30 A 142/2015 - 95
Citované zákony (25)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 132 § 149 odst. 1 § 153 odst. 1 § 157 odst. 2 § 160 odst. 1
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 11 odst. 1 písm. a § 11 odst. 1 písm. d § 11 odst. 1 písm. g
- o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), 111/1998 Sb. — § 89 § 90
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 64 § 75 odst. 1 § 75 odst. 2 § 78 odst. 1 § 78 odst. 4 § 78 odst. 5 § 79
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 2 odst. 3 § 2 odst. 4 § 3 § 6 § 36 odst. 3 § 68 odst. 3 § 94 odst. 4
Rubrum
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně L.K., zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem, se sídlem Praha 1 – Staré Město, Revoluční 724/7, proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Karmelitská 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2015, č.j. MSMT-26077/2015, takto:
Výrok
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2015, č.j. MSMT-26077/2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 17.137 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana Pechmana, advokáta.
Odůvodnění
I. Napadené rozhodnutí. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2015, č.j. MSMT-26077/2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 14.5.2015, č.j. ZCU 006039/2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 19.6.2008 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v odborně vzdělávacím programu pro přípravu magistra se zaměřením přípravy 0601 Právo obor 8.060101 Právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (dále jen „Žádost“). II. Žaloba. Žalobkyně v žalobě uplatnila čtyři skupiny žalobních bodů. V první skupině žalobních bodů namítala nedostatečné posouzení studia na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina (v textu žaloby dále jen „Zakarpatská univerzita“) jako studia na zahraniční vysoké škole uznatelného v České republice a v souvislosti s tím nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K odůvodnění tohoto žalobního bodu žalobkyně nejprve v části žaloby uvozené slovy „Právní východiska“ uvedla následující. Právní úprava uznávání zahraničního vzdělání je obsažena jednak v Úmluvě o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsané dne 11.4.1997 v Lisabonu, sdělení č. 60/2000 Sb. m. s. (dále jen „Úmluva“ nebo „Lisabonská úmluva“), jednak v § 89 až § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Uznávání zahraničního vzdělání je proces, při kterém dochází k porovnávání studijních plánů a programů uskutečňovaných zahraniční vysokou školou za účelem určení, zda absolvované zahraniční vysokoškolské vzdělání je rovnocenné s příslušným českým vysokoškolským vzděláním. Podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. Informace žalovaného o vzdělávacích institucích uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol na území České republice a zařazených do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (aktuální k 1. září 2009) (dále jen „Informace o vzdělávacích institucích“ - dostupné z http://www.msmt.cz/file/8861_1_1/): „Na území České republiky působí právnické osoby se sídlem v České republice (dále jen „vzdělávací instituce“), které jsou zmocněny zahraničními vysokými školami k výuce jejich studijních programů příslušné zahraniční vysoké školy. Těmito vzdělávacími institucemi jsou nejen některé soukromé vysoké školy, kterým byl udělen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále „ministerstvo“) státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, ale i instituce, které nejsou soukromými vysokými školami, ale jsou např. obchodními společnostmi zřízenými podle obchodního zákoníku nebo obecně prospěšnými společnostmi zřízenými podle zákona o obecně prospěšných společnostech s různými předměty činnosti. Tyto společnosti nejsou součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky a jejich činnost nepodléhá zákonu o vysokých školách. Účastníci zahraničních studijních programů vzdělávacích institucí proto nejsou studenty podle zákona o vysokých školách, ale mají postavení studentů zahraničních vysokých škol, jejichž studijní programy jsou na území České republiky uskutečňovány, vztahují se na ně předpisy zahraničních vysokých škol (přijímání ke studiu, průběh a ukončení studia se řídí předpisy státu, v němž má zahraniční vysoká škola sídlo). Vzdělávací instituce se podílejí na jejich uskutečňování v České republice na základě zmocnění zahraničních vysokých škol a smluv o spolupráci. Odpovědnost a garanci za vzdělávací činnost vzdělávacích institucí mají zahraniční vysoké školy. Po absolvování vzdělání obdrží účastníci vzdělávání vysokoškolský diplom zahraniční vysoké školy.“ Pro účely poskytování podpory plynoucí z práva sociálního zabezpečení vydává žalovaný vyhlášku obsahující v příloze č. 3 seznam zahraničních vysokých škol, jejichž studium se považuje za studium na středních nebo vysokých školách, jejímž účelem je, aby studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatních zemí Evropské unie (EU), kteří studují programy zahraničních vysokých škol uskutečňované na území České republiky [jak tomu bylo právě v případě žalobkyně, pokud jde o Zakarpatskou univerzitu a Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. sídlící v České republice (dále jen „MIPP s.r.o.“ nebo „Mezinárodní institut“)], byli v průběhu tohoto studia pojištěni zdravotně a důchodově (sirotčí důchod) a mohli žádat o dávky státní sociální podpory podobně jako studenti s českým občanstvím nebo s občanstvím ostatní zemí EU studující vysokou školu v zahraničí, kteří jsou pojištěni na základě rozhodnutí ministerstva o uznání studia v zahraničí za postavené na roveň studiu na vysoké škole v České republice. Ačkoli tato vyhláška nenahrazuje akreditaci studijních programů či státní souhlas udělovaný ministerstvem podle zákona o vysokých školách, musí vysoké školy tam zařazené splňovat poměrně přísné podmínky. Informace o vzdělávacích institucích dále stanoví: „Do přílohy č. 3 vyhlášky jsou zařazovány výhradně zahraniční studijní programy akreditované nebo jinak příslušným státem uznané v zahraničí a pouze ty zahraniční vysoké školy, které jsou součástí vzdělávacího systému země, kde mají své sídlo. Příkaz ministra je přístupný na webové stránce ministerstva v oddíle „Dokumenty“- „Věstníky MŠMT“ a „2008/2“. Ministerstvo každoročně (koncem kalendářního roku) ověřuje, zda vzdělávací instituce zařazené ve vyhlášce splňují podmínky pro jejich setrvávání na následující akademický rok. V případě neaktuálních dat či nesrovnaností požaduje aktualizaci údajů a dokumentů, zejména platnost zahraničních akreditací.“ (srov. Informace o vzdělávacích institucích). Další podrobnější požadavky pro zařazení zahraničního studijního programu a zahraniční vzdělávací instituce do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. stanovily příkaz ministryně školství, mládeže a tělovýchovy č. 1/2004 Sb. a příkaz ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. 43/2007. Výčet těchto požadavků je podrobně vyjmenován v odvolání. Nicméně žalobkyně považuje za důležité zmínit je i v žalobě, neboť mají význam pro závěr formulovaný níže ohledně nesprávného právního posouzení daného případu provedené žalovaným. Jedná se zejména o následující požadavky (zestručněno žalobkyní): (i) vyjádření veřejné vysoké školy (škol) v České republice o srovnatelnosti zahraničního studijního programu uskutečňovaného vzdělávací institucí s akreditovaným studijním programem této veřejné vysoké školy v České republice a o předpokladu této veřejné vysoké školy, že bude vydávat absolventům zahraniční vysoké školy, kteří absolvovali studium v zahraničním studijním programu, uskutečňovaném vzdělávací institucí v České republice, osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podle § 89 a § 90 zákona o vysokých školách, (ii) potvrzení příslušného zahraničního státního orgánu nebo instituce (např. ministerstva školství nebo instituce oprávněné udělovat akreditace vysokoškolským studijním programům) státu, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení o tom, že - zahraniční vzdělávací zařízení, jehož studijní program bude uskutečňován na území České republiky, je součástí vysokoškolského systému daného státu, - příslušný zahraniční studijní program má ve státě, v němž sídlí zahraniční vzdělávací zařízení, akreditaci platnou minimálně na standardní dobu studia, podléhají-li v daném státě vysokoškolské studijní programy akreditaci, - diplomy absolventů daného zahraničního vzdělávacího zařízení a/nebo daného zahraničního studijního programu jsou v daném státu státem považovány za vysokoškolské diplomy, (iii) zahraniční studijní program obsahující: - název studijního programu, - názvy a charakteristiky studijních oborů, - formu studia a standardní dobu studijního programu nebo studijních oborů, - cíle studia společné pro celý studijní program a specifické pro jeho jednotlivé studijní obory, - profil absolventa studijního programu nebo studijních oborů, - podmínky, které musí student splnit v průběhu studia a při jeho řádném ukončení, - charakteristiky povinných a povinně volitelných studijních předmětů (název studijního předmětu; celkový hodinový rozsah studijního předmětu s rozdělením podle způsobu výuky anebo jiné vyjádření rozsahu studijního předmětu; seznam odborné literatury; u distanční a kombinované formy studia navíc vymezení rozsahu konzultací; rozsah a obsahové zaměření individuálních prací studentů), - pravidla a podmínky pro vytváření studijních plánů (vymezení období výuky a přípravy na zkoušky; období zkoušek, odborných praxí a prázdnin v jednotlivých akademických rocích po standardní dobu studia vyjádřené v týdnech), - návrh témat bakalářských nebo diplomových prací, jsou-li součástí státních zkoušek, - informace o legislativním stavu platném v příslušném státě, zahrnující odkazy na příslušné právní předpisy daného státu a týkající se právního statusu daného studijního programu a absolventa studia v daném studijním programu v daném státě, včetně údaje, zda a jak bude v daném státě studium uznáváno, - informaci o akreditaci studijního programu v příslušném státě s uvedením data udělení akreditace a doby platnosti akreditace, pokud studijní program v příslušném státě podléhá akreditaci a byl v něm akreditován ještě před podáním žádosti (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb. – pozn. žalobkyně), (iv) doklady o prostorovém, materiálním, personálním a informačním zajištění činnosti, zejména údaje o: - budově, v níž bude probíhat výuka a v níž bude administrativní zázemí školy, - odborné kvalifikaci akademických pracovníků, kteří se budou podílet na uskutečňování zahraničního studijního programu, zejména přehled předmětů, jejichž výuku bude akademický pracovník zajišťovat, údaje o působení v zahraničí a o praxi od ukončení studia na vysoké škole, - vybavení studijní literaturou a knihovně, včetně zajištění konzultací studentům, (v) dohodu žadatele (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) se zahraniční vysokou školou o uskutečňování zahraničního studijního programu, která musí obsahovat zejména: - přehled zahraničních studijních programů a jejich oborů, které bude žadatel (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) uskutečňovat s jejich bližší charakteristikou (viz výše) a údaje o případném zahraničním titulu, který bude udělován absolventům příslušných zahraničních studijních programů podle legislativního stavu platného v příslušném státě, pokud má být udělován, - vymezení právního postavení studentů v zahraničním studijním programu uskutečňovaném žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.) ve vztahu k zahraniční vysoké škole a právní podmínky jejich studia, - vzor diplomu a dalších případných dokladů o studiu, jež jsou nebo budou vydávány absolventům příslušného zahraničního studijního programu, - vymezení právních vztahů mezi zahraniční vysokou školou a žadatelem (o zařazení do přílohy č. 3 vyhlášky č. 322/2005 Sb.), - vymezení podmínek stanovených pro personální, finanční a informační zajištění uskutečňování příslušného zahraničního studijního programu, - dobu platnosti dohody a podmínky jejího ukončení. Žalobkyně studovala od roku 2004 na Zakarpatské univerzitě, která jako zahraniční vysoká škola poskytovala možnost studia prostřednictvím MIPP s.r.o. a studium ukončila v roce 2008. Po dobu jejího studia byly platné a účinné vyhláška č. 249/2003 Sb. o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb., jíž se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách (v textu žaloby společně dále jen „Vyhlášky“). Vyhlášky v sobě zahrnovaly přílohu č. 3, jíž se stanoví seznam vzdělávacích institucí uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol v České republice, kam po celou dobu, kdy žalobkyně studovala, patřil rovněž MIPP s.r.o. s výslovným uvedením, že uskutečňuje studijní program v oboru právo - bakalářský i magisterský studijní program Zakarpatské univerzity a dále Moskevského institutu podnikatelství a práva. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že pokud žalobkyně absolvovala své studium na Zakarpatské univerzitě spolupracující s MIPP s.r.o., dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole ve smyslu výše uvedených Vyhlášek a výše citovaného vyjádření žalovaného plynoucího z Informace o vzdělávacích institucích. Jinými slovy, žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole, které může být uznáno ve smyslu Úmluvy a § 89 a § 90 zákona o vysokých školách. Dále žalobkyně k tomuto žalobnímu bodu uvedla, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že za účelem odstranění údajných nejasností souvisejících se získáním příslušné kvalifikace, které se v souvislosti s uznáváním vzdělání žalobkyně získaného na Zakarpatské univerzitě vyskytly, vznesl žalovaný v roce 2013 dotaz k ENIC Ukraine, v němž se dotazoval, zda předložená vysokoškolská kvalifikace byla vydána vysokou školou, která je součástí ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému, zda ji lze dle zásad Úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou na Ukrajině a zda daná kvalifikace garantuje na Ukrajině svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Následně se žalovaný dotázal, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému. Emailová odpověď, kterou žalovaný údajně obdržel dne 25.11.2014, měla být negativní. K dotazu žalovaného, položenému ENIC Ukraine (v textu žaloby dále jen „Dotaz“), uvádí žalobkyně následující. Předně je třeba si uvědomit, že na odpovědi na tento Dotaz jak žalovaný v napadeném rozhodnutí, tak prvoinstanční orgán v prvoinstančním rozhodnutí v podstatě postavili své závěry o zamítnutí Žádosti žalobkyně. Žalobkyně uvádí, že Dotaz byl jednak formulován nesprávně a že tato nesprávnost v důsledku založila nepoužitelnost odpovědi na Dotaz pro posuzování Žádosti, jednak je Dotaz, jakož i odpověď na něj, pro posuzování Žádosti právně irelevantní i z časového hlediska. Pokud jde o věcnou nesprávnost Dotazu, jeho část týkající se „uznatelnosti vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na Ukrajině dle Úmluvy tamtéž“ nedává z pohledu Úmluvy smysl, neboť uznatelnost dle Úmluvy se týká přeshraničního uznávání kvalifikací, nikoli vnitrostátního. Navíc není zřejmé, proč by vzdělání získané na ukrajinské univerzitě mělo být na Ukrajině uznáváno, jak lze dovodit z Dotazu. Aspekt Dotazu týkající se vyjádření, zda MIPP s.r.o. představuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému je jednak zavádějící, jednak bez právního významu pro posouzení uznatelnosti získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně postupem dle Úmluvy a příslušných ustanovení zákona o vysokých školách. V rámci probíhajícího řízení o uznání získané zahraniční vysokoškolské kvalifikace žalobkyně nebylo zpochybňováno (ani pro to nebyl důvod), že MIPP s.r.o. je českým subjektem, který na základě dohody se Zakarpatskou univerzitou, která je ukrajinským subjektem, v České republice organizačně-materiálně zajišťuje vzdělávací aktivity Zakarpatské univerzity. Je tedy zřejmé, že MIPP s.r.o. není a z povahy věci zřejmě ani nemůže být součástí vzdělávacího systému Ukrajiny. Dotaz je tak v tomto ohledu relevantní pouze u Zakarpatské univerzity, nikoli u MIPP s.r.o. Pokud jde o časový prvek, Dotaz byl vznesen v roce 2013 a směřoval ke statusu Zakarpatské univerzity jako součásti vzdělávacího systému Ukrajiny. Tento přístup žalovaného nicméně zcela pomíjí fakt, že žalobkyně ukončila své studium na Zakarpatské univerzitě v roce 2008, tedy cca před 5 lety (počítáno nazpět od vznesení Dotazu). Odpověď na dotaz z roku 2013, zda Zakarpatská univerzita je součástí vzdělávacího systému Ukrajiny, je tak pro posouzení vysokoškolské kvalifikace získané žalobkyní na této univerzitě v roce 2008 právně zcela bezvýznamná. Ve světle shora uvedených skutečností nemůže Dotaz jako stěžejní argument odůvodnění výroků o zamítnutí Žádosti v prvoinstančním rozhodnutí, jakož i v napadeném rozhodnutí obstát. Nejenže Dotaz je naformulován pro účely řízení o Žádosti nesprávně, takže odpověď na něj je pro toto řízení nepoužitelná, Dotaz spíše vytváří dojem o snaze správního orgánu „opatřit si oficiální podklad“, o který by se mohl jak prvoinstanční orgán, tak žalovaný opřít při zamítnutí Žádosti. Žalovaný, jakož i prvoinstanční orgán v této souvislosti dále zcela pominuli skutečnost, že MIPP s.r.o. byl od počátku platnosti a účinnosti Vyhlášek uveden v jejich příloze č. 3 a musel tudíž doložit akreditace a další požadavky (viz výše) týkající se Zakarpatské univerzity, jejíž vzdělávací činnost MIPP s.r.o. v České republice organizačně a materiálně zajišťoval, a to navíc v rozhodném období relevantním pro období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Správní orgány jak v prvoinstančním rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí tuto skutečnost, která má pro posuzovanou věc zásadní význam, zcela pominuly, ačkoli žalobkyně ji v odvolání podrobně rozvedla. Namísto toho se správní orgány spokojily s emailem ENIC Ukraine z roku 2014. Navíc správní orgány přesunuly neoprávněně odpovědnost za úplné a správné zjištění skutkového stavu na žalobkyni s odkazem na čl. II. 3 odst.
2. Úmluvy, když tak učinily v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Nejen, že správní orgány svým pochybením nedostatečně zjistily skutkový stav, a to ohledně nejzásadnější skutečnosti v celém řízení, žalovaný navíc napadené rozhodnutí (nejen) v této souvislosti zatížil nepřezkoumatelností, když nikterak nereagoval na zásadní skutečnosti předestřené žalobkyní v odvolání, že MIPP s.r.o. v souladu s tehdejšími pokyny a instrukcemi žalovaného musel v rozhodném období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě předložit relevantní podklady týkající se zejména Zakarpatské univerzity a jejích studijních programů uskutečňovaných MIPP s.r.o. v jejím zastoupení v České republice, poněvadž jinak by MIPP s.r.o. nemohl být v souladu s tehdy platnými požadavky žalovaného zanesen do přílohy č. 3 Vyhlášek. Přitom požadavek na přezkoumatelnost správních rozhodnutí je jedním ze základních záruk zákonnosti správního rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně pak správní rozhodnutí (a obzvlášť druhostupňové) musí splňovat v zásadě stejné požadavky na přezkoumatelnost jako rozhodnutí soudní. Jak např. judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14.9.2006, č.j. 2 As 68/2005-48: „Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Není pochyb o tom, že stejnou povinnost mají i správní orgány za situace, kdy autoritativně rozhodují o právech a povinnostech soukromých osob. Jak odůvodnění soudních rozhodnutí, tak odůvodnění správních rozhodnutí mají totiž shodný základní smysl a účel – je jím zajištění přezkoumatelnosti rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení či jiných dotčených osob a vyloučení justiční či administrativní libovůle. … K tomu, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné, musí po obsahové stránce vyhovovat určitým základním požadavkům. K nim patří povinnost vypořádat se se všemi argumenty účastníků, které byly v řízení přípustně uplatněny, příp. – u argumentů uplatněných nepřípustně – odůvodnit, proč je má rozhodující orgán za nepřípustné. Argumentem, který účastník uplatní, je samozřejmě ve správním řízení i odvolací námitka.“ Nejen optikou těchto principů pak napadené rozhodnutí nemůže obstát. Žalobkyně dále konstatovala, že jak je dále patrné z prvoinstančního rozhodnutí, Zakarpatská univerzita získala požadovanou akreditaci na základě rozhodnutí Státní akreditační komise ze dne 19.10.2004, kdy jí byla udělena akreditace IV. stupně a byla prohlášena za akreditovanou podle statutu vysokoškolské vzdělávací instituce do 1.7.2009, jak vyplývá z Certifikátu o akreditaci série RD-IV číslo 071346 ze dne 4.1.2005. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvádí, že MIPP s.r.o. neuskutečňoval autentický zahraniční program v rozsahu licencí udělených Zakarpatské univerzitě žalovaným, a proto studium žalobkyně údajně nebylo studiem ve vysokoškolském studijním programu uznané ukrajinskými orgány a poskytující absolventovi vysokoškolskou kvalifikaci uznanou na Ukrajině. Žalobkyně v této souvislosti konstatuje, že žalovaný ani prvoinstanční orgán nepřináší pro tyto závěry žádné relevantní důkazy (ke zpochybnění Dotazu a odpovědi na něj viz výše), jednak žalobkyně odkazuje výše, tj. zejména na to, že studijní program musel být předmětem přezkumu již v rámci udělení akreditace a pak ověřování splnění podmínek pro zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek. Argumenty žalovaného v této souvislosti tedy nelze použít v neprospěch žalobkyně. Žalobkyně má totiž za to, že vedle udělení příslušné akreditace Zakarpatské univerzitě musely být nepochybně splněny i další podmínky uvedené výše, neboť jinak by MIPP s.r.o. nemohl být ohledně uskutečňování studijních programů Zakarpatské univerzity v České republice zařazen do přílohy č. 3 Vyhlášek. Jestliže totiž Zakarpatská univerzita tyto požadavky nesplňovala, neměla jí být akreditace udělena, nebo pokud podmínky přestala splňovat až později, měla jí být akreditace odebrána; nic takového se ovšem nestalo, což je jasně vidět i ze zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek v rozhodné době, kdy probíhalo studium žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. A i kdyby na základě informací poskytnutých ENIC Ukraine došel žalovaný v souladu se zákonem ke správnému zjištění (což se ze shora uvedených důvodů nestalo), že Zakarpatská univerzita a MIPP s.r.o., jakož i jimi vydávaná osvědčení o získání vysokoškolského vzdělání nesplňují podmínky pro uznání vysokoškolského vzdělání v České republice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně, která na výše uvedených institucích řádně vystudovala v dobré víře, že veškeré požadavky pro uznání jejího vzdělání jsou splněny, neboť tato skutečnost po celou dobu vyplývala z obecně závazných právních předpisů (Vyhlášek), jejichž platnost nebyla nikterak napadána ani zpochybňována. Odpovědnost v této souvislosti má sama zahraniční univerzita a rovněž žalovaný, který má jednak každoročně ověřovat, zda vzdělávací instituce zařazené ve Vyhlášce splňují podmínky pro jejich setrvání tamtéž i v následujících akademických letech. Tuto odpovědnost subjektů veřejné správy nelze v žádném případě klást k tíži žalobkyně. Dobrou víru a nezbytnou míru opatrnosti žalobkyně dále dotvrzuje fakt, že již před podáním přihlášky ke studiu vznesla dotaz na žalovaného, zda je MIPP s.r.o. institucí oprávněnou k výuce zahraničního studijního programu, zda je Zakarpatská univerzita uznanou vysokou školou v místě jejího sídla, tedy zda existují nějaké pochybnosti o řádnosti a zákonnosti studia na Zakarpatské univerzitě zajišťovaného v České republice MIPP s.r.o. a o možnosti jeho uznání v České republice. Žalobkyně byla v této souvislosti žalovaným ujištěna, že se jedná o uznávanou zahraniční univerzitu a neexistují žádné pochybnosti o zákonnosti a možnosti uznání zde dosaženého vzdělání. Obdobný dotaz žalobkyně vznesla na počátku roku 2008, tj. v době, kdy Česká advokátní komora začala odmítat zápis absolventů MIPP s.r.o. jako advokátních koncipientů do svého seznamu. I tentokrát byla žalobkyně ubezpečena, že je vše v pořádku. Ve druhé skupině žalobních bodů žalobkyně namítala absenci důvodů pro zamítnutí Žádosti. K tomu uvedla, že dle Úmluvy i § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách lze žádost o uznání vysokoškolského vzdělání získaného na zahraniční vysoké škole v České republice zamítnout pouze z důvodu, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné. V tomto duchu se vyjádřil i žalovaný ve svém dopise ze dne 10.6.2008 adresovaném prvoinstančnímu orgánu. Z prvoinstančního rozhodnutí ani z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se studijní program absolvovaný žalobkyní na Zakarpatské univerzitě lišil od studijního programu prvoinstančního orgánu, resp. že by tato skutečnost byla v řízení prokázána. Z prvoinstančního rozhodnutí ani z napadeného rozhodnutí navíc vyplývá, že se správní orgány ani v jednom stupni rozhodování o Žádosti zjišťováním rozdílnosti studijních programů, jejíž existence by byla zákonným důvodem pro zamítnutí Žádosti, vůbec nezabývaly. V prvoinstančním rozhodnutí se pouze uvádí nijak blíže nepodložené domněnky o cílené modifikaci studijního programu Zakarpatské univerzity, resp. MIPP s.r.o. podle studijního programu prvoinstančního orgánu. Nicméně taková tvrzená (a i kdyby tomu tak skutečně bylo, dále uvedený závěr by to neovlivnilo) modifikace nejenže není způsobilým důvodem zamítnutí Žádosti, navíc může být zcela legitimní součástí příslušného studijního programu, byl-li tento studijní program v takové („modifikované“) podobě předepsaným způsobem schválen (obdržel akreditaci). To ostatně vyplývá i z dopisu ukrajinského ministerstva školství ze dne 14.8.2007 adresovaného žalovanému. Právní jistotu adresátů veřejnosprávního působení pak prvoinstanční orgán dle názoru žalobkyně oslabuje i tím, že na jedné straně již v roce 2006 v memorandu o spolupráci vůči Zakarpatské univerzitě deklaroval důležitost vzájemného uznávání studijních plánů a programů, na straně druhé potom stejný subjekt v současnosti studijní programy a plány Zakarpatské univerzity bez opory v platném právu uznávání zahraničních kvalifikací zpochybňuje. Lze tedy uzavřít, že ani prvoinstanční orgán, ani žalovaný nezjistili jakékoli odlišnosti mezi porovnávanými studijními programy, natož pak odlišnosti v podstatných rysech odůvodňující zamítnutí podané Žádosti. Správní orgány se totiž tímto zákonným důvodem zamítnutí Žádosti v řízení o ní vůbec nezabývaly. Přitom dle čl. III. 3 odst.
5. Úmluvy je orgán, který provádí hodnocení (pozn. – předpokladů pro uznání zahraniční kvalifikace), povinen prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky. Aniž by tedy byl dán zákonem stanovený důvod pro zamítnutí Žádosti, byla Žádost žalobkyně ze strany prvoinstančního orgánu zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalovaným, a to neoprávněně ze shora popsaných důvodů. V řízení o Žádosti pak vůbec nebyla ze strany správních orgánů zkoumána existence zákonného důvodu pro zamítnutí Žádosti, natož aby v tomto řízení byla jakkoli prokazována a prokázána. I z tohoto důvodu (bez ohledu na shora uvedené důvody nezákonnosti) je napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí nezákonné, neboť správní orgány o Žádosti rozhodly v rozporu se zákonem. Takový postup správního orgánu, kdy Žádost zamítl, aniž by pro takové rozhodnutí byly v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, splněny zákonné důvody, nejenže znamená porušení zásady legitimního očekávání, což samo o sobě značí jeho nezákonnost, ale navíc porušuje i ústavní zásadu pro výkon státní moci způsoby, které stanoví zákon (secundum et intra legem), vyjádřenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K této problematice se vyjádřil Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 27.3.2003, sp. zn. IV.ÚS 690/01: „Z pohledu ústavněprávního je nutno v zásadě na danou problematiku nahlížet tak, že ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon [čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci je vyjádřením maximy, na základě níž se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nikdo, tj. fyzická či právnická osoba, nebude zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. (...) Zatímco čl. 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, stojí v kontrapozici vůči němu dikce odstavce 2 téhož článku adresovaného státní moci, ze kterého plyne nejen možnost orgánů veřejné moci tuto moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, nýbrž je v něm pojmově obsažen i ústavní imperativ v podobě povinnosti orgánů veřejné moci (zcela a bez výhrad) činit, co jí zákon ukládá. Je zde tudíž na ústavní úrovni zabudována jednak garance proti zneužití státní moci, jednak i právní jistota spočívající v záruce faktické realizace státní moci tam, kde zákon tuto realizaci (při naplnění zákonných znaků) předpokládá.“ Tyto své závěry Ústavní soud v této souvislosti jednak dále rozvedl ve svém nálezu ze dne 11.7.2002, sp.zn. IV.ÚS 488/01: „Vychází-li Ústavní soud z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné své tíži dopadá na veškeré subjekty, tedy i na fyzické osoby, musí tím více dopadat na takové subjekty, které s ohledem na své poslání mají povinnost znát právo v oblasti, které se jejich činnost bezprostředně dotýká. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků (I. ÚS 535/2000)“, jednak shrnul ve svém nálezu ze dne 20.11.2002, sp.zn. I.ÚS 512/02: „Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě.“ Dle žalobkyně je vzhledem ke všemu výše uvedenému závěr žalovaného o nemožnosti uznání vysokoškolského vzdělání dosaženého na Zakarpatské univerzitě žalobkyní nesprávný (pomine-li žalobkyně na tomto místě nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí), neboť Zakarpatská univerzita a rovněž MIPP s.r.o. byly po celou dobu považovány žalovaným za akreditované a uznávané zahraniční univerzity. Tato skutečnost pak zcela jednoznačně vyplývala v době zahraničního studia žalobkyně, o jehož uznání v řízení jde, z obecně závazných předpisů (Vyhlášek), přičemž o tom žalovaný několikrát ujistil i samotnou žalobkyni. Žalobkyně tedy od počátku byla v dobré víře (legitimním očekávání), že její studium bude poté, co jej úspěšně ukončí, bez problému uznáno v České republice. Ve třetí skupině žalobních bodů žalobkyně namítala porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 6 správního řádu). Žalobkyně uvedla, že v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí, že porušení zásad rychlosti a hospodárnosti bylo odůvodněno specifičností daného případu založené rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2011, sp.zn. 57 A 40/2010, kterým bylo zrušeno rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 6.8.2008, č.j. 150/08, a osvědčení č.j. ZČU*N-621/08 (v textu žaloby dále jen „Osvědčení“). Kolem studia žalobkyně se dle správního orgánu začaly objevovat nové pochybnosti a bylo dle jeho názoru třeba zajistit dodatečné podklady a navázat spolupráci s ENIC Ukraine a získat jejich stanovisko. Žalobkyně si uvědomuje neobvyklost celého případu, nicméně i tak má za to, že dochází ke značným průtahům. Rozsudek krajského soudu byl vydán v roce 2011, nicméně až dne 21.3.2014, tj. po třech letech, byla žalobkyni doručena výzva prvoinstančního orgánu, č.j. ZCU 007397/2014, k doplnění podkladů a rovněž rozhodnutí, č.j. ZCU 007741/2014, o přerušení řízení. V této souvislosti lze citovat z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31.3.2005: „Posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno.“ Žalobkyně uznává argument žalovaného, že je jeho povinností respektovat zásadu materiální pravdy a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro vydání zákonného rozhodnutí ve věci. Rovněž si je žalobkyně vědoma toho, že princip rychlosti nelze stavět nad princip materiální pravdy, nicméně i tak musí být zachována rozumná míra mezi oběma zásadami, zvláště pak za situace, kdy je na vydání rozhodnutí závislý další studijní rozvoj a profesní kariéra žalobkyně. Více jak čtyřletou lhůtu, která uplynula od vydání rozsudku krajského soudu, aniž by došlo k vydání konečného rozhodnutí ve věci, nelze považovat za přiměřenou, a to navíc za situace, kdy správní orgány nejenže skutkový stav dostatečně nezjistily, navíc jej ani řádně nezjišťovaly. Ve čtvrté skupině žalobních bodů žalobkyně namítala porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry (§ 2 odst. 3, 4 správního řádu). Žalobkyně k tomu konstatovala, že jak již bylo uvedeno výše, v daném řízení byla hrubě porušena zásada legitimního očekávání, která dle § 2 odst. 4 správního řádu zahrnuje povinnost správního orgánu rozhodovat tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle zásady ochrany dobré víry má správní orgán šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Žalovaný odklon od dosavadní ustálené rozhodovací praxe odůvodnil tím, že byly dle jeho názoru jednoznačně zjištěny skutečnosti odůvodňující neuznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, a tudíž se nejedná o totožný nebo obdobný případ, který byl posuzován dříve a jemuž by bylo vyhověno. Je nepochybné, že správní orgán se může odklonit od své dosavadní praxe za předpokladu, že jsou dány takové okolnosti, které tuto změnu dostatečně odůvodňují. Nicméně žalobkyně má s ohledem na shora uvedené za to, že takové okolnosti nejsou dány právě v jejím případě. Žalovaný sice tvrdí, že při přezkumu Žádosti byly údajně zjištěny skutečnosti odůvodňující neuznání jejího vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaných na zahraniční univerzitě, nicméně žalobkyně má za to, že žalovaný Žádost s ohledem na výše uvedené jednak nesprávně právně posoudil, jednak v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav, tudíž tu žádné takové skutečnosti odůvodňující odklon od dosavadní rozhodovací praxe ve skutečnosti nejsou a žalobkyně tedy byla oprávněně v legitimním očekávání, že její vysokoškolské vzdělání bude uznáno. V tomto směru nelze opomenout skutečnost, že žalobkyni bylo vysokoškolské vzdělání již v roce 2008 Osvědčením uznáno, čímž bylo její očekávání naplněno. Navíc situace, kdy správní orgány odůvodňují změnu své rozhodovací praxe v neprospěch žalobkyně tvrzenými pochybnosti o možných nesrovnalostech v získaném vzdělání, aniž by v této situaci dostály své povinnosti zjistit úplně a správně z úřední povinnosti skutkový stav věci a přenášejí tuto svou povinnost na žalobkyni, nemůže z hlediska ústavně právních principů obstát. Jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.2.2015, č.j. 2 As 241/2014-36, princip legitimního očekávání je imanentní součástí právního řádu a je třeba brát jej v potaz v rámci každého správního a soudního řízení, a proto ochrana legitimního očekávání musí tedy tím spíše mít své místo při rozhodování vedeném zákonem jasně vyjádřenými kritérií. V případě žalobkyně byla Úmluvou a zákonem o vysokých školách jasně stanovena kritéria, která musí žadatel o uznání vysokoškolského vzdělání splnit a rovněž také důvody, pro které může být žádost zamítnuta. Ačkoli žalobkyně podmínky splnila, byla přesto její Žádost zamítnuta, ač k tomu nebyl dán důvod a aniž by správní orgány toto zamítnutí přesvědčivě ve svých rozhodnutích odůvodnily. Se zásadou legitimního očekávání je úzce spjata taktéž zásada ochrany dobré víry, kterou Nejvyšší správní soud vymezil v rozsudku ze dne 22.9.2011, č.j. 1 As 94/2011-102, jako objektivně posuzované vědomí jednotlivce o souladu jednání s právem: dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. Zásada ochrany dobré víry, jak ji vnímá ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, bezprostředně souvisí zejména se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. V posuzovaném případě je tento aspekt navíc posílen skutečností, že dobrá víra žalobkyně se zakládala na platných a účinných obecně závazných právních předpisech (Vyhláškách). Jak již bylo několikrát uvedeno, ze všech okolností existujících v době zápisu ke studiu a po celou dobu studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě, zejm. z existence certifikátu o udělení akreditace, zařazení MIPP s.r.o. do přílohy č. 3 Vyhlášek, z ujištění žalovaného, že vzdělání získané na Zakarpatské univerzitě zastoupené MIPP s.r.o. je v České republice uznatelné, o čemž svědčila i ustálená praxe tuzemských univerzit, z nichž žalobkyně vycházela, je zcela evidentní, že byla po celou dobu v dobré víře, že studuje na akreditované zahraniční vysoké škole a jí dosažené vzdělání bude řádně uznáno. Ačkoli následně správní orgány připustily, že mají určité pochybnosti (dle názoru žalobkyně ovšem nikoli jednoznačně prokázané), které vedly ke zrušení vydaného Osvědčení, je třeba, jak ostatně vyznívá z judikatury Nejvyššího správního soudu, zohledňovat práva nabytá v dobré víře a poměřovat tato práva s nutností změny rozhodnutí správního orgánu tak, aby na straně adresátů veřejné správy nedocházelo k újmě na jejich právech. „I v případě rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné a požadavkem na zákonnost na straně druhé.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.1.2010, č.j. 6 As 36/2009- 162). „Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, zejména pak se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob ve spojení se zásadou přiměřenosti zásahu do těchto práv (§ 2 odst. 3 správního řádu), jejichž konkrétním projevem je mimo jiné právě povinnost správních orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením přezkumného řízení o protiprávním rozhodnutí správního orgánu (§ 94 odst. 4 správního řádu) či při změně či rušení takového rozhodnutí (§ 94 odst. 5 ve spojení s § 97 odst. 3). Po správních orgánech je v přezkumném řízení požadováno, aby citlivě vážily veškeré okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší poruchy správy, ani větší újmu účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnutí. Proto také dává v určitých případech přednost možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.5.2011, č.j. 1 As 36/2011-79). Nicméně s ohledem na shora uvedené skutečnosti a závěry je žalobkyně přesvědčena o tom, že původně vydané Osvědčení bylo správné a bylo vydáno v souladu se zákonem a že naopak protiprávní jsou pozdější prvoinstanční rozhodnutí a napadené rozhodnutí. Náhlým a neočekávaným neuznáním vysokoškolského vzdělání získaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě v České republice (i) poté, kdy bylo žalobkyni takové vzdělání v roce 2008 prvoinstančním orgánem uznáno a (ii) poté, kdy došlo ke zrušení Osvědčení soudem v roce 2011, avšak pro formální chyby na straně prvoinstančního orgánu, (iii) kdy nic nenasvědčovalo tomu, že by prvoinstanční orgán nebo žalovaný v budoucnu rozhodli po materiální stránce (meritorně) jinak, tedy žádost zamítli, by na straně žalobkyně prvoinstančním rozhodnutím, jakož i napadeným rozhodnutím v roce 2015 bezpochyby došlo k újmě, neboť by to mělo zásadní dopad do její pracovní sféry a rovněž do možnosti dalšího vzdělávání, což ostatně žalobkyně osvědčuje tím, že již několik let nemůže ukončit rigorózní řízení vedené na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zrušení Osvědčení v podstatě neguje několikaleté studium, které žalobkyně na Zakarpatské univerzitě absolvovala, a to ve státě, ve kterém žalobkyně trvale žije a pracuje. III. Vyjádření žalovaného k žalobě. Žalovaný (v textu vyjádření dále též jen „ministerstvo“) navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že podstatou rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je skutečnost, že vzdělání získané žalobkyní není vzděláním získaným v zahraničí v souladu s § 89 zákona o vysokých školách. Dle vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny není Mezinárodní institut ukrajinskou vysokou školou, tedy součástí ukrajinské vysokoškolské vzdělávací soustavy nebo subjektem, který přímo poskytuje ukrajinskou vysokoškolskou kvalifikaci a neuskutečňuje tak autentický ukrajinský studijní program. Tyto skutečnosti byly v průběhu řízení jednoznačně prokázány. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení splnění požadavků pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání žalobkyně v České republice a nedostatečnému zjištění skutkového stavu pro toto posouzení žalovaný uvedl následující. Na straně 9 předmětné žaloby uvádí žalobkyně, že „pokud absolvovala své studium na Zakarpatské státní univerzitě spolupracující s MIPP, s.r.o., dosáhla zahraničního vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole ve smyslu vyhlášek č. 322/2005 Sb. a č. 249/2003 Sb. o změně vyhlášky č. 183/1998 Sb.). Jinými slovy žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání na zahraniční vysoké škole, které může být uznáno ve smyslu § 89 a § 90 zákona o vysokých školách.“. Ve vztahu k interním vnitřním předpisům ministerstva, tj. k příkazům ministryně z roku 2004 a z roku 2007, které upravovaly postup při zařazování institucí do příloh těchto vyhlášek, má žalobkyně za prokázané, že absolvovala zahraniční studijní program a získala tak zahraniční vysokoškolské vzdělání. K těmto závěrům uvádí, že žalobkyně mylně vyhodnotila postavení Mezinárodního institutu a jím zajišťovaného studijního programu a poskytovaného vzdělání, když s odvoláním na vyhlášku č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění vyhlášky č. 249/2009 Sb. a vyhlášky dříve platné (např. vyhláška č. 183/1998 Sb. a její novely) uvádí, že zařazením Mezinárodního institutu do zmiňovaných vyhlášek je prokázáno, že Mezinárodní institut uskutečňoval zahraniční studijní program v souladu s akreditací a licencí udělenou Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny a že tedy absolvovala zahraniční (ukrajinský) studijní program zahraniční vysoké školy (Zakarpatské státní univerzity) a získala tak zahraniční vysokoškolské vzdělání a kvalifikaci, a že se tudíž v jejím případě nejedná o „předstírané zahraniční vzdělání“. K závěrům žalobkyně uvádí, že citované vyhlášky byly vydány na základě zmocnění zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jež stanovily, jaké další studium se považuje za soustavnou přípravu dítěte pro budoucí povolání, přičemž soustavná příprava pro budoucí povolání je spojena s přiznáním sociálních či daňových úlev a se zdravotním a důchodovým pojištěním. Vyhlášky byly tedy vydány za zcela jiným účelem než za účelem následného uznání zahraničního vzdělání na území České republiky, a tudíž nelze spojovat absolvování studia v programu na instituci zařazené do výše uvedených vyhlášek se získáním vzdělání rovnocenného se vzděláním absolventů akreditovaných studijních programů vysokých škol v České republice. Proces uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je obecně upraven zákonem o vysokých školách ve spojení s Lisabonskou úmluvou a správním řádem. Jak vyplývá z § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách, předmětem hodnocení, „je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů.“. Nezbytným předpokladem pro posouzení možnosti zahraničního vysokoškolského vzdělání je předložení zahraničního dokladu proklamujícího získání vysokoškolské kvalifikace (diplomu) vydaného zahraniční vysokou školou mající oprávnění k poskytování vzdělání. Navíc je nezbytné vydání takového diplomu na základě splnění požadavků stanovených právními předpisy země, v níž má sídlo, včetně dalších práv spojených se získáním vysokoškolského vzdělání v dané zemi. V průběhu předmětného řízení však nebylo prokázáno, že žalobkyně absolvovala studijní program zahraniční vysoké školy v podobě, v jaké mu byla udělena licence Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny. Žalobkyně absolvovala studijní program Mezinárodního institutu, jehož obsahem bylo studium právního systému České republiky, Evropského práva, Mezinárodního práva v rozsahu magisterského studijního programu, které uskutečňují akreditované vysoké školy v České republice se studijním programem „Právo a právní věda“ v modifikované podobě, resp. odlišné od autentického ukrajinského studijního programu, jehož obsahem dle licence udělené Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny č. 121557 série AB ze dne 10.1.2005 je „vzdělávání na úrovni kvalifikačních požadavků na zvýšení kvalifikace, přípravu cizích státních příslušníků v akreditovaných základních zaměřeních (oborech)“ s tím, že „(obory (profese) a licencovaný nejvyšší počet osob přijímaných ke studiu jsou uvedeny v dodatku)“. Z přílohy vyplývá, že do „základních zaměření (oborů)“ měl mj. náležet obor „Právo“ se zaměřením „Právo a právní věda“ pro bakaláře, specialisty a magistry, nikoliv obor „Právo“ se zaměřením na „právní systém České republiky, Evropské právo, Mezinárodní právo“. Mezinárodní institut taktéž nebyl a není podle zákona o vysokých školách vysokou školou, nebyl mu udělen ministerstvem státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola (Mezinárodní institut v roce 2011 neúspěšně žádal o udělení státního souhlasu působit jako soukromá vysoká škola a o udělení akreditace studijního programu). Není tedy ani ve smyslu Lisabonské úmluvy součástí vysokoškolského vzdělávacího systému České republiky. Znovu opakujeme, že dle vyjádření Ministerstva školství a vědy Ukrajiny není ukrajinskou vysokou školou, tedy součástí ukrajinské vysokoškolské vzdělávací soustavy nebo subjektem, který přímo poskytuje ukrajinskou vysokoškolskou kvalifikaci a neuskutečňuje autentický ukrajinský studijní program. Tyto skutečnosti byly v průběhu řízení jednoznačně prokázány. Současně doplňujeme, že ministerstvo nemá a nemělo nástroje k tomu, aby kontrolovalo, zda instituce zařazená do vyhlášky skutečně uskutečňuje studium v souladu s udělenou akreditací, resp. podle schválených zahraničních studijních plánů nebo zda přizpůsobila studium potřebám studentů a zda tato modifikace studijního plánu je v souladu se zahraniční akreditací. Uskutečňování studia podle zahraničního studijního plánu podléhá akreditaci či licenci podle právního režimu státu, který ji udělil, nikoliv České republiky. Pouze v rámci správního řízení, na základě žádosti podané absolventem zahraničního studijního programu a přiložených dokumentů o ukončení studia a příloh k němu, které obsahují konkrétní údaje o obsahu a rozsahu studia, lze zjistit, co absolvent konkrétně absolvoval a zda obsah a rozsah jeho studia odpovídal udělené akreditaci a zda tedy lze přistoupit k porovnání obsahu takového studia za účelem uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice. V žalobě dále žalobkyně uvádí nepřesnou informaci, a to konkrétně, že „žalobkyně studovala od roku 2004 na Zakarpatské státní univerzitě, která jako zahraniční vysoká škola poskytovala možnost studia prostřednictvím MIPP s.r.o. a studium ukončila v roce 2008.“. Z dokumentů, které žalobkyně předložila, konkrétně z Přílohy k diplomu o vysokoškolském vzdělání DP č. 2005105, vyplývá, že některé předměty absolvovala na Moskevském institutu podnikatelství a práva, se sídlem Moskva, Ruská federace, prostřednictvím Mezinárodního institutu; přičemž v době studia žalobkyně působil Mezinárodní institut pod názvem „Mezinárodní vysoká škola podnikatelství a práva“, která byla a je právnickou osobou založenou dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jejíž činnost se řídí právními přepisy České republiky, nicméně bez oprávnění působit podle zákona o vysokých školách jako soukromá vysoká škola. Dále si žalovaná dovoluje upozornit na další nepřesnost v žalobě, kdy se žalobkyně odvolává na „Informaci o vzdělávacích institucích uskutečňujících vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol na území České republice a zařazených do přílohy č. 3 k vyhlášce č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodové pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (aktuální k 1. září 2009)“ zveřejněnou ministerstvem na internetových stránkách ministerstva a platnou ke dni 1.9.2009, tj. více jak rok po ukončení jejího studia na Zakarpatské státní univerzitě, resp. Mezinárodním institutu. Žalobkyně ukončila studium dne 8.4.2008 a diplom magistra byl vydán dne 3.5.2008. Ke skupině námitek týkajících se nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl následující. V žalobě je namítán nedostatečně zjištěný skutkový stav, kdy žalobkyně uvádí, že „žalovaný i ZČU (tj. prvoinstanční orgán, pozn. soudu) v této souvislosti zcela opomněly skutečnost, že MIIP s.r.o., byl od počátku platnosti a účinnosti vyhlášek uveden v jejich příloze č. 3 a musel tudíž doložit akreditace a další požadavky týkající se Zakarpatské univerzity, jejíchž vzdělávací činnost MIIP s.r.o. v České republice organizačně a materiálně zajišťoval, a to navíc v rozhodném období relevantním pro období studia žalobkyně na Zakarpatské univerzitě. Správní orgány jak v rozhodnutí ZČU (tj. prvoinstanční rozhodnutí, pozn. soudu), tak v napadeném rozhodnutí tuto skutečnost, která má pro posuzovanou věc zásadní význam, zcela pominuly, ačkoli žalobkyně ji v odvolání podrobně rozvedla, namísto toho se správní orgány spokojily s e-mailem ENIC Ukraine z roku 2014.“. Tato námitka žalobkyně neobstojí, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně předložila dokument, který není zahraničním (ukrajinským) vysokoškolským diplomem, ale byl vydán podle požadavku Mezinárodního institutu po absolvování studia nikoliv akreditovaného ukrajinského studijního programu. Stran namítané absence důvodů pro zamítnutí žádosti žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvádí, že prvoinstanční orgán i žalovaný neuznali vzdělání získané absolvováním studia na Mezinárodním institutu, resp. že nepřistoupili k porovnání žalobkyní absolvovaného studijního programu s magisterským studijním programem „Právo a právní věda“ uskutečňovaným prvoinstančním orgánem na základě platné akreditace. Dle žalovaného ministerstvo nepřistoupilo k porovnávání předmětného studijního programu se studijním programem uskutečňovaným na Západočeské univerzitě v Plzni, neboť bylo prokázáno, že v případě žalobkyně se nejednalo o zahraniční (ukrajinský) studijní program a že posuzovaný dokument není zahraničním vysokoškolským diplomem, tedy nebyly naplněny základní požadavky pro uznání platnosti takového diplomu a skutečností, které osvědčuje, podle § 89 a § 90 zákona o vysokých školách i Lisabonské úmluvy. Žalovaný se dále vyjádřil k neoprávněnému zásahu do práv žalobkyně a k porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. Konstatoval, že žalobkyně uvádí, že řízení probíhá a trvá celkem 4 roky a že trvání správního řízení považuje za nepřiměřené, a že námitce žalobkyně, že rozhodnutí nebyla vydána správními orgány v zákonem stanovených lhůtách lze přisvědčit. Taktéž lze přisvědčit, že celková délka předmětného správního řízení je neobvyklá. Je však třeba zdůraznit, že z dosavadního průběhu řízení zcela jasně vyplývá, že studium absolvované žalobkyní na rozdíl od jiných zahraničních studií bylo specifické v tom, že se v průběhu řízení objevovaly skutečnosti, které odůvodňovaly změnu dosavadní uznávací praxe prvoinstančního orgánu a nezbytnost komunikace s cizozemskými orgány (ukrajinským) a získání jeho odborného vyjádření. Na neobvyklou délku řízení měly vliv také skutečnost, že žalobkyně absolvovala studium, které bylo uskutečňováno nikoliv v sídle zahraniční vysoké školy (tj. na území Ukrajiny), ale na území České republiky a vzdělání poskytovala právnická osoba nemající postavení zahraniční vysoké školy a ani vysoké školy zřízené podle zákona o vysokých školách (Mezinárodní institut). Dále důvodné pochybnosti, že se nejednalo o studium identické studiu, kterému byla udělena zahraniční licence, ale o studium se záměrně odlišným obsahem za účelem usnadnění uznání vzdělání nabytého tímto studiem, zaměřené na české právo, nejasnosti uznání vykonaných zkoušek na jiné zahraniční vysoké škole v bakalářském studijním programu (Moskevský institut podnikatelství a práva) a jejich započítání do studia a tím i zkrácení studia zahraničního programu (magisterského) Zakarpatské státní univerzity a Mezinárodního institutu. Řada posuzovaných skutečností se jevila rozpornými a nedoloženými a bylo třeba tyto rozpory i pochyby objasnit, tj. zjistit, zda předložený diplom je platný, zda jej vydala zahraniční vysoká škola, zda je absolvovaný zahraniční studijní program autentický s akreditovaným ukrajinským studijním programem a zda oprávnění uvedená v diplomu jsou nabytá v souladu s ukrajinskou legislativou. Aby tyto rozpory byly vyjasněny a pochybnosti odstraněny, bylo nezbytné mj. si vyžádat expertní stanovisko kompetentního cizozemského (ukrajinského) orgánu. Složitost daného případu spočívala především ve shromáždění relevantních podkladů pro vydání rozhodnutí, objasnění řady rozporů, pochybností a posouzení po stránce věcné i právní. Odstranění těchto nejasností a pochybností v průběhu řízení, zejména složitost dokazování (včetně nezbytnosti vyžádání stanoviska cizozemského orgánu) z důvodu naplnění zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) i vypracovávání rozsáhlejších rozhodnutí, reagujících na konkrétní námitky žalobkyně, bylo časově náročné a vyžádalo si čas překračující obvyklou míru pro vydání rozhodnutí. K porušení zásady legitimního očekávání a ochrany dobré víry žalovaný konstatoval, že žalobkyně uvádí, že se žalovaný odklonil od dosavadní správní praxe, kteréžto tvrzení je dle žalovaného nepravdivé. Ministerstvo totiž od roku 2011 do současnosti nevydalo rozhodnutí, kterým by uznalo zahraniční (ukrajinské) vzdělání v magisterském studijním programu „Právo“ na Zakarpatské státní univerzitě za rovnocenné vzdělání absolventa magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ některé z veřejných vysokých škol v České republice. Stran namítaného porušení zásady legitimního očekávání se ministerstvo připojuje ke stanovisku prvoinstančního orgánu, které bylo jasně formulováno též v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 8 napadeného rozhodnutí). Jak totiž vyplývalo z průběhu předmětného řízení, byly postupně zjišťovány další skutečnosti mající dopad na výsledek řízení, a to od pochybností po odstranění pochybností a konstatování skutkového stavu věci, o němž nejsou pochyby, který umožňuje, resp. odůvodňuje změnu stávající rozhodovací praxe. Na tyto rozpory a nejasnosti byla žalobkyně prvoinstančním orgánem v řízení průběžně upozorňována a vyzývána k vysvětlení či doložení rozporných či chybějících údajů. Jsme proto toho názoru, že k žalobkyní deklarovanému porušení zásady legitimního očekávání nedošlo. Nicméně, jak se již ministerstvo vyslovilo v rozhodnutí o odvolání proti přerušení řízení v roce 2014, tj. v rozhodnutí č.j. MSMT-300/2015-1, změna správní praxe prvoinstančního orgánu byla důvodná. Bez pochyby tak bylo prokázáno zjištěními v průběhu dalšího řízení, zejména zjištěními vyžádanými od zahraničního (ukrajinského) orgánu. Taktéž připomíná žalobní důvody Nejvyšší státní zástupkyně, které jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. 57 A 40/2010 (na str. 3 až 7). Z dalšího postupu prvoinstančního orgánu je patrné, že se v dalším řízení řídil názorem Nejvyšší státní zástupkyně a činil úkony směřující k objasnění rozporných skutečností a objasnění skutkového stavu věci. Se stanoviskem Ministerstva školství a vědy Ukrajiny byla žalobkyně seznámena a vyzvána prvoinstančním orgánem, aby se k němu, resp. ke shromážděným podkladům vyjádřila, případně doložila doklad, který byl prvoinstančním orgánem jasně specifikován. Současně byla vyrozuměna o způsobu, jak si jej opatřit. Žalobkyně však takovýto dokument prvoinstančnímu orgánu nepředložila a ani nedoložila, že by o předmětný dokument požádala. Závěrem žalovaný zopakoval, že v předmětném řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že posuzovaný diplom (resp. kvalifikace) není ani diplomem zahraničním (ukrajinským), ani diplomem (českým), tj. není diplomem (resp. kvalifikací) ve smyslu Lisabonské úmluvy nebo zákona o vysokých školách. Námitky žalobkyně jsou dle názoru žalovaného nedůvodné, neboť nemohou zvrátit důvody, pro které byla předmětná žádost prvoinstančním orgánem zamítnuta a napadeným rozhodnutím zamítnutí potvrzeno. Univerzita se jako správní orgán 1. stupně řádně zabývala žádostí žalobkyně, když vycházela z dokladů doložených žalobkyní, z vlastní úřední činnosti, z výsledků vlastního šetření i šetření ministerstva a které pečlivě hodnotila. V průběhu řízení byly dosavadní pochybnosti vyvráceny a závěr, že hodnocená kvalifikace není kvalifikací podle ukrajinských zákonů a neodpovídá Lisabonské úmluvě, byl prokázán. Jak prvoinstanční orgán, tak ministerstvo jednaly v zájmu ochrany veřejného zájmu. Pokud by bylo žádosti žalobkyně vyhověno, byl by prostřednictvím individuálního správního rozhodnutí uznán na území České republiky za rovnocenný vysokoškolskému (magisterskému) diplomu doklad, který není zahraničním vysokoškolským diplomem a došlo by tak k legalizaci různých studií a kurzů nabízených ať již zahraničními či tuzemskými subjekty bez řádné akreditace (licence) zahraničními vysokými školami. IV. Vyjádření účastníků při jednání. Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních. Žalovaná doplnila, že žalobkyně neabsolvovala vysokoškolské vzdělání ani po stránce formální ani po stránce materiální, čili po stránce obsahové. Neabsolvovala vysokoškolské vzdělání na vysoké škole ani u právnické osoby, která by mohla poskytovat srovnatelné nebo způsobilé vysokoškolské vzdělání v zahraničí. Pokud jde o obsah vzdělání, které žalobkyně absolvovala ani tam nelze hovořit o tom, že jde po materiální stránce srovnávat vzdělání nebo absolvování na mezinárodním, dříve Moskevském institutu s tím, co je považováno za akreditovaný studijní program v oboru právo a právní věda toliko čtyřech fakultách v České republice a čtyřech univerzitách v České republice. V současné době vzhledem k tomu, že situace na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva se dostala do té fáze, že nadále přijímá studenty pro obory právo a právní věda a v podstatě mate jednotlivé uchazeče a ty, kteří chtějí studovat, nebo chtějí absolvovat něco, co se může nazvat vzdělání, tak ministerstvo podalo trestní oznámení na neznámého pachatele. Trestní oznámení, které směřuje právě proti fyzickým osobám, případně právnické osobě samotné, právě z toho důvodu, že v podstatě podvodně, i když právní kvalifikaci nechává ministerstvo samozřejmě na orgánech činných v trestním řízení, ale v podstatě podvodně vylákává peníze z těch, kterým slibuje, že ve finále budou absolvovat studijní program v oboru právo a právní věda, který jim bude posléze uznán některou z právnických fakult na území České republiky, což samozřejmě není pravda a nikdy se samozřejmě nestane, protože praxe ministerstva zaužívaná, podpořená dnes již i rozsudky krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, pokud jde o tento podnikatelský institut, nebo Mezinárodní institut podnikatelství a práva, je dlouhodobě potvrzena. V. Posouzení věci soudem. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Na základě ustanovení § 89 odst. 3 téhož zákona veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací. Podle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů. Zjistí- li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne (§ 90 odst. 5 zákona o vysokých školách). Jak vyplývá ze správních spisů předložených žalovaným, jeho součástí je velké množství listin týkající se žalobkyně, a to zejména jejího diplomu vydaného Zakarpatskou státní univerzitou a vykonaných zkoušek, tak Zakarpatské státní univerzity, a to zejména různé licence a jejich přílohy. Dále se zde nachází listina vydaná Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007 adresovaná žalovanému, ve které bylo uvedeno: „Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporuje spolupráci Zakarpatské státní univerzity a Západočeské univerzity v Plzni a Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, česká republika, v oblasti přípravy specialistů, státních příslušníků České republiky a uznávání dokladů o vzdělání se zaměřením Právo, obor Právní věda. Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny informuje, že Zakarpatská státní univerzita, řádně akreditovaná dle IV. nejvyššího na Ukrajině stupně akreditace, obdržela licenci a státní akreditaci (certifikát o akreditaci ND – IV č. 074607) pro přípravu magistrů se zaměřením 0601 Právo, obor 8.060101 Právní věda, která je platná do 1. července 2012. Výše uvedená akreditace se vztahuje na přípravu státních příslušníků České republiky na základě licence AV č. 121557 vydané ZakSU a opravňuje k přípravě specialistů, kteří jsou cizími státními příslušníky. Po ukončení pětiletého studijního cyklu dosahují absolventi Právnické fakulty ZakSU kvalifikačního stupně vzdělání (akademický titul) „Magistr právních věd“. podle normativně právních aktů, týkajících se vysokoškolského vzdělání platných na Ukrajině je Vědecká rada ZakSU oprávněna při přípravě státních příslušníků České republiky provádět změny ve studijních plánech a pracovních programech zařazením bloků disciplín dle volby vzdělávací instituce a dle volby studentů za účelem prohloubení studia právního systému České republiky, mezinárodního práva, Evropského práva aj., a to v rozsahu nezbytném pro dosažení souladu magisterského studijního programu akreditovaného v ZakSU s magisterským studijním programem Právo a právní věda, které uskutečňují akreditované vysoké školy v České republice. Výše uvedené změny ve studijních programech uskutečnila ZaKSU za účelem provedení procedury uznání (nostrifikace) v České republice příslušných dokladů (diplomů) o vzdělání vydaných univerzitou. Doufáme, že informace poskytnuté v tomto dopise přispějí k další spolupráci v oblasti vysokoškolského vzdělávání a vědy mezi vysokými školami Ukrajiny a české republiky“. Ač se ve všech případech jednalo o listiny vztahujícím se k naplnění či nenaplnění podmínek pro uznání vysokoškolského vzdělání podle shora citovaných ustanovení zákona o vysokých školách a současně o listiny způsobilé ovlivnit správnost závěru žalovaného uvedeného v prvním odstavci následujícího bodu B tohoto rozsudku, žalovaný se obsahem těchto listin v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval, přičemž neuvedl ani proč. Otázkou tzv. opominutých důkazů se zabýval Ústavní soud například v nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dospěl k závěru, že „zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o. s. ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c/, 243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.“ Závěry Ústavního soudu mají obecnou platnost a jsou aplikovatelné také na řízení správní. Pro účely správního řízení lze dovodit povinnost vypořádat se s důkazními návrhy účastníka řízení například z ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého se v odůvodnění rozhodnutí krom jiného uvede informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pokud se žalovaný nijak nevypořádal s obsahem listin předložených žalobkyní a obstaraných v průběhu správního řízení, když tyto listiny byly způsobilé ovlivnit správnost závěrů učiněných žalovaným, neboť se vztahovaly k naplnění či nenaplnění podmínek pro uznání vysokoškolského vzdělání, dopustil se podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. B. Žalovaný na straně 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v části označené slovy „Lze tedy shrnout:“ uvedl: „V předmětném řízení bylo prokázáno, že posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční (ukrajinskou) a ani kvalifikací (českou), resp. není kvalifikací ve smyslu Lisabonské smlouvy nebo zákona o vysokých školách“. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Byl to žalovaný, kdo tvrdil, že „v předmětném řízení bylo prokázáno, že posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční (ukrajinskou) a ani kvalifikací (českou), resp. není kvalifikací ve smyslu Lisabonské smlouvy nebo zákona o vysokých školách“, a proto bylo jeho povinností toto své tvrzení náležitě doložit. V této souvislosti je nezbytné předeslat, že podle čl. III.3 odst. 3 až 5 Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu ze dne 11.4.1997 (dále jen „Lisabonská úmluva“), nehledě na odpovědnost žadatele budou instituce, které vydaly příslušné kvalifikace, povinny poskytnout na základě žádosti žadatele a v přiměřených lhůtách relevantní informace držiteli kvalifikace, instituci nebo příslušným orgánům země, v níž je o uznání žádáno. Strany podle situace poučí nebo vyzvou všechny vzdělávací instituce, které patří do jejich vzdělávacího systému, aby vyhověly jakékoliv přiměřené žádosti o informace za účelem hodnocení kvalifikací získaných ve zmíněných institucích. Orgán, který provádí hodnocení, je povinen prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky. Lisabonská úmluva dále v čl. VIII.1 stanoví, že každá Strana poskytne adekvátní informace o jakékoliv instituci náležející do jejího vysokoškolského systému a o jakémkoliv programu uskutečňovaném těmito institucemi za účelem umožnit příslušným orgánům ostatních Stran zjistit, zda kvalita kvalifikací vydaných těmito institucemi opravňuje uznání ve Straně, v níž je o uznání žádáno. Takové informace budou mít následující podobu: a) v případě Stran, které vytvořily systém oficiálního hodnocení vysokoškolských institucí a programů: informace o metodách a výsledcích tohoto hodnocení a o kvalitativních standardech specifických pro každý typ vysokoškolské instituce udělující vysokoškolské kvalifikace a pro vysokoškolské programy vedoucí k jejich získání, b) v případě Stran, které nevytvořily systém oficiálního hodnocení vysokoškolských institucí a programů: informace o uznávání různých kvalifikací získaných v každé vysokoškolské instituci nebo v rámci každého vysokoškolského programu, jež jsou součástí jejich vysokoškolských systémů. V čl. VIII.2 pak Lisabonská úmluva stanoví, že každá Strana učiní přiměřená opatření pro vytvoření, podporu a poskytnutí: a) přehledu různých typů vysokoškolských institucí, náležejících do jejího vysokoškolského systému, s typickými znaky každého typu instituce, b) seznamu uznaných institucí (veřejných a soukromých), které patří do jejího vysokoškolského systému uvádějícího jejich pravomoci udělovat různé druhy kvalifikací a požadavky pro získání přístupu do každého typu instituce a programu, c) popisu vysokoškolských programů, d) seznamu vzdělávacích institucí umístěných mimo její území, které Strana považuje za součást svého vzdělávacího systému. Podle čl. IX.1 Lisabonské úmluvy aby usnadnily uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání, Strany se zavazují vytvořit transparentní systémy pro úplný popis získaných kvalifikací. Podle čl. IX.2 odst. 1 až 3 Lisabonské úmluvy uznávajíce potřebu relevantní, přesné a aktuální informace, každá Strana zřídí nebo podpoří národní informační středisko a oznámí jednomu z depozitářů jeho zřízení nebo jakékoliv změny na toto působící. Národní informační středisko v každé Straně: a) bude usnadňovat přístup ke směrodatným a přesným informacím o vysokoškolském systému a kvalifikacích země, v níž je umístěno, b) bude usnadňovat přístup k informacím o vysokoškolských systémech a kvalifikacích ostatních Stran, c) bude poskytovat radu nebo informace v záležitostech uznávání a hodnocení kvalifikací v souladu s vnitrostátními zákony a podzákonnými předpisy. Každé národní informační středisko bude mít k dispozici nezbytné prostředky, které mu umožní plnit jeho funkce. Z právě citovaných ustanovení Lisabonské úmluvy jednoznačně vyplývá, že žalovaný měl jednak povinnost prokázat, že žádost nesplňuje příslušné požadavky (čl. III.3 odst. 5 Lisabonské úmluvy), jednak možnost obstarat si z Ukrajiny naprosto jednoznačné podklady pro učinění závěru, zda „v předmětném řízení bylo prokázáno, že posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční (ukrajinskou) a ani kvalifikací (českou), resp. není kvalifikací ve smyslu Lisabonské smlouvy nebo zákona o vysokých školách“, či nikoli. Žalovaný však takto v rozporu se svými povinnostmi nepostupoval. Žádnou oficiální žádost odůvodněnou konkrétními skutkovými okolnostmi žalobkyně, tj. dobou, místem, obsahem studia a výsledky jejího studia nevznesl a oficiální vyjádření podepřené konkrétními listinami z ukrajinské strany neobstaral. Závěry žalovaného o tvrzeném „podvodném jednání“, mající vyvrátit například i obsah oficiálního vyjádření Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007 adresovaná žalovanému, nemají žádnou oporu ve skutkovém stavu, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí. C. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný při učinění svých závěrů opíral o dvě skutečnosti, a to o znění „čl. 8“ ukrajinského „Zákona Ukrajiny O vysokoškolském vzdělávání, č. 2984-III z roku 2010“ a „Odpověď, kterou Ministerstvo obdrželo elektronickou komunikací prostřednictvím emailu dne 25.11.2014“. Pokud jde o první skutečnost, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „ministerstvu je z vlastní úřední činnosti známo, že na Ukrajině je oblast vysokoškolského vzdělání upravena Zákonem Ukrajiny O vysokoškolském vzdělávání, č. 2984-III z roku 2010 v platném znění (dále též „Ukrajinský zákon“). V článku 8 ukrajinského zákona jsou definovány dosažitelné úrovně vysokoškolského vzdělání:
1. Mojioauihh cneijHajiHCT (mladší specialista), 2. EaKanaBp (bakalář), 3. CneimajiHCT (specialista), 4. MarwcTp (magistr). Ukrajinský zákon pro tyto stupně vzdělání nezavádí žádné akademické tituly, tj. ani titul „magistr práva“, který je uveden na Žadatelkou předloženém Diplomu. Podle ukrajinského zákona tedy na ukrajinské vysoké škole nelze dosáhnout absolutoriem ukrajinského vysokoškolského studijního programu akademického titulu „magistr práva“, jak je uvedeno v předloženém a posuzovaném Diplomu (v terminologii Lisabonské úmluvy „Kvalifikace“) a jak je uvedeno v Příloze k Diplomu, že „Rozhodnutím Státní zkušební komise ze dne 28. dubna 2008, protokol č. 21, byl udělen akademický titul „magistr práva“. Ministerstvu je též známo, že ani dříve (před účinností Ukrajinského zákona) nebyly na Ukrajině absolventům vysokých škol udělovány akademické tituly“. Pokud jde o druhou skutečnost, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „Ministerstvo bylo samo konfrontováno při jiných správních řízeních v obdobných případech žádostí dalších jednotlivých Žadatelů o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaného na stejné Zahraniční univerzitě s totožným typem vysokoškolských kvalifikací a vzneslo k nim výše uvedené výhrady k obsahu a formě. Ve snaze vlastním šetřením věc vysvětlit, oslovilo prostřednictvím Evropské sítě národních informačních středisek pro akademickou mobilitu a uznávání (síť ENIC-NARIC), vytvořené podle čl. IX. 2.
1. Úmluvy, partnerské národní informační středisko Ukrajiny; konkrétně ENIC Ukraine, National Information Centre’of Academie Mobility, Information and Image Center 26/41 Pavlovská street, 01135, Kyiv, Ukraine, E-mail: [email protected], [email protected], Web Site: http://enic.in.ua/index.php/en/, Contact person: Viktoria Sergienko, Head of ENIC Ukraine). Ministerstvo vzneslo v říjnu roku 2013 dotaz (s přílohou anonymizovaných kopií uvedených typů vysokoškolských kvalifikací vydaných údajně Zahraniční vysokou školou), zda předložená vysokoškolská kvalifikace (Diplom a Dodatek k Diplomu) byla vydána vysokou školou, která je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny a zda ji lze dle zásad Úmluvy považovat za vysokoškolskou kvalifikaci uznatelnou v zemi svého původu, tedy na Ukrajině a zda tato vysokoškolská kvalifikace garantuje na území Ukrajiny svým držitelům odpovídající profesní a akademická práva. Doplňujícím byl dotaz položený ohledně Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. se sídlem v Praze - zda tento představuje či reprezentuje součást ukrajinského vysokoškolského vzdělávacího systému. Odpověď, kterou Ministerstvo obdrželo elektronickou komunikací prostřednictvím e-mailu dne 25. listopadu 2014, byla v obou ohledech negativní. Ministerstvo tak v rámci svého šetření získalo od kompetentní autority země původu předmětného vzdělání vyjádření, že předložené vysokoškolské kvalifikace nejsou oficiálními doklady a nejsou uznávány ukrajinským Ministerstvem vzdělávání a vědy. Svým držitelům na území Ukrajiny negarantují odpovídající akademická či profesní práva. Ministerstvo vzdělávání a vědy Ukrajiny rovněž negarantuje vzdělávací aktivity uskutečňované Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. v Praze a nepovažuje ho za součást vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny. Ministerstvo tuto informaci v autentickém znění sdělilo dne 27. listopadu 2013 všem veřejným vysokým školám, na kterých v minulosti probíhala, probíhají nebo mohou probíhat obdobná správní řízení o uznání rovnocennosti obdobných vysokoškolských kvalifikací (veřejné vysoké školy s právnickými fakultami: Univerzita Karlova v Praze, Masarykova Univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci a Západočeská univerzita v Plzni). Toto ověření bylo pak opakováno v případě dvou jmenovitých správních řízení vdané záležitosti v květnu 2014, a to se stejným výsledkem. Jak Ministerstvo, tak i Univerzita s touto informací obecného charakteru nadále pracují v jednotlivých správních řízeních, jakož i ve správním řízení ve věci předmětné Žádosti“. Na základě těchto skutečností žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „v průběhu řízení byly veškeré pochybnosti ohledně platnosti Diplomu, Dodatku k Diplomu a přiznaného titulu „magistr práva“ odstraněny shora uvedeným vyjádřením ENIC Ukraine. Předmětem hodnocení je tedy kvalifikace, která v zemi, kde má, resp. měla Zahraniční univerzita vydávající Diplom a Dodatek k Diplomu vydala, sídlo, není uznávanou vysokoškolskou kvalifikaci, nepřiznává svému držiteli oprávnění spojená se získáním vysokoškolské kvalifikace, jako je přístup k dalšímu studiu (doktorskému), udělení akademického titulu a jeho užívání nebo přístup k profesním činnostem odpovídajícím získané kvalifikaci. Takováto kvalifikace proto nemůže být osvědčena ani dle Lisabonské úmluvy a ani dle zákona o vysokých školách za rovnocennou kvalifikaci absolventa akreditovaného magisterského studijního programu uskutečňovaného vysokou školou v České republice. Následně bylo též prokázáno, že Mezinárodní institut neuskutečňoval autentický zahraniční program v rozsahu licencí udělených pro Zahraniční univerzitu Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny a že Žadatelkou absolvované studium není studiem ve vysokoškolském studijním programu, které je uznané příslušným ukrajinským orgánem a jehož dokončení poskytuje absolventovi vysokoškolskou kvalifikaci uznanou na Ukrajině. I z tohoto důvodu nemůže být podle Lisabonské úmluvy Žadatelkou absolvovaný program považován za vysokoškolský program vedoucí k získání vysokoškolské kvalifikace rovnocenné s vysokoškolskou kvalifikací absolventa akreditovaného magisterského studijního programu „Právo a právní věda“ Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni“.
1. Ke zjištěním a závěrům žalovaného je nejprve, nad rámec vytýkaných procesních pochybení uvedených v bodech A a B tohoto rozsudku, nezbytné uvést, že součástí žalovaným předložených správních spisů nebyla žádná listina, ze které by vyplývalo znění žalovaným citovaného „Zákona Ukrajiny O vysokoškolském vzdělávání“ ani prostý či úředně ověřený překlad této listiny do jazyka českého jazyka. Správnost skutkových závěrů žalovaného tak nelze vůbec ověřit. Žalovaným odkazovaná emailová komunikace byla soudu předložena až dodatečně na základě doplňující výzvy soudu. Tato je prostým způsobem přeložena do českého jazyka. Ač na základě ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, žalovaný s žádnou z těchto listin žalobkyni před vydáním svého rozhodnutí neseznámil a nedal jí tak možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně tak byla zcela zbavena možnosti v průběhu správního řízení vznést konkrétně formulované námitky proti obsahu těchto listin, se kterými by byl žalovaný povinen se věcně vypořádat.
2. Žalovaným byly předloženy celkem tři emailové zprávy. V první emailové zprávě bylo uvedeno: „Drahá Š.S., v odpověď na Váš dotaz z 1. října 2013 přijměte prosím tuto odpověď“ podle oficiální odpovědi Užhorodské národní univerzity (dříve – Zakarpatská státní univerzita) existovala mezi Zakarpatskou státní univerzitou a Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. (MIPP) dohoda ohledně jejich spolupráce v oblasti vzdělávání. Vzhledem k tomu, Zakarpatská státní univerzita vydávala Diplom bakaláře a Diplom magistra dle vzoru MIPP v českém jazyce. Chci Vás informovat, že za kvalitu uskutečňování programů je zodpovědná Užhorodská národní univerzita a Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o. Rovněž přijměte informaci, že přiložené diplomy nejsou ukrajinskými národními diplomy, nejsou ve stanoveném formátu. MIPP není uznávanou vysokou školou Ukrajiny. Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny není odpovědné za vzdělávací aktivity MIPP Praha a nemůže garantovat žádná akademická a profesní práva jejich držitelům (míněno držitelům daných diplomů) na území Ukrajiny. Doufám, že tato informace je pro Vás užitečná. Máte-li další otázky, neváhejte se na mne obrátit. S pozdravem T.A., specialista na uznávání Ministerstvo školství a vědy Ukrajimy Kyjev“. Ve druhé emailové zprávě bylo uvedeno: „Vážená paní A., dovolte nám navázat na předchozí případ spojený s diplomy vydávanými Mezinárodním institutem podnikatelství a práva, s.r.o. (dále jen MIPP). Tento případ ještě nebyl uzavřen a stále pokračuje. Proto k němu shromažďujeme další informace. Nedávno jsme byli kontaktováni jedním z držitelů diplomu vydaného MIPP. Je přesvědčen o tom, že má dokument potvrzující platnost diplomu. Abychom mohli dokázat nepravdivost či pravdivost tohoto tvrzení, potřebujeme vaši pomoc. Prosím buďte tak laskava a pomozte nám s potvrzením platnosti diplomu vydaného právním nástupcem Zakarpatské státní univerzity – Užhorodské národní univerzity. Následují otázky, které jsou předmětem našeho zájmu:
1. Je přiložený dokument vydaný Užhorodskou národní univerzitou dne 25.2.2014 potvrzující platnost diplomů Zakarpatské státní univerzity relevantní? Je přiložený diplom platný?
2. Je ukrajinská vysoká škola je oprávněna uznat studijní program vyučovaný na území České republiky; jinak řečeno může ukrajinská vysoká škola vydávat diplomy v českém jazyce a udílet tituly „Bakalář práva“ ve zkratce „Bc.“?
3. Může vědecká rada ukrajinské vysoké školy (Zakarpatské státní univerzity) rozhodnout o úpravě/modifikaci studijního programu tak, že téměř všechny předměty ukrajinského práva jsou nahrazeny českým právem, a to na základě okopírování studijního plánu české právnické fakulty?
4. Může ukrajinská vysoká škola vydávat diplomy jiného než předepsaného formátu?
5. Byla Zakarpatská státní univerzita oprávněna vydávat diplomy jiného než obvyklého ukrajinského formátu speciálně pro území české republiky. Je to možné?.“ Dlužno doplnit, že za každou z pěti položených otázek byl uveden údaj „NE“. Dále bylo v emailové zprávě uvedeno: „V příloze najdete ukázky komunikace mezi MIPP a Zakarpatskou státní univerzitou. Tato komunikace má potvrzovat studijní program vyučovaný na území České republiky a vydávání diplomů a dodatků k nim. Nicméně nikde není zmínka o tom, že daný studijní program je kontrolován/garantován Zakarpatskou státní univerzitou. Jaký je Váš názor na daný dokument?“. Za tímto textem bylo uvedeno: „Tato komunikace je logická v rámci dohody mezi MIPP a Zakarpatskou státní univerzitou, avšak vydání diplomů dle vzoru MIPP nemá souhlas Ministerstva školství a vědy Ukrajiny a nemůže jím být uznáno“. Dále bylo v emailové zprávě uvedeno: „Jak vidíte z výše uvedeného, případ je stále složitější. Zdá se, že jde o nelegální praxi a proto musíme být velmi obezřetní ve svých závěrech ohledně daných diplomů a potřebujeme mít vše potvrzeno z ukrajinské strany. Děkuji velice za vaši pomoc, pozdravy z Prahy L. T.“. Ve třetí emailové zprávě bylo uvedeno: „Vážená L., omlouvám se za zpožděnou odpověď, případ diplomů vydávaných Zakarpatskou státní univerzitou je skutečně velmi složitý. Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny se tímto případem zabývá v rámci takzvaného „Diploma Mill“ systému. Podle oficiální odpovědi Užhorodské národní univerzity měla Zakarpatská státní univerzita dohodu s Mezinárodním institutem podnikatelství a práva s.r.o. (MIPP) a vydávala nestátní formát diplomů s tím, že je to formát český a s ohledem na toto berte na vědomí, že takové doklady o vzdělání nejsou Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny uznávány. V současné době Užhorodská národní univerzita nepřebírá žádnou odpovědnost za výše uvedené diplomy a informuje, že jakékoliv dotazy v této věci mají být směrovány na Mezinárodní institut podnikatelství a práva s.r.o. v Praze. Zaslali nám kopii dohody mezi Zakarpatskou státní univerzitou a MIPP; pokud ho potřebujete, mohu vám kopii zaslat. Odpověď na vaše jednotlivé dotazy je vepsána do textu vašeho dotazu odlišnou barvou. Doufám, že jsou informace pro vás užitečné. Budete-li mít další dotazy, obraťte se na mne. Vřelé pozdravy z Ukrajiny T.A., specialista na uznávání ENIC Ukraine Ministerstvo školství a vědy Ukrajimy Kyjev“.
3. Z právě citovaných emailových zpráv vyplývá, že se nejednalo o oficiální žádost ve smyslu ustanovení Lisabonské úmluvy specifikovaných v bodě B tohoto rozsudku, nýbrž šlo o jakousi neformální komunikaci vedenou v přátelském duchu. Žádost se netýkala žalobkyně, neboť nebyla odůvodněna jejími konkrétními skutkovými okolnostmi, tj. dobou, místem, obsahem studia a výsledky jejího studia. Měl-li žalovaný za to, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách (viz. § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách), resp. jsou důvodné jeho domněnky dokonce až o „podvodném jednání“, byl povinen tyto skutečnosti jednoznačně prokázat, resp. obstarat dostatek podkladů tyto závěry odůvodňující. Žalovaný přesto neučinil nic pro to, aby od ukrajinské strany takové důkazy obstaral. Přitom byl povinen tak učinit nejen pro to, že to byl on, kdo tyto skutečnosti tvrdil, nýbrž i pro to, že obsah žalobkyní předložených listin a listin obstaraných v průběhu správního řízení svědčil o opaku. Žalovaný se jednak vůbec nezabýval obsahem diplomu žalobkyně vydaného Zakarpatskou státní univerzitou a vykonaných zkoušek, ani licencemi a jejich přílohami, které měl k dispozici. Zcela pominul i listinu vydanou Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny ze dne 14.8.2007. Obsah těchto listin, jejich pravost nebyla nijak zpochybněna, je v rozporu se skutečnostmi, které si mezi sebou, bez odkazu na jakékoli konkrétní listiny tyto závěry potvrzující, vyměňovali uvedené osoby v emailové komunikaci. Tyto závěry jsou tak zcela neověřitelné a z toho důvodu nemůžou být způsobilé zpochybnit skutečnosti vyplývající z listin, které jsou součástí správních spisů. Závěry, ke kterým dospěl žalovaný, jsou minimálně předčasné. D. Pokud jde o námitky žalobkyně týkající se obsahu vyhlášky č. 322/2005 Sb., o dalším studiu, popřípadě výuce, které se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považují za studium na středních nebo vysokých školách, resp. její přílohy č. 3, je nezbytné uvést, že její obsah svědčí pro skutečnosti tvrzené žalobkyní. Sám o sobě však splnění podmínek pro uznání vysokoškolského vzdělání neprokazuje. Pokud jde o námitky žalobkyně ohledně neúměrně dlouhého správního řízení, je potřebné uvést, že proti nerespektování lhůt pro vydání rozhodnutí lze brojit žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s.ř.s. Nečinnost správního orgánu nezákonnost jeho rozhodnutí neprokazuje. VI. Odůvodnění neprovedení důkazů. Soud neprovedl žádný další z navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby. VII. Rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). VIII. Náklady řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobkyně, jménem žalobkyně podal žalobu a účastnil se jednání před soudem. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby tak žalobkyni náleží částka ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za tři úkony na částku ve výši 900 Kč. Podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu advokátu náleží náhrada cestovních výdajů na cestu na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět při použití osobního automobilu tov. zn. HYUNDAI, SPZ: …, s pohonnou směsí automobilový benzin při její spotřebě pro kombinovaný provoz 4,8 l/100 km. Náhrada výdajů za cestu osobním automobilem je složena ze základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,80 Kč [§ 1 písm. b) vyhlášky č. 385/2015 Sb.]. Délka trasy Praha-Plzeň a zpět je 188,2 km, a proto základní náhrada za takovou cestu činí 715,20 Kč. Do cestovních náhrad také patří náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu. Pro rok 2016 byla pro výpočet výše uvedené náhrady stanovena průměrná cena za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů ve výši 29,70 Kč [§ 4 písm. a) citované vyhlášky]. Náhrada za spotřebovaný benzin proto činí částku 268,30 Kč (1,882 x 4,80 x 29,70 Kč). Podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Za 5 započatých půlhodin promeškaného času cestou osobním automobilem na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět je tak náhrada za promeškaný čas dána částkou 500 Kč (100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu). Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobkyně je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2.453,50 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 17.137 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.
Poučení
Citovaná rozhodnutí (7)
Tento rozsudek je citován v (12)
- Soudy 30 A 310/2018 – 157
- Soudy 57 A 179/2018 – 268
- Soudy 57 A 179/2018 – 145
- NSS 1 As 320/2020 – 31
- Soudy č. j. 57 A 12/2021-88
- Soudy 30 A 316/2018-62
- Soudy č. j. 30 A 310/2018 - 67
- Soudy č. j. 30A 317/2018 - 77
- Soudy č. j. 57 A 179/2018 - 63
- Soudy 30 A 241/2017 - 117
- Soudy 57 A 33/2018 - 153
- Soudy 30 A 142/2015 - 110