57 A 11/2024– 44

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobce: Y. L. narozený X, státní příslušník Marockého království bytem X zastoupený Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem sídlem Vrchlického 802/46, 460 14 Liberec proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Hradčanské náměstí 101/5, 118 00 Praha za účasti: M. L. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2024, č. j. 302532–2/2024–MZV/VO, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2024, č. j. 302532–2/2024–MZV/VO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 800 Kč, a to k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla Maršálka, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Soud se v této věci zabývá otázkou, zda žalovaný prokázal, že žalobce uzavřel manželství s osobou zúčastněnou na řízení (dále též „manželka“) účelově, a to s jediným cílem získat pobytové oprávnění. Soud shledal, že žalovaný své závěry dostatečně neodůvodnil. Z toho důvodu soud nemohl uzavřít, že by žalovaný důkazní břemeno stran účelovosti manželství unesl. Napadené rozhodnutí 2. Velvyslanectví České republiky v Rabatu (dále „zastupitelský úřad“) rozhodnutím ze dne 29. 2. 2024 (dále „prvostupňové rozhodnutí“) zamítlo žalobcovu žádost o udělení krátkodobého víza, neboť se žalobce dopustil obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o pobytu cizinců“), s cílem získat vízum k pobytu na území.

3. Žalobce požádal žalovaného o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza.

4. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný shledal prvostupňové rozhodnutí v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný se ztotožnil se zastupitelským úřadem, že žalobce uzavřel manželství s manželkou pouze za jediným účelem, a to nabýt právo volného pohybu a pobytu zaručené na základě směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále „směrnice 2004/38/ES“), jež by mu jinak nepříslušelo.

5. Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel jednak ze sdělení Komise – Pokyny týkající se práva volného pohybu občanů EU a jejich rodin (C/2023/1392) (dále „sdělení Komise“), a jednak ze sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 26. 9. 2014 č. COM (2014) 604 final, jehož přílohou je Příručka pro řešení otázky účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU (dále „Příručka pro účelové sňatky“). Na základě nich žalovaný zkoumal, zda žalobce uzavřel manželství účelově.

6. V prvé řadě žalovaný konstatoval, že posuzuje již třetí žádost žalobce. Předchozím nevyhověl, přičemž jeho závěry týkající se první žádosti potvrdil i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 19. 6. 2023, č. j. 17 A 95/2022–39. Žalovaný proto vycházel i z pohovorů, které byly s manželi provedeny již při podání dřívějších žádostí.

7. Ve prospěch žalobce žalovaný shledal následující skutečnosti: Manželé mají shodné informace ohledně svých zaměstnání a výše příjmů. Manželka zná část poměrně početné žalobcovy rodiny. Některé z nich potkala i osobně. Manželé se též shodli na časovém rámci krátkodobých návštěv manželky v Maroku. Shodně též vypovídali o tom, kde by rádi žili v ČR a že by žalobce chtěl pracovat v závodě Škoda Auto.

8. Podle žalovaného ale skutečnosti svědčící pro závěr, že žalobce uzavřel manželství účelově, převážily. Nelze mít za to, že by žalobce bez problému získal právo pobytu sám. Absentuje u něj stabilní socioekonomické zázemí (pracuje jako elektromechanik za měsíční výdělek asi 12 000 Kč, přičemž deklaroval, že v případě získání víza podá výpověď). Dlouhodobě žije v bytě s matkou, kde má vlastní pokoj s internetem. Pochází z početné rodiny (má 13 sourozenců). Již v přechozí žádosti žalobce uvedl, že vlastní 20 % bytu spolu se svými sourozenci. Ani teď ale tuto skutečnost nedoložil (20% podíl by neodpovídal jeho podílu vzhledem k počtu sourozenců). Žalobce ani nikdy legálně nepobýval v EU. Všechny tyto okolnosti dle žalovaného vedou k tomu, že žalobce je silně motivován k opuštění rodné země. Cíleně uzavřený sňatek s občankou EU tomu odpovídá. Navíc veškeré krátkodobé cesty za ním podniká jeho manželka. Žalovaný vzal do úvahy i vazby žalobce na jiné členské státy EU, v nichž žijí jeho bratři.

9. Žalovaný dále uvedl, že manželům nic nebrání žít po nějakou delší dobu v zemi původu žalobce či ve třetí zemi. Žalovanému není známo, že by manželka žalobce měla v ČR takové závazky, které by jí bránily opustit ČR a žít s manželem v Maroku. Jazykové bariéře a nutnosti hledat si zaměstnání by čelil i žalobce v ČR. Žalovanému nebyl předložený ani žádný důkaz, který by podporoval tvrzení, že se manželka musí starat o nemocnou matku a babičku. Žalovanému není známo, kdo by se o ně měl starat v době, kdy manželka cestuje za žalobcem, jsou–li na ní závislé. Manželé se zaměřili pouze na hledání cesty, jak žít společně v ČR.

10. K seznámení žalobce a jeho manželky žalovaný konstatoval, že bylo velmi nestandardní a jeho popis nevěrohodný. Manželka jej navíc líčila v průběhu času odlišně. Původně se měla manželka náhodně setkat s bratrem žalobce u fontány v Karlových Varech. Při druhém pohovoru ale uvedla, že se seznámili v květnu 2020 přes bratra žalobce prostřednictvím sociální sítě Badoo a komunikovali přes aplikaci WhatsApp. Komunikace měla probíhat přes překladač ve francouzském jazyce. Následně v listopadu 2020 se manželka s kamarádkou, která umí arabsky, měla osobně setkat s bratrem žalobce v Karlových Varech. Ten měl právě v moment setkání telefonovat s žalobcem a manželka jej poprvé viděla prostřednictvím telefonu. Poté bratra žalobce poprosila o telefonní číslo na žalobce.

11. Žalovaný si stěží dokázal představit, jak probíhala vzájemná komunikace a dorozumívání při jejich seznámení. Žalobce hovoří jen arabsky a francouzsky a jeho manželka v té době jen česky. Hypoteticky mohla překládat manželčina kamarádka. Ta se ale vyskytuje jen v jedné z líčených verzí a žalobce se o ní nikdy nezmínil. Účelovosti manželství nasvědčuje i to, že se manželé nezasnoubili. Poprvé se setkali 6. 8. 2021 a již při druhé návštěvě dne 2. 12. 2021 se vzali. Jejich vztah proto před sňatkem netrval dlouhou dobu. Po svatbě se viděli celkem devětkrát. Osmkrát za žalobcem přijela manželka do Maroka na krátkodobé návštěvy a jednou se viděli na 10denní dovolené v Turecku, kterou dostali jako svatební dar. Mezi jednotlivými setkáními jsou ale minimálně několikaměsíční prodlevy. Letenky si manželka hradila vždy sama. Náklady na ubytování měli hradit napůl. Setkání manželů tak má jen podobu krátkodobých dovolených manželky v Maroku.

12. Žalovaný dále uzavřel, že manželé doposud nesdíleli společnou domácnost. Při krátkodobých pobytech manželky v Maroku pobývali v předem zaplacených apartmánech, hotelových rezortech nebo ve sdíleném bytě s matkou a jinými příbuznými žalobce. To nelze považovat za vedení společné domácnosti. Žalobce nedoložil, že by jim ve vedení společné domácnosti bránily objektivní překážky.

13. Žalobce s manželkou dosud neuzavřeli ani žádný právní nebo finanční závazek. Dle informací z předchozích vízových řízení si sice založili společný bankovní účet, na něj ale jen jednorázově vložili částku 5 000 Kč. Z ničeho nevyplývá, že by tento účet nadále aktivně využívali. Doložené potvrzení banky je nestandardně formulováno a font písma vypadá rozdílně. Žalovaný proto pochyboval o jeho pravosti. Založení společného účtu je proto jen reakcí na předchozí argumentaci správních orgánů ohledně absence jakéhokoli společného závazku. Obdobné platí i u předložené nájemní smlouvy, neboť pronajímanou nemovitost vlastní dcera manželky žalobce a samotný nájem byl sjednán jen v symbolické výši 500 Kč/měsíc.

14. Žalovaný proto nedovodil naplnění žádného z pozitivních kritérií, na základě kterých lze usuzovat, že zneužití práva je nepravděpodobné. Proto se dále zabýval tzv. negativními kritérii, která poukazují na to, že žalobce uzavřel manželství účelově.

15. Kritérium, zda se manželé před svatbou setkali, hodnotil žalovaný následovně. Před sňatkem se manželé sice setkali, ale jen jednou, a to v rámci prvního osobního setkání, které trvalo jeden týden. Žalovaný nemohl zohlednit, zda mezi manželi probíhala aspoň pravidelná komunikace na dálku, jelikož žalobce nedoložil žádný výpis ze společné komunikace. Stejně tak žalovaný nemohl posoudit intenzitu, hloubku a opravdovost vztahu, protože ani v tomto ohledu žalobce nepředložil žádné důkazy (např. k tvrzením ohledně konání svatby, svatební cesty v Turecku, svatební hostiny, manželčiných návštěv). Žalobce nedoložil ani žádné společné fotografie.

16. Manželé se dále neshodují v několika důležitých osobních informacích. V přechozích řízeních vyšly najevo rozpory v datu uzavření manželství a místě konání svatby. Žalobce si nepamatoval rok narození manželky. Neshodli se ani v oblečení, které měla manželka na svatbě mít. Manželé ani nevěděli, jaké vzdělání má jejich partner. Žalobce nedoložil, že by měl slíbené pracovní místo v ČR. Nemá ani snahu se naučit česky.

17. Žalobce s manželkou nemají ani společný komunikační jazyk. Manželka sice doložila potvrzení o absolvování kurzu francouzštiny v období od 17. 11. 2022 do 19. 9. 2023, nicméně v něm chybí údaj o dosažené jazykové úrovni. Žalovaný připomněl, že žalobce nepředložil výpis jejich společné komunikace, kterým by jeho pochybnosti vyvrátil. Při pohovoru dne 17. 1. 2024 byl žalobce schopný napsat v češtině krátký srozumitelný text, avšak o pouhý měsíc později při druhém pohovoru dne 19. 2. 2024 uměl napsat jen dvě krátké holé věty. Žalobce tedy nejspíše disponoval informací o tom, jak zastupitelský úřad testuje jazykové znalosti žadatelů. Žalobcova znalost češtiny tak očividně nedosahuje ani elementární úrovně pro běžné dorozumívání. Žalovaný měl pochybnosti i o tom, zda svatebnímu obřadu porozuměla žalobcova manželka, neboť proběhl v místním úředním jazyce.

18. Pro doplnění žalovaný poukázal na fakt, že mezi manželi existuje věkový rozdíl 18 let. Manželka má již dvě děti, kdežto žalobce nikoli. S ohledem na jeho kulturní původ lze předpokládat, že by děti do budoucna chtěl. Žalovanému je z úřední činnosti známo, že v severní Africe je manželství mezi osobami s velkým věkovým rozdílem spíše nepřijatelné, protože se očekává pokračování rodu v mužské linii. Obsah podání účastníků a osoby zúčastněné na řízení 19. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav a rozhodl pouze na základě svých hypotéz a úvah o touze Maročanů po pobytu v EU. Indikativní kritéria tvoří jednotný a ucelený soubor. Nelze se spoléhat na jediné kritérium. Žalovaný musí jednoznačně prokázat, že manželství bylo uzavřeno účelově. Tomu žalovaný v projednávané věci nedostál. Žalovaný vadně hodnotil důkazy a nevypořádal se se všemi námitkami. Žalobce následně sporuje jednotlivé závěry žalovaného ohledně účelovosti manželství s jeho manželkou (jelikož soud tyto četné námitky vypořádává níže v odůvodnění, z důvodu stručnosti je na tomto místě nerekapituluje – pozn. soudu).

20. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Napadené rozhodnutí je řádně přezkoumatelné i v souladu se zákonem. Skutkový stav náležitě zjistil a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“), porušit nemohl, neboť § 168 zákona o pobytu cizinců jeho aplikaci vylučuje. Žalovaný rovněž detailně a strukturovaně uvedl, jaká všechna kritéria hodnotil. Není proto pravdou, že by se spoléhal na jediné kritérium. Jelikož se jednalo o třetí žalobcovu žádost, lze se domnívat, že bylo žalobci známo, jaké skutečnosti jsou žalovaným zjišťovány a jak je může žalobce prokázat. Věkový rozdíl mezi manželi vzal žalovaný do úvahy jen jako doplňující skutečnost. To platí i pro migrační rizikovost občanů Maroka. Žalovaný následně reaguje na jednotlivá žalobní tvrzení.

21. Osoba zúčastněná na řízení se závěry žalovaného nesouhlasí. S žalobcem jsou sezdaní od roku 2021 a jejich vztah trvá od konce roku 2020. Pravidelně žalobce navštěvuje v Maroku a jsou v každodenním kontaktu prostřednictvím videohovorů, chatů a hovorů. Jejich manželství je založeno na vzájemném respektu, lásce a důvěře. Žalovaný dostatečně nezohlednil rodinné a pracovní vazby osoby zúčastněné v ČR. Pečuje o matku umístěnou v Alzheimer centru, o kterou se stará spolu s bratry. Je zdravotní sestra a pracuje jako zástupkyně manažerky v agentuře domácí zdravotní péče. Má závazky a zajištěné bydlení, kde by měli s žalobcem samostatnou bytovou jednotku. Tyto skutečnosti jí znemožňují trvalé přestěhování do Maroka. Při komunikaci používají překladové aplikace, francouzštinu, angličtinu a pomoc přátel. Osoba zúčastněná absolvovala kurz francouzštiny. Žalovaný zcela ignoroval snahu o překonání jazykových rozdílů. Žalobce má v Maroku průměrný příjem. Po přesídlení by usiloval o zaměstnání v automobilovém průmyslu. Žalobce nebude finanční zátěží pro stát. Mají zajištěné zázemí. Rozpory ve výpovědích byly způsobené nervozitou a jazykovými bariérami. Seznámili se skrze známé, což je dnes běžné. Plánují společnou budoucnost. Splnění procesních podmínek a rozhodnutí bez jednání 22. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a není vyloučeno ze soudního přezkumu (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2018, č. j. 45 A 102/2016–23, č. 3755/2018 Sb. NSS). Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

23. Soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání, neboť shledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. K tomuto postupu soud přistoupil i přesto, že žalobce se projednání věci na ústním jednání domáhal. Soud však tímto rozsudkem žalobci plně vyhovuje a žalovaný s projednáním věci bez ústního jednání implicitně souhlasil. Zároveň by podle soudu ústní jednání nemohlo ve vztahu k námitkám, které projednal věcně, přinést nic nového. Související odůvodnění níže je založeno primárně na právním posouzení žalobcem vznesených otázek, o nichž mohlo být rozhodnuto na základě skutečností plynoucích ze správního spisu. Účastníci měli možnost se k nim písemně vyjádřit. Nadto s ohledem na zrušovací důvod bude úkolem žalovaného, aby se rozhodnými otázkami v dalším řízení dále zabýval. Výsledné posouzení těchto žalobních bodů nemohlo na výroku soudu vzhledem ke zrušovacímu důvodu ničeho změnit. Soud proto nepovažoval za nutné ústní jednání nařizovat (srov. k tomuto postupu rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2024, č. j. 1 As 210/2023–57, odst. 27–29).

24. Důkazy navržené žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť si při posouzení věci vystačil s obsahem správního spisu, z něhož soud vychází a jehož obsah zásadně není předmětem dokazování [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS]. Řada navržených důkazů nadto byla jeho součástí. Avizované doklady o vlastnictví nemovitosti a o dispozičních právech k účtu žalobce soudu nedoložil. Totéž platí o prohlášeních, která jmenovala osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření. Ta se týkala prokázání pravosti a intenzity vztahu s žalobcem. Touto otázkou se ale vzhledem k shledaným pochybením bude v dalším řízení zabývat žalovaný. Posouzení věci soudem Obecná východiska 25. Podle § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců se cizinci, který žádá o krátkodobé vízum jako rodinný příslušník občana Evropské unie a sám není občanem Evropské unie a hodlá doprovázet občana Evropské unie na území nebo následovat občana Evropské unie, který na území pobývá, se krátkodobé vízum neudělí, jestliže se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství.

26. Dle čl. 32 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (dále „vízový kodex“) mají žadatelé, jejichž žádost o vízum byla zamítnuta, právo na odvolání. Stanovení podrobností o tomto postupu přenechává vízový kodex vnitrostátním právním řádům.

27. Pokud jde o náležitosti rozhodnutí žalovaného vydaného podle § 180e zákona o pobytu cizinců, nelze na ně aplikovat § 68 odst. 3 správního řádu, neboť aplikaci tohoto ustanovení výslovně vylučuje § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jak však uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2018, č. j. 45 A 102/2016–23, č. 3755/2018 Sb. NSS, přesto je „nezbytné, aby takové rozhodnutí obsahovalo dostatečně konkrétní právní i skutkové důvody, pro něž ministerstvo rozhodlo tak, že krátkodobé vízum opět neudělilo (…). Požadavek řádného odůvodnění správního rozhodnutí má dvojí význam. V prvé řadě je jeho funkcí vyrozumět účastníka řízení o konkrétních skutkových a právních důvodech, o něž se opírá výrok správního rozhodnutí. Pouze za podmínky, že se adresátovi správního rozhodnutí takové informace dostanou, může se následně v případě, že lze požadovat soudní přezkum tohoto rozhodnutí, efektivně domáhat jeho soudního přezkoumání. Rozhodnutí, které neobsahuje konkrétní skutkové a právní důvody, na nichž spočívá, lze soudně napadnout toliko formálně, nikoliv však efektivně, neboť absence intimace skutečných důvodů rozhodnutí jeho adresátovi mu brání v tom, aby formuloval proti jemu neznámým skutkovým závěrům správního orgánu a právnímu posouzení věci konkrétní a přiléhavé výtky. Druhou funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je umožnit soudu přezkoumat napadené rozhodnutí po skutkové i právní stránce.“ (odst. 22 a 23; srov. také např. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2015, č. j. 5 Azs 89/2015–30).

28. Podstata žalobních námitek uplatněných v žalobě spočívá v nesouhlasu žalobce se závěrem, že manželství s jeho manželkou bylo uzavřeno účelově ve smyslu § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Žalobce vytýká žalovanému, že účelovost uzavření manželství nebyla v řízení prokázána. Dále v rámci dílčích žalobních námitek brojí proti jednotlivým argumentům, na jejichž základě dospěl žalovaný k závěru o účelovosti manželství.

29. Soud předesílá, že sňatkem s osobou zúčastněnou žalobce získal postavení rodinného příslušníka občana EU [§ 15a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců]. Z tohoto titulu mu přísluší právo na vstup a pobyt v ČR přiznané směrnicí 2004/38/ES. Za účelem realizace tohoto práva má také nárok na udělení krátkodobého víza. Neudělení víza představuje omezení práva na vstup na území ČR, které musí splňovat podmínky stanovené směrnicí 2004/38/ES. Ta v čl. 35 umožňuje odepřít právo přiznané směrnicí v případě zneužití nebo podvodu, například v podobě účelových sňatků.

30. Definici pojmu účelový sňatek a postup při jejich odhalování směrnice neobsahuje. Při posuzování účelovosti manželství lze jako právně nezávazná výkladová vodítka využít např. rezoluci Rady ze dne 4. 12. 1997, 97/C 382/01, o opatřeních, která je třeba přijmout pro potírání účelových manželství, sdělení Komise či Příručku pro účelové sňatky (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017–21, odst. 28 a tam citovanou judikaturu).

31. Sdělení Komise definuje účelové sňatky jako „manželství uzavřené pouze za účelem udělení práva na volný pohyb a pobyt podle práva Unie o volném pohybu občanů EU manželovi či manželce, kteří by jinak toto právo neměli. Kvalita vztahu není pro použití článku 35 relevantní“.

32. Obdobně se k charakteru účelových sňatků vyjádřil také NSS v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015–40: „Pokud cizinec získá právní status manžela unijního občana a správnímu orgánu doloží vznik manželství, je na něj nutné pohlížet jako na rodinného příslušníka unijního občana, aniž by musel prokazovat pravost uzavřeného manželství. Teprve v případě, pokud se správnímu orgánu podaří na základě řádných skutkových zjištění jednoznačně prokázat, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život, je možné uvažovat o účelovém manželství. Jinými slovy, důkazní břemeno ohledně doložení nabytého právního statusu leží na cizinci, za skutkové prokazování účelovosti manželství je plně odpovědný správní orgán. Rovněž zde má být přiměřeným způsobem respektována prastará právní zásada (jakkoli si Nejvyšší správní soud je vědom toho, že původ a vlastní smysl této zásady je mimo oblast veřejného práva), že rozhodováno má být in favorem matrimonii, tj. ve prospěch manželství“.

33. Pokud tedy cizinec řádně doloží uzavření manželství, platí vyvratitelná domněnka, že manželství neuzavřel s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců. Důkazní břemeno ohledně prokázání opaku leží výhradně na správních orgánech.

34. Správní orgány přitom mohou vycházet ze souboru indikativních kritérií, která poukazují na to, že je zneužití práv nepravděpodobné (pozitivní kritéria), anebo naopak nasvědčují tomu, že existuje možný úmysl zneužít práva přiznaná směrnicí výlučně s cílem obejít vnitrostátní právní předpisy upravující přistěhovalectví (negativní kritéria). Mezi pozitivní indikativní kritéria patří to, že – manžel, který je státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám nebo již legálně pobýval v členském státě občana EU předtím, – pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, – pár měl společné bydliště/domácnost po dlouhou dobu, – pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností (hypotéka na bydlení atd.), – manželství trvá dlouhou dobu. Naopak v rámci negativních indikativních kritérii lze zohlednit to, že: – pár se před svatbou nikdy nesetkal, – pár se neshoduje, pokud jde o jejich osobní údaje, o okolnosti jejich prvního setkání nebo o důležité osobní informace, které se jich týkají, – pár nemluví společným jazykem, kterému oba rozumí, – důkaz o peněžní částce nebo daru předaných, aby došlo k uzavření sňatku (s výjimkou peněz nebo darů předaných jako věno v kulturách, kde je to běžnou praxí), – v minulosti jednoho nebo obou manželů existuje důkaz o předchozích účelových sňatcích nebo jiných formách zneužití a podvodu, jejichž účelem bylo nabytí práva pobytu, – rozvoj rodinného života pouze v době přijatého příkazu k vyhoštění, – pár se rozvedl krátce potom, co dotyčný státní příslušník třetí země získal právo pobytu.

35. Prokazování účelovosti musí být založeno na zjištění okolností provázejících seznámení manželů, jejich svatbu a následný život. Správní orgány musí zjistit skutkový stav v takovém rozsahu, aby o závěru o účelovosti manželství neexistovaly důvodné pochybnosti. Je přitom třeba mít na paměti, že naplnění tzv. indikativních kritérií nutně nevede k automatickému závěru, že manželství je účelové, ale má správní orgán vést k tomu, aby sám podnikl další kroky, které by jeho podezření vyvrátily nebo potvrdily. Zjištěné skutečnosti je nutno posuzovat ve svém souhrnu a důkladně zhodnotit i ty, které svědčí ve prospěch řádného úmyslu manželů; v opačném případě správní orgán zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017–21, odst. 28 a 29 a tam citovanou judikaturu, či rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 Azs 355/2016–62, odst. 20).

36. K tomu, aby bylo možné považovat manželství za účelové, je nutno prokázat, že jeho uzavření směřovalo výlučně k získání práva vstupu či pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život. Sama skutečnost, že manželství cizinci přineslo pobytové výhody, nestačí (srov. odstavec 28 preambule směrnice 2004/38/ES či rozsudek NSS č. j. 4 Azs 228/2015–40, odst. 55 a 56).

37. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018–39, „při posuzování manželství je třeba mít vždy na zřeteli, že neexistuje jeden společensky akceptovaný model manželství s jasně definovaným obsahem. Lidé jsou různí, uzavírají sňatky z různých pohnutek a logicky se liší i následný obsah svazku. Za účelově uzavřený proto nelze označit každý sňatek cizince s občanem EU, který v očích správního orgánu nedosahuje kvality ideálního modelu manželského vztahu, nebo který manželé uzavřeli mj. i z důvodu řešení pobytové situace cizince. Jak totiž plyne z výše uvedené judikatury, je třeba dokládat snahu obejít zákon o pobytu cizinců, tj. uzavřít svazek pouze za účelem získat pobytové oprávnění, nikoliv nedokonalosti vztahu manželů. Ambicí směrnice 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců není podrobit zevrubné kritice manželské svazky cizinců s občany EU, ale odhalit a neudělit přechodný pobyt těm cizincům, kteří institutu manželství zneužívají.“ Aplikace obecných východisek na projednávaný případ 38. Nejdříve soud vysvětluje, jaké důsledky pro soudní přezkum má skutečnost, že žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl již o třetí žádosti žalobce o udělení krátkodobého víza. Vzhledem k této skutečnosti je přirozené, že správní orgány vycházely rovněž z poznatků, které získaly z předchozích vízových řízení. Žalovaný zejména čerpal z pohovorů, které byly již dříve provedeny s žalobcem a jeho manželkou. Jelikož je založil do správního spisu, mohl soud závěry o ně opřené řádně přezkoumat. Současně z povahy věci vyplývá, že správní orgány se musejí zaměřit zejména na okolnosti, které se od jejich posledního rozhodnutí ve věci žalobce změnily. Nicméně je nutné podotknout, že napadené rozhodnutí musí obstát samo o sobě a správní orgány jsou proto povinny zohlednit veškeré pro věc relevantní okolnosti. Předchozí rozhodnutí o žádostech žalobce nezařadily do správního spisu, proto ani soudu nejsou známy.

39. Žalovaný naopak do správního spisu založil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2023, č. j. 17 A 95/2022–39, jímž městský soud zamítl žalobcovu žalobu proti prvnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2022 o žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza. Vzhledem k obecnosti tehdejší žaloby se městský soud mohl v zásadě omezit jen na rekapitulaci závěrů žalovaného, které považoval za racionální, logické a vnitřně soudržné. Soud nicméně upozorňuje, že vzhledem k uplynutí téměř dvou let do vydání napadeného rozhodnutí se změnily skutkové okolnosti věci a současně je nyní podaná žaloba značně podrobnější a obsahuje více žalobních námitek. Soud se proto v nynějším řízení může zaměřit na meritum věci ve větším detailu, což v souhrnu se změnou skutkových okolností vedlo i k rozdílnému výsledku.

40. Nyní již k přezkumu napadeného rozhodnutí. Předně soud nepřisvědčuje žalobní námitce, že se žalovaný nezabýval jednotlivými indikativními kritérii a že se snad spolehl jen na jedno jediné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že je žalovaný vzal do úvahy a hodnotil je v jejich souhrnu, byť se dopustil pochybení, která soud níže rozvede.

41. Žalovaný se nejprve zabýval pozitivními kritérii, na jejichž základě lze usuzovat, že se v případě žadatele o krátkodobé vízum nejedná o zneužití práv přiznaných směrnicí 2004/38/ES.

42. Konkrétně zkoumal socioekonomickou situaci žalobce v kontextu toho, zdali by žalobce dosáhl na oprávnění k pobytu či pohybu sám. Soud přisvědčuje žalovanému, že i posouzení ekonomického zázemí a majetkové situace žalobce má při novém posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza své místo. Případné nevyhovující majetkové poměry žadatele mohou zakládat domněnku o jeho úmyslu opustit zemi původu a snaze zajistit si „lepší život“ v jiné zemi. Nicméně, jak soud rozvedl výše, správní orgány musejí prokázat, že manželství bylo uzavřeno výlučně k získání práva vstupu či pobytového oprávnění. Sama skutečnost, že manželství může cizinci přinést pobytové výhody, nestačí. Posouzení majetkových poměrů žalobce tak nemůže být jediným a rozhodujícím faktorem.

43. Žalobce v žalobě namítá, že závěry žalovaného jsou nepřesné a zkreslující. Byt totiž vlastní jen s jeho sestrou H. a bratrem S. a jeho pravidelný příjem v Maroku je průměrný. Potenciální záměr získat v ČR lépe placenou práci je dle žalobce legitimní, neboť tím prokazuje, že nechce být zátěží sociálního systému a své manželky.

44. V tomto ohledu soud přisvědčuje žalobci. Žalovaný totiž nezohlednil veškeré skutečnosti plynoucí ze správního spisu a učinil zkratkovité závěry. Předně není pravdou, že by žalovaný neměl bližší informace k vlastnictví bytu, v němž žalobce v zemi původu bydlí. V žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza žalobce konkretizoval, že byt spoluvlastní se dvěma sourozenci, tedy nikoli se všemi ostatními (viz její odst. 7). Žalovaný tuto informaci v napadeném rozhodnutí nijak nezohlednil a dovozoval, že 20% žalobcův podíl neodpovídá počtu jeho sourozenců. Žalobcovo vysvětlení tak pominul. Je sice pravdou, že žalobce toto své tvrzení nedoložil žádnými důkazy, nicméně na základě průběhu řízení o jeho žádosti k tomu neměl dle soudu ani důvod. Zastupitelský úřad se totiž v prvostupňovém rozhodnutí při hodnocení socioekonomické situace žalobce k otázce vlastnictví bytu nijak nevyjadřoval, a tedy ani nezpochybňoval tvrzení žalobce, že byt se sourozenci spoluvlastní. Zjevně proto neměl žalobce potřebu tuto skutečnost dokládat.

45. Soud dále hodnotí závěr žalovaného ohledně nemajetnosti žalobce a jeho nízkopříjmovém zaměstnání jako nepřezkoumatelný. Již v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza žalobce namítal, že vzhledem k panujícím poměrům v zemi původu patří ke střední třídě a jeho příjem lze považovat za dobrý. Žalovaný ale tuto argumentaci oslyšel a setrval na tom, že žalobce má nízkopříjmové zaměstnání a je nemajetný, což jej mimo jiné motivuje k opuštění rodné země. Soud ale souhlasí s žalobcem, že žalovaný nemůže bez dalšího porovnávat výdělek žalobce přepočtený na české koruny s např. průměrným výdělkem v ČR. Takové porovnání nic nevypovídá o tom, jaké ekonomické úrovně a kvality žití dosahuje žalobce v zemi původu, neboť tam zcela jistě dosahují i náklady na běžný život rozdílné výše. Hodlal–li žalovaný vyvozovat nemajetnost žalobce s ohledem na jeho mzdu, měl například uvést, v jaké výši se pohybuje průměrný výdělek v Maroku, a ten se mzdou žalobce porovnat. Žalovaný tak ale neučinil, a proto nemá soud jeho závěry o nemajetnosti žalobce za podložené a dostatečně odůvodněné.

46. Soudu dále není zřejmé, zda a jak žalovaný hodnotil bankovní výpisy, které žalobce ke své žádosti přiložil, a z nichž plyne, že ke konci roku 2023 dosahoval zůstatek na žalobcově bankovním účtu 25 711,98 marockých dirhamů. Vzhledem k uvedenému proto soud nemá za podložené, že je žalobce nemajetný a má nízkopříjmové zaměstnání. Za takové situace žalovaný nemohl uzavřít, že žalobce byl z důvodu své špatné ekonomické situace silně motivován k opuštění své rodné země, resp. že by jej výlučně tato okolnost vedla k uzavření účelového sňatku s občankou ČR.

47. V tomto kontextu vzal žalovaný dále do úvahy, že na území EU (ve Francii, Lucembursku a Portugalsku) žijí žalobcovi sourozenci. Žalovaný sice výslovně neuvedl, co z této skutečnosti dovozuje, nicméně z napadeného rozhodnutí lze vyvodit, že se správní orgány obávaly možného přemístění žalobce za nimi po udělení víza. Tuto úvahu vyjevil zastupitelský úřad na str. 3 prvostupňového rozhodnutí. V žalobě ale žalobce tvrdí, že získání pobytu v ČR díky uzavření manželství s manželkou není jeho jedinou cestou k pobytu v EU. Již v žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza žalobce argumentoval tím, proč by upřednostňoval z jeho pohledu komplikovanější cestu prostřednictvím sňatku s Češkou před získáním pobytu přímo ve frankofonní zemi, jejíž jazyk zjevně ovládá. Soud si zároveň povšiml, že žalobce při pohovoru konaném dne 31. 5. 2023 vypověděl, že jeho sourozenci žijící ve Francii a Lucembursku mají tamní občanství.

48. Žalovaný tyto okolnosti pominul, přitom jimi ale žalobce zpochybňoval, že by na oprávnění k pobytu v EU nedosáhl i jiným způsobem. Na první pohled se nejedná o námitku zjevně irelevantní, resp. žalovaný byl povinen v napadeném rozhodnutí uvést, proč dle jeho názoru nelze tyto skutečnosti přičítat ve prospěch žalobce či proč k nim nepřihlíží. Žalovaný tak ale neučinil, čímž porušil svou povinnost sdělit žalobci v úplnosti skutkové a právní důvody, pro které nemohl jeho žádosti vyhovět.

49. Soud dále nepovažuje za zvlášť významnou výtku žalovaného, že žalobce ničím nedoložil, že by měl přislíbenou pracovní pozici v ČR a že by se případně mohl stát zátěží pro sociální sytém. Je totiž nutné přihlédnout k tomu, že v současnosti žalobce žádal o udělení krátkodobého víza, tj. nikoli takového titulu, na základě kterého by mohl v ČR vykonávat práci či zde pobývat dlouhodobě či snad trvale. Tyto okolnosti bude namístě zkoumat případně až v dalších řízeních o pobytových oprávněních žalobce, pokud o ně žalobce požádá. Podotkl–li žalobce, že v případě získání víza podá výpověď ze stávajícího pracovního poměru, nasvědčuje to jeho odhodlání opustit rodnou zemi. Nicméně správní orgány musejí prokázat, že šlo o jediný záměr žalobce. Žalobce s manželkou přitom setrvale tvrdí, že byli motivováni snahou žít spolu v jedné zemi. Bez řádného posouzení ostatních kritérií nelze tuto možnost vylučovat.

50. Soud uzavírá, že žalovaného závěr o nenaplnění prvního pozitivního kritéria je přinejmenším předčasný, jelikož jej žalovaný dostatečně neodůvodnil a nezohlednil veškeré okolnosti, které v řízení vyšly najevo.

51. Žalovaný dále zkoumal, zda byl žalobce s manželkou před sňatkem v dlouhodobém vztahu, zda manželství následně trvalo dlouhou dobu a zda manželé vedli společnou domácnost.

52. V tomto kontextu žalovaný nejprve zohlednil způsob seznámení žalobce s manželkou, který považoval za nevěrohodný. S tím soud souhlasí. Žalovaný na straně 5 napadeného rozhodnutí přehledně popsal rozpory ve výpovědích manželky, které se jejich seznámení týkaly.

53. Žalobce v žalobě namítá, že rozdílné verze ohledně detailů seznámení byly způsobeny špatnou pamětí, nedorozuměním a stresem během pohovorů. Tomu ale soud nemohl přisvědčit. Rozpory se totiž nevztahovaly k takovým podrobnostem, u nichž by šlo uvažovat o tom, že je manželka v průběhu času zapomene, resp. se jí v důsledku stresu budou jevit jinak. Soud spatřuje poměrně zásadní rozdíl v tom, zdali manželka potkala bratra žalobce náhodně, nebo po předchozí domluvě a komunikaci. Soud rovněž souhlasí s žalovaným v tom, že si lze těžko představit, jak probíhala komunikace žalobce s manželkou při jejich seznámení skrze videohovor, neboť v té době neovládali žádný společný jazyk. Žalovanému proto nelze vytýkat, pokud tvrzený způsob seznámení pokládal za nevěrohodný.

54. Nicméně okolnosti související se samotným seznámením žalobce s manželkou nehrají v době rozhodování žalovaného, tj. přibližně dva a půl roku po svatbě, příliš zásadní roli. Tu by hrály, pokud by žalobce žádal o vízum krátce po uzavření manželství, což žalovaný jistě v případě předchozích dvou žádostí žalobce zohlednil. Z důvodu vývoje vztahu mezi manželi však nelze účelovost manželství hodnotit pouze ke dni jeho vzniku, resp. seznámení manželů. Čím delší doba uplyne od svatby a čím déle manželství trvá, tím menší relevanci lze přikládat způsobu, jakým manželé přistoupili k jeho uzavření (tedy včetně toho, zda se manželé formálně zasnoubili). Pokud manželství plní svou funkci, není možné takové manželství považovat za účelově uzavřené, a to ani v případě, že tomu tak od jeho úplného počátku nebylo (viz rozsudky NSS ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011–102, a ze dne 4. 3. 2020, č. j. 10 Azs 375/2019–39, odst. 11, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 41 A 42/2022–51, odst. 58).

55. Žalobce se měl s manželkou seznámit v listopadu 2020. Osobně se poprvé potkali 6. 8. 2021, kdy manželka za žalobcem přiletěla na jeden týden. Po této návštěvě manželka žalobci navrhla, aby se vzali. Svatba se pak uskutečnila dne 2. 12. 2021 při druhé manželčině návštěvě země původu žalobce. Žalovaný konstatoval, že sňatek proběhl pouze po třech týdnech osobní známosti, a proto jejich vztah před uzavřením manželství netrval dlouhou dobu.

56. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že uzavření manželství na druhém společném osobním setkání může být indicií, která povede k dalšímu zkoumání, zda manželství nebylo uzavřeno účelově. Na druhou stranu nelze předem vylučovat, že manželé uzavřeli manželství za takových okolností i z důvodu skutečného souznění a lásky. Jednou z pohnutek jistě může být i usnadnění zisku pobytového oprávnění pro druhého manžela. Nicméně k závěru o účelovosti manželství jsou správní orgány povinny prokázat, že se jednalo o jediný záměr manželů.

57. Soud přitom nemá za to, že by šlo délku vztahu před sňatkem hodnotit jen prostým sečtením počtu dní, které spolu společně strávili. Romantický vztah může existovat a fungovat i na dálku. Žalobce s manželkou přitom tvrdí, že spolu byli v kontaktu prostřednictvím online komunikace za použití internetových překladačů.

58. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podotkl, že intenzitu jejich vztahu nemohl posoudit, protože žalobce ke své žádosti nedoložil žádné výpisy ze vzájemné komunikace, případně společné fotografie. S tím žalobce v žalobě nesouhlasí a tvrdí, že je předložil zastupitelskému úřadu. Soud je ve správním spisu nedohledal a ani v podáních žalobce nenalezl žádný odkaz na fotografie s manželkou či jejich komunikaci. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by je žalobce správním orgánům skutečně doložil.

59. Soud ale připomíná, že manželé nemají povinnost prokazovat, že jejich manželství je pravé. Naopak je povinností správních orgánu na základě řádných skutkových zjištění jednoznačně prokázat nejenom to, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění, ale také to, že manželé nemají a neměli v plánu vést společně manželský život. Správní orgány tedy musí prokázat jednak úmysl uzavřením sňatku obejít právní předpisy cizineckého práva a jednak úmysl nevést společný manželský život. Toto nelehké důkazní břemeno leží výlučně na správních orgánech (viz rozsudky NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015–40, nebo ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018–39).

60. Žalovaný přitom vícekrát žalobci a jeho manželce vyčítá, že správním orgánům určité skutečnosti nedoložili (např. právě vzájemnou komunikaci, společné fotografie, doklad o zdravotních obtížích matky a babičky manželky či dosažení jazykové úrovně manželky ve francouzštině). V tom ale soud spatřuje zásadní pochybení žalovaného. Žalobce byl povinen toliko prokázat, že uzavřel manželství s občankou ČR, což také prostřednictvím oddacího listu učinil. Správní orgány tento fakt nijak nezpochybnily. Za takové situace pak žalobci svědčí vyvratitelná domněnka, že manželství neuzavřel s úmyslem obejít zákon o pobytu cizinců. Žalobce a jeho manželka tedy neměli povinnost prokazovat pravost manželství a nad rámec doložené rodinné vazby dokládat ani nic dalšího. Aktivní měly být naopak správní orgány.

61. I z Příručky pro účelové sňatky plyne, že pokud mají správní orgány důvodné podezření, pokud jde o pravost konkrétního manželství, které se zakládá na konkrétních důkazech, mohou pár požádat o další doklady či důkazy. Manželé pak mají povinnost spolupracovat se státními orgány. A pokud nebudou spolupracovat nebo nedoloží požadované doklady, správní orgány to mohou zohlednit v jejich neprospěch.

62. Zastupitelský úřad ani žalovaný však žalobce ani jednou nevyzvali, aby cokoli doložil. Pokud tak neučinili, nemohou důkazní břemeno, které je tíží, na žalobce přenášet. Zastupitelský úřad zároveň v prvostupňovém rozhodnutí žalobci nadto ani nevyčítal, že by vzájemnou komunikaci, fotografie či další důkazy nedoložil. Tímto způsobem začal argumentovat až žalovaný, aniž by ale žalobce před tím vyzval, aby důkazy o neúčelovosti manželství předložil. Bez toho ale žalovaný nemohl unést důkazní břemeno a náležitě zjistit skutkový stav ohledně účelovosti manželství (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2022, č. j. 55 A 29/2022–81, odst. 44, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2022, č. j. 41 A 17/2021–54, odst. 46 a násl.).

63. Této své povinnosti se žalovaný nemohl zprostit poukazem na to, že žalobce si měl být vědom nutnosti důkazy předložit z předcházejících řízení. Každá žádost musí být posuzována individuálně a správní orgány a samozřejmě i žalobce musejí reagovat na specifické okolnosti věci. Žalobce nemohl bez dalšího předvídat, na jakých důvodech svá rozhodnutí založí správní orgány tentokrát. Nadto předcházející rozhodnutí o žádostech žalobce nejsou součástí správního spisu, a proto soud ani nemohl ověřit, zda, v jaké formě a o jakých skutečnostech se žalobci poučení o nutnosti předkládat důkazy dostalo. Námitka, že žalobce měl být vyzván k předložení dalších důkazů, je proto důvodná.

64. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že žalovaný neměl dostatek důkazů k prokázání, že vztah žalobce s manželkou netrval před uzavřením manželství dlouhou dobu. Pokud chtěl na základě krátkodobosti vztahu dovozovat nenaplnění tohoto kritéria, měl si za tím účelem důkazy opatřit, a to zejména výzvou adresovanou samotnému žalobci. Až v případě, že by na výzvu žalobce nereagoval, případně předložil důkazy nedostatečné, mohl by mu to přičíst k tíži. V tomto ohledu proto skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění a napadené rozhodnutí nemůže obstát dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

65. Žalovaný dále uvedl, že po sňatku se žalobce s manželkou viděli celkem devětkrát v rámci krátkodobých dovolených manželky v Maroku, resp. jedné 10denní dovolené v Turecku. Bez vysvětlení nikdy nepřistoupili k tomu, aby společně dlouhodobě žili v rodné zemi žalobce nebo ve třetí zemi.

66. Žalobce namítá, že dlouhodobější společné soužití nebylo možné z důvodu omezení ze strany správních orgánů a že manželka v Maroku nemohla pobývat déle bez příslušných povolení. Manželce nadto brání žít v Maroku zdravotní problémy její matky a babičky a další závazky v ČR (včetně pracovních).

67. Soud nejprve opakuje, že dlouhodobost vztahu (trvání manželství) či vedení společné domácnosti patří mezi pozitivní kritéria, tedy jde o indicie, že se o účelové manželství nejedná. Nespadají tedy mezi tzv. negativní kritéria, která by svědčila o úmyslu obcházet zákon o pobytu cizinců. Obdobně NSS dovodil, že sdílení společné domácnosti není v manželství právní povinností, a proto z její absence nelze vyvozovat závěr o účelovosti manželství (viz rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015–40). Z toho důvodu má absence společné domácnosti pro posouzení úmyslu nevést společný manželský život minimální význam. Nemůže proto ani být rozhodným důvodem pro neudělení víza (viz rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2020, č. j. 3 Azs 380/2019–53, odst. 19).

68. Ani v projednávané věci tak žalovaný nemůže z absence společné domácnosti dovozovat úmysl uzavřít manželství účelově, resp. dovozovat, že žalobce s manželkou neměli úmysl vést dlouhodobý společný život. Rozhodujícím proto dle soudu není ani to, pokud během osobních setkání manželé pobývali v pronajatých apartmánech, hotelech nebo bytě, v němž žije i matka žalobce a jeho někteří další sourozenci.

69. Z opakovaných návštěv manželky žalobce v Maroku lze naopak mít za to, že manželé měli snahu se osobně v rámci svých možností vídat. Sám žalovaný uznal, že manželka cestuje za žalobcem pravidelně několikrát ročně. Naposledy před vydáním napadeného rozhodnutí se dokonce jednalo o přibližně dvouměsíční pobyt manželky v Maroku (od 14. 2. 2024 do 17. 4. 2024), o kterém se žalovaný v napadeném rozhodnutí ani výslovně nezmiňuje. Manželka žalobce si přitom za tím účelem musela uspořádat své pracovní poměry, aby jí byla umožněna práce na dálku. Na určitou dobu s ní za žalobcem přicestoval i její syn. Na straně 3 napadeného rozhodnutí pak žalovaný uznal i to, že manželka zná část poměrně početné rodiny žalobce a některé z jejích členů potkala i osobně. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že manželé se snaží v rámci svých možností udržovat i osobní kontakt a navzájem poznávat rodiny toho druhého.

70. Manželka žalobce se snažila správním orgánům i opakovaně vysvětlit, proč není možné, aby vedli s žalobcem společný život v Maroku. Žalovaný má jistě pravdu v tom, že jazykové bariéře a složitějšímu uplatnění na pracovním trhu bude čelit vždy ten manžel, který přicestuje do nového prostředí. Na straně manželky žalobce k tomu ale přistupuje starost o nemocnou matku a babičku, o které se společně s bratry stará. Matka manželky měla do března 2023 s manželkou žalobce žít, ale poté byla umístěna do Alzheimer centra. Manželka žalobce o ni pravidelně pečuje o víkendech a s bratry se v péči o ni střídá. U babičky manželky se zase měla rozvinout demence. Pokud žalovaný hodlal tato tvrzení žalobce a jeho manželky zpochybňovat, měl je před vydáním napadeného rozhodnutí vyzvat k doložení jejich tvrzení. Soud musí opět uvést, že před vydáním napadeného rozhodnutí správní orgány žalobce ani jeho manželku neupozornily, že těmto tvrzením nevěří.

71. Žalovaný nadto žalobci přičítal k tíží, že se s manželkou zaměřili pouze na hledání cesty, jak začít žít společný život v ČR, namísto toho, aby se pokusili alespoň po nějakou dobu žít v zemi původu žalobce nebo ve třetí zemi. K tomu ale lze odkázat na přiléhavé závěry Krajského soudu v Brně: „Unijní právo tedy přiznává svobodu pohybu a pobytu také rodinným příslušníkům občanů EU. Právě proto, aby usnadnilo samotným občanům EU realizaci jejich práva na volný pohyb. Česky zákonodárce pak výhody vyplývající z uvedených ustanovení rozšířil i na rodinné příslušníky nemigrujících občanů ČR (viz § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Díky tomu náleží právo ke vstupu i žalobci, coby manželovi občanky ČR. Bez ohledu na to, zda manželé mohou realizovat svůj rodinný život i v jiné zemi. České správní orgány nemohou nutit českou občanku k tomu, aby realizovala svůj rodinný život v zahraničí. Mají naopak zásadní povinnost umožnit vstup jejímu manželovi.“ (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 41 A 42/2022–51, odst. 64).

72. Jako poslední pozitivní kritérium žalovaný hodnotil, zda žalobce s manželkou uzavřeli právní či finanční závazek. Dospěl k závěru, že nikoli. Společný bankovní účet, na který manželé jednorázově vložili částku 5 000 Kč, dle žalovaného neplní funkci, jakou by se od standardního společného účtu dalo očekávat. Dle žalovaného jde spíše o reakci na předchozí argumentaci správních orgánů ohledně absence jakéhokoli společného závazku.

73. Žalobce namítá, že dlouhodobý závazek nemohli sjednat kvůli bankovním předpisům a jeho nepřítomnosti v ČR. Tato skutečnost proto nemůže být důvodem pro zamítnutí víza. Navíc i společný bankovní účet, i když obsahuje menší částku, stále představuje určitý finanční závazek a důkaz společného hospodaření manželů.

74. Soud konstatuje, že uvedené kritérium spadá mezi tzv. pozitivní kritéria, tj. jeho nenaplnění neposkytuje podklad pro závěr o účelovosti manželství, jak se patrně žalobce mylně domnívá. Není proto třeba, aby se soud podrobněji vypořádával se související žalobní argumentací, neboť podstatné je, že v zásadě nesporuje závěr žalovaného o absenci právních či finančních závazků. Žalobce totiž relevantně nezpochybňuje závěr žalovaného, že založený účet manželé pravidelně nevyužívají. Žalobce v podstatě potvrdil, že na něj jednorázově vložili částku 5 000 Kč a dále na něj více peněžních prostředků neukládají (např. části svých výplat) a ani z něj peníze nevybírají k úhradě jejich běžných výdajů. Soud proto souhlasí s žalovaným, že daný bankovní účet nepředstavuje společný finanční závazek, jenž by toto kritérium naplňoval.

75. Žalovaný v této souvislosti posuzoval i doloženou nájemní smlouvu, kterou manželka žalobce uzavřela se svojí dcerou a P. R. ohledně pozemku parc. č. st. X, jehož součástí je budova č. p. X, rodinný dům, v katastrálním území J. V čl. 4. této smlouvy je sjednáno, že osobou oprávněnou k užívání nemovitosti je i žalobce. Aniž by soud hodnotil sjednání této smlouvy mezi příbuznými, resp. osobami blízkými, a výši nájmu (500 Kč), musí uzavřít, že ani tato smlouva není dokladem společného závazku manželky a žalobce. Ten totiž vůbec není smluvní stranou smlouvy, a proto sjednaný nájem není společným závazkem s jeho manželkou. Žalobcovo oprávnění předmět nájmu užívat je závislé výlučně na vůli smluvních stran, mezi kterými nefiguruje. Proto není třeba se dále touto okolností zabývat. Žalovaného závěr, že manželé spolu dosud neuzavřeli finanční či právní závazek, obstojí.

76. V souhrnu tak soud shledal, že žalovaný správně posoudil pouze posledně zmíněné kritérium. Ostatní posoudil buď nepřezkoumatelně, nebo nesprávně. V důsledku toho nemohl prozatím uzavřít, že žádné z pozitivních kritérií nebylo naplněno. Soud se přesto pro účely dalšího řízení vyjádří i k hodnocení žalovaného týkající se kritérií negativních, která obecně nasvědčují tomu, že existuje možný úmysl zneužít práva přiznaná směrnicí 2004/38/ES výlučně s cílem obejít zákon o pobytu cizinců.

77. Žalovaný v první řadě zkoumal, zdali se žalobce s manželkou někdy setkali před svatbou. Uvedl, že se setkali jen jednou v rámci prvního týdenního setkání a že již na druhém uzavřeli manželství. Komunikaci na dálku nemohl žalovaný posoudit, protože ji žalobce nepředložil. To platí i k případnému posouzení intenzity, hloubky a opravdovosti vztahu.

78. Na tomto místě postačí pro stručnost odkázat na závěry vyjádřené již výše v odst. 54–63, které se uplatní i zde. Soud jen shrnuje, že žalovaný žalobce nevyzval k doložení komunikace s manželkou a společných fotografií, případně dalších důkazů, které by pravost jejich manželství prokazovaly. Důkazní břemeno ohledně účelovosti manželství spočívá na žalovaném. Současně pokud v dalším řízení vyjde najevo, že žalobce s manželkou spolu udržují vztah na dálku, ztrácí toto kritérium plynutím času v důsledku trvání manželství na významu. Tyto okolnosti žalovaný v dalším rozhodnutí zohlední.

79. Žalovaný dále uzavřel, že manželé nemají společný komunikační jazyk. Dle žalovaného nedosahuje žalobcova znalost českého jazyka ani elementární úrovně nutné pro schopnost běžného dorozumění a manželka neprokázala, zda je schopná komunikace ve francouzském jazyce na základní úrovni.

80. Žalobce namítá, že česky se postupně učí sám. Online kurz musel přerušit kvůli práci. Tvrdí, že požadavek na vysokou znalost českého jazyka je ze strany správních orgánů absurdní a diskriminační. Manželka zase zlepšuje své jazykové dovednosti ve francouzštině a arabštině. Navštěvuje lekce na jazykové škole.

81. Soud uvádí, že z Příručky pro účelové sňatky plyne, že v případě účelových sňatků manželé neovládají společný jazyk, jemuž by oba rozuměli (a neexistují důkazy o tom, že by vyvíjeli úsilí o vytvoření základů pro společnou komunikaci). Dle příručky je potřeba zjišťovat, zda jsou manželé schopni se dorozumět.

82. Správní orgány se převážně zaměřily na to, zda žalobce ovládá český jazyk, a již patřičně nezkoumaly, zda se manželé mohou dorozumět prostřednictvím jazyka jiného, v tomto případě francouzštiny, kterou manželka žalobce studuje. Je pravdou, že znalost českého jazyka výrazně usnadní případnou integraci žalobce do české společnosti. Pokud se jej žalobce ani nesnaží dostatečně efektivně učit, může to vypovídat o jeho úmyslech a působení v ČR. Soud správním orgánům přisvědčuje potud, že žalobce při pohovorech neosvědčil, že by češtinu ovládal tak, aby s ní mohl s manželkou komunikovat. Nicméně pro účely posouzení tohoto kritéria není podstatné, zda žalobce ovládá jazyk země, do které se chce za manželkou přemístit, ale zda je schopný se s manželkou dorozumět společným jazykem, kterému oba rozumí.

83. Žalobce s manželkou přitom nezpochybňují, že od počátku vztahu mezi nimi jazyková bariéra existovala. Dle svých slov ji překonávali za pomocí internetových překladačů. Podstatné je, že manželka žalobce v řízení doložila, že od 17. 11. 2022 dochází na individuální kurz francouzštiny (viz potvrzení o studiu ze dne 19. 9. 2023). Žalovaný má pravdu, že se v potvrzení o studiu neuvádí, jaké jazykové úrovně manželka žalobce dosáhla. Žalovanému ale opět nic nebránilo, aby si tuto informaci od příslušné jazykové školy zjistil. Navíc zastupitelský úřad měl snahu manželky žalobce učit se francouzsky prokázanou právě na základě tohoto potvrzení. V prvostupňovém rozhodnutí na straně 3 konstatoval, že studium francouzštiny prokázala i během paralelního pohovoru. Soud si povšiml, že již při pohovoru ze dne 1. 6. 2023 manželka žalobce napsala žalobci krátký dopis ve francouzštině a přeložila několik vět. Žalovaný se však k tomu vůbec nevyjádřil. Oba manželé přitom deklarovali, že spolu komunikují právě ve francouzštině. Pro vyhodnocení tohoto kritéria se tak měl žalovaný zaměřit primárně na to, zda spolu manželé jsou schopni francouzsky komunikovat. Za tím účelem si měl žalovaný vyžádat jejich vzájemnou komunikaci, aby tuto skutečnost mohl posoudit. Za současného stavu žalovaný neprokázal, že se manželé nejsou schopni dorozumět společným jazykem, což by jinak hovořilo ve prospěch závěru o účelovosti manželství.

84. Uvedl–li žalovaný, že má pochybnosti, zda manželka žalobce porozuměla svatebnímu obřadu, nepovažuje soud tuto okolnost za zásadní. Z vyjádření manželky žalobce jednoznačně plyne, že je se sňatkem s žalobcem srozuměna a že do nej vstoupila dobrovolně. Z ničeho nevyplývá, že by si manželé nebyli vědomi právních důsledků z toho plynoucích.

85. Žalovaný vzal dále do úvahy, že se žalobce s manželkou neshodovali na několika důležitých osobních informacích. Rozpory identifikoval zejména z pohovorů provedených při předchozích řízeních o žádostech žalobce. V rámci posledního řízení žalobci vyčítal, že nedoložil svá tvrzení ohledně slíbeného pracovního místa v ČR a dále že u žalobce nelze pozorovat snahu o naučení se českého jazyka.

86. Žalobce v žalobě namítá, že k rozporům např. v datu svatby vedly nepřesné překlady při pohovorech. Lidská paměť je dle něj náchylná k chybám, zejména v detailech jako jsou barvy oblečení, místo konání nebo částky peněz. Tyto nesrovnalosti jsou běžné i u párů, kteří jsou spolu dlouho, a nemusí nutně indikovat účelovost manželství.

87. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že při prvotních pohovorech se žalobce s manželkou skutečně neshodli na několika zásadních údajích a faktech z jejich života. Například mylně vypovídali o jejich dosaženém vzdělání, žalobce spletl rok narození manželky a dále si odporovali v určitých detailech ohledně konání svatby (např. jakou barvu mělo svatební oblečení manželky, zda se konala v domě bratra či matky žalobce apod.).

88. Soud nepřisvědčil žalobci, že by uvedené rozpory byly způsobeny nepřesným překladem. Pohovory byly s žalobcem vedeny ve francouzštině, tedy jazyku, který žalobce dle svého vyjádření před správními orgány ovládá. Žalobce neodmítl protokoly podepsat, ač tak učinit mohl. Ani neuvedl žádné důvody, pro které s obsahem záznamu pohovoru nesouhlasí (to ostatně platí i pro vedení pohovoru s manželkou žalobce). Jak uvedl NSS např. v rozsudku ze dne 30. 3. 2016, č. j. 4 As 40/2016–39, odst. 23, pokud účastník řízení podepíše určitý protokol, dává tím dostatečně zřetelně najevo, že souhlasí s jeho obsahem. Uvedené lze přiměřeně vztáhnout i na vedení pohovoru s žalobcem a jeho manželkou. To, že byl následně protokol vyhotoven v českém jazyce, odpovídá § 169 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se písemnosti vždy vyhotovují v českém jazyce.

89. Tyto rozpory tak skutečně mohou vyvolávat pochybnosti o účelovosti uzavření manželství a pro které bylo důvodné další šetření. Současně soud souhlasí se správními orgány, že na straně žalobce nedošlo k výraznému zlepšení v češtině, což může zpochybňovat žalobcova tvrzení o úmyslu setrvat na území ČR. Podporující skutečností svědčící ve prospěch závěru žalovaného může být i poměrně vysoký věkový rozdíl mezi manželi (18 let). Avšak za situace, kdy žalovaný jednotlivá indikativní kritéria vyhodnotil neúplně a nepřihlížel ke všem okolnostem případu, nelze uzavřít, že by jednoznačně (bez důvodných pochybností) prokázal, že výlučným účelem sňatku bylo získání výhodnějšího pobytového oprávnění a že manželé nemají a neměli úmysl vést společný manželský život. Za skutkové prokázání účelovosti manželství je plně odpovědný správní orgán. Zvýšené riziko migrace z Maroka pak samo o sobě nemůže být rozhodující pro nevyhovění žádosti, neboť správní orgány musejí svá rozhodnutí založit na specifických okolnostech každého případu.

90. Soud nemohl přehlédnout pasáž napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný argumentuje, že vízové řízení vykazuje značně standardizovanou podobu včetně provedení pohovoru. Dle žalovaného se tak žalobce může v kooperaci s manželkou naučit a koordinovat shodné odpovědi.

91. Tato úvaha žalovaného je ale zcela nemístná. Jednak z ní implicitně plyne, že k okolnostem ve prospěch plynoucích z pohovorů s žalobcem a jeho manželkou by žalovaný neměl přihlížet, protože by mohly být a priori nevěrohodné. Naopak to ale žalovanému nebrání vyzdvihovat rozpory, které v jejich výpovědích identifikuje. Žalovaný má sice pravdu, že § 50 odst. 3 správního řádu spadá do části druhé, jejíž použití na řízení před žalovaným vylučuje § 168 zákona o pobytu cizinců. To ale neznamená, že by žalovaný mohl okolnosti ve prospěch žalobce přehlížet a přičítat mu jen ty, které mu jdou k tíži.

92. Zejména je ale úvaha žalovaného vadná v tom, že je to právě žalovaný, který musí prokázat, že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem obejít zákon o pobytu cizinců. Při tom se mu nenabízí mnoho prostředků, kterými by skutkový stav mohl náležitě zjistit. Pohovory s žalobcem a jeho manželkou jsou proto při prokazování účelovosti manželství naprosto klíčové. Správní orgány by tudíž pohovory měly vést tak, aby z nich zjistily pro věc relevantní informace a aby se vyhnuly žalovaným přiznané standardizaci a repetitivnosti. Je samozřejmé, že některé otázky se budou opakovat ve většině případů (např. dotazy ohledně dat narození, zaměstnání či koníčků partnera). Každý pohovor by ale měl odpovídat specifickým okolnostem řešené věci a správní orgány by jej měly „šít na míru“ každého žadatele. Je nepřípustné, aby se žalovaný dovolával správními orgány nevhodně zvoleného způsobu vedení pohovoru a pak tuto okolnost žalobci přičítal k tíži.

93. Soud na základě shora uvedeného uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný komplexně nevyhodnotil všechna relevantní kritéria. Zároveň žalovaný nedostál své povinnosti řádně zjistit skutkový stav a zohlednit v rozhodnutí všechny zjištěné skutečnosti. Za této situace nelze učinit závěr, že správní orgány prokázaly účelovost manželství. Žaloba je proto důvodná.

94. Závěrem žalobce namítl zásah do rodinného a soukromého života a rozpor s principem přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců.

95. Dle ustálené judikatury NSS platí, že závěr o účelovosti manželství jakýkoli nepřípustný zásah do rodinného života pojmově vylučuje, neboť v účelovém manželství se osobní ani rodinný život neuskutečňuje (rozsudky ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 9/2014–32, nebo ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 Azs 326/2017–21). Vzhledem k vadám napadeného rozhodnutí není možné prozatím uzavřít, zda manželství žalobce s manželkou je skutečně účelové. To však nyní znemožňuje posouzení vznesené námitky, neboť soud není s to v tuto chvíli posoudit, zdali žalobce s manželkou osobní a rodinný život vedou, či nikoli. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 96. S ohledem na shora uvedené závěry soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále z důvodu, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

97. V dalším řízení žalovaný doplní skutková zjištění týkající se vztahu žalobce a jeho manželky a tato zjištění následně spolu s dalšími okolnostmi ohledně vztahu manželů, které plynou z obsahu správního spisu, komplexně posoudí v intencích závěrů vyslovených v tomto rozsudku. Nebude–li možné bez pochyb prokázat účelovost manželství, tedy že žalobce s manželkou uzavřeli sňatek výlučně za účelem získání pobytového oprávnění žalobce a nemají v úmyslu vést společný život, bude třeba vycházet z toho, že se o účelové manželství nejedná (rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015–40, odst. 61). Správní orgány jsou právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku v dalším řízení vázány (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

98. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 9 800 Kč. Tato částka sestává: – ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč, – z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) podle § 7, 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále „advokátní tarif“) – a dvou paušálních částek po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Lhůtu k plnění soud stanovil v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že s ohledem na § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, užitého na základě § 64 s. ř. s., je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobce.

99. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud v řízení neuložil žádnou povinnost a soud ani neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Vymezení věci Napadené rozhodnutí Obsah podání účastníků a osoby zúčastněné na řízení Splnění procesních podmínek a rozhodnutí bez jednání Posouzení věci soudem Obecná východiska Aplikace obecných východisek na projednávaný případ Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení