41 A 71/2016 - 34

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobců: a) L. P, b) K. K.,, c) nezl. A. K., , všichni st. přísl. Arménie, naposledy pobytem Zařízení pro zajištění cizinců ., zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č. j. KRPB-236441-13/ČJ-2016-060022-50A, a proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č. j. KRPB-236440-13/ČJ-2016-060022-50A, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č. j. KRPB-236441-13/ČJ-2016-060022- 50A, a rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č. j. KRPB-236440-13/ČJ-2016- 060022-50A, se zrušují.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobci se žalobou ze dne 20. 10. 2016 domáhají zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č. j. KRPB-236441-13/ČJ-2016-060022-50A, a rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 016, č. j. KRPB-236440-13/ČJ-2016-060022-50A (dále jen napadená rozhodnutí), jimiž bylo rozhodnuto o zajištění žalobců ve smyslu § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), a to na dobu 32 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 9. 10. 2016 do 9. 11. 2016 za účelem předání do příslušného členského státu Evropské unie podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen Dublinské nařízení). II. Žaloba a vyjádření žalované Zásadní námitku žalobci spatřují v tom, že se správní orgány nezabývaly reálným předpokladem pro navrácení či přemístění žalobců do příslušného státu EU. Především odkazují na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, dle něhož „pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.“ Z cit. ust. vyplývá, že nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 1 Azs 248/2014-27, „rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 604/2013).“ K tomu žalobce odkazuje na rozsudek sp. zn. 5 Azs 195/2016, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že existují závažné důvody se domnívat, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům a tudíž předání do Maďarska podle Dublinského nařízení není možné. Žalovaná však tvrdí, že je zde důvodný předpoklad se domnívat, že Maďarsko není první unijní zemí, do které žalobci vstoupili a je povinností správního orgánu postupovat podle kritérií stanovených v kapitole III. Dublinského nařízení. V napadených rozhodnutích však dle žalobců chybí úvaha správního orgánu, jakými kritérii se bude řídit při rozhodování o příslušném členském státu a jaké aktivní kroky budou za tímto účelem uskutečněny. Zajištění žalobců je nezákonné a rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv z hlediska naplnění reálného předpokladu naplnění účelu zajištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009-66, z kterého vyplývá, že logickým předpokladem zajištění cizince podle § 129 zákona o pobytu cizinců na území České republiky je, že jeho účel bude moci být naplněn. Proto je třeba při rozhodování o zajištění brát v úvahu i podmínky převzetí cizince druhou smluvní stranou. Perspektiva navrácení či přemístění cizinců musí být reálná (viz dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150). Další žalobní námitkou je dle žalobců porušení jejich procesních práv, jelikož s nimi nebyl veden osobní pohovor a ani nedostali možnost předložit informace významné pro určení dalšího příslušného státu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 46 Az 3/2016- 32). Žalobci také poukazují na to, že v napadeném rozhodnutí správní orgán velice stručně posuzuje aplikaci tzv. alternativ k zajištění, které jsou v zákoně o pobytu cizinců upraveny v § 123b jako zvláštní opatření za účelem vycestování. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012-40, tak má učinit správní orgán i v případě zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců. K závěru žalobci namítají, že správní orgán neměl přistupovat k zajištění rodiny s nezl. dítětem s ohledem na jeho věk a zranitelnost, neboť zajištění dítěte není v jeho nejlepším zájmu ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, přičemž jsou k dispozici alternativní opatření (dále k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 6. 2016 ve věci R. M. a ostatní proti Francii, č. 33201/11). Žalobci mají za to, že je třeba zdůraznit, že se jedná o rodinu s nezl. dítětem ve věku 1 roku, přičemž matka dítěte je v pokročilém stádiu těhotenství (7. měsíc). S uvedenou skutečností se však správní orgán vůbec nevypořádal. Dle vyjádření žalované je z napadených rozhodnutí zřejmé, že žalovaná přistoupila k zajištění žalobců dle § 129 zákona o pobytu cizinců teprve poté, co dospěla k závěru, že byly naplněny všechny zákonem o pobytu cizinců stanovené podmínky pro jejich zajištění, tj. oba vstoupili a pobývali na území České republiky neoprávněně, oba byli žadatelé o mezinárodní ochranu v Maďarsku, tudíž existoval předpoklad pro jejich předání do členského státu příslušného podle kritérií stanovených v kapitole III Dublinského nařízení, bylo dáno vážné nebezpečí útěku a nepostačovalo uložit jim některé ze zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaná zohlednila rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22, dle něhož není možné cizince předávat do Maďarska, nelze z něho však dovozovat, že by zahájení dublinského řízení s cizincem, který podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku, bylo vyloučeno, resp. že by jej nebylo možné za účelem přemístění zajistit. Otázka, do jakého členského státu budou žalobci přemístěni, měla být posouzena až v samotném dublinském řízení, které Ministerstvo vnitra zahájilo bezprostředně po zajištění žalobců. Proto se žalovaná nemohla v napadených rozhodnutích podmínkami azylového řízení blíže zabývat. V době vydání napadených rozhodnutí navíc existoval předpoklad, že budou předáni do některého jiného z členských států vázaných Dublinským nařízení. K námitce, že s žalobci a) a b) nebyl veden osobní pohovor, žalovaná uvádí, že nelze řízení o zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců zaměňovat s řízením dublinským. Pravomoc rozhodovat o přemístění cizince a činit dílčí úkony je dána výlučně ministerstvu. Tato námitka je tak irelevantní. Nadto žalovaná dodává, že žalobci a) a b) byli ještě před svým zajištěním vyslechnuti žalovanou (viz protokoly ze dne 9. 10. 2016). Žalovaná dále souhlasí s námitkou žalobců, že zdůvodnění nemožnosti uložit jim zvláštní opatření za účelem vycestování jako alternativu k zajištění je poměrně stručné. Dle žalované to však nemohlo založit nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť stručnost odpovídala skutkovým zjištěním a právnímu závěru z nich učiněnému. V případě žalobců však toto opatření bylo vyloučeno na základě § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci měli v úmyslu vstoupit na území Spolkové republiky Německo, neměli cestovní doklad a potřebné oprávnění k pobytu v této zemi K poslední námitce žalovaná konstatuje, že při posuzování dopadů napadených rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobců žalovaná vycházela ze skutečnosti, že Zařízení pro zajištění cizinců je přiměřeně vybaveno právě pro pobyt zranitelných osob. Žalovaná taktéž vzala v úvahu výslovné přání žalobců a) a b), aby nezl. žalobkyně c) byla umístěna s nimi. Na okraj žalovaná poznamenává, že v době vydání napadených rozhodnutí bylo v daném zařízení 26 osob z celkové kapacity 246 osob. Navíc o tom, v jakém zařízení bude zajištění cizince vykonáváno, rozhoduje výhradně Správa uprchlických zařízení. III. Napadená rozhodnutí Žalovaná vycházela ze skutkového stavu, jenž byl takový, že dne 8. 10. 2016 ve 23:50 hod byli žalobci při pobytové kontrole v mezinárodním vlaku EN 407 Chopin ve stanici kontrolováni hlídkami Policie ČR. Žalobci a) a b) nepředložili žádný doklad, na základě kterého by byli oprávněni pobývat na území České republiky. Žalobci tak byli zajištěni a eskortováni na Polici ČR, kde bylo provedeno porovnání daktyloskopických otisků prstů v systému EURODAC a kde byly nalezeny shody, a to s hitem v Maďarsku. Na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. Zn. 5 Azs 195/2016, dle něhož existují závažné důvody se domnívat, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení, odvolací řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU, a je zde důvodný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které by žalobci vstoupili. V rámci správního řízení byla dána možnost žalobcům a) a b) se vyjádřit do protokolu o výslechu účastníka správního řízení, kde shodně uvedli, že žalobce b) se zúčastňoval demonstrací proti současné vládě, protože se cítili ve své zemi utlačováni, rozhodli se, že odcestují někam do Evropy, kde požádají o azyl. Společně odcestovali letecky v srpnu tohoto roku do Kyjeva na Ukrajinu a dále pokračovali do Běloruska a asi po 15 dnech se vrátili zpět na Ukrajinu, odkud odcestovali taxi k maďarské hranici a přešli do Maďarska. Šli ve skupině asi 10 lidí a po nějaké době chůze byli kontrolováni a zadrženi maďarskou policií. V uprchlickém táboře požádali o azyl, u čehož byl přítomen pouze tlumočník do jazyka ruského. Byly jim brány otisky prstů a poté dostali peníze na vlak. Odcestovali do Budapešti a další den do Rakouska. Ve Vídni si koupili jízdenku do Drážďan, neboť se seznámili s Arménkou, jež měla kontakt na známou v Německu. Pokud by bylo možné, žalobci by rádi zůstali v České republice. Žalobci neměli problém se zajištěním, pouze žádali o to, aby celá rodina mohla zůstat pohromadě. Při rozhodování o zajištění žalovaná dospěla k závěru, že u žalobců existuje nebezpečí útěku, neboť dle zjištění jsou žalobci a) a b) žadatelé o mezinárodní ochranu v Maďarsku a tak měli povinnost setrvat na tomto území až do skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. To, že žalobci nehledali ochranu v podobě azylu v Maďarsku, je patrno z toho, že namísto toho, aby se zdržovali v uprchlickém táboře na území Maďarska do skončení řízení, pokračovali do cílové země do Německa. Žalobci na území EU vstoupili ilegálně bez platného cestovního dokladu a víza a bez těchto dokladů měli v úmyslu cestovat do Německa, jež tak bylo skutečným cílem žalobců, neboť žalobci v České republice neměli pro pobyt na území České republiky žádné vízum či jiné oprávnění či zajištěné ubytování. Není zde záruka, že by žalobci vyčkávali na území České republiky do doby, než budou předáni do země, která je příslušná k posouzení jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Existuje tak nebezpečí útěku a pokračování cesty do Maďarska. Žalovaná se dále zabývala otázkou, zdali by v daném případě nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Po zhodnocení skutkového stavu dospěla k závěru, že zvláštní opatření nelze uložit, neboť žalobci mají v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu – Německa, což je doloženo jízdenkou zakoupenou do Drážďan. Dle žalované nebude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobců, neboť tito měli být zajištěni všichni společně a rodina tak zůstala pohromadě. Co se týče zařízení, žalobci byli umístěni do zařízení přizpůsobené rodinám s dětmi. Při stanovení doby zajištění v délce 32 dnů vycházela žalovaná ze lhůt obsažených v čl. 28 nařízení Dublin III a uvedla, že tato doba je plně v souladu s tímto nařízením, jakož i z kvalifikovaného odhadu podloženého dobou potřebnou k přemístění cizince. V daném případě jde o zachování lhůty jednoho měsíce od zahájení dublinského řízení. Přitom odkázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015- 32. Žalovaná má za to, že napadeným rozhodnutím nebyly překročeny meze správního uvážení a stanovená lhůta je v souladu s právními předpisy a judikaturou správních soudů. IV. Posouzení věci krajským soudem O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci řízení jednání nepožadovali a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání za nezbytné. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správních spisech žalované, které měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z nichž vycházel. Všechny žalobní námitky v zásadě míří k posouzení přezkoumatelnosti a zákonnosti napadených rozhodnutí, a to i ve vazbě na zachování základních lidských práv žalobců, která jsou podle jeho názoru napadeným rozhodnutím dotčena. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, k níž je soud povinen přihlížet i z moci úřední a která má podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnována rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto smyslu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, či ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, všechny dostupné na www.nssoud.cz), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, Nejvyšší správ soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18, dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. V daném případě se žalobci domnívají, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná jednak v rozsahu posouzení účelu zajištění, zda bude vůbec moci být tento účel naplněn, dále z důvodu že nebyl dostatečně posouzen zájem dítěte a žalovaná se vůbec nezabývala alternativami k zajištění. Krajský soud zdůrazňuje, že řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců nelze zaměňovat s řízením dublinským či jiným řízením vedeným s cizincem v režimu zákona o pobytu cizinců (např. řízení o povinnosti opustit území) či v režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (typicky řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Základními specifiky tohoto řízení jsou rychlost a bezodkladnost rozhodování, kterážto neumožňují provádění složitého dokazování. Je třeba reflektovat, že účelem řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců není s konečnou platností posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v Dublinském nařízení předán, či dokonce, zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledku dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale rovněž nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU (k tomuto viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, dostupné na www.nssoud.cz). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní orgány rozhodující v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky České republiky na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Krajský soud je však přesvědčen, že ve stádiu zajištění cizince je nutné zjišťovat potencialitu předání cizince. Zajištění cizince tak bude vyloučeno zejména tehdy, je-li a priori zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout. Tato situace nastává především v případech, ve kterých by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny jako je tomu v současné době v případě předání cizinců do Maďarska, na což i sama žalovaná v napadených rozhodnutích poukazovala. Co se však týče posouzení, zda je možné žalobce předat do jiného (dalšího) členského státu, to v napadených rozhodnutích zcela absentuje. Žalobci v protokolech o výslechu účastníka správního řízení uvedli, jak přesně ze země původu cestovali (Arménie – Ukrajina – Bělorusko – Ukrajina – Maďarsko – Rakousko – Česká republika). Žalovaná však v napadených rozhodnutích pouze konstatovala, že zde existuje důvodný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které by žalobci vstoupili. Dále se však nezabývala úvahou, o kterou konkrétní členskou zemi by se mohlo jednat a z jakého důvodu. Soud na tomto místě poukazuje na to, že ze správního spisu není vůbec zřejmé, která taková členská země by to mohla být. Soud tak námitku žalobců shledává jako důvodnou a to pro nedostatek důvodů, což činí rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným. Touto problematikou se v nedávné době podrobně zabýval i NSS, zejména pak v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016-27 (obdobně rozsudek ze dne 14. 9. 2016, č. j. 7 Azs 115/2016-26, oba dostupné na www.nssoud.cz), v němž zdůraznil, že „[p]ři posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu‚ povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. ‘ Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.“ Soud se dále ztotožňuje s námitkou žalobců, že správní orgán neposoudil alternativy k zajištění. Všechny skutkové podstaty upravující zajišťování podle zákona o pobytu cizinců (srov. § 124, § 124b i § 129 tohoto zákona) výslovně počítají s tím, že omezit cizince na jeho svobodě lze pouze „na dobu nezbytně nutnou“ a tehdy, nepostačuje-li „uložení zvláštního opatření za účelem vycestování“. V podmínkách zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu (§ 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), který se vztahuje i na případy předání cizinců podle nařízení Dublinského nařízení, byla podmínka testování mírnějších opatření dovozena judikaturou Nejvyššího správního soudu. V souladu se zásadou proporcionality je nutné ptát se, zda neexistuje mírnější opatření, pomocí něhož by bylo možné dosáhnout sledovaného cíle. Zajištění cizince za účelem jeho předání je přitom krajním prostředkem pro realizaci předání. Je proto vždy na místě vážit provedení mírnějšího opatření. V daném případě se nabízí využití zvláštních opatření za účelem vycestování upravených v § 123b a 123c zákona o pobytu cizinců, tedy v téže hlavě jako ust. § 129, podle něhož byl stěžovatel zajištěn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 As 107/2012- 40). Vedle toho, že správní orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012- 74, a ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51, vše dostupné na www.nssoud.cz) promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. V opačném případě trpí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností. Krajský soud tak sdílí názor žalobců, že se žalovaná nezabývala dostatečně těmito přednostními prostředky řešení situace žalobců. Naopak, z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se žalovaná dostatečně přezkoumatelně a srozumitelně vypořádala s otázkou nezbytnosti zajištění žalobce. Žalovaná pouze konstatovala, že u žalobců hrozí útěk do Německa, neboť tato země měla být jejich zemí cílovou (z důvodu zakoupení jízdenky). Žalovaná se však již nezabývala skutečností, že žalobci a) a b) při výslechu vypověděli, že by rádi zůstali v České republice. Pro Německo se rozhodli pouze z důvodu známosti, nikterak si však na této variantě netrvali. Naopak, z výpovědí žalobců pouze vyplynulo, že se již nechtějí vrátit do Maďarska kvůli špatným životním podmínkám. Dále žalovaná opomněla řešit situaci z hlediska nejlepšího zájmu nezl. dítěte. Jak správně podotkli žalobci, nevyužití aplikace mírnějšího opatření by mělo být náležitě odůvodněno, zejména právě z důvodu, že se jedná o zranitelné osoby – rodinu s nezl. dítětem ve věku 1 roku. Argumentace, dle níž tato skutečnost nepřipadala v úvahu pouze z hrozby jejich útěku, je zde zcela nedostatečná. Pouze na okraj soud dodává, že se nelze žalobcům divit, proč se rozhodli odejít z Maďarska, když je již potvrzeno i Nejvyšším správním soudem, že v této zemi dochází k systémovým nedostatkům a předání zde není možné. Rovněž se soud ztotožnil s žalobní námitkou, dle níž nebyl posouzen nejlepší zájem nezl. dítěte. Jak již bylo uvedeno výše, při posuzování alternativ k zajištění tento zájem nebyl zohledněn vůbec, a dále také v případě určení délky zajištění. Žalovaná při stanovení délky zajištění přihlížela pouze k zohlednění čl. 28 Dublinského nařízení a zákona o pobytu cizinců. Žádným způsobem však již nebylo přihlédnuto k věku a zranitelnosti nezl. žalobkyně c). Jak poukázali žalobci, dle stabilní judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento speciální ohled má být brán vždy na zřetel a to na prvním místě. Dopad zajištění na nezl. žalobkyně c) zde však posuzován nebyl. Soud taktéž považuje za nedostatečné zdůvodnění zásahu do soukromého a rodinného života žalobců, kdy dle žalované zajištěním do něj zasaženo nebude, neboť zůstanou jako rodina pohromadě a typ zařízení je dostatečně přizpůsoben pro rodiny s dětmi. Pokud jde o námitku, že správní orgán neprovedl osobní pohovor za účelem zjištění jiného příslušného státu, tuto soud považuje za irelevantní, neboť jak správně uvedla žalovaná, osobní pohovor se provádí až v rámci dublinského řízení dle čl. 5 Dublinského nařízení. Za obdobu osobního pohovoru je možno uvažovat o výslechu účastníka správního řízení, v němž žalobci uvedli vše nezbytně nutné pro posouzení, zda může být naplněn účel zajištění. V. Závěr a náhrada nákladů řízení Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí je ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, co do otázky posouzení, zda bude moci být naplněn účel zajištění, zda zde neexistují jiné alternativy k zajištění a vůbec nebyl zohledněn nejlepší zájem nezl. dítěte. S ohledem na vše uvedené nezbylo krajskému soudu než napadená rozhodnutí zrušit, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozhodnutí, přičemž vzhledem k tomu, že žalobci budou ze zařízení pro zajištění cizinců ihned propuštěni, nevrátil krajský soud věc žalované k dalšímu řízení, neboť po zrušení napadených rozhodnutích již žalovaná nebude v řízení provádět žádné procesní úkony. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšným žalobcům nevznikly náklady řízení ani jejich přiznání nepožadovali a žalovaná v řízení nebyla úspěšná.

Poučení