41 A 17/2021-54

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: E. Z. st. příslušnost: X bytem X zastoupena Mgr. Ing. Štěpánem Dražkou, advokátem se sídlem Orlí 483/1, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Hradčanské náměstí 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2021, č. j. 306363/2021-VO, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2021, č. j. 306363/2021-VO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9.800 Kč, k rukám zástupce Mgr. Ing. Štěpána Dražky, advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobkyně je manželkou občana ČR J. Z. Coby rodinný příslušník občana EU, resp. ČR požádala o krátkodobé vízum. Velvyslanectví ČR ve Skopje („velvyslanectví“) a žalovaný však rozhodli o jeho neudělení. Sňatek žalobkyně s jejím manželem považují za účelový. Podle žalobkyně ovšem správní orgány neprokázaly účelovost manželství. Krajský soud proto musel posoudit, zda správní orgány unesly své důkazní břemeno a prokázaly, že žalobkyně nemá v úmyslu vést se svým manželem společný rodinný život.

II. Rozhodnutí správních orgánů a související skutkové okolnosti

2. Se svým současným manželem se žalobkyně seznámila na konci léta 2019 v Belgii (žalobkyně v pohovoru konaném dne 2. 3. 2021 uvedla, že se seznámili „před rokem“). Žalobkyně v té době pracovala v baru svého tehdejšího přítele a pan Z. pracoval na stavbách se svým bratrem. Na konci roku 2019 se pan Z. z pracovních důvodů vrátil z Belgie do ČR. V průběhu roku 2020 žalobkyni v Belgii navštívil asi čtyřikrát až pětkrát.

3. Žalobkyně žila v Belgii asi šest let od roku 2014. Téměř celou dobu neoprávněně. Bydlela u svých bratrů, kteří do Belgie emigrovali v době války v Kosovu. Nejprve neúspěšně požádala o azyl. Poté se snažila svůj pobyt legalizovat žádostí o pobytové oprávnění z titulu péče o matku manželky jednoho z jejích bratrů. S touto žádostí také neuspěla. Později potkala svého bývalého přítele, občana Rumunska. Žila s ním tři roky a žádala na základě vztahu s ním o pobytové oprávnění. Tuto žádost jí třikrát zamítli. Žádné pobytové oprávnění nikdy nezískala. Se svým současným manželem se žalobkyně seznámila ve městě Hasselt. V baru, kde byl se svým bratrem. Do Kosova se žalobkyně vrátila v prosinci 2020. Vycestovala dobrovolně, nikoliv nuceně.

4. Před Silvestrem v roce 2020 navštívil pan Z. žalobkyni v Kosovu. Dne 6. 1. 2021 se vzali na místní radnici. Na svatbě bylo šest členů rodiny žalobkyně. Větší svatbu nechtěli mít z důvodu pandemie. Ze strany manžela nebyl na svatbě nikdo. Své rodiče žalobkyně nepozvala, aby neurazila manžela, jehož rodiče se svatby nemohli zúčastnit. Hostinu neměli. Plánují ji udělat, až se zlepší pandemická situace. Krátce po svatbě se pan Z. musel kvůli práci vrátit do ČR. Od té doby do doby podání žádosti o vízum navštívil žalobkyni jednou.

5. Dne 2. 3. 2021 podala žalobkyně na velvyslanectví žádost o krátkodobé vízum rodinného příslušníka občana EU/ČR. Velvyslanectví s ní téhož dne provedlo pohovor. S jejím manželem provedla o něco později pohovor cizinecká policie.

6. Velvyslanectví poté rozhodlo o neudělení víza. Ve vízovém formuláři vyznačilo dva důvody – důvod pod bodem 5 (žalobkyně se dopustila obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat vízum k pobytu na území) a bodem 6 (žalobkyně se dopustila podvodného jednání s cílem získat vízum k pobytu na území). Velvyslanectví na zhruba půl stránce textu odůvodnění konstatovalo, že pár dosud neměl společné bydliště, společně strávili pouze několik dnů – od svatby pouze dva. V Kosovu přitom neplatily pro občany EU žádné restrikce ohledně pobytu. Velvyslanectví zdůraznilo také pobytovou historii žalobkyně v Belgii.

7. Proti rozhodnutí velvyslanectví se žalobkyně bránila a podala žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza. Velvyslanectví podle ní nedostatečně zhodnotilo okolnosti uzavření sňatku s jejím manželem. Vedení společné domácnosti není nezbytnou podmínkou manželství. V případě rodinných příslušníků občanu EU má rozhodující váhu právní status. Manželé nemusí prokazovat pravost manželství. Je to naopak správní orgán, kdo musí prokázat účelovost. V tomto případě velvyslanectví své důkazní břemenu neuneslo. Jeho hodnocení je jednostranné. Neprokázalo, že by manželé neměli v úmyslu vést společný život.

8. K žádosti o nové posouzení žalobkyně doložila přepis hovorů přes Facebook. Přiblížila, že může společnou komunikaci předložit podle požadavků i v jiné formě. Doložila také společné fotografie a letenky jejího manžela do Prištiny na duben a květen 2021.

9. Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 8. 6. 2021, č. j. 306363/2021-VO („rozhodnutí žalovaného“), shledal, že rozhodnutí velvyslanectví je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR („zákon o pobytu cizinců“). Uvedl, že při vyřizování žádosti o nové posouzení postupoval podle Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES, č. COM (2009) 313 („Sdělení Komise“). Zohlednil také Sdělení Komise č. COM (2014) 604, jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU („Příručka“).

10. Žalovaný v souladu s těmito doporučeními nejprve zkoumal, zda existují indikativní kritéria poukazující na nepravděpodobnost zneužití práv manželi. Konstatoval, že žalobkyně by sama právo pobytu nezískala. Přiblížil její pobytovou historii v Belgii, kam se dostala díky zneužití německého víza. Pokud by požádala o „klasické“ krátké vízum, žádost by jí zamítli kvůli pochybnostem o jejím úmyslu opustit území členských států. Žalobkyně je kromě toho nezaměstnaná, v Belgii pracovala nelegálně. Špatná ekonomická situace ji motivovala k uzavření sňatku s občanem EU.

11. Pár před sňatkem nebyl v dlouhodobém vztahu. Není ani jasné, kdy přesně se seznámili. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že to bylo v březnu 2020, zatímco její manžel mluvil o létě 2019. S manželem se žalobkyně seznámila v období, kdy měla vztah s jiným občanem EU, který jí poté celou dobu v Belgii živil. Tvrzené okolnosti seznámení jsou nevěrohodné. Nelze přisvědčit tomu, že pár tvoří od října 2019. Jejich vztah netrvá dlouhou dobu. Sice uvedli, že během roku 2020 se v Belgii několikrát setkali, ale neuvedli, v jakých termínech to bylo, a toto tvrzení nijak nedoložili. Od svatby spolu strávili pouze dva dny. Manžel žalobkyni navštívil, pouze aby jí předal doklady k žádosti o vízum.

12. Pár také nepřijal žádný dlouhodobý závazek a nesdílí společnou domácnost. Nesplnili proto žádné z kritérií nasvědčujících tomu, že manželství není účelové. Žalovaný se proto dále zaměřil na posouzení kritérií svědčících o účelovosti manželství.

13. Žalobkyně tvrdila, že s manželem mluví anglicky. Předložená komunikace však dokládá pouze výpis z videohovorů. Nelze proto potvrdit ani vyvrátit jazykovou bariéru. To však pro posouzení věci není podstatné. Žalovaný shledal naplnění jiných kritérií, která dokládají účelovost manželství.

14. Pochybnosti podle žalovaného vzbuzují především okolnosti seznámení manželů a snaha žalobkyně předtím získat pobytové oprávnění skrze bývalého partnera. Její manžel si přitom nebyl jist jejím pobytovým statusem. Věděl, že byla v řízení o nějaký druh víza, status přesně neví. Nevěděl o její deportaci. Uvedl také, že se prokazovala nějakým dokladem, asi náhradou občanky. Neví, zda měla pas. Žalobkyně přiznala, že v Belgii žila několik let nelegálně. Nemohla proto disponovat žádným průkazem prokazujícím její pobytový status. Žádný pas neměla. Z jejích činů plyne, že udělá cokoliv proto, aby získala pobytové oprávnění v EU. Poté, co nebyla úspěšná se svou žádostí navázanou na bývalého přítele, se seznámila s jejím současným manželem. A hned po svatbě žádala o vízum do ČR.

15. Svatba proběhla velmi formálním způsobem, což manželé odůvodnili epidemiologickou situací. Cestování do Kosova však za celou dobu nebylo pro občany EU problematické. Tvrzení manžela žalobkyně, že jeho otec nemohl na svatbu přijet kvůli pandemii, proto není pravdivé. Stejně jako tvrzení, že z toho důvodu nemohla proběhnout svatební hostina. Předložené fotografie potvrzují, že svatba byla jenom formální.

16. Manželé se neshodují na plánech pro budoucnost. Zatímco manžel uvedl, že děti plánují, žalobkyně uvedla, že se o děti už pokoušejí. Další rozpor existuje ohledně budoucího pracovního uplatnění žalobkyně. Ona uvedla, že si není jistá, zda by si v ČR našla nějakou práci. Její manžel tvrdil, že by chtěla zkusit něco ručně vyrábět a prodávat. Žalobkyně také uvedla, že neví, zda budou žít v ČR, že se jim líbí Švýcarsko. Její manžel však život ve Švýcarsku vůbec nezmiňoval. Žadatelka označila ulici, na které by v X bydleli, jako X. Ve skutečnosti se ale jedná o ulici X.

17. Žalovaný naopak uznal, že manželé znají svou rodinu. Žalobkyně ví, že rodiče manžela jsou rozvedení a že jeho otec má novou manželku. Ví také, že žalobce má bratra. Shodli se na počtu lidí na svatbě. I na důvodu, proč se jí nezúčastnil manželův otec. Shodně uvedli také počet návštěv v Belgii.

18. Veškerá indikativní kritéria, zejména pobytová minulost žalobkyně, rozvoj vztahu s manželem v brzké době po dlouholetém vztahu s předchozím přítelem i krátkodobost vztahu a trvání manželství, však vedou k závěru, že manželství účelové je.

III. Žaloba

19. Žalobkyně namítá, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav. Jednostranně zohlednily pouze kritéria svědčící v neprospěch manželů. Manželé ve skutečnosti nesplňují ani jedno z indikativních kritérií poukazujících na možnost zneužití práva.

20. Manželé byli před svatbou ve vztahu asi rok a půl. Znali se dva roky. Ostatní negativní kritéria sice nesplňují, jedná se však pouze o indikace toho, že je zneužití práva nepravděpodobné. Nikoliv toho, že by se o účelové manželství jednalo. Z pozitivních indikativních kritérií poukazujících na účelovost manželé nesplňují žádné.

21. Žalovaný sice poukazuje na rozpory ve výpovědích manželů. Ty jsou však pouze zdánlivé. Není rozdíl ve výpovědích, pokud jeden z manželů uvedl, že děti plánují a druhý, že se o ně pokouší. V obou případech je v konečném důsledku touha po potomkovi. Žalobkyně rovněž nespatřuje rozpor ve výpovědi o práci, že by ráda něco zkusila, pokud nemá záruku, že se bude moci takto živit. To že špatně uvedla název ulice manželova bytu, kde sama nebydlí, a který nikdy neviděla, je podle jejího názoru zcela pochopitelné.

22. Důkazní břemeno ohledně účelovosti nesou orgány členských států, které se snaží omezit práva manželů podle směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států („směrnice 2004/38/ES“). V případě rodinných příslušníků unijních občanů má rozhodující váhu právní status. Pokud cizinec získá právní status manžela unijního občana a správnímu orgánu doloží vznik manželství, je na něj nutné pohlížet jako na rodinného příslušníka unijního občana, aniž by musel prokazovat pravost uzavřeného manželství. Důkazní břemeno ohledně účelovosti naopak nesou správní orgány, které jej ale v případě žalobkyně neunesly. Manželé se správními orgány spolupracovali. O další podklady či důkazy požádáni nebyli. Správní orgány naopak neměly žádný zájem s manželi spolupracovat. Chtěli pouze dospět k závěru o účelovosti sňatku.

23. Žalobkyně namítá také nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Ke své žádosti o nové posouzení doložila několik podkladů, které žalovaný ignoroval. Žalovaný například nepřihlédl k tomu, že z doloženého výpisu společné komunikace plyne, že si manželé volají několikrát denně. Nedostatečně zdůvodněný je také závěr žalovaného o účelovosti manželství. Žalovaný postupoval tendenčně a zohlednil pouze skutečnosti svědčící v neprospěch manželů. Žalobkyně podpůrně odkázala na závěrečné stanovisko veřejné ochránkyně práv ze dne 3. 12. 2018, č. j. KVOP-52205/2018. Ochránkyně v něm uvedla, že je nezbytné, aby rozhodnutí o novém posouzení důvodů neudělení víza obsahovalo dostatečně konkrétní právní i skutkové důvody, na jejichž základě ministerstvo dospělo k závěru o naplnění některého z důvodů pro neudělení víza. Zároveň se ministerstvo musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s námitkami žadatele, které uplatnil v žádosti o nové posouzení.

IV. Vyjádření žalovaného

24. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou. Jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí velvyslanectví je řádně odůvodněné a věcně správné. Velvyslanectví se zabývalo nejprve kritérii, která svědčí tomu, že zneužití práva na volný pobyt je nepravděpodobné. Ani jedno z těchto kritérií nebylo naplněno. Proto velvyslanectví přistoupilo k dalšímu šetření, ze kterého vyplynulo, že mezi manželi existují rozpory svědčící o účelovosti manželství. Mezi manželi nepanovala shoda na tom, kdy se seznámili. Neměli žádné plány do budoucnosti. Neví, kde budou bydlet. Žalobkyně nezná mzdu svého manžela. Navzájem neznají své rodiče. Pár se tedy neshoduje na základních údajích, okolnostech prvního setkání ani na osobních důležitých informacích. Manžel žalobkyně nevěděl, že žalobkyně žije v Belgii neoprávněně. Nevěděl, že ještě v březnu 2020žádala o sloučení s bývalým přítelem. Žalobkyně přitom o toto pobytové oprávnění žádala několikrát. V minulosti jednoho z manželů tedy existuje důkaz o jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo získání práva pobytu.

25. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, č. j. 52 A 3/2021-17, podle kterého čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech („Úmluva“) neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Soud zde odkázal na možnost manželů realizovat svůj rodinný život v zemi původu toho z manželů, který nebyl občanem EU. Obdobné závěry plynou i z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 72 A 8/2020-56.

26. Závěr žalovaného o účelovosti manželství se opírá především o nepříznivou pobytovou historii žalobkyně. Z výpovědi žalobkyně navíc neplyne, že by chtěla žít v ČR. Oba manželé uvedli, že se jim líbí Švýcarsko, a že neví, zda budou žít v ČR. Nesdíleli společnou domácnost, přestože tuto možnost měli.

27. K námitce ohledně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu žalovaný odkázal na judikaturu, podle které se na řízení o žádosti o krátkodobé vízum se nevztahuje část druhá a třetí správního řádu, a že vzhledem k specifikům tohoto řízení pamatuje právní úprava i na méně formální způsoby zjišťování informací od žadatele o vízum u pohovoru (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 410/2017-96). Velvyslanectví vyšlo z provedených pohovorů a dalších předložených dokumentů.

28. K odkazu žalobkyně na stanovisko ochránkyně žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, č. j. 52 A 53/2020-70, ve kterém soud poukázal na to, že veřejný ochránce práv nemůže ani nepřímo zasahovat do nalézací činnosti soudu a o právních otázkách si soud činí úsudek sám.

V. Posouzení věci krajským soudem

29. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).

30. Krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, přestože žalovaný jeho konání požadoval. Krajský soud jej sice původně nařídil, nakonec však postupoval podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který umožňuje zrušit rozhodnutí žalovaného pro vady řízení bez jednání. Soud věc projednal přednostně podle § 56 odst. 1 s. ř. s. ve světle žádosti žalobkyně, odůvodněné tím, že se svým manželem čeká dítě.

31. Žaloba je důvodná. a. Základní právní východiska 32. Na začátek krajský soud upozorňuje, že rozhodnutí velvyslanectví i rozhodnutí žalovaného se opírá o dva důvody pro neudělení víza. Kromě obcházení zákona podle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců správní orgány považují za naplněný také důvod podle § 20 odst. 5 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Podle posledně uvedeného ustanovení se vízum neudělí cizinci, pokud se dopustil podvodného jednání s cílem získat vízum.

33. Uzavření účelového manželství však bez dalšího nemůže naplnit oba tyto důvody. Účelové manželství lze považovat za obcházení zákona, nikoliv za podvodné jednání. To plyne přímo z textu § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců, který mezi způsoby obcházení zákona výslovně řadí účelově uzavřené manželství nebo účelové určení otcovství. Naproti tomu podvodným jednáním je v souladu se Sdělením Komise (na které odkazuje také důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb., kterým zákonodárce toto ustanovení do zákona o pobytu cizinců doplnil), „úmyslné uvedení v omyl nebo jiná forma klamavého jednání, kterých se dotyčná osoba dopustí za účelem získání práva volného pohybu a pobytu podle směrnice. V kontextu směrnice je podvod pravděpodobně omezen na padělání dokladů nebo nepravdivé doložení hmotněprávních skutečností týkajících se podmínek, které jsou spojeny s právem pobytu“ (Sdělení Komise, oddíl 4.1.1., důraz doplnil krajský soud). Každý z těchto důvodů pro neudělení víza pokrývá jinou situaci. Za určitých skutkových okolností mohou být oba předmětné důvody naplněny současně. Nelze však zjednodušeně tvrdit, že pokud správní orgány prokážou uzavření účelového manželství, pak tu jsou oba důvody pro neudělení víza.

34. Z rozhodnutí žalovaného, ani z rozhodnutí velvyslanectví však neplyne, z jakého podvodného jednání žalobkyně dovozují naplnění druhého důvodu pro neudělení víza. V tomto ohledu jsou proto obě rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. To však ještě nevede k nutnosti zrušit jejich rozhodnutí. Správní orgány totiž uplatňují i další důvod neudělení víza spočívající v obcházení zákona uzavřením účelového manželství. Krajský soud proto v návaznosti na žalobní námitky posoudí, zda lze za naplněný považovat alespoň tento důvod.

35. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala žádost o vízum dne 2. 3. 2021, uplatní se zákon o pobytu cizinců ve znění do 31. 7. 2021.

36. Podle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců se cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana EU, sám není občanem EU a hodlá doprovázet nebo následovat občana EU na území, krátkodobé vízum neudělí, jestliže se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství.

37. Uzavřením sňatku s občanem ČR žalobkyně získala postavení rodinného příslušníka občana EU [§ 15a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců]. Z tohoto titulu jí přísluší právo na vstup a pobyt v ČR přiznané směrnicí 2004/38/ES. Za účelem realizace tohoto práva má také nárok na udělení krátkodobého víza. Neudělení víza proto představuje omezení práva žalobkyně na vstup na území ČR. Takové omezení musí splňovat podmínky stanovené směrnicí 2004/38/ES. Ta v čl. 35 umožňuje odepřít právo přiznané směrnicí v případě zneužití nebo podvodu, například v podobě účelových sňatků.

38. Bližší definici pojmu účelový sňatek nebo postup při jejich odhalování, směrnice neobsahuje. Zákon o pobytu cizinců výslovně neurčuje konkrétní znaky, které by napomáhaly vymezit, v jakých případech lze manželství považovat za účelové. Posouzení, zda se jedná o účelové manželství, je otázkou skutkovou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013-43, bod 23). Správní orgány musí zjistit skutkový stav v takovém rozsahu, aby o závěru o účelovosti manželství neexistovaly důvodné pochybnosti. Jako nezávazná výkladová vodítka lze využít Sdělení Komise a Příručku. To ostatně udělal i žalovaný.

39. Sdělení Komise definuje účelové sňatky jako „sňatky uzavřené výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu podle směrnice, na které by jinak dotyčná osoba neměla nárok. Sňatek není možné považovat za účelový pouze z toho důvodu, že je spojen s výhodou přistěhovalectví, nebo s jinou výhodou. Kvalita vztahu není pro použití článku 35 relevantní“ (zvýraznění doplnil krajský soud).

40. Obdobně se k charakteru účelových sňatků vyjádřil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40: „Pokud cizinec získá právní status manžela unijního občana a správnímu orgánu doloží vznik manželství, je na něj nutné pohlížet jako na rodinného příslušníka unijního občana, aniž by musel prokazovat pravost uzavřeného manželství. Teprve v případě, pokud se správnímu orgánu podaří na základě řádných skutkových zjištění jednoznačně prokázat, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život, je možné uvažovat o účelovém manželství. Jinými slovy, důkazní břemeno ohledně doložení nabytého právního statusu leží na cizinci, za skutkové prokazování účelovosti manželství je plně odpovědný správní orgán. Rovněž zde má být přiměřeným způsobem respektována prastará právní zásada (jakkoli si Nejvyšší správní soud je vědom toho, že původ a vlastní smysl této zásady je mimo oblast veřejného práva), že rozhodováno má být in favorem matrimonii, tj. ve prospěch manželství“ (zvýraznění doplnil krajský soud).

41. Pokud tedy cizinec řádně doloží uzavření sňatku, platí vyvratitelná domněnka, že manželství neuzavřel s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců. Důkazní břemeno ohledně prokázání opaku leží výhradně na správních orgánech. Pokud neprokážou, že k uzavření manželství v daném případě došlo výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu, musí vízum udělit.

42. Komise určila soubor indikativních kritérií, která poukazují na to, že je zneužití práv nepravděpodobné (pozitivní kritéria), anebo naopak nasvědčují tomu, že existuje možný úmysl zneužít práva přiznaná směrnicí výlučně s cílem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví (negativní kritéria). Mezi pozitivní indikativní kritéria patří to, že: - manžel, který je státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě občana EU předtím, - pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, - pár měl společné bydliště/domácnost po dlouhou dobu, - pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností (hypotéka na bydlení atd.).

43. Naopak v rámci negativních indikativních kritérii lze zohlednit to, že: - pár se před svatbou nikdy nesetkal, - pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají, - pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí, - důkaz o peněžní částce nebo daru předaných aby došlo k uzavření sňatku (s výjimkou peněž nebo darů předaných jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), - v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, - rozvoj rodinného života pouze v době přijatého příkazu k vyhoštění, - pár se rozvedl krátce potom, co dotyčný státní příslušník třetí země získal právo pobytu.

44. Tato kritéria by však správní orgány měly považovat pouze „za podněty pro zahájení vyšetřování, aniž by z nich bylo možné vyvozovat automatické závěry výsledků nebo dalšího šetření“ (viz Sdělení Komise, oddíl 4.2). b. Použití uvedených východisek na případ žalobkyně 45. Žalobkyni krajský soud přisvědčuje, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného je tendenční. Žalovaný zdůrazňuje pouze skutečnosti mluvící v její neprospěch, zatímco ty mluvící v její prospěch přehlíží. Zároveň poukazuje na malicherné či zdánlivé rozpory ve výpovědích manželů. Naplnění jednotlivých indikativních kritérií hodnotí nesprávně.

46. Za zásadní vadu považuje krajský soud způsob, jakým žalovaný ve svém rozhodnutí přistupuje k dokazování. Manželům na několika místech vyčítá, že nedoložili určité skutečnosti (jako např. to, kdy se setkali, kolikrát pan Z. navštívil žalobkyni v Belgii, jaký mají společný komunikační jazyk, nebo že společně strávili Vánoce s bratry žalobkyně). Nedoložení těchto skutečností však nelze připisovat k tíži žalobkyně. Úkolem žalobkyně v řízení o žádosti o vízum je pouze prokázat existenci právního statusu manžela unijního občana. Tuto povinnost žalobkyně splnila předložením oddacího listu. Nemá ovšem povinnost prokazovat pravost manželství. Nemusela proto nad rámec rodinné vazby na svého manžela dokládat nic dalšího. Aktivita měla jít primárně ze strany správních orgánů.

47. I z Příručky plyne, že pokud mají správní orgány důvodné podezření, pokud jde o pravost konkrétního manželství, které se zakládá na konkrétních důkazech, mohou pár požádat o další doklady či důkazy (s. 27 Příručky). Manželé pak mají povinnost spolupracovat se státními orgány. A pokud nebudou spolupracovat nebo nedoloží požadované doklady, správní orgány to mohou zohlednit v jejich neprospěch. V tomto případě však ani velvyslanectví, ani žalovaný nevyzvali žalobkyni, aby cokoliv doložila. Z jednání žalobkyně přitom bylo zřejmé, že chce požadovanou součinnost poskytovat. V rámci svých možností např. k žádosti o nové posouzení doložila alespoň výpis z komunikace se svým manželem na Facebooku, rezervaci jeho letenky do Prištiny na duben a květen 2021 a také několik fotek společně stráveného času. V žádosti o nové posouzení přitom uvedla, že podle případných požadavků může doložit vzájemnou komunikaci i v jiné formě. Žalovaný však této nabídky nejenomže nevyužil, ale pak ve svém rozhodnutí žalobkyni vytkl, že z doložené komunikace nelze ověřit, zda pár mluví společným jazykem.

48. Žalobkyně má pravdu také v tom, že žalovaný rezignoval na jakékoliv hodnocení doložených dokumentů, kterými se žalobkyně snažila prokázat nesprávnost skutkového závěru velvyslanectví o účelovosti sňatku. Ve své žádosti o nové posouzení výslovně uvedla, že tyto dokumenty mají dokládat intenzitu vztahu mezi manželi.

49. Krajský soud si uvědomuje, že v souladu s § 168 zákona o pobytu cizinců se na řízení o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu. Nelze se proto opřít o § 68 odst. 3 správního řádu, který vyžaduje, aby správní orgán v odůvodnění uvedl mimo jiné informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení. I přesto se však krajský soud domnívá, že povinnost žalovaného vypořádat se s navrženými důkazy v tomto případě plyne přímo z povahy rozhodnutí o novém posouzení a lze jí chápat i jako procesní závazek plynoucí z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.

50. Judikatura již dovodila, že je nezbytné, aby rozhodnutí, jímž se nově posuzují důvody neudělení tohoto víza, obsahovalo dostatečně konkrétní právní i skutkové důvody, pro něž ministerstvo rozhodlo tak, že krátkodobé vízum opět neudělilo (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, č. j. 45 A 102/2016-23). Se zřetelem k požadavkům, které zákon o pobytu cizinců (v § 180e odst. 3) klade na obsahovou stránku žádosti o nové posouzení, by se žalovaný měl v odůvodnění rozhodnutí o novém posouzení vypořádat se všemi namítanými tvrzeními žadatele, která poukazují na rozpor rozhodnutí prvostupňového orgánu o neudělení víza s právními předpisy nebo na nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Součástí tohoto odůvodnění by podle krajského soudu mělo být i vypořádání se s důkazními návrhy, pokud je žadatel nemohl uplatnit dřív.

51. V řízení před velvyslanectvím tedy žalobkyně neměla povinnost dokládat žádné důkazy ohledně „neúčelovosti“ jejího manželství. Velvyslanectví ji ani k doložení konkrétních skutečností nevyzvalo. O tom, že velvyslanectví považuje manželství žalobkyně za účelové, se žalobkyně dozvěděla teprve po vydání jeho rozhodnutí. Až v rámci žádosti o nové posouzení tak měla možnost se pokusit vyvrátit závěr o obcházení zákona. Za tímto účelem doložila konkrétní dokumenty, kterými chtěla prokázat intenzitu vztahu s jejím manželem. Na první pohled se přitom jedná o relevantní dokumenty. Výpis z facebookové telefonické komunikace ukazuje, že žalobkyně je se svým manželem v každodenním kontaktu. Fotografie dokládají, že spolu v minulosti trávili čas (byť krajský soud uznává, že s ohledem na chybějící data a popisky jednotlivých fotografií nelze vyhodnotit, k jakému období a jakým událostem se fotografie vztahují). Doložené rezervace letenek zase dokazují, že manžel žalobkyně v blízké době plánuje žalobkyni opakovaně navštívit v zemi jejího původu.

52. Krajský soud netvrdí, že by tyto dokumenty jednoznačně prokazovaly, že manželství žalobkyně účelové není. Bylo by však namístě, aby se žalovaný k těmto dokumentů alespoň vyjádřil a případně uvedl, proč je nepovažuje za relevantní. Žalovaný namísto toho na žalobkyni „vytáhl“ další skutečnosti, kterými dokládá svůj závěr o účelovosti manželství, aniž by jí dal možnost doložit důkazy ve svůj prospěch. Tím výrazně podkopal přesvědčivost odůvodnění svého rozhodnutí.

53. Ke zrušení rozhodnutí žalovaného ovšem krajský soud přistoupil zejména proto, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno a účelovost manželství dostatečně neprokázal, jak žalobkyně správně namítá.

54. Žalovaný ve svém rozhodnutí hodnotí naplnění jednotlivých indikativních kritérií. Toto hodnocení je však neobjektivní. Žalovaný na jednu stranu ignoruje skutečnosti svědčících ve prospěch manželů, a zároveň v jejich neprospěch vyzdvihuje skutečnosti, které ani ve svém souhrnu účelovosti manželství nenasvědčují. Takto však postupovat nelze. Úkolem žalovaného je objektivně posoudit důvody neudělení víza v kontextu všech skutečností, které během řízení vyšly najevo. Žalovaný nemůže hledat pouze ty důvody, které rozhodnutí velvyslanectví podporují.

55. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, „[s]právní orgán nemůže v případě podezření, že by se mohlo jednat o účelově uzavřené manželství, vybírat pouze ty skutečnosti, které svědčí pro závěr, že manželství bylo uzavřeno účelově. Musí naopak nestranně posoudit skutečnosti svědčící pro i proti tomuto závěru. V případě pochybností musí dát přednost závěru, že manželství účelově uzavřeno nebylo. V odůvodnění rozhodnutí musí správní orgán jasně a přezkoumatelně vysvětlit jednak, co vyvolalo pochybnosti o řádnosti manželství, jednak jaké všechny skutečnosti během řízení zjistil, které z nich hovoří ve prospěch závěru, že se jedná o řádné manželství, a které naopak proti tomuto závěru. Teprve na základě těchto úvah pak může správní orgán ve věci rozhodnout“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018- 39, body 19 a 20).

56. Závěr o účelovosti manželství staví žalovaný zejména na problematické pobytové minulosti žalobkyně v Belgii v kombinaci s tím, že vztah se svým manželem začala krátce po dlouholetém vztahu s občanem Belgie, a tím, že jejich vztah před podáním žádosti o vízum, resp. před uzavřením sňatku netrval dlouhou dobu. Dále žalovaný poukazuje na některé rozpory existující ve výpovědích manželů. Krajský soud má však za to, že pobytové historii žalobkyně v Belgii nelze připisovat až takový význam, jak to činí žalovaný. Předchozí neoprávněný pobyt žalobkyně v Belgii sice může vyvolávat podezření, že žalobkyně uzavřela manželství s cílem získání práva volného pohybu a pobytu. Aby ovšem správní orgány k tomuto závěru mohly dospět, musely by existovat ještě další okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že manželé nemají v úmyslu vést společnou domácnost. A takové okolnosti krajský soud, na rozdíl od žalovaného, nenašel.

57. Z toho, že žalobkyně v minulosti neúspěšně žádala o povolení k pobytu na základě partnerského vztahu se svým bývalým přítelem, nelze dovozovat (jak to činí žalovaný ve svém vyjádření k žalobě), že by v případě žalobkyně existoval důkaz o jiných formách zneužití nebo podvodu za účelem získání práva pobytu, tedy že by bylo naplněno jedno z negativních indikativních kritérií. Žalobkyně byla podle svých slov se svým bývalým partnerem ve vztahu asi tři roky. Nic nenasvědčuje tomu, že by se při žádosti o pobytové oprávnění dopustila jakéhokoliv podvodu nebo zneužití. Pokud by žalobkyně skutečně chtěla „udělat cokoliv, aby získala pobytové oprávnění v EU“, jak uvádí žalovaný, jako mnohem rozumnější varianta by se jevilo uzavření sňatku s jejím bývalým přítelem, se kterým byla v dlouhodobém vztahu. Mohla by tak žít v Belgii, kde sama několik let žila a kde má i rodinné vazby.

58. Není také pravdou, že by se manželé neshodovali, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnostech jejich prvního setkání nebo důležité osobní informace, které se jich týkají. Naopak, manželé se při pohovorech shodli na místě prvního setkání, na počtu vzájemných setkání v Belgii, navzájem znali své rodiny, vzdělání i zaměstnání. Věděli o bývalých vztazích svého protějšku. Žalobkyně znala jména kamarádů svého manžela, věděla, že jeho rodiče jsou rozvedení, že jeho otec se znovu oženil a že žalobce má jednoho vlastního bratra a dva nevlastní sourozence. Věděla, že vystudoval stavební průmyslovou školu v Brně.

59. Je pravdou, že neznala výši mzdy. To je ovšem podle krajského soudu zcela běžné. Podstatné naopak je, že žalobkyně věděla, že její manžel pracuje jako OSVČ, že pracuje na stavbách a peníze dostává nárazově. Přesnou výši jeho výdělku proto ani nemohla vědět. Žalovaný nepravdivě uvádí, že manželé neznají své rodiče. Manžel žalobkyně v pohovoru uvedl, že rodiče žalobkyně navštívili po svatbě. Již z uvedeného je zřejmé, že manželé se o sebe navzájem zajímají. Krajský soud nepřikládá význam tomu, že manžel žalobkyně nevěděl o jejím neoprávněném pobytu v Belgii či o tom, o jaké konkrétní pobytové oprávnění žádala. Žalovaný opět nezohlednil to, že pan Z. věděl například to, že jeho manželka je v procesu vyřizování žádosti a že se prokazovala papírovým dokladem, který neměl formu karty. Věděl také o tom, že ztratila pas a nový si vyřizovala na ambasádě v Kosovu. Věděl také o jejím bývalém partnerovi.

60. Za zarážející považuje krajský soud tvrzení žalovaného o údajném rozporu ohledně společných dětí. Pokud jeden z manželů uvedl, že děti plánují a druhý řekl, že se o ně již pokouší, skutečně se nejedná o rozpornou výpověď. Podstatné je, že manželé se očividně na toto téma bavili a shodli se na tom, že děti chtějí mít. Zcela marginální je pak rozpor ohledně adresy, na které by žalobkyně měla bydlet po příjezdu do ČR (uvedení adresy G. 5 namísto G. 5). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemluví česky a jedná se o místo, na kterém nikdy v životě nebyla, nelze tomuto „rozporu“ přikládat žádnou váhou. Žalovaný nemůže hodnotit obsah pohovorů pouze formálním způsobem. A tak, že bude hledat jenom rozpory. Obsah odpovědí musí hodnotit objektivně a ve vzájemném kontextu. Žalovaný však zjevně tímto způsobem nepostupoval.

61. Žalobkyně se svým manželem neměli zcela jasné představy o své budoucnosti. Nicméně vzhledem k situaci, ve které byli, je to do jisté míry pochopitelné. V prvé řadě nemohli mít jistotu, zda žalobkyně dostane vízum. Navíc o něj žádala v době pandemie, která zkomplikovala život i budoucnost miliónům lidí. Žalobkyně i její manžel kromě toho shodně uvedli, že neví, zda se společně usadí v ČR. Chtěli, aby žalobkyně přijela nejprve na krátkodobou návštěvu a pak se rozhodla, zda chce zůstat. Ani manžel žalobkyně nemá v ČR stálou práci. Je pak logické, že neměla jasno v tom, zda se jí vůbec v ČR podaří najít práci. To, že manžel žalobkyně na otázku „Plánuje vaše manželka pracovat?“ uvedl, že by chtěla zkusit něco vyrábět a prodávat, neodporuje odpovědi žalobkyně, která na otázku „Budete si hledat práci?“ odpověděla, že zatím ne, protože neví, zda bude moci pracovat, jelikož neumí jazyk. Odpověď manžela, na rozdíl od žalobkyně, nemusela mířit do brzké budoucnosti po jejím příjezdu do ČR.

62. Nelze souhlasit ani s tím, že by „svatba proběhla velmi formálním způsobem“. Manželé sice neměli hostinu, ale svatby se účastnili blízcí rodinní příslušníci žalobkyně. Ne každý musí toužit po okázalé svatbě. Neúčast otce manžela s ohledem na epidemiologickou situaci lze také považovat za pochopitelnou. Problémem není jenom to, na kolik hostů Kosovo svatby omezovalo. Pandemie významně zkomplikovala mezinárodní cestování. Byť některé země umožňovaly vstup na své území bez významnějších omezení, jednoduchý nemusel být následný návrat do ČR. V době pandemie je rozhodnutí nekonat velkou rodinnou oslavu spíše rozumné a ohleduplné. Žalobkyně uvedla, že její manžel nechtěl na svatbu zvát svého otce, protože se o něho bál kvůli pandemii. Nešlo tedy o to, že by neměl možnost přijet, ale o to, že měl manžel žalobkyně strach, aby se nenakazil.

63. Pokud jde o délku trvání vztahu před uzavřením manželství, krajský soud v prvé řadě upozorňuje, že správní orgány nedisponovaly dostatkem informací k tomu, aby vůbec mohly délku vtahu hodnotit. Ani jeden z manželů nedostal dotaz na to, kdy začal jejich romantický vztah. Byli dotázáni pouze na to, kdy se seznámili. Žádná z otázek však nesměřovala k tomu, jak se jejich vztah vyvíjel po prvotním seznámení. Pokud ovšem správní orgány chtějí svá rozhodnutí opírat mimo jiné o délku vztahu manželů před sňatkem, minimálně by měly v tomto ohledu řádně zjistit skutkový stav. Podle krajského soudu není podstatné, zda jejich vztah do svatby lze označit za dlouhodobý. Existence dlouhodobého vztahu před sňatkem je pouze negativním kritériem svědčícím o tom, že zneužití práva není pravděpodobné. Nelze však naopak tvrdit, že pokud pár nebyl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, jedná se o indikaci zneužití. V souvislosti s trváním vztahu Příručka považuje za negativní kritérium to, že se pár před svatbou nikdy nesetkal. To ovšem není případ žalobkyně.

64. Uvedené platí i ve vtahu k tomu, že manželé spolu před svatbou nevedli společnou domácnost. Ani tato skutečnost neindikuje obcházení zákona. V budoucnosti sice manžele mohou překvapit problémy, které spolužití osob běžně přináší. Pokud si „neotestovali“ společnou domácnost předtím, než se rozhodli vzít, ale neznamená, že by uzavřeli sňatek, pouze aby žalobkyně získala pobytové oprávnění. Rozsudky, na které v této souvislosti poukazuje žalovaný, ve kterých soudy konstatovaly, že manželé mají možnost žít v zemi původu toho z nich, který není občanem EU, krajský soud nepovažuje za přesné a přiléhavé.

65. Je sice pravdou, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva z čl. 8 Úmluvy zaručujícího právo na respektování soukromého a rodinného života nevyplývá všeobecný závazek státu respektovat volbu osob ohledně země jejich společného života. V případě rodinných příslušníků občanů EU však tyto závěry v unijním kontextu v plné míře neplatí. Rodinnému příslušníkovi občana EU/ČR náleží právo ke vstupu na území ČR. Tudíž i právo za tímto účelem získat vízum. Toto právo neplyne z čl. 8 Úmluvy, ale plyne ze svobody pohybu a pobytu občana EU zakotveného v čl. 21 Smlouvy o fungování EU nebo čl. 45 Listiny základních práv EU.

66. Česky zákonodárce výhody vyplývající z uvedených ustanovení rozšířil i na rodinné příslušníky nemigrujících občanů ČR. Díky tomu náleží právo ke vstupu i manželovi či manželce občana ČR. Bez ohledu na to, zda manželé mohou realizovat svůj rodinný život i v jiné zemi. To, zda manželé mají možnost nebo zda chtějí realizovat svůj rodinný život a vést společnou domácnost i jinde než v ČR, proto není relevantní pro posouzení žádosti o krátkodobé vízum.

67. V případě žalobkyně a jejího manžela tedy není naplněno žádné z kritérií poukazujících na to, že by jejich manželství bylo účelové. Závěr, že manželé nemají v úmyslu vést společný život, neplyne ani z dalších skutečností, na které poukazuje žalovaný. Správním orgánům se tedy nepodařilo prokázat, že je manželství žalobce účelové. Rozhodnutí žalovaného proto nemá oporu ve spise.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

68. Z uvedených důvodů krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, resp. v nich nemá dostatečnou oporu. [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Soud vrátil věc se závazným právním názorem žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 a 5 s. ř. s.). Ve světle odůvodnění tohoto rozsudku bude žalovaný v dalším řízení muset znovu posoudit důvody neudělení krátkodobého víza žalobci. Nezvládne-li spolehlivě prokázat, že žalobkyně uzavřela sňatek výlučně za účelem získání práva volného pohybu a pobytu a že zároveň nemá v úmyslu vést se svým manželem společný život, vízum žalobkyni udělí.

69. Úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (§ 60 s. ř. s.). Výrokem II. tohoto rozsudku proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 9.800 Kč. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3.000 Kč za podání žaloby, z částky 6.200 Kč za dva úkony právní služby zástupce žalobkyně, spočívající v přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“)], a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za každý úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobkyně nedoložil, že je plátcem DPH.