55 A 9/2018 - 59

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobců: a) S. T., narozena X b) E. T., narozen X c) nezl., narozen X d) nezl. narozen X e) nezl. narozen X f) G. T., narozen X g) G. T., narozena X státní příslušnost Gruzie naposledy pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Bělá, sídlem Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor cizinecké policie sídlem Pražská třída 558, 370 04 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86933-14/ČJ-2018- 020023, ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86931-14/ČJ-2018-020023, ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86936-14/ČJ-2018-020023 a ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86938-14/ČJ-2018-020023 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86933-14/ČJ-2018-020023 a ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86931- 14/ČJ-2018-02023 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba proti rozhodnutím žalované Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86936-14/ČJ-2018-020023 a ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86938-14/ČJ-2018-020023 se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobci žádali o udělení mezinárodní ochrany ve Spolkové republice Německo, přičemž jim mělo být dne 9. 6. 2018 sděleno, že tato ochrana jim nebude udělena a žalobci tak budou nuceni vycestovat zpět do země původu. Žalobci vycestovali z Německa dne 16. 6. 2018 do Rakouska do města Linz, kde byli na vlakovém nádraží okradeni o své doklady, peněžní prostředky ve výši 300 € a čtyři tašky s oblečením. Z Linze odjeli dne 17. 6. 2018 do Českých Budějovic a po příjezdu oznámili policejní hlídce, že chtějí v České republice požádat o azyl z důvodu obav o svůj život a zdraví, neboť jim gruzínská mafie vyhrožuje.

2. Žalobci byli následně dne 17. 6. 2018 zajištěni podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V rámci provádění úkonů spojených s ukončením pobytu žalobců na území bylo z informačního systému EURODAC zjištěno, že byli žalobci daktyloskopováni na území Evropské unie z důvodu podané žádosti o mezinárodní ochranu v Německu.

3. Prostřednictvím čtyř rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86933-14/ČJ-2018- 020023, č. j. KRPC-86931-14/ČJ-2018-020023, č. j. KRPC-86936-14/ČJ-2018-020023 a č. j. KRPC-86938-14/ČJ-2018-020023 byli žalobci podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěni za účelem jejich předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, v platném a účinném znění (dále jen „nařízení Dublin III“ nebo „Dublinské nařízení“). Podle § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Shrnutí žaloby 4. Žalobci v úvodu žaloby konstatovali, že byli v důsledku vydání napadených rozhodnutí zkráceni na svých právech a odkázali na ustanovení, která byla podle nich porušena. Konkrétně byl dle žalobců porušen § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), dále byl porušen § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) tím, že správní orgán nezjistil skutkový stav bez pochybností, žalobci namítali porušení § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť žalovaná nedisponovala dostatkem podkladů pro vydání rozhodnutí, a nebyl proto spolehlivě zjištěn stav věci, žalovaná nepřihlédla ke všemu, co vyšlo najevo, tudíž byl porušen také § 50 odst. 4 správního řádu, rozpor s § 52 správního řádu spatřují žalobci v neprovedení důkazů žalovanou, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Dle žalobců postrádalo odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedení úvah, kterými se žalovaná řídila při hodnocení podkladů, a proto namítali také porušení § 68 odst. 3 správního řádu. Na závěr výčtu napadených ustanovení žalobci pouze konstatovali porušení čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec Dublinského nařízení, čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

5. Žalobci v žalobě zdůraznili, že zajištění rodiny s nezletilými dětmi bylo v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobci citovali odst. 13 Preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění) ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „nařízení č. 604/2013“).

6. V žalobě je namítáno, že při posuzování alternativ k zajištění rodiny nebyl vůbec zohledněn zájem nezletilých dětí, jejich věk a zranitelnost, a to ani v případě stanovení délky zajištění. Žalobci uvedli, že žalovaná přihlédla pouze k čl. 28 Dublinského nařízení a zákonu o pobytu cizinců, zcela bez povšimnutí pak zůstal ohled na věk a zranitelnost nezletilých dětí, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Nadto žalobci uvedli, že zásah do soukromého a rodinného života byl také opomenut.

7. Žalobci odkazovali na rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2016 ve věci R. M. a ostatní proti Francii, č. 33201/11, v němž soud konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, neboť nízký věk nezletilého, délka zajištění a podmínky panující v zařízení pro zajištění cizinců (dále též „ZZC“) překročily přijatelnou mez intenzity zranitelnosti dítěte. Současně ESLP vyslovil nesoulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, neboť nebyly zváženy méně omezující alternativy zajištění nezletilého. V souvislosti s užitím méně omezujících alternativ k zajištění žalobci v žalobě uvedli i další rozsudky ESLP, a to rozsudek ze dne 12. 7. 2016 ve věci A. B. a ostatní proti Francii č. 11593/12 zdůrazňující nejlepší zájem dítěte, rozsudek ze dne 12. 7. 2016 ve věci R. C. a V. C. proti Francii, č. 76491/14, rozsudek A. M. a ostatní proti Francii č. 24587/12 kdy stres a úzkost dítěte z detence vyústila ve značnou újmu. Podle žalobců se žalovaná nikterak nezabývala nejlepším zájmem nezletilých žalobců a odkázali přitom na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 41 A 71/201 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 1 A 29/2018 – 30.

8. Žalobci mají za to, že žalovaná nedostatečně posoudila možnost užití mírnějších prostředků než zajištění v předmětném zařízení „vězeňského typu“ a vůbec nezkoumal možnost umístění žalobců a nezletilých dětí do přijímacího střediska nebo pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, které považují žalobci za adekvátnější zařízení pro rodinu s dětmi. Ve vztahu k charakteru užitého zařízení žalobci poukazují na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESPL“) ze dne 19. 1. 2010 ve věci Muskhadzhiyeva a další proti Belgii, stížnost č. 41442/07 a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 1. 2012 ve věci Popov proti Francii, stížnost č. 39472/07 a 39474/07, neboť ESLP v těchto rozhodnutích zdůraznil potřebu posuzování charakteru užitého zařízení a jeho vhodnosti pro nezletilé děti, čímž se zabýval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2015 č. j. 1 Azs 39/2015 – 56. V tomto směru žalobci zdůrazňují, že přítomnost dětí doprovázejících své rodiče, nemajíc jiné volby, do zařízení pro zajištění cizinců bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech pouze za situace, kdy nebude možné využít jiné méně invazivní opatření (viz rozsudek ESLP ve věci R. K. a ostatní proti Francii ze dne 12. 7. 2016, stížnost č. 68264/14, § 84). To, že správní orgány musí zhodnotit podmínky pro rozhodnutí o zajištění (nebezpečí útěku, přiměřenost, alternativy) a i okolnosti samotného zajištění (délka, podoba zařízení), vyslovil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 – 56.

9. Ve vztahu k ZZC Bělá Jezová a jeho vhodnosti pro zajištění rodiny s dětmi bylo poukázáno na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 – 56, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, č. j. 41 A 71/2016 – 34, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 1 A 29/2018 – 30 či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 4 A 27/2018 – 41. V rámci těchto rozsudků se jednotlivé soudy zabývaly tím, zda umístění nezletilých dětí v tomto zařízení bylo dostatečně odůvodněno, přičemž v těchto daných věcech shledaly v postupu správního orgánu pochybení při hodnocení přiměřenosti a vhodnosti zajištění nezletilého dítěte v tomto zařízení. Žalobci rovněž poukázali na stanovisko Veřejného ochránce práv ČR ze dne 8. 6. 2017, v němž byl učiněn závěr, že i přes pozitivní změny provedené v ZZC Bělá – Jezová zde stále přetrvávají mnohé bezpečnostní prvky, které mohou s ohledem na průměrnou délku pobytu nezletilých představovat porušení článku 3 Úmluvy o právech dítěte.

10. Žalobci namítají, že se správní orgán vůbec nezabýval vhodnější alternativou zajištění rodiny s dětmi, kterou je například přemístění rodiny do přijímacího střediska nebo pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu. ZZC Bělá – Jezová i přes své volnočasové možnosti představuje zařízení vězeňského typu s mřížemi a silnou přítomností policistů. Zajištění rodiny v takovém zařízení není v nejlepším zájmu dětí, které mají být zajištěny spolu se svými rodiči.

11. Závěrem žalobci namítají, že se žalovaná nedostatečně zabývala otázkou, zda existují možné překážky předání dle Dublinského nařízení, tedy zda je předání cizinců alespoň potenciálně reálné. Tímto opomenutím jsou napadená rozhodnutí zatížena nepřezkoumatelností. Vyjádření žalované 12. Žalovaná předložila krajskému soudu celkem čtyři vyjádření k žalobě, přičemž jednotlivá vyjádření se váží vždy ke konkrétnímu zletilému žalobci a svým obsahem jsou téměř totožná. Ve vyjádřeních k podané žalobě je nejprve popsán průběh přicestování žalobců na území ČR. Vzhledem k tomu, že všichni žalobci pobývali dne 17. 6. 2018 na území České republiky bez platného cestovního dokladu, porušili povinnost stanovenou v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, a tudíž byli zajištěni. Z informačního systému EURODAC bylo zjištěno, že si žalobci v minulosti podali žádost o mezinárodní ochranu v Německu. Žalovaná konstatovala, že doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané době vedení řízení podle nařízení Dublin III a bude realizováno předání žalobců podle tohoto nařízení. Žalované nejsou známy systémové nedostatky, které by bránily realizaci předání žalobců ze strany Německa. Žalobci byli po podání žádosti o mezinárodní ochranu povinni setrvat na území Německa, v současné době proto nejsou oprávněni pobývat na území ČR. Dle žalované existuje vážné nebezpečí útěku žalobců, a proto bylo nejvhodnější zajistit je způsobem stanoveným v napadených rozhodnutích. Žalovaná neshledala důvody pro uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná rovněž posuzovala celkovou situaci rodiny. Celá rodina vyslovila požadavek pobývat v nějakém zařízení společně. ZZC Bělá – Jezová je jediným zařízením uzpůsobeným pro rodiny s dětmi, je zde dostupná veškerá péče, nabídka volnočasových aktivit a byla odstraněna i většina režimových opatření majících negativní vliv na psychiku dětí. Rodina je zde umístěna pohromadě a může realizovat rodinný život. Žalovaná nepopírá zásah do svobody žalobců, nicméně volba zvláštního opatření by žalobce vystavila existenčním i jazykovým problémům, nadto by došlo k rozdělení rodiny, pokud by byla zajištěna žalobkyně a) spolu s nezletilými dětmi. Dle žalované tak byl zohledněn nejlepší zájem dětí.

13. Žalovaná navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl. Právní hodnocení krajského soudu 14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.

15. Po zhodnocení uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že je důvodná žaloba pouze žalobců a), b), c), d) a e).

16. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o vadu, k níž je soud povinen přihlédnout z moci úřední. Existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, věnující se otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, zejména rozhodnutí ve správním soudnictví, přičemž Nejvyšší správní soud dovodil platnost podmínek i pro přezkum rozhodnutí správních orgánů (k tomu srov. rozsudek ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012 – 18, dále rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 nebo ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, veškeré rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).

17. V nyní řešené věci žalobci namítají nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí zejména v tom, že správní orgán neměl přistupovat k zajištění rodiny s nezletilými dětmi s ohledem na jejich věk a zranitelnost. Délka zajištění je pak v rozporu se závazky České republiky dle čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech a zajištění nezletilých dětí není v jejich nejlepším zájmu ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, když mohlo být přistoupeno k jiným alternativním opatřením. Žalobci spatřují nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí rovněž v absenci vypořádání otázky ze strany správního orgánu o tom, zda je navrácení či přemístění žalobců do příslušného státu Evropské unie reálné a zda toto předání není vyloučeno z důvodu existence systémových nedostatků.

18. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie.

19. Krajský soud připomíná, že řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání ve smyslu § 129 zákona o pobytu cizinců má svá specifika, kterými jsou jednak rychlost a bezodkladnost rozhodování. Zpravidla zde není prostor k provádění složitých dokazování, neboť účelem takového zajištění je zabezpečit, že cizinec vyčká na výsledek dublinského řízení, na základě kterého může dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU. Zajištění tudíž musí směřovat k legitimnímu cíli a potencialitu samotného předání je třeba do jisté míry posuzovat. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, v němž konstatoval, že „při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejich práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.“ Správní orgán v napadených rozhodnutích konstatoval toliko, že mu z jeho úřední činnosti nejsou známy žádné skutečnosti stran systémových nedostatků v Německu, které by mohly zamezit realizaci předání žalobců včetně nezletilých dětí do členského státu příslušného k vyřízení jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Byť je takové hodnocení ze strany správního orgánu velmi stručné, krajský soud jej považuje za dostačující. Soud neshledal, že by tento nedostatek způsobil nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.

20. Čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III umožňuje členským státům zajistit osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle zmíněného ustanovení tak musí být naplněny tři podmínky, aby bylo možné cizince zajistit. Musí existovat (1) vážné nebezpečí útěku, zajištění musí být (2) přiměřené a konečně (3) není možné užití přiměřenější alternativy. Pro zachování přezkoumatelnosti rozhodnutí musí být všechny tyto podmínky ve vztahu ke konkrétnímu cizinci vyhodnoceny.

21. První podmínku, kterou je nebezpečí útěku, shledala žalovaná jako důvodnou, v rozhodnutích uvedl, že žalobci byli povinni setrvat na území Německa do ukončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobci přesto však území Německa opustili, přičemž na území České republiky se žalobci nemohou oprávněně zdržovat. Žalovaná tudíž přistoupila k zajištění žalobců, neboť neshledal existenci podmínek pro užití mírnějšího opatření. Ve vztahu k podmínce existence nebezpečí útěku nemá krajský soud výtek vůči obsahu napadených rozhodnutí a považuje je za přezkoumatelná.

22. Ve vztahu k přiměřenosti zajištění žalovaná uvedla, že žalobci nemají na území České republiky jiné vazby, jejich finanční prostředky jsou značně omezené, tudíž nebylo možné po nich požadovat složení finanční záruky. Žalobci také vyjádřili záměr pobývat s dětmi v zařízení, v němž bude o všechny postaráno. Krajský soud i v tomto ohledu považuje napadená rozhodnutí za přezkoumatelná.

23. Třetí podmínku spočívající v nemožnosti účinně použít jiná mírnější donucovací opatření však podle krajského soudu žalovaná vyhodnotila nesprávně, a to ve vztahu k žalobcům a), b), c), d) a e). Žalovaná se vůbec nezabývala jinými alternativami zajištění. Pouze konstatoval, že celá rodina bude zajištěna v ZZC Bělá – Jezová, toto zařízení je dle žalované jediné, které je určené pro rodiny s dětmi a s ohledem na nejlepší zájem dětí je zajištění v tomto zařízení nejvhodnějším opatřením. Žalobci v podané žalobě konstatovali, že nebyl vůbec zohledněn nejlepší zájem dětí a dopad zajištění na nezletilé děti. Žalovaná při rozhodování o zajištění nezohlednila judikaturu ESLP.

24. Krajský soud připomíná, že ESLP se již mnohokrát vyjádřil k okolnostem, kdy je společně s rodiči zajišťováno i nezletilé dítě. Např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2010 ve věci M. a další proti Belgii (stížnost č. 41442/07) a v rozsudku ze dne 19. 1. 2012 ve věci Popov proti Francii (stížnost č. 39472/07 a č 39474/07) se ESLP zabýval umístěním nezletilých dětí do detenčních zařízení společně s jejich rodiči. Přípustnost takového opatření soud odvozoval mimo jiné od vhodnosti podmínek panujících v zařízení a primárně posuzoval, zda je celková atmosféra zařízení čítající přítomnost policie, možnosti využití k různým aktivitám, atd. vhodná pro umístění nezletilých dětí.

25. ESLP navázal na svou rozhodovací praxi v rámci novější judikatury, konkrétně v pěti rozsudcích směřovaných proti Francii, na které odkazují v podané žalobě i žalobci. Jedná se o rozsudky ve věci R. M. a ostatní proti Francii ze dne 12. 7. 2016 (stížnost č. 33201/11), z téhož dne ve věci A. B. a ostatní proti Francii (stížnost č. 11593/12), ve věci R. C. a V. C. proti Francii (stížnost č. 76491/14), ve věci R. K. a ostatní proti Francii (stížnost č. 68264/14) a A. M. proti Francii a ostatní proti Francii (stížnost č. 24587/12). V těchto rozsudcích soud podrobně posuzoval tři rozhodující faktory u zajišťovaných dětí, a to jejich věk, způsobilost místa pro pobyt dětí a délku zajištění. V daných případech byla rozhodující pro závěry o porušení čl. 3 Úmluvy délka zajištění. ESLP konstatoval, že zajištění trvalo více než krátkou dobu, přičemž krátká doba, která by mohla ve smyslu čl. 3 Úmluvy obstát, byla stanovena v délce 5 dní, pokud by se vnitrostátní orgány snažily aktivně realizovat správní vyhoštění. ESLP také mimo jiné postavil extrémní zranitelnost dětí v důsledku umístění do detenčního zařízení před statut nelegálního migranta.

26. V kontextu výše uvedené judikatury ESLP je potřeba vždy zohlednit dopady zajištění na nezletilé děti. Podmínky v zařízení Bělá - Jezová monitorovala několikrát veřejná ochránkyně práv. Krajskému soudu jsou z jeho úřední činnosti známy výsledky kontroly z návštěvy v tomto zařízení, uskutečněné ve dnech 13. – 14. 10. 2014, které jsou zaznamenány ve zprávě ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 27/2014/NZ/OV. Zde veřejná ochránkyně práv konstatovala, že „podmínky pro pobyt dětí v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová shledávám, s ohledem na zjištění ze systematické návštěvy, ve světle cit. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jako porušující čl. 3 Evropské úmluvy. S ohledem na výše uvedené doporučuji policii neumisťovat rodiny s dětmi do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová“.

27. Žalobci v podané žalobě odkazují na stanovisko veřejné ochránkyně práv ze dne 8. 6. 2017, které je součástí soudního spisu a v němž se uvádí, že podmínky v ZZC Bělá - Jezová pro pobyt s dětmi stále nevyhovují požadavkům Evropského soudu pro lidská práva, jež jsou kladeny na zařízení určené pro zajištění rodin s dětmi v migrační situaci. ESLP ve své judikatuře opakovaně kritizoval přítomnost bezpečnostních prvků v zajišťovacích zařízeních v kontextu s věkem dítěte a délkou zajištění. V zařízení Bělá - Jezová se vyskytují bezpečnostní ploty, uniformované bezpečnostní síly jsou všudypřítomné, rodiče nemají možnost pohybovat se samostatně po areálu zařízení, uvnitř prostoru s mírným režimem jsou přítomné dělící ploty a veškeré společenské prostory jsou snímány kamerovým systémem. Krajský soud s ohledem na judikaturu ESLP konstatuje, že v nyní řešeném případě existují důvodné obavy, že zajištění nezletilých dětí, tedy žalobců c), d) a e) v délce 30 dnů může mít silně negativní dopad na psychiku dětí a jejich celkový duševní vývoj. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 – 56: „za situace, kdy se důvody zajištění týkají i nezletilého dítěte, nebo pokud je na základě tvrzení zákonných zástupců nebo z okolností případu (malé dítě, žádní příbuzní v České republice apod.) zřejmé, že dítě bude (muset) pobývat po dobu zajištění jeho zákonných zástupců s nimi, musí správní orgány k této skutečnosti přihlédnout. Výše zmíněné podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění (nebezpečí útěku, přiměřenost, existence alternativ), jakož i okolnosti samotného zajištění v případě, že je k němu přikročeno (jeho délka, zařízení, kde bude provedeno…) je poté třeba hodnotit právě s ohledem na skutečnost, že budou přímo dopadat i na nezletilé dítě.“ 28. Žalobci rovněž poukazují na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, č. j. 41 A 71/2016 – 34, ve kterém byla obdobně, jako v nyní posuzované věci, řešena problematika nejlepšího zájmu dítěte v kontextu se zajištěním v ZZC Bělá – Jezová a možné alternativy k zajištění. Zajištění nezletilých řešil i Městský soud v Praze v rozsudcích ze dne 27. 4. 2018, č. j. 1 A 29/2018 – 30 a č. j. 4 A 27/2018 – 41. Ve všech zmíněných rozsudcích dospěly soudy k závěru, že se správní orgány dostatečně nezabývaly přednostními prostředky a nejlepším zájmem nezletilých dětí a v důsledku toho byly rozhodnutí správních orgánů zrušena. Závěry učiněné krajskými soudy v uvedených rozsudcích lze pro podobnost případu vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

29. Podle Úmluvy o právech dítěte má být nejlepší zájem dítěte předním kritériem pro jakoukoliv činnost vztahující se k dítěti, za kterou je potřeba považovat i řízení, kterým je dítě přímo nebo nepřímo ovlivňováno. V případě rozhodování o zajištění osob, které pečují o nezletilé děti je potřeba důkladně vážit nejlepší zájem nezletilých dětí. Je zcela nepochybné, že existuje zájem nezletilých dětí pobývat společně se svými rodiči, a proto musí správní orgány v případě zajišťování rodin s dětmi posuzovat, krom podmínek pro zajištění, právě nejlepší zájem nezletilých dětí, které mají být umisťované spolu se svými rodiči, a celkový dopad zajištění.

30. V nyní řešené věci je zřejmé, že správní orgán nedostál své povinnosti přihlédnout k podmínkám zajištění s ohledem na věk a zranitelnost nezletilých žalobců, kteří jsou ve věku 8 let, 5 let a 4 roky, byť na tuto problematiku již tolikrát reagoval ESLP. Správní orgán zcela zrezignoval na svou povinnost zvážit jiné alternativy pro zajištění, stejně jako na povinnost uvést své úvahy ve vztahu k podmínkám v ZZC Bělá – Jezová, přičemž jeho povinností bylo zohlednit nejlepší zájem dětí při posuzování alternativ k zajištění. Žalovaná se spokojila s nedostatečným odůvodněním o tom, že mírnější opatření by nebylo účinné a s ohledem na nejlepší zájem dětí je zajištění v ZZC Bělá – Jezová nejvhodnějším opatřením. S tímto závěrem se však krajský soud neztotožnil a shledal žalobou napadená rozhodnutí č. k. KRPC-86933-14/ČJ-2018-020023 a č. j. KRPC-86931-14/ČJ-2018-020023 za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, pročež je potřeba je zrušit podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost těchto dvou rozhodnutí je dána i absencí úvah stran možnosti využití alternativního zařízení. Žalovaná se měla zabývat tím, jak probíhá denní režim v ZZC Bělá – Jezová, zda je zde možný volný pohyb osob, zda jsou zde uzpůsobené zařízení pro aktivity a rozvoj dětí, jaká je frekvence pohybu uniformované stráže a jaké jsou zde bezpečnostní prvky. Žalovaná měla rovněž odůvodnit dobu zajištění nezletilých dětí s ohledem na aktuální judikaturu ESLP. Žalovaná pouze konstatovala, že doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané době pro realizaci předání dle nařízení Dublin III. Dopad a důsledky celkové doby zajištění nezletilých dětí na jejich psychický stav však již žalovanou nikterak posouzen nebyl. Krajský soud má však s ohledem na judikaturu ESLP (především rozsudky ze dne 12. 7. 2016 ve věci R. C. a V. C. proti Francii, č. 76491/14 a ve věci A. M. a ostatní proti Francii, č. 24587/12) za to, že celková doba zajištění v kontextu s věkem nezletilců a s podmínkami panujícími v ZZC Bělá – Jezová představovala porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dále čl. 3, čl. 5 odst. 4 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

31. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86936-14/ČJ-2018-020023 a č. j. KRPC-86938-14/ČJ-2018-020023 soud výše uvedené pochybení neshledal, neboť se jedná o prarodiče nezletilých dětí, tudíž nejedná se o základní rodinu nezletilých dětí, prarodiče patří do rozšířené rodiny. Judikatura ESLP hovoří o podmínkách, které mají být u nezletilých dětí zohledněny, především v návaznosti na rodiče nezletilých dětí. Situace nezletilých dětí má být vždy posuzována tak, aby došlo pokud možno k co nejmenším zásahům do rodinného života nejbližšího okruhu rodiny. V zásadě mají být nezletilé děti posuzovány společně se svými rodiči, příp. jinými zákonnými zástupci, nejsou-li s dětmi rodiče. V nyní řešené věci byla zajištěna sedmičlenná rodina, a to prarodiče, rodiče a jejich 3 nezletilé děti. Krajský soud je toho názoru, že v nejlepším zájmu nezletilých dětí, tedy žalobců c), d) a e) je setrvat se svými rodiči. Není žádoucí rozdělovat rodinu a oddělovat děti od svých rodičů, na kterých jsou existenčně i emocionálně závislé. Jak už bylo uvedeno, správní orgány měli lépe zhodnotit typ zařízení v návaznosti na judikaturu ESLP. Tato podmínka však ve vztahu k prarodičům nezletilých dětí není relevantní, neboť oddělením prarodičů od rodiny s nezletilými dětmi by nedošlo k zásahu do soukromého a rodinného života, které by mělo mít za následek nezákonnost napadených rozhodnutí č. j. KRPC-86936-14/ČJ-2018-020023 a č. j. KRPC-86938-14/ČJ-2018-020023. Žalobci f) a g) navíc v podané žalobě neuváděli žádné konkrétní pochybení vztahující se k jejich osobám a obsah podané žaloby v podstatné části reflektuje pouze pochybení vztahující se k nezletilým dětem a k zajištění rodiny s nezletilými dětmi. Závěr a náhrada nákladů řízení 32. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavřel, že napadená rozhodnutí ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86933-14/ČJ-2018-020023 a ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86931-14/ČJ-2018-020023 jsou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů ve vztahu k otázce posouzení, zda existují jiné alternativy k zajištění a ve vztahu k nedostatečnému zohlednění nejlepšího zájmu nezletilých žalobců c), d) a e). Krajskému soudu proto nezbylo, než výrokem I. tohoto rozsudku uvedená rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s. ř. s.

33. Krajský soud žalobu proti rozhodnutím žalované ze dne 18. 6. 2018, č. j. KRPC-86936-14/ČJ- 2018-020023 a č. j. KRPC-86938-14/ČJ-2018-020023 zamítl, neboť ji neshledal důvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

34. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci byli před soudem zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, tedy právnickou osobou, k jejímž činnostem patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům (viz stanovy OPU). Tento zástupce nemá právo na odměnu za zastupování, má pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 4 Azs 51/2008, které však neprokázal. Žalobci a), b), c), d) a e) byli úspěšní, přesto jim náhrada nákladů řízení nebyla přiznána s ohledem na to, že zástupce žalobců nemá právo na odměnu za zastupování. Neúspěšní žalobci f) a g) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná, která měla ve věci částečný úspěch, náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalované náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Poučení