41 C 23/2022-86

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Jakubíčkem ve věci žalobce: ; [právnická osoba] – v likvidaci, IČO: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupeného advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. Advokátní kancelář [právnická osoba] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [název žalované], reg. [číslo] sídlem [adresa žalované], [anonymizována dvě slova] o odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí takto:

Výrok

I. Elektronický platební rozkaz vydaný Tibunale di Milano dne 20. 7. 2019, RG n. 33122 2019 se podle ustanovení čl. 45, odst. 1, písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech v České republice, neuznává.

II. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku z návrhu na odepření uznání částku 2.000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o odepření uznání částku 15.552 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

IV. Výkon elektronického platebního rozkazu vydaného Tribunale di Milano dne 20. 7. 2019, RG n. 33122 2019, se podle ustanovení čl. 46 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v České republice, odpírá.

V. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o odepření výkonu vůči žalovanému nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 22. 3. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by soud odepřel uznání a výkon Elektronického platebního rozkazu vydaného soudem v Miláně dne 20. 7. 2019, R.G. č. 33122/ 2019. V odůvodnění svého návrhu žalobce uvedl, že mu byl prostřednictvím zdejšího soudu dne 11. 12. 2019 doručený elektronický platební rozkaz vydaný soudem v Miláně, kterým mu byla uložená povinnost zaplatit žalovanému do 40 dnů ode dne jeho doručení částku 149.528,83 EUR s úroky a náklady řízení v celkové částce 2.906,50 EUR, anebo ve lhůtě 50 dnů od jeho doručení proti němu podat odpor. Ten žalobce podal dne 23. 1. 2020, a to jak prostřednictvím Městského soudu v Brně, tak i prostřednictvím DHL přímo k příslušnému soudu v Miláně. Přesto mu byla dne 18. 1. 2021 ze strany žalovaného doručená výzva k úhradě dluhu s tím, že nebude-li na dluh dobrovolně plněno, bude nárok vymáhat prostřednictvím exekuce. Žalobce dále uvedl, že uznání a výkon rozhodnutí jsou zjevně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, neboť podle ustanovení čl. 45, odst. 1, písm. a) nařízení Brusel I bis mu nebyl elektronický platební rozkaz doručený v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, aby mu byla umožněná příprava obhajoby ve smyslu ustanovení čl. 45, odst. 1, písm. b) nařízení Brusel I bis. Předně mu však postupem milánského soudu bylo učiněno příkoří, neboť bylo zásadním způsobem porušené jeho právo na spravedlivý proces, když jeho odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu byl milánskému soudu doručený řádně a včas. Po včasně podaném odporu mělo bezesporu následovat řádné ústní projednání věci, k čemuž však nedošlo. Žalobce zdůraznil, že milánský soud nebyl ani soudem příslušným ve věci cokoliv rozhodovat, když podle ustanovení čl. 4, odst. 1 nařízení Brusel I bis je příslušným soudem pro vedení soudního sporu Městský soud v Brně. Pokud navrhovatel požadoval v rámci svého návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu v Itálii o úhradu částky 144.757,38 EUR, tak ve skutečnosti žalobci byla elektronickým platebním rozkazem uložená povinnost zaplatit žalovanému částku 149.525,83 EUR. To ve spojení s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu nedává žádný smysl. Milánský soud tak v řízení rozhodl o zcela jiném nárok, než který byl uvedený návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Také lhůta 50 dnů určená pro podání odporu a přípravy obhajoby byla zcela nedostačující, neboť se žalobce nemohl fakticky seznámit s podklady a ani si v Itálii sehnat dostatečně kompetentního zástupce.

2. Městský soud v Brně poprvé ve věci rozhodl usnesením č. j. 41 Nc 801/2021-22 dne 9. dubna 2021, když na základě žalobcových tvrzení a jím předložených listinných důkazů jeho návrh v plném rozsahu zamítl. V uvedeném rozhodnutí soud mimo jiné dovodil, že není-li prozatím vedená žádná exekuce ani vykonávací řízení vůči žalobci, tak není dán ani důvod ve věci rozhodnout o odepření uznání a výkonu rozhodnutí.

3. Pro včasně podané odvolání ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který svým usnesením č. j. 20 Co 116/2021-37 ze dne 15. listopadu 2021 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nezbytné rozlišovat mezi odepřením uznání cizího rozhodnutí, které se podle čl. 36 nařízení Brusel I bis v jiném členském státě uzná bez dalšího, když v čl. 45 citovaného nařízení je upravená možnost odepřít uznání rozhodnutí, a to v samostatném řízení, které má povahu předběžného opatření svého druhu a mezi odepřením výkonu rozhodnutí zakotveném v čl. 46 citovaného nařízení, které je pojmově spojené s vykonávacím řízení. Jde tak o další typ řízení, které nelze s odepřením uznání směšovat. Pokud jsou uvedené instituty žalobcem směšovány, je nezbytné rozpor ve skutkových tvrzeních odstranit. Krajský soud dále uvedl, že proti žalobci již bylo žalovaným zahájené, na základě elektronického platebního rozkazu Tribunale di Milano, exekuční řízení. To je vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 75 EXE 2013/2021.

4. K výzvě soudu žalobce upřesnil, že si je vědom rozdílů mezi řízením podle čl. 45 a čl. 46 nařízení Brusel I bis. V této věci hodlal iniciovat obě dvě řízení. Dále zdůraznil, že vůči němu již bylo zahájené exekuční řízení podle elektronického platebního rozkazu vydaného soudem v Miláně. Ve vedeném exekučním řízení však bylo rozhodnuto o odkladu provedené exekuce proti žalobci jako povinnému, a to do pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 41 Nc 801/2021 Městského soudu v Brně o odepření uznání a výkonu rozhodnutí. Žalobce také uvedl, že má za to, že je možné, v tomto soudem vedeném řízení rozhodnout o obou jeho návrzích, byť se týkají stejného rozhodnutí milánského soudu, neboť je zjevné, že se jeho argumentace a výhrady vůči vydanému elektronickému platebnímu rozkazu u obou návrhů překrývají. Pokud byl proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu milánského soudu podaný včasný odpor, měl být elektronický platební rozkaz bez dalšího zrušený, neboť je zjevné, že se odpor musel k soudu v Miláně dostat prostřednictvím [právnická osoba] včas. Tzn., že milánskému soudu byl předložený v řádné 50 denní lhůtě určené k podání odporu. Proto výzva k dobrovolnému plnění dluhu, která mu byla ze strany žalovaného doručená dne 18. 1. 2021, je zcela bezpředmětá. Elektronický platební rozkaz milánského soudu nikdy nemohl nabýt právní moci. Hrubým způsobem bylo porušené jeho právo na spravedlivý proces, když jeho věc nebyla řádně projednána. Jeho současné využití ustanovení čl. 45 i čl. 46 nařízení Brusel I bis je zcela v souladu s právem. Protože byl naplněn smysl ustanovení čl. 45, odst. 1, písm. a) nařízení Brusel I bis je možné odepřít jak uznání elektronického platebního rozkazu, tak i jeho výkon, když jeho argumentace pro odepření výkonu elektronického platebního rozkazu je fakticky stejná jako v případě odepření uznání. I proto bylo možné oba dva procesní návrhy kumulovat do jednoho podání/žaloby.

5. Z listin k návrhu připojených soud zjistil následující skutkový stav věci.

6. Z odporu žalobce proti elektronickému platebnímu rozkazu R. G. č. 33122/ 2019 ze dne 16. 1. 2020 vyplývá, že je adresován Tribunale di Milano, který uvedený elektronický platební rozkaz vydal. Z jeho obsahu vyplývá, že dodávku pneumatik žalobce nepřevzal, a že milánský soud není soudem příslušným k projednání dané věci. Žalobce pak disponuje pohledávkou za [právnická osoba] [příjmení] [jméno], a že samotný výrok elektronického platebního rozkazu je v rozporu s žalobním návrhem.

7. Z výzvy k dobrovolné úhradě dluhu, kterou [právnická osoba] [příjmení] [jméno] zaslala žalobci, soud zjistil, že jí byl žalobce vyzván k dobrovolné úhradě částky 149.528,83 EUR v souladu s vykonatelným elektronickým platebním rozkazem RG n. 33122 2019.

8. Z italského návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 28. 6. 2019 je zjevné, že byl podán [právnická osoba] [příjmení] [jméno]. proti žalobci, když jeho výroková část zní na částku 144.757,38 EUR s úrokem. Na jeho základě byl soudem v Miláně vydán elektronický platební rozkaz RG n. 33122 2019, jímž byla žalobci uložená povinnost zaplatit [právnická osoba] [příjmení] [jméno]. částku 149.528,83 EUR s příslušenstvím, resp. s úroky a náklady řízení.

9. Z listin založených na č. l. 47 – 53 spisu bylo soudem zjištěno, že žalobce podal proti mu doručenému elektronickému platebnímu rozkazu odpor, který Tribunale di Milano zaslal prostřednictvím [právnická osoba], o čemž svědčí mimo jiné i doklady o zaplacení poplatku/částky za doručení odporu, obálka a průvodní list. Z nich je patrné, že žalobce odpor k posledně jmenovanému soudu podával. Odpor měl být podán jak v českém jazyce, tak i v překladu do italštiny.

10. Z listiny založené na č. l. 70 – 72 spisu ve spojení s jejím překladem (soudem pořízeným) bylo zjištěno, že jde o rozhodnutí Tribunale di [jméno] o odmítnutí odporu s tím, že z jeho obsahu vyplývá, že je na místě nepřihlédnout k ve věci podanému odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu, neboť ten byl neúplný. Milánský soud odkazuje na datum 21. 10. 2019, kdy měl být elektronický platební rozkaz žalobci doručený s tím, že řádná lhůta pro podání odporu mu již uplynula.

11. Z připojeného spisu sp. zn. 28 Cd 1272/2019 Městského soudu v Brně (dále i jen„ Cd spisu“) vyplývá, že Tribunale di Milano zdejšímu soudu, jako soudu dožádanému, doručil žádost o doručení listin žalobci/ [právnická osoba] s.r.o. Dožádání bylo Tribunale di Milano vypravené dne 16. 10. 2019. Zdejšímu soudu bylo doručené dne 21. 10. 2019. Z obsahu Cd spisu je zjevné, že dožádání Tribunale di Milano bylo doručené za využití příslušného formuláře nařízení Evropského parlamentu a Radu (EU) č. 1393/2007 Městský soud v Brně dal dne 22. 10. 2019 Tribunale di Milano avízo o doručení dožádání dožádanému soudu. Z listin dále v Cd spise založených, jakož i z pokynů soudkyně spis referující vyplývá, že žalobci/ [právnická osoba] s.r.o. byl elektronický platební rozkaz prostřednictvím datové schránky doručený dne 11. 12. 2019. Z notifikace založené na č. l. 9 spisu, která byla také Tribunale di Milano zaslaná, vyplývá, že jeho dožádání žalobce/ [právnická osoba] s.r.o. převzala dne 12. 12. 2019. Dále bylo z obsahu Cd spisu zjištěno, že žalobce/ [právnická osoba] s.r.o. doručoval odpor proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu milánského soudu i prostřednictvím zdejšího soudu, neboť se jeho odpor v Cd spise nachází. Městský soud v Brně o podaném odporu informoval Tribunale di Milano. Ten však odpor zdejšímu soudu vrátil zpět, o čemž Městský soudu v Brně žalobce vyrozuměl s tím, že není příslušný přijímat jakékoliv podání týkající se řízení vedeného jinak před italským soudem.

12. Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen„ nařízení“) platí, že na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře: a) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu; b) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost; c) je-li rozhodnutí neslučitelné s rozhodnutím vydaným v dožádaném členském státě mezi týmiž stranami; d) je-li rozhodnutí neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a v téže věci, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v dožádaném členském státě, nebo e) je-li rozhodnutí v rozporu s : i) kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo ii) kapitolou II oddílem 6.

13. Podle čl. 45 odst. 2 nařízení při posuzování důvodů pro odepření uznání uvedených v odst. 1 písm. e) je soud, u kterého byl návrh podán, vázán zjištěným skutkovým stavem, na němž soud původu založil svou příslušnost.

14. Podle čl. 45 odst. 3 nařízení aniž je dotčen odst. 1 písm. e), příslušnost soudu původu nelze přezkoumat. Hledisko veřejného pořádku podle odst. 1 písm. a) nelze použít v případě pravidel pro určení příslušnosti.

15. Podle čl. 45 odst. 4. návrh na odepření uznání se podává v souladu s postupy stanovenými v pododdílu 2 a případně oddílu 4.

16. Podle čl. 46 nařízení výkon rozhodnutí se na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován, odepře, je-li dán některý z důvodů uvedených v článku 45.

17. Podle čl. 47 odst. 1 nařízení návrh na odepření výkonu se podává u soudu, který byl daným členským státem oznámen Komisi podle čl. 75 písm. a) jakožto soud, u kterého se má návrh podávat.

18. Podle čl. 47 odst. 2 nařízení postup pro odepření výkonu se v rozsahu, v němž se na něj nevztahuje toto nařízení, řídí právem dožádaného členského státu.

19. Podle čl. 47 odst. 3 nařízení navrhovatel předloží soudu vyhotovení rozhodnutí a případně překlad nebo přepis rozhodnutí.

20. Podle čl. 52 nařízení rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé.

21. Podle ustanovení § 17 zákona č. 91/2012 Sb. (zákona o mezinárodním právu soukromém) ustanovení této hlavy se použijí v řízeních o uznání a výkonu cizích rozhodnutí, v nichž se postupuje podle přímo použitelných předpisů Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, které vyžadují prohlášení vykonatelnosti.

22. Podle ustanovení § 18 téhož zákona požádá-li strana podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy, aby o uznání bylo rozhodnuto ve zvláštním řízení, rozhodne soud rozsudkem o uznání. Jednání nemusí nařizovat.

23. S ohledem na obsah skutkových tvrzení žalobce a jejich následné doplnění k výzvě soudu, jakož i po zohlednění obsahu do spisu založených listinných důkazů, shledal soud návrh na odepření uznání elektronického platebního rozkazu důvodným, a to z důvodů níže uvedených.

24. Lze konstatovat, že se žalobce v řízení domáhal jak odepření uznání ve vztahu k elektronickému platebnímu rozkazu vydanému Tribunale di Milano, tak i odepření výkonu téhož rozhodnutí. S ohledem na znění shora citovaného nařízení, obdobné podmínky, které u obou dvou institutů musí soud podle nařízení posuzovat, ale i pro skutečnost, že se významově dílem překrývají, neměl soud žádný důvod některý z uplatněných návrhů vylučovat k samostatnému projednání a kumulaci žalobních návrhů v této věci akceptoval.

25. K oběma procesním návrhům soud dodává, že při rozhodování o nich nedovodil, že by si uvedená řízení konkurovala, anebo že by znemožňovala, aby o obou z nich nemohl soudu rozhodnout. Tomu nebrání ani obsah samotného nařízení a nebrání tomu ani jeho smysl a účel, ani jazykový a logický výklad čl. 45 a čl.

46. Protože řízení o odepření výkonu rozhodnutí je zároveň jakýmsi předstupněm vykonávacího či exekučního řízení, dospěl soud k závěru, že oba dva uvedené instituty nejenže vedle sebe obstojí, ale že o obou z nich může být rozhodnuto ve společném řízení.

26. O uznání, resp. neuznání elektronického platebního rozkazu vydaného Tribunale di Milano Městský soud v Brně rozhodoval rozsudkem veřejně vyhlášeným (výroky I. – III. rozsudku). O odepření výkonu elektronického platebního rozkazu vydaného Tribunale di Milano pak usnesením, které včlenil do výrokové části toto rozsudku (výroky IV. a V.). Takovému postupu nebrání obsah nařízení, ani obsah občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), ani obsah zákona o mezinárodním právu soukromém (zákona č. 91/2012 Sb.).

27. V řízení bylo ze strany soudu předně posuzováno, pohledem argumentů uplatněných žalobcem v návrhu na odepření uznání elektronického platebního rozkazu Tribunale di Milano, zda skutečně některý z nich zasáhnul natolik závažným způsobem do jeho práv, aby mu musela být poskytnutá ochrana prostřednictvím čl. 45 nařízení. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 5180/2008 Nejvyššího soudu ČR bylo dovozené, že„ Odepření uznání z důvodu veřejného pořádku jako důvodu pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinku cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít“. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1877/2016 bylo mimo jiné konstatováno, že„ Procesní veřejný pořádek zahrnuje základní normy procesního práva, zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen. Jelikož i náprava procesních vad je věcí soudů státu, v němž bylo rozhodováno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela zásadní procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku řízení vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit.“ Dále jmenovaný soud v evropském kontextu odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věcech: C –7/98, Krombach v . Bamberski a C –38/98 Régie Nationale des Usines Renault v . Mexicar Spa a Orazio Formento, ze kterých vyplývá, že nemůže obstát (být uznáno) takové rozhodnutí, které vzešlo z řízení, ve kterém byla porušená základní práva účastníka řízení.

28. Z posledně uvedeného bodu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že argumentace žalobce spočívající v tom, že měl včas podat proti jemu doručenému elektronickému platebnímu rozkazu Tribunale di Milano odpor, a to jak v českém jazyce, tak i v italském jazyce a přesto elektronický platební rozkaz nabyl právní moci, může být natolik silným argumentem, kterým došlo ke zkrácení jeho základního procesního práva, na kterém je nezbytné bezvýhradně trvat a jenž by odporoval základním principům právního řádu České republiky a protivil by se významně i ústavnímu pořádku ČR.

29. Soud se proto dále zabýval tím, zda byla argumentace žalobce ohledně včasného doručení odporu Tribunale di Milano pravdivá a zda žalobce při podání odporu postupoval v souladu s poučením daným žalobci obsahem elektronického platebního rozkazu Tribunale di Milano, jímž mu byla uložená povinnost zaplatit [právnická osoba] [příjmení] [jméno]. částku 149.528,93 EUR ve lhůtě 40 dnů, anebo ve lhůtě 50 dnů proti němu podat odpor.

30. Pro obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, pro obsah vydaného elektronického platebního rozkazu a proti němu podanému odporu a při zohlednění nepřijetí odporu ze strany Tribunale di Milano, lze s přihlédnutím zdůvodnění nepřijetí odporu ze strany Tribunale di Milano uvést, že pokud Tribunale di Milano k návrhu [právnická osoba] [příjmení] [jméno] vydal elektronický platební rozkaz, který byl prostřednictvím příslušného dožádaného soudu - Městského soudu v Brně řádně žalobci/ [právnická osoba] s.r.o. dne 11. 12. 2019 doručený (byť je ve spise sp. zn. 28 Cd 1272/2019 zdejšího soudu a v odpovědi Tribunale di Milano uvedené jako datum doručení 12. 12. 2019) a Tribunale di Milano se o termínu doručení soudních písemností žalobci prokazatelně dozvěděl dne 7. 1. 2020, což vyplývá z podepsané doručenky založené na č. l. 8 Cd spisu, a odpor byl nepřijat dne 31. 1. 2020, je jasné, že tvrzení žalobce o porušení jeho práv je důvodné. Protože žalobce/ [právnická osoba] s.r.o. proti elektronickému platebního rozkazu, ukládající mu povinnost zaplatit [název žalované] částku přesahující částku 149.528,83 EUR ve stanovené lhůtě 50 dnů, podal odpor, bylo pro do spisu založené listiny možné považovat odpor žalobce/ [právnická osoba] s.r.o. za včasně podaný a Tribunale di Milano za řádně doručený, když 50 denní lhůta určená k podání odporu byla přímo uvedená v obsahu elektronického platebního rozkazu a včasnost podaného odporu byla také jasně deklarovaná, a to nejen listinami týkajícími se doručení odporu procesnímu soudu (č. l. 47 - 50 spisu), ale také připojením samotné doložky ze strany Tribunale di Milano na týchž listinách ve spojení s listinami založenými na č. l. 70- 72 spisu.

31. Jinak řečeno na podaný odpor ze strany žalobce/ [právnická osoba] s.r.o. nelze nahlížet jako na opožděný, neboť pohledem data doručení elektronického platebního rozkazu žalobci/ [právnická osoba] s.r.o. dne 12. 12. 2019 (správně dne 11. 12. 2019) uplynula padesáti denní lhůta určená k podání odporu dne 31. 1. 2020. Odpor tak byl žalobcem podaný včas. To, že byl odpor žalobce Tribunale di Milano doručený nejpozději dne 31. 1. 2020, je jasné i ze samotného rozhodnutí milánského soudu založeného na č. l. 49 spisu, který k na listině připojené doložce vyznačil datum 31. 1. 2020, jako datum nepřijetí odporu. Rovněž nelze dovodit, že by odpor měl být nedostatečný, anebo neúplný. To rozhodně z podrobného obsahu odporu nevyplývá.

32. Ve spojení s připojeným spisem sp. zn. 28 Cd 1272/2019 Městského soudu v Brně je jasné, že Tribunale di Milano bylo doručené řádné avízo o doručení dožádání dožádanému soudu, což plně odpovídá obsahu nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1393/2007. Jím bylo Tribunale di Milano dáno na vědomí, že dožádání bylo dožádanému soudu (Městskému soudu v Brně) doručené dne 21. 10. 2019 (č. l. 6 Cd spisu). Uvedené datum ovšem neznamená, že je dnem, kdy byly žalobci doručeny příslušné listiny dožádanému soudu zaslané ze strany Tribunale di Milano. Ty byly žalobci doručené až v prosinci 2019. Datum doručení listin žalobci bylo Městským soudem v Brně také řádným způsobem oznámeno Tribunale di Milano (č. l. 8 Cd spisu). Městský soud v Brně při vyřízení dožádání postupoval přesně podle obsahu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu o doručování soudních a mimosoudních písemnosti ve věcech občanských a obchodních. Nakonec to byl samotný Tribunale di Milano, kdo porušil povinnosti vyplývající z nařízení EU o doručování písemností, když mylným způsobem interpretoval jednotlivá data (avíza o doručení dožádání dožádanému soudu a potvrzení o doručení soudních písemností žalobci). Elektronický platební rozkaz Tribunale di Milano byl žalobci doručený dne 11. 12. 2019 (byť bylo v notifikaci uvedené datum 12. 12. 2019) a nikoliv již dne 21. 10. 2019, ze kterého Tribunale di Milano vycházel.

33. Je tak zjevné, že jak nepřijetí odporu podaného žalobcem proti elektronickému platebnímu rozkazu ze strany Tribunale di Milano, tak i vyznačení případné doložky právní moci, anebo vykonatelnosti na elektronickém platebním rozkazu Tribunale di Milano byly chybnými a v rozporu s poučením daným žalobci ze strany italského soudu (podat odpor v 50 denní lhůtě od doručení elektronického platebního rozkazu). Zároveň platí, že pokud by byl pro včasně podaný odpor elektronický platební rozkaz„ odklizený“, měla být následně věc řádně veřejně projednána. Pokud se tak nestalo, bylo beze sporu žalobci odepřené právo na spravedlivý proces, což je v hrubém rozporu s veřejným pořádkem České republiky.

34. Jinými slovy řečeno, jelikož byl odpor italskému soudu doručený ve lhůtě určené pro podání odporu, mělo logicky následovat řízení, ve kterém by žalovaný mohl řádným způsobem svá práva hájit, uplatnit vzájemný návrh apod. Při respektování závěrů rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 709/05, tak došlo k porušení práva žalobce na soudní ochranu, neboť byl jako účastník řízení zbavený možnosti přístupu k soudu a k uplatnění své procesní obrany, kterou se Tribunale di Milano prakticky odmítnul zabývat. Takový postup je v příkrém rozporu s veřejným pořádkem České republiky, předně Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, ale i procesními normami upravujícími civilní řízení. Byť se výhrada veřejného pořádku obvykle interpretuje a porovnává příměrem k ústavnímu pořádku a k ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), tak pohledem procesního práva je základním principem, na kterém je nezbytné bezvýhradně trvat, právě princip práva na spravedlivý proces. Obdobné vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1779/2009. Protože italský soud pohledem dosavadních skutkových tvrzení a do spisu založených důkazů odepřel v řízení bránícímu se žalobci/ [právnická osoba] s.r.o. spravedlnost, vyhověl výrokem I. tohoto rozsudku jeho návrhu na odepření uznání elektronického platebního rozkazu.

35. Co se týká další argumentace ve vztahu k důvodům, pro které by soud neměl respektovat italské rozhodnutí a proč by měl dále odepřít jeho uznání, tak s těmi se již soud pohledem žalobcových tvrzení neztotožnil, neboť obecně podle čl. 52 nařízení platí, že nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno rozhodnutí vydané v některém jiném členském státě. K tomu by mohlo dojít jedině v takovém případě, kdyby došlo k porušení zásadních pravidel členského státu, u kterého je uznání uplatňováno. To soud dovodil ve vztahu k prvnímu žalobcem uvedenému argumentu. Neplatí to však již ve vztahu k těm argumentům, tedy: že bylo v rámci návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dílem rozhodnuto o jiné částce, neboť přestože je takový postup neobvyklý a jistina dluhu byla prokazatelně jiná v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a ve vydaném elektronickém platebním rozkaze, tak takový důvod není způsobilý k tomu, aby mohlo dojít k odepření uznání uvedeného soudního rozhodnutí. Ani otázka nedostatku příslušnosti Tribunale di Milano není pohledem judikatury vyšších soudů natolik silným argumentem, aby mohla sama o sobě založit důvod pro odepření uznání rozhodnutí. Stejně tak jako vznesení případné námitky zápočtu či vzájemného návrhu z titulu existující pohledávky žalobce za [právnická osoba] [příjmení] [jméno].

36. Jak již bylo výše uvedené, tak byť by se mohlo zdát, že si procesní instituty odepření uznání (čl. 45 nařízení) a odepřením výkonu (čl. 46 nařízení) částečně konkurují, tak v této věci soud dovodil, že pokud vyhověl v pořadí prvnímu z žalobcových návrhů, bylo na místě rozhodnout fakticky stejně i ohledně návrhu na odepření výkonu, neboť i ten soud zkoumá pohledem výčtu důvodů uvedených v čl. 45 nařízení. Tedy stejně a se stejnými závěry. Pro stručnost lze tedy odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí ve vztahu k důvodům odepření uznání výkonu. Protože soud shledal, že bylo naplněné ustanovení čl. 45, odst. 1, písm. a) nařízení, spočívající v porušení práva žalobce na spravedlivý proces, odepřel soud i výkon elektronického platebního rozkazu Tribunale di Milano. Pokud nedošlo k uznání účinků uvedeného rozhodnutí, nemůže to mít negativní dopad do majetkové sféry žalobce a na jeho základě nemůže být vůči němu vedená exekuce, anebo výkon rozhodnutí. Tomu odpovídá výrok IV. tohoto rozsudku.

37. Jelikož návrh na odepření uznání je podle obsahu zákona o soudních poplatcích (zákona č. 549/1991 Sb.) návrhem, za který je možné vybrat soudní poplatek ve výši 2.000 Kč podle položky 1, bod 4, písm. c) sazebníku poplatků a soud jej do současné doby nevybral a žalobce jej při podání návrhu neuhradil, rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku o povinnosti žalobce soudní poplatek uhradit v přiměřené lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

38. Co se týká výroku o nákladech řízení za podaný návrh na odepření uznání, tak o nich soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb. tak, že je přiznal ve věci úspěšnému žalobci. Tomu náleží náhrada za uhrazený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Dále náhrada za jednotlivé úkony právní služby spočívající v : převzetí věci, podání návrhu, podaní odvolání a doplnění žalobních tvrzení (4x 2.500 Kč), a to v souladu s ustanovení § 7, bodu 5. a za využití ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále úspěšnému žalobci náleží čtyři paušály po 300 Kč za tytéž úkony právní služby (§ 11 a § 13 citované vyhlášky), jakož i účtované DPH z poskytnutých právních služeb ve výši 2.352 Kč Celkem tedy 15.552 Kč Tomu odpovídá výrok III. rozsudku.

39. Lhůtu k plnění soud stanovil s ohledem na mezinárodní prvek věci jako patnáctidenní (výroky II. a III.), což lépe odpovídá postavení účastníků řízení i možnosti dobrovolné úhrady v citovaných výrocích uvedených částek.

40. Dlužno dodat, že soud v této věci nepřihlížel při rozhodování o nákladech řízení k tomu, že v řízení fakticky byly uplatněné dva nároky, neboť druhý z uplatněných nároků, týkající se odepření výkonu, ohledně své argumentace vycházel plně z argumentů vztahujícím se k odepření uznání. Proto za využití ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb. soud odměnu žalobci již dále nenavyšoval. Tomu odpovídá výrok V. rozsudku.

41. Co se týká případného soudního poplatku z podaného návrhu na odepření výkonu, tak jelikož se pohledem zákona o soudních poplatcích blíží návrhu na zastavení exekuce, který zpoplatněný není (položka 22, bod 3. sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb.), tak soud nedovodil, že by bylo na místě soudní poplatek z takového návrhu vybrat.