporovnával správné parametry studijních programů, a nemohl tak dojít ke správnému výsledku a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu nemělo tudíž být napadeným rozhodnutím potvrzeno. S touto námitkou uplatněnou v odvolání se přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, což je další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně zároveň v odvolání navrhla provedení důkazního prostředku v podobě podkladů prokazujících obsah všech obdobných studijních programů v České republice, aby mohly být následně porovnány s jí absolvovaným studijním programem. Žalovaný pak byl dle žalobkyně vázán zásadou vyšetřovací a byl povinen takové důkazní prostředky provést. Nicméně, tímto důkazním návrhem se v napadeném rozhodnutí nezabýval, což opět způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a zatěžuje jej vadou opomenutých důkazů. Žalobkyně navrhla k provedení jako důkazu také všechny spisy o řízeních o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace dosaženého na Moskevském institutu podnikatelství a práva v Moskvě v oboru právo, vedených o žádostech jiných žadatelů, když zároveň zpochybnila nepodložené tvrzení správního orgánu prvního stupně, že svoji rozhodovací praxi změnil již v roce 2009. Žalovaný k tomuto důkaznímu návrhu nepřihlédl s odkazem na § 82 odst. 4 správního řádu. Žalobkyně tvrdila, že skutková podstata § 82 odst. 4 správního řádu však nebyla naplněna, neboť důkazní návrh byl reakcí na tvrzení prvoinstančního správního orgánu, že ke změně správní praxe došlo již v roce 2009, které však bylo obsaženo až v prvoinstančním rozhodnutí, proto žalobkyně nemohla důkazní návrh učinit dříve.

10. Žalobkyně dále uvedla, že již v odvolání namítala, že neví, jakou má relevanci, uvádí-li prvoinstanční správní orgán, že z licence nevyplývá oprávnění Moskevského institutu podnikatelství a práva poskytovat vzdělání v oblasti českého práva cizím státním příslušníkům, neboť z licence především nevyplývá, že by k tomu nebyl Moskevský institut podnikatelství a práva oprávněn. Nezjistil-li nalézací správní orgán, že by Moskevský institut podnikatelství a práva neměl oprávnění poskytovat vzdělání v oblasti českého práva cizím státním příslušníkům, pak jsou jeho závěry zcela bez významu. Významné je pouze to, že nalézací správní orgán nezjistil, že by Moskevský institut podnikatelství a práva neměl oprávnění poskytovat vzdělání v oblasti českého práva cizím státním příslušníkům. Žalobkyně nevěděla, z čeho má vyplývat, že se licence nevztahuje k Moskevskému institutu podnikatelství a práva. Nebylo jí známo, že by bylo kdekoliv uvedeno, že by tento institut neměl sídlo v Moskvě. Pokud nalézací správní orgán argumentuje cizojazyčným textem, je to nepřípustné s ohledem na povinnost vést správní řízení v českém jazyce. V souvislosti s tím žalobkyně uvedla, že neovládá tento jazyk na takové úrovni, aby v něm byla schopna argumentovat ve správním řízení či v řízení před soudem. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že prokázat existenci licence byla povinna žalobkyně, čímž však dle žalobkyně minul podstatu odvolací námitky, kterou nebylo rozložení procesních břemen, nýbrž hodnocení důkazů a možnost provádět důkazy písemnostmi v cizím jazyce. Na toto však žalovaný nijak nereagoval, což je další důvodu zakládající nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Dle žalobkyně je zjevné, že Moskevský institut i jeho pobočka disponují příslušnou akreditací. Pokud pak měly správní orgány pochybnosti o tom, zda byl studijní program žalobkyně řádně akreditován (licencován), či jaký byl rozsah akreditace (licence), bylo jejich povinností tuto skutečnost prokázat.

11. Dále žalobkyně prezentovala námitky stran výkladu Lisabonské úmluvy provedeného správními orgány. Z té dle žalobkyně nevyplývá důkazní povinnost žadatele v řízení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Dle žalobkyně, Lisabonská úmluva sice Českou republiku i Ruskou federaci zavazuje, subjektům vnitrostátního právního řádu z ní však neplynou práva a povinnosti. Lisabonská úmluva není mezinárodní smlouvou, která by umožňovala přímou aplikaci svých ustanovení. Zřejmě proto také nebyla ratifikována, protože jako součást právního řádu by nemohla fungovat. Jelikož nebyla ratifikována, nestala se součástí právního řádu, jak se mylně domnívá žalovaný, ač byla publikována ve Sbírce mezinárodních smluv. Jedná se totiž o klasickou smlouvu, kterou se smluvní strany, v tomto případě jednotlivé státy, zavazují, že budou dodržovat určité standardy při rozhodování o uznávání zahraničních vysokoškolských vzdělání a kvalifikací, a to v intencích Lisabonské úmluvy. Jde však pouze o závazky jednotlivých států, které mají zásady z Lisabonské úmluvy vyplývající inkorporovat do právního řádu, tedy tyto zásady a principy v ní vyjádřené převést do normativního textu, nejlépe ve formě zákona, který bude stanovovat přesná práva a povinnosti. Zda a jak bude Česká republika plnit své závazky vyplývající z Lisabonské úmluvy, záleží pouze na České republice. Případné neprovedení nebo špatné provedení těchto závazků může být předmětem mezinárodněprávních sankcí vůči České republice, avšak jelikož ustanovení Lisabonské úmluvy nejsou tzv. self-executed, tedy nejsou pro svou teleologickou povahu samovykonatelná (a jsou tedy neurčitá), nemohou vyplývat z jejích ustanovení práva v povinnosti subjektům vnitrostátního práva, a to nehledě na existenci generální recepční normy (§ 106 odst. 1 zákona o vysokých školách). Přímou neaplikovatelnost Lisabonské úmluvy pak žalobkyně dovodila i z jejího čl. III.

2. Dle žalobkyně se jedná o závazek strany smlouvy, že proces uznávání bude transparentní, což Česká republika v těchto případech, kde se snaží zcela změnit správní praxi, což zasahuje do právní jistoty, nesplňuje. Toto ustanovení se normou vnitrostátního práva ale stát nemůže a nikdo se na něj nemůže odvolávat. Její neprovedení může být pouze důvodem mezinárodněprávní sankce udělené státu za porušení závazku. Podobně pak žalobkyně argumentovala i čl. III.B bodem 2 Lisabonské úmluvy, na jehož základě nese odpovědnost za poskytnutí náležitých informací především žadatel, který takové informace poskytne v dobré víře. Dle žalobkyně je toto ustanovení neaplikovatelné, jelikož se nedá přímo aplikovat, aniž by bylo přeneseno a především upřesněno vnitrostátní normou. Podle tohoto ustanovení je totiž povinnost především na žadateli. Není již ale specifikováno, jaké informace má poskytnout, v jakém rozsahu a jaké ne, když slovo především předpokládá, že ne všechny informace má povinnost poskytnout žadatel. Na vnitrostátní právní normě tedy je, aby stanovila, jaké informace má žadatel poskytnou a jaké naopak ne, tedy kdy je obstarání informací na rozhodujícím orgánu, v našich podmínkách na správním orgánu. Bez toho taková norma nemůže existovat, jelikož je neurčitá, tedy v demokratickém právním státu nepřípustná.

12. Dle žalobkyně je také nutno respektovat zásadu, podle které mezinárodní smlouvou nemůže být dotčena výhodnější vnitrostátní úprava. Zejména to platí v případě smluv, které jsou přijímány za účelem zlepšení postavení osob, jakou je nepochybně i Lisabonská úmluva, mezi jejíž cíle patří zajistit lepší přístup k uznávání kvalifikací pro držitele zahraničního vzdělání. Jejím cílem je poskytnout osobám více práv, než by jim bylo poskytnuto v případě její neexistence, nikoliv postavení osob žádajících o uznání vzdělání ztěžovat. K tomu žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12, z něhož vyplývá, že smyslem uzavření mezinárodní smlouvy nemůže být krácení důchodových nároků vlastním občanům, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů. Z toho pak žalobkyně dovodila, že smyslem mezinárodních smluv je zlepšení postavení občanů, proto nemůže mít přednost před výhodnější vnitrostátní úpravou. Zásada, dle níž mezinárodní smlouvou nejsou dotčena výhodnější práva, ochrany a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím, je ústavní zásadou, jak několikrát judikoval Ústavní soud (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05; ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06-1; ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04; nebo ze dne 24. 5. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 31/94). Tento závěr pak dle žalobkyně podporuje i čl. II.3 Lisabonské úmluvy, z něhož vyplývá, že jakákoliv příznivější ustanovení obsažná v právních řádech smluvních stran nejsou ustanoveními Lisabonské úmluvy rušena. Žalobkyně navíc tvrdila, že i pokud by ustanovení Lisabonské úmluvy byla aplikovatelná, neexistuje norma, která by stanovila její přednost před správním řádem, neboť § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách zakotvuje přednost mezinárodních smluv pouze před zákonem o vysokých školách. Přenesení povinnosti ze strany správních orgánů na účastníka řízení s odkazem na mezinárodní smlouvu je nepřípustné také z důvodu zásady rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného rozlišování v právech (k tomu žalobkyně poukázala na výše již zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05 a sp. zn. Pl. ÚS 4/06-1). Jestliže by měla ustanovení Lisabonské úmluvy přednost před vnitrostátní právní úpravou, bylo by nutné spatřovat nedůvodné odlišení občanů v právech v jejich odlišném postavení v případu, když žádají o uznání vzdělání dosaženého na vysoké škole, která je součástí vzdělávacího systému státu, který není vázán Lisabonskou úmluvou ani jinou výhodnější mezinárodní smlouvou oproti situaci, kdy žádají o uznání vzdělání dosaženého na vysoké škole, která je součástí vzdělávacího systému státu, který je signatářem Lisabonské úmluvy. Občané, na jejichž vzdělání by se nevztahovala Lisabonská úmluva, která by jim ukládala povinnosti, by tak byli ve výhodnějším postavení než ti, na které se tato mezinárodní smlouva, která má za cíl paradoxně zlepšit postavení žadatelů, vztahuje. Žalobkyně pak uzavřela, že jelikož Lisabonská úmluva není mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, představuje jedinou možnou inkorporační normu § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách stanovující pouze přednost této smlouvy před zákonem o vysokých školách, nikoliv před správním řádem.

13. S ohledem na neaplikovatelnost Lisabonské úmluvy je pak dle žalobkyně zcela nepochopitelné, že prvoinstanční správní orgán postupoval v rozporu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy a nevyvinul žádnou snahu, aby si opatřil podklady pro své rozhodnutí. Namísto toho žalobkyni šikanoval nezákonnými požadavky na dodání podkladů, které měl sám povinnost obstarat. Správní orgán ve výzvách adresovaných žalobkyni specifikoval, jaké podklady ke svému rozhodnutí potřebuje a kdo je má v dispozici. Bylo pak jeho povinností, pokud měl jakékoliv pochybnosti, opatřit si důkazy, kterými by zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle § 6 odst. 2 správního řádu vyžadují správní orgány podklady po dotčených osobách pouze tehdy, stanoví-li tak zákon. Dle žalobkyně, ani zákon o vysokých školách ani správní řád nestanoví, že by měl účastník řízení povinnost v předmětném správním řízení takové podklady správním orgánům poskytnout a správní orgány tak nemohly po žalobkyni tyto požadovat. Ustanovení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách pak toliko uvádí, co je podkladem pro uznání vysokoškolského vzdělání, nikoliv že by tyto podklady měl opatřit účastník řízení. Výzvami k předložení podkladů pro rozhodnutí tak správní orgán prvního stupně porušil čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle § 50 odst. 2 správního řádu bylo naopak povinností správních orgánů opatřit podklady pro vydání svých rozhodnutí. Tato tvrzení pak žalobkyně podpořila odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 9. 2016, č.j. 30A 142/2015-95, v němž soud mj. uvedl: „Měl-li žalovaný za to, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (viz § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), resp. jsou důvodné jeho domněnky dokonce až o „podvodném jednání“, byl povinen tyto skutečnosti jednoznačně prokázat, resp. obstarat dostatek podkladů tyto závěry odůvodňující. Žalovaný přesto neučinil nic pro to, aby od ukrajinské strany takové důkazy obstaral. Přitom byl povinen tak učinit nejen pro to, že to byl on, kdo tyto skutečnosti tvrdil, nýbrž i pro to, že obsah žalobkyní předložených listin a listin obstaraných v průběhu správního řízení svědčil o opaku.“ Z uvedeného závěru pak dle žalobkyně žalovaný vycházel i v jiných řízeních, než je to, v němž byl předmětný rozsudek vydán, kdy žalobkyně uvedla např. rozhodnutí ze dne 26. 1. 2017, č.j. MSMT-2632/2017-1. Správní orgány pak dle žalobkyně neprokázaly neoprávnění Moskevského institutu podnikatelství a práva uskutečňovat předmětný studijní program.

14. Dále žalobkyně tvrdila, že nepřesnosti a rozpory v dokumentech týkajících se jejího studia, které na straně prvoinstančního správního orgánu založily důvodné pochybnosti o řádném absolvování studia a získání potřebných znalostí, jsou irelevantní, neboť vzhledem k tomu, že se jedná toliko o důvodné pochybnosti, nebylo prokázáno, že by studium neproběhlo řádně a že by žalobkyně nezískala potřebné znalosti. Tyto skutečnosti byly s přihlédnutím k zásadě vyšetřovací a zásadě materiální pravdy povinny prokázat správní orgány. Dále žalobkyně tvrdila, že není patrné, jaký může být vztah mezi případnou nepřesností v dokumentech vztahujících se k jejímu studiu a tím, zda její studium proběhlo řádně, a zároveň případné nepřesnosti v předložených dokumentech nejsou důvodem k zamítnutí žádosti, tím je pouze kvalifikovaná odlišnost porovnávaných studijních programů. Tuto argumentaci obsahovalo i odvolání žalobkyně, žalovaný na ni však reagoval pouze parafrází závěrů učiněných správním orgánem prvního stupně, což dle žalobkyně nemůže být považováno za přezkoumatelné vypořádání odvolací námitky. Pokud by soud takové vypořádání odvolací námitky považoval za dostatečné, poukázala žalobkyně na nezákonnost, neboť ani žalovaný neprokázal, že by studium neproběhlo řádně a že by žalobkyně nezískala potřebnou míru znalostí.

15. Dále žalobkyně poukázala na to, že nelze zároveň tvrdit, že studijní plán a sylabus jsou irelevantní podklady, jelikož se vztahují k jinému studiu, a přitom poměřovat tyto podklady se studiem absolvovaným žalobkyní. V tom žalobkyně spatřovala vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost prvoinstančního i napadeného rozhodnutí. Správní orgány za tohoto stavu buď neměly ke studijnímu plánu a sylabu vůbec přihlížet, nebo si obstarat pro toto řízení relevantní. Jedná se o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost prvoinstančního i napadeného rozhodnutí a zároveň se jedná o skutkové zjištění, které je rozporné.

16. Žalobkyně dále uvedla, že neví, co plyne ze závěru, že studium bylo uskutečňováno na území České republiky, přičemž poukázala na to, že na území České republiky působí mnoho škol, které mají akreditováno poskytování vzdělávání v jiném státě. Dále žalobkyně uvedla, že neví, co plyne ze závěru, že studium mělo být uskutečňováno tuzemskou soukromou osobou v podobě Mezinárodního institutu podnikatelství a práva s.r.o. Správní orgány navíc neprezentovaly jediný důkaz, který by o takovém skutkovém závěru svědčil, což způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. To navíc žalobkyně namítala i v odvolání, nicméně žalovaný tuto námitku nevypořádal, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

17. Podáními adresovanými správnímu orgánu prvního stupně ve dnech 14. 2. 2014, 14. 4. 2014 a 6. 6. 2014 žalobkyně požádala, aby bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že jí vzniklo v důsledku jeho předchozí správní praxe v řízeních o žádostech studentů, kteří získali totožné vzdělání na Moskevském institutu podnikatelství a práva v Moskvě, legitimní očekávání, že, stejně jako v těchto případech, i její studium bude uznáno, a to za situace, kdy se v mezidobí nezměnily právní předpisy ani náplň studia na Moskevském institutu podnikatelství a práva. V důsledku správní praxe nalézacího správního orgánu mělo žalobkyni vzniknout nejen legitimní očekávání, že její vzdělání bude uznáno, ale i že bude prvoinstanční správní orgán postupovat stejným procesním způsobem. tj. nevyžadovat jiné podklady, než tomu bylo v předchozích obdobných případech, a bude právní předpisy vykládat stejným způsobem. Žádné z těchto legitimních očekávání, která žalobkyni vznikla v důsledku činnosti samotného nalézacího správního orgánu, nebylo naplněno, správní orgán prvního stupně tedy nerespektoval § 2 odst. 4 správního řádu. Legitimní očekávání žalobkyni vzniklo z důvodu, že nalézací správní orgán v minulosti po několik let uznával totožné vzdělání dosažené na Moskevské univerzitě podnikatelství a práva (což v rozhodnutí správní orgán prvního stupně v podstatě potvrzuje). Jednalo se o tedy o rozhodnutí vydaná v obdobných případech. Tato rozhodnutí vydával nalézací správní orgán konstantně jak na začátku studia žalobkyně, tak po celou dobu jejího studia. O těchto rozhodnutích byla žalobkyně zpravena a vyvolaly u ní tedy legitimní očekávání, že její studium bude rovněž uznáno. Jinak by na Moskevském institutu podnikatelství a práva nestudovala. Žalobkyně se dále obecně věnovala výkladu zásady legitimního očekávání. Dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č.j. 62 Af 67/2010-140, z něhož plyne, že legitimní očekávání „ve vertikálním vztahu mezi orgánem veřejné moci a adresátem právní regulace se objevuje tehdy, kdy orgán veřejné moci vytvoří určitou situaci, jíž adresát regulace s důvěrou v akty vrchnostenského orgánu přizpůsobil své jednání a spoléhal na to, že ve své důvěře nebude zklamán. Příkladem této koncepce je např. ochrana legitimního očekávání v britském správním právu, založená „ujištěním“ („representation“) správního orgánu, jeho deklarovanou politikou, směrnicí jeho činnosti či ustálenou aplikační praxí.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č.j. 1 Afs 50/2009-233, pak dle žalobkyně plyne, že princip předvídatelnosti práva se vztahuje ke dvěma situacím, přičemž z hlediska legitimního očekávání mezi nimi není rozdílu. Z hlediska časového je legitimní očekávání chráněno vzhledem ke dvěma okamžikům - vzhledem k okamžiku rozhodování správního orgánu, ale též vzhledem k dobré víře účastníků řízení, která vznikne do okamžiku jednání, které je následně posuzováno správním orgánem. V tomto případě tedy žalobkyni vzniklo legitimní očekávání ke dni přijetí ke studiu. V té době žalobkyni vzniklo legitimní očekávání, že v případě úspěšného absolvování bude toto studium následně uznáno za rovnocenné studiu na Západočeské univerzitě. Legitimní očekávání může dle žalobkyně existovat i ve vztahu k procesnímu postupu správních orgánů. Takové legitimní očekávání nemělo být v případě žalobkyně naplněno, neboť správní orgány po žalobkyni vyžadovaly předložení podkladů, které v dřívějších řízeních nevyžadovaly (v dřívějších řízeních dle žalobkyně správní orgány rozhodovaly toliko na základě předloženého diplomu a dodatku k diplomu). Dle žalobkyně pak princip legitimního očekávání může mít přednost i před legalitou postupu správních orgánu, resp. neexistuje nadřazenost legality nad správní praxí zakládající legitimní očekávání. Pro tento závěr pak žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č.j. 6 Ads 88/2006-132, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 591/06-1, z něhož vyplývá přednost správní praxe před aplikací mezinárodní smlouvy, jejíž aplikace je sice v souladu s legalitou, avšak v rozporu s dosavadní správní praxí. Dle žalobkyně Ústavní soud v posledně uvedeném nálezu s odkazem na legitimní očekávání a správní praxi odmítl aplikaci mezinárodní smlouvy, jelikož dal přednost správní praxi před inkorporační normou obsaženou v zákoně, dal tedy přednost správní praxi, resp. legitimnímu očekávání, před zákonem.

18. Dle žalobkyně je argumentace správního orgánu prvního stupně rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 50/2009-233 účelová, neboť kasační soud se v něm zabýval nikoliv skutkově obdobným případem. V případě žalobkyně totiž bylo její legitimní očekávání založeno na několik let trvající správní praxi potvrzované vydáváním desítek rozhodnutí, zatímco v kasačním soudem posuzované věci se jednalo o legitimní očekávání založené na jednom stanovisku a dvou správních rozhodnutích. Ani za takových okolností však kasační soud nevyloučil, že mohlo dojít ke vzniku správní praxe.

19. Žalobkyně se dále věnovala potenciální možnosti změny správní praxe zakládající na její straně legitimní očekávání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, č.j. 9 Afs 66/2013-55 uvedla, že změna správní praxe může být nejen odůvodněna závažnými okolnostmi, ale musí být činěna do budoucna a dotčené subjekty se s ní musí mít možnost seznámit. Podle nové správní praxe lze tedy postupovat, jen pokud již účastníkovi správního řízení dříve nevzniklo legitimní očekávání podle dosavadní správní praxe, tedy pokud určité jednání bylo učiněno nebo právní vztah byl založen poté, co správní orgán umožnil subjektům seznámit se s novou správní praxí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zahájila studium za předchozí správní praxe, vzniklo jí také legitimní očekávání, že toto studium bude posuzováno dle této správní praxe. Prvoinstanční správní orgán navíc nikdy nesignalizoval, že svou správní praxi hodlá změnit, nebyl ji tedy oprávněn změnit ani do budoucna. I pokud by však ke změně správní praxe mohlo dojít, změna by se mohla týkat pouze toho studia, které bylo započato poté, kdy již nemohlo subjektům vzniknout legitimní očekávání, tedy po ohlášení změny správní praxe. Dle žalobkyně je zároveň nepřípustná svévolná změna správní praxe. Za racionální změnu lze považovat takovou, která je odůvodněna změnou interpretovaného zákona, změnu právních předpisů souvisejících s interpretovaných právním předpisem a změnu skutečností rozhodných pro interpretaci zákona (tím je myšlena především změna společenských podmínek). Je zřejmé, že jelikož k žádné z popisovaných skutečností nedošlo, není v případě žalobkyně změna správní praxe správních orgánů ničím jiným, než nepřípustnou libovůlí.

20. Žalovaný se dle žalobkyně možností aprobovatelné změny správní praxe v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, pouze zrekapituloval odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, což dle žalobkyně způsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Pokud by soud dospěl k závěru, že rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti netrpí, mělo by být rozhodnutí zrušeno jako nezákonné právě s ohledem na ochranu legitimního očekávání žalobkyně.

21. V poslední části žaloby žalobkyně rozsáhle citovala judikaturu, ze které dovodila, že nevypořádání odvolacích námitek správním orgánem vždy způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, což vede k jeho zrušení. Z těchto důvodu žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

22. Dne 21. 9. 2020 žalobkyně adresovala zdejšímu soudu přípis, v němž upozornila na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 5. 2020, č.j. 57A 179/2018-63, vydaný dle tvrzení žalobkyně v právně a skutkově obdobné věci. Uvedený rozsudek je dle žalobkyně postaven na závěru, že správní orgány „rezignovaly na svoji povinnost zjistit skutkový stav věci v souladu s ustanovením § 3 správního řádu“, jejich závěry „nejsou podložené náležitě zjištěným skutkovým stavem věci a za této situace jsou předčasné“, přičemž správní orgány vycházely z mylného názoru, že důkazní břemeno je výhradně na žalobkyni, v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebyla absolventem zahraniční vysoké školy a že studijní programy jsou v podstatných rysech odlišné (odkaz na odst. 31 a 32 uvedeného rozsudku). Vzhledem k tomu, že ve výše uvedeném rozsudku zdejší soud zároveň vyslovil názor, že „nezákonný postup správních orgánů legitimní očekávání založit nemůže“, považovala žalobkyně za potřebné na tento názor reagovat, neboť ho považuje za rozporný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, kde lze poukázat například na rozsudek ze dne 14. 10. 2015, č.j. 1 Afs 77/2015-124 (argumentačně podpořený i závěry uvedenými v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu), v němž je uvedeno, že to, zda mohlo vzniknout legitimní očekávání je otázkou skutkovou (srov. odst. 80) a nad principem legality musí převážit princip legitimního očekávání (srov. odst. 82). [III] Vyjádření žalovaného k žalobě 23. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul průběh správního řízení a obsah žalobních námitek.

24. Stran námitek týkajících se nemožnosti aplikace Lisabonské úmluvy žalovaný uvedl, že její ustanovení je nutno aplikovat v řízeních o uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělávání a kvalifikace zejména s odkazem na § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách a také s ohledem na skutečnost, že tato úmluva byla publikována v roce 2000 ve Sbírce mezinárodních smluv na základě Sdělení ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu č. 60/2000.

25. Co do nedostatečného vypořádání odvolacích námitek žalovaný odkázal na str. 9-12 napadeného rozhodnutí, kde se vyjádřil jednotlivě a poměrně detailně ke všem odvolacím námitkám. Z toho důvodu se žalovaný neztotožnil s tím, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. V této souvislosti pak žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č.j. 6 As 153/2014-108, z něhož plyne, že správní orgány jsou povinny vypořádat všechny základní námitky účastníka řízení. S ohledem na tento právní názor kasačního soudu pak žalovaný dovodil, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z něj jednoznačně vyplývají hlavní důvody vedoucí k předmětnému výroku.

26. Pokud žalobkyně zpochybňuje závěr správních orgánů ohledně absolvování dokládaného studia na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva jakožto poskytovatele jejího zahraničního vzdělávání, poukazuje dle žalovaného pouze na nesrovnalosti ve svých tvrzeních a doložených podkladech. Z žádosti o uznání jejího zahraničního vzdělání totiž jednoznačně plyne jako přímý poskytovatel vzdělání právě Mezinárodní institut podnikatelství a práva, jelikož jej žalobkyně výslovně uvedla jako absolvovanou vysokou školu. I další dokumenty předložené žalobkyní svědčí dle žalovaného o tomto závěru a vylučují závěr o absolvování studia žalobkyní na Moskevském institutu podnikatelství a práva. Správní orgány tak dle žalovaného postupovaly správně, když posuzovaly žádost žalobkyně ve vztahu k Mezinárodnímu institutu podnikatelství a práva, nikoliv k Moskevskému institutu podnikatelství a práva.

27. Ohledně námitky o nezdůvodnění závěru o neoprávněnosti Mezinárodního institut podnikatelství a práva jako subjektu oprávněného poskytovat na území ČR vysokoškolské vzdělání, žalovaný poukázal na str. 5 napadeného rozhodnutí, v němž jsou shrnuty závěry správního orgánu prvního stupně, s nimiž se žalovaný ztotožnil.

28. Stran námitky spočívající v absenci zohlednění všech podkladů navržených žalobkyní v průběhu správního řízení, žalovaný uvedl, že v souladu s § 52 správního řádu je správní orgán povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Správní orgán je tedy dle žalovaného povinen přihlédnout ke všem skutečnostem vzešlým v řízení najevo či uvedeným účastníkem, není však povinen provést důkazy účastníkem navržené. K žalobkyní tvrzenému porušení zásady vyšetřovací a zásady materiální pravdy pak žalovaný uvedl, že ačkoliv je povinností správních orgánů zjisti stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nevylučuje se tímto povinnost součinnost účastníků řízení zejména ve smyslu § 53 správního řádu, když účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud tedy správní orgány požadovaly po žalobkyni předložení důkazů, nejedná se v žádném případě o postup šikanózní a nelze v tomto procesním kroku spatřovat jakékoliv jejich pochybení. Ke konkrétní námitce stran neprovedení důkazu spisovým materiálem týkajícím se řízení ukončených rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, jimiž došlo k uznání zahraničního vzdělání absolventů Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, žalovaný konstatoval, že se s námitkou stran dřívější rozhodovací praxe prvoinstančního správního orgánu vypořádal na str. 11 napadeného rozhodnutí, čímž implicitně zdůvodnilo, proč není nutné navržený důkaz provést.

29. Ohledně namítané neoprávněnosti Právnické fakulty ZČU srovnat zahraniční studijní program s tuzemským studijním programem, žalovaný uvedl, že je zcela logické, pokud si nalézací správní orgán vyžádal v rámci své činnosti stanovisko právě právnické fakulty, která jakožto jeho součást z hlediska organizace má k dané problematice porovnání studijních oborů v oblasti práva nejblíže a je tak nejkompetentnějším subjektem k vydání stanoviska, z něhož nalézací orgán a následně i ministerstvo ve svých rozhodnutí vycházely. K námitce stran absence oprávnění prorektora pro studijní záležitosti k vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně, žalovaný odkázal na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí a interní předpis správního orgánu prvního stupně v podobě rozhodnutí rektora č. 24R/2012-ZČU, na jehož základě byla tato pravomoc přenesena z rektora ZČU na jejího prorektora.

30. Žalovaný rovněž uvedl, že v předmětném řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalobkyně absolvovala a získala vzdělání prostřednictvím subjektu, který není vysokou školou mající oprávnění poskytovat vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu, přičemž se nejedná o zahraniční vzdělání, nýbrž o vzdělání poskytované českou právnickou osobou získané v České republice bez české akreditace. Vzdělání žalobkyně a jí předložená kvalifikace tedy dle žalovaného neodpovídají požadavkům zákona o vysokých školách a Lisabonské úmluvy.

31. Závěrem žalovaný uvedl, že ve své správní praxi zastává v otázce rozhodování o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělávání a kvalifikace názor, že veřejným zájmem je, aby za rovnocenné vysokoškolským diplomům absolventů vysokých škol v České republice byly uznávány pouze zahraniční diplomy platné v zemi jejich vydání, které svým držitelům osvědčují stejná, resp. srovnatelná a v podstatných rysech neodlišná akademická oprávnění – získání vysokoškolského vzdělání, přiznání akademických titulů, přístup k vyššímu stupni vzdělání. Tento princip dle žalovaného vyplývá ze smyslu a úpravy obsažené v Lisabonské úmluvě. Žalovaný považoval za absurdní, aby byly na území České republiky uznávány zahraniční diplomy neuznané v zemi vydání a negarantující uvedená oprávnění za rovnocenná platným českým vysokoškolským diplomům. Účel řízení o uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace by tak byl zcela ztracen. [IV] Posouzení věci soudem 32. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).

33. Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

34. Podle § 75 odst. 2 věty prvé soudního řádu správního, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

35. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný vyslovili s takovým postupem souhlas.

36. Žaloba je důvodná.

37. Podle § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách platí: Na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program.

38. Podle § 89 odst. 3 zákona o vysokých školách platí: Veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací.

39. Podle § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách platí: Ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor.

40. Podle § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách platí: Rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektory jmenuje a odvolává rektor.

41. Podle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách platí: Podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů.

42. Podle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách platí: Zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne.

43. Podle § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách platí: Ustanovení tohoto zákona se použijí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

44. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující relevantní skutečnosti.

45. Žalobkyně podala dne 3. 9. 2010 žádost o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace v České republice. V žádosti uvedla jako absolvovanou vysokou školu Mezinárodní institut podnikatelství a práva se sídlem v Praze, Ohradní 1366. Jako název studijního programu uvedla „právo“. K žádosti přiložila úředně ověřenou kopii cizojazyčného diplomu spolu s jeho úředním překladem vydaného nestátním vzdělávacím zařízením vysokoškolského vzdělání Moskevským institutem podnikatelství a práva, jímž byl žalobkyni přiznán titul bakalář práva v oboru právo. Dále předložila úředně ověřenou kopii cizojazyčného dodatku k diplomu spolu s jeho úředním předkladem, v němž byl mj. uveden seznam žalobkyní absolvovaných předmětů spolu s hodnocením žalobkyně a seznam předmětů, z nichž se skládala státní závěrečná zkouška. Prvoinstančním rozhodnutím ze dne 8. 3. 2018, č.j. ZCU 005953/2018 byla žádost žalobkyně zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl.

46. Stran žalobních námitek soud uvážil následovně.

47. K žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud předně uvádí, že judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila mj. následující (k tomu srov. rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č.j. 6 As 153/2014-108): „Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání by tento přístup vedl až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13), zpravidla proto postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně, za podmínek tomu přiměřeného kontextu, je akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, [dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 - 72). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Podle Ústavního soudu „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17).“ Skrze toto judikatorní vodítko soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Soud je toho názoru, že na základě judikatury citované žalobkyní v závěru žaloby nelze dospět k závěru, že by bylo povinností správních orgánů reagovat na každou dílčí námitku účastníka řízení. Ano, takový závěr sice vyplývá z citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2013, č.j. 10 A 77/2012-36, nicméně onen právní názor nenašel odraz v judikatuře Nejvyššího správní soudu, jak je zřejmé z výše citovaného rozsudku č.j. 6 As 153/2014-108. A normativní síla judikatury kasačního soudu, resp. její precedenční závaznost, je oproti judikatuře krajských správních soudů i s ohledem na § 12 odst. 1 s. ř. s. větší.

48. Žalobkyně podala proti prvoinstančnímu rozhodnutí rozsáhlé odvolání čítající 15 stran a prezentovala v něm celou řadu argumentů, na základě kterých považovala napadené rozhodnutí za nicotné, nepřezkoumatelné a nezákonné. Dle názoru soudu, žalovaný reagoval na odvolací námitky dostatečně, když přezkoumatelně vyjevil, proč dospěl k zaujatému právnímu názoru. Ke konkrétním odvolacím námitkám, kterými se dle žalobkyně neměl žalovaný v napadeném rozhodnutí zabývat, soud opakuje, že nebylo povinností žalovaného reagovat na každou dílčí námitku, nýbrž přezkoumatelně vysvětlit, proč dospěl k takovému výroku, k jakému dospěl, což žalovaný dle názoru soudu splnil. Na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí je pak obsažena argumentace žalovaného, jakou zaujal k hlavním odvolacím námitkám.

49. Soud se dále zabýval žalobkyní tvrzenou nicotností prvoinstančního rozhodnutí. Tu žalobkyně dovodila z jeho vnitřní rozpornosti, konkrétně z protichůdnosti závěrů obsažných v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí ohledně získání vysokoškolského studia a subjektu takové vzdělání poskytujícího. Ani tato námitka nebyla důvodná.

50. Nicotným je takový správní akt, který je natolik defektní, že se podle něj nelze vůbec řídit (např. proto, že z něj nelze seznat, jakým způsobem se má adresát chovat; že akt zavazuje k plnění nemožnému; že zavazuje neexistující subjekt) anebo je naprosto zjevné, že zde není povinnost se aktem řídit (např. pro absolutní nedostatek pravomoci vydatele aktu). S bližším pojednáním o podstatě, důsledcích a důvodech nicotnosti lze odkázat na body [29] až [31] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č.j. 7 As 100/2010-65 (publ. pod č. 2837/2013 Sb. NSS). V ustanovení § 77 odst. 2 správního řádu se mezi vady, které způsobují nicotnost, uvádí i zjevná vnitřní rozpornost. Značný důraz je zde však třeba klást na zjevnost, a to s ohledem na ten důsledek nicotnosti, že jde o akt neexistující, nikoho nezavazující. Půjde tedy zejména o takovou situaci, kdy z předmětného aktu nebude vůbec vyplývat, jaký byl jeho obsah, k čemu vlastně opravňuje či zavazuje, případně v jednotlivých částech bude akt vykazovat závažný logický rozpor (srov. Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 139). Závažný logický rozpor pak musí bránit tomu, aby šlo seznat, jak či zda vůbec bylo rozhodnuto, k čemu vlastně akt opravňuje či zavazuje. Podstatou nicotnosti pro zjevnou vnitřní rozpornost je, že závažný logický rozpor musí bránit tomu, aby šlo seznat, jak či zda vůbec bylo rozhodnuto. [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60]. Dle názoru soudu, prvoinstanční rozhodnutí vadou nicotnosti netrpí, neboť je z něj zřejmé, jakým způsobem správní orgán prvního stupně rozhodl, když žádost zamítl.

51. Nicotnost prvoinstančního rozhodnutí pak žalobkyně dovozovala i z toho, že ho podepsal prorektor správního orgánu prvního stupně. Z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 286/2015-60 však plyne následující: „Dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice vydává veřejná vysoká škola. Zákon o vysokých školách tak zakládá věcnou příslušnost veřejné vysoké školy k rozhodování o žádostech o uznání vzdělání. To potvrzuje i § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách, dle něhož „[v]e věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou rozhoduje rektor.“ Citované ustanovení spoluzakotvuje věcnou příslušnost veřejné vysoké školy pro věci uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace a současně určuje, který orgán vysoké školy (zde rektor) ve věcech uznání rozhoduje. Ve vztahu k rektorovi jde o funkční příslušnost, jak stěžovateli Nejvyšší správní soud objasnil již v bodu [34] rozsudku ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 22/2015-143, k čemuž v bodě [35] uvedeného rozsudku dodal, že „funkční nepříslušnost“ nemůže být důvodem nicotnosti podle § 77 odst. 1 správního řádu. Tu může způsobit jen nedostatek příslušnosti věcné. S případným nedostatkem funkční příslušnosti je pak spojována ‚pouze‘ nezákonnost rozhodnutí, nikoli nulita, k níž je soud povinen přihlížet ex offo (srov. VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha: Ivana Hexnerová - Bova Polygon, 2012, s. 666).“ Rektorovi Masarykovy univerzity navíc nic nebránilo, aby v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách pověřil určeného prorektora k tomu, aby jej zastupoval ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Dle § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách: „Rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři. Prorektory jmenuje a odvolává rektor.“ Smyslem daného ustanovení je umožnit nastavení pravidel efektivního fungování vysoké školy tak, aby vysoká škola nebyla ochromena při plnění svých úkolů v případě delší nepřítomnosti rektora (např. v případě dovolené či déle trvající nemoci), případně aby nedošlo k zahlcení rektora. Zcela v souladu se smyslem citovaného ustanovení je to, aby se rektor dal zastupovat prorektorem i ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou.“ Postup správního orgánu prvního stupně co do podpisu jeho rozhodnutí prorektorem tak nebyl nezákonný, natož aby způsobil nicotnost prvoinstančního rozhodnutí. Pokud žalobkyně namítala, že ve správním spisu není jediný doklad o tom, že by doc. Dr. RNDr. Ladislav Čepička byl kdy jmenován prorektorem ZČU, uvádí k tomu soud, že „jakkoliv je možné, že je vše jinak, pravda je někde tam venku (The X-Files. USA, FOX, 1993–2002) a sovy nejsou tím, čím se zdají být (Twin Peaks. USA, ABC, 1990–1991), nemění to nic na povinnosti žalobce uvést, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů se tak domnívá a čím to míní prokázat [§ 71 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.].“ [srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, č.j. 60 Az 25/2020-28]. Žalobkyně neoznačila žádné důkazy, kterými by hodlala prokázat, že prorektor doc. Dr. RNDr. Čepička neměl být v rozhodné době prorektorem správního orgánu prvního stupně.

52. Dále, žalobkyně spatřovala nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že dle části odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nemělo jí absolvované vzdělání vysokoškolský charakter, neboť se nejednalo o vysokoškolský program disponující akreditací rozhodných orgánů ve státě původu zahraniční univerzity a zároveň se nejedná o zahraniční vzdělání v pravém smyslu, neboť bylo poskytováno českou právnickou osobou bez české akreditace, tudíž se nejedná o studijní program, který by byl součástí ruského vysokoškolského systému, ani se nejedná o vysokoškolský program, neboť co je vysokoškolským vzděláním, je totiž dáno legislativou státu původu, avšak žádost žalobkyně byla zamítnuta dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách na základě toho, že zahraniční studijní program se po srovnání s tuzemským studijním programem odlišoval v podstatných rysech. Dle žalobkyně je však zřejmé, že základním předpokladem pro postup dle § 89 a 90 zákona o vysokých školách je, aby předmětem žádosti bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání získané vystudováním studijního programu, který je způsobilý porovnání s obdobným tuzemských studijním programem. Dle závěrů správního orgánu prvního stupně však nebyly splněny podmínky aplikace § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, neboť žalobkynino vzdělání nebylo vysokoškolského ani zahraničního charakteru, proto nemohly být porovnávány dva vysokoškolské studijní programy a nemohla být zjištěna ani jejich odlišnost.

53. Námitka byla důvodná.

54. Z prvoinstančního rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokazatelně absolvovala studijní obor „Právo“ uskutečňovaný Moskevským institutem podnikatelství a práva se sídlem v Moskvě (str. 3 prvoinstančního rozhodnutí), přičemž studium žalobkyně se uskutečňovalo na území České republiky, bylo zajišťováno soukromou právnickou osobou v podobě Mezinárodního institutu podnikatelství a práva s.r.o., který nedisponoval oprávněním působit jako soukromá vysoká škola a uskutečňovat akreditovaný studijní program „Právo“ nebo „Právní specializace“ dle českého práva (str. 7 prvoinstančního rozhodnutí). Z tohoto důvodu pak prvoinstanční správní orgán uvedl, že se nejednalo o zahraniční vzdělání v jeho pravém smyslu. Žádost žalobkyně však správní orgán prvního stupně zamítl s odkazem na § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Postup správního orgánu prvního stupně tak soud shledává značně rozporným.

55. Pokud měla být žádost žalobkyně zamítnuta dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, musela by důvodem pro zamítnutí žádosti být odlišnost v podstatných rysech srovnávaných studijních programů – studijního programu tuzemského a studijního programu zahraničního. Předpokladem pro porovnávání studijních programů však je, aby bylo správním orgánem rozhodujícím o uznání vysokoškolského studia postaveno najisto, zda vůbec žadatel zahraniční studijní program absolvoval. K tomuto však správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobkyně absolvovala studijní program tuzemský, ačkoliv studium měla žalobkyně absolvovat pod zahraničním Moskevským institutem podnikatelství a práva. Správní orgán prvního stupně zde tedy zjevně rozlišil mezi organizátorem studia žalobkyně, který následně vydal žalobkyni osvědčení o absolvování studia a jímž byl Moskevský institut podnikatelství a práva, a organizátorem studijního programu, jímž byl Mezinárodní institut podnikatelství a práva s.r.o. se sídlem v Praze. Pokud tedy v tomto konkrétním případě zamítl správní orgán prvního stupně žalobkyninu žádost s odkazem na § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách z důvodu, že se v jejím případě jednalo o vzdělání poskytované v ČR českou právnickou osobou bez příslušné akreditace, nebyla splněna již prvořadá podmínka, totiž že žalobkyně absolvovala zahraniční studijní program. V takovém případě neměl správní orgán prvního stupně vůbec přistoupit k porovnávání svého studijního programu se studijním programem Moskevského institutu podnikatelství a práva, neboť dle jeho názoru nebyla splněna podmínka, že žalobkyně tento institut absolvovala. Ustanovení § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách stanoví, že osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice se vydá na základě žádosti absolventa zahraniční vysoké školy. Pokud tedy správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla absolventkou zahraniční vysoké školy, měl přistoupit k zamítnutí její žádosti pro neoprávněnost žadatele, nikoliv porovnávat studijní programy tak, jak to učinil, a zamítnout žádost dle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Prostor pro zamítnutí žádosti z důvodu nenaplnění hypotézy § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách vyplývá rovněž z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 286/2015-60: „Z § 89 a § 90 zákona o vysokých školách lze dovodit, že veřejná vysoká škola rozhoduje o podáních, v nichž o sobě podatel prohlašuje, že absolvoval studium na zahraniční vysoké škole a žádá o jeho uznání v České republice. Tato tvrzení činí z podání žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. V rámci posuzování žádosti je pak veřejná vysoká škola oprávněna prověřovat, zda je žadatel skutečně absolventem, zda jde skutečně o zahraniční vysokou školu, zda vzdělání umožňuje jeho uznání v České republice, zda žádost obsahuje předepsané podklady apod. V případě, že vysoká škola zjistí, že některé z těchto podmínek nejsou splněny (a tato vada nebyla odstraněna, lze-li ji odstranit), žádost zamítne.“ 56. Z uvedeného je tedy zřejmé, že prvoinstanční rozhodnutí je nezákonné, když správní orgán aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu. Nezákonnosti se pak dopustil i žalovaný, když takové prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.

57. Co do námitky o užití (žalovaným) rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č.j. 9 As 286/2015-60, soud uvádí, že se s tvrzením žalobkyně, že neexistuje závaznost judikatury vydané v rámci jiných řízení, ztotožňuje pouze částečně. Soud je toho názoru, že závaznost judikatury vydané v jiných soudních řízeních není charakteru formální závaznosti přikazující soudu slepě následovat právní názory jiných soudů (srov. KÜHN, Z. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Wolters Kluwer : Praha, 2019. s. 90; obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, č.j. 1 Aps 2/2006-68). Soud i správní orgán je však povinen judikaturu vydanou v jiných soudních řízeních reflektovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Pokud by mohla být judikatura jiných soudů, v tomto případě zejména Nejvyššího správního soudu, libovolně opomíjena, stal by se § 12 odst. 1 s. ř. s. obsolentním, přičemž tento postup soudů a správních orgánů by vykazoval znaky jurisdikční libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn III. ÚS 470/97), čímž by zároveň nebyl ústavně konformním. Smyslem existence Nejvyššího správního soudu a obecně nejvyšších či ústavních soudů je totiž sjednocovat judikaturu krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví a správních orgánů, potažmo orgánů veřejné moci vůbec. Ostatně, i postup žalobkyně je do jisté míry schizofrenní, když nepovažuje za případné, aby žalovaný argumentoval judikaturou vydanou nejvyšší soudní instancí rozhodující ve správním soudnictví, ale zároveň sama na podporu své argumentace uvádí soudní rozhodnutí jak Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, tak i krajských správních soudů. Soud je tedy toho názoru, že judikatura vydaná v jiných soudních řízeních působí skrze svou precedenční závaznost, resp. normativní sílu (srov. KÜHN, Z. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013. s. 113), přičemž tento závěr podporuje judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 1. 6. 2011, č.j. 1 As 6/2011-347), Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1042/2012), i Ústavního soudu (např. již zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 301/05). Prostřednictvím důrazu na jednotné soudní rozhodování ve skutkově obdobných případech je pak umožněno realizovat maximu právní jistoty jako jednu z nepominutelných náležitostí demokratického právního státu. Ostatně, i zákonodárce reflektoval judikatorní závěry o normativním působení judikatury, když je promítl do § 13 občanského zákoníku. Argumentaci judikaturou ze strany správních orgánů tak soud nepovažuje za chybnou, nýbrž ji naopak oceňuje, neboť správní orgány argumentovaly judikaturou na jimi řešený případ přiléhavou, čímž zároveň zvýšily úroveň přesvědčivosti svých rozhodnutí.

58. Pokud se týče žalobkyní namítané nesprávnosti právních závěrů obsažených ve zmíněném rozsudku kasačního soudu č.j. 9 As 286/2015-60, dospěl soud k názoru, že se s výkladem tam uvedeným ztotožňuje. Soudu není zřejmé, co žalobkyně mínila tvrzením ohledně založení věcné příslušnosti správních orgánů dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku ani nedospěl k závěru, že by věcná příslušnost správního orgánu ve smyslu § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách byla založena tvrzením žadatele. Ostatně, ani v případě § 65 odst. 1 s. ř. s. není věcná příslušnost soudu založena toliko tvrzením žalobce, nýbrž podle § 3 odst. 1 s. ř. s.

59. Dále, soud se nemohl zabývat námitkou týkající se porovnávání studijních programů a porovnání provedenému Právnickou fakultou ZČU, neboť správními orgány nebylo postaveno najisto, zda vůbec k porovnání studijních programů má dojít, resp. správní orgány neprezentovaly jednoznačný závěr, zda žalobkyně je či není absolventkou zahraniční vysoké školy. Soud pak pouze na okraj uvádí, že se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že by správní orgány ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání měly porovnávat žadatelem absolvovaný studijní program s hrubými rysy všech obdobných studijních programů akreditovaných v České republice. Z ustanovení § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách totiž vyplývá, že aby vysoká škola mohla vydat osvědčení o uznání vysokoškolského studia, musí uskutečňovat obsahově shodný studijní program, resp. studijní program shodný v hrubých rysech (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, č.j. 22 A 10/2013-114). Rámcové nastavení studijních programů jednotlivých vysokoškolských oborů bylo v době rozhodování žalovaného stanoveno v nařízení vlády č. 275/2016 Sb., o oblastech vzdělávání ve vysokém školství, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že absolvování studia v oboru právo, je předpokladem pro přístup k regulovaným profesím [např. § 60 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], je žádoucí, aby studijní programy uskutečňované různými vysokými školami byly v hrubých rysech totožné. Pokud tedy vysoká škola porovnává v hrubých rysech, nikoliv detailně a podrobně, studijní program absolvovaný žadatelem se studijním programem jí uskutečňovaným, dochází zároveň k porovnání žadatelem absolvovanému studijnímu programu i se studijními programy, které jsou tematicky shodné, uskutečňovanými ostatními vysokými školami a to z důvodu, že porovnávání probíhá právě v oněch hrubých rysech [srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 153/2014-108: „Z § 90 odst. 5 ZoVŠ, který zní: zjistí-li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne, vyplývá, že žádost jde zamítnout pouze tehdy, pokud jsou studijní programy odlišné v podstatných rysech, což odpovídá pojmu „hrubé rysy“, jenž použil krajský soud ve své argumentaci (str. 5. napadeného rozsudku). Na tom nemění nic ani skutečnost, že jako podklad pro srovnání používá veřejná vysoká svůj vlastní studijní program. Výsledek řízení však musí být u každé veřejné vysoké školy, uskutečňující obdobný studijní program v České republice, vždy stejný, neboť jde o srovnání se standardem požadovaným pro akreditaci studijního programu v České republice, zamítnutí žádosti proto připadá v úvahu při zjištění podstatných rozdílů osvědčených vysokoškolskou kvalifikací zahraniční oproti požadavkům na získání takové kvalifikace v České republice.“]. Vysoká škola tudíž není povinna explicitně vyjádřit, zda porovnávala žadatelem absolvovaný studijní program i s tematicky obdobnými studijními programy, neboť k takovému porovnání dochází implicitně v tu chvíli, pokud je příslušnou vysokou školou uskutečňovaný studijní program porovnáván se studijním programem absolvovaným žadatelem toliko v hrubých rysech.

60. Soud se rovněž nezabýval žalobními námitkami ohledně užití Lisabonské úmluvy (vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 60/2000 Sb.), neboť pro její aplikaci je nutné, aby žadatel o uznání vysokoškolské kvalifikace byl absolventem zahraniční vysoké školy a jejího studijního programu, k čemuž však správní orgány nezaujaly ve svých rozhodnutích jednoznačný postoj.

61. Pokud pak žalobkyně namítala šikanu ze strany správního orgánu prvního stupně, když jím byla vyzývána k předložení určitých dokladů, je soud obecně toho názoru, že v případě řízení o žádosti tíží žadatele silnější důkazní povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č.j. 8 As 41/2014-40). Proto soud neshledal nezákonným postup správního orgánu prvního stupně, když vyzval žalobkyni k předložení předmětných podkladů. Byla to ostatně žalobkyně, kdo měl silnější zájem na vyhovění své žádosti, a proto bylo možné po ní požadovat připravenost k prokazování jejích tvrzení.

62. Pokud se jedná o námitku porušení § 82 odst. 4 správního řádu, soud je toho názoru, že důkazní návrh žalobkyně směřoval k prokázání správní praxe stran uznávání vysokoškolského vzdělání získaného na Moskevském institutu podnikatelství a práva. Správní orgány však nepostavily najisto, zda vůbec Moskevský institut podnikatelství a práva byl subjektem poskytujícím vzdělání žalobkyni. Proto by označení této námitky jako důvodné či nedůvodné bylo předčasné.

63. K legitimnímu očekávání žalobkyně pak soud toliko obecně uvádí, že ustálená správní praxe zakládající legitimní očekávání není neměnnou. Za podmínek vymezených judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č.j. 6 Ads 88/2006-132; nebo ze dne 12. 2. 2020, č.j. 10 Afs 343/2019-49) mohou správní orgány ke změně správní praxe přistoupit: „Ochrana legitimního očekávání v určitý výklad práva je podmíněna především tím, že nedojde ke změně právního předpisu (srov. např. již cit. nález BISTROT DE MARLENE, bod 10). Změna zákona se nedotkne důvěry v trvající výklad práva jen tehdy, zůstává-li i přes novelizaci na prvý pohled význam sporné normy nezměněn. Změna dlouhodobé správní praxe nebo správní judikatury se za nezměněného stavu právních předpisů může stát jen na základě závažných a principiálních důvodů, směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty. V žádném případě se nesmí dít svévolně. Jestliže se jednou správní praxe „vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho postup by byl libovůlí, která je v právním státě (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy) nepřípustná“. NSS připouští výjimečné případy, kdy se lze od jednou vytvořené správní praxe odchýlit v individuálním případě, jde-li ovšem o případ zvláštní a atypický. Obecně se odchýlit od určité správní praxe, jež se vytvořila, správní orgán může, avšak zásadně pouze pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu dotýká (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Ans 1/2005-57, č. 605/2005 Sb. NSS). Klíčový právní názor ohledně ochrany legitimního očekávání ve veřejném právu formuloval rozšířený senát v usnesení ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, L‘ORÉAL, body 80-82: „80. […] To, zda mohlo vzniknout legitimní očekávání, je pak zcela evidentně otázkou skutkovou. Určit, zda existovalo určité očekávání a zda takové očekávání bylo legitimní, vyžaduje zjišťovat mnoho skutečností. Jasná (pochybnosti nevzbuzující) slova zákona samozřejmě předčí (překonají) jakékoliv očekávání, ať už vzniklo jakkoliv.“ Samotná otázka, zda žalobkyni vzniklo legitimní očekávání či nikoliv a zda vůbec bylo legitimní, bude muset na své zodpovězení počkat do té doby, než správní orgány přezkoumatelně a bezrozporně vyjeví, z jakých důvodů rozhodly o žádosti žalobkyně tak, jak rozhodly.

64. Jelikož žaloba byla z výše prezentovaných důvodů shledána důvodnou, soud výrokem I. tohoto rozsudku zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost. Soud současně vyslovil (podle § 78 odst. 4 s. ř. s.), že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). [V] Náklady řízení 65. Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem.

66. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 3 100 Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“). Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby.

67. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 1 428 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

68. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).