42 Ad 1/2016 - 41

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobkyně: Ing. I. M., DiS., bytem K., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2016, čj. x, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 4. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalované, označeného v záhlaví rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty námitky žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2016, čj. x. Posledně uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně ze dne 26. 10. 2015 o zvýšení invalidního důchodu ve výši invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Důvodem zamítnutí žádosti žalobkyně je skutečnost, že na základě posouzení zdravotního stavu žalobkyně posudkovými orgány Okresní správy sociálního zabezpečení Příbram (dále jen „OSSZ Příbram“) a žalované bylo zjištěno, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně nadále odpovídá, pokud jde o výslednou míru poklesu pracovní schopnosti ve výši 50 %, invaliditě II. stupně dle § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že její zhoršený zdravotní stav podle jejího názoru odpovídá invaliditě III. stupně, takže napadenými rozhodnutími byla zkrácena na svých právech. Dále namítla, že žalovaná neshromáždila dostatek podkladů pro svůj závěr o trvající invaliditě II. stupně žalobkyně, neboť vycházela výlučně a pouze z posudků o invaliditě, ve kterých neshledala žádnou chybu. Takovým postupem byla žalobkyně zkrácena na svých právech, která jí příslušejí, natolik, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Posudky o invaliditě byly vypracovány bez toho, aby byl zkoumán aktuální zdravotní stav žalobkyně, neboť některé použité výsledky funkčních vyšetření byly ke dni podání žaloby starší než 12 měsíců. Posudky o invaliditě podle žalobkyně nereagovaly na skutečnost, že nesnese neměnnou polohu, stání ani sezení, a nevyhodnotily tak řádně dopad těchto zjištění na celkovou výkonnost žalobkyně a její schopnost vykonávat denní aktivity. K poklesu celkové výkonnosti žalobkyně dochází již při lehkém zatížení a některé denní aktivity jsou u ní značně omezeny. Žalovaná se rovněž dostatečně nevypořádala s upozorněním žalobkyně, že její zdravotní stav zhoršuje ulcerózní pankolitida, chronická blefaritida a rozvinutá osteopenie. Žalobkyně proto nerozumí, jak může za takového stavu být míra poklesu její pracovní schopnosti pouze 40 %, resp. 50 %, a jak může být její pracovní schopnost vůbec zachována. Zdravotní postižení žalobkyně by mělo být vyhodnoceno minimálně jako hraniční mezi dvěma položkami (stupni) podle přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). V takovém případě by pak měla být zvolena kvalifikace, která je pro žalobkyni příznivější, neboť se jedná o rozhodování o základním sociálním právu na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento argument podporuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, čj. 6 Ads 45/2013-25. Jelikož odborní lékaři nedoporučují žalobkyni operaci, která by mohla výrazně změnit její zdravotní stav, neboť by pro ni byla velice riziková, má za takové situace již pouze možnost absolvovat fyzioterapii. Tato však není hrazena zdravotními pojišťovnami a žalobkyně ji není schopna za dané situace sama hradit. Fyzioterapie u žalobkyně přispívá ke zmírnění omezení při běžných denních aktivitách, avšak ke zlepšení jejích pracovních schopností nedochází. Skutečnost, že ani výhledově nelze u žalobkyně předpokládat zlepšení jejího zdravotního stavu, dokládají lékařské zprávy doc. MUDr. I. M., CSc. ze dne 26. 5. 2015 a MUDr. M. Z. ze dne 27. 4. 2015. Z tohoto důvodu je zřejmé, že míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně je úplná, a žalobkyně trvá na tom, že její zdravotní stav odpovídá invaliditě III. stupně. Doporučení plné invalidity žalobkyně vychází i z připojené zprávy od prof. MUDr. J. Š., CSc., ze dne 8. 2. 2016. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že ze strany rodiny se jí nedostává žádné finanční ani jiné pomoci. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že v předmětné věci se jedná o dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem, a posouzení důvodnosti žaloby je tak závislé na odborném lékařském zhodnocení a provedení důkazu posudkem příslušné posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“). Rozhodnutí ve věci samé proto žalovaná ponechala na úvaze soudu vycházející ze závěru posudkové komise. Při jednání, které bylo ve věci nařízeno, setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích. Poté, co soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a po vyčerpání řádných opravných prostředků, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti: Dne 9. 2. 2015 podala žalobkyně u OSSZ Příbram žádost o přiznání invalidního důchodu. Dne 4. 3. 2015 se podrobila zjišťovací lékařské prohlídce se závěrem, že je od 5. 2. 2015 invalidní. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII, oddílu E, položce 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně je 40 % s navýšením o dalších 10 % dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity pro další onemocnění žalobkyně (ulcerosní kolitida). Rozhodnutím ČSSZ ze dne 13. 4. 2015, čj. R-13.4.2015 - 426/885 922 1261, byl žalobkyni od 5. 2. 2015 přiznán invalidní důchod pro invaliditu II. stupně podle § 39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 30. 4. 2015 námitky, ve kterých uvedla, že rozhodnutí neodpovídá jejímu skutečnému stavu, jenž jí neumožňuje provádět jakoukoliv pracovní činnost. Rozhodnutí rovněž neodpovídá záznamům MUDr. P. H. a MUDr. M. Z., které žalobkyně k námitkám připojila spolu s rentgenem páteře. Žalobkyně doplnila, že její zdravotní stav po operaci je nezvratný, dlouhodobý a velice bolestivý. Po 100 metrech běžné chůze již nemůže normálně chodit. Při studiu na vysoké škole měla velké bolesti, přičemž od té doby se její zdravotní stav ještě výrazně zhoršil a obvykle má bolesti a pocity slabosti i bez zátěže. K námitkám byly přiloženy lékařské zprávy MUDr. M. Z. ze dne 27. 4. 2015 a MUDr. P. H. ze dne 5. 2. 2015 a dále CD s rentgenem páteře. V rámci řízení o námitkách posoudila lékařská posudková služba žalované dne 20. 5. 2015 zdravotní stav žalobkyně. Z posudku vyplývá shodný závěr jako z posudku předchozího. Posuzující lékařka vycházela ze zprávy praktické lékařky MUDr. E. K. ze dne 23. 2. 2015, zprávy z ortopedického centra MUDr. P. H. ze dne 15. 2. 2015, neurologické zprávy MUDr. D. K. z Oblastní nemocnice Příbram ze dne 21. 1. 2015 a 10. 12. 2014, ze zprávy MUDr. P. M. z Oblastní nemocnice Příbram, interního oddělení, ze dne 5. 2. 2015, z profesního dotazníku ze dne 8. 11. 2015, ze zprávy MUDr. E. K. z hospitalizace na interním oddělení Oblastní nemocnice Příbram a ze zpráv MUDr. M. Z. ze dne 27. 4. 2015 a MUDr. P. H. ze dne 5. 2. 2015. V posudku se konstatuje, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je onemocnění kosterní soustavy, jmenovitě se jedná o stav po operaci idiopatické juvenilní skoliózy. V neurologickém nálezu není zjištěno kořenové dráždění, avšak v ortopedickém nálezu je konstatováno palpačně bolestivé paravertebální svalstvo. Uvedené rozhodující zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu XIII, oddíl E, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s mírou poklesu pracovní schopnosti žalobkyně na horní hranici 40 %, která byla zvolena pro přetrvávající významnou skoliózu 50° podle Cobba nad operovaným úsekem páteře, i když nejsou dány projevy kořenového dráždění. Vzhledem k dalším zdravotním potížím žalobkyně (idiopatický střevní zánět se středně těžkou zánětlivou aktivitou) byla výsledná míra poklesu pracovní schopnosti navýšena dle § 3 vyhlášky o 10 % na výsledných 50 %. Rozhodující příčinu poklesu pracovní schopnosti žalobkyně nelze hodnotit dle kapitoly XIII, oddílu E, položce 1, písm. d) přílohy k vyhlášce o posuzování míry invalidity, které by odůvodňovalo přiznání invalidity III. stupně, neboť je topický neurologický nález bez laterace a patologie a chůze je normální. Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 5. 2015 zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí ze dne 13. 4. 2015, a to s poukazem na výše uvedený posudek LPS žalované. Dne 26. 10. 2015 podala žalobkyně u OSSZ Příbram žádost o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Dne 8. 12. 2015 byl zdravotní stav žalobkyně posouzen LPS OSSZ Příbram. V posudku se konstatuje, že dle lékařských zpráv odpovídá zdravotní stav žalobkyně nadále invaliditě II. stupně. Rozhodující zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu XIII, oddíl E, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity s výslednou mírou poklesu pracovní schopnosti ve výši 40 %, která se dle § 3 zvyšuje o 10 % na výsledných 50 %. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016 žalovaná žádost žalobkyně o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu zamítla, neboť dle provedeného posouzení zdravotního stavu je žalobkyně nadále invalidní pro invaliditu II. stupně. Proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2016 podala žalobkyně námitky, v nichž poukázala na to, že stávající procentní výměra invalidity neodpovídá jejímu skutečnému pracovnímu omezení. Kvůli bolestem je omezena v řadě běžných denních činností a musela opustit zaměstnání. Její stav se neustále zhoršuje a bolesti přetrvávají i v klidovém režimu. Chůze je pro ni vyčerpávající, při mírném stoupání potřebuje pomoc. Při pobytu v Rehabilitační nemocnici Beroun došlo pouze ke krátkodobému zlepšení, avšak po návratu domů se bolesti ihned vrátily. Kromě bolestí zad trpí ještě ulcerózní pankolitidou, chronickou blefaritidou a rozvinutou osteopenií. Žalobkyně dále poukázala na to, že její zdravotní stav by se mohl zlepšit, pokud by si zakoupila ortopedické pomůcky. Ty jsou však pro ni s ohledem na výměru invalidního důchodu nedostupné. V řízení o námitkách zpracovala LPS žalované posudek ze dne 3. 2. 2016. Podle něho je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti žalobkyně onemocnění kosterní soustavy. Dále byla zjištěna ulcerozní kolitida. Rozhodující zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu XIII, oddíl E, položku 1, písm. c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Dominující postižení je vertebrogenní, jež dosahuje úrovně středně těžkého funkčního postižení, kterému odpovídá postižení jednoho nebo více úseků páteře s polytopními blokádami s omezením pohyblivosti, svalové dysbalance, poruchy statiky a dynamiky páteře, insuficiencí svalového korzetu s často recidivujícími projevy kořenového dráždění s funkčně významným neurologickým nálezem. Ztráta pracovní schopnosti odpovídá 40 %, což je horní procentní hranice pro postižení středně těžké, je tím zohledněn klinický nález s výrazným bolestivým syndromem. Míra poklesu pracovní schopnosti se dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity zvyšuje o 10 %, na celkových 50 %. Vyšší stupeň míry invalidity není možné přiznat, protože u žalobkyně nejsou známky těžkého poškození nervu, nejsou popsány svalové atrofie, závažné parézy nebo poruchy funkce svěračů, kdy je pokles výkonnosti při lehkém zatížení a některé denní aktivity značně omezeny. Žalobkyně je při uvedeném zdravotním stavu schopna pracovat v režimu vertebropata. Žalobou napadeným rozhodnutím zamítla žalovaná námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí ze dne 4. 1. 2016. V odůvodnění žalovaná především poukázala na výsledek posouzení zdravotního stavu žalobkyně ze strany LPS žalované, podle něhož dosahuje invalidita žalobkyně úrovně II. stupně. Soud dále provedl dokazování a zjistil následující skutečnosti: Z posudku PK MPSV v Praze ze dne 28. 11. 2016, čj. 2016/411054-PH, má soud zjištěno, že pracovní schopnost žalobkyně byla posouzena ve vztahu k dosažené kvalifikaci v oboru bankovnictví, kterou si následně doplnila absolvováním vysokoškolského studia v oboru management cestovního ruchu, avšak po ukončení studia s minimálním pracovním zapojením v administrativní sféře. Rozhodující zdravotní postižení, které má největší dopad na pracovní schopnost žalobkyně, bylo podřazeno pod kapitolu XIII., oddíl E, položku 2, písm. b) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, pro které se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 40 až 50 %. Míra poklesu u žalobkyně byla stanovena na horní hranici, tedy 50 %, s ohledem na přetrvávající těžký stupeň skoliózy páteře s úhlem dle Cobba 50°, protože přes absenci významného neurologického deficitu jde o závažné snížení celkové výkonnosti při běžném zatížení s omezením některých denních aktivit. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního stavu se podle § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity zvyšuje tato hodnota o 10 %, celkově tak činí 60 %. Hlavní příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je páteřové postižení, které představuje z posudkového hlediska postižení středně těžké. Po instrumentační fixaci úseku páteře postiženého dětskou idiopatickou skoliózou provedené v roce 2005 přetrvává u žalobkyně zbytková skolióza hrudně-bederního úseku těžkého stupně. Představuje na jedné straně těžké postižení statiky páteře, na straně druhé absence jakékoliv kořenové symptomatiky zpochybňuje existenci bolestí takového stupně, které by přiměřenou pracovní činnost, ke které žalovaná získala studiem potřebnou kvalifikaci, vylučovaly zcela. Zařazení postižení do položky 2 považuje PK MPSV s odkazem na etiologii páteřového postižení za výstižnější než zařazení do položky 1, jak to bylo učiněno v prvoinstančním a námitkovém řízení. Při posouzení dle položky 1 je navíc hodnocení tíže postižení posuzováno s významným zřetelem na eventuální funkčně významnou neurologickou symptomatologii. Žaloba není důvodná. Invalidní důchod je dávkou důchodového pojištění, která je podmíněna dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem pojištěnce (invaliditou). O invaliditu jde tehdy, jestliže v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost pojištěnce nejméně o 35 % (§ 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). Podle míry poklesu pracovní schopnosti se rozlišuje invalidita prvního stupně (pokles pracovní schopnosti v rozmezí 35 až 49 %), invalidita druhého stupně (pokles o 50 až 69 %) a invalidita třetího stupně (pokles nejméně o 70 %). Při určování poklesu pracovní schopnosti se podle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření, přičemž se bere v úvahu, zda zdravotní postižení ovlivňuje pracovní schopnost trvale, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, zda je pojištěnec schopen rekvalifikace na jiný druh výdělečné činnosti a v neposlední řadě i schopnost využití zachované pracovní schopnosti (resp. schopnost výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek). Jestliže se zjistí, že po přiznání invalidního důchodu se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu tak, že důchod je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, zvýší se důchod ode dne, od něhož zvýšení důchodu náleží [§ 56 odst. 1 písm. d) a b) zákona o důchodovém pojištění]. Námitky žalobkyně obsažené v žalobě se týkají výlučně správnosti posouzení jejího zdravotního stavu, a to konkrétně otázky stanovení výsledné míry poklesu pracovní schopnosti. Žalobkyně se předně domnívá, že její zdravotní stav odpovídá invaliditě III. stupně, nikoliv stupně II. Dále žalobkyně namítla, že žalovaná neměla pro závěr o trvající invaliditě II. stupně dostatek podkladů, neboť vycházela pouze z posudků o invaliditě, které byly vypracovány, aniž by byl zkoumán aktuální zdravotní stav žalobkyně, přičemž některé použité výsledky funkčních vyšetření byly ke dni podání žaloby starší než dvanáct měsíců. Tyto posudky navíc nereagovaly na zjištění ohledně skutečností, které mají vliv na výkonnost žalobkyně a schopnost vykonávat denní aktivity. Žalovaná se rovněž řádně nevypořádala s upozorněním žalobkyně na další zdravotní obtíže, které zhoršují její zdravotní stav. Soud předesílá, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou a soud si o ní nemůže učinit úsudek sám, sám zdravotní stav žalobkyně nepřezkoumává. Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Posudková činnost předpokládá odborné lékařské znalosti a znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek vypracovaný PK MPSV je jedním z důkazů v soudním řízení a soud jej hodnotí podle § 77 odst. 2 s. ř. s. jako kterýkoliv důkazní prostředek. Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný a přesvědčivý [srov. např. rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003 – 54, rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 Ads 158/2012 – 24, nebo rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2013, čj. 6 Ads 11/2013 – 20]. Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. V posudku musí být dále uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je více zdravotních potíží (§ 2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity), přičemž jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se tu nesčítají, ale procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti tedy komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního postižení na základě vyhlášky o posuzování invalidity, přičemž zdravotní postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity a současně odůvodní stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti v rámci zde stanoveného rozpětí, včetně případného navýšení podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity (viz např. rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 12/2013 – 22). Soud si v této věci vyžádal posudek PK MPSV v Praze. Posudek PK MPSV v Praze vychází z lékařských zpráv a podkladové dokumentace, které jsou součástí správního spisu, ze zdravotní dokumentace ošetřující praktické lékařky žalobkyně, jakož i lékařských zpráv (nálezů), které žalobkyně předložila spolu s žalobou. Posudková komise hodnotila zdravotní stav žalobkyně komplexně, zohlednila všechna zjištěná postižení žalobkyně a dospěla k závěru o existenci dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně. Jako rozhodující příčinu s největším podílem na poklesu její pracovní schopnosti posudková komise vyhodnotila páteřové postižení, které podřadila pod kapitolu XIII., oddíl E, položku 2, písm. b) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně byla stanovena na horní hranici, tedy 50%, ta byla s ohledem na další postižení podle § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity zvýšena ještě o 10 % na celkových 60 %. PK MPSV v Praze tedy dopěla ke shodnému závěru jako LPS OSSZ Příbram a LPS ČSSZ, pokud jde o stupeň invalidity, pouze zařadila postižení pod položku 2, kterou s odkazem na etiologii páteřového postižení považovala za výstižnější než zařazení pod položku 1. Žalobkyně po zaslání posudku PK MPSV v Praze ani při jednání nenamítla, že by tento posudek nezohlednil nějaké skutečnosti (zejména diagnostickou část lékařských zpráv) nebo že by byla posudková komise nesprávně obsazena. Pouze se ohradila, že závěr posudku je rozporný, neboť na jedné straně je v něm uvedeno, že žalobkyně nemůže vykonávat vůbec žádnou pracovní činnost, a na druhé straně připouští výkon pracovní činnosti administrativního charakteru, byť s omezením. Tato skutečnost není uvedena v samotném znaleckém posudku, ale v jedné z lékařských zpráv, ze které posudek vychází. Žalobkyně při jednání dále předložila soudu osobní přípis, v němž reaguje na znalecký posudek a shrnuje subjektivní hodnocení svého zdravotního stavu. Námitku žalobkyně ohledně rozpornosti posudku z důvodu, že dospěl k závěru odlišnému od lékařské zprávy, z níž posudek vychází, soud neshledal jako důvodnou. Ačkoliv žalobkyně přesně neoznačila lékařskou zprávu, z níž má vyplývat, že žalobkyně není schopna vůbec žádné pracovní činnosti, z obsahu soudního spisu je zřejmé, že měla patrně na mysli jí předloženou lékařskou zprávu doc. MUDr. M. ze dne 26. 5. 2015 a lékařskou zprávu MUDr. Z. ze dne 27. 4. 2015, podle nichž subjektivní potíže i objektivní stav znemožňují žalobkyni jakoukoliv soustavnější činnost. Obdobně je laděna i lékařská zpráva MUDr. N. (vystavená jménem prof. MUDr. Š.), dle níž žalobkyně jistě splňuje podmínky plné invalidity. K tomu soud uvádí, že posudek PK MPSV v Praze vnitřně rozporný není, dospívá k jednoznačnému závěru, že žalobkyně je schopna výkonu pracovní činnosti, byť s četnými omezeními. Výše zmíněné lékařské zprávy posudková komise ve svém posudku zohlednila, ovšem pouze v rozsahu, v němž popisují zdravotní stav žalobkyně. Lékaři, kteří tyto zprávy vystavili, mají odbornost v oboru ortopedie a spondylochirurgie, nikoliv v oboru posudkového lékařství. Jejich odbornosti tedy neodpovídá, aby činili závěry ohledně pracovní schopnosti a míry jejího poklesu, neboť těmito otázkami se na odborné úrovni zabývá obor posudkového lékařství. V posledně uvedeném oboru působí právě i posudkové komise MPSV. PK MPSV v Praze ve zpracovaném posudku vysvětlila, že výše naznačené závěry obsažené v lékařských zprávách vzala do úvahy v tom směru, že dokládají závažnost zdravotního stavu žalobkyně, resp. značnou míru dopadu zdravotního postižení na pracovní schopnost a výkon běžných činností. Zcela po právu však PK MPSV uvedla, že závěry ohledně míry zachování pracovní schopnosti žalobkyně a doporučení přiznat plný invalidní důchod nejsou pro posudkovou komisi závazné. PK MPSV se v posudku vypořádala s tím, zda je žalobkyně schopna výkonu pracovní činnosti a za jakých podmínek, přičemž skutečnost, že se v tomto aspektu, jenž náleží do její sféry odborné působnosti, odchýlila od mínění žalobkyni ošetřujících lékařů-specialistů, nesnižuje přesvědčivost zpracovaného posudku a již vůbec nepůsobí rozpornost posudkových závěrů. Žalobkyně se opakovaně pozastavila nad tím, jak je v posudku PK MPSV i v předchozích posudcích žalované a OSSZ Příbram zdůrazňováno, že žalobkyně dosáhla vyššího odborného a posléze i vysokoškolského vzdělání. Poukázala na to, že v době studia byl její zdravotní stav jiný, navíc musela studium a přípravu do školy uzpůsobit svému stavu. K tomu soud uvádí, že dosažená kvalifikace žalobkyně je z pohledu posuzování míry poklesu její pracovní schopnosti klíčová. Dle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se pracovní schopností pojištěnce rozumí schopnost vykonávat výdělečnou činnost odpovídající mj. dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Na to navazují § 3 odst. 2 a § 4 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity, podle nichž se hodnotí nejen vliv dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost pokračovat v předchozí výdělečné činnosti, nýbrž též vliv na schopnost využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti a na schopnost rekvalifikace. Z posudku PK MPSV plyne, že žalobkyně byla posuzována k výkonu profese v oboru bankovnictví a obecně k výkonu profesí v administrativě. Posudková komise vzala na vědomí, že žalobkyně pracovala v oboru jen krátce, brigádně, a to ve výrazně zkráceném rozsahu, což zohlednila při stanovení pracovní rekomandace v závěru posudku. Zdravotní stav žalobkyně posuzovala správně ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, tedy k 9. 2. 2016. Písemné vyjádření žalobkyně k posudku PK MPSV v Praze, které předala soudu při jednání, obsahuje zejména subjektivní hodnocení jejího zdravotního stavu, dopadu postižení na její každodenní život a tvrzení, že její stav je závažnějšího charakteru, než jak jej popisuje posudek. K tomu soud uvádí, že dle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření. Právě takto PK MPSV postupovala, neboť měla k dispozici zdravotnickou dokumentaci žalobkyně vedenou ošetřující praktickou lékařkou, správní spis OSSZ Příbram, jehož součástí jsou lékařské zprávy předložené žalobkyní v řízení o dávce, lékařské zprávy předložené žalobkyní k žalobě a dále byla žalobkyně při jednání komise vyšetřena neuroložkou, která byla členkou posudkové komise. Na podkladě těchto objektivních zjištění o zdravotním stavu pak PK MPSV posuzovala míru poklesu pracovní schopnosti žalobkyně. Subjektivní stesky žalobkyně a její představy o závažnosti zdravotního stavu nejsou způsobilé zpochybnit závěry učiněné posudkovou komisí. Pouhý výčet obtíží, kterými žalobkyně dle svého subjektivního názoru trpí, bez zjištění rozporu v posouzení zdravotního stavu provedeného posudkovou komisí nemůže představovat relevantní argumentaci zpochybňující závěry vyplývající z posudku (viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2009, čj. 4 Ads 81/2009 – 46, dále rozsudek ze dne 17. 12. 2015, čj. 1 Ads 176/2015 – 27). Soud hodnotí posudek PK MPSV v Praze jako úplný, přesvědčivý a správný, neboť vychází z komplexního zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně na podkladě kompletní zdravotnické dokumentace, jakož i zpráv předložených žalobkyní. Posudek se zabývá funkčním dopadem zdravotních postižení na pracovní schopnost žalobkyně s ohledem na její dosažené vzdělání, přičemž tyto úvahy ústí v přesvědčivý závěr, že žalobkyně je schopna za zvláštních podmínek vykonávat administrativní činnost ve výrazně zkráceném pracovním úvazku. Soud proto považuje posudek PK MPSV v Praze za přesvědčivý, přičemž jeho závěry nebyly ani následně žalobkyní relevantním způsobem zpochybněny. Takový posudek pak může plně obstát jako podklad pro rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí ve věci invalidního důchodu. Soud považuje za významné zdůraznit, a to v návaznosti na tvrzení žalobkyně, že její zdravotní postižení s rozhodujícím dopadem na míru poklesu pracovní schopnosti je třeba hodnotit jako hraniční, že posudková komise vzhledem k etiologii onemocnění podřadila zdravotní postižení žalobkyně pod položku 2, písm. b) (na místo položky 1, podle níž bylo zdravotní postižení žalobkyně posuzováno v řízení před žalovanou). S touto položkou je spojena vyšší míra poklesu pracovní schopnosti, a to v rozmezí 40 – 50 %, oproti 30 – 40 % dle položky 1. Položka zvolená posudkovou komisí se vyznačuje kombinací závažného postižení více úseků páteře a nepříznivé neurologické symptomatologie (trvalé kořenové dráždění, závažné výpadové jevy, závažné postižení nervů), které se projevuje závažným snížením celkové výkonnosti při běžném zatížení s tím, že některé denní aktivity jsou omezeny. Posudková komise tím zohlednila tu skutečnost, že při běžném zatížení dochází k závažnému snížení celkové výkonnosti žalobkyně a že některé denní aktivity žalobkyně jsou omezeny, což navazuje na tvrzení žalobkyně ohledně obtíží působených zdravotními postiženími. Nepříznivá neurologická symptomatologie totiž nebyla u žalobkyně prokázána, takže ta zařazení pod uvedenou položku neopodstatňuje. Takové podřazení zdravotního postižení je jednoznačně ve prospěch žalobkyně a nelze jej mít za hraniční; hodnocení dle písm. c) této položky zjevně není možné, neboť to je již spojeno se ztuhnutím rozsáhlých oddílů páteře, extrémně vytvořenou skoliózou, spondylolistézou s projevy dráždění nebo komprese míchy. V rámci procentního rozpětí daného pro položku 2, písm. b) byla míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně stanovena na horní hranici, a to pro přetrvávající těžký stupeň skoliózy páteře. Je tedy zřejmé, že pokles pracovní schopnosti žalobkyně z důvodu zdravotního postižení, které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, byl ohodnocen nejvyšší možnou měrou. Z důvodu všech dalších zdravotních postižení (zejména ulcerozní pankolitidy) byla výsledná míra poklesu pracovní schopnosti navýšena dle § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity o dalších 10 %, což je maximální možná hodnota, o kterou lze z různých důvodů navýšit míru poklesu pracovní schopnosti určenou dle rozhodujícího zdravotního postižení (§ 3 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity). K osteopenii posudková komise konstatovala, že nemá zatím žádný funkční dopad, tj. neovlivňuje pracovní schopnost žalobkyně. Z výše uvedeného tedy plyne, že výsledná míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně v hodnotě 60 % je maximální míra, které lze s ohledem na podřazení rozhodujícího zdravotního postižení pod konkrétní položku a vzhledem k pravidlům obsaženým ve vyhlášce o posuzování invalidity dosáhnout. Žalobkyně zpochybnila samotný systém posuzování míry poklesu pracovní schopnosti, který se striktně řídí pravidly upravenými ve vyhlášce o posuzování invalidity. Ministerstvo práce a sociálních věcí je k vydání takové vyhlášky zmocněno § 108 odst. 2 písm. d) zákona o důchodovém pojištění. Soud neshledal, že by systém posuzování míry poklesu pracovní schopnosti nastolený vyhláškou o posuzování invalidity byl v rozporu se zákonem, nebo dokonce ústavním pořádkem, tedy že by soud mohl vyhlášku neaplikovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy (shodně Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 20. 1. 2016, čj. 33 Ad 5/2015 – 79). Vyhláška o posuzování invalidity je nástrojem, který zajišťuje jednotné posuzování míry poklesu pracovní schopnosti pojištěnců, a to nejen ve vztahu k podobným zdravotním postižením, pokud jde o jejich charakter, ale i ve vztahu k odlišným zdravotním postižením, která však vykazují obdobný dopad na pracovní schopnost pojištěnců. Tím přispívá k naplňování zásady rovnosti, tedy aby shodné či podobné případy byly posuzovány shodně, resp. obdobně. Zatřídění jednotlivých zdravotních postižení do kapitol, oddílů a položek odpovídá dosaženému odbornému konsenzu, stejně jako stanovení procentního rozpětí míry poklesu pracovní schopnosti. Právě vymezení míry poklesu pracovní schopnosti pomocí intervalu (zpravidla 10 %, ale i více) umožňuje v kombinaci s vymezením posudkových hledisek zohlednit individuální případ každé posuzované osoby, a to tím spíše, že míru poklesu lze navýšit dle § 3 odst. 2 vyhlášky o 10 % (nebo snížit o 10 % za podmínek dle § 4 odst. 2 vyhlášky). Aplikace vyhlášky tak nevede k nivelizaci a nebrání zohlednění specifik každého případu. Při souběhu více zdravotních postižení, která mají dopad na pracovní schopnost pojištěnce, zavádí vyhláška v § 2 odst. 3 princip absorpce, tedy míry poklesu pracovní schopnosti odpovídající jednotlivým zdravotním postižením se nesčítají, vychází se z míry poklesu pracovní schopnosti určené zdravotním postižením s největším dopadem na pracovní schopnost pojištěnce. Vedlejší postižení pojištěnce jsou přesto zohledněna, neztrácí relevanci, neboť mohou odůvodnit pohyb v rámci intervalu stanoveného pro rozhodující zdravotní postižení směrem k jeho horní hranici nebo navýšení dle § 3 odst. 1 vyhlášky až o 10 %. Vyhláška tedy skýtá dostatečné možnosti pro komplexní zohlednění zdravotního stavu pojištěnců i při souběhu více zdravotních postižení. Lze tedy shrnout, že vyhláška představuje rozumný kompromis mezi požadavkem individuálního posouzení zdravotního stavu a požadavkem zajištění jednoty rozhodovací praxe, přičemž umožňuje dostát v rozumné míře oběma těmto požadavkům. Důvody ke zrušení vyhlášky o posuzování invalidity pro rozpor se zákonem či ústavním pořádkem neshledal ani Ústavní soud (viz jeho usnesení ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1821/13, a usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4487/12). Aplikace této vyhlášky v nyní posuzované věci nevede ke zjevně nespravedlivému výsledku. Soud tedy vzal za základ svého rozhodnutí posudek PK MPSV v Praze. Na jeho základě pak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované vychází ze správně zjištěného skutkového stavu a má v něm oporu. Jelikož tedy míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně činila ke dni vydání napadeného rozhodnutí 60 %, není rozhodnutí žalované nezákonné, naopak bylo vydáno v souladu s § 41 odst. 3 a § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.), neboť neshledal ani žádné vady řízení, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci neúspěšná, procesně úspěšná žalovaná pak nemá právo na náhradu nákladů, neboť jde o věc důchodového pojištění (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení